28 C 223/2024 - 39

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Bártou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 86 255,43 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba s tím, aby byla žalovanému uložena povinnost k zaplacení částky 85 455,43 Kč s úrokem z prodlení z částky 95 059,79 Kč za období od [datum] do zaplacení v zákonné výši 14,75 % ročně, s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 604,36 Kč za období od [datum] do [datum] a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky v celkové výši 86 255,43 Kč s příslušenstvím.

2. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný elektronickou cestou uzavřel s žalobkyní smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] (dále též jako „smlouva o úvěru“). Žalobkyně se smlouvou o úvěru zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 100 000 Kč (čl. IV. odst. 4.2. smlouvy o úvěru). Žalobkyně úvěr žalovanému vyplatila v souladu s čl. IV. odst. 4.3. smlouvy o úvěru. Žalovaný se ve smlouvě o úvěru zavázal žalobkyni úvěr i se sjednaným úrokem hradit prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 326 Kč, a to vždy k 15. dni v měsíci (čl. IV. a čl. V. smlouvy o úvěru, čl. II. odst. 2.

2. Smlouvy o zřízení doplňkové služby [název služby], jež tvoří přílohu smlouvy o úvěru). Žalovaný však splátky dle sjednaného splátkového kalendáře nehradil řádně a včas. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou, která byla splatná dne [datum]. Žalobkyně žalovaného o této skutečnosti obeznámila písemnou upomínkou ze dne [datum]. Žalobkyně v upomínce žalovaného vyzvala k úhradě dlužné splátky. Žalovaný ničeho neuhradil, žalobkyně žalovanému zaslala druhou písemnou upomínku ze dne [datum]. Žalovaný opět ničeho neuhradil, žalobkyně tak úvěr k [datum] zesplatnila (čl. V. odst. 5.5 smlouvy o úvěru) a písemně žalovaného vyzvala k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku, nákladů na upomínání a nákladů právního zastoupení, a to ve lhůtě nejpozději do [datum]. Žalovaný i přesto ničeho neuhradil. Žalobkyně se tak podanou žalobou domáhá zaplacení 1) částky 85 455,43 Kč (zesplatněná jistina úvěru), 2) částky 9 604,36 Kč (kapitalizovaný smluvní úrok, tedy ve smlouvě sjednaný úrok ve výši 26 % ročně z částky jistiny 85 455,43 Kč od [datum] – den následující po splatnosti neuhrazené splátky – do [datum] – dne odeslání oznámení o zesplatnění úvěru, 3) částky 800 Kč (náklady za dvě upomínky v souladu s čl. IV. odst. 5.4. smlouvy o úvěru) a 4) částky zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 95 059,79 Kč od [datum] do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud ve věci rozhodoval v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo lze rozhodnout pouze na základě předložených listinných důkazů a účastníci s tímto postupem oba souhlasili. Žalobkyně výslovně ve svém podání, žalovaný pak konkludentně, když nereagoval na výzvu soudu, obsahující poučení dle § 101 odst. 4 o.s.ř.

4. Žalobkyně na výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne 1. 8 2024, č. j. [spisová značka], aby doplnila tvrzení a označila důkazy ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, reagovala podáním ze dne [datum]. Žalobkyně sdělila, že posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet pravidelné splátky spotřebitelského úvěru dle podepsaného Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz příloha č. [hodnota] ke smluvní dokumentaci), a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně od žalovaného pro posouzení jeho úvěruschopnosti vyžádala občanský průkaz, druhý doklad totožnosti (cestovní pas, rodný list, řidičský průkaz, průkaz zdravotního pojištění nebo zbrojní průkaz), kompletní výpis z bankovního účtu na jméno žalovaného a dodatečný doklad o příjmech – výplatní pásku, potvrzení o příjmu od zaměstnavatele, důchodový výměr, rozhodnutí o přiznání rodičovského příspěvku, daňové přiznání. Žalobkyně dále posoudila schopnost spotřebitele úvěr splácet podle dalších následujících podkladů – 1) výpisu z insolvenčního rejstříku (pro zjištění, zda proti spotřebiteli není nebo v minulosti nebylo vedeno insolvenční řízení), 2) výpisu z centrální evidence exekucí (pro zjištění, zda vůči spotřebiteli není vedena exekuce a v případě že ano, kolik exekucí a v jaké výši), kdy žalobkyně v případě zjištění exekuce úvěr neposkytuje, 3) výpisu z databáze neplatných dokladů, 4) výpisu z živnostenského rejstříku spotřebitele a 5) výpisu z registru SOLUS – bez negativního záznamu. Žalobkyně jako poskytovatel na základě zákona č. 257/2016 Sb., zejména ve smyslu § 86 odst. 1, 2 tohoto zákona, na základě dokumentace předané jí žalovaným, jakož i na základě prohlášení žalovaného uvedených v uzavřené smlouvě, posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně tedy úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele – žalovaného a dále z databází a z jiných zdrojů. Žalobkyně v tomto ohledu odkázala na přílohu k úvěrové smlouvě č. [hodnota]. Žalobkyně ověřila identitu žalovaného, kdy součástí vyhodnocovacího algoritmu je několika úrovňová kontrola doložených podkladů. U těchto dokladů je kontrolována jejich pravost, vzájemná shoda, ochranné prvky a certifikáty. Vložené údaje jsou rovněž prověřovány přes interní databázi a veřejné registry jako například SOLUS a několik státních databází. Dále žalobkyně ověřila finanční situaci žalovaného, kdy zjistila průměrný příjem žalovaného za poslední 3 měsíce ve výši 71 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč, pravidelné finanční závazky a sázky ve výši 0 Kč, žádné jednorázové závazky (mikroúvěry) a finanční zůstatek žalovaného ve výši 63 674 Kč. Jako podklad pro analýzu slouží poslední výpis z účtu. Výše zůstatku musí být po odečtení výše splátky úvěru Poskytovatele v dostatečné výši i pro hrazení běžných nákladů spotřebitele a jeho rodiny. Metoda určení výše běžných nákladů spotřebitele vychází z doporučení České národní banky k problematice paušálního vyčíslení životních nákladů žalovaného. Požadovaná minimální výše vychází ze statistiky rodinných účtů vydávaných Českým statistickým úřadem. Přítomnost eventuálních sázek, jednorázových úvěrů a výše finančního zůstatku žalovaného vstupuje do skóre Spotřebitele. Náklady na bydlení vychází ze skutečných obratů na výpise žalovaného či z jím uvedené výše. Jednorázově splatné úvěry ze své podstaty dle žalobkyně představují produkt, který nevstupuje do pravidelných finančních nákladů spotřebitele. Nicméně i tak se jedná o závazky, které mohou zatížit rozpočet žalovaného, a je s ním počítáno ve skóre žalovaného. Žalobkyně dále provedla lustrace žalovaného v Centrální evidenci exekucí, SOLUS, AML, AML/CFT, insolvenčním rejstříku, databázi odcizených dokladů s interní databázi poskytovatele. Lustrace žalovaného neobsahovaly žádného záznamu. Žalobkyně dále úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele – vyhodnocuje na základě interního skóringového algoritmu. Základem interního skóringového systému je algoritmus, který vyhodnocuje údaje spotřebitele. Výsledné skóre určuje, zda může být spotřebitel úvěrován (zda je dostatečně bonitní) a jaký produkt je pro něho vhodný. Podklady (dokumenty), z kterých jsou brány informace pro výpočet skóre, jsou zpracovávány automaticky a poté je jejich správnost ověřována pracovníky Poskytovatele. Do skóre dále vstupují informace z externích i interních databází. Skóringový systém byl konzultován s Českou národní bankou během licenčního řízení a je předmětem pravidelných kontrol. Rovněž podléhá auditu ze strany mezinárodní auditorské společnosti, od které vlastní Společnost certifikát [hodnota]. Skóringový systém je nepřetržitě modifikován na základě analýzy portfolia žalobkyně, situace na trhu, technologického pokroku a řady dalších skutečností. V samotném algoritmu mají jednotlivé parametry odlišné váhy a hodnotící škála je výrazně širší (numerická), ale protože se jedná o know-how žalobkyně, které by mohlo být zneužito, je v zájmu žalobkyně prezentovat výsledné skóre pouze slovně a obecně. Žalovaný byl žalobkyní ohodnocen výsledným skórem „Vyšší bonita“, kdy parametry Příjem, Pravidelné finanční závazky, Sázky, Jednorázové závazky, Finanční bilance, Ostatní finanční parametry a Další parametry byly u žalovaného hodnoceny jako „pozitivní“; parametr Nefinanční parametry pak byl hodnocen jako „Neutrální“. Výše úvěru je pak žalobkyní stanovena na základě uvedeného skóre a finančního zůstatku spotřebitele. Žalovaný měl uvedenu maximální výši úvěru 100 000 Kč, kdy zvolil právě tuto výši. Žalovaný zvolil typ produktu s doplňkovými službami, dobu splatnosti 72 měsíců, výši splátek úvěru 2 755 Kč, platbu za doplňkové služby 1 571 Kč, celkem měl tedy hradit 4 326 Kč za jednu měsíční splátku. Žalobkyně též k jednotlivým posuzovaným parametrům uvedla doplňující – vysvětlující informace, odvozené od metodiky Českého statistického úřadu.

5. Dle metodiky Českého statistického úřadu jsou do běžných nákladů spotřebitele započítávány průměrné výdaje na potraviny a nealkoholické nápoje, alkoholické nápoje a tabák, odívání a obuv, bytové vybavení, zařízení, zařízení domácnosti a opravy, zdraví, doprava, pošta a telekomunikace, rekreace a kultura, vzdělávání, stravování a ostatní zboží a služby. Do této kategorie nejsou započítány náklady na bydlení, vodu, energie, paliva a ubytování, protože pokud takové náklady spotřebitel má, jsou uvedeny v nákladech na bydlení. Finanční zůstatek spotřebitele musí být rovněž v dostatečné výši na pokrytí nákladů spojených s jeho rodinou. Výše zůstatku spotřebitele je promítnuta do skóre spotřebitele. Parametr „Sportovní sázky“ pak představuje rozdíl mezi odeslanými a přijatými finančními prostředky ze sázkového účtu spotřebitele, které jsou viditelné na výpisu z bankovního účtu. Tato částka může být pouze záporná a zhoršuje skóre spotřebitele. Případné jednorázové závazky viditelné na výpisu z účtu spotřebitele v odchozích platbách nejsou započítány, neboť se jedná o doplatky zbývajících částí jistin úvěrů, tzv. mikropůjček. Nicméně pakliže spotřebitel využívá tento druh produktu, je tato skutečnost promítnuta do zhoršení skóre spotřebitele. Jako náklady na bydlení jsou brány náklady na splátku hypotéky, nájemné, příspěvek na společné bydlení, platba na ubytovně a další obdobné platby. Tyto náklady jsou započítávány i u klientů, u kterých tento druh nákladů v platbách nelze identifikovat.

6. Na výzvu žalobkyně dne [datum] soudu předložila také doklad o dosavadní splátkové morálce žalovaného. Z něj vyplývá, že žalovaný uhradil celkem 20 splátek po 4 326 Kč, poslední pak dne [datum].

7. Soud z listin předložených žalobkyní ve věci zjistil následující skutkový stav:

8. Žalovaný se žalobkyní uzavřeli dne [datum] Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota]. Žalovaný smlouvu uzavřel elektronicky, pomocí SMS kódu [Anonymizováno], potvrzeného z tel. č. [tel. číslo]. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému jako spotřebiteli spotřebitelský úvěr v hotovosti v celkové výši 100 000 Kč (čl. IV odst. 4.2. smlouvy o úvěru). Co do částky 35 001 Kč měl být úvěr vyplacen na účet žalovaného č. [č. účtu], a to do 5 pracovních dnů. Co do částky 49 999 Kč měl být žalovanému vyplacen na úhradu předchozího závazku žalovaného u žalobkyně, vyplývajícího ze smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum]. Co do částky 15 000 Kč pak měla být tato částka započtena na náklady žalobkyně dle čl. IV. odst. 4.8. smlouvy o úvěru (čl. IV. bod 4.3. smlouvy o úvěru). Úvěr byl stranami sporu sjednán v délce 72 měsíců – celková částka byla tedy splatná k [datum] (čl. IV. od. 4.4. smlouvy o úvěru). Strany si sjednaly zápůjční úrokovou sazbu ve výši 26 % ročně (čl. IV. odst. 4.5. smlouvy o úvěru). RPSN byla sjednána ve výši 39,23 % ročně (čl. IV. odst. 4.6. smlouvy o úvěru). Dle čl. IV. odst. 4.8. se žalovaný zavázal žalobkyni uhradil potřebné, účelně vynaložené náklady spojené s vyřizováním úvěru v celkové výši 15 000 Kč, tvořené částkou 400 Kč za náklady na lustrum žalovaného v registrech, částkou 400 Kč za náklady na expresní vyplacení úvěru, částkou 6 500 Kč na ostatní administrativní náklady žalobkyně, částkou 6 000 Kč (6 % z výše poskytovaného úvěru) za odměnu zprostředkovateli/leaderovi/obchodnímu zástupci za jeho činnosti a částkou 2 000 Kč na náklady na ověření úvěrového případu. Žalovaný se tak žalobkyni zavázal uhradit úvěr a sjednaný úrok ve výši 98 360 Kč, tedy měl celkem zaplatit částku ve výši 198 360 Kč (čl. IV. odst. 4.9. smlouvy o úvěru). Žalovaný výslovně souhlasil s inkasem měsíčních splátek úvěru ze svého bankovního účtu, který pro tyto účely dle odst. 4.10 zřídil. Žalovaný se zavázal, že bezprostředně po uzavření smlouvy zřídí ve prospěch poskytovatele inkaso k svému bankovnímu účtu. Inkaso se žalovaný zavázal zřídit ve prospěch žalobkyně na částku 4 326 Kč jenž představuje výši měsíční splátky a výši případných nákladů na doplňkovou službu, byla-li doplňková služba sjednána (čl. IV. bod. 4.11. smlouvy o úvěru). Žalovaný měl žalobkyni úvěr hradit prostřednictvím jednotlivých měsíčních splátek ve výši 2 755 Kč, splatných do 15. dni každého kalendářního měsíce (čl. V. odst. 5.1. smlouvy o úvěru). Dle čl. 12 odst. 12.11. je nedílnou součástí této smlouvy také Příloha č. 1 – Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a Příloha č. 2 – Smlouva o zřízení Doplňkové služby [název služby] (zjištěno z Předsmluvních informací ze dne [datum], jejíchž součástí je také tabulka umoření a Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. [hodnota] ze dne [datum]).

9. Z Přílohy č. 1 – Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele soud zjistil, že žalovaný pro účely uzavření smlouvy o úvěru uvedl, že je svobodný a podniká pod IČ: [IČO], přičemž průměrný příjem žalovaného za poslední 3 měsíce činí 71 000 Kč. Žalovaný uvedl náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč (pravidelná částka) a neuvedl žádných finančních závazků, sázek nebo jednorázových závazků (mikroúvěry). Finanční zůstatek žalovaného měl činit 63 674 Kč. Z tabulky s označením „Výsledky lustrací“ soud zjistil, že žalovaný měl být lustrován v databázích SOLUS, AML a AML/CFT, insolvenčním rejstříku a databázi odcizených dokladů, a to s výsledkem „bez záznamu“. Výsledkem lustrace v Interní databázi žalobkyně měl být výsledek žalovaného jako „úvěrovatelný“. Parametry skóringového systému žalobkyně s označením „Příjem“, „Pravidelné finanční závazky“, „Sázky“, „Jednorázové závazky“, „Finanční bilance“ a „Ostatní finanční parametry“ byly u žalovaného žalobkyní hodnoceny jako „pozitivní“. Parametr „Nefinanční parametry“ byl hodnocen jako „neutrální“. Výsledného skóre žalovaného bylo „vyšší bonita“. Maximální výše úvěru žalovaného činila 100 000 Kč, žalovaný si tuto částku také zvolil, a to společně s doplňkovými službami. Doba splatnosti činila 72 měsíců, výše splátky úvěru částku 2 755 Kč, platba za doplňkové služby částku 1 571 Kč. Celková měsíční splátka tak činila 4 326 Kč.

10. Z Přílohy č. 2 – Smlouvy o zřízení Doplňkové služby [název služby] soud zjistil, že na žádost žalovaného byla se žalobkyní sjednána doplňková služba [název služby], za níž se žalovaný žalobkyni zavázal po dobu trvání sjednaného úvěru zaplatit celkovou částku 113 112 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 1 571 Kč společně se sjednanou měsíční splátkou spotřebitelského úvěru (čl. II. odst. 2.

2. Přílohy č. [hodnota]).

11. Žalobkyně ověřila totožnost žalovaného z celkem dvou jeho osobních dokladů, a to z bulharského občanského průkazu a průkazu o povolení k trvalému pobytu na území Česka. Žalovanému byl trvalý pobyt udělen s účinností od [datum], doklad byl platný do [datum]. Doklad o povolení k trvalému pobytu byl lustrován v evidenci neplatných dokladů Ministerstva vnitra dne [datum], přičemž nebyl pod dotazem typu „OPs“ nalezen (zjištěno z průkazu o povolení trvalého pobytu č. [Anonymizováno] a občanského průkazu Bulharské republiky č. [hodnota], kontroly OP: [hodnota] v neplatných dokladem MVČR).

12. Žalobkyně žalovaného lustrovala v insolvenčním rejstříku také v insolvenčním rejstříku pod rodným číslem žalovaného, kde žalovaný jako dlužník nebyl k datu [datum] nalezen (zjištěno z výstupu z insolvenčního rejstříku – údajů platných ke dni [datum]).

13. Žalobkyně žalovaného dne [datum] lustrovala v registru SOLUS, s výsledkem „bez negativního záznamu“ (zjištěno z výsledku lustrace v registru SOLUS ze dne [datum]); dále dne [datum] také v insolvenčním rejstříku pod rodným číslem žalovaného, kde žalovaný jako dlužník nebyl k uvedenému datu nalezen (zjištěno z výstupu z insolvenčního rejstříku – údajů platných ke dni [datum]).

14. Žalovaný neměl k [datum] žádných záznamů ani v Centrální evidenci exekucí (zjištěno z lustrace žalovaného v CEECR ze dne [datum]).

15. Z výpisu veřejné části živnostenského rejstříku soud zjistil, že žalovaný podniká na území České republiky pod IČ: [hodnota]. Od [datum] je předmětem podnikání žalovaného výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Od [datum] je předmětem podnikání žalovaného také silniční motorová doprava.

16. Z Přiznání k dani z příjmů z fyzických osoba a Přílohy č. 1 k němu ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný měl ve zdaňovacím období 2020 celkové příjmy ze samostatné činnosti ve výši 852 003 Kč a výdaje související s těmito příjmy ve výši 511 202 Kč. Dílčí základ daně pak tvořil částku 340 801 Kč.

17. Z Výpisů z běžného účtu žalovaného u společnosti AirBank, a.s., za období od [datum] do [datum], [datum] do [datum] a za období od [datum] do [datum] soud zjistil, že v říjnu 2021 byl počáteční zůstatek na účtu žalovaného 13,75 Kč a konečný zůstatek 271 Kč, kdy bylo připsáno na účet 179 537,25 Kč a odepsáno 179 280 Kč. V listopadu 2021 činil počáteční zůstatek částku 271 Kč a konečný zůstatek částku 85,50 Kč, kdy na účet bylo připsáno 291 015,50 Kč a odepsáno 291 201 Kč. V prosinci 2021 pak činil počáteční zůstatek na účtu 85,50 Kč a konečný zůstatek 58,50 Kč, kdy bylo na účet připsáno toliko 145 856 Kč a odepsáno 146 000 Kč. Majoritní část příchozích plateb na účet žalovaného pak činily platby z účtu společnosti [jméno PO]. Většina odchozích plateb z účtu žalovaného pak byla provedena ve prospěch blíže neoznačeného účtu č. [č. účtu].

18. Dne [datum] žalobkyně nejprve vyplatila verifikační platbu ve výši 1 Kč na účet žalovaného. Následně žalobkyně dvěma platbami v částce 49 999 Kč a 35 001 Kč vyplatila žalovanému celkem 85 000 Kč. (zjištěno z detailů pohybu – plateb převodem uvnitř [právnická osoba] ze dne [datum], 10:12).

19. Z Přehledu úhrad a stavu úvěrového účtu ke spotřebitelskému úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem [hodnota] splátek po 4 326 Kč. 1. splátka byla uhrazena dne [datum] a poslední, splatná dne [datum], byla uhrazena dne [datum]. Žalovaný dále dne [datum] uhradil částku 300 Kč za 1. písemnou upomínku. Žalovaný tak žalobkyni uhradil celkem 86 820 Kč.

20. Upomínkou č. [hodnota] ze dne [datum] včetně podacího lístku z téhož dne žalobkyně žalovaného upozornila na jeho prodlení se splátkou v celkové výši 4 326 Kč, splatnou dne [datum] a vyzvala jej k úhradě částky splátky a nákladů za 1. upomínkou ve výši 300 Kč, a to nejpozději do 4. dne následujícího kalendářního měsíce od vystavení této upomínky. Žalovaný byl současně žalobkyní upozorněn na možnost zesplatnění úvěru, včetně naúčtování sankcí a smluvních pokut v případě, že žalovaný dluh k uvedenému datu neuhradí.

21. Upomínkou č. [hodnota] ze dne [datum] včetně podacího lístku z téhož dne žalobkyně žalovaného upozornila, že žalovaný na základě upomínky ze dne [datum] předmětnou splátku doposud neuhradil. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné splátky 4 326 Kč, nákladů za 1. upomínku ve výši 300 Kč a nákladů za 2. upomínku ve výši 500 Kč, celkem tedy k úhradě částky 5 126 Kč ve lhůtě do [datum]. Žalovaný byl opětovně žalobkyní upozorněn na možnost zesplatnění úvěru v plné výši a na naúčtování sankcí a smluvních pokut, a to se splatností 14 dnů.

22. Dokumentem označeným jako „Předžalobní výzva, zesplatnění úvěru, oznámení o převzetí pr. zastoupení ze dne [datum]“ včetně podacího lístku z téhož dne, soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce k [datum] úvěr zesplatnila. Dlužná částka po zesplatnění činila celkem 106 339,79 Kč; z toho co do částky 85 455,43 Kč se jednalo o zbývající jistinu úvěru, co do částky 9 604,36 Kč o kapitalizovaný smluvní úrok, co do částky 800 Kč o náklady na upomínkování, co do částky 10 480 Kč o náklady právního zastoupení. Žalovaný byl vyzván k neprodlené úhradě částky 106 339,79 Kč, nejpozději však ve lhůtě do [datum].

23. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu:

24. Dne [datum] spolu žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s doplňkovou službou [název služby]. Spotřebitelský úvěr byl sjednán ve výši 100 000 Kč, přičemž žalovanému byly žalobkyní na jeho osobní účet vyplaceny finanční prostředky v celkové výši 85 000 Kč. [adresa] 000 Kč si žalobkyně ponechala jako tzv. „náklady spojené s poskytnutím úvěru“ – dle názoru soudu se tedy jedná o skrytý úrok. Co do částky 49 999 Kč pak byl žalovanému úvěr poskytnut za účelem úplné úhrady předchozího závazku žalovaného vůči žalobkyni, který vyplývá ze smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum]. Smlouvou o úvěru a Přílohou č. 2, jejímž předmětem byly podmínky poskytování služby [název služby], se žalovaný zavázal úvěr hradit pravidelnými 72 měsíčními splátkami (2 755 Kč) ve výši společně s cenu za službu [název služby] (1 571 Kč). Celková výše jedné splátky, splatné do 15. dne každého kalendářního měsíce, tak činila 4 326 Kč. Žalovaný se za poskytnutý úvěr zavázal uhradit, společně se sjednaným úrokem ve výši 26 % ročně, celkem 198 360 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně ověřila totožnost žalovaného z jeho bulharského občanského průkazu a z povolení k trvalému pobytu, které také negativně lustrovala v databázi neplatných dokladů. Žalobkyně žalovaného lustrovala také v insolvenčním rejstříku, registru SOLUS, Centrální evidenci exekucí, vždy bez negativního záznamu. Žalobkyně dále prověřovala úvěruschopnost na základě vlastního interního skóringu, kdy uvažovala příjem žalovaného z jeho podnikání pod IČ: [IČO]. Žalovaným uvedené identifikační číslo odpovídá označení osoby žalovaného jako fyzické osoby podnikající. Žalobkyně uvažovala měsíční příjem žalovaného za poslední 3 měsíce ve výši 71 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč, pravidelné finanční závazky a sázky ve výši 0 Kč, žádné jednorázové závazky (mikroúvěry) a finanční zůstatek žalovaného ve výši 63 674 Kč, přičemž žalobkyně jako podklad pro svou analýzu využila výpisy z účtu žalovaného za poslední tři měsíce před poskytnutím úvěru, tedy za období října 2021 až prosince 2021. Z nich je patrné, že v říjnu 2021 byly na účet žalovaného připsány platby v celkové výši 179 537,25 Kč a odepsány platby ve výši 179 280 Kč. V listopadu 2021 byly na účet žalovaného připsány platby v celkové výši 291 015,50 Kč a odepsány platby ve výši 291 201 Kč. V prosinci 2021 pak došlo k připsání celkové částky 145 856 Kč a odepsání částky 146 000 Kč. Žalovaný přitom využíval tento účet prakticky výhradně k přijímání plateb od společnosti [jméno PO], téměř veškeré odchozí platby pak byly činěny ve prospěch účtu č. [č. účtu] blíže neurčeného vlastníka. Parametry skóringového systému žalobkyně s označením „Příjem“, „Pravidelné finanční závazky“, „Sázky“, „Jednorázové závazky“, „Finanční bilance“ a „Ostatní finanční parametry“ u žalovaného žalobkyně hodnotila jako „pozitivní“; parametr „Nefinanční parametry“ byl hodnocen jako „neutrální“. Výsledného skóre žalovaného bylo „vyšší bonita“. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky 4 326 Kč, která byla splatná dne [datum]. K úhradě dlužné splátky byl žalovaný opakovaně písemně vyzván, a to písemnými upomínkami ze dne [datum] a ze dne [datum]. Žalovaný byl vždy upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Žalovaný i přes opakované výzvy na úvěr ničeho dalšího neuhradil. Dne [datum] proto žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného mj. k úhradě zbývající části jistiny úvěru ve výši 85 455,43 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 9 604,36 Kč a částky 800 Kč jako nákladů na upomínkování. Žalovaný i přesto ničeho dalšího neuhradil.

25. Z právního hlediska soud na věc nahlížel následovně:

26. V tomto případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je občanem Bulharska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalovaného, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný má pobyt na území České republiky.

27. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 6 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti“, neboť žalobkyně podniká v ČR a žalovaný má bydliště v ČR.

28. Žaloba není důvodná.

29. Mezi účastníky řízení byla (dle jejího obsahu) uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), a ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách až do jeho úplného splacení spolu s příslušenstvím.

30. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

31. Dle § 87 odst. 1 výše uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru pak dále platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

32. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

33. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

34. Jak vysvětlil Soudní dvůr EU ve svém rozsudku z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C679/18, je povinností vnitrostátního soudu, „…aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti […]. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V judikatuře českých soudů pak není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. ZoSÚ poskytovatelem úvěru má i podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy mezi účastníky za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené bez řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to s ohledem na nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy (viz zejména usnesení Ústavního soudu z 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, či rozsudek Nejvyššího soudu 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

35. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl. 8 uvádí, že je důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje již výše citovaný rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, sp. zn. C-679/18 jehož výrok zní: články 28 a 3 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl.

23. Články 28 a 3 směrnice 2008/48 /ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

36. Soud na tomto místě konstatuje, že poskytovatel úvěru má zákonnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, neboť součástí jeho odborné péče je přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Předpokládána je taková obezřetnost úvěrujícího, že poskytovatel úvěru nespoléhá toliko na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem (jako tomu bylo v tomto případě, a to zejména ohledně výdajů žalovaného, viz níže), ale sám tyto údaje musí prověřit. Z výše uvedeného se také podává, že je soud povinen zkoumat dodržení předsmluvní povinnosti věřitele prověřovat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední, nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že v tomto směru musí soud postupovat výhradně podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.

37. Z judikatury českých soudů pak dále vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako „z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že „Směrnice 2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K těmto závěrům se přiklonil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, kde tento soud rovněž uvedl, že informace o příjmu spotřebitele je potřeba ověřit, a to například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu, kam byla příslušná částka připsána. Zároveň z rozhodnutí soudů vyplývá i skutečnost, že vedle důkladného prověření příjmů a výdajů spotřebitele by mělo dojít i k jeho prověření v rámci veřejných rejstříků, jakými jsou evidence dlužníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018) či insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, SOLUS, BRKI a NRKI (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020).

38. Jak bylo výše konstatováno, soud je tedy povinen zkoumat ex officio, zda úvěrující společnost dostála své povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Soud má za to, že zejména reálné výdaje žalovaného žalobkyně v tomto případě nezjistila, neprověřila a nehodnotila dostatečně.

39. Žalobkyně si od žalovaného před uzavřením smlouvy nevyžádala žádnou konkrétní specifikaci a doložení jeho výdajů, zejména co se týká výdajů žalovaného na bydlení – v tomto ohledu se žalobkyně bezvýhradně spolehla na deklaraci žalovaného o tom, že jeho výdaje na bydlení jsou toliko ve výši 3 000 Kč měsíčně (tato částka se jeví soudu podezřele nízká, což měla dle názoru soudu reflektovat i žalobkyně a vyžádat si od žalovaného bližší konfirmaci tohoto tvrzení žalovaného). Žalobkyní také nebylo vůbec zjišťováno/ověřováno, zdali žalovaný bydlí v nájmu (to by byly s největší pravděpodobností hraničící s jistotou jeho náklady na bydlení mnohem vyšší, než pouze 3 000 Kč měsíčně), nebo zda bydlí ve vlastním či družstevním bytě. Žalobkyně měla za takové situace dbát zvýšené obezřetnosti a žalovaného vyzvat ke sdělení, o jaký druh bydlení se u něho jedná a o doložení výše jím deklarovaných výdajů na bydlení (z žalobkyní předložených výpisů z účtu žalovaného pak není zjištěna žádná konkrétně platba, kterou by bylo lze bez dalšího účelově navázat na náklady bydlení). Od žalovaného měly být ze strany žalobkyně vyžádány také konkrétní informace o výši nákladů na služby spojené s bydlením (elektrická energie, plyn, voda; např. viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci sp. zn. 75 Co 207/2021). Posouzení výdajů je pak nutné provést vždy. Této povinnosti se není dle názoru soudu možné vyhnout ani při nadprůměrných příjmech spotřebitele, neboť ze samé podstaty by takový spotřebitel nepotřeboval uzavřít úvěrovou smlouvu, kdyby neměl kromě vysokých příjmů také vysoké výdaje. V tomto kontextu soud poukazuje i na rozhodnutí Soudního dvora EU č. C-449/13, v jehož odůvodnění je mj. uvedeno, že „[p]ouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ K tomuto závěru se v rozhodovací praxi často hlásí mj. i zdejší finanční arbitr (viz např. nález finančního arbitra ze dne 8. 8. 2019, č. j. FA/SR/SU/829/2018-46).

40. Pokud pak již žalobkyně disponovala výpisy z účtu žalovaného č. [č. účtu], měla je dle názoru soudu také s odbornou péčí analyzovat. Žalobkyně dostatečně nereflektovala v zásadě nulový zůstatek na účtu žalovaného a blíže nezkoumala, proč k takovému stavu ve sledovaném období došlo, což z hlediska prověření úvěruschopnosti nelze považovat za dostatečný postup (viz také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2022, sp. zn. 27 Co 327/2020, bod 35., nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 Co 85/2022-135, bod 12.). Pokud by žalobkyně výpisy z účtu žalovaného č. [č. účtu] skutečně detailně analyzovala, došla by k výše popsaným zjištěním, že žalovaný má dle těchto výpisů o dost vyšší výdaje, než uvedl dle Přílohy č. [hodnota] úvěrové smlouvy doložené žalobkyní – to mělo být pro žalobkyni nepochybně varovným indikátorem, že se spotřebitel může snažit svou reálnou finanční situaci zkreslit, aby na úvěr dosáhl. Tato skutečnost by měla poskytovatele úvěru vést k podrobnějšímu zkoumání úvěruschopnosti, což se však v tomto případě nestalo. Většina odchozích plateb z účtu žalovaného č. [č. účtu] pak byla provedena ve prospěch blíže neoznačeného účtu č. [č. účtu] – informace o zůstatku na tomto účtu nebo o jeho majiteli či údaje o tom, co tyto výdaje žalovaného vlastně představují, pak žalobkyně neřešila vůbec a nezjišťovala od žalovaného žádné související poznatky ani od něho nevyžádala žádné související podklady. Lze také doplnit, že přestože spotřebitel některé údaje zamlčí, nemůže se poskytovatel úvěru odvolávat na jeho nepoctivost ve smyslu § 6 občanského zákoníku (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2021, č. j. 28 Co 279/2020-167, bod 25.).

41. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně rezignovala na zjištění a ověření údajů o reálných výdajích žalovaného a toliko se spolehla na údaje o výdajích uvedené žalovaným a nijak ve svém posouzení úvěruschopnosti nereflektovala transakce, které ve sledovaném období proběhly na bankovním účtu žalovaného č. [č. účtu], z něhož byl soudu předložen výpis. Soud má za to, že se věřitel nemůže spokojit pouze s tvrzením dlužníka stran jeho příjmů nebo výdajů, ale tyto musí i objektivně ověřit, jak judikoval i Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.“ Žalobkyně však v tomto případě ohledně výdajů žalovaného vyšla pouze ze sdělení žalovaného, které modifikovala jakýmsi interním modelem. Podrobnější specifikaci výpočtů a ekonomických úvah realizovaných v rámci tohoto modelu žalobkyně neuvedla s odkazem na to, že se jedná o její know-how. Nelze tedy vůbec nijak verifikovat, na základě jakých úvah a propočtů žalobkyně dospěla k tomu, že žalovaný má „vyšší bonitu“ a disponibilní zůstatek ve výši 63 674 Kč měsíčně.

42. Zdejší soud připomíná též rozhodnutí Soudního dvora EU č. C755/22 ze dne 11. 1. 2024, dle něhož mj. „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ I pokud tedy byl úvěr dlouhodobě splácen (či úplně splacen), nelze v případě neprověření úvěruschopnosti úvěrovaného dle názoru zdejšího soudu vycházejícího z odkazovaného rozhodnutí Soudního dvora EU dojít k závěru, že úvěrová smlouva není v důsledku nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele absolutně neplatná: „Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, nebrání zásada proporcionality tomu, aby se členský stát rozhodl sankcionovat porušení vnitrostátních ustanovení provádějících článek 8 směrnice 2008/48 neplatností úvěrové smlouvy a zánikem nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků, i když spotřebitel v důsledku tohoto porušení neutrpěl škodlivé následky.“ 43. Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, když rezignovala zejména na zjištění a prověření reálných výdajů žalovaného. Soud shrnuje, že v tomto řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného z hlediska jeho faktických výdajů. Ve světle již zmiňovaného rozsudku Soudního dvora EU č. C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 a další výše odkazované judikatury a zdejší i unijní legislativy tak soud z úřední povinnosti posoudil nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované jako důvod způsobující absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy (smlouva je v rozporu s kogentními ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru, dle nichž má úvěrující subjekt povinnost dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele). Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak nemohou obstát ani nároky žalobkyně na zaplacení požadovaného příslušenství či poplatků spojených s upomínáním žalovaného (viz také ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jednání ve věci soud nenařizoval, jelikož z důkazů, které žalobkyně soudu předložila (mj. k písemné výzvě soudu ze dne 1. 8. 2024), je nepochybné, že úvěruschopnost žalovaného nebyla v tomto případě adekvátně prověřena. Nařízení jednání a další vyzývání a poučování žalobkyně ve smyslu ust. § 118a občanského soudního řádu tedy soud pokládal za nadbytečné a nehospodárné.

44. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

45. Dle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

46. Dle ust. § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

47. Vzhledem k tomu, že je úvěrová smlouva absolutně neplatná, jak bylo výše popsáno, obohatil se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně co do částky 85 000 Kč, která mu byla z titulu absolutně neplatné úvěrové smlouvy fakticky poskytnuta do dispozice. Žalovaný na tento dluh již zaplatil částku 86 520 Kč, a je tedy zřejmé, že již žalobkyni celé bezdůvodné obohacení vrátil. Žaloba tak byla zcela zamítnuta.

48. Zcela úspěšný byl v tomto sporu žalovaný, kterému však náklady tohoto řízení vzhledem k jeho pasivitě nevznikly. Soud tedy o nákladech řízení rozhodl tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani jedné ze stran sporu.

Poučení