10 C 55/2024 - 105

Rubrum

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Radkou Ordošovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zřízení nezbytné cesty takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek p. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], v katastrálním území [adresa], a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku p. č. st. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] v k. ú. [adresa] vyhotoveným dne 15. 6. 2015 společností [právnická osoba]., se sídlem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [adresa], pod č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve prospěch žalobce a všech budoucích vlastníků pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a pozemku p. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], v katastrálním území [adresa], se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 42 310 Kč, a to k rukám právního zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zřízení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných. V žalobě zejména uvedl, že je výlučným vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a pozemku p. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno]. K pozemkům žalobce neexistuje přístup z veřejné cesty. Od nejbližší komunikace v [adresa] jsou pozemky žalobce odděleny pozemkem p. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalovaných. Mezi pozemky žalobce a veřejnou cestou v [adresa] leží pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a pozemek p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] ve vlastnictví manželů [Anonymizováno] a dále pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a pozemek p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] ve vlastnictví [jméno FO]. Pozemky žalobce a žalovaných měly historicky totožného vlastníka, paní [jméno FO], pratetu žalobce. Při prodeji pozemku, který nyní vlastní žalovaní, bylo užívání pozemků, které dnes náleží žalobci, ošetřeno obligačně. Právní předchůdci žalovaných a zpočátku i žalovaní umožňovali přístup a příjezd na pozemky žalobce zcela volně a bez jakéhokoliv omezení. Ke změně v přístupu žalovaných došlo přibližně v roce 2011, v této době žalovaní začali žalobci bránit v dosud obvyklém způsobu, kterým byl zajištěn přístup k pozemkům žalobce, neboť instalovali do vjezdu na pozemek bránu a zpevněné plochy na dvoře pozemku p. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], přes které žalobce ke svým pozemkům přejížděl, odstranili. Následně byla mezi žalobcem a žalovanými uzavřena smlouva o umožnění přístupu k nemovitostem žalobce. Tato smlouva byla kompromisem zakládajícím žalobci pouze obligační právo pěšího průchodu po určené úzké části pozemku p. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], a to s časovým omezením po dobu 10 let od uzavření smlouvy. Žalobce na dohodu přistoupil s tím, že chtěl zahájit komunikaci s vlastníky ostatních pozemků sousedících s pozemky žalobce, přes které by bylo možné uvažovat o náhradním přístupu. V době trvání dohody s žalovanými se žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty u soudu, tato žaloba však skončila zamítnutím, když soud shledal přístup k pozemkům žalobce zajištěný předmětnou smlouvou za dostatečný. Od vydání tohoto rozsudku však uplynulo bezmála 8 let a doba, na kterou byl obligační průchod sjednaný, již uplynula. Žalobce má za to, že jiná varianta než zřízení nezbytné cesty k jeho pozemkům přes pozemek p. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ve společném jmění žalovaných soudním rozhodnutím zde již po popsaném vývoji situace a po uplynulých letech opravdu není. Žalobce se domáhá v souladu s ustálenou judikaturou zřízení nezbytné cesty in rem, nikoliv ve formě obligace, kdy toto je rozhodovací praxí preferované řešení a po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby se spokojil jen s přístupem obligačním, to je dáno především narůstajícím věkem žalobce. Žalobce by chtěl přístup nejen pro sebe, ale i pro své dědice, zajistit konečným způsobem. Žalobce požaduje zřízení nezbytné cesty zahrnující právo průjezdu i průchodu přes pozemek žalovaných. Nesdílí závěry Okresního soudu v Hradci Králové vyslovené v rozsudku ze dne 20. 5. 2016 č. j. 12 C 57/2012-73 o tom, že zřízení práva cesty není potřebné a žalobci musí stačit právo stezky. Žalobce se nedomáhá práva nezbytné cesty z toho důvodu, že by chtěl ke svým nemovitostem zajíždět vozidlem denně, avšak údržba, opravy a stavební úpravy nemovitostí, byť je jejich realizace zpravidla ohraničena a nejedná se o soustavnou činnost, právo cesty vyžadují. Žalobce pak má za to, že není možné vést nezbytnou cestu k jeho pozemkům přes jiné pozemky než ty ve vlastnictví žalovaných, když se tam historicky cesta nacházela, u ostatních sousedních pozemků není zřízení cesty možné, neboť na pozemky manželů [Anonymizováno] vede příliš úzká příjezdová cesta a u pozemku pana [jméno FO] by byl zásah mnohem větší, žalobce se však přesto snažil s uvedenými vlastníky vyjednat přístup ke svým nemovitostem, avšak bezúspěšně. Žalobce zdůraznil historický vývoj skutkových okolností, uvedl, že nijak nezavinil, že žalovaní odstranili původní cestu a začali bránit průjezdu přes jejich pozemek a jediné, co byli žalovaní ochotni umožnit, bylo dočasné právo stezky. I před podáním žaloby se žalobce pokusil s žalovanými dohodnout, přičemž žalovaní byli ochotni jednat o prodloužení obligačního závazku za změněných podmínek, to však ze všech uvedených důvodů není pro žalobce konečným řešením. Poukázal na to, že není dána žádná z negativních podmínek bránící povolení nezbytné cesty. Škoda na pozemku žalovaných zjevně nepřevýší výhodu žalobce, žalobce si nezpůsobil nedostatek přístupu úmyslně ani z hrubé nedbalosti a nežádá nezbytnou cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení, naopak žalobce žádá o přihlédnutí ke kritériu dobrých mravů a zohlednění jeho pokročilého věku a tomu odpovídajícímu zdravotnímu stavu a fyzické kondici. Žalobce deklaruje, že je připraven žalovaným poskytnout za zřízení nezbytné cesty odpovídající úplatu. Ze všech těchto důvodů navrhl žalobce, aby soud rozhodl tak, že zřídí služebnost nezbytné cesty přes pozemek žalovaných v rozsahu vymezeném geometrickým plánem a žalobci, aby uložil povinnost zaplatit za tuto služebnost přiměřenou náhradu.

2. Žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že s uplatněným nárokem žalobce nesouhlasí. Zejména uvedli, že předmětný pozemek parc. č. st. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] nabyli kupními smlouvami ze dne 18. 4. 1986 a 11. 2. 1998. V obou případech nebylo seznatelné ani z jednoho nabývacího titulu, ani z výpisu z katastru nemovitostí, že by na převáděných nemovitostech vázly jakékoliv právní vady, tím spíše právo průchodu či dokonce průjezdu ve prospěch žalobce. Naopak je v obou smlouvách výslovně uvedeno, že nemovitosti jsou převáděny bez jakýchkoliv právních vad. Pokud žalobce odkazuje na smlouvu, která byla uzavřena paní [jméno FO], tak v ní bylo upraveno trpění a snášení práva průchodu, nikoliv však průjezdu, kterého se žalobce následně neúspěšně domáhal v rámci předchozího soudního řízení. Žalovaní nikdy nebránili žalobci v přístupu k jeho nemovitosti přes pozemky v jejich vlastnictví. S žalobcem uzavřeli smlouvu o umožnění přístupu na jeho pozemek, na základě této smlouvy byl žalobce oprávněn nerušeně užívat průchodu ke svému pozemku po dobu 10 let, a to bezplatně. Celá smlouva byla koncipována ve prospěch žalobce na velkorysou dobu deseti let, a to za účelem poskytnutí žalobci dostatku času k vyvinutí úsilí k jednání s ostatními vlastníky sousedních pozemků. Žalovaní mají za to, že žalobce tuto svou povinnost nesplnil, když s ostatními vlastníky nejednal, resp. jednání vyvolal až na samém konci poskytnuté lhůty. Žalovaní rovněž odkázali na předchozí řízení, ve kterém byla žaloba žalobce zamítnuta, přičemž žalovaní mají za to, že skutkové okolnosti jsou k dnešnímu dni nezměněny. Pokud žalobce tvrdí, že chce danou věc vyřešit i do budoucna a pro své dědice, tak žalovaní uvádí, že tuto situaci řešila již původní smlouva (zachování zatížení pozemků žalovaných za účelem přístupu na pozemky žalobce ve prospěch dědiců žalobce) a žalovaní byli připraveni toto zachovat i v prodlouženém smluvním vztahu, který žalobci nabízeli. Co se týče argumentů žalobce, že dané ujednání neřeší běžné životní situace, kupř. potřebu stěhování nábytku, přenášení těžších břemen, přenášení materiálu pro opravu a údržbu domu apod., tak žalovaní upozorňují, že žalobce má zajištěn přístup, příjezd kočárkem, převoz břemen vozíky či rudlíkem apod. V případě nutnosti větších oprav, pak může žalobce využít institut upravený v § 1021 o. z. Dle ustálené soudní praxe platí, že věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva, nebo v případě, že žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. Dle žalovaných lze uzavřít, že přístup žalobce k jeho pozemku byl plně zajištěn smlouvou o umožnění přístupu k nemovitostem a nebylo, a i nadále není zapotřebí jej upravovat dalšími pro žalované více zatěžujícími instrumenty, či zásahem orgánu veřejné moci, když žalovaní v rámci jednání s žalobcem byli, a i nadále jsou připraveni prodloužit předmětnou smlouvu se žalobcem, kdy by tato řešila i otázku změny vlastníka pozemků žalobce se zachováním přístupu ve prospěch dědiců žalobce. Žalovaní dále upozornili na to, že dle právní úpravy i soudní praxe platí, že musí být dbáno, aby vlastníci byli zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžováni a jejich pozemek, co nejméně zasažen. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který uvedl, že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Žalovaní jsou dále přesvědčeni, že si žalobce mohl zajistit i jiný přístup ke svému pozemku, když 2 sousední pozemky byly předmětem převodu vlastnického práva. Žalovaní zopakovali, že jsou připraveni s žalobcem jednat o prodloužení předmětné smlouvy o užívání nemovitosti a navrhli, aby žaloba byla zamítnuta a žalobce, aby byl povinen nahradit jim náklady řízení.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o vlastnictví jednotlivých pozemků, ani o tom, že mezi nimi byla uzavřena smlouva o umožnění přístupu k nemovitostem žalobce, jejíž účinnost vypršela v březnu 2024, sporu nebylo ani o tom, že žalobce nemá přístup ke svým nemovitostem jinak, než přes pozemek žalovaných, ačkoliv žalovaní namítali, že by si žalobce mohl přístup zřídit i přes jiné pozemky. Mezi účastníky nebylo sporné ani to, že ve věci již bylo vedeno jedno soudní řízení pod sp. zn. 12 C 57/2015 a žaloba byla zamítnuta.

4. Při místním šetření bylo zjištěno, že z veřejné komunikace na pozemek žalovaných je vstup brankou, jejíž šíře je 2,10 m, k jejímu otevření je zapotřebí klíč, následně je šíře průchodu 2,40 m, povrch je z pochozí zámkové dlažby (foto č. 1 a č. 2). Žalovaní mají provizorní plůtek mezi průchodem k žalobci a vstupem do domu, za ním je zahrada s bazénem, posezení, sušák na prádlo (foto č. 3). Podél garáže vede chodník o šíři 1,10 m, nad ním se pne vinná réva, výška průchodu k žalobci v nejnižším místě je 2,10 m (foto č. 4). Za tímto průchodem se již nachází pozemek žalobce, na kterém jsou vrata do garáže, šíře tohoto prostoru před garáží je 2,40 m (foto č. 5). Pozemek žalobce je na jedné straně směrem k pozemku manželů [Anonymizováno] ohraničen živým plotem (foto č. 8), na druhé straně směrem k pozemku pana [jméno FO] je dřevěný plot, za ním se nachází zahrada soukromé školky s prolézačkami (foto č. 7). Při místním šetření byl obejit celý blok, přičemž bylo zjištěno, že z [adresa] by byl přístup možný přes pozemek manželů [Anonymizováno], když mezi jejich pozemkem a pozemkem žalobce se nachází pouze živý plot. Na pozemek školky, tedy pozemek pana [jméno FO], vede průjezd široký 3,40 m, zámková dlažba vede na konec budovy, pak následuje trávník s prolézačkami. Za domem žalobce se nachází pozemek, který je zastavěn rodinným domem a do domu žalobce není zezadu přístup. Za budovou [jméno FO] je kamenná zídka, která vede na sousední pozemek, v době, kdy ještě nebyl zastavěn by i přes něj mohla vést cesta k pozemku žalobce.

5. Z výslechu žalobce bylo zjištěno, že v přístupu na jeho pozemek přes pozemek žalovaných mu není nijak bráněno, jediným problémem je nedostatek klíčků k brance. Klíče má on, jeho dcera a vnučka. Kvůli omezenému přístupu nemůže činit větší stavební úpravy. Svou nemovitost užívá k bydlení, žije tam on a jeho dcera s vnučkou. Původně byly v nemovitosti 3 bytové jednotky, které jsou nyní propojené a nemovitost je obydlená a užívaná celá žalobcem a jeho dcerou s vnučkou. Snažil se vyjednat si přístup přes jiný sousední pozemek, sousedé to však odmítli s odůvodněním, že to nejde, nabídli mu však umožnění jednorázového přístupu v případě potřeby, nikoliv však příjezd motorovým vozidlem. Za dobu, co prochází přes pozemek žalovaných měl pouze jednou problém při stěhování 4m koberce. Žebřík, který je umístěn na straně domu směřující na pozemek žalovaných, je využíván pouze v případě potřeby 1x za 2-3 roky, výjimečně třeba 2x do roka. Při jeho využití se na souhlas žalovaných neptal.

6. Z výslechu žalovaného 1 bylo zjištěno, že při koupi domu věděli, že tam žalobce chodí a občas jezdí, bylo jim však sděleno, že žádná smlouva, která by mu jízdu umožňovala neexistuje, že v podstatě žalobce zneužíval právo chůze. Ihned po nabytí celé nemovitosti žalovaní žalobci sdělili, že si nepřejí, aby přes jejich pozemek jezdil, neboť ten není na jízdu přizpůsoben. Následně při rekonstrukci použili zámkovou dlažbu pochozí a ani oni sami na svůj pozemek vozem nezajíždí, ačkoliv tam mají garáž. Tu si nyní žalovaný 1 kupuje na jiném místě. Žalobci je umožněn přístup na jeho pozemek, uzavřená smlouva fungovala 10 let bez problému, žalobce má k dispozici 4 klíče od branky, což stačí pro lidi, kteří tam bydlí, žalovaní si nepřejí, aby jim po jejich pozemku přecházely další třetí osoby. Smlouvu, jejíž uzavření žalobci navrhovali, považuje za dostatečnou, neboť upravuje situaci mezi žalovanými a žalobcem, případně jeho rodinou. Žalovaný uvedl, že mu není známo, že by se žalobce snažil vyjednat si přístup přes jiné pozemky, v době trvání předchozí smlouvy tam byly i pozemky na prodej, žalobce však o ně neprojevil zájem. Za celou dobu žalobce nežádal o umožnění přístupu nad rámec rozsahu stanoveného ve smlouvě, pouze 1x je oslovila dcera žalobce, zda bude možno využít žebřík na střechu jejich domu kvůli internetu. Žalobce se nijak nepodílí na údržbě a úklidu průchodu, možná jednou za celou dobu vyhrnul sníh. Žalovaní nesouhlasí se zřízením věcného břemene chůze, nechtějí, aby tam chodili cizí lidé, o věcném břemeni by se dalo uvažovat pouze za situace, že by se vztahovalo jen na žalobce, případně jeho dceru. Pergola, která je v průchodu, zpevňuje plot, nesouhlasí s jejím odstraněním, má za to, že průchod o výšce 2,10 m v nejnižším bodě je naprosto dostatečný.

7. Žalovaná 2 při své výpovědi potvrdila výpověď žalovaného 1, pouze doplnila, že na pergole má 10letou rostlinu, která se po ní vine. Doplnila ještě, že žalobci krátce poté, co koupili druhou polovinu domu, sdělili, že si nepřejí, aby přes jejich pozemek jezdil, bylo to někdy v roce 1999, žalobce to omezil, ale i přes jejich zákaz tam nějakou dobu jezdil, určitě ale ne 10 let.

8. Z lékařských zpráv žalobce soud zjistil, že žalobce má diagnostikovanou distální symetrickou senzitivní polyneuropatii DKK, lehkého stupně, dále má artrotické změny III. stupně na obou kolenních kloubech a je diabetik.

9. Fotografie předložené žalovanými pořízené v jiném ročním období, než kdy proběhlo místní šetření, je z nich patrno, že v průchodu od komunikace ke garáži žalovaných jsou umístěny květináče, před garáží se nachází domeček pro děti a další rostliny, po garáži a na ni navazujícím přístřešku se pne rostlina, na zahradě se nachází bazén, před vchodem do domu je posezení, které je od průchodu odděleno provizorním plotem.

10. Z kupní smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný 1 realizuje koupi garáže.

11. Z návrhu smlouvy předložené žalovanými bylo zjištěno, že žalovaní navrhli uzavření smlouvy, dle které budou mít žalobce, příslušníci jeho domácnosti a jejich návštěvy právo přecházet přes pozemek žalovaných v rozsahu tam vytyčeném, včetně převezení kočárku, popelnice, rudlíku či obdobných menších vozíků, např. invalidního vozíku, respektujících vymezenou šíří přístupové trasy (koridor o šíři 1 m) a skutečnost, že přístupová trasa byla zřízena pro umožnění primárně chůze. Smlouva by byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že by zanikla v případě změny vlastníků, ke které by došlo jinak než děděním. V návrhu byla dále upravena možnost odstoupení od smlouvy a dále obsahovala vedlejší ujednání, která se již netýkají konkrétně průchodu přes pozemek. Za užívání pozemku žalovaných by žalobce byl povinen platit úplatu 2 000 Kč ročně.

12. Z návrhu smlouvy předložené žalobcem s navrhovanými úpravami pak bylo zjištěno, že ze strany žalobce došlo k úpravě smlouvy stran rozsahu užívacího práva, když žalobce požadoval namísto koridoru o šíři 1 m, koridor o šíři 2 m, s tím, že užívací právo by měl žalobce, příslušníci jeho domácnosti a osoby odvozující užívací právo k nemovitostem žalobce od právního vztahu s ním. Užívací vztah by žalobci umožnil právo chůze i jízdy, zejména kočárku, popelnice, rudlíku, vozíků, včetně vozíků motorových, například elektrických, nikoliv širších 2 m, včetně vozíků invalidních. K jízdě motorovými vozidly by byl žalobce oprávněn pouze ve výjimečných případech, maximálně 4x za rok (doprava stavebního materiálu při potřebných opravách apod.). Žalobce souhlasil s uzavřením smlouvy na dobu neurčitou, doplnil, že by výpovědní lhůta činila jeden rok a práva a povinnosti z této smlouvy plynoucí by přešla na nového vlastníka ve smyslu § 2221 a násl. o. z. Pokud jde o úplatu, žalobce souhlasil s roční úplatou 2 000 Kč.

13. Další důkazy navržené účastníky soud již neprováděl, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav je dostatečně zjištěn z již provedených důkazů. Zejména důkazy směřující k prokázání tvrzení, zda žalobce vyvíjel dostatečnou snahu pro zajištění přístupu ke své nemovité věci přes jiné sousední pozemky, soud nepovažoval za relevantní a podstatné pro rozhodnutí v dané věci, neboť předmětem tohoto soudního řízení není řádné plnění ze smlouvy uzavřené mezi stranami.

14. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: žalobce a žalovaní jsou vlastníky sousedních pozemků, které v minulosti byly ve vlastnictví jediné osoby. Pozemek ve vlastnictví žalobce není spojen s veřejnou cestou, žalobce pro vstup na svůj pozemek užívá pozemek ve vlastnictví žalovaných, momentálně bez právního důvodu. Do března roku 2024 byla v platnosti smlouva uzavřená mezi stranami, na základě které žalobce pozemek ve vlastnictví žalovaných užíval. Žalovaní jsou ochotni smlouvu v upraveném znění prodloužit, a i nadále umožňovat žalobci přístup k jeho nemovitostem přes jejich pozemek formou práva chůze. Žalobce požaduje i právo jízdy, neboť má za to, že pouhé právo chůze nepostačuje k řádnému užívání jeho nemovitostí, a to formou nezbytné cesty jako práva věcného, která by skýtala právní jistotu jak pro něj, tak i pro jeho právní nástupce. Žalovaní se zřízením nezbytné cesty formou věcného práva nesouhlasí, neboť mají za to, že by to byl přílišný zásah do jejich vlastnického práva a právo chůze formou obligace, které žalobci nabízejí, považují za dostatečné.

15. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (odst. 1). Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty (odst. 2).

16. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných, a to z důvodu, že obligačně zajištěný přístup nabízený žalovanými je dostatečný. Vycházel přitom zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že v případě zjištění, že žalovaní nabídli žalobci uzavření takové smlouvy zajišťující přístup k nemovité věci, jejíž uzavření po něm je možno spravedlivě požadovat, tedy takové, které v dané konkrétní věci poskytne potřebnou právní jistotu při užívání stavby, pak je možné zamítnout žalobu s tím, že přístup je, resp. mohl a měl být zajištěn jinak, na základě obligačního práva. Žalovaní v tomto řízení opakovaně žalobci nabízeli uzavření obligační smlouvy, která by navazovala na smlouvu, která mezi stranami fungovala v letech 2014 – 2024, a to dle shodného tvrzení stran v podstatě bezproblémově. Zejména z výpovědi žalobce vyplynulo, že s průchodem na svůj pozemek nemá žádné problémy, tvrdil pouze jeden problém při stěhování 4m koberce a dále uváděl, že nemůže provádět rozsáhlejší rekonstrukce na svém domě v důsledku nedostatečného přístupu, netvrdil však konkrétní potřebu rekonstrukce, ani konkrétní plány rekonstrukce, nadto má soud za to, že k zajištění výjimečného přístupu v důsledku havárie, případně rekonstrukce či údržby, má občanský zákoník jiné instituty, které vlastníkům sousedních pozemků ukládají povinnost výjimečný přístup v konkrétních situacích a za náhradu umožnit, zejména dle § 1021 a 1022 o. z. Žalovaní v průběhu tohoto řízení opakovaně nabízeli žalobci uzavření obligační smlouvy o umožnění přístupu k nemovitostem, která mezi stranami fungovala posledních 10 let, v posledním návrhu smlouvy bylo navrženo, že smlouva bude uzavřena na dobu neurčitou, za úplatu 2 000 Kč ročně a byly v ní stanoveny další podmínky a ujednání, smlouva se vztahovala jak na žalobce, tak na jeho rodinné příslušníky. Tato smlouva by dle názoru soudu naprosto dostatečně zajišťovala přístup žalobce k jeho nemovitým věcem, z jeho strany však byly vznášeny naprosto nepřiměřené požadavky, jako například posunutí plotu žalovaných a umožnění příjezdu motorovými vozidly, byť jen v minimálním rozsahu – maximálně 4x ročně.

17. Soud odkazuje na předchozí řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. 12 C 57/2015, ve kterém soud dospěl k závěru, že užívání rodinného domu a souvisejících staveb a pozemků nevyžaduje příjezd osobním automobilem až k nim. Žalobce v předchozím řízení, ani v tomto, nepopisoval takový způsob užívání a hospodaření, který by takovou potřebu vykazoval, soud tedy nemá důvodu se od tohoto právního názoru odchýlit. Soud opakovaně dával účastníkům prostor pro uzavření smlouvy, při posledním jednání pak proběhla diskuze ohledně jednotlivých článků a k uzavření smlouvy nedošlo zejména s ohledem na odlišné představy ohledně vedlejších ujednání, ne přímo souvisejících s přístupem k nemovitosti žalobce, vyjma rozsahu přístupu. Mezi stranami v podstatě nebylo sporu o době trvání smlouvy a o úplatě, byly rozpory ohledně formulace osob, na něž se smlouva, resp. právo chůze, vztahuje, ohledně rozsahu práva průchodu a dále ohledně vedlejších ujednání. Podle názoru soudu obsah smlouvy navržený žalovanými je naprosto dostatečný a žalobci poskytuje dostatečnou právní jistotu pro užívání jeho nemovitých věcí, jeho požadavky na rozsah a způsob užívání pozemku ve vlastnictví žalovaných, jsou nepřiměřené a neodpovídají způsobu užívání předmětných nemovitých věcí a pro žalované by znamenaly nadměrný zásah do jejich vlastnického práva. Žalobce tedy při formulaci svých požadavků nerespektuje požadavek minimalizace zásahu do vlastnického práva žalovaných. Zákonné ustanovení výslovně předpokládá, že musí být dbáno, aby soused byl zřízením či užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován. Žalobce však požaduje, aby žalovaní posunutím plotu zmenšili výměru svého již poměrně malého pozemku, aby on mohl 4x do roka jet na svůj pozemek automobilem. Tento požadavek jistě není přiměřený účelu užívání jeho nemovité věci. Nadto za situace, kdy ani sami žalovaní na svůj pozemek motorovými vozidly nezajíždí.

18. Soud při rozhodování respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který opakovaně judikoval, že odmítnutí uzavření obligační smlouvy, může být důvodem pro zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty. Soud zvažoval i možnost zřízení nezbytné cesty jako obligačního práva, nicméně dospěl k závěru, že strany v samotné smlouvě mohou lépe specifikovat rozsah, okruh oprávněných osob i další podmínky, než by tomu bylo v rozhodnutí soudu. Je také potřeba si uvědomit, že případné soudní rozhodnutí v této formě obligace by se vztahovalo pouze na účastníky řízení, tedy pouze na žalobce a žalované, nikoliv na osoby blízké žalobci, soudní rozhodnutí by tak v tomto případě přinášelo žalobci méně právní jistoty, než obligační smlouva nabízená žalovanými.

19. Pro úplnost soud ještě odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podporují jím přijatý závěr. Již v rozsudku ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2854/2010 vyslovil dovolací soud názor, že nezbytná cesta nebude povolena, pokud např. vlastník sousedního pozemku, který může sloužit k přístupu, nabízí prodej tohoto pozemku za obvyklou cenu, zřízení služebnosti za tržní cenu či žadatel o povolení nezbytné cesty vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. V daném případě žalobce sice nevylučuje uzavření obligační smlouvy, nicméně jak již bylo výše uvedeno, vznáší nepřiměřené požadavky na její znění a rozsah přístupu. V rozsudku ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 22 Cdo 1995/2013 se dovolací soud zabýval v podstatě totožnou situací, kdy žalovaný v průběhu řízení navrhl uzavření dohody o umožnění přístupu na základě obligačního práva. Nejvyšší soud zde vysvětlil, že „protože v případě zřízení nezbytné cesty jde o nucené omezení vlastnického práva v zájmu jiného vlastníka, je s přihlédnutím k principům ochrany vlastnického práva třeba tam, kde takový postup není vůči žalobci zjevně nespravedlivý a není v rozporu s dobrými mravy, volit řešení spíše vyhovující zájmům vlastníka zatěžovaného pozemku“. Znovu tedy soud opakuje, že v dané věci, kde žalovaní nabízí žalobci uzavření obligační smlouvy, na základě které bude moci on, jeho rodinní příslušníci i návštěvy přecházet přes pozemek žalovaných, doba trvání smlouvy by byla na dobu neurčitou, přecházela by i na dědice žalobce a úplata by činila 2 000 Kč ročně, pak uzavření takové smlouvy je možno po žalobci spravedlivě požadovat, a pokud žalobce její uzavření odmítá, resp. podmiňuje svými nepřiměřenými požadavky, pak je to důvodem pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty.

20. Závěrem soud uvádí, že nelze pominout, že tuto nešťastnou situaci nezavinili žalobce ani žalovaní, žalobce je právním nástupcem původní vlastnice nemovitých věcí, které jsou nyní ve vlastnictví žalobce a žalovaných, která pozemky rozdělila, v důsledku čehož došlo k tomu, že pozemky žalobce nyní nejsou spojeny s veřejnou cestou, žalovaní však své nemovité věci koupili bez právních vad. Žalobce si však musí uvědomit, že je zasahováno do vlastnického práva žalovaných, přes jejichž pozemky přechází žalobce, jeho rodina, případně návštěvy, čímž je celkem zásadně zasahováno do soukromí žalovaných, kteří zejména v letních měsících tráví na své zahradě spoustu času. Přesto však žalovaní žalobci v přístupu na jeho pozemek nijak nebrání, žalobce má k dispozici celkem 4 klíče od branky, což postačuje pro všechny osoby, které jeho nemovitosti užívají k bydlení, po žalovaných rozhodně nelze spravedlivě požadovat, aby tolerovali průchod dalších třetích osob bez doprovodu žalobce, příp. jeho dcery. Po žalovaných nelze ani chtít, aby rozšířili přístupovou cestu na pozemek žalobce na úkor svého prostoru, tak jak požaduje žalobce, aby tam mohl 4x ročně zajet motorovým vozidlem. Žalovaní sami na svůj pozemek motorovými vozidly nezajíždí, nadto s ohledem na dispozice a rozměry pozemku by průjezd až na pozemek žalobce byl značně obtížný, ne-li nemožný, jak je patrno i z fotografií, které jsou součástí spisu. Soud má za to, že je nutno dbát na ochranu vlastnického práva žalovaných tak, že do tohoto jejich práva bude, co nejméně zasaženo a zároveň žalobce bude mít s potřebnou právní jistotou zajištěn přístup ke svým nemovitým věcem, což právě žalovanými nabízená obligační smlouva naprosto splňuje.

21. S ohledem na vše výše uvedené soud žalobu zamítl.

22. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem II tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Při určení výše odměny zástupce žalobce soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), a to jednak ve znění účinném do 31. 12. 2024 i ve znění účinném od 1. 1. 2025. Náklady žalovaných jsou tvořeny odměnou advokáta za 4 úkony po 4 000 Kč (4 x 4 000 Kč = 16 000 Kč) podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 12 odst. 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání před soudem dne 31. 10. 2024 a účast na místním šetření dne 15. 11. 2024) a náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 po 300 Kč (4 x 300 Kč = 1 200 Kč), dále za 3,5 úkonu po 6 660 Kč podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 12 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 (sepsání návrhu dohody o umožnění přístupu k nemovitostem dne 27. 1. 2025, účast na jednání před soudem dne 30. 1. 2025 překračující 2 hodiny, účast na jednání – vyhlášení rozhodnutí), tedy celkem 3,5 x 6 660 Kč = 23 310 Kč a náhradu hotových výdajů za 4 úkony dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 (4 x 450 = 1 800 Kč). Celkem náklady řízení činí 42 310 Kč. Soud žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů za sdělení soudu dne 4. 2. 2025, neboť dle soudu nejde o úkon potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva, neboť žalovaní, resp. jejich právní zástupce mohli toto sdělit jednak ihned po protokolaci v rámci jednání, případně při jednání konaném za účelem vyhlášení rozhodnutí, kterého se taktéž zúčastnili, nadto s ohledem na další průběh jednání, nelze předpokládat, že by žalobce vyvodil z jejich vyjádření vůli uzavřít smlouvu ve znění, které předložil on sám.

23. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu.

24. Podle § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moc rozsudku.