10 C 44/2022 - 211

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Foltýna a přísedících Dagmar Němcové a Jaroslavy Váchalové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce]. [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [jméno FO] sídlem [adresa] o náhradu škody z pracovního úrazu ve výši 689 979 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Co do částky 20 839 Kč se řízení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 669 140 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 544 Kč od [datum] do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 629 596 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna nahradit České republice na nákladech řízení částku 2 167,43 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Domažlicích.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit na soudním poplatku částku 34 499 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Domažlicích.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 222 046 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby a průběhu řízení

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází striktně z pokynu uvedeného v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jde tak v posledku o odůvodnění (kontextuálně) poměrně stručné.

2. Žalobce se původně žalobou ze dne [datum] po žalované domáhal zaplacení částky 60 383 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nároků spojených s utrpěným pracovním úrazem (tato částka se skládala z bolestného ve výši 16 250 Kč, nákladů spojených s výpočtem bolestného ve výši 500 Kč a cestovného ve výši 43 633 Kč). Žalobce přitom podával žalobu „z opatrnosti“, neboť obchodní společnost [právnická osoba]“) ve vztahu k pracovnímu úrazu ze dne [datum] vyrozuměla žalobce až přípisem ze dne [datum], z jejího vyjádření nicméně nebylo zřejmé, zda bude žalobci něčeho plnit, či nikoliv.

3. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce žalobu co do částky 20 839 Kč zpět s tím, že v tomto rozsahu [právnická osoba] žalobci poskytla požadované plnění (o čemž jej informovala přípisem ze dne [datum] (viz č. l. 13 verte). Prvním výrokem tohoto rozsudku proto soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastavil.

4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě (ze dne [datum]) navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že je pro případ povinnosti nahradit újmu vzniklou pracovním úrazem pojištěna, přičemž pojistitel – [právnická osoba] žalobci na základě vypracovaného znaleckého posudku poskytla částku 20 839 Kč (představující bolestné ve výši 17 500 Kč a náhradu nákladů spojených s léčením ve výši 3 339 Kč). Nad tento rámec jde podle žalované o zdravotní následky, jež nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, neboť podstatnou a rozhodující příčnou přetrvávajícího zdravotního stavu žalobce je obecné onemocnění, vyvíjející se řadu let před pracovním úrazem. Žalovaná tudíž nepovažuje nárok žalobce na zaplacení náhrady za dojíždění do zdravotního zařízení po dobu tří let za oprávněný. Veškeré splatné nároky žalobce na odškodnění pracovního úrazu jsou proto podle žalované uspokojeny, žaloba tak není důvodná.

5. Při přípravném jednání dne [datum] soud k návrhu obou stran přikročil k přerušení řízení, jež pokračovalo až poté, co žalobce podáním ze dne [datum] navrhl, aby bylo v řízení pokračováno, a současně přikročil k rozšíření žaloby; nově se žalobce (již po částečném zpětvzetí žaloby) dožaduje zaplacení částky 669 140 Kč (sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 628 896 Kč, neuhrazené části cestovného a nákladů na zjištění bolestného ve výši 39 544 Kč a částky 700 Kč, kterou musel žalobce uhradit za zpracování posudku na ohodnocení výše ztížení společenského uplatnění). V doplnění (rozšíření) žaloby přitom žalobce uvádí, že ve vztahu k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění obdržel od [právnická osoba] sdělení, že je připravena hradit požadovanou náhradu, avšak sníženou o 30 % z důvodu artrotických obtíží talocrurálního kloubu, která byla zjištěna již v době pracovního úrazu. Jelikož však žalobce nikdy v minulosti nebyl s pravým hleznem léčen, neviděl žádný důvod k navrhovanému snížení odškodnění, a v návaznosti na to (a na vypracované posouzení, jež ovšem nemělo k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci žalobce) poté [právnická osoba] odmítla žalobci jakoukoli náhradu za ztížení společenského uplatnění vyplatit.

6. Žalovaná se v podání ze dne [datum] vyjádřila k rozšířené žalobě v tom smyslu, že podle [právnická osoba] (resp. podle jí zadaného znaleckého posudku, vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]) omezení hybnosti hlezenního kloubu žalobce souvisí s pokračujícími degenerativními změnami v oblasti hlezenního kloubu a nemá jasnou příčinnou souvislost s předmětným pracovním úrazem.

7. V replice na citované vyjádření žalované žalobce podáním ze dne [datum] vyjádřil přesvědčení, že žalovaná pouze přejímá stanovisko [právnická osoba], která nemá snahu vyřešit daný spor mimosoudně. [právnická osoba] si sice nechala zpracovat dva znalecké posudky, ani jeden ze znalců ale neměl k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci žalobce (ani žalobce osobně nevyšetřili), a to i přes to, že žalobce dal souhlas s nahlédnutím do zdravotnické dokumentace; žalobce přitom opětovně připomněl, že se v minulosti nikdy neléčil s bolestí či omezenou hybností pravého hlezenního kloubu (v této souvislosti žalobce předložil k prokázání tvrzení, že ke dni pracovního úrazu netrpěl artrózou pravého hlezenního kloubu rentgenové snímky ze dne [datum] a ze dne [datum] – na č. l. 99 až 100 verte).

8. Při přípravném jednání dne [datum] z vyjádření stran vyplynula nutnosti řešení odborných otázek, tedy potřeba vypracování znaleckého posudku, soud proto přibral do řízení znalce [tituly před jménem] [jméno FO], jenž předložil dne [datum] znalecký posudek, který následně k důvodným námitkám žalobce doplnil o znalecký posudek předložený soudu dne [datum].

9. Jednání konané dne [datum], na kterém měl být primárně vyslechnut ve věci ustanovený znalec, muselo být potom odročeno, neboť soud až při jednání zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] byl v mezidobí hospitalizován; [tituly před jménem] [jméno FO], jehož znalecké závěry představují (z níže uvedených důvodů) klíčový důkazní prostředek posuzované věci, tak byl vyslechnut až při jednání dne [datum], jež bylo odročeno toliko za účelem vyhlášení tohoto rozsudku.

II. Dokazování

10. Mezi účastníky bylo v zásadě nesporné, že žalobce utrpěl dne [datum] pracovní úraz, při kterém došlo k distorzi pravého hlezenního kloubu a že žalobce byl v pracovní neschopnosti od [datum] do [datum]. Nesporným je rovněž to, že žalobce následkem pracovního úrazu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat dosavadní práce, pročež s ním žalovaná vypověděla pracovní poměr, a to v souladu s ustanovením § 52 písm. d) zákoníku práce. Žalobce je v současnosti invalidní (ve třetím stupni), přičemž invalidita byla stanovena jako trvalá. Za nespornou konečně považoval soud žalobcem tvrzenou skutečnost, že v souvislosti s předmětnou léčbou vynaložil cestovní výdaje v celkové výši 43 633 Kč, neboť toto tvrzení žalovaná v průběhu řízení nikdy nezpochybňovala, navíc platí, že žalobce toto tvrzení v dostatečném rozsahu osvědčil (srov. svazek listin na č. l. 4).

11. Mezi stranami tak byla v zásadě sporná „toliko“ otázka, zda pracovní neschopnost trvající až do [datum] byla v příčinné souvislosti s předmětným pracovním úrazem, a tedy zda veškeré v této době vynaložené náklady má povinnost uhradit žalovaná, a – z hlediska výše žalované částky – v prvé řadě otázka, zda je v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem rovněž ztížení společenského uplatnění, ohodnocené ve výši 1 600 bodů.

12. Pro řešení sporné skutkové otázky, zda následné zdravotní obtíže žalovaného byly způsobeny (výlučně) utrpěným pracovním úrazem, nebo zda byly (rovněž) způsobeny obecným (degenerativním) onemocněním, jímž žalobce trpěl již před pracovním úrazem, tedy pro řešení odborné otázky, již není soud s to si sám vyřešit, vyšel soud ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], z doplnění tohoto znaleckého posudku a zejména z výslechu tohoto znalce; znalcem přijaté závěry pak soud hodnotil v souvislosti se závěry, ke kterým dospěly znalecké posudky, vypracované [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]

13. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (č. l. 80-85) se podává, že žalobce měl utrpět podvrknutí pravého hlezenního kloubu těžkého stupně s natažením zevních postranních vazů, přičemž podle znalce protrahovaná léčba, která pokračovala zejména opakovanými mnohonásobnými rehabilitacemi a artroskopickou operací, byly důsledkem přítomných degenerativních změn, nikoliv vlastního úrazového děje. K tomuto závěru dospěl [tituly před jménem] [jméno FO] – patrně – na základě skutečnosti, že při artroskopické operaci bylo provedeno „snesení osteofytu“, tedy kostního výrůstku, který vzniká v souvislosti s degenerativními změnami v oblasti hlezenního kloubu (na magnetické rezonanci, která předcházela operaci byl popsán jednak tento osteofyt, a dále změny charakteristické pro natažení, respektive částečnou rupturu zevních postranních vazů). V závěru znalec uvedl, že pracovní neschopnost žalobce neodpovídá době obvyklé pro léčení distorse (podvrtnutí) hlezenního kloubu, která trvá maximálně osm týdnů. Jde-li o ztížení společenského uplatnění, znalec vyjádřil přesvědčení, že po prosté distorsi, byť těžkého stupně hlezenního kloubu, není důvod předpokládat vznik trvalých následků.

14. Znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] (č. l. 86-93) vychází z předpokladu, že vysoce pravděpodobnou příčinou obtíží žalobce jsou artrotické změny hlezenního kloubu, tedy dlouhodobě se vyvíjející degenerativní změny, které vznikly bez příčinné souvislosti s předmětným úrazem, ale po řadu desetiletí se vyvíjely a progredovaly. Současně znalec uvedl, že obvyklou léčbou distorze kotníku je jeho imobilizace a následné doléčení formou rehabilitace, kdy artroskopie obvykle není nutná. Na délce pracovní neschopnosti se tak podle znalce podílelo léčení pro obecná onemocnění – artrózu pravého hlezenního kloubu (případně pro impingement syndrom levého ramenního kloubu), tedy pro onemocnění, jež neměla příčinnou souvislost s pracovním úrazem. Maximální délku léčení natažení či částečného natržení vazů v oblasti kotníku pak znalec stanovil maximálně na sedm týdnů a rovněž uvedl, že prostá distorze kotníku není spojena s trvalými následky ve smyslu omezení pohyblivosti hlezenního kloubu.

15. Soudem ustanovený znalec [tituly před jménem] [jméno FO] ve znaleckému posudku (č. l. 121-123) uvedl, že (na rozdíl od [tituly před jménem] [jméno FO]) při primárním ošetření mělo být hlezno znehybněno, neboť elastická bandáž je při podezření na částečnou nebo úplnou trhlinu, která je dána krevním výronem, nedostatečná. Podle znalce tak předmětný úraz nepředstavoval „prosté podvrtnutí hlezna“, nýbrž přinejmenším částečné přetržení převážně předního lýtkohlezenného vazu (což se projeví právě krevním výronem). Znalec [jméno FO] se ovšem ztotožnil s ostatními znalci v tom, že artrotické změny, které byly ošetřeny, nejsou v přímé souvislosti s pracovním úrazem, ale musely být přítomny již dříve; v této souvislosti nicméně znalec zdůraznil, že o předchozích obtížích žalobce nejsou ve zdravotnické dokumentaci žádné záznamy. Znalec současně ohodnotil ztížení společenského uplatnění ve výši 800 bodů.

16. Po doplnění znaleckého posudku k důvodným námitkám žalobce znalec ve znaleckém posudku (č. l. 141-143) zopakoval, že v rámci prvotního ošetření mělo dojít k šestitýdenní imobilizaci hlezna, připustil však, že takový postup „většinou ze strany ošetřujících chirurgů není dodržován“, což právě vede k chronickým obtížím v oblasti hlezna, tak jako v případě žalobce, kdy tyto obtíže vedly k artrotické operaci, při které byly „zjištěny artrotické změny, které vznikly v důsledku nedostatečného léčení zranění“. V závěru doplnění znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] zdůraznil, že obdobná poranění „jsou ze strany ošetřujících lékařů často bagatelizována a nejsou adekvátním způsobem léčena“, což se stalo i v posuzovaném případě.

17. V rámci svého výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] sice nejprve setrval na závěru, že omezení hybnosti lze u žalobce kvalifikovat maximálně jako středně těžké, po nahlédnutí do žalobcem předložené lékařské zprávy ze dne [datum] (srov. č. l. 178) nicméně znalec připustil, že vskutku aktuálně již může jít o těžké omezení hybnosti, když vyšel z indikace „ztuhlé v plantární f“. Současně znalec zopakoval, že žalobce nebyl správně léčen, neboť po distorzi mělo dojít k znehybnění kotníku, což se však nestalo. K výslovnému dotazu nicméně znalec zdůraznil, že jakkoli v dané věci zvolený postup nelze označit za lege artis, jde stále o poměrně častý způsob léčby, a nelze tak hovořit vysloveně o excesu. Jakkoli jde částečně o spekulativní závěr, podle znalce by v případě řádné léčby nemohly být následky prosté distorze takové, jako v konečném důsledku nastaly.

18. Na základě obsahu výpovědi znalce dospěl ve věci rozhodující senát k závěru, že nejsou dány důvody pro doplnění dokazování, neboť právě výslech znalce [jméno FO] umožnil vyřešení klíčových skutkových otázek dané věci. Nadto platí, že pouze [tituly před jménem] [jméno FO] osobně vyšetřil žalobce a jako jediný ze tří znalců, jež v souvislosti s předmětným pracovním úrazem vypracovali znalecký posudek, měl k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci žalobce.

III. Skutkové hodnocení věci

19. Na základě provedených důkazů, hodnocených nejen jednotlivě, ale taktéž v jejich (logickém) souhrnu dospěl soud k následujícímu závěru o podstatném skutkovém stavu věci.

20. Žalobce utrpěl dne [datum] v rámci pracovněprávního vztahu, uzavřeného s žalovanou, při špatném došlápnutí úraz pravého hlezenního kloubu, a následně byl ošetřen v nemocnici ve [adresa], kde mu na základě vyšetření bylo doporučeno přiložit elastickou bandáž, ledovat, nohu vyvyšovat, nezatěžovat a promazávat mastmi proti bolesti. Poté žalobce dále chodil do práce, kvůli zhoršující se bolesti byl ale dne [datum] znovu vyšetřen v nemocnici ve [adresa], a následně v [právnická osoba], kde byl dne [datum] zjištěn výrůstek přední hrany holenní kosti v hleznu, a při magnetické rezonanci byl zjištěn stav odpovídající neúplné trhlině předního vazu. Od tohoto data byla současně žalobci vystavena pracovní neschopnost, jež trvala až do [datum], přičemž po celou dobu této pracovní neschopnosti byl žalobce léčen s předmětnou diagnózou (a v rámci této léčby byla provedena mj. i artroskopická operace pravého hlezna, která proběhla dne [datum]). Toto léčení si přitom ze strany žalobce vyžádalo náklady uplatněné žalobou, tedy náklady, jež v rozsahu částky 39 544 Kč nebyly dosud žalovanou (resp. [právnická osoba]) žalobci uhrazeny.

21. Jakkoli znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v písemně vypracovaném znaleckém posudku dospěl k závěru, že ztížení společenského uplatnění, způsobené předmětným úrazem, je namístě ohodnotit ve výši 800 bodů, neboť v případě žalobce jde „pouze“ o středně těžké ztížení hybnosti, v rámci výslechu (viz výše) tento svůj závěr korigoval v tom smyslu, že lze skutečně hovořit o těžkém omezení hybnosti, jež je namístě ohodnotit dvojnásobnou částkou, tedy ve výši 1 600 bodů. Soud proto přijal skutkový závěr, že stávající zdravotní stav žalobce odůvodňuje ohodnocení ztížení společenského uplatnění ve výši 1 600 bodů.

IV. Právní hodnocení věci

22. Právní hodnocení věci zaměřil soud primárně na řešení otázky, zda stávající zdravotní obtíže, jež ve svém důsledku vedou ke ztížení společenského uplatnění žalobce ohodnoceného ve výši 1 600 bodů, jsou v příčinné souvislosti s předmětným pracovním úrazem, tedy zda je namístě, aby žalovaná odpovídala za tuto nemajetkovou újmu žalobce, pakliže je ze skutkových zjištění zjevné, že právě míra poškození zdraví žalobce je zjevným důsledkem nesprávného – ovšem běžného – způsobu primárního ošetření žalobce po úrazu.

23. Ve věci rozhodující senát přitom dospěl k závěru, že s přihlédnutím k závěrům žalobcem dovolávaného nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17 je namístě potřebnou příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a stávajícím zdravotním stavem žalobce spatřovat, a to – řečeno cum grano salis – proto, že nebýt pracovního úrazu zdravotní stav žalobce by zjevně nebyl takto závažný. Jinak řečeno, soud má na základě znaleckých závěrů za to, že v případě optimálního primárního ošetření by vskutku mohlo léčení pracovního úrazu trvat maximálně osm týdnů, jak zdůrazňují znalci [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Jimi dovozovaný závěr o artrotických změnách předcházejících úrazovému ději, přitom nekoresponduje se zdravotnickou dokumentací žalobce, a navíc – což je podle mínění soudu nejpodstatnější – jakkoli jisté artrotické změny připouštěl rovněž [tituly před jménem] [jméno FO], z jeho znaleckého posudku i výslechu jasně vyplývá, že za hlavní příčinu považuje nesprávné primární ošetření, resp. skutečnost, že nedošlo k potřebné imobilizaci hlezna.

24. Právě závěr o nesprávném (tedy non lege artis) primárním ošetření by přitom mohl vést k závěru o „přetržení“ příčinné souvislosti, na základě výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] se nicméně ve věci rozhodující senát přiklonil ke stanovisku, že v daném kontextu o přetržení příčinné souvislosti není možno hovořit. Soud totiž musel vzít v potaz, že jakkoli znalec nepovažuje primární ošetření za správné (a dokonce jej z výše uvedených důvodů považuje za podstatou příčinu stávajících zdravotních obtíží žalobce v oblasti hlezna), současně zdůraznil, že jde v zásadě stále o poměrně běžný způsob ošetření. Jinými slovy řečeno, pakliže jde o „běžný způsob ošetření“, bylo by s přihlédnutím k rozhodným okolnostem věci nespravedlivé, pakliže by soud dospěl k závěru o přetržení příčinné souvislosti. K tomuto závěru přitom ve věci rozhodující senát vede mj. i skutečnost, že odpovědnost žalované je v zákoně koncipována jako tzv. objektivní odpovědnost; bez ohledu na své zavinění tak žalovaná odpovídá za následky pracovního úrazu, přičemž do této kategorie je podle názoru soudu možno zahrnout i následky nesprávné léčby, pakliže taková léčba v praxi poměrně často probíhá, tedy nejde-li o zjevný exces (viz výše). Soud tedy nemíní, že za jakékoli pochybení lékaře při léčbě následující po pracovním úrazu odpovídá zaměstnavatel poškozeného zaměstnance, má ovšem za to, že musí odpovídat i za takové pochybení lékaře, jež nemá zjevně excesivní rysy (opačný závěr by totiž ve vztahu k poškozeným zaměstnancům, jež je v daném kontextu nutno považovat za slabší stranu, nevyhnutelně vedl k právní nejistotě, která vskutku není žádoucí).

25. Soud proto uzavírá, že ze zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že žalovaná je podle ustanovení § 269 odst. 1 zákoníku práce povinna žalobci nahradit škodu a nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, neboť tato škoda (cestovné a jiné výlohy) a nemajetková újma (ztížení společenského uplatnění) vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

26. Za této situace se soud již musel zabývat toliko otázkou, v jaké výši je namístě přiznat žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění. Podle ustanovení § 271c zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 3 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, činí hodnota bodu „1 % průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné na základě údajů [právnická osoba] za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž vznikla povinnost provést hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění“. Podle této metodiky by hodnota jednoho bodu v posuzované věci měla činit 392,91 Kč, tedy v případě 1 600 bodů by výše náhrady za ztížení společenského uplatnění měla představovat částku 628 656 Kč. Požaduje-li proto žalobce náhradu ve výši 628 896 Kč, dospěl soud k závěru, že je požadavek žalobce možno považovat za zcela důvodný, neboť právě ustanovení § 271c odst. 1 zákoníku práce stanovení, že tato náhrada se poskytuje nejméně ve výši stanovené podle citovaného nařízení vlády. Navíc rozdíl ve výši 240 Kč nepovažoval soud za kontextuálně natolik podstatný, aby případně v tomto rozsahu měla být žaloba zamítnuta.

V. Stručná sumarizace

27. Soud z výše uvedených důvodů shledal žalobu plně důvodnou, přičemž je vhodné zdůraznit, že k tomuto závěru dospěl primárně na základě znaleckých závěrů [tituly před jménem] [jméno FO], ze kterých bylo zjevné, že přes exaktní charakter odborné otázky není v zásadě nikdy možno s potřebnou jistotou zjistit, v jakém rozsahu je stávající zdravotní stav žalobce zapříčiněn předmětným pracovním úrazem (resp. jeho nesprávnou primární léčbou), a v jakém rozsahu se na něm případně podílelo i tzv. obecné onemocnění, jež pracovnímu úrazu předcházelo. Soud přitom přihlédl rovněž ke skutečnosti, že [právnická osoba] oslovení znalci dospěli ke svým závěrům v zásadě pouze na základě obecných znalostí, kdy s potřebnou mírou neindividualizovali osobu žalobce, navíc se vůbec nezabývali otázkou, jakou roli hrála skutečnost, že žalobce nebyl korektně ošetřen během první návštěvy nemocnice ve [adresa]. Závěry [právnická osoba] předložených znaleckých posudků proto považuje soud za „necitlivé“ přinejmenším v tom smyslu, že bez přesvědčivých důvodů dovozují, že trvala-li léčba žalobce déle než standardní dobu, musí být (jedinou) příčinou předchozí obecné onemocnění žalobce.

28. Pouze nad rozhodný rámec pak soud uvádí, že je snad možno považovat pouze za „nešťastnou náhodu“, pakliže [právnická osoba] přistoupila k zaslání přípisu, ve kterém uvedla, v jakém rozsahu považuje uplatněný nárok za důvodný, až poslední den běhu případné promlčecí lhůty.

29. Ve vztahu ke [právnická osoba] je pak vhodné rovněž uvést, že tato obchodní společnost představuje faktickou žalovanou stranu (téměř spiritus agens), soud proto považuje za poněkud nepraktické, že Kooperativa v daném případě nepřistoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované, když je z procesního jednání žalované zjevné – a ekonomicky racionální –, že bez souhlasu Kooperativy není s to v řízení učinit žádný autonomní procesní úkon (kupř. přistoupit ke smírnému řešení sporu).

VI. Náklady řízení

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci nárok na náhradu veškerých jím účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna ve výši 11 060 Kč za každý z celkem patnácti a půl úkonů právní služby (oproti vyúčtování založeného na č. l. 195-196, na které postačí na tomto místě pro stručnost odkázat, soud neshledal za účelně vynaložený náklad dvě porady s klientem, a v případě tří úkonů – dvou účastí u přípravného jednání a účast na jednání, při kterém byl pouze vyhlášen rozsudek – právní zástupkyni přísluší toliko poloviční odměna – viz ustanovení § 11 odst. 2 advokátního tarifu; oproti vyúčtovaným 19 úkonům proto soud přiznal náhradu pouze za 15,5 úkonů). S tím koresponduje paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 5 250 Kč. Mezi účelně vynaložené náklady žalobce je dále třeba počítat náhradu prokázaných cestovních výdajů v celkové výši 4 229 Kč (za pět cest v celkové délce 555 km automobilem [jméno FO] [jméno FO], při deklarované spotřeba 5,2 litrů benzínu na 100 kilometrů), náhradu za promeškaný čas v celkové výši 2 600 Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 183 509 Kč, tedy náhradu ve výši 38 537 Kč. Celkem tak účelně vynaložené náklady žalobce představuje částka 222 046 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce – advokátky [Jméno advokátky].

31. Jelikož v řízení (v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku a výslechem znalce) vznikly státu náklady, a to – nad rámec složených záloh v celkové výši 10 000 Kč – ve výši 2 673,43 Kč, uložil soud třetím výrokem tohoto rozsudku ve věci plně neúspěšné žalované podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost tyto náklady státu v zákonné lhůtě nahradit.

32. Jelikož žalobce byl v řízení před soudem prvního stupně plně úspěšný, v důsledku čehož na neúspěšnou žalovanou přešla poplatková povinnost (srov. ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích), soud čtvrtým výrokem tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit příslušný soudní poplatek, a to ve výši předvídané Položkou 1 bodem 1. písm. b) Sazebníku poplatků.

Poučení