10 C 51/2024 - 98

Rubrum

Okresní soud v Písku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Špeldovou v právní věci žalobce:[Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupeného advokátem: [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému:Česká republika - [Jméno žalovaného A] Zastoupenému: [Jméno žalovaného B], IČO [IČO žalovaného B], sídlem [Adresa žalovaného B] o zaplacení 73 542 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 24 375 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně od 14. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba žalobce proti žalovanému se zamítá ohledně nároku na zaplacení částky 49 167 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně od 14. 3. 2023 do zaplacení z částky 49 167 Kč a s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně od 14. 3. 2023 do 14. 9. 2023 z částky 73 542 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se proti žalovanému domáhal žalobou ze dne 13. 9. 2023 s tím, že žalobce ve sporu vedeném u Okresního soudu v Písku pod č. j. 9 C 143/2015 proti [jméno FO] bytem [adresa], požadoval vyklizení pozemku, na který převezl hlušinu, kterou na jiný pozemek žalobce, v této věci žalovaný, uložil a z důvodů vlastnického práva žalobce, pak tuto hlušinu převezl na jiný svůj pozemek, ze kterého požadoval na žalobci v této věci, tuto hlušinu odstranit. Žaloba byla podána pod č. j. 9 C 25/2014, ve které žalobce jako žalovaný dne 26. 5. 2014 podal protinávrh a následně byla usnesením Okresního soudu v Písku věc vyloučena k samostatnému projednání pod č. j. 9 C 143/2015. Na základě vyloučení této věci k samostatnému řízení pak Okresní soud v Písku vyzval žalobce, aby specifikoval nárok, který požaduje proti tehdy žalovanému a žalobce doplnil. Následně soud I. stupně dne 14. 10. 2015 žalobu žalobců odmítl. Do usnesení bylo podáno odvolání a Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. 11. 2015, č. j. 7 Co 2295/2015, změnil rozhodnutí soudu I. stupně tím, že se žaloba neodmítá. Žalovaný podal do tohoto rozhodnutí soudu II. stupně dovolání a Nejvyšší soud ČR dne 26. 9. 2016 pod č. j. 25 Cdo 1397/2016 dovolání žalovaného odmítl. Následně se věc vrátila soudu I. stupně, který opětně usnesením ze dne 22. 2. 2017 požadoval doplnění řízení, které bylo dne 6. 3. 2017 doplněno a dne 13. 4. 2017 proběhlo u soudu I. stupně jednání. Následně pak soud I. stupně znovu vyzval žalobce k vyjádření, které následně učinil a dne 3. 1. 2018 proběhlo jednání, dále dne 27. 2. 2018 proběhlo jednání a dne 23. 5. 2018 po jednání soud odročil řízení na 31. 5. 2018 k vynesení rozsudku, kde opětně žalobu soud I. stupně zamítl. Do rozsudku soudu I. stupně ze dne 31. 5. 2018 bylo podáno dne 12. 7. 2018 odvolání, o kterém rozhodoval v II. stupně KS v Českých Budějovicích dne 8. 2. 2019, dále 8. 3. 2019 a dne 22. 3. 2019, kdy vydal rozsudek č. j. 7 Co 1727/2018 a bylo rozhodnuto, že žaloba pro částku 53 434 Kč byla zamítnuta, ale ve věci odstranění návozu hlušiny z pozemku se rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil se soudu I. stupně. Soud I. stupně pak vyzval žalobce k úpravě petitu, který byl upraven 23. 5. 2019 a následně při jednání dne 22. 10. 2019 soud I. stupně žalobu žalobců zamítl a uložil jim uhradit náklady řízení. Do rozsudku soudu I. stupně bylo podáno odvolání a o odvolání rozhodl dne 5. 2. 2021 soud II. stupně tak, že ve vztahu k žalobkyni [jméno FO] rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil, ve věci k žalobci [Jméno žalobce] zamítavý rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil oběma zaplatit náhradu nákladů řízení. Do rozsudku soudu II. stupně bylo podáno dovolání dne 10. 5. 2021 a NS ČR rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 1925/2021, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výrocích III. a IV. zrušil a věc byla vrácena KS v Českých Budějovicích. Na základě rozsudku NS ČR soud II. stupně rozhodoval nejprve o přistoupení [jméno FO] do řízení, následně nařídil na den 23. 3. 2022 jednání, dále učinil dne 13. 5. 2022 výjezdní zasedání na místě samém a dne 22. 7. 2022, když proběhlo jednání, řízení odročil za účelem vyhlášení rozsudku, který vyhlásil dne 2. 9. 2022, kterým rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaný je povinen vyklidit pozemek č. parc. [číslo] a pro část rozsudku rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Rozsudek KS v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1118/2020 ze dne 2. 9. 2022 byl doručen žalobci dne 23. 9. 2022 a nabyl právní moci dne 5. 10. 2022. Po skončení tohoto řízení vyzval žalobce žalovaného přípisem ze dne 13. 3. 2023 k úhradě přiměřeného zadostiučinění z důvodů nepřiměřených průtahů řízení a požadoval, aby mu žalovaný zaplatil částku 146 667 Kč. V této výzvě žalobce žalovaného upozorňoval, že to byly oba soudy, jak Okresní soud v Písku, tak Krajský soud v Českých Budějovicích, které způsobovaly prodlužování řízení a to zejména OS v Písku, který zcela bezdůvodně požadoval doplňování a úpravu žalobního návrhu, který následně bez dalšího zvláštního odůvodnění odmítl a následně pak odmítal a soud II. stupně rozsudek soudu I. stupně rušil s poučením, jak má soud I. stupně postupovat, ale následně se připojil k tomu, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Celou věc pak zvrátil rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který právo žalobci přiznal a také Krajský soudu v Českých Budějovicích ve svém rozhodnutí ze dne 2. 9. 2022 akceptoval a názor NS ČR v této věci byl důvodem změny stanoviska tohoto soudu. Na základě tohoto návrhu pak žalovaný žalobci přiznal nárok na zadostiučinění ve výši 73 125 Kč, když počal ve svém stanovisko tvrdit, že snížení základní výše zadostiučinění o 35 % odůvodňuje tím, že 20 % šlo o složitost řízení, 10 % z četnosti rozhodování soudů a 5 % z důvodu podílu žadatele na délce řízení. S tímto závěrem žalobce v žádném případě nesouhlasí. Žalobce s dalším odůvodněním, které činí žalovaný ve svém odůvodnění, proč se prodlužovala doba, nesouhlasí, neboť celá záležitost byla v podstatě jednoduchá, když žalobce se domáhal odstranění movité věci, která byla uložena na jeho pozemek a nikdy k ní nenabyl žádné vlastnické právo. Bylo tedy povinností vlastníka tuto movitou věc z jeho pozemku odstranit. Žalobce má za to, že soudy I. a II. stupně si v tomto směru vykládaly vlastnické právo k movité věci rozdílným způsobem než žalobce, a proto také soud I. stupně rozhodoval 3 x, poprvé žalobu odmítl a 2 x žalobu zamítl a Krajský soud v této věci rozhodoval také 3 x, a to do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 2x a po rozhodnutí NS ČR 1x, když konečně tímto třetím rozhodnutím akceptoval rozsah žaloby žalobce. To, že žalovaný uznává zavinění prodlevy jednáním soudů je nepochybné, když sám dobrovolně alespoň částečně plní nárok, který žalobci nepřiměřenou délkou soudního řízení vznikl a snaží se svým vyjádřením odpovědnost soudu I. a II. stupně ponížit, jak uvádí na str. 4 svého stanoviska celkem o 35 %, ale fakticky snižuje náhradu za odškodnění o 50 %, když z částky požadované žalobce 146 667 Kč, přiznává částku 73 125 Kč. Žalobce je však přesvědčen o tom, že žádné snížení nemá opodstatnění, protože složitost případu 20 %, kterou uvádí žalovaný z důvodu složitosti řízení, je absolutní neakceptování ustanovení občanského zákoníku soudy I. a II. stupně, kde vlastnické právo se vykládá naprosto jednoznačně a nikdo nemůže bez podmínek stanovených občanským zákonem vlastnické právo k jiné věci movité či nemovité nabýt. Tedy i hlušina složená na pozemku žalobce zůstala ve vlastnictví tehdy žalovaného [jméno FO] a žalobce mohl požadovat, aby vlastník hlušinu z jeho pozemku odvezl. Snížení o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů také nemůže jít na vrub žalobce, neboť četnost rozhodování byla způsobena právě neakceptováním právního názoru žalobce a teprve rozsudek NS ČR přesvědčil tyto soudy o tom, že ve svém postupu nemají správný právní názor. Jediné, co lze akceptovat, je snížení odměny o 5 % z důvodů podílu žalobce na délce řízení doplňováním svých návrhů, avšak kdyby soud I. stupně zaujal po podání žaloby stanovisko, které by vedlo k úspěšnému rozhodnutí, mohl žalobce vyzvat k doplnění žaloby pouze v jednom případě a nemuselo docházet k opětovným požadavkům soudu I. stupně, jak by měl žalobce svoji žalobu upravit, aby mohl soud I. stupně zcela bez problémů rozhodnout. Ze shora uvedených důvodů je nesporné, že žalobce má nárok na uspokojení v přiznání odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení, dále je nesporné, že zcela nepochopitelně žalovaný krátí náhradu žalobce u žalovaného uplatnil, a proto žalobce navrhuje, aby byl vydán tento platební rozkaz. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 73 542 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení od 14. 3. 2023 do zaplacení, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, a to do 15 dnů od doručení tohoto platebního rozkazu. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby po 4 060 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč, tedy částku 13 080 Kč, a soudní poplatek, k rukám [Jméno advokáta], advokáta v [adresa], a to vše do 15 dnů od doručení platebního rozkazu. Žalobce doplnil tvrzení dne 11. 11. 2024 mj. k doplnění žalobních tvrzení o okolnostech nedůvodnosti snížení nároku žalobce na nemajetkovou újmu žalovaného o 35 % pro složitost řízení. Žalobce soudu sděluje, že uplatil u žalovaného nárok ve výši 146 667 Kč ve smyslu zákona 82/1998 Sb. Žalovaný uznal pochybení spočívající v nesprávném úředním postupu, a to ve smyslu § 13 zákona 82/1998 Sb. a částečně na výzvu plnil, když žalobci poskytl plnění ve výši 73 125 Kč. Žalovaný sám stanovil procentuální srážky z nároku žalobce. Na jednu stranu byl žalovaným uznán nárok jako celek, na druhou stranu sám žalovaný stanovil ponížení onoho nároku a toto stroze oznámil žalobci, podložené pouze svou subjektivní argumentací. Není proto na žalobci, aby vysvětloval, proč s procentuálními srážkami nesouhlasí. Žalovaný de facto uznal dluh za žalobcem jako celek, jen sporuje jeho výši a je tak výlučně na žalovaném, aby prokázal, že jeho srážky jsou zcela legitimním počinem. Aktuální soudní praxe (Rozhodnutí NS ČR Cpjn 206/2010) je taková, že odškodnění újmy se pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Žalobce podal žalobní návrh v květnu 2014 a pravomocně bylo jeho žalobě vyhověno až 5. 10. 2022. Řízení tedy trvalo déle než 8 let a 6 měsíců. Na těchto skutečnostech je mezi žalobcem a žalovaným shoda. NS ČR dále stanovil sníženou sazbu za první dva roky řízení na . Žalobce má tak minimálně nárok na vyplacení částky 105 000 Kč, a to při použití dolní hranice sazby. Určitě je na místě zohlednit, že rozhodnutí NS ČR bylo vydáno v roce 2011, tedy před více než 13 lety, kdy částky 15 000 Kč resp. 20 000 Kč představovaly zcela jinou hodnotu, zejména s ohledem na průměrnou měsíční mzdu a roční inflaci. Ve srovnání let 2011 a 2023 pouhá inflace zapříčinila, že v roce 2023 odpovídá hodnotě 15 000 Kč ekvivalent 23 396 Kč k roku 2011. Není tedy důvod uchylovat s k užití sazby „pouhých“ 15 000 Kč. V případě užití horní hranice sazby tj. 20 000 Kč by žalobci náleželo odškodnění v celkové výši 146 667 Kč tak, jak bylo žalobcem vyčísleno k úhradě. Dle výpočtu žalovaného náležela žalobci částka pouhých 112 500 Kč, kterou ještě ponížil o 35 000 Kč. Ke snížení o 20 % dle argumentace žalovaného složitostí řízení, žalobce žaloval na odstranění návozu z důvodu, že mu na 1300 m2 pozemku složil p. [jméno FO] zeminu, ač pozemek nebyl jeho a zcela vědomě jednal v rozporu se stavebním povolením, od samého počátku jednal protiprávně a v rozporu s dobrými mravy. Soudy nebyly schopny přijmout argumentaci žalovaného, která byla od samého počátku stále stejná a prostá, ať je p. [jméno FO] uloženo zeminu z pozemku odstranit. Ani soud nalézací, ani soud odvolací, nebyl schopen překročit myšlenku, že přeložením části zeminy žalobcem na sousední pozemek není excesem, a proto byla žaloba žalobce opakovaně odmítána, zamítána nebo odvolacím soudem vracena zpět soudu nalézacímu, přitom Nejvyšší soud České republiky zcela jednoznačně a bez dalšího postavil na jisto, že žalobcem zastávaný právní názor je zcela správný. Žaloba na vyklizení pozemku, v případě, že na ní nevlastník umístí svou věc a přes veškeré urgence není ochoten jí odstranit, není nijak právně složitý případ. Složitým jej učinil pouze nalézací soud, který setrvale odmítal tvrzení a důkazní návrhy žalobce. Ke snížení o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů je názor zcela nesprávný. Skutečně řízení prošlo třemi instancemi soudní soustavy, avšak to není skutkově významné a nemůže jít k tíži žalobce, neboť z výpisu řízení infosoud.justice.cz je zřejmé např. to, že řízení bylo zahájeno dne 5. 2. 2014 (věc 9 C 25/2014) v řízení byl podán protinávrh dne 26. 5. 2014, který byl soudem vyloučen k samostatnému projednání (sp. zn. 9 C 143/2015) usnesením soudu ze dne 21. 4. 2015, tedy téměř po roce. Následně nalézací soud usnesením žalobní návrh dne 14. 10. 2015 odmítl, k odvolání žalobce bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že se žaloba neodmítá, a to usnesením ze dne 20. 11. 2015. Proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno p. [jméno FO] dovolání, které bylo usnesením ze dne 26. 9. 2016 odmítnuto. Tedy 11 měsíců trvalo nalézacímu soudu, než rozhodl o vyloučení věci. Následně 11 měsíců trvalo celé třístupňové rozhodování o „neodmítnutí“ návrhu. Proč je žalobci přisuzována odpovědnost a ponižován jeho návrh, když na vedení sporů měl pramalý vliv. Kdyby nalézací soud návrh zcela nesprávně neodmítl a pokračoval v řízení, ušetřil by tím celé dva roky souzení. Následně žalobce k výzvě soudu doplnil žalobní návrh na základě výzvy soudu ze dne 22. 2. 2017. Dne 31. 5. 2018 vydal nalézací soud rozsudek (č. j. 9 C 143/2015-205), kterým žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku soud odmítl argumentaci žalobce, který požadoval odstranění návozu hlušiny a dále nalézací soud došel k názoru, že přemístěním návozu se jednalo ze strany žalobce o nedovolenou svépomoc. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek částečně zrušil (rozsudek č. j. 7 Co 1727/2018-276), a to právě v nosné části sporu o odstranění návozu hlušiny, žalobce odkazoval na své přesvědčení, že se nemohlo jednat o nedovolenou svépomoc. Dalším rozsudkem nalézací soud (č. j. 9 C 143/2015-330) opětovně žalobu žalobce zamítl a opětovně odůvodnil zamítavý výrok rozsudku nedovolenou svépomocí žalobce. Proti rozsudku nalézacího soudu podal žalobce odvolání, ve kterém opětovně předestíral odvolacímu soudu, že se z jeho strany nemohlo jednat o nedovolenou svépomoc a že jednal zcela po právu. Rozsudkem odvolacího soudu (č. j. 7 Co 1118/2020-421) byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen, oba soudy sice opakovaně potvrdily zásah p. [jméno FO] do vlastnického práva žalobce, ale jednání žalobce posoudily jako nedovolenou svépomoc. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a dovolací soud rozhodl rozsudkem (22 Cdo 1925/2021-464) tak, že rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc mu byla vrácena. Nosným důvodem je ta skutečnost, že žalobce po celou dobu jednal po právu a v žádném případě se z jeho strany nemohlo jednat o nedovolenou svépomoc. Posledním rozhodnutím ve věci je rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo žalobě žalobce vyhověno a p. [jméno FO] uloženo odstranit návoz, tento rozsudek (7 Co 1118/2020-580) byl vydán dne 2. 9. 2022, tedy přesně po roce od rozhodnutí dovolacího soudu. Ve věci bylo vydáno mnoho rozhodnutí, ale kardinálním důvodem pro takto zdlouhavé projednání věci nebyl postup žalobce, ale opakované chybné rozhodování zejména nalézacího, ale i odvolacího soudu, přičemž soudy obou stupňů tvrdošíjně odmítaly argumentaci žalobce. Nalézací soud ve svém rozhodování celkem třikrát odmítl nebo zamítl žalobu žalobce. Podíl žalobce na délce řízení, je velmi relativní. Žalobce opakovaně doplňoval svá podání, ale vždy se jednalo o doplnění na výzvu daného soudem. V několika případech došlo ke změně žaloby, neboť byl žalobce soudem poučen a vyzván. Jádro celého předmětu řízení, tedy odstranění návozu hlušiny p. [jméno FO] z pozemků žalobce však zůstal po celou dobu konstantní, žalobce po celou dobu tvrdil, že hlušina je ve vlastnictví p. [jméno FO], který jí neoprávněně umístil na jeho pozemek. Žalobce byl nucen správními orgány k odstranění alespoň části návozu z jedné z parcel, a proto musel žalobce přikročit k přemístění části hlušiny, s čímž mu vznikly náklady, o které žalobu rozšířil. Ze strany žalobce nedošlo k žádným zásadním změnám žaloby, pouze na výzvy sodu upřesňoval, z kterých částí, kterých pozemků je potřeba hlušinu odstranit. Jak již bylo uvedeno shora, žalobce žaluje na zaplacení odškodného v mezích stanovených NS ČR. Je to žalovaný, který uznal nárok žalobce a na tento mu vyplatil částku nižší, než jak je ustálenou soudní praxí obvyklé. Žalobce žaluje pouze na dorovnání toho, co mu dle ustálené judikatury náleží a pokud žalovaný tvrdí, že žalobci má být vyplaceno méně, pak nechť důvodnost těchto srážek prokáže. Žalobce proto trvá na svém nároku v plném rozsahu.

2. Žalovaná se dne 20. 10. 2023 ve věci vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaná nevznáší námitku věcné ani místní nepříslušnosti soudu, ani námitku podjatosti soudce, který má věc projednat a rozhodnout. Žalovaná nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobce se podanou žalobou domáhá přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 73 542 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 25/2014 a pod sp. zn. 9 C 143/2015 jako soudu I. stupně. Žalovaná činí nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 13. 3. 2023 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 146 667 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti žalobce došlo dne 28. 8. 2023. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 73 125 Kč. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání žádosti žalobce zjistila, že řízení bylo zahájeno dne 5. 2. 2014 u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 25/2014, žalobou se žalobce domáhal zaplacení částky 149 000 Kč a vydání movité věci, žalobce vystupoval v procesním postavení žalovaného. Žaloba byla žalovanému doručena dne 7. 3. 2014, žalované dne 10. 3. 2014. Dne 23. 4. 2014 ústní jednání. Dne 26. 5. 2014 byl podán vzájemný návrh žalovaných. Dne 22. 7. 2014 ústní jednání, odročeno za účelem možnosti uzavření dohody. Dne 30. 9. 2014 ústní jednání, odročeno za účelem pokusu o dosažení dohody v rámci mediačního řízení, řízení přerušeno na 3 měsíce, právní moc ke dni 6. 10. 2014. Dne 24. 11. 2014 sdělení mediátora, že strany nemají zájem uzavřít mimosoudní dohodu. Dne 21. 4. 2015 ústní jednání, bylo připuštěno rozšíření žaloby a vyloučen vzájemný návrh, právní moc ke dni 27. 4. 2015. Řízení o vyloučeném vzájemném návrhu bylo vedeno u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 143/2015, žalobce vystupoval v procesním postavení žalobce. Dne 17. 8. 2015 bylo vydáno usnesení, kterým se připouští změna žaloby a usnesení, kterým žalobci byli vyzváni, aby doplnili neurčitý petit žaloby. Dne 14. 10. 2015 bylo vydáno usnesení, kterým byl odmítnut neurčitý návrh (žaloba) žalobců. Dne 20. 11. 2015 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se návrh žalobců neodmítá, jelikož je dle odvolacího soudu žaloba projednatelná. Dne 26. 9. 2016 bylo vydáno usnesení, kterým se dovolání proti usnesení ze dne 20. 11. 2015 odmítá. Dne 22. 2. 2017 výzva k doplnění tvrzení v žalobě. Dne 13. 4. 2017, 30. 1. 2018 ústní jednání. Dne 31. 5. 2018 byl vydán rozsudek, kterým se žaloba zamítá. Dne 22. 3. 2019 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Dne 30. 10. 2019 byl vydán rozsudek, kterým se žaloba zamítá. Dne 11. 2. 2020 bylo vydáno usnesení, kterým se zastavuje odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Dne 28. 5. 2020 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadené usnesení ze dne 11. 2. 2020 ruší a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dne 5. 2. 2021 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se rozsudek ve vztahu k žalobkyni zrušuje a řízení se zastavuje. Ve vztahu k žalobci se napadený rozsudek ve výroku I. potvrzuje, ve výroku v odstavci II., o nákladech řízení, se mění. Dne 31. 8. 2021 bylo vydán rozsudek dovolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. Dne 1. 7. 2022 bylo vydáno usnesení, kterým se odmítá žaloba na obnovu řízení ze dne 3. 12. 2021, podána žalobci dne 4. 12. 2021 a doplněna dne 6. 12. 2021. Dne 2. 9. 2022 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ze dne 30. 10. 2019 ve výroku I. mění tak, že je žalovaný povinen vyklidit pozemek specifikovaný v žalobě. Právní moci rozsudek nabyl dne 5. 10. 2022. Dne 18. 10. 2022 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadené usnesení ze dne 1. 7. 2022 potvrzuje. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze z důvodu rozhodnutí o věcné příslušnosti. Žalovaná dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V činnosti soudu byla shledána nekoncentrovanost. Celková délka řízení 8 let a 6 měsíců již neodpovídá složitosti věci, proto je hodnocena jako nepřiměřená. Žalobci proto žalovaná poskytla odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 73 125 Kč. Na svém stanovisku žalovaná setrvává, je přesvědčena, že poskytnuté odškodnění odpovídá všem okolnostem případu. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci [právnická osoba] proti [název] ze dne 29. března 2006, § 93). V daném případě nelze najít žádnou okolnost, která by byla způsobilá takovou domněnku vyvrátit, a proto je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Podle § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je zároveň třeba zohlednit i relevantní judikaturu ESLP, a to tak, aby stanovená částka nebyla nepřiměřeně nízká v porovnání s částkami, které by v podobném případě ESLP poškozenému přiznal z titulu spravedlivého zadostiučinění ve smyslu článku 41 Úmluvy (srov. např. výše uvedený rozsudek ESLP ve věci [právnická osoba], § 95). Při stanovení výše zadostiučinění žalovaná vycházela ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Nebyl shledán důvod pro navýšení základní částky poskytované za rok trvání řízení, které v posuzovaném případě trvalo pro žalobce 8 let a 6 měsíců (žalobce žádost ohraničil datem 5. 10. 2022). Žalovaná nesouhlasí s tím, že by případné úroky z prodlení měly žalobci náležet ode dne 14. 3. 2023, neboť žalovaná má k předběžnému projednání nároku 6timěsíční lhůtu, která v tomto případě skončila dne 13. 9. 2023, do prodlení by se žalovaná případně dostala až dne 14. 9. 2023. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 35 %, a to 20 % z důvodu složitosti řízení, 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a 5 % z důvodu podílu žalobce na délce řízení. Předmětem posuzovaného řízení byla nejprve žaloba o zaplacení 149 000 Kč a žaloba na vydání movité věci, po vyloučení vzájemného návrhu byla předmětem řízení žaloba o zaplacení 53 434 Kč s příslušenstvím a o odstranění návozu hlušiny. Řízení se vyznačuje určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování prostřednictvím listin, lustrace v katastru nemovitostí. Právní složitost spočívala v problematice svépomoci. Bylo vydáno několik procesních rozhodnutí např. usnesení, kterým byl odmítnut neurčitý návrh žalobců, odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu I. stupně, dovolání proti tomuto usnesení bylo odmítnuto. V roce 2014 bylo řízení přerušeno na 3 měsíce z důvodu mimosoudního jednání účastníků a setkání s mediátorem. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, má řešení procesních otázek vliv na složitost řízení, a tudíž na celkovou délku řízení. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud II. stupně třikrát a Nejvyšší soud jednou. Délka řízení je tedy z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Žalobce se na délce řízení částečně podílel zejména tím, že bylo nutné ho ve větší míře vyzývat k odstranění neurčitosti podání či doplnění podání a tvrzení. Žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobce, že fakticky došlo ke snížení náhrady odškodnění o 50 %, neboť při procentuální modifikaci se vychází ze základní částky za příslušnou délku řízení, která je vyjádřena v letech a měsících, nikoliv z požadované částky žalobců (žadatelů). Význam řízení pro žalobce Ministerstvo spravedlnosti shledalo jako standardní. Podle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví. Žalovaná se domnívá, že poskytnutá výše zadostiučinění plně koresponduje s požadavky Nejvyššího soudu ČR (zejména se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, č.j. Cpjn 206/2010) a není důvod pro jeho navýšení. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalovaná v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř., žádá, aby ji byla na nákladech řízení přiznána náhrada hotových výdajů v paušální výši. Z důvodu procesní opatrnosti se žalovaná vyjadřuje rovněž ke lhůtě k plnění, která je obsažena v žalobním návrhu. Ačkoliv žalobní návrh nikterak neuznává, navrhuje, pokud by soud dospěl k závěru o oprávněnosti žaloby, aby lhůtu k plnění stanovil v délce 15 dnů od právní moci rozsudku, a to z organizačně-technických důvodů na straně žalované.

3. Z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2019 č. j. 9 C 143/2015-330 je zřejmé, že ve věci žalobců [Jméno žalobce] a [právnická osoba] proti žalovanému [jméno FO] o odstranění nánosu hlušiny byla žaloba zamítnuta, když předmětem řízení bylo vyklizení pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a uvedení do původního stavu pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa].

4. Z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 31. 5. 2018 č. j. 9 C 143/2015-205 je patrné, že ve věci žalobců [Jméno žalobce] a [právnická osoba] proti žalovanému [jméno FO] o zaplacení 53 434 Kč s příslušenstvím a odstranění návozu hlušiny byla zamítnuta žaloba, když předmětem řízení bylo odstranění návozu hlušiny z pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], a dále náhrady škody způsobené odstraněním hlušiny žalobci.

5. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1925/2021-464 ze dne 31. 8. 2021 je patrné, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1118/2020-421 ze dne 5. 2. 2021 se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení, přičemž odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2019 č. j. 9 C 143/2015-330 ve vztahu k [Jméno žalobce] a změnil výrok o nákladech řízení a zastavil řízení ve vztahu k [právnická osoba].

6. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1118/2020-421 ze dne 5. 2. 2021 je zřejmé, že odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2019 č. j. 9 C 143/2015-330 ve vztahu k [Jméno žalobce] a změnil vůči němu výrok o nákladech řízení a zastavil řízení ve vztahu k [právnická osoba] pro zpětvzetí žaloby.

7. Z usnesení Okresního soudu v Písku č. j. 9 C 143/2015-89 ze dne 14. 10. 2015 je zjištěno, že podání ze dne 14. 7. 2015 žalobců byla odmítnuta, když předmětem žaloby bylo odstranění návozu hlušiny z pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa].

8. Z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 2295/2015-96 ze dne 20. 11. 2015 bylo zjištěno, že usnesení Okresního soudu v Písku č. j. 9 C 143/2015-89 ze dne 14. 10. 2015 bylo změněno tak, že podání ze dne 14. 7. 2015 žalobců [Jméno žalobce] a [právnická osoba] proti žalovanému [jméno FO] se neodmítá, když předmětem řízení bylo odstranění návozu hlušiny z pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]. Z odůvodnění je zřejmé, že „Otázka přesného vymezení množství a lokalizace navezené hlušiny na jednotlivých pozemcích není, dle přesvědčení odvolacího soudu, otázkou určitosti žalobního petitu. Tato otázka bude předmětem řízení v této věci. Případné nejasnosti povedou v průběhu řízení k poučení žalobců ke zpřesnění žalobního petitu podobným způsobem, jak to učinili např. v původní žalobě, resp. v protinávrhu ze dne 26.5.2014, případně grafickým náčrtem. Pokud žalobci k výzvě soudu prvního stupně v případě potřeby neupřesní žalobní návrh tak, aby mohl být vykonatelným exekučním titulem, budou ohroženi případným neúspěchem ve sporu.“ 9. Usnesením Okresního soudu v Písku č. j. 9 C 143/2015-82 ze dne 14. 10. 2015 byla připuštěna změna žaloba, navržená žalobcem v podání ze dne 14. 7. 2015 a 25. 8. 2015, kterou se domáhá zaplacení 53 434 Kč, a to s úrokem z prodlení od 14. 8. 2015 do zaplacení, ve výši roční repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené o 8 %, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku[Anonymizováno]

10. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1727/2018-276 ze dne 22. 3. 2019 je zřejmé, že rozsudek Okresního soudu v Písku č. j. 9 C 143/2015-205 ze dne 31. 5. 2018 byl potvrzen v odstavci I. ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 53 434 Kč s příslušenstvím a v odstavci II. ve výroku o odstranění návozu hlušiny z pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], a ve výroku II. výroku o odstranění návozu hlušiny z pozemku parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] byla věc zrušena a vrácena. Z odůvodnění vyplývá, že „V posuzované věci, stran nároku na odstranění návozu hlušiny ze sporných pozemků, jde nepochybně o vlastnickou žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. „V posuzované věci nejde o jednorázový zásah do vlastnického práva, kdyby vlastník byl oprávněn domáhat se odstranění jeho důsledků pouze z titulu náhrady škody, ale jde o zásah trvající, kdy rušitel (žalovaný) vyvolal stav zasahující do vlastnického práva žalobců a tento udržuje, stav trvá.“; „Ve smyslu shora citované judikatury pak žalobci mohou požadovat po žalovaném odstranění hlušiny z pozemků [číslo] v k. ú. [adresa] a p p. č. [číslo] v k. ú. [adresa], když v řízení bylo zjištěno, že hlušina navezená na tyto pozemky, případně jejich podstatná část, je ve vlastnictví žalovaného. Žalobci tedy mohou požadovat odstranění zásahu do jejich vlastnického práva cestou podané žaloby podle § 126 obč. zák. i proti žalovanému. Ten sice neumístil na tyto pozemky ve vlastnictví žalobců konkrétní hlušinu, není tedy rušitelem vlastnického práva žalobců ve vztahu k pozemkům [číslo] v k. ú. [adresa] v k. ú. [adresa]. K rušení vlastnického práva žalobců ze strany žalovaného došlo však u pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a zásah do vlastnického práva žalobců k dalším sporným pozemkům s prvotním zásahem bezprostředně souvisí.“; „Soud prvního stupně z tohoto pohledu žalobou uplatněný nárok nezkoumal, zabýval se výhradně otázkou vzniku škody v majetkové sféře žalobců v souvislosti se zásahem do jejich vlastnického práva resp. porušením stavebního povolení pro terénní úpravy ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud proto žalobu stran odstranění návozu hlušiny z parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a p p. č. [číslo] v k. ú. [adresa] zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení bude na žalobcích, aby zpřesnili ve smyslu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20.11.2015 č. j. 7 Co 295/2015-96 žalobní petit, aby vymezili konkrétní rozsah zásahu do jejich vlastnických práv. Z jednání účastníků o mimosoudní dohodě v odvolacím řízení je zřejmé, že ani vymezení žalobního petitu v podání žalobce z 25.8.2015 na č. l. 76 spisu neodpovídá rozsahu zásahu do vlastnického práva žalobců a bude na účastnících řízení, aby společně, při případném místním šetření soudu, vymezili rozsah, v jakém žalobci požadují odstranění hlušiny z toho kterého pozemku.“ 11. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1118/2020-580 ze dne 2. 9. 2022 bylo zjištěno, že o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2019, č. j. 9 C 143/2015-330 rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. mění takto: Žalovaný je povinen vyklidit pozemek parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] zapsaný v katastru nemovitostí u [právnická osoba], katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota] v části vymezené geometrickým plánem č. [číslo] ze dne 12. 7. 2019 vyhotoveném [tituly před jménem] [právnická osoba], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. v části týkající se vyklizení pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] zapsaném v katastru nemovitostí u [právnická osoba], katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota] zrušuje a řízení se v této části zastavuje. Z odůvodnění je patrné: „Odvolací soud vychází ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které nebyly podaným odvoláním zpochybněny. Podstatné je zjištění, že žalobce s [jméno FO] (tehdy [jméno FO]) v roce 2008 prodali žalovanému pozemek parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]. Žalovaný na tento pozemek navezl zeminu v úmyslu provést na pozemku terénní úpravy. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Co 97/2013-291 bylo poté určeno, že vlastníky uvedeného pozemku jsou i nadále původní vlastníci, neboť kupní smlouva uzavřená mezi nimi a žalovaným je absolutně neplatná. Žalovaný byl poté marně vyzýván vlastníky pozemku k odvozu hlušiny, resp. k uvedení pozemku do původního stavu. V prosinci 2014 nechali vlastníci pozemku (žalobci) převést část navezené hlušiny ve vlastnictví žalovaného z pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] na pozemky parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]. Odvolací soud zjistil, že navážka hlušiny se na pozemku parc. č. [číslo], jehož vyklizení zůstalo předmětem řízení, stále nachází. Tento závěr učinil na základě doplnění dokazování ohledáním uvedeného pozemku poté, co žalovaný v průběhu odvolacího řízení tvrdil, že navážku hlušiny na pozemku již nelze jednoznačně identifikovat, neboť došlo k jejímu smísení se zeminou, která tvoří povrch uvedeného pozemku. Toto tvrzení není podle odvolacího soudu opodstatněné, neboť, jak bylo při ohledání pozemku zjištěno, navážka hlušiny na pozemku je jasně patrná, i když je zarostlá trávou a náletovými dřevinami. Úvaha o zániku věci, zde hlušiny ve vlastnictví žalovaného, jejíhož odstranění se žalobce domáhá, není namístě. V projednávané věci jde o situaci, kdy žalobce jako vlastník pozemku parc. č. [název] v k. ú. [adresa], na který žalovaný umístil v době, kdy se domníval, že je vlastníkem tohoto pozemku, hlušinu, tuto hlušinu přemístil (po marných výzvách k vyklizení pozemku [číslo]) na jiné své pozemky, mimo jiné také na pozemek parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1925/2021 vyslovil závěr, že vlastník může cizí movitou věc, nacházející se bez právního důvodu na jeho pozemku, přemístit i na jiný svůj pozemek; ani v takovém případě nezaniká povinnost vlastníka movité věci ji z tohoto pozemku odstranit. Jestliže však v důsledku takového přemístění vzniknou žalovanému zvýšené náklady a zvýšené nebezpečí, může je podle okolností případu nést vlastník pozemku (§ 11 o. z. ve spojení s analogickou aplikací § 1956 o. z.). Současně vyslovil, že samotná okolnost, že žalobce (spolu s další spoluvlastnicí) přemístil hlušinu na jiné své pozemky, aniž byly splněny podmínky pro svépomocnou obranu práva, tedy nemůže být důvodem pro zamítnutí vlastnické žaloby. Z těchto závěrů odvolací soud vychází. Jestliže je v dané věci předmětem řízení nárok žalobce na vyklizení pozemku, který vlastní a na kterém se nachází věc (hlušina) ve vlastnictví žalovaného, která byla na pozemek přemístěna žalobcem z jiného jeho pozemku, přičemž na tomto pozemku byla žalovaným umístěna neoprávněně, jedná se (se zřetelem k závěrům Nejvyššího soudu) o oprávněný nárok žalobce jako vlastníka pozemku podle § 1042 o. z. Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen vyklidit pozemek parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], a to v části vymezené geometrickým plánem č. 25/2019 ze dne 12. 8. 2019 vypracovaným [tituly před jménem] [právnická osoba] pro zaměření polohy skládek, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

12. Ze Stanoviska žalovaného ze dne 28. 8. 2023 soud zjistil, že podáním, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 13. 3. 2023, žadatel uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 146 667 Kč jako náhradu nemateriální újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 143/2015 jako soudu prvního stupně, jakož i v řízení před soudy vyšších stupňů. Předmětné podání bylo Ministerstvem spravedlnosti podle svého obsahu posouzeno jako žádost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „zákon“). Podle tohoto zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9. 11. 2011). Shrnutí průběhu řízení: Ministerstvem spravedlnosti bylo po provedeném šetření ohledně průběhu řízení v dané právní věci zjištěno následující. Řízení bylo zahájeno dne 5. 2. 2014 u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 25/2014, žalobou se žalobce domáhal zaplacení částky 149 000 Kč a vydání movité věci, žadatel vystupoval v procesním postavení žalovaného. Žaloba byla žalovanému doručena dne 7. 3. 2014, žalované dne 10. 3. 2014. Dne 23. 4. 2014 ústní jednání. Dne 26. 5. 2014 byl podán vzájemný návrh žalovaných. Dne 22. 7. 2014 ústní jednání, odročeno za účelem možnosti uzavření dohody. Dne 30. 9. 2014 ústní jednání, odročeno za účelem pokusu o dosažení dohody v rámci mediačního řízení, řízení přerušeno na 3 měsíce, právní moc ke dni 6. 10. 2014. Dne 24. 11. 2014 sdělení mediátora, že strany nemají zájem uzavřít mimosoudní dohodu. Dne 21. 4. 2015 ústní jednání, bylo připuštěno rozšíření žaloby a vyloučen vzájemný návrh, právní moc ke dni 27. 4. 2015. Řízení o vyloučeném vzájemném návrhu bylo vedeno u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 143/2015, žadatel vystupoval v procesním postavení žalobce. Dne 17. 8. 2015 bylo vydáno usnesení, kterým se připouští změna žaloby a usnesení, kterým žalobci byli vyzváni, aby doplnili neurčitý petit žaloby. Dne 14. 10. 2015 bylo vydáno usnesení, kterým byl odmítnut neurčitý návrh (žaloba) žalobců. Dne 20. 11. 2015 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se návrh žalobců neodmítá, jelikož je dle odvolacího soudu žaloba projednatelná. Dne 26. 9. 2016 bylo vydáno usnesení, kterým se dovolání proti usnesení ze dne 20. 11. 2015 odmítá. Dne 22. 2. 2017 výzva k doplnění tvrzení v žalobě. Dne 13. 4. 2017, 30. 1. 2018 ústní jednání. Dne 31. 5. 2018 byl vydán rozsudek, kterým se žaloba zamítá. Dne 22. 3. 2019 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Dne 30. 10. 2019 byl vydán rozsudek, kterým se žaloba zamítá. Dne 11. 2. 2020 bylo vydáno usnesení, kterým se zastavuje odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Dne 28. 5. 2020 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadené usnesení ze dne 11. 2. 2020 ruší a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dne 5. 2. 2021 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se rozsudek ve vztahu k žalobkyni zrušuje a řízení se zastavuje. Ve vztahu k žalobci se napadený rozsudek ve výroku I. potvrzuje, ve výroku v odstavci II., o nákladech řízení, se mění. Dne 31. 8. 2021 bylo vydán rozsudek dovolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. Dne 1. 7. 2022 bylo vydáno usnesení, kterým se odmítá žaloba na obnovu řízení ze dne 3. 12. 2021, podána žalobci dne 4. 12. 2021 a doplněna dne 6. 12. 2021. Dne 2. 9. 2022 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ze dne 30. 10. 2019 ve výroku I. mění tak, že je žalovaný povinen vyklidit pozemek specifikovaný v žalobě. Právní moci rozsudek nabyl dne 5. 10. 2022. Dne 18. 10. 2022 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadené usnesení ze dne 1. 7. 2022 potvrzuje. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze z důvodu rozhodnutí o věcné příslušnosti. Česká právní úprava: Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (§ 13 odst. 1 zákona). Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 zákona), a to v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§ 31 odst. 2 zákona). Posouzení věci: Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci [právnická osoba] proti [název] republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci [právnická osoba] proti [název] ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci [právnická osoba] proti [název] ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci [právnická osoba] proti [název] ze dne 10. července 2001, § 28). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Po provedeném šetření Ministerstvo spravedlnosti konstatuje, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona. V činnosti soudu byla shledána nekoncentrovanost. Celková délka řízení 8 let a 6 měsíců již neodpovídá složitosti věci, proto je hodnocena jako nepřiměřená. Posouzení žádosti ohledně tvrzené nemajetkové újmy: V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci [právnická osoba] proti [název] ze dne 29. března 2006, § 93). V daném případě nelze najít žádnou okolnost, která by byla způsobilá takovou domněnku vyvrátit, a proto je třeba mít za to, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Podle § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je zároveň třeba zohlednit i relevantní judikaturu ESLP, a to tak, aby stanovená částka nebyla nepřiměřeně nízká v porovnání s částkami, které by v podobném případě ESLP poškozenému přiznal z titulu spravedlivého zadostiučinění ve smyslu článku 41 Úmluvy (srov. např. výše uvedený rozsudek ESLP ve věci [právnická osoba], § 95). Při stanovení výše zadostiučinění Ministerstvo spravedlnosti vycházelo ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Ministerstvo spravedlnosti vycházelo ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Nebyl shledán důvod pro navýšení základní částky poskytované za rok trvání řízení, které v posuzovaném případě trvalo pro žadatele 8 let a 6 měsíců (žadatel žádost ohraničil datem 5. 10. 2022). Ministerstvo spravedlnosti shledalo důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 35 %, a to 20 % z důvodu složitosti řízení, 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a 5 % z důvodu podílu žadatele na délce řízení. Předmětem posuzovaného řízení byla nejprve žaloba o zaplacení 149 000 Kč a žaloba na vydání movité věci, po vyloučení vzájemného návrhu byla předmětem řízení žaloba o zaplacení 53 434 Kč s příslušenstvím a o odstranění návozu hlušiny. Řízení se vyznačuje určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování prostřednictvím listin, lustrace v katastru nemovitostí. Právní složitost spočívala v problematice svépomoci. Bylo vydáno několik procesních rozhodnutí např. usnesení, kterým byl odmítnut neurčitý návrh žalobců, odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu I. stupně, dovolání proti tomuto usnesení bylo odmítnuto. V roce 2014 bylo řízení přerušeno na 3 měsíce z důvodu mimosoudního jednání účastníků a setkání s mediátorem. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, má řešení procesních otázek vliv na složitost řízení, a tudíž na celkovou délku řízení. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud II. stupně třikrát a Nejvyšší soud jednou. Délka řízení je tedy z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Žadatel se na délce řízení částečně podílel zejména tím, že bylo nutné ho ve větší míře vyzývat k odstranění neurčitosti podání či doplnění podání a tvrzení. Význam řízení pro žadatele Ministerstvo spravedlnosti shledalo jako standardní. Podle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví. Po zhodnocení všech okolností případu dospělo Ministerstvo spravedlnosti na základě aplikace výše uvedených zákonných kritérií § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. k závěru, že máte nárok na zadostiučinění ve výši 73 125 Kč. Přiznané odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení ve výši 73 125 Kč bude zasláno na číslo účtu [č. účtu] uvedené ve Vašem návrhu. Tímto sdělením pokládejte mimosoudní projednání Vaší právní věci za ukončené. Stanovisko Ministerstva spravedlnosti zaujaté při předběžném projednání nároků uplatněných podle zákona č. 82/1998 Sb. není rozhodnutím, které by se vydávalo či přezkoumávalo ve smyslu procesních předpisů. Nesouhlasíte-li s vydaným stanoviskem, je třeba se dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. obrátit s nárokem na náhradu škody na Obvodní soud pro Prahu 2, který je místně i věcně příslušným k projednání žaloby o náhradu škody jako obecný soud žalovaného státu, nebo na soud, v jehož obvodu došlo k události, zakládající nárok na náhradu škody, jako místně příslušný soud, jehož volba je na výběr daná.

13. Z podání ze dne 13. 3. 2023 žalobce je zřejmé, že žalobce jako stěžovatel byl veden ve věci vedené u Okresního soudu v Písku pod č. j. 9 C 25/2014 jako žalovaný spolu se svojí sestrou [právnická osoba], když žalobce [jméno FO] se domáhal zaplacení částky 149 000 Kč a vydání movité věci a řízení bylo zahájeno dne 5. 2. 2014. V této věci podáním dne 26.5.2014 podali žalovaní jako žalobci protinávrh, ve kterém požadovali zaplatit částku 184 600 Kč za opravu vozidla, které vymáhal vydal v této věci žalobce a zároveň požadovali, aby žalobci bylo uloženo, aby z pozemku č. parc. [číslo] v k.ú. [adresa] odvezl hlušinu, kterou na pozemek navezl před 31.7.2013, jehož se stali žalovaní vlastníky na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. K podání učiněném dne 26. 5. 2014 u Okresního soudu v Písku ve věci 9 C 25/2014, rozhodl Okresní soud v Písku dne 21. 4. 2015 o řízení ve věci vyklizení č. parc. [číslo] v k. ú. [adresa] o odstranění návozu hlušiny z tohoto pozemku o vyloučení tohoto návrhu k samostatnému řízení a věc byla označena novou spisovou značkou 9 C 143/2015, kde jako žalobci vystupují stěžovatel a [právnická osoba] proti žalovanému [jméno FO]. Řízení v dané věci bylo zahájeno dnem podání proti návrhu proti původní žalobě a bylo doručeno soudu dne 26. 5. 2014 v 11:00 hodin. Po vyloučení k samostatnému projednání vyzval následně Okresní soud v Písku žalobce, aby bylo doplněno podání s tím, že je třeba specifikovat nárok. Dne 14. 8. 2014 byl návrh doplněn, Okresní soud v Písku, jako soud I. stupně, žalobu žalobců usnesením ze dne 14. 10. 2015 odmítl. Do tohoto usnesení bylo podáno odvolání, o kterém rozhodl soud II. stupně dne 20. 11. 2015, č. j. 7 Co 2295/2015 a změnil rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že se žaloba neodmítá. Žalovaný do rozhodnutí KS podal dovolání a Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 9. 2016, č. j. 25 Cdo 1397/2016, dovolání žalovaného odmítl. Po odmítnutí dovolání se věc vrátila Okresnímu soudu v Písku, jako soudu I. stupně, který opětně usnesením ze dne 22. 2. 2017 požadoval doplnění řízení, které bylo doplnění 6. 3. 2017 a nařídil jednání na den 13. 4. 2017, které proběhlo. Následně žalobci učinili další dvě vyjádření k pokynu soudu a soud I. stupně nařídil jednání na den 3. 1. 2018, následně na den 27. 2. 2018 a 23. 5. 2018 odročil jednání za účelem vydání rozhodnutí ve věci na 31.5.2018, kdy vynesl rozsudek. Do rozsudku soudu I. stupně ze dne 31. 5. 2018 bylo podáno dne 12. 7. 2018 odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který nařídil jednání dne 8. 2. 2019, dále 8. 3. 2019, 22. 3. 2019, kdy vydal rozsudek č. j. 7 Co 1727/2018, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žaloba pro částku 53 434 Kč zamítla, ale ve věci o odstranění návozu hlušiny z pozemku č. parc. [číslo] a č. parc. [číslo] se zrušuje a vrací se soudu I. stupně. Ve věci pak soud I. stupně vyzval k úpravě petitu, který byl upraven 23. 5. 2019 a následně při jednání dne 22. 10. 2019 soud I. stupně žalobu žalobců o vyklizení pozemku zamítl a uložil jim uhradit náklady řízení. Do rozsudku soudu I. stupně bylo podáno odvolání a o odvolání rozhodl dne 5.2.2021 Krajský soudu v Českých Budějovicích tak, že ve vztahu k žalobkyni [právnická osoba] rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil a ve věci k žalobci [Jméno žalobce], zamítavý rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil oběma zaplatit náhradu nákladů řízení. Dne 10.5.2021 bylo do rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podáno dovolání a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.2021, čj. 22 Cdo 1925/2021, byl rozsudek KS ve výrocích III. a IV. zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodoval nejprve o přistoupení [právnická osoba] do řízení a následně nařídil jednání na den 23. 3. 2022, poté pak soud II. stupně učinil výjezdní zasedání na místo samé na den 13. 5. 2022 a následně nařídil jednání na den 22. 7. 2022, když jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku, který vyhlásil dne 2. 9. 2022 a rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaný je povinen vyklidit pozemek č. parc. [číslo] a ohledně pozemku č. parc. [číslo] rozhodl tak, že se rozsudek zrušuje a pro tento pozemek se řízení zastavuje. Rozsudek pak byl 23. 9. 2022 doručen Okresnímu soudu v Písku, který rozsudek rozeslal a tento rozsudek KS č. j. 7 Co 1118/2020 nabyl právní moci dne 5. 10. 2022. Z daného vyplývá, že řízení v důsledku nesprávného rozhodování soudu I. stupně a následně pak rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, trvalo od 26. 5. 2014 do 5. 10. 2022, tedy osm let a čtyři měsíce; tedy více než je akceptovaná délka běžného řízení. Toto řízení pak bylo skončeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 2.9.2022, č. j. 7 Co 1118/2020, který nabyl právní moci dne 5. 10. 2022. Výzva, která je tímto podávána, tedy je podávána v řádné lhůtě, když tato lhůta 6 měsíců končí 5. 4. 2023. Nejvyšší soud ČR již ve věci nepřiměřených průtahů řízení judikoval, že je za každý rok průtahů přiměřené zadostiučinění ve výši až 20 000 Kč, když za první dva roky se přiznává vždy jen jedna polovina tohoto přiměřeného zadostiučinění. Z tohoto názoru NS ČR je pak možno dovodit výši odškodnění za nepřiměřené průtahy, a to za šest let a čtyři měsíce po 20 000 Kč, tedy 120 000 Kč + 6 667 Kč, tedy 126 667 Kč a za první dva roky po 10 000 Kč, tj. 20 000 Kč, celkem tedy 146 667 Kč. Z těchto důvodů se na Vás obracím s odkazem na zák. č. 82/98 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci s odkazem na ustanovení § 31a a žádám, aby stěžovateli byla přiznána náhrada, jako odškodnění za nepřiměřené průtahy způsobené nepřiměřeně dlouhou dobou řízení v částce 146 667 Kč. V případě, že se rozhodnete likvidovat tento nárok stěžovatele bez dalšího řízení, prosím, abyste shora uvedenou částku poukázali na můj depozitní účet č. [č. účtu].

14. Žalobce byl dne 30. 9. 2024 vyzván k doplnění žaloby do 20 dnů, a to k a) doplnění tvrzení o konkrétních okolnostech nedůvodnosti snížení nároku žalobce na nemajetkovou újmu žalovaným o 20% pro složitost řízení, která je v žalobě popsána pouze obecně jako „absolutní neakceptování ustanovení občanského zákoníku soudy I. a II. stupně, kde vlastnické právo se vykládá naprosto jednoznačně a nikdo nemůže bez podmínek stanovených občanským zákonem vlastnické právo k jiné věci movité či nemovité nabýt. Tedy i hlušina složená na pozemku žalobce zůstala ve vlastnictví tehdy žalovaného [jméno FO] a žalobce mohl požadovat, aby vlastník hlušinu z jeho pozemku odvezl.“; dále b) doplnění tvrzení o konkrétních okolnostech nedůvodnosti snížení nároku žalobce na nemajetkovou újmu žalovaným o 10% z důvodu četnosti rozhodování soudů, které je v žalobě popsáno jako důsledek postupu soudů „neakceptováním právního názoru žalobce a teprve rozsudek NS ČR přesvědčil tyto soudy o tom, že ve svém postupu nemají správný právní názor.“, a c) doplnění tvrzení o konkrétních okolnostech nedůvodnosti snížení odměny o 5% z důvodů podílu žalobce na délce řízení doplňováním svých návrhů, které je v žalobě popsáno tak, že „kdyby soud I. stupně zaujal po podání žaloby stanovisko, které by vedlo k úspěšnému rozhodnutí, mohl žalobce vyzvat k doplnění žaloby pouze v jednom případě a nemuselo docházet k opětovným požadavkům soudu I. stupně, jak by měl žalobce svoji žalobu upravit, aby mohl soud I. stupně zcela bez problémů rozhodnout.“. Současně byl žalobce vyzván k doplnění důkazních návrhů k tvrzením doplněným.

15. Ze spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 9 C 25/2014 bylo zjištěno, že žalobou dne 5. 2. 2014 se žalobce domáhal zaplacení částky 149 000 Kč a vydání movité věci, žalobce vystupoval v procesním postavení žalovaného. Žaloba byla žalovanému doručena dne 7. 3. 2014, žalované dne 10. 3. 2014. Dne 23. 4. 2014 proběhlo ústní jednání, dne 26. 5. 2014 byl podán vzájemný návrh žalovaných a dne 22. 7. 2014 ústní jednání, odročeno za účelem možnosti uzavření dohody. Dne 30. 9. 2014 proběhlo ústní jednání, které bylo odročeno za účelem pokusu o dosažení dohody v rámci mediačního řízení a řízení bylo přerušeno na 3 měsíce, když právní moci nabylo ke dni 6. 10. 2014. Dne 24. 11. 2014 sdělil mediátor, že strany nemají zájem uzavřít mimosoudní dohodu. Dne 21. 4. 2015 proběhlo ústní jednání, bylo připuštěno rozšíření žaloby a vyloučen vzájemný návrh, právní moci nabylo rozhodnutí o tom ke dni 27. 4. 2015. Řízení o vyloučeném vzájemném návrhu bylo vedeno u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 143/2015, kde žalobce vystupoval v procesním postavení žalobce. Dne 17. 8. 2015 bylo vydáno usnesení, kterým se připouští změna žaloby a usnesení, kterým žalobci byli vyzváni, aby doplnili neurčitý petit žaloby. Dne 14. 10. 2015 bylo vydáno usnesení, kterým byl odmítnut neurčitý návrh (žaloba) žalobců. Dne 20. 11. 2015 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se návrh žalobců neodmítá, jelikož je dle odvolacího soudu žaloba projednatelná. Dne 26. 9. 2016 bylo vydáno usnesení, kterým se dovolání proti usnesení ze dne 20. 11. 2015 odmítá. Dne 22. 2. 2017 byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení v žalobě. Dne 13. 4. 2017 a 30. 1. 2018 proběhlo ústní jednání. Dne 31. 5. 2018 byl vydán rozsudek, kterým se žaloba zamítá. Dne 22. 3. 2019 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Dne 30. 10. 2019 byl vydán rozsudek, kterým se žaloba zamítá. Dne 11. 2. 2020 bylo vydáno usnesení, kterým se zastavuje odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Dne 28. 5. 2020 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadené usnesení ze dne 11. 2. 2020 ruší a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dne 5. 2. 2021 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se rozsudek ve vztahu k žalobkyni zrušuje a řízení se zastavuje. Ve vztahu k žalobci se napadený rozsudek ve výroku I. potvrzuje, ve výroku v odstavci II., o nákladech řízení, se mění. Dne 31. 8. 2021 bylo vydán rozsudek dovolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. Dne 1. 7. 2022 bylo vydáno usnesení, kterým se odmítá žaloba na obnovu řízení ze dne 3. 12. 2021, podána žalobci dne 4. 12. 2021 a doplněná dne 6. 12. 2021. Dne 2. 9. 2022 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ze dne 30. 10. 2019 ve výroku I. mění tak, že je žalovaný povinen vyklidit pozemek specifikovaný v žalobě. Právní moci rozsudek nabyl dne 5. 10. 2022. Dne 18. 10. 2022 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadené usnesení ze dne 1. 7. 2022 potvrzuje.

16. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění u Ministerstva spravedlnosti ČR podáním ze dne 13. 3. 2023, a to ve výši 146 667 Kč, a to za šest let a čtyři měsíce po 20 000 Kč, tedy 120 000 Kč + 6 667 Kč, tedy 126 667 Kč a za první dva roky po 10 000 Kč, tj. 20 000 Kč. (odst. č. 13. odůvodněn shora) Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 28. 8. 2023 je patrné, že za důvodové považoval přiměřené zadostiučinění ve výši 73 125 Kč, když Ministerstvo spravedlnosti shledalo důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 35 %, a to 20 % z důvodu složitosti řízení (širší dokazování prostřednictvím listin, lustrace v katastru nemovitostí a problematika svépomoci a), 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů (vliv procesní aktivity účastníků, tj. opravné prostředky), a 5 % z důvodu podílu žadatele na délce řízení (nutnost ve větší míře vyzývat žalobce k odstranění neurčitosti podání či doplnění podání a tvrzení). (odst. č. 12. odůvodnění shora) Ohledně řízení, v rámci kterého, měl vzniknout žalobci nárok na přiměřené zadostiučinění, lze konstatovat, že vzájemný návrh žalobce byl podán ve věci sp. zn. 9 C 25/2014 dne 26. 5. 2014 a byl vyloučen k samostatnému projednání rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 27. 4. 2015. Dne 17. 8. 2015 bylo vydáno usnesení, kterým se připouští změna žaloby a usnesení, kterým žalobci byli vyzváni, aby doplnili neurčitý petit žaloby. Dne 14. 10. 2015 bylo vydáno usnesení, kterým byl odmítnut neurčitý návrh (žaloba) žalobců. Dne 20. 11. 2015 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se návrh žalobců neodmítá, jelikož je dle odvolacího soudu žaloba projednatelná. Dne 26. 9. 2016 bylo vydáno usnesení, kterým se dovolání proti usnesení ze dne 20. 11. 2015 odmítá. Dne 22. 2. 2017 byl žalobce vyzván k doplnění tvrzení v žalobě. Dne 13. 4. 2017 a 30. 1. 2018 proběhlo ústní jednání. Dne 31. 5. 2018 byl vydán rozsudek, kterým se žaloba zamítá. Dne 22. 3. 2019 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Dne 30. 10. 2019 byl vydán rozsudek, kterým se žaloba zamítá. Dne 11. 2. 2020 bylo vydáno usnesení, kterým se zastavuje odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Dne 28. 5. 2020 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadené usnesení ze dne 11. 2. 2020 ruší a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dne 5. 2. 2021 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se rozsudek ve vztahu k žalobkyni zrušuje a řízení se zastavuje. Ve vztahu k žalobci se napadený rozsudek ve výroku I. potvrzuje, ve výroku v odstavci II., o nákladech řízení, se mění. Dne 31. 8. 2021 bylo vydán rozsudek dovolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. Dne 1. 7. 2022 bylo vydáno usnesení, kterým se odmítá žaloba na obnovu řízení ze dne 3. 12. 2021, podána žalobci dne 4. 12. 2021 a doplněná dne 6. 12. 2021. Dne 2. 9. 2022 byl vydán rozsudek odvolacího soudu, kterým se napadený rozsudek ze dne 30. 10. 2019 ve výroku I. mění tak, že je žalovaný povinen vyklidit pozemek specifikovaný v žalobě. Právní moci rozsudek nabyl dne 5. 10. 2022. Dne 18. 10. 2022 bylo vydáno usnesení odvolacího soudu, kterým se napadené usnesení ze dne 1. 7. 2022 potvrzuje (odst. č. [hodnota]. odůvodnění shora). Z uvedeného vyplývá, že délka řízení činila 8 let a 6 měsíců. Pokud jde o jednotlivá rozhodnutí, pak nejprve bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby usnesením č. j. 9 C 143/2015-89 ze dne 14. 10. 2015 je zjištěno, že podání ze dne 14. 7. 2015 žalobců byla odmítnuta, když předmětem žaloby bylo odstranění návozu hlušiny z pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], které odvolací soud změnil usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 2295/2015-96 ze dne 20. 11. 2015 tak, že podání se neodmítá (odst. č. [hodnota]. a 8. odůvodnění shora). Následně byla připuštěna změna žaloba usnesením č. j. 9 C 143/2015-82 ze dne 14. 10. 2015, rozšiřující předmět řízení o peněžitou náhradu škody 53 434 Kč s příslušenstvím. (odst. č. 9. odůvodnění shora). Rozsudkem ze dne 31. 5. 2018 č. j. 9 C 143/2015-205 byla žaloba zamítnuta a odvolacím soudem bylo rozhodnuto dne 22. 3. 2019 č. j. 7 Co 1727/2018-276 o tom, že rozsudek byl potvrzen v odstavci I. ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 53 434 Kč s příslušenstvím a v odstavci II. ve výroku o odstranění návozu hlušiny z pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], a ve výroku II. výroku o odstranění návozu hlušiny z pozemku parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] byla věc zrušena a vrácena. (odst. č. [hodnota]. a 10. odůvodnění shora). Rozsudkem ze dne 30. 10. 2019 č. j. 9 C 143/2015-330 byla žaloba zamítnuta, když předmětem řízení bylo vyklizení pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a uvedení do původního stavu pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], přičemž rozsudkem č. j. 7 Co 1118/2020-421 ze dne 5. 2. 2021 odvolací soud tento rozsudek vůči žalobci potvrdil. (odst. č. 3. a 6. odůvodnění shora). K podanému dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1925/2021-464 ze dne 31. 8. 2021 tak, že věc ruší a vrací Krajskému soudu v [adresa] (odst. č. [hodnota]. odůvodnění shora). Odvolací soud opětovně rozhodl po doplnění dokazování ohledáním na místě tak, že změnil rozhodnutí soudu 1. stupně tak, že žalovaný je povinen vyklidit pozemek parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] zapsaný v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [název], katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota] v části vymezené geometrickým plánem č. 25/2019 ze dne 12. 7. 2019 vyhotoveném [tituly před jménem] [právnická osoba], katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota] zrušuje a řízení se v této části zastavuje.

17. Podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou státem v platném znění (dále též „ZoOŠZS“) domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 31a odst. 1 ZoOŠZS bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Podle § 13 odst. 1 ZoOŠZS stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě. Podle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

20. Soud ze skutkových zjištění popsaných výše v odst. 16. odůvodnění shora učinil závěr, že v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o nároku žalobce ve věci sp. zn. 9 C 25/2014 a 9 C 143/2015 vznikl žalobci nárok na přiměřené zadostiučinění dle § 13 odst. 1 ZoOŠZS, přičemž tento závěr nevyžaduje žádné důkazy k vyvratitelné domněnce, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, neboť újma vzniká již samotným porušením práva. Řízení o nároku žalobce trvalo 8 let a 6 měsíců a žalobce obdržel od Ministerstva spravedlnosti ČR částku 73 125 Kč ve smyslu stanoviska ze dne 28. 8. 2023, když vycházelo z částky 15 000 Kč za rok, přičemž částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení je částkou stanovenou ve stanovisku NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 a judikátu sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, s tím, že byly shledány důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 35 %, a to 20 % z důvodu složitosti řízení (širší dokazování prostřednictvím listin, lustrace v katastru nemovitostí a problematika svépomoci a), 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů (vliv procesní aktivity účastníků, tj. opravné prostředky), a 5 % z důvodu podílu žadatele na délce řízení (nutnost ve větší míře vyzývat žalobce k odstranění neurčitosti podání či doplnění podání a tvrzení). Ohledně zbytku nároku se žalobce domáhal včasnou žalobou dne 13. 9. 2023 dle § 15 odst. 2 ZoOŠZS nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 73 542 Kč se zákonným úrokem od 14. 3. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že žádné snížení nemá opodstatnění, protože složitost případu 20 %, kterou uvádí žalovaný z důvodu složitosti řízení, je absolutní neakceptování ustanovení občanského zákoníku soudy I. a II. stupně, kde vlastnické právo se vykládá naprosto jednoznačně a nikdo nemůže bez podmínek stanovených občanským zákonem vlastnické právo k jiné věci movité či nemovité nabýt. Tedy i hlušina složená na pozemku žalobce zůstala ve vlastnictví tehdy žalovaného [jméno FO] a žalobce mohl požadovat, aby vlastník hlušinu z jeho pozemku odvezl. Soudy nebyly schopny přijmout argumentaci žalovaného, která byla od samého počátku stále stejná a prostá, ať je p. [jméno FO] uloženo zeminu z pozemku odstranit. Ani soud nalézací, ani soud odvolací, nebyl schopen překročit myšlenku, že přeložením části zeminy žalobcem na sousední pozemek není excesem, a proto byla žaloba žalobce opakovaně odmítána, zamítána nebo odvolacím soudem vracena zpět soudu nalézacímu, přitom Nejvyšší soud České republiky zcela jednoznačně a bez dalšího postavil na jisto, že žalobcem zastávaný právní názor je zcela správný. Žaloba na vyklizení pozemku, v případě, že na ní nevlastník umístí svou věc a přes veškeré urgence není ochoten jí odstranit, není nijak právně složitý případ. Dále žalobce argumentoval, že snížení o 10 % z důvodu četnosti rozhodování soudů také nemůže jít na vrub žalobce, neboť četnost rozhodování byla způsobena právě neakceptováním právního názoru žalobce a teprve rozsudek NS ČR přesvědčil tyto soudy o tom, že ve svém postupu nemají správný právní názor. Skutečně řízení prošlo třemi instancemi soudní soustavy, avšak to není skutkově významné a nemůže jít k tíži žalobce, když 11 měsíců trvalo nalézacímu soudu, než rozhodl o vyloučení věci. Následně 11 měsíců trvalo celé třístupňové rozhodování o „neodmítnutí“ návrhu. Kdyby nalézací soud návrh zcela nesprávně neodmítl a pokračoval v řízení, ušetřil by tím celé dva roky souzení. Následně žalobce k výzvě soudu doplnil žalobní návrh na základě výzvy soudu ze dne 22. 2. 2017. Dne 31. 5. 2018 vydal nalézací soud rozsudek (č. j. 9 C 143/2015-205), kterým žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku soud odmítl argumentaci žalobce, který požadoval odstranění návozu hlušiny a dále nalézací soud došel k názoru, že přemístěním návozu se jednalo ze strany žalobce o nedovolenou svépomoc. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek částečně zrušil rozsudkem č. j. 7 Co 1727/2018-276, a to právě v nosné části sporu o odstranění návozu hlušiny, žalobce odkazoval na své přesvědčení, že se nemohlo jednat o nedovolenou svépomoc. Dalším rozsudkem č. j. 9 C 143/2015-330 nalézací soud opětovně žalobu žalobce zamítl a opětovně odůvodnil zamítavý výrok rozsudku nedovolenou svépomocí žalobce. Proti rozsudku nalézacího soudu podal žalobce odvolání, ve kterém opětovně předestíral odvolacímu soudu, že se z jeho strany nemohlo jednat o nedovolenou svépomoc a že jednal zcela po právu. Rozsudkem odvolacího soudu č. j. 7 Co 1118/2020-421 byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen, oba soudy sice opakovaně potvrdily zásah p. [jméno FO] do vlastnického práva žalobce, ale jednání žalobce posoudily jako nedovolenou svépomoc. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a dovolací soud rozhodl rozsudkem č. j. 22 Cdo 1925/2021-464 tak, že rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc mu byla vrácena. Nosným důvodem je ta skutečnost, že žalobce po celou dobu jednal po právu a v žádném případě se z jeho strany nemohlo jednat o nedovolenou svépomoc. Posledním rozhodnutím ve věci je rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo žalobě žalobce vyhověno a p. [jméno FO] uloženo odstranit návoz, tento rozsudek č. j. 7 Co 1118/2020-580 byl vydán dne 2. 9. 2022, tedy přesně po roce od rozhodnutí dovolacího soudu. Ve věci bylo vydáno mnoho rozhodnutí, ale kardinálním důvodem pro takto zdlouhavé projednání věci nebyl postup žalobce, ale opakované chybné rozhodování zejména nalézacího, ale i odvolacího soudu, přičemž soudy obou stupňů tvrdošíjně odmítaly argumentaci žalobce. Nalézací soud ve svém rozhodování celkem třikrát odmítl nebo zamítl žalobu žalobce. Jediné, co lze akceptovat, je snížení odměny o 5 % z důvodů podílu žalobce na délce řízení doplňováním svých návrhů, avšak kdyby soud I. stupně zaujal po podání žaloby stanovisko, které by vedlo k úspěšnému rozhodnutí, mohl žalobce vyzvat k doplnění žaloby pouze v jednom případě a nemuselo docházet k opětovným požadavkům soudu I. stupně, jak by měl žalobce svoji žalobu upravit, aby mohl soud I. stupně zcela bez problémů rozhodnout. Podíl žalobce na délce řízení, je velmi relativní. Žalobce opakovaně doplňoval svá podání, ale vždy se jednalo o doplnění na výzvu daného soudem. V několika případech došlo ke změně žaloby, neboť byl žalobce soudem poučen a vyzván. Jádro celého předmětu řízení, tedy odstranění návozu hlušiny p. [jméno FO] z pozemků žalobce však zůstal po celou dobu konstantní, žalobce po celou dobu tvrdil, že hlušina je ve vlastnictví p. [jméno FO], který jí neoprávněně umístil na jeho pozemek. Žalobce byl nucen správními orgány k odstranění alespoň části návozu z jedné z parcel, a proto musel žalobce přikročit k přemístění části hlušiny, s čímž mu vznikly náklady, o které žalobu rozšířil. Ze strany žalobce nedošlo k žádným zásadním změnám žaloby, pouze na výzvy soudu upřesňoval, z kterých částí, kterých pozemků je potřeba hlušinu odstranit.

21. Závěr o skutečnostech vylučujících vznik odpovědnosti státu či výrazně snižujících intenzitu nemajetkové újmy poškozeného by měla být v řízení, a to k procesní obraně žalované, postavena najisto. Jinak totiž zásadně platí, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena nebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se přiměřené zadostiučinění v penězích. Jde totiž o přiznání náhrady za nejistotu účastníka ve výsledku sporu.

22. Soud se proto zabýval tím, zda se žalovanému podařilo vyvrátit domněnku důvodnosti nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění. Soud má za to, že složitost věci dovodit lze s ohledem na to, že sice na počátku řízení byla žaloba odmítnuta 14. 10. 2015, ale následně byl nárok žalobce projednán a bylo rozhodnuto rozsudkem 31. 5. 2018, který odvolací soud dne 22. 5. 2019 zrušil a vrátil se závazným právním názorem pro soud 1. stupně, neboť soud 1. stupně se „zabýval výhradně otázkou vzniku škody v majetkové sféře žalobců v souvislosti se zásahem do jejich vlastnického práva“. Tento právní názor soud 1. stupně respektoval a opětovně rozhodl 30. 10. 2019, přičemž jeho rozhodnutí potvrdil odvolací soud. Nejvyšší soud jako soud dovolací 31. 8. 2021 zrušil a vrátil odvolacímu soudu věc s tím, odvolací soud doplnil dokazování ohledáním na místě a dne 2. 9. 2022 opětovně rozhodl. Z uvedeného nelze dovodit, že věc byla skutkově a právně jednoznačná, jak tvrdí žalobce, neboť bylo potřeba zjistit skutkový stav prováděním listinných důkazů, vyžadováním listin, výslechem svědků a místním šetřením, a bylo rozhodováno všemi instancemi soudní soustavy, tj. soudem prvoinstančním, odvolacím i Nejvyšším soudem ČR, a to vždy pro rozdílnost právních názorů v jednotlivých fázích soudního řízení, nikdy např. pro nepřezkoumatelnost. Nadto v každém rozhodnutí bylo ro rozhodováno o jiném nároku (odstranění hlušiny, náhrada škody) či o jiném rozsahu tohoto nároku (odstranění hlušiny z jiného pozemku), nelze tedy dovodit, že by důvod zamítnutí nároku žalobce byl vždy stejný, tudíž opětovný. Naopak tak lze přisvědčit žalovanému, že 20 % je odpovídající snížení nároku na přiměřené zadostiučinění žalobce pro složitost řízení. Obdobně lze na základě stejných skutkových okolností shledat přiměřeným snížení žalobcem žalované částky o 10 % z důvodu procesních aktivit účastníků v podobě opravných prostředků řádných (2 x odvolání do meritorního rozhodnutí) i mimořádných (1 x dovolání), o kterých musely příslušné soudy rozhodnout, což přispělo k prodloužení celkové doby řízení. K prodloužení řízení přispělo i odročení jednání za účelem uzavření dohody účastníků dne 22. 7. 2014 a 30. 9. 2014, kdy bylo nařízeno stranám setkání s mediátorem. Pokud jde o jednání poškozeného, lze i podle potřeby doplnění podání ze dne 17. 8. 2015 žalobcem, a opětovné výzvy k doplnění tvrzení v žalobě ze dne 22. 2. 2017 či dle zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku 11. 2. 2020 žalobcem dovodit, že snížení nároku žalobce o 5 % je důvodné, neboť žalovaný neplnil řádně své procesní povinnosti a k jejich plnění musel být soudem vyzýván, což též prodloužilo celé řízení. Na uvedené závěry nemá žádný vliv, že odvolací soud měl odlišný právní názor na důvody odmítnutí žaloby dne 20. 11. 2015.

23. Soud však má zato, že žalovaný měl vycházet při vyčíslení přiměřeného zadostiučinění z částky 20 000 Kč za rok řízení, tzn. že žalobci mělo být uhrazeno 97 500 Kč, tj. 150 000 Kč snížených o 35 %, když 150 000 Kč = 10 000 Kč za první dva roky řízení + 1 667 Kč (20 000 Kč/12) za každý měsíc po dobu 6,5 roku řízení). Při stanovení základu výše zadostiučinění na 20 000 Kč soud nezohledňoval inflaci, jak argumentoval žalobce a jak odmítá judikát sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, ale konkrétní okolnosti daného případu ve smyslu judikátu sp. zn. 30 Cdo 287/2024, kterou je především doba blížící se 10 letům trvajícímu řízení. Pokud tedy přiznal žalovaný žalobci částku 73 125 Kč, pak je dle soudu důvodnou částka 24 375 Kč podle § 31a ZoOŠZS, kterou uložil žalovanému zaplatit žalobci, a to spolu s příslušenstvím ve výši zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 14. 9. 2024, kdy uplynula lhůta 6 měsíců dle § 15 odst. 2 ZoOŠZS žalovaného pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, a to dle § 1970 o. z. a § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění. (výrok I. rozsudku shora)

24. Ve zbytku nároku pro částku 49 176 Kč a odpovídající výši příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení soud žalobu pro nedůvodnost zamítl, jak je patrné z výroku II. rozsudku shora.

25. O nákladech řízení soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť rozdíl úspěchu a neúspěchu ve věci je obdobný (34 %), a to s přihlédnutím k celkové výši přiměřeného zadostiučinění 97 500 Kč. (výrok III. rozsudku shora).

Poučení