14 Co 6/2026 - 190

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: za účasti: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] za niž jedná [Jméno žalované A] sídlem [Adresa žalované A], IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] o zaplacení 268 895 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalované a vedlejšího účastníka na její straně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 10. 2025, č. j. 10 C 44/2025-94 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba o zaplacení 191 876,71 Kč s úroky z prodlení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 451,30 Kč a vedlejšímu účastníku na její straně ve výši 7 404,70 Kč.

III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chebu soudní poplatek za odvolání žalované ve výši 2 000 Kč.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného žalobkyní jako oprávněnou proti [jméno FO] (dále jen „povinný“) u vedlejšího účastníka pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „exekuční řízení“) částku 191 876,71 Kč s úroky z prodlení (výrok I), ohledně dalších 77 018,29 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a žalovanou a vedlejším účastníkem na straně druhé (výrok III). Dospěl k závěru, že exekuční řízení trvalo vskutku nepřiměřeně dlouho, takže samotné konstatování porušení práva nestačí, přičemž žalované se nepodařilo vyvrátit tvrzení žalobkyně o existenci nemajetkové újmy.

2. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání, v němž trvala na tom, že vedlejší účastník činil veškeré úkony vedoucí k vymožení pohledávky a ukončení exekuce nebylo v jeho možnostech navzdory tomu, že již od počátku roku 2016 byla zřejmá nemajetnost povinného, jíž si žalobkyně musela být vědoma. Nebyla tedy prokázána příčinná souvislost mezi jednáním vedlejšího účastníka a nemajetkovou újmou, neboť po dobu objektivní nemajetnosti povinného nevzniká v exekučním řízení oprávněnému újma z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení.

3. Odvolání podal i vedlejší účastník, namítaje, že v řízení nebyl prokázán ani jeho nesprávný úřední postup, ani příčinná souvislost mezi ním a tvrzenou újmou žalobkyně. On po celou dobu činil úkony směřující k vymožení pohledávky, a to, že se exekuce ukázala jako bezvýsledná v důsledku nemajetnosti povinného, mu nelze klást k tíži, neboť před přijetím úpravy zastavování bezvýsledných exekucí nemohl délku exekučního řízení ovlivnit. Byla to naopak žalobkyně, jež jako oprávněná měla po celé sledované období možnost navrhnout zastavení exekuce, což neučinila a tím si délku řízení zavinila sama.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvoláním namítala, že po celou dobu exekučního řízení byla přesvědčena o možnosti vymožení pohledávky a o nemajetnosti povinného nevěděla. Klást počátek nemajetnosti povinného ke dni poslední provedené srážky ze mzdy je nesmyslné, neboť ve srážkách ze mzdy bylo pokračováno a bylo také možné očekávat vydražení nemovitých věcí povinného. To, že měla možnost navrhnout zastavení exekuce, jí nemůže být kladeno k tíži.

5. Odvolání je důvodné.

6. Napadený rozsudek je založen na závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně skutečností vyvracejících předpoklad, že žalobkyni byla nepřiměřenou délkou exekučního řízení způsobena nemajetková újma. Soud prvního stupně tedy v tomto směru rozhodl nikoli na základě zjištěného skutkového stavu, nýbrž na základě závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalovanou. Se závěrem, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ohledně skutečností vyvracejících vznik nemajetkové újmy, se však rozhodně nelze ztotožnit. Jak žalovaná, tak vedlejší účastník na její straně od samého počátku namítali, že nemajetková újma žalobkyni nemohla vzniknout proto, že povinný byl objektivně nemajetný a žalobkyně o tom věděla – žalovaná to uváděla ve vyjádření k žalobě ze dne 21. 3. 2025 (č. l. 23-25 spisu), v doplňujícím vyjádření ze dne 12. 5. 2025 (č. l. 46 spisu) a v průběžném vyjádření ze dne 15. 9. 2025 (č. l. 83 spisu), vedlejší účastník to uváděl ve svém nedatovaném vyjádření došlém soudu dne 12. 5. 2025 (č. l. 50-51 spisu) a oba to shodně uváděli také při jednání před soudem prvního stupně dne 8. 10. 2025. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná v tomto směru neunesla břemeno tvrzení, je tedy nesprávný.

7. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že povinný byl objektivně nemajetný a žalobkyně o tom věděla, by obstál za předpokladu, že by žalovaná byla v tomto směru řádně vyzvána k označení důkazů podle § 118a odst. 3 o. s. ř. To se však v souzené věci nestalo. Soudní praxe i odborná literatura jsou ustáleny na tom, že výzva podle uvedeného ustanovení musí být natolik konkrétní, aby účastník porozuměl tomu, k čemu má další důkazy navrhnout, musí být „šita na míru“ konkrétní situaci, která v řízení nastala, a nesmí vzbuzovat pochybnosti o tom, k jakým tvrzením má účastník důkazy navrhnout [viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, a v odborné literatuře Lavický, P. a kol: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Wolters Kluwer Praha 2016, str. 550]. Výzva formulovaná příliš obecně, kupříkladu tak, že žalovaný má v případě uznání dluhu označit důkazy „k prokázání, že dluh v době uznání netrval“ nebo že má v případě námitky neplatnosti smlouvy označit důkazy „k prokázání skutečností zakládajících neplatnost smlouvy“, je nedostatečné. To platí tím spíše, jestliže účastník, jemuž se má výzvy dostat, již dříve v průběhu řízení konkrétní skutečnosti vylučující existenci žalobou uplatněného nároku tvrdil a nyní má být vyzván jen k tomu, aby je také prokázal.

8. Tohoto pochybení se dopustil i soud prvního stupně v souzené věci. Žalovaná i vedlejší účastník již před prvním jednáním opakovaně tvrdili, že v průběhu exekučního řízení vyšlo najevo, že povinný je nemajetný, a že žalobkyně o tom věděla. V této situaci měli být při jednání podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzváni nikoli k označení důkazů „o skutečnostech vylučujících pravdivost tvrzení žalobkyně ohledně způsobené nemajetkové újmy“, jak to soud prvního stupně učinil (viz protokol o jednání ze dne 8. 10. 2025, str. 3), nýbrž k označení důkazů o tom, že v průběhu řízení vyšla najevo nemajetnost povinného a že žalobkyně o jeho nemajetnosti věděla. Výzva, jež byla žalované skutečně poskytnuta, byla příliš obecná a nekonkrétní, mohla se vztahovat k nejrůznějším myslitelným důvodům vylučujícím vznik újmy (včetně spoluzavinění žalobkyně, minimálního významu předmětu řízení pro ni, toho, že žalobkyně po určitou dobu neměla žádný statutární orgán a osoba, jež do této funkce později nastoupila, o existenci řízení po určitou dobu nevěděla apod.) a nevyplývalo z ní, k čemu konkrétně má žalovaná další důkazy označit. Pokud na základě takto nedostatečné výzvy soud prvního stupně následně rozhodl na základě závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tedy dán odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Zároveň je dána výjimka z principu neúplné apelace podle § 205a písm. d) o. s. ř. a žalovaná má tedy v odvolacím řízení možnost označovat ke svému tvrzení o nemajetnosti povinného a o vědomosti žalobkyně o ní nové důkazy, přičemž takové důkazy je odvolací soud podle § 213 odst. 5 o. s. ř. povinen provést.

9. V takto ustavené procesní situaci odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování emailovou zprávou žalobkyně ze dne 6. 10. 2011, e-mailovou zprávou vedlejšího účastníka z téhož dne, tabulkou exekučních řízení a e-mailovou zprávou vedlejšího účastníka ze dne 13. 10. 2011. Tyto listiny jsou součástí exekučního spisu, označeného k důkazu již v prvním vyjádření žalované k žalobě, soud prvního stupně jimi však zřejmě důkaz neprovedl, neboť je v protokolu o jednání ze dne 8. 10. 2025 ani v odůvodnění napadeného rozsudku nikde nezmiňuje. Z první listiny odvolací soud zjistil, že dne 6. 10. 2011 se finanční manažer žalobkyně [jméno FO] obrátil na vedlejšího účastníka mimo jiné se žádostí o zaslání přehledu „všech jejich spisů“ a o sdělení, v jakém jsou stavu a jaká je pravděpodobná šance na úspěch exekuce. Z druhé a třetí listiny odvolací soud zjistil, že téhož dne pracovnice vedlejšího účastníka zaslala žalobkyni tabulku s přehledem všech exekucí vedených žalobkyní jako oprávněnou, v níž je ke sledované exekuci uvedeno, že „povinný si na adrese TP nepřebírá“, že vedlejší účastník „udělal II. kolo součinnosti – zatím vše negativní“ a „beze změn, poslední příchozí odpovědi na součinnosti – vše negativní, MV nelze adresáta TP = úřad, na adrese podnikání se nezdržuje“. Tabulka sice není uvedena v přílohách e-mailové zprávy, žalobkyně však její doručení nepopírala (byť je ani neučinila nesporným), přičemž její zaslání odpovídá pravidelnému běhu věcí; kdyby tabulka žalobkyni doručena nebyla, žalobkyně by na to jistě vedlejšího účastníka upozornila a zaslání tabulky urgovala, což neučinila. Ze čtvrté listiny odvolací soud zjistil, že dne 13. 10. 2011 tatáž pracovnice vedlejšího účastníka v rámci vnitřního oběhu listin zaslala tabulku ještě na podatelnu vedlejšího účastníka.

10. Informace o tom, že povinný má trvalý pobyt na adrese ohlašovny obecního úřadu, že si na ní nepřebírá písemnosti, že se nezdržuje ani na adrese místa podnikání a že veškeré žádosti o součinnost skončily negativně, vedly nutně k závěru, že povinný je nemajetný. Zároveň má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně se o nemajetnosti povinného dozvěděla nejpozději dne 6. 10. 2011.

11. Na základě důkazů doplněných v odvolacím řízení a těch skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla odvoláním zpochybněna a odvolací soud z nich vychází, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [Anonymizováno] [Anonymizováno], o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že nesprávným úředním postupem, za který stát podle § 5 písm. b) zákona odpovídá, je podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, a není-li taková lhůta zákonem stanovena, ve lhůtě přiměřené. To platí i pro exekuční řízení vedené podle exekučního řádu. Výkon rozhodnutí je integrální součástí práva na soudní ochranu, neboť právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních by bylo iluzorní, kdyby konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat neúčinným v neprospěch jedné ze stran. Exekutor je proto podle § 46 odst. 1 exekučního řádu povinen postupovat v exekuci rychle a účelně; nečiní-li tak a dochází-li proto v exekuci k průtahům, dopouští se nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, a ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1804/2019).

15. Žalované je však třeba přisvědčit v tom, že kritérium celkové délky řízení je ve vykonávacím řízení nutno vykládat modifikovaně vzhledem ke specifickým rysům tohoto řízení a naplňování jeho účelu. Právo na soudní výkon rozhodnutí nemůže přinutit stát, aby vykonal jakékoliv pravomocné civilní rozhodnutí bez ohledu na okolnosti případu. Stát je jistě povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného. Délka řízení o výkon rozhodnutí je tak ovlivněna nejen kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až d) zákona, ale zejména objektivními okolnostmi, především pak majetkovou situací povinného a jeho případnou spoluprací. Předpoklad existence nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplněn vždy jen proto, že určité řízení trvá dlouho. Náhrada nemajetkové újmy přichází v úvahu jako důsledek odpovědnosti za způsobení újmy a při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se vzhledem k okolnostem stává neúčelným nebo neúčinným, přičemž k takovým okolnostem patří i nemajetnost či nedohledatelnost povinného (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012, a ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1804/2019, nebo jeho usnesení ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2587/2025).

16. S tím souvisí i otázka samotného vzniku nemajetkové újmy oprávněného při nepřiměřeně dlouhé exekuci. Soudní praxe je ustálena na tom, že nemajetková újma oprávněného způsobená nepřiměřeně dlouhým exekučním řízením spočívá v psychické nejistotě ohledně jeho výsledku, tedy toho, zda a kdy dojde k reálnému vymožení jeho pohledávky. V situaci, kdy oprávněný o obtížné dohledatelnosti a nemajetnosti povinného ví, nelze o újmě způsobené mu nejistotou ohledně výsledku řízení uvažovat. Objektivní nemajetnost povinného v exekučním řízení po dobu, po kterou trvá, zásadně zabraňuje vzniku – jinak obecně presumované – nemajetkové újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení; to platí navzdory existenci časových úseků exekučního řízení, v nichž byla zjištěna nesoustavnost a časová přetržitost úkonů soudního exekutora. Samo nezastavení exekučního řízení pak nezpůsobuje nesprávný úřední postup v situaci, kdy neúčelnost exekuce byla oprávněnému známa, její nezastavení na tom nemohlo nic změnit a nemohlo proto oprávněnému ani způsobit nemajetkovou újmu; nezastavením exekuce v takovém případě nedošlo u oprávněného k prodloužení období nejistoty ohledně výsledku exekučního řízení (viz opět rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012 a ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1804/2019, nebo jeho usnesení ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2587/2025).

17. Tyto závěry jsou významné i v souzené věci. V ní má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně nejpozději dne 6. 10. 2011, tedy necelé dva roky po zahájení nalézacího řízení a zhruba rok od zahájení řízení exekučního, byla informována, že povinný kromě pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], k němuž bylo zřízeno exekutorské zástavní právo a tento způsob provedení exekuce tím skončil, nemá žádný majetek, nezdržuje se na adrese svého trvalého pobytu ani místa podnikání, nikde si nepřebírá písemnosti a je nedohledatelný. Nejpozději dne 6. 10. 2011 tedy žalobkyni muselo být jasné, že reálné vymožení její pohledávky je krajně nepravděpodobné, a nemohla tedy být ve stavu nejistoty a v psychickém stresu ohledně výsledku exekučního řízení. Okolnost, že exekuce formálně pokračovala dál, neboť žalobkyně nepodala návrh na její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a vedlejší účastník ji vzhledem k tehdejšímu znění § 55 exekučního řádu zastavit nemohl, na tom nic nemění. Nic na tom nemění ani okolnost, že vedlejší účastník v pozdějších letech součinnost čas od času opakoval a podařilo se mu dohledat plátce mzdy povinného, od nichž se podařilo vymoci několik srážek, neboť to nebylo dáno nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka, ale tím, že povinný se v té době nakrátko „vynořil“ a opatřil si legální zaměstnání, na což vedlejší účastník reagoval srážkami ze mzdy. Vedlejšímu účastníku nemůže jít k tíži a žalobkyni nemůže obnovit stav nejistoty ohledně výsledku řízení, jestliže vedlejší účastník navzdory zjevné nemajetnosti povinného a neúčelnosti exekuce přesto nenechá spis „ležet“ a i nadále se snaží činit kroky k vymožení pohledávky.

18. Od zahájení exekučního řízení, tedy od 6. 8. 2010, do informování žalobkyně o nemajetnosti povinného, tedy do 6. 10. 2011, uplynul pouze rok a dva měsíce, což je období, které nelze označit za nepřiměřeně dlouhé ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. Následně již žalobkyně o nemajetnosti a nedohledatelnosti povinného věděla a nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení jí tedy nemohla vzniknout. Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu i ohledně 191 876,71 Kč s úroky z prodlení zamítl.

19. Žalovaná má podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, jež spočívají v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za sedm úkonů (sepis vyjádření k žalobě ze dne 21. 3. 2025 a doplňujícího vyjádření k žalobě ze dne 12. 5. 2025, jež odvolací soud vzhledem k jejich obsahové provázanosti posoudil jako úkon jediný, přičemž nic nebránilo tomu, aby argumentace ve druhém vyjádření byla pojata již do vyjádření prvního, dále sepis vyjádření k replice žalobkyně ze dne 15. 9. 2025, příprava účasti na jednání před soudem prvního stupně dne 8. 10. 2025, účast na tomto jednání, sepis odvolání proti rozsudku ze dne 16. 10. 2025, příprava účasti na jednání před odvolacím soudem dne 24. 2. 2026 a účast na tomto jednání) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025) ve výši 7 x 450 Kč = 3 150 Kč a ve výdajích na cestu jejího pracovníka osobním automobilem k jednání před odvolacím soudem na trase [adresa] – [adresa] a zpět ve výši 1 301,30 Kč a celkem činí 4 451,30 Kč.

20. Také vedlejší účastník má podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, jež spočívají v nevrácené části soudního poplatku za odvolání proti rozsudku ve výši 2 000 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za osm úkonů (sepis nedatovaného souhlasu se vstupem do řízení v postavení vedlejšího účastníka, došlého soudu dne 7. 4. 2025, sepis nedatovaného vyjádření k žalobě, došlého soudu dne 16. 5. 2025, příprava účasti na jednání před soudem prvního stupně dne 8. 10. 2025, účast na tomto jednání, sepis blanketního odvolání proti rozsudku ze dne 22. 10. 2025 a jeho doplnění ze dne 3. 11. 2025, sepis vyjádření k odvolání žalované ze dnů 7. 11. 2025 a 24. 2. 2026, jež odvolací soud vzhledem k jejich obsahové provázanosti posoudil jako úkon jediný, přičemž nic nebránilo tomu, aby argumentace ve druhém vyjádření byla pojata již do vyjádření prvního, dále příprava účasti na jednání před odvolacím soudem dne 24. 2. 2026 a účast na tomto jednání) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 8 x 450 Kč = 3 600 Kč a ve výdajích na cestu pracovnice vedlejšího účastníka osobním automobilem k jednání před odvolacím soudem na trase [adresa] a zpět ve výši 1 804,70 Kč a celkem činí 7 404,70 Kč. Náhradu části soudního poplatku za odvolání ve výši 689 Kč odvolací soud vedlejšímu účastníku nepřiznal, neboť odvolání se týkalo pouze částky 191 876,71 Kč a poplatek podle položky 22 bodu 2. a položky 3 písm. a) činil pouze 2 000 Kč; v rozsahu přesahujícím tuto částku byl vybrán nesprávně a bude vedlejšímu účastníku vrácen.

21. Výrok o poplatkové povinnosti žalobkyně se opírá o § 2 odst. 5 a § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalovaná byla v tomto řízení od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona osvobozena a jejímu odvolání bylo vyhověno, takže poplatková povinnost za její odvolání se přenáší na žalobkyni. Jelikož napadený rozsudek je rozhodnutím soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy v penězích, poplatek za odvolání podle položky 22 bodu 2. a položky 3 písm. a) sazebníku činí 2 000 Kč.

22. Odvolacímu soudu je známa nálezová judikatura Ústavního soudu pranýřující vybírání poplatků za odvolání proti rozsudkům ve věcech odpovědnosti státu za újmu způsobenou rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tato judikatura se však vymezovala pouze proti vybírání poplatku podle položky 22 bodu 1. písm. a) ve spojení s položkou 1 bodem 1, činícího někdy i statisíce Kč, zatímco poplatek za žalobu činí podle položky 8a jen 2 000 Kč, takže poplatek za odvolání v praxi často mnohonásobně přesahoval poplatek za žalobu, což představovalo závažné a nadměrné ztížení práva na přístup k soudu; kritizováno bylo také analogické použití položky 8a na vybírání poplatku za odvolání, což bylo vskutku nepřípustné (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 177/19, a ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 510/19). V souzené věci je však předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy v penězích, u níž má zpoplatnění odvolání přímou zákonnou oporu v položce 22 bodu 2. sazebníku; názor, že tuto položku by bylo možné použít jen analogicky, což je při vybírání daní a poplatků – vzhledem k zásadě in dubio pro tributario – nepřípustné, je nepřesvědčivý a odvolací soud se s ním neztotožňuje, zpoplatnění odvolání proti rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle položky 22 bodu 2 je jednoznačné a žádné výkladové pochybnosti nevyvolává. O závažné a nadměrné ztížení práva na přístup k odvolacímu soudu se přitom nejedná, neboť poplatek za odvolání činí podle položky 22 bodu 2 a položky 3 písm. a) pouze 2 000 Kč a je tedy stejný jako poplatek za žalobu podle položky 8a. Na vybrání poplatku v této výši odvolací soud nic protiústavního neshledává.

Poučení