29 Co 206/2025 - 310

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Lucie Bičákové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o ochranu osobnosti k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. února 2025, č. j. 10 C 370/2022-267, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. [spisová značka], soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce z titulu ochrany osobnosti na žalovaném domáhal zaplacení částky 50 000 Kč (výrok I.) Současně soud I. stupně rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě na ochranu osobnosti, kterou žalobce odůvodnil tím, že jsou s žalovaným bratři. Jejich matka zemřela dne [datum], žalovaný nicméně žalobce o její smrti, která jej velmi silně citově zasáhla, neinformoval, a znemožnil mu tak pietu a možnost podílet se na organizaci pohřbu a účasti na něm. O smrti matky se žalobce dozvěděl až z dopisu notářky [tituly před jménem] [jméno FO]. Matka se přitom od srpna 2011 až do své smrti nacházela pod silným vlivem žalovaného, který jí znemožňoval kontakt se žalobcem. Uvedeným jednáním měl žalovaný zasáhnout do osobnostních práv žalobce podle § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“) a také porušit jeho právo (spolu)rozhodnout o pohřbu matky dle § 114 odst. 1 o. z. Žalobce v této souvislosti odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007. V důsledku tohoto zásahu do osobnostních práv vznikla žalobci nemajetková újma, jejíhož odčinění peněžitou formou se v žalobě domáhal.

3. Žalovaný uplatněný nárok neuznal a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta v plném rozsahu. Konkrétně žalovaný uvedl, že dne [datum] vhodil parte do schránky žalobci a dne [datum] společně s paní [jméno FO] na žalobce zvonil v místě jeho bydliště v úmyslu mu pohřeb matky připomenout.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování, jehož závěry rekapituloval v bodech 5 až 14, přičemž odvolací soud zde pro stručnost na tuto rekapitulaci odkazuje, po citaci aplikovaných ustanovení občanského zákoníku a relevantních východisek vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu věc právně uzavřel tak, že žaloba není důvodná. Konkrétně soud I. stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný společně s [jméno FO] skutečně dne [datum] zvonil na žalobce v úmyslu mu připomenout matčin pohřeb. Tento závěr učinil zejména na základě výpovědi svědkyně [jméno FO], která měla být blízkou přítelkyní matky účastníků. Její výpověď soud I. stupně označil za věrohodnou. Naopak neměl za prokázané, že žalovaný dne [datum] vhodil parte do schránky žalobce, neboť se jednalo pouze o jeho tvrzení podpořené neprůkaznými fotografiemi; žalovaný (stejně jako žalobce) přitom v řízení vystupoval nedůvěryhodně. Dále podle soudu I. stupně žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že měl s matkou v posledních letech předcházejících její smrti dobré vztahy (k tomu zejména body 32 až 39 napadeného rozsudku); soud I. stupně v této souvislosti nepovažoval za hodnověrné kopie SMS zpráv, ze kterých mělo vyplývat, že matka o kontakt s žalobcem stála, ale bránil jí v tom žalovaný. Žalobce totiž nehodnověrným způsobem vysvětloval, proč nemůže soudu předložit originály této komunikace, které se tak podle soudu jeví spíše jako podvrh. V této souvislosti soud I. stupně dále žalobci poskytl při jednání dne 2. 4. 2024 poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), aby dotvrdil a doložil, jaký měl s matkou poslední 2 roky před její smrtí vztah, jak často se stýkali a jak o ni pečoval. Žalobce v návaznosti na toto poučení tvrdil, že žalovaný znemožňoval jeho kontakt s matkou od roku 2012, kteréžto tvrzení soud I. stupně rovněž nepovažoval za hodnověrné, neboť sám žalobce dříve uvedl, že se za života otce s oběma rodiči stýkal a že v roce 2017 matku vezl v lékaři. Za nedůvěryhodnou potom soud I. stupně označil i žalobcem navrženou výpověď svědkyně [jméno FO]. Naopak o špatném vztahu žalobce k jeho matce podle prvoinstančního soudu vypovídá to, že se o její smrti dozvěděl až od notářky s několikatýdenním zpožděním. Oba přitom bydleli ve stejném městě, jednalo se o svéprávné osoby, které si zajisté mohly najít příležitost ke vzájemnému kontaktu. O špatných vztazích dále vypovídá i to, že žalobce nepečuje o hrob po matce (např. na náhrobek nenechal vytesat její a otcovo jméno) a v minulosti ani o matku, ani o otce nijak nepečoval. Soud I. stupně dále poukázal na velmi podivné vztahy v rodině účastníků a na vzájemné dlouhodobé konflikty a nevraživost. V této souvislosti odkázal na zjištění a hodnocení provedené trestním soudem, Krajským soudem v [adresa], ve věci sp. zn. [spisová značka]; jednalo se o trestní řízení proti žalovanému, který měl žalobce napadnout.

5. Po právní stránce soud I. stupně věc uzavřel tak, že žalobce neměl ke své matce v podstatě žádný vztah. I pokud by jej tedy žalovaný o jejím úmrtí a pohřbu neinformoval (o což se alespoň pokusil), nemohl by zasáhnout do jeho práva na ochranu osobnosti v takové intenzitě, že by to odůvodňovalo přiznání nároku na peněžité zadostiučinění.

6. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 150 „o. s. ř.“. Uvedl, že podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by jejich náhrada náležela žalovanému, nicméně jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, pro které není na místě mu ji přiznat. Soud I. stupně zdůraznil, že žalovaný se sám vůči památce své matky choval nekorektně, když mezi pozůstalými na parte uvedl pouze své jméno, a nikoliv i svého bratra, což by bylo projevem elementární slušnosti.

7. Při posledním jednání ve věci se soud I. stupně rovněž zabýval námitkou podjatosti vznesenou žalobcem, vyhodnotil ji jako nedůvodnou a postupoval tak podle § 15b odst. 2 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, kterým se domáhal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil v tom smyslu, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobci proti žalovanému přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konkrétně žalobce namítal řadu skutečností. Předně zpochybnil hodnověrnost výpovědi svědkyně [jméno FO]; upozornil přitom na dokument předložený před posledním jednáním ve věci, který ale soud I. stupně odmítl k důkazu provést. Jednalo se o písemné doplnění svědecké výpovědi [jméno FO] (s jejím ověřeným podpisem). V něm svědkyně [jméno FO] uvádí jiné skutečnosti, než které uváděla při své svědecké výpovědi, např. nově uvádí, že byla svědkem toho, jak žalovaný dne [datum] vhodil parte do schránky žalobce. Její předchozí výpověď, které soud I. stupně uvěřil, je tímto podáním zásadně znevěrohodněna. Žalobce přitom upozornil i na to, že soud I. stupně dovozoval důvěryhodnost výpovědi svědkyně [jméno FO] ze skutečností, které byly zcela obecné (např. z jejího tvrzení, že s žalovaným cestovala k bytu žalobce z největší přestupní stanice hromadné dopravy v [adresa]). Svědkyně [jméno FO] přitom uvedla řadu nepravd, např. se při jednání chovala k žalobci familiárně a předstírala, že jej dobře zná, ačkoliv to tak není, nebo uvedla, že matka účastníků se nemohla smířit s chováním žalobce stran péče o jeho nemocného otce (a stran řízení o omezení jeho svéprávnosti). Žalobce také zpochybnil tvrzené okolnosti konání pohřbu matky účastníků (zejména tvrzené covidové restrikce), vyhotovení parte apod., jimž neodpovídají objektivní důkazy (soudem získané vyjádření pohřební služby). Ke zpochybnění výpovědi svědkyně [jméno FO] navrhl žalobce provést žalovaným předložené doplnění její svědecké výpovědi (č. l. 255), dále rozsudek Městského soudu v [adresa], č. j. [spisová značka] (z něho má vyplývat, že žalobce a jeho matka shodně navrhli, aby byl otec účastníků omezen ve svéprávnosti), a dále čestné prohlášení svědkyně [jméno FO] učiněné v pozůstalostním řízení po matce účastníků vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (to má dokazovat pochybné jednání svědkyně [jméno FO]).

9. Žalobce dále zpochybnil i to, jak soud I. stupně hodnotil jím předložené SMS zprávy mezi ním a jeho matkou; uvedl, že se jednalo o starší tzv. screenshoty (snímky obrazovky), které si pořídil ještě před poškozením telefonu. Soud I. stupně přitom bez většího vysvětlení tyto zprávy označil za podvrh a nedůvodně po žalobci požadoval, aby tvrdil a prokazoval, jak se o svou matku v posledních letech před její smrtí staral. Takový požadavek byl ale podle žalobce nesmyslný, neboť jeho matka v té době žádnou péči nevyžadovala, v [datum] zemřela nečekaně na covid. Žalobce zpochybnil i závěr soudu I. stupně, že o matku nejevil dlouhodobě zájem a že pokud by o kontakt s ní zájem měl, pak by si zajisté našel příležitost. Podle žalobce soud I. stupně bagatelizuje obavy žalobce (a popř. i jeho matky) z agresivního jednání žalovaného. Žalovaný prokazatelně žalobce opakovaně napadl, byl za to dvakrát uznán vinným v trestním řízení; jejich matka potom žila ve strachu z jednání žalovaného. Žalobce zpochybnil rovněž hodnocení svědecké výpovědi [jméno FO], kterou soud I. stupně označil za nevěrohodnou. Svědkyně [jméno FO] vypovídala o tom, že žalobce byl z absence kontaktu s rodiči, který mu znemožňoval zejména žalovaný, nešťastný; soud. I. stupně její výpověď označil za nevěrohodnou s tím, že její výpověď se zdála být naučená a svědkyně měla přechozí kontakt se žalobcem. Takovéto hodnocení je ale ryze subjektivní a nepodložené. Žalobce měl své rodiče skutečně rád a nestýkal se s nimi jen z důvodu, že žili v domácnosti se žalovaným, který jej ohrožoval na životě a zdraví. K tomu žalobce navrhl jako důkaz svědeckou výpověď [jméno FO]. Pokud jde o péči o hrob, žalobce uvedl, že je osobou v podstatě v hmotné nouzi, po otci sice zdědil několik nemovitostí, ty jsou nicméně v důsledku toho, že je žalovaný pronajímal nepřizpůsobivým osobám, znehodnocené. Žalovaný rovněž za života otce vybral z jeho bankovního účtu v podstatě všechny prostředky. K tomu žalobce navrhuje provést důkaz výpisem z bankovního účtu matky účastníků vedeného u [právnická osoba].

10. Dále žalobce v odvolání zopakoval svou námitku podjatosti proti soudkyni [tituly před jménem] [jméno FO], která řízení u soudu I. stupně vedla. Podle žalobce projevovala vůči němu soudkyně v průběhu jednání svou animozitu a chovala se vůči němu přezíravě (např. kroucením hlavou), rovněž v odůvodnění napadeného rozsudku jej soudkyně vykreslila jako cynického člověka. Žalobce rovněž upozornil na to, že soudkyně v úvodu posledního jednání ve věci uvedla, že je „žaloba na zamítnutí od samého počátku“. Takové vyjádření učiněné před tím, než jsou provedeny všechny důkazy, je podle žalobce nepřijatelné a svědčí o předpojatosti soudkyně při jejím rozhodování v nynější věci.

11. Žalovaný se k podanému odvolání písemně nevyjádřil. Při jednání odvolacího soudu se potom obsáhle vyjadřoval ke vztahům se žalobcem. Z jeho vyjádření vyplynulo, že s podaným odvoláním nesouhlasí.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Podle § 81 odst. 1 o. z, chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odst. 2 téhož ustanovení, ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

14. Podle § 114 odst. 1 o. z., člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel.

15. Podle § 2956 občanského zákoníku, vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

16. Podle § 2951 odst. 2 občanského zákoníku, nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

17. Odvolací soud především uvádí, že souhlasí s východiskem, o něž byla žaloba opřena, tj. že zatajení smrti blízkého příbuzného (zde matky) a tedy znemožnění piety (včetně účasti na pohřbu) a rovněž vyloučení z rozhodování o pohřbu podle výše citovaného § 114 odst. 1 o. z. může podle okolností představovat nezákonný zásah do osobnostního práva na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu § 81 o. z. V tomto ohledu lze odkázat zejména na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017 (obdobně např. rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 19. 2. 2025, č. j. [spisová značka]).

18. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl mimo jiné ke skutkovému zjištění, že se žalovaný alespoň pokusil žalobce informovat o smrti matky a o konání pohřbu, když měl společně se svědkyní [jméno FO] na žalobce neúspěšně zvonit v místě jeho bydliště dne [datum]. K tomu dospěl zejména na základě výpovědi svědkyně [jméno FO] (viz body 30 a 31 napadeného rozsudku). Současně ale žalovanému neuvěřil, že by dne [datum] vhodil do schránky žalobce parte. Jak nicméně vyplývá z bodu 32 napadeného rozsudku, právě uvedená skutková zjištění soud I. stupně ve výsledku nepovažoval za stěžejní pro posouzení důvodnosti žaloby. Naopak, soud I. stupně vzal v úvahu, že se žalobce nedomáhal žalobou morální satisfakce (omluvy), ale naopak požadoval výlučně satisfakci peněžitou. Z toho důvodu se dále zabýval tím, jaký vztah mezi sebou žalobce a jeho zesnulá matka měli, tedy jak významně žalovaný tím, že žalobce o smrti matky včas neinformoval, zasáhl do jeho osobnostních práv. Za tím účelem žalobci rovněž poskytl poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Následně obvodní soud dospěl k závěru, že se žalobce o svou matku v posledních letech jejího života prakticky nezajímal, resp. vzájemný kontakt žalobce a jeho matky v podstatě neprobíhal. Současně odmítl argumentaci žalobce, že se tak dělo výlučně vinou žalovaného, který měl matce v kontaktu s ním bránit (zakazovat jí ho). Soud I. stupně zdůraznil, že žalobce a jeho matka byli dospělí a svéprávní lidé, který si mohli najít prostor k tomu se stýkat nebo spolu alespoň udržovat kontakt. Ve výsledku tak podle soudu I. stupně zásah žalovaného do osobnostních práv žalobce nedosáhl takové intenzity, aby odůvodňoval přiznání peněžitého zadostiučinění (bod 39 napadeného rozsudku).

19. S tímto hodnocením důvodnosti žaloby se odvolací soud plně ztotožňuje. Je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný žalobce o smrti matky, resp. o konání pohřbu neinformoval. Neúspěšný pokus žalobce informovat dne [datum] sice není zcela bez významu, rozhodně jej ale nelze považovat za dostatečně projevenou (resp. adekvátní) snahu žalobce o takto významné události v jeho životě zpravit. Zejména s ohledem na možnosti, které v komunikaci dávají moderní technologie (např. sms zprávy, e-mailová komunikace i jiné elektronické zprávy, telefonický hovor), ale konečně i tradiční způsoby (pošta), je třeba projevenou snahu žalovaného hodnotit jako nedostatečnou. Odvolací soud tedy konstatuje, že žalovaný svým jednáním, resp. nekonáním (tím, že žalobci znemožnil pietu) do osobnostních práv žalobce ve výše rozvedeném smyslu nezákonně zasáhl.

20. Soud I. stupně se nicméně správně s ohledem na požadovanou formu satisfakce (peněžitou) dále zabýval tím, jakou kvalitu měly vtahy mezi žalobcem a jeho matkou, jaký o sebe navzájem projevovali zájem, jak o sebe pečovali apod. Takové okolnosti jsou totiž stěžejní pro posouzení intenzity nezákonného zásahu do osobnostních práv, od níž se právě odvíjí úsudek o adekvátnosti jednotlivých způsobů satisfakce způsobené nemateriální újmy. Odvolací soud přitom souhlasí se soudem I. stupně v tom, že pokud se žalobci v řízení nepodařilo prokázat, že by s matkou měli blízké či alespoň standardní a korektní vztahy před její smrtí, resp. že by žalobce o svou matku v letech předcházejících její smrti projevoval zájem (např. se i s ohledem k jejímu věku zajímal o její zdraví a případně její potřeby výpomoci), stýkal se s ní, nebo s ní alespoň komunikoval jiným způsobem, pak se ze strany žalovaného nejednalo o natolik intenzivní zásah, který by odůvodňoval přiznání peněžitého zadostiučinění. Jestliže se žalobce – podle vlastního tvrzení – o smrti matky dozvěděl až s několikaměsíčním zpožděním v rámci pozůstalostního řízení, pak to rovněž vypovídá o tom, že o ni neprojevoval zájem, nebyl s ní v kontaktu apod. V úvahu je potom třeba vzít i tu okolnost, která vyplynula jak z vystupování obou účastníků v řízení, tak i z provedených důkazů, že vztahy mezi nimi jsou dlouhodobě nepřátelské až nenávistné, v podstatě znemožňují věcnou komunikaci či spolupráci. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by viníkem tohoto stavu byl výlučně či alespoň převážně žalovaný, naopak jako nekonstruktivní lze hodnotit přístup obou účastníků. I tato okolnost dlouhodobě napjatých a oboustranně nepřátelských vztahů v rodině tedy snižuje závažnost předmětného nezákonného jednání žalovaného (byť nic nemění na jeho nezákonnosti a rovněž zavrženíhodnosti). Z lidského ani právního hlediska totiž nelze pominout spoluodpovědnost žalobce za to udržovat rodinné vztahy na takové úrovni, která nebude fakticky bránit společnému řešení základních životních situací spojených s existencí rodiny (včetně úmrtí některého z jejích členů).

21. Odvolací soud tedy shrnuje, že shodně se soudem I. stupně posoudil žalobcem požadovanou satisfakci za nemateriální újmu, kterou mu žalovaný skutečně způsobil, jako neadekvátní celkovým okolnostem případu. Rovněž ostatní námitky žalobce, zejména k provedenému dokazování, resp. zjištění skutkového stavu, posoudil odvolací soud jako nedůvodné. Ve vztahu k věrohodnosti svědkyně [jméno FO] konstatuje, že skutkové zjištění, které na základě její svědecké výpovědi soud I. stupně učinil, nemělo pro právní posouzení věci větší význam. I kdyby totiž žalovaný společně se svědkyní [jméno FO] nezvonili na žalobce v místě jeho bydliště a nesnažili se ho informovat o pohřbu jeho matky (dne [datum]), nic by to neměnilo na posouzení intenzity nezákonného zásahu žalovaného do práv žalobce. Již jen z toho důvodu nebylo třeba v řízení provádět důkazy, které měly věrohodnost výpovědi svědkyně [jméno FO] zpochybnit, resp. nepřipuštění takového důkazu nebylo takovou procesní vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 212a odst. 5 o. s. ř.). Odvolací soud neshledal důvody ani k revizi toho, jak soud I. stupně hodnotil další důkazy. Pokud jde o sms zprávy, které si měl vyměnit žalobce se svou matkou v roce 2017, je třeba zdůraznit, že z ní – i pokud by se nejednalo o podvrh, jak naznačil soud I. stupně – nevyplývá, že by žalobce se svou matkou měli blízký vztah. Pro tvrzení žalobce, že by žalovaný vůči společné matce účastníků uplatňoval soustavně až despotickou moc a bránil jí v kontaktu se žalobcem, o který by sama měla zájem, potom takováto krátká výseč sms komunikace nepředstavuje a nemůže představovat dostatečný důkaz. Odvolací soud neměl důvod ani k revizi toho, jak soud I. stupně hodnotil výpověď svědkyně [jméno FO]. Konečně odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně doplňuje, že žalobce – i pokud měl napjaté vztahy se žalovaným, a z toho důvodu nechtěl docházet do jeho domácnosti, kterou s matkou sdílel – se mohl s matkou stýkat či komunikovat jiným způsobem. V řízení přitom žalobce nepředložil, resp. nenavrhl důkazy vypovídající o tom, že to byl žalovaný, který kontaktu žalobce s matkou, oboustranně chtěnému, bezprávným nátlakem na matku bránil.

22. Odvolací soud nepřisvědčil ani odvolací námitce žalobce o podjatosti soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Skutečnost, že samosoudkyně dala v průběhu posledního jednání ve věci (již v zásadě po uzavření dokazování) účastníkům najevo, jakým způsobem hodlá rozhodnout, je projevem žádoucí předvídatelnosti v rozhodování soudu. Užitou formulaci, že soudkyně žalobu považovala za „na zamítnutí“ již od počátku, sice v kontextu toho, že ve věci probíhalo dokazování a žalobci rovněž bylo dáno při jednom z jednání poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nelze považovat za vhodnou, sama o sobě ale nevypovídá o tom, že by soudkyně byla ve věci předpojatá již od začátku řízení. Konečně zde není (kromě uvedené nevhodné formulace) žádná objektivní okolnost, která by o takové předpojatosti vypovídala. Ta část námitky týkající se údajně přezíravého chování soudkyně vůči žalobci potom vychází pouze z jeho subjektivního vnímání a nebyla podpořena žádnými důkazy.

23. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud napadený rozsudek podle 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

24. Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

25. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch, měl by v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. (užitého na základě § 224 odst. 1 o. s. ř.) právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Odvolací soud nicméně shodně jako prvoinstanční soud dospěl k závěru, že je vzhledem ke specifickým okolnostem případu hodných zvláštního zřetele namístě žalovanému náhradu nákladů podle § 150 o. s. ř. nepřiznat. Těmito okolnostmi je jednak to, že žaloba byla oprávněná, alespoň pokud jde o její základ (tedy o to, že žalovaný skutečně nezákonně zasáhl do osobnostních práv žalobce), byť s ohledem na neadekvátnost způsobu žalobcem požadované satisfakce nebyla ve výsledku úspěšná. Další okolností je zejména rodinná povaha celého sporu, který je především výsledkem vzájemně nenávistných vztahů mezi účastníky, na nichž mají podíl oba.

Poučení