10 C 370/2022 - 267

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Evou Harmachovou jako samosoudkyní v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o ochranu osobnosti takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky [částka], se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20.10.2022 domáhal po žalovaném ochrany osobnosti. Uvedl, že jejich společná matka [jméno FO] zemřela dne 3.12.2020, žalovaný však žalobce o její smrti, která jej velmi silně citově zasáhla, neinformoval, znemožnil mu podílet se na organizaci pohřbu a účasti na něm. O smrti matky se žalobce dozvěděl až z dopisu notářky JUDr. Alice Sedlákové. Měl za to, že se matka v období od srpna 2011 do své smrti ocitla pod silným vlivem žalovaného, který ještě zesílil po smrti otce v roce 2019.

2. Žalobce se proto po žalovaném domáhal zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 50 000 Kč.

3. Žalovaný průběhu řízení nárok žalobce neuznal. Uvedl, že parte o úmrtí matky vhodil žalobci do schránky dne 8.12.2020. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

4. Soud provedl dokazování všemi listinami, které účastníci předložili (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.), účastnickým výslechem žalobce (§ 131 o.s.ř.) a výslechem svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] (§ 126 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ust. § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

5. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

6. V pátek 24.3.2017 měla mezi žalobcem a matkou proběhnout obsáhlá SMS komunikace, ve které měla matka uvést „Zavolej v pondeli rano, nepis na telefon, pouziva ho taky [Anonymizováno]“, odpověď žalobce „Tak ty naše smsky smaž, když se ho bojíš“ … „On me nenecha“, poslední zpráva žalobce matce ze dne 23.1.2019 „Je pekny maminko ze mas *zajem* o muj zdravotni stav, ale priste se radsi zastav za mnou na nemocnicni pokoj a muzes mi třeba donest mandarinky. Toho psychopata ale nech prosim te priste doma. Nechapu, co jste tady v nemocnici vůbec delali“ (prokázáno kopií komunikace žalobce a matky).

7. Matka účastníků zemřela dne 3.12.2020 (prokázáno úmrtním listem). Pohřeb hradil žalovaný (prokázáno fakturou pohřební služby na částku 30 018 Kč, příjmovým pokladním dokladem). Pohřeb proběhl ve čtvrtek 10.12.2020 na Ústředním hřbitově v Brně u hrobu rodiny, na parte je uveden jen žalovaný (prokázáno parte paní [jméno FO]). Na hrobě rodičů účastníků nejsou uvedena jejich jména či jiné údaje o nich (prokázáno fotografiemi hrobu).

8. Parte bylo vhozeno do schránky na adrese [adresa], na fotografiích je datum 08.12 (prokázáno fotografiemi na čl. 100-102).

9. Dopisem ze dne 15.12.2021 a dále ze dne 15.3.2022 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 50 000 Kč za neoznámení úmrtí a termínu pohřbu matky (prokázáno dopisem ze dne 15.12.2021, ze dne 15.3.2022 včetně dokladů o odeslání).

10. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškozený je osobou s právnickým vzděláním, navíc s předchozí zkušeností v rámci trestního řízení před Městským soudem v Brně sp. zn. [spisová značka]. [jméno FO] základě odsouzení obžalovaného v citované trestní věci spadlo poškozenému do klína dědické řízení ohledně majetku značně nadstandardní hodnoty. V době projednávané trestné činnosti probíhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 spor poškozeného s obžalovaným, kdy poškozený žaloval obžalovaného o částku vyšší než 3 000 000 Kč. Byť si poškozený patrně byl vědom, že případné odsouzení obžalovaného v nyní projednávané věci mu výhodu v tomto řízení nezajistí, soud tento probíhající spor zmiňuje v rámci ilustrace vztahu mezi oběma sourozenci. Jejich vztah je od nepaměti negativní. Lze mít za to, že obžalovaný v závěru jejich života získal na svoji stranu oba rodiče. Poškozený se se zbytkem rodiny nestýkal a změnil si příjmení. O neobvykle špatných vztazích v rodině svědčí i skutečnost, že ačkoliv poškozený žil ve stejném městě jako jeho matka, s touto neudržoval žádný kontakt. Přesto poté, co zjistil, že se koná dědické řízení, žaloval obžalovaného o náhradu nemajetkové újmy kvůli neúčasti na jejím pohřbu. Ačkoli o oba rodiče před jejich smrtí pečoval právě obžalovaný a poškozený o ně nejevil zájem, neváhal poškozený využít úmrtí matky k podání jedné z mnoha žalob na obžalovaného. Při hodnocení krajně neobvyklých vztahů v uvedené rodině nelze zároveň odhlédnout od skutečnosti, že v rámci dědického řízení po zemřelém otci sám obžalovaný uplatnil jako pohledávku za dědickým řízením částku ve výši 1 680 000 Kč, na kterou ocenil svoji péči o nemocného otce, a stejnou částku jako uplatnila i jeho matka. Je více než evidentní, že soud má co do činění s rodinou, která se neřídí obecnými principy rodičovské, synovské a sourozenecké lásky a z ní plynoucí vzájemné nezištné péče. … Je evidentní, že oba bratři se silně nenávidí, o čemž svědčí celá řada listinných materiálů, které do spisu dodal poškozený a které skutkově nesouvisí s projednávanou věcí (prokázáno odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č.j. [spisová značka]).

11. Žalobce při své výpovědi uvedl, že vztah s matkou byl celý život v pořádku, byly tam pouze klasické spory mezi rodičem a dítětem, např. kvůli nepořádnosti. Ohledně merita sporu uvedl, že kontaktoval matku s tím, že když je žalovaný v Praze, mohli by obnovit kontakty, matka ale následně ztratila nervy. O úmrtí matky se dozvěděl od notáře v roce 2020, o úmrtí otce stejným způsobem v roce 2019. V případě otce nepodal žalobu, neboť vypravitelem pohřbu byla matka. Následně však uvedl, že nevěděl, že ona byla vypravitelkou, myslel, že pohřeb zajišťoval žalovaný, zjistil to až po delší době. Žalobci nejde o peníze, které žádá v tomto sporu, ale má strach z chování žalovaného, že toto skončí obrovskou tragédií. Po úmrtí obou rodičů si žalobce vyžádal jejich zdravotnickou dokumentaci. Matka byla na žalovaném závislá, neboť nikoho jiného neměla. Auto nedal mámě a žalovanému k dispozici, neboť máma auto nechtěla a měl za to, že žalovaný auto neřídí. Na péči o otce žalobce těžko mohl přispět, když žalovaný matce zamezoval v kontaktu. Nenapadlo ho najmout pomoc matce (ohledně péče o otce), neboť požádal o opatrovnictví, to hovoří za vše. Na Dušičky dal na hrob rodičů svíčku. Matka mu z nemocnice nevolala, divil se tomu. Dále se oba bratři v rámci této výpovědi pokoušeli vyříkávat si vzájemné prohřešky s řízením nesouvisející, žalobce opakovaně obsáhle hovořil a opakovaně zabíhal k nekonečným popisům všech prohřešků svého bratra, kterých se v životě dopustil, opět s řízením nesouvisejících.

12. Svědkyně [jméno FO] při své výpovědi uvedla, že s matkou účastníků byly dlouholeté spolupracovnice, znaly se 33 let, byly v denním kontaktu. Matka se starala o bývalého manžela pouze s [Anonymizováno], druhý syn je v péči nevystřídal ani na žádost, měl jim za zlé, že otce nenechali v LDN, půjčil si auto, proto museli využít služeb soukromé služby. [Anonymizováno] matku neměl rád, ale ona jeho ano, doufala, že se jí přijde omluvit za to, jak se zachoval. Když šla matka do nemocnice, rozloučila se pouze s ní, prosila ji, aby [Anonymizováno] pomohla, [Anonymizováno] vydědila a proklela. Pohřeb byl mimořádná situace, byl tam jeden otevřený hrob vedle druhého, pro [Anonymizováno] byl problém získat tělo a pak kněze. Od pohřební služby dostal snad jen dvě parte, nechtěli to dávat. [Anonymizováno] říkal, že 8. vhodil parte [Anonymizováno] do schránky, 9. jeli [Anonymizováno] aspoň zazvonit na zvonek, chtěli zdůraznit, že se s ním na pohřeb počítá. Na adresu si svědkyně již nevzpomíná, Městská část jsou [Anonymizováno], na [Anonymizováno] nastupovali na autobus, do domu se šlo uličkou z boku. Za rodiči [Anonymizováno] nechodil a neznal jejich stav, dle svědkyně protože neměl zájem. Hrob rodičů účastníků svědkyně s manželem srovnali, 2x vypleli, dali tam věneček.

13. Svědkyně [jméno FO] při své výpovědi uvedla, že je více věcí, co [Anonymizováno] způsobil, neví přesně, čeho se toto řízení týká, ale myslí, že je to o tom, že nepozvali [Anonymizováno] na pohřeb, když matka umřela, že mu o tom neřekli. Toto soudí z toho, že se na to [Anonymizováno] zeptala před jednací síní. S [Anonymizováno] se potkali letos u rybníka, kde se jí [Anonymizováno] zeptal, zda by byla ochotná zde svědčit. Na jednání se nepřipravovala, [Anonymizováno] jí pouze předevčírem přijel dnešní stání připomenout. K věci samé uvedla, že s [Anonymizováno] občas chodili dívat se na [Anonymizováno], zda rodiče neuvidí, jednou viděli matku na zahrádce, ta křičela, ať odejdou, že se [Anonymizováno] vrátí, ať ji [Anonymizováno] nezkouší kontaktovat. Následně uvedla, že matka za [Anonymizováno] chodila potají, aby to [Anonymizováno] nevěděl. Ve zbytku se svědkyně vyjadřovala k tomu, co kdy udělal žalovaný špatně, koho kdy napadl či jinak ublížil.

14. Z ostatních předložených důkazů soud nezjistil žádné informace relevantní pro toto řízení. Soud se po důkazní stránce striktně omezil na meritum věci, tedy na otázky, zda žalovaný žalobce o úmrtí a pohřbu matky informoval, a zda měl žalobce k matce vztah. Nehodnotil tedy důkazy vztahující se k tomu, zda a kdy žalovaný žalobce napadl (nota bene v devadesátých letech či až po smrti matky), které osoby byly na pohřbu matky či kolik osob zde mohlo být.

15. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 o.s.ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ust. § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle ust. 2956 a násl. občanského zákoníku.

17. Podle ust. § 81 odst. 1 občanského zákoníku chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

18. Podle ust. § 81 odst. 2 občanského zákoníku ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

19. Podle ust. § 82 odst. 1 občanského zákoníku člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

20. Podle ust. § 2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

21. Podle ust. § 2971 občanského zákoníku odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

22. Podle ust. § 2951 odst. 2 občanského zákoníku nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

23. Žalobce se v řízení po žalovaném domáhal zaplacení nemajetkové újmy v penězích.

24. Předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti ve smyslu ust. § 81 a násl. občanského zákoníku je jednak to, že došlo k neoprávněnému zásahu, a jednak to, že tento zásah byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných zmíněnými zákonnými ustanoveními. Oba předpoklady musí být splněny zároveň, aby vznikl právní vztah, jehož obsahem je právo domáhat se ochrany podle ust. § 81 občanského zákoníku a povinnost soudem uložené sankce snášet. Přitom nikoliv každý zásah (zejména do práva na ochranu občanské či profesní cti) je objektivně způsobilý újmu vyvolat. Záleží mimo jiné na prostředí, v němž k zásahu došlo, na subjektu a objektu zásahu, na jeho obsahu, pokud spočíval ve skutkových tvrzeních, na intenzitě a na ostatních okolnostech, za nichž byl proveden.

25. U újmy, která nemá majetkový charakter, je z povahy věci vyloučena náhrada, která by znamenala uvedení do předešlého stavu. Nastupuje proto princip kompenzační (satisfakční), kdy poskytnuté plnění má přinést odčinění nemajetkové újmy v podobě zadostiučinění, které má alespoň zmírnit (odčinit) nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně poskytnout poškozenému možnost, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela spolehlivě a exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí prostředků či předmětů, pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život. Peněžitá náhrada je uváděna jako subsidiární způsob, který nastupuje teprve v případě, že jiná forma není dostačující. Při určení přiměřenosti satisfakce je třeba vycházet z celkové povahy i z jednotlivých okolností případu (k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Je nezbytné zkoumat míru tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany (srov. NS 30 Cdo 332/2007).

26. Jde-li o požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích je na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích soudem tedy předpokládá naplnění řady zákonných podmínek, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na náhradu nemajetné újmy v penězích je („pouze“) jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy ostatní potencionální satisfakční instrumenty k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích se těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také promítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011).

27. Zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.10.2009, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007).

28. Žalobce se v řízení domáhal satisfakce za to, že žalovaný vypravil pohřeb jejich společné matky bez vědomí žalobce, neumožnil žalobci podílet se na jeho organizaci či se ho zúčastnit.

29. Žalobce tvrdil, avšak nijak neprokazoval, že jej žalovaný o úmrtí matky neinformoval. Soudu je zřejmé, že není možné prokazovat negativní tvrzení, proto žalobce k jeho prokázání ani nevyzýval. Žalovaný tvrdil, že žalobci vhodil parte do schránky, což dokládal fotografiemi, jejichž pravost žalobce sporoval.

30. Svědkyně [jméno FO] uvedla, že 9.12. jeli se žalovaným zazvonit žalobci na zvonek, chtěli zdůraznit, že se s ním na pohřeb počítá. Výpověď této svědkyně považuje soud za zcela důvěryhodnou. Z jejího popisu bylo znát, že danou cestu skutečně absolvovala, neboť ji byla schopna popsat včetně detailů („na Slovaňáku nastupovali na autobus, do domu se šlo uličkou z boku“). Takto spontánní popis je pro soud mnohem cennější, neboť kdyby byla svědkyně nazpaměť naučena adresu domu či číslo autobusu. Bylo dále zjevné, že matku účastníků dobře znala a měla k ní blízký vztah, neboť o ní hovořila jako o [Anonymizováno], při výpovědi projevovala emoce, plakala. Byla též obeznámena do podrobností se životem dané rodiny, věděla včetně detailů o péči o otce účastníků, o vztazích uvnitř rodiny, o účastnících hovořila v křestních jménech. Velmi důležitou skutečností v tomto směru je, že se jako jediná stará o hrob rodičů účastníků, lze předpokládat, že to by cizí člověk či člověk, který rodinu znal pouze povrchně, nedělal.

31. Soud má na základě uvedeného za prokázané, že dne 9.12.2020 zvonila svědkyně [jméno FO] se žalovaným na žalobce v úmyslu mu pohřeb matky připomenout. Naopak nemá za prokázané vhození parte do poštovní schránky žalobce, neboť žalovaným předložené fotografie toto neprokazují nade vši pochybnost, z data jejich pořízení není zřejmý rok, současně se jedná o tvrzení proti tvrzení a vzhledem k tomu, že oba účastníci vystupovali v průběhu celého řízení velmi nedůvěryhodně, nelze se přiklonit ani k jednomu z nich.

32. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval pouze relutární satisfakci, nikoli pouze např. omluvu, bylo třeba se zabývat otázkou, jaký vztah měl žalobce k zemřelé matce a jaká újma mu tedy mohla vzniknout, pokud by o jejím pohřbu nebyl informován. K prokázání údajně dobrých vztahů s matkou předložil kopii SMS komunikace z 24.3.2017, v níž měla matka uvést „Zavolej v pondeli rano, nepis na telefon, pouziva ho taky [Anonymizováno]“, odpověď žalobce „Tak ty naše smsky smaž, když se ho bojíš“ … „On me nenecha“. Jinak řečeno měla matka účastníků žalobci napsat na telefon zprávu, nechť jí nepíše na telefon, neboť jej používá i žalovaný. Tedy pokud je tvrzeno, že žalobce s matkou měli obsáhlou SMS komunikaci na téma „nepiš SMS, aby se to nedozvěděl [Anonymizováno]“, postrádalo by takové jednání zcela logiku, pro soud je doložená komunikace nedůvěryhodná. Proto soud žalobce vyzval, nechť doloží originál této komunikace, což žalobce neučinil, pouze soudu vyčetl, že přece ví, že telefon je polámaný (soud toto neví). Je otázkou, jak se žalobce z polámaného telefonu k dané komunikaci dostal, spíše se jeví, že se jedná o podvrh.

33. Současně vzhledem k tomu, že poslední zpráva žalobce matce z tvrzené komunikace měla být ze dne 23.1.2019, tedy téměř dva roky před její smrtí, vyzval soud žalobce na jednání soudu konaném dne 2.4.2024 podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby dotvrdil a doložil, jaký měl vztah s paní [jméno FO] 2 roky před její smrtí, jak často se stýkali, jak o ni pečoval, s tím, že v případě nevyhovění této výzvě se žalobce vystavuje nebezpečí procesního neúspěchu. Žalobce v reakci uvedl, že kontakt s matkou nebyl kvůli žalovanému od roku 2012 až do její smrti možný, což je zjevná nepravda, sám žalobce v průběhu řízení uváděl, že se s rodiči ještě za života otce stýkal, v roce 2017 měl matku vézt k lékaři. Dále navrhl k důkazu rozsudek ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp.zn. [spisová značka], který přislíbil soudu doložit hned po doručení, což neučinil. Proto si soud daný rozsudek vyžádal. Ke vztahu žalobce k matce a zbytku rodiny v něm Krajský soud v Brně učinil následující závěr: „Nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškozený je osobou s právnickým vzděláním, navíc s předchozí zkušeností v rámci trestního řízení před Městským soudem v Brně sp. zn. [spisová značka]. Na základě odsouzení obžalovaného v citované trestní věci spadlo poškozenému do klína dědické řízení ohledně majetku značně nadstandardní hodnoty. V době projednávané trestné činnosti probíhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 spor poškozeného s obžalovaným, kdy poškozený žaloval obžalovaného o částku vyšší než 3 000 000 Kč. Byť si poškozený patrně byl vědom, že případné odsouzení obžalovaného v nyní projednávané věci mu výhodu v tomto řízení nezajistí, soud tento probíhající spor zmiňuje v rámci ilustrace vztahu mezi oběma sourozenci. Jejich vztah je od nepaměti negativní. Lze mít za to, že obžalovaný v závěru jejich života získal na svoji stranu oba rodiče. Poškozený se se zbytkem rodiny nestýkal a změnil si příjmení. O neobvykle špatných vztazích v rodině svědčí i skutečnost, že ačkoliv poškozený žil ve stejném městě jako jeho matka, s touto neudržoval žádný kontakt. Přesto poté, co zjistil, že se koná dědické řízení, žaloval obžalovaného o náhradu nemajetkové újmy kvůli neúčasti na jejím pohřbu. Ačkoli o oba rodiče před jejich smrtí pečoval právě obžalovaný a poškozený o ně nejevil zájem, neváhal poškozený využít úmrtí matky k podání jedné z mnoha žalob na obžalovaného. Při hodnocení krajně neobvyklých vztahů v uvedené rodině nelze zároveň odhlédnout od skutečnosti, že v rámci dědického řízení po zemřelém otci sám obžalovaný uplatnil jako pohledávku za dědickým řízením částku ve výši 1 680 000 Kč, na kterou ocenil svoji péči o nemocného otce, a stejnou částku jako uplatnila i jeho matka. Je více než evidentní, že soud má co do činění s rodinou, která se neřídí obecnými principy rodičovské, synovské a sourozenecké lásky a z ní plynoucí vzájemné nezištné péče. … Je evidentní, že oba bratři se silně nenávidí, o čemž svědčí celá řada listinných materiálů, které do spisu dodal poškozený a které skutkově nesouvisí s projednávanou věcí“. Soud se s tímto závěrem Krajského soudu v Brně zcela ztotožňuje, sám dospěl k totožným závěrům.

34. Dále žalobce k prokázání vztahu s matkou navrhl výslech svědkyně [jméno FO]. O její nedůvěryhodnosti svědčilo již to, že nejprve k dotazu soudu uvedla, že o předmětu řízení se dozvěděla daného dne před jednací síní, aby poté přednesla zcela naučenou řeč o rozličných prohřešcích žalovaného a na konci své výpovědi k opakovanému dotazu soudu uvedla, že ji o výpověď požádal žalobce dříve u rybníka a den před jednáním jí její účast přijel připomenout. Výpověď této svědkyně byla pro řízení zcela irelevantní.

35. O naprostém nezájmu žalobce o matku pak jednoznačně svědčí fakt, že se o její smrti dozvěděl od notářky, tedy týdny poté. Bydleli přitom ve stejném městě, měl na ni kontakty. Pokud pak žalobce opakovaně uváděl, že se s matkou nemohl stýkat kvůli žalovanému, považuje to soud za výmluvu, neboť se jednalo o dospělé svéprávné osoby, které pokud by měly o vzájemný kontakt zájem, nepochybně by si možnost našly. Po smrti matky pak jediným úkonem žalobce bylo vyžádání si její zdravotnické dokumentace, jak uváděl ve svých podáních.

36. Dále žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2008, sp.zn. 30 Cdo 3361/2007, ze kterého citoval pasáž: „Je zřejmé, že přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z.“. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že žalobce nemá o realizaci práva na pietu sebemenší zájem, neboť o hrob matky se zcela nestará, nenechal jí ani na náhrobní kámen vytvořit nápis. Pokud tedy žalovanému vytýká, že zasáhl do osobnostních práv žalobce, pokud mu neumožnil podílet se na organizaci pohřbu, zcela mu nelze přisvědčit.

37. Při své účastnické výpovědi byl žalobce tázán, zda matce poskytl pomoc s péčí o nemocného otce či tuto pomoc zajistil (najal). Žalobce v odpověď uvedl, že nikoli, neboť požádal o opatrovnictví otce, „to hovoří za vše“. Dle názoru soudu takový přístup hovoří o naprostém nezájmu žalobce o oba rodiče.

38. Na posledním soudním jednání žalobce zjevně pod tíhou neunášení důkazního břemene obrátil svou pozornost vůči soudu a nevhodně jej počal vyslýchat dotazy, zda byl v dalším kontaktu s Krajským soudem v Brně, zda se stýká se žalovaným mimo rámec soudních jednání, soudu např. vytýkal, že při své účastnické výpovědi musel potupně odpovídat na otázky či že jej soud vyzýval k doložení důkazů. Následně vyplynulo, že žalobce vznáší námitku podjatosti soudu. Vzhledem k tomu, že námitka byla vznesena při jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a námitka je zcela nedůvodná (a ostatně vznesena s ohledem na lhůtu stanovenou v § 15a odst. 2 o.s.ř. opožděně, kdy o možnosti vznést námitku podjatosti byl žalobce poučen v rámci předvolání k prvnímu jednání ve věci), postupoval soud dle § 15b odst. 2 o.s.ř.

39. Na základě uvedeného soud uzavírá, že žalobce k matce neměl žádný vztah, zcela se s ní nestýkal a nezajímal se o ni, kdy i o jejím úmrtí se dozvěděl až za dlouhou dobu od soudní komisařky. Neposkytoval jí pomoc zejména s péčí o svého těžce nemocného otce, nestará se o její hrob. I pokud by jej tedy žalovaný o úmrtí matky a jejím pohřbu neinformoval, byť za účasti svědkyně [jméno FO] pokus proběhl, nemohl by zásah do osobnostních práv žalobce dosáhnout takové intenzity, aby bylo na místě mu přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, byť v nízké výši [částka].

40. Ze všech uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je v plném rozsahu nedůvodná, a proto ji zamítl.

41. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jsou-li tu však důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (ust. § 150 o.s.ř.). Důvody zvláštního zřetele hodné musí být přitom dány na straně žalobce i žalovaného. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jinak řečeno, je třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Soud tak především přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, k výši nákladů řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.

42. V dané věci nemohl soud přehlédnout, že žalovaný na parte matky nechal jako pozůstalého uvést pouze sebe, nikoli žalobce. Byť žalobce tato skutečnost nijak nezaujala a ohledně parte řešil pouze adresu pohřební služby, má soud za to, že je elementární slušností a projevem úcty k zemřelé uvést na parte všechny nejbližší rodinné příslušníky, tedy i syna, ač o matku nejevil zájem. Žalovaný se k této věci nejprve konkrétně nevyjádřil, až následně se snažil tvrdit, že měl za to, že na parte má být uveden pouze ten, kdo věc za rodinu vyřizuje či kdo ji reprezentuje.

43. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že jsou dány podmínky pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., a rozhodl tak, že se procesně úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Majetkovými poměry žádné ze stran se soud blíže nezabýval, neboť v řízení vyplynulo, že žádná ze stran není nemajetná, náklady řízení jsou pak nízké s ohledem na to, že žalovaný není ve věci právně zastoupen.

Poučení