10 C 44/2025 - 94

Rubrum

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená Českou republikou - [Jméno Zástupce] sídlem [Adresa Zástupce] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno účastníka], IČO [IČO účastníka] sídlem [Adresa účastníka] o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., resp. o 268 895 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 191 876,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 21. 5. 2025 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 77 018,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 21. 5. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 13 814 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 268 895 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že řízení bylo zahájeno 22. 12. 2009 před Městským soudem v Praze sp. zn. 21 Cm 244/2009. Tento soud vydal dne 13. 1. 2010 platební rozkaz č. j. 21 Cm 244/2009-4. Oprávněný žadatel podal dne 6. 8. 2010 návrh na zahájení exekuce pro uspokojení jeho pohledávky. Exekuce byla nařízena podle usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 8. 2010, č. j. 22 EXE 1534/2010-14, které zároveň pověřilo [Jméno účastníka], soudního exekutora, Exekutorský úřad Cheb, k provedení exekuce. Soudní exekutor usnesením, č. j. 074 EX 12894/10-172 doručeným dne 31. 5. 2024, exekuci zastavil. Předmětné řízení tak trvalo více než 14 let a 5 měsíců. Žalobkyně je přesvědčena, že tuto dobu řízení rozhodně nelze považovat za přiměřenou v jejím případě, a že jí tedy touto nepřiměřenou délkou řízení vznikla nemajetková újma. Žalobkyně považuje za odpovídající základní částku zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení v jejím případě 20 000 Kč, když první dva roky řízení pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění snižuje o jednu polovinu. Podáním, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 20. 11. 202 žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 268 895 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Žalobkyně obdržela stanovisko Ministerstva spravedlnosti č. j. MSP-2456/2024ODSK-ODSK/2 dne 7. 2. 2025, avšak samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Cheb, je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Po celou dobu řízení žalobkyně očekávala, že plnění bude možné vymoci. Žalobkyně navrhla petit žaloby ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 268 895 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 8. 2. 2025, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Žalobkyně k výzvě soudu navrhla změnu žaloby, týkající se od kdy do kdy jsou požadovány úroky z prodlení. A to s ohledem na vyjádření žalované, která upozornila na § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, když žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila dne 20. 11. 2024, a proto žalovaná nemohla být již ode dne 8. 2. 2025 v prodlení. Okresní soud v Chebu rozhodnutím ze dne 1. 9. 2025 č.j. 10 C 44/2025-82 rozhodl tak, že připustil změnu žaloby, spočívající ve změně, do kdy požaduje žalobkyně úrok z prodlení, tj. do zaplacení. A dále dne 29. 9. 2025 rozhodl rozhodnutím č.j. 10 C 44/2025-86 tak, že připustil změnu žaloby, spočívající ve změně, od kdy požaduje žalobkyně úroky z prodlení, tj. ode dne 21. 5. 2025.

3. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Dne 20. 3. 2024 soudní exekutor přezkoumal v exekučním řízení splnění podmínek dle ust. § 55 odst. 7 a následujícího exekučního řádu a rozhodl usnesením č.j. 074 EX 12894/10-172 o zastavení exekuce jako tzv. marné exekuce. K tomuto procesnímu postupu soudní exekutor přistoupil v souladu s novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 286/2021 Sb. Podle § 35 exekučního řádu je exekuční řízení zahájeno na návrh oprávněného. Oprávněný má přitom možnost kdykoli podat návrh na zastavení exekuce. V daném případě oprávněný od posledního vymoženého plnění, tj. od roku 2016, setrval na svém návrhu. Rozhodnutí pokračovat v řízení i přes marnost vymáhání spadá do dispoziční sféry oprávněného a nemůže být přičítáno soudnímu exekutorovi, resp. státu. Řízení ve věci trvalo od srpna 2010 do května 2024. Celková doba řízení činila 13 let a 10 měsíců. Žalovaná při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma, avšak podstatně nižší intenzity. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní do určité míry složité. Význam řízení byl pro žadatelku jakožto oprávněnou byl shledán jako nepatrný. Oprávněná podala dne 6. 8. 2010 návrh na nařízení exekuce pro uspokojení pohledávky ve výši 259 593 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy lze celkovou délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou. V daném případě nelze najít žádnou okolnost, která by byla způsobilá takovou domněnku vyvrátit, a proto je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Cheb, soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. 074 EX 12894/10 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Cheb, soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. 074 EX 12894/10 je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění.

4. Vedlejší účastník uvedl, že v průběhu řízení nedošlo z jeho strany k nesprávnému úřednímu postupu. Soudní exekutor byl vedením exekuce pověřen usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 8. 2010, č. j. 22 EXE 1534/2010–14. Bez zbytečného odkladu po vydání pověření provedl nezbytné úkony ke zjištění majetku povinného a uspokojení pohledávky oprávněného. Dne 12. 10. 2010 vydal exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva, č. j. 074 EX 12894/10-6 zapsaný na příslušný list vlastnictví pod sp. zn. Z-12911/2010-705. Již tehdy šlo o čtvrté zástavní právo a na nemovitosti bylo evidováno nejméně 7 předcházejících exekucí a soudnímu exekutorovi tak dle zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, nepříslušelo právo k provedení dražby. V následujících letech exekutor pravidelně prováděl lustrace v evidencích. Rovněž činil součinnost vůči třetím osobám za účelem zjištění postižitelného majetku. Na základě pravidelně prováděných lustrací zjistil soudní exekutor dne 16. 5. 2015 vznik pracovního poměru povinného, a proto dne 22. 5. 2015 rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy povinného a vydal exekuční příkaz č. j. 074 EX 12894/10-033. Následně bylo vydáno několik usnesení o změně plátce mzdy (dne 22. 1. 2016, dne 14. 11. 2016, dne 13. 9. 2017 a dne 30. 10. 2020). Dne 29. 7. 2021 byl soudní exekutor Úřadem práce ČR vyrozuměn o sankčním vyřazení povinného z evidence. Od té doby ani po provedených pravidelných lustracích nebyl zjištěn žádný zaměstnavatel povinného nebo skutečnost o výplatě důchodu či dávky státní sociální podpory. V průběhu trvání příkazu ke srážkám ze mzdy bylo provedeno celkem osm srážek v minimální výši, především od zaměstnavatele Bor Biotechnology, a.s. Poslední srážka ze mzdy byla soudním exekutorem přijata 25. 1. 2016. Klíčovou okolností v dané věci byla součinnost s jinými soudními exekutory, kterým příslušelo pořadí k provedení dražby nemovitosti zajištěné exekutorským zástavním právem, tj. [tituly před jménem] [právnická osoba], soudní exekutor, Exekutorský úřad Zlín, sp. zn. 77 EX 3128/05, později [tituly před jménem] [jméno FO], soudní exekutor, Exekutorský úřad Břeclav, sp. zn. 123 2665/07. V této věci totiž bylo možné předpokládat budoucí vydražení postižených nemovitostí. K tomuto však doposud nedošlo, z procesních důvodů v paralelně vedených exekucích. Po uplynutí zákonných lhůt byl oprávněný dne 20. 3. 2024 vyzván ke složení zálohy na další vedení exekuce. Tuto nesložil, a proto soudní exekutor postupoval v souladu se zákonem a exekuci zastavil usnesením ze dne 29. 5. 2024, č. j. 074 EX 12894/10-172. Oprávněný byl seznámen s majetkovými poměry povinného a vývojem exekučního řízení, přesto zůstal v řízení dlouhodobě pasivní a svého dispozičního práva k zastavení řízení nevyužil. Pasivita oprávněného oslabila možnost ukončit řízení dříve. S ohledem na výše uvedené má soudní exekutor za to, že exekuční řízení bylo vedeno řádně a v souladu s exekučním řádem. Délka exekučního řízení nebyla způsobena nikoli pochybením soudního exekutora, ale důsledkem zákonem chráněným pořadím pro vedení exekuce, absencí procesní aktivity oprávněného, a také objektivními okolnostmi na straně povinného, zejména jeho nespoluprací, vícečetnými exekucemi a dlouhodobou insolventností. Ministerstvo spravedlnosti již uznalo porušení práva, ale považovala za dostačující pouhé jeho konstatování.

5. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že soudní exekutor byl usnesením Okresního soudu ve Zlíně č. j. 22 EXE 1534/2010-14 ze dne 30. 8. 2010 pověřen provedením exekuce na základě exekučního titulu platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010, č. j. 21 Cm 244/2009-4 za účelem vymožení pohledávky ve prospěch oprávněného [právnická osoba]. vůči povinnému [jméno FO], IČ: [IČO], RČ: [RČ] trvale bytem [adresa]. Soudní exekutor v průběhu exekuce prováděl pravidelné lustrace postižitelného majetku povinného, na základě, kterých dne 5. 10. 2010 rozhodl exekučním příkazem č.j. 074 EX 12894/10- 6 o zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech povinného, exekučním příkazem č.j. 074 EX 12894/10-033 ze dne 22. 5. 2015 o provádění srážek ze mzdy povinného. Ode dne 23. 6. 2015 byly prováděny zaměstnavatelem srážky ze mzdy. Dále v průběhu řízení soudní exekutor rozhodl o změně plátce mzdy, a to usnesením č. j. 074 EX 12894/10-052 ze dne 22. 1. 2016, usnesením č. j. 074 EX 12894/10-079 ze dne 14. 11. 2016, usnesením č.j. 074 EX 12894/10-109 ze dne 13. 9. 2017, usnesením č.j. 074 EX 12894/10-144 ze dne 30. 10. 2020. Ode dne 26. 1. 2016 nebylo v průběhu exekuce ničeho dalšího vymoženo. Soudní exekutor učinil několik dotazů ke zjištění a postižení majetku povinného, což má soud za prokázané z provedeného dokazování. Dne 20. 3. 2024 soudní exekutor přezkoumal v exekučním řízení splnění podmínek dle ust. § 55 odst. 7 a následujícího exekučního řádu a rozhodl usnesením č. j. 074 EX 12894/10-172 o zastavení exekuce jako tzv. marné exekuce. Předmětné řízení tak trvalo od srpna 2010 do května 2024. Celková doba řízení činila 13 let a 10 měsíců. Žalobkyně obdržela stanovisko Ministerstva spravedlnosti č. j. MSP-2456/2024ODSK-ODSK/2 dne 7. 2. 2025. Žalovaná ve stanovisku uvádí: „Ministerstvo spravedlnosti konstatuje, že v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Cheb, soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. 074 EX 12894/10 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Po zhodnocení všech okolností případu, dospělo Ministerstvo spravedlnosti dle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Cheb, soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. 074 EX 12894/10 je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění.“ 6. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o částečné důvodnosti podané žaloby. Žalobkyně uplatnila nárok na kompenzaci nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci, konkrétně porušením povinnosti exekutora vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tyto nároky spadají pod základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 LPS a vyplývající i z čl. 6 odst. 1 EÚLP. Náhrada nemateriální újmy slouží ke kompenzaci nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden. V daném případě původní řízení trvalo celkem 13 let a 10 měsíců. V rámci kompenzace újmy, která žalobkyni vznikla nesprávným úředním postupem státu, je dle názoru soudu nutné zohlednit mimořádnost období, v níž probíhalo řízení, avšak dle názoru soudu je nutné zohlednit i specifika daného typu řízení (exekuční řízení). Zde soud odkazuje na nález ÚS z 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12 dle kterého „Pokud je přiznáváno přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (např. v důsledku porušení povinnosti soudů vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě), jsou obecné soudy při stanovení jeho výše podle § 31a odst. 3 OdpŠk povinny přihlédnout ke všem relevantním konkrétním okolnostem případu, nikoliv jen k těm kritériím, která jsou v daném ustanovení explicitně vyjmenována. Mezi takové konkrétní okolnosti případu výslovně neuvedené v zákoně může patřit například i mimořádné období, v němž ke vzniku nemajetkové újmy došlo.“ Podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za škodu – nemajetkovou újmu, která účastníkovi soudního řízení vznikla porušením práva na přiměřenou délku řízení. Za tuto nemajetkovou újmu přísluší účastníku řízení přiměřené zadostiučinění. Podáním, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 20. 11. 2024, žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 268 895 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Dne 25. 11. 2024 obdržela žalobkyně potvrzení podání od zmíněného ministerstva. Podmínka stanovená v ust. 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je tedy splněna. Žalovaná ve stanovisku uvádí: „Ministerstvo spravedlnosti konstatuje, že v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Cheb, soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. 074 EX 12894/10 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Po zhodnocení všech okolností případu, dospělo Ministerstvo spravedlnosti dle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Cheb, soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. 074 EX 12894/10 je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění.“ 7. Podle sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí, a § 22 odst. 1, věta třetí, zákona je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Skutkový závěr o naplnění předpokladu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, nebyla-li vyvrácena nemajetková újma poškozeného, zakládá důvodnost uplatněného nároku. Evropský soud ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2026 vychází z domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva. Z rozhodnutí též vyplývá, že nelze tvrdit, že náhrada je neoprávněná z důvodu nepatrné hodnoty předmětu sporu v daném případě. Teda námitka žalované ohledně nepatrné hodnoty sporu je zde irelevantní. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl také udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou, co by rozhodné skutečnosti, obtížně prokazovatelné. Toto však působí jen pro stav nejistoty účastníky nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným s následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Je tedy na žalované, jež má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu. V souladu s tímto byla žalovaná při jednání dne 8. 10. 2025 poučena v souladu s § 118a odst. 1 a 3 OSŘ tak, že nedotvrdila skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení žalobkyně ohledně způsobené nemajetkové újmy a k tomuto nenavrhla důkazy, s tím, aby dotvrdila a důkazy označila bez zbytečného odkladu, jinak se vystavuje neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, a tím neúspěchu ve věci. Nicméně žalovaná i přes toto poučení ničeho nedotvrdila ani neprokázala.

8. Pro naplnění předpokladů pro odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., musí být splněny kumulativně tři předpoklady obecné odpovědnosti za škodu, tj. nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost. Což s ohledem na výše uvedené splněno bylo, když z hlediska příčinné souvislosti je zřejmé, že nesplnění povinnosti státu rozhodovat v přiměřené lhůtě (což sama žalovaná opakovaně uznala) má se vzniklou škodou souvislost.

9. V daném případě řízení trvalo od 6. srpna 2010 do 31. května 2024, když jako počátek lhůty je nutno považovat okamžik zahájení exekučního řízení. Celková doba řízení činila 13 let a 10 měsíců, a dle názoru nalézacího soudu nepostačuje toliko samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Podle sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 je totiž pro poměry České republiky podle Nejvyššího soudu ČR „přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) zajeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) zajeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).“ Nutno dodat, že soud byl při jednání dne 8. 10. 2025 připraven poučit žalobkyni v souladu s § 118a odst. 1 a 3 OSŘ tak, že nedotvrdila, proč požaduje roční výši přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení v horní výši, tj. ve výši 20 000 Kč, a k tomuto nenavrhla důkazy, s tím, aby dotvrdila a důkazy označila bez zbytečného odkladu, jinak se vystavuje neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, a tím neúspěchu v dané části věci. Žalobkyně ani její právní zástupce se však nedostavili k nařízenému jednání soudu, ani se z toho neomluvili, a připravili se tak o možnost poučení dle § 118a OSŘ. Poučení o neunášení důkazního břemene se přitom poskytuje právě při jednání, jak plyne z ustálené judikatury a dále z dikce citovaného ustanovení. Závěr o neunesení důkazního břemene, soud může učinit toliko při samotném jednání, když důkazy nelze hodnotit dříve, než byly provedeny. Soud považuje s ohledem na specifičnost exekučního řízení, které téměř vždy trvá po dobu několika měsíců až let, a dále i s ohledem na tvrzení žalobkyně, že řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní do určité míry složité, za odpovídající základní částku zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení ve výši 15 000 Kč, když první dva roky řízení pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění byly soudem sníženo v souladu s výše uvedeným stanoviskem o jednu polovinu (tedy na částku 7 500 Kč za první, a stejně tak i za druhý rok řízení, když rok řízení byl počítán s údajem 365 dní).Celková částka za přiměřené zadostiučinění tak činí 191 876,71 Kč. Soud pro přehlednost výše uvedeného připojuje níže uvedenou tabulku. od do rok Počet dni Částka za rok Částka 06.08.2010 06.08.2011 1 365 7500,00 7500,00 07.08.2011 06.08.2012 2 365 7500,00 7500,00 07.08.2012 07.08.2013 3 365 15 000,00 15000,00 08.08.2013 08.08.2014 4 365 15 000,00 15000,00 09.08.2014 09.08.2015 5 365 15 000,00 15000,00 10.08.2015 09.08.2016 6 365 15 000,00 15000,00 10.08.2016 10.08.2017 7 365 15 000,00 15000,00 11.08.2017 11.08.2018 8 365 15 000,00 15000,00 12.08.2018 12.08.2019 9 365 15 000,00 15000,00 13.08.2019 12.08.2020 10 365 15 000,00 15000,00 13.08.2020 13.08.2021 11 365 15 000,00 15000,00 14.08.2021 14.08.2022 12 365 15 000,00 15000,00 15.08.2022 15.08.2023 13 365 15 000,00 15000,00 16.08.2023 31.05.2024 14 289 15 000,00 11876,71 5034 191 876,71 10. Dále ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 vyplývá, že poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 268 895 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení dne 20. 11. 2024. Žalobkyně tak má nárok na úrok z prodlení ode dne 21. 5. 2025 (když po změně žaloby je výrok v tomto znění) a to toliko z částky přiznané výrokem I. tohoto rozsudku. Neuhrazením závazku v takto stanovené lhůtě se zároveň žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po žalované od prvního dne prodlení, tj. ode dne 21. 5. 2025 úroky z prodlení dle § 1968 a násl. ObčZ; výše úroků z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a rozhodnutí České národní banky o stanovení repo sazby.

11. Podle ustanovení § 160 odst. 1 OSŘ uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku; soud může určit delší lhůtu. Žalovaná požádala, aby pokud by soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, o stanovení 15denní lhůty k plnění uložené platební povinnosti, aby mohla plnit včas při respektování rozpočtových pravidel. Soud tak uložil plnění povinnosti v delší, tedy 15denní lhůtě.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně ani její právní zástupce se k jednání bez omluvy nedostavili, náklady nevyčíslili ani vyčíslení nákladů soudu nezaslali, a tak soud v případě výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel z úřední povinnosti a tyto vyčíslil. V případě, že by měla žalobkyně ve věci plný úspěch, měla by právo na náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 689 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kde odměna zástupce žalobkyně činí podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 9 380 Kč (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby, 3. vyjádření z 30. 6. 2025), celkem ve výši 28 140 Kč, za uvedené 3 úkony právní služby podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky by zástupci žalobkyně náležela náhrada hotových výdajů po 450 Kč ve výši 1 350 Kč. Advokát má též nárok podle § 137 odst. 1 OSŘ na náhradu 21 % DPH, a to z částky 29 490 Kč ve výši 6 193 Kč. Právnímu zástupci žalobkyně nebyla přiznána odměna za návrh na změnu žalobního petitu, neboť bylo pochybením žalobkyně, že její výrok nebyl v souladu se zákonem 82/1998 Sb., a pochybením žalobkyně bylo i to, že nebylo uvedeno, do kdy úroky z prodlení požaduje, k čemuž byla soudem vyzvána a až na základě tohoto podala návrh na změnu petitu. Náklady řízení by při plném úspěchu tedy činily celkem 38 372 Kč. Žalobkyně byla ve věci úspěšná co do 71,36 %, žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované pak co do 28,64 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu nákladů řízení při poměru úspěch – neúspěch ve výši 36 %, t. j. ve výši 13 814 Kč. Vedlejší účastník má v řízení stejná práva a stejné povinnosti jako účastník řízení. (k tomu viz. Občanský soudní řád I., Komentář, Drápal, Bureš a kol., nakladatelství C.H. Beck, edice Velké komentáře, 2009, str. 607). Vedlejší účastník vystupoval na straně žalované, proto byla povinnost uhradit náklady řízení žalobkyni společně a nerozdílně spolu s žalovanou uložena i vedlejšímu účastníkovi. O místě splatnosti těchto nákladů bylo rozhodnuto § 149 odst. 1 OSŘ.

Poučení