13 Co 465/2025 - 292

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce]. [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Anonymizováno] o náhradu škody z pracovního úrazu ve výši 689 979 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 6. 2025, č. j. 10 C 44/2022-211 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku II v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 401 008 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 544 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 361 464 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, mění tak, že žaloba se co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 94 032 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 9. 2023 do zaplacení, zamítá. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 306 976 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 544 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 267 432 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit České republice na nákladech řízení částku 1 439,15 Kč a žalobce částku 234,30 Kč, a to oba do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Domažlicích.

III. Žalovaná je povinna zaplatit na soudním poplatku částku 28 755,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Domažlicích.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 159 873,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 32 389,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 20 839 Kč (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 669 140 Kč s příslušenstvím (výrok II). Dále žalované uložil nahradit státu na nákladech řízení částku 2 167,43 Kč (výrok III), na soudním poplatku částku 34 499 Kč (výrok IV) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 222 046 Kč (výrok V).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy z 15. 6. 2017 jako montér. Za trvání pracovního poměru utrpěl dne 25. 10. 2019 pracovní úraz spočívající v podvrtnutí pravého hlezna. Mezi účastníky bylo sporné, zda byl pracovní úraz žalobce v příčinné souvislosti s jím uplatněnými nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a na náhradu cestovních výdajů za dojíždění k lékaři.

3. Žalovaná byla pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem pojištěna u [právnická osoba]. Podle znalců, jimž pojišťovna zadala zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví - ortopedie a traumatologie ([tituly před jménem] [jméno FO]) a z oboru zdravotnictví - pracovní úrazy a [podezřelý výraz] z povolání ([tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]) o příčinné souvislosti mezi úrazem a újmou na straně žalobce, byly příčinou obtíží žalobce předúrazové artrotické změny hlezenního kloubu, tedy dlouhodobě se vyvíjející degenerativní změny, které vznikly bez příčinné souvislosti s úrazem. S ohledem na stanovisko pojišťovny žalovaná s žalobou nesouhlasila a namítala, že pracovní úraz není příčinou újmy, jejíž náhrady se žalobce svou žalobou domáhá.

4. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl týž den, kdy k úrazu došlo (25. 10. 2019), ošetřen na chirurgické ambulanci ve [adresa], kde mu byla diagnostikována distorze pravého hlezenního kloubu, byl mu doporučen klid, odlehčení, bandáže, studené obklady a mazání. Uvedená léčba nebyla úspěšná, a proto se žalobce dne 6. 1. 2020 znovu dostavil na vyšetření do chirurgické ambulance ve [adresa]. Tam mu bylo doporučeno ortopedické vyšetření, na které se dne 10. 1. 2020 dostavil do Fakultní nemocnice v [Anonymizováno], na kliniku ortopedie a traumatologie, kde u něho byl dne 10. 1. 2020 při magnetické rezonanci zjištěn stav odpovídající neúplné trhlině předního vazu. Od tohoto data byla současně žalobci vystavena pracovní neschopnost, jež trvala tři roky, resp. až do 6. 1. 2023. Po celou dobu pracovní neschopnosti byl žalobce léčen s předmětnou [podezřelý výraz] distorze pravého hlezenního kloubu a v rámci této léčby mu byla provedena mimo jiné i artroskopická [podezřelý výraz] pravého hlezna, která proběhla dne 23. 6. 2021. Dne 13. 1. 2023 požádal žalobce s ohledem na ukončení pracovní neschopnosti o posouzení zdravotní způsobilosti. Závodní lékař žalované pak rozhodl, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost následkem pracovního úrazu z 25. 10. 2019. Z tohoto důvodu s ním žalovaná ukončila pracovní poměr a následně byl žalobci přiznán invalidní důchod třetího stupně.

5. Podle znalců pojišťovny prostá distorze kotníku není spojena s trvalými následky ve smyslu omezení pohyblivosti hlezenního kloubu, která u žalobce nastala, a artroskopie obvykle není nutná. Žalobce však popíral, že by příčinou jeho obtíží byly předúrazové obtíže. Opakovaně tvrdil, že se v minulosti nikdy neléčil s bolestí či omezenou hybností pravého hlezenního kloubu a poukazoval na to, že ani jeden ze znalců pojišťovny neměl k dispozici jeho kompletní zdravotní dokumentaci, a to i přes to, že žalobce dal souhlas s jejím použitím, a ani ho osobně nevyšetřili. S ohledem na rozdílná stanoviska stran ustanovil soud prvního stupně pro řízení soudního znalce z oboru zdravotnictví, specializace ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí, [tituly před jménem] [jméno FO] a zadal mu posoudit, zda zdravotní obtíže žalovaného byly způsobeny výlučně utrpěným pracovním úrazem, nebo zda byly způsobeny obecným degenerativním onemocněním, jímž žalobce trpěl již před úrazem. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] podal posudek, který stvrdil při výslechu při jednání před soudem prvního stupně. Také tento znalec připustil jisté artrotické změny u žalobce již před úrazem, ale za hlavní a rozhodující příčinu obtíží žalobce spočívajících v omezení hybnosti pravého hlezna označil jeho nesprávné primární ošetření, resp. skutečnost, že mu nebyla lékaři provedena hned po úrazu imobilizace hlezna. [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že v případech úrazu, který postihl žalobce, je léčba bez znehybnění minimálně v posledních deseti letech pokládána za léčbu non lege artis, ale že takový postup většinou ze strany ošetřujících chirurgů není dodržován a nelze ho tak označit vysloveně za exces. Vyložil, že léčba bez znehybnění vede v takových případech ke chronickým obtížím tak, jako v případě žalobce, a uvedl, že to byly právě tyto obtíže, takovou léčbou zapříčiněné, jež vedly u žalobce až k artroskopické operaci, při které byly zjištěny artrotické změny, které vznikly v důsledku nedostatečného léčení zranění. Také podle znalce [tituly před jménem] [adresa], [tituly za jménem], je standardní léčbou distorze kotníku jeho imobilizace a následné doléčení formou rehabilitace. Soud prvního stupně po zhodnocení zmíněných tří znaleckých posudků dospěl k závěru, že lze souhlasit se znalci pojišťovny, že v případě optimálního primárního ošetření by mohlo léčení pracovního úrazu u žalobce trvat maximálně osm týdnů. Pokud jde však o názor těchto znalců na to, že příčinou postižení pohybových schopností žalobce jsou artrotické změny předcházející úrazovému ději, s tímto názorem se soud prvního stupně neztotožnil se zdůvodněním, že takové změny nebyly nikde ve zdravotnické dokumentaci u žalobce před úrazem zaznamenány. Soud prvního stupně vyšel ze stanoviska [tituly před jménem] [jméno FO], který i když jisté artrotické změny také připouštěl, označil za hlavní příčinu obtíží žalobce nesprávné primární ošetření, resp. skutečnost, že u něho nedošlo k potřebné imobilizaci hlezna. Soud prvního stupně zohlednil, že [tituly před jménem] [jméno FO] jako jediný ze znalců žalobce osobně vyšetřil a jako jediný měl k dispozici jeho kompletní zdravotní dokumentaci. Proto se soud prvního stupně rozhodl ze závěrů posudku tohoto znalce vycházet. Následně se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda žalovaná odpovídá za vzniklou újmu na zdraví žalobce, má-li být podle znalce [tituly před jménem] [jméno FO] důsledkem nesprávného, i když jinak běžného, způsobu primárního ošetření žalobce po úrazu a zkoumal, zda nedošlo v důsledku nesprávného postupu lékařů spočívajícího v tom, že žalobci po úrazu nohu neznehybnili, k přetržení příčinné souvislosti mezi úrazem a následky, jejichž odškodnění je předmětem žaloby. Dospěl k závěru, že za situace, kdy je léčba bez znehybnění v případě úrazů obdobných tomu, jaký utrpěl žalobce, běžná, a nikoliv zjevně excesivní, bylo by nespravedlivé vůči žalobci jako zaměstnanci, který je ve vztahu k žalované slabší smluvní stranou, mu nárok na odškodnění pracovního úrazu krátit nebo nepřiznat. Uzavřel tedy, že žalovaná odpovídá žalobci za následky pracovního úrazu ze 100 %. Přiznal žalobci po částečném zpětvzetí žaloby jím požadovanou částku 669 140 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 628 896 Kč za ztížení společenského uplatnění ohodnoceného na 1 600 bodů, z částky 39 544 Kč za náklady na léčení a částky 700 Kč za zpracování znaleckého posudku ke stanovení bodového ohodnocení.

6. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku I odvoláním, které směřovalo do části výroku II, a to co do částky 401 008 Kč s příslušenstvím, s jejíž úhradou žalobci nesouhlasila, a dále do závislých nákladových výroků. V odvolání zopakovala svou argumentaci, podle níž soud prvního stupně dovodil nesprávně plnou příčinnou souvislost mezi úrazem a žalobcem požadovanou újmou a nedostatečně zohlednil souvislost obtíží žalobce s předúrazovým postižením a pochybením zdravotnického zařízení. Namítala, že soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu nákladů spojených s léčením za dojíždění do zdravotnického zařízení za celou dobu pracovní neschopnosti, přestože mu tyto náklady za obvyklou dobu léčení (do 28. 2. 2020) již uhradila pojišťovna. Žalovaná zpočátku nesouhlasila s tím, že žalobce utrpěl těžké omezení hybnosti pravého hlezna a v odvolání namítala, že jde toliko o středně těžké omezení, za které náleží odškodnění ztížení společenského uplatnění v rozsahu 800 bodů a nikoli 1 600 bodů, avšak následně na podkladě žalobcem předloženého znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví nemateriální újmy, [tituly před jménem] [jméno FO], připustila, že postižení žalobce je těžké a že žalobce má proto právo na odškodnění ztížení společenského uplatnění v hodnotě [hodnota] bodů. Žalovaná pak nesouhlasila s tím, že soud prvního stupně stanovil hodnotu bodu v částce 392,91 Kč. Podle žalované činí hodnota bodu 334,29 Kč. Ve shodné výši stanovila hodnotu bodu i pojišťovna. Podle žalované již pojišťovna uhradila žalobci náhradu ztížení společenského uplatnění v prvotně nesporné výši odpovídající 800 bodů, jako by šlo o středně těžké postižení, v částce 267 432 Kč a má za to, že žalobce tak při existenci těžkého postižení může mít nárok na náhradě ztížení společenského uplatnění maximálně ještě jednou na takovou částku. Žalovaná tedy navrhovala změnu napadeného rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žalobci přiznána již jen náhrada ztížení společenského uplatnění v částce 267 432 Kč a ve zbytku, aby byla žaloba zamítnuta.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované popsal, jak proces jeho léčby probíhal a namítal, že je pro něho nepochopitelné, že žalovaná stále zpochybňuje úraz jako rozhodující příčinu jeho zdravotních obtíží. Připomněl, že poté, co byl 10. 1. 2020 vyšetřen ve Fakultní nemocnici v [Anonymizováno] na klinice ortopedie a traumatologie, byla mu stanovena diagnóza těžká distorze pravého hlezna s parciální rupturou vazů a po magnetické rezonanci mu byla stanovena diagnóza těžká distorze hlezna. Přestože k úrazu došlo 25. 10. 2019, stále chodí o dvou francouzských holích. Poukazoval na to, že po pracovní neschopnosti v délce tří let pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost následkem pracovního úrazu, žalovaná s ním rozvázala pracovní poměr výpovědí právě proto, že pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost konat dosavadní práce následkem pracovního úrazu. Je trvale invalidní, stav má být dle lékařů trvalý. Žalobce si nechal zpracovat znalecky posudek od [tituly před jménem] [jméno FO], soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví nemateriální újmy na zdraví, který v průběhu odvolacího řízení navrhl k důkazu. Tento znalec vypracoval znalecký posudek v souladu s metodikou Nejvyššího soudu k nemajetkové újmě na zdraví, provedl vyšetření žalobce a dle jeho závěrů má nárok žalobce na ztížení společenského uplatnění činit 1 279 269 Kč. Podle žalobce je proto namístě, aby odvolací soud ztížení společenského uplatnění navýšil, aby nedocházelo k výrazným rozdílům mezi odškodněním imateriální újmy podle občanskoprávních předpisů a pracovněprávních předpisů. Navrhoval v napadeném rozsahu ve věci samé potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

8. Žalobce podal odvolání do výroku V o povinnosti žalované nahradit mu náklady řízení. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně posoudil jako neúčelné dvě porady s jeho právní zástupkyní. Za situace, kdy spor trval před soudem prvního stupně bez mála tři roky, má za to, že dvě porady s právní zástupkyní jsou velmi málo. První účtovaná porada měla předcházet podání žaloby v říjnu 2022 a druhá se měla konat v roce 2024. Namítal, že soud prvního stupně nedostatečně a nepřezkoumatelně zdůvodnil, proč porady považuje za neúčelné. Navrhoval proto změnu výroku V tak, že mu je žalovaná povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 249 538 Kč.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), za podmínek ust. § 213 o. s. ř. doplnil dokazování znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], který žalobce předložil až v odvolacím řízení, a zprávou [právnická osoba] o výši průměrné mzdy v 1. až 3. čtvrtletí 2019, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné, avšak odvolání žalobce do výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně důvodným neshledal.

10. Soud prvního stupně se odpovídajícím způsobem zaměřil primárně na posouzení otázky, zda stávající zdravotní obtíže, jež u žalobce vedly ke ztížení společenského uplatnění, jsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, či zda se jedná o následek degenerativních změn, jimiž žalobce trpěl již před úrazem, popř. zda jde o důsledek nesprávného primárního ošetření žalobce po úrazu, za něž nelze žalovanou činit odpovědnou. Odvolací soud pokládá za plně odpovídající závěry soudu prvního stupně potud, že nevyplývá-li ze zdravotnické dokumentace žalobce z období před úrazem, že by měl jakékoliv obtíže svědčící o artrotických změnách jeho hlezenního kloubu, nelze vzít za prokázané, že jsou tyto artrotické změny příčinou ztížení jeho společenského uplatnění. [tituly před jménem] [jméno FO] sice jisté artrotické změny připouštěl, avšak za hlavní příčinu ztížení společenského uplatnění žalobce označil nesprávné primární ošetření žalobce po úrazu, resp. skutečnost, že nedošlo k potřebné imobilizaci hlezna. Judikatura vyšších soudů včetně žalovanou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, je ustálena potud, že odpovědnost za újmu nelze dovozovat tam, kde je vznik újmy důsledkem netypického, neobvyklého řetězení příčin a následků, kdy do řetězce příčinné souvislosti vstoupí jednání jiného subjektu, které může založit jeho odpovědnost, jako je tomu např. v případě léčby exaktně non lege artis. Pakliže znalec [tituly před jménem] [jméno FO] potvrdil, že ošetření distorze bez imobilizace představuje v zásadě běžný způsob ošetření a taková léčba v praxi poměrně často probíhá, nejde o zjevný exces, je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že v takovém případě lze pod následky pracovního úrazu zahrnout i následky nesprávné léčby, jež nemá zjevně excesivní rysy. Vzhledem k uvedenému pokládá také odvolací soud žalovanou v mantinelech zákonem koncipované objektivní odpovědnosti za pracovní úraz, jež vyplývá z ust. § 269 odst. 1 zák. práce, za plně odpovědnou za újmu, jejíž náhradu žalobce uplatňuje.

11. Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované týkající se stanovení hodnoty bodu pro výpočet náhrady za ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně stanovil hodnotu bodu v částce 334,29 Kč. Žalované je namístě přisvědčit, že podle ust. § 3 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., v platném znění, činí hodnota jednoho bodu 1 % průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné na základě údajů [právnická osoba] za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž vznikla povinnost provést hodnocení ztížení společenského uplatnění. Podle ust. §7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. se hodnocení ztížení společenského uplatnění provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem. K pracovnímu úrazu došlo dne 25. 10. 2019, povinnost provést hodnocení ztížení společenského uplatnění vznikla dne 25. 10. 2020, pro stanovení hodnoty bodu je tak rozhodná výše průměrné mzdy za první až třetí čtvrtletí roku 2019. Podle zveřejněných údajů [právnická osoba], které odvolací soud konstatoval k důkazu, dosáhla průměrná mzda za první až třetí čtvrtletí roku 2019 výše 33 429 Kč, hodnota jednoho bodu tak má činit 334,29 Kč. V odvolacím řízení dospěli účastníci ke shodě potud, že žalobci náleží náhrada ztížení společenského uplatnění v rozsahu 1600 bodů, z čehož mu bylo již 800 bodů v průběhu řízení pojišťovnou žalované uhrazeno. K úhradě tedy zbývá dalších 800 bodů, a po korekci hodnoty jednoho bodu, jak uvedeno výše, jde tak o částku 267 432 Kč (800 x 334,29 Kč).

12. S ohledem na skutečnost, že podle posudku soudního znalce [tituly před jménem] [jméno FO] by podle ust. § 2958 o. z. činila výše nemateriální újmy, kterou žalobce v důsledku úrazu utrpěl, podle Metodiky Nejvyššího soudu, vztahující se k odškodnění v občanskoprávních věcech, částku 1 279 269 Kč, navrhoval žalobce s odkazem na ust. § 271s odst. 1 ZP, podle něhož soud může výši odškodnění stanovenou právním předpisem (ust. § 271c a 271i) přiměřeně zvýšit, jakož i s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II ÚS 2925/20, navýšení výše uvedené částky odškodnění stanovené dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. pro odškodnění v pracovně právních věcech, tak aby byla zachována výše odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovená soudem prvního stupně v napadeném rozsudku. Odvolací soud posoudil rozhodné okolnosti projednávané věci a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není s ohledem na individuální okolnosti případu navýšení kompenzace ztížení společenského uplatnění opodstatněno. Žalobce utrpěl podvrtnutí hlezna při výkonu práce v pracovním poměru, a to je důvod, pro který žalovaná jako zaměstnavatel za jeho pracovní úraz objektivně odpovídá. Nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by žalovaná zanedbala jakoukoliv svoji povinnost vyplývající z pracovněprávních předpisů a tím se na vzniku poranění žalobce, byť jen zčásti podílela. Pokud by žalobce utrpěl stejný úraz ve volném čase mimo výkon práce v pracovním poměru, např. na chodníku, který by netrpěl závadou schůdnosti, nikdo by mu za újmu neodpovídal. Vzhledem k uvedenému má odvolací soud za to, že je zcela na místě odškodnit žalobce v souladu s nařízením vlády č. 276/2015 Sb., které představuje platný a účinný předpis pro odškodnění pracovních úrazů. Přestože je tedy disproporce mezi odškodněním nemateriální újmy žalobce podle občanského zákoníku a odškodněním, jež žalobci přísluší podle pracovněprávního předpisu (nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) s ohledem na to, co vyplývá ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], značná, odvolací soud nepřistoupil k vyrovnání dané disproporce ani zčásti, neboť v občanském životě, resp. mimo pracovněprávní vztah, by žalobci nepříslušela v posuzovaném případě žádná náhrada újmy.

13. Odvolací soud nemůže pak souhlasit s námitkou žalované, že soud prvního stupně při stanovení náhrady, kterou přiznal žalobci na nákladech za cesty žalobce do zdravotnických zařízení během jeho pracovní neschopnosti, nezohlednil, že pojišťovna mu tyto náklady za obvyklou dobu léčení (do 28. 2. 2020) již uhradila. Částka, kterou již pojišťovna na náklady za dojíždění žalobce do zdravotnického zařízení za dobu 7 týdnů, tj. do 28. 2. 2020, uhradila, je zohledněna pod bodem I výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl dotčen odvoláním. Žalobce požadoval v žalobě na náhradě nákladů na dojíždění do zdravotnických zařízení uhradit 43 633 Kč za dobu od 25. 10. 2019 do 27. 5. 2022. Následně mu bylo pojišťovnou vyplaceno na tyto náklady 2 839 Kč za dobu od úrazu do 28. 2. 2020, tj. za 7 týdnů, kdy pojišťovna vycházela z toho, že takto dlouhá maximálně by byla obvyklá doba léčení distorze kotníku, pokud by zde nedošlo ke komplikacím. Současně pojišťovna uhradila žalobci na náhradu bolestného, kterou požadoval žalobou v částce 16 250 Kč, částku 17 500Kč, tedy o 1250 Kč více, než požadoval, a nahradila mu i náklady na pořízení posudku o bolestném v částce 500 Kč, jež žalobou rovněž uplatnil. Částku 1 250Kč (17 500Kč -16 250 Kč) si žalobce započetl na náhradu cestovních výdajů za cesty do zdravotnických zařízení, neboť také pro tuto částku vzala žalobu částečně zpět s tím, že na náhradě za cesty do zdravotnických zařízení pak požadoval dále již jen 39 544 Kč, tj. částku, která mu byla ve výsledku rozsudkem soudu prvního stupně také přiznána. Odvolací soud pokládá ve vztahu k nároku na náhradu nákladů spojených s léčením rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od vyšetření ve Fakultní nemocnici v [Anonymizováno] dne 10. 1. 2020 až do 6. 1. 2023. Po celou dobu byl léčen pro shodnou diagnózu (distorze pravého hlezna). Léčení vyžadovalo cesty z bydliště žalobce do Fakultní nemocnice v [Anonymizováno], což jsou náklady léčení, na jejich náhradu má žalobce podle ust. § 271d zák. práce právo, přičemž pojišťovnou žalované mu prozatím nebyly proplaceny.

14. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud za podmínek ust. § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 306 976 Kč, sestávající z částky 267 432 Kč, která odpovídá dalším 800 bodům za ztížení společenského uplatnění při stanovení správné hodnoty jednoho bodu dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., a z částky 39 544 Kč za náklady léčení v částce jako náhrady za cesty žalobce od Fakultní nemocnice v [Anonymizováno], a to včetně příslušenství.

15. Ve zbývajícím rozsahu napadené části výroku II rozsudku soudu prvního stupně, tj v rozsahu částky 94 032 Kč ( 401 008 – 306 976) odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. a žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 94 032 Kč s příslušenstvím zamítl.

16. V důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

17. Ve vztahu k předmětu řízení, jímž byla částka 689 979 Kč, byl žalobce úspěšný co do 86 % (20 839 Kč + 268 132 Kč + 306 976 Kč) a žalovaná byla úspěšná co do 14 % (94 032 Kč).

18. Vzhledem k uvedenému změnil odvolací soud podle ust. § 220 o. s. ř. výrok o povinnosti stran k náhradě státem zálohovaných nákladů řízení představujících znalečné přiznané znalci [tituly před jménem] [jméno FO] v částce 1 673,45 Kč tak, že žalobci uložil uhradit 14 % těchto nákladů (234,30 Kč) a žalované zbývajících 86 % (1 439,15 Kč).

19. Žalobce byl podle ust. § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozen od soudního poplatku za žalobu. Podle výsledku řízení přešla podle ust. § 2 odst. 3 téhož předpisu poplatková povinnost na žalovanou. Odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit soudní poplatek v částce 28 755,40 Kč, tedy v rozsahu 5 % dle položky č. 1 zákona č. 549/1991 Sb., z částky, jež byla žalobci přiznána (575 108 Kč). Částku, pro níž bylo řízení zastaveno (20 839 Kč), odvolací soud při výpočtu soudního poplatku nezohlednil.

20. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně vyšel odvolací soud z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Podle poměru procesního úspěchu a neúspěchu má žalobce právo na náhradu 72 % (86 % - 14 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně potud, že náhrada za porady s právní zástupkyní, jíž se žalobce domáhá v odvolání, není důvodná. První porada účtovaná žalobcem z 21. 10. 2022 předcházela podání žaloby a je proto zahrnuta pod úkon příprava a převzetí zastoupení. Druhá porada z 18. 1. 2024 pak nebyla žalobcem doložena. Odvolací soud vyšel z výše účelně vynaložených nákladů řízení, jak je stanovil soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí, tedy z částky 222 046 Kč, jež nebyla stranami sporována, a uložil žalované uhradit žalobci z této částky 72 %, tj. 159 873,12 Kč. Odvolací soud uložil žalované uhradit danou částku žalobci ve lhůtě tří dnů (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jeho právní zástupkyně (ust. § 149 odst.1 o. s. ř.).

21. Také o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byla částka 401 008 Kč s příslušenstvím. Žalobce byl procesně úspěšný co do částky 306 976 Kč (76 %) a neúspěšný co do částky 94 032 Kč (24 %). Podle poměru procesního úspěchu a neúspěchu má žalobce právo na náhradu 52 % (76 % - 24 %) účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalobce uplatnil náhradu nákladů právního zastoupení v odvolacím řízení za čtyři úkony právní služby (sepis odvolání, porada s právní zástupkyní, sepis vyjádření k odvolání žalované a účast na jednání před odvolacím soudem). Porada žalobce s právní zástupkyní v odvolacím řízení byla potvrzena písemným prohlášením žalobce, a proto mu odvolací soud v tomto případě náhradu za daný úkon právní služby přiznal. Předmětem odvolacího řízení byla částka 401 008 Kč, sazba mimosmluvní odměny za každý ze čtyř úkonů právní služby tudíž činí podle ust. § 7 a. t. 9 940 Kč. Ke každému úkonu právní služby přiznal odvolací soud žalobci režijní paušál po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t. a náklady právního zastoupení navýšil o DPH 21 %. Dále byla žalobci přiznána náhrada za znalečné, které uhradil dle doložené faktury znalci [tituly před jménem] [jméno FO] v částce 12 000 Kč. Celkem tak náklady žalobce v odvolacím řízení činí 62 287,60 Kč. Odvolací soud uložil žalované uhradit žalobci z této částky 52 %, tj. 32 389,50 Kč, a to rovněž ve lhůtě tří dnů (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jeho právní zástupkyně (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení