19 Co 108/2025 - 138

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudců JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové žalobce: [jméno žalobce], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [jméno zástupce] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [jméno FO], narozený [datum] bytem [adresa] 2. [jméno FO], narozená [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [jméno zástupce] sídlem [adresa] o zřízení nezbytné cesty k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. února 2025, č. j. 10 C 55/2024-105 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 14.220 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhat zřízení služebnosti nezbytné cesty přes pozemek p. č. st. [číslo] v katastrálním území [adresa], a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku p. č. st. [číslo] v k. ú. [adresa] vyhotoveným dne [datum] společností [právnická osoba]., se sídlem [adresa] pod č. [číslo] ve prospěch žalobce a všech budoucích vlastníků pozemku p. č. [číslo] a pozemku p. č. st. [číslo], v katastrálním území [adresa] (výrok I). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II).

2. Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobce se podanou žalobou domáhal zřízení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných s tím, že je výlučným vlastníkem pozemku p. č. [číslo] a pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo]. K pozemkům žalobce neexistuje přístup z veřejné cesty. Od nejbližší komunikace v [adresa] jsou pozemky žalobce odděleny pozemkem p. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo] ve vlastnictví žalovaných. Pozemky žalobce a žalovaných měly historicky totožného vlastníka, paní [jméno FO], pratetu žalobce. Při prodeji pozemku, který nyní vlastní žalovaní, bylo užívání pozemků, které dnes náleží žalobci, ošetřeno obligačně. Právní předchůdci žalovaných a zpočátku i žalovaní umožňovali přístup a příjezd na pozemky žalobce zcela volně a bez jakéhokoliv omezení. Ke změně v přístupu žalovaných došlo přibližně v roce 2011, kdy žalovaní začali žalobci bránit v dosud obvyklém způsobu, kterým byl zajištěn přístup k pozemkům žalobce, neboť instalovali do vjezdu na pozemek bránu a zpevněné plochy na dvoře pozemku p. č. st. [číslo], přes které žalobce ke svým pozemkům přejížděl, odstranili. Následně byla mezi žalobcem a žalovanými uzavřena smlouva o umožnění přístupu k nemovitostem žalobce, která byla kompromisem zakládajícím žalobci pouze obligační právo pěšího průchodu po určené úzké části pozemku p. č. st. [číslo], a to s časovým omezením po dobu 10 let od uzavření smlouvy. Žalobce na dohodu přistoupil s tím, že chtěl zahájit komunikaci s vlastníky ostatních pozemků sousedících s pozemky žalobce, přes které by bylo možné uvažovat o náhradním přístupu. V době trvání dohody s žalovanými se žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty u soudu, tato žaloba však skončila zamítnutím, když soud shledal přístup k pozemkům žalobce zajištěný předmětnou smlouvou za dostatečný. Od vydání tohoto rozsudku však uplynulo bezmála 8 let a doba, na kterou byl obligační průchod sjednaný, již uplynula. Žalobce má za to, že jiná varianta než zřízení nezbytné cesty k jeho pozemkům přes pozemek p. č. st. [číslo] ve společném jmění žalovaných soudním rozhodnutím zde již po popsaném vývoji situace a po uplynulých letech není. Žalobce se domáhá zřízení nezbytné cesty nikoliv ve formě obligace, kdy toto je rozhodovací praxí preferované řešení a po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby se spokojil jen s přístupem obligačním, to je dáno především narůstajícím věkem žalobce. Žalobce by chtěl přístup nejen pro sebe, ale i pro své dědice, zajistit konečným způsobem. Žalobce požaduje zřízení nezbytné cesty zahrnující právo průjezdu i průchodu přes pozemek žalovaných. Nesdílí závěry Okresního soudu v [adresa] vyslovené v rozsudku ze dne [datum] č. j. [spisová značka] o tom, že zřízení práva cesty není potřebné a žalobci musí stačit právo stezky. Žalobce se nedomáhá práva nezbytné cesty z toho důvodu, že by chtěl ke svým nemovitostem zajíždět vozidlem denně, avšak údržba, opravy a stavební úpravy nemovitostí, byť je jejich realizace zpravidla ohraničena a nejedná se o soustavnou činnost, právo cesty vyžadují. Žalobce zdůraznil historický vývoj skutkových okolností, uvedl, že nijak nezavinil, že žalovaní odstranili původní cestu a začali bránit průjezdu přes jejich pozemek a jediné, co byli žalovaní ochotni umožnit, bylo dočasné právo stezky. I před podáním žaloby se žalobce pokusil s žalovanými dohodnout, přičemž žalovaní byli ochotni jednat o prodloužení obligačního závazku za změněných podmínek, to však ze všech uvedených důvodů není pro žalobce konečným řešením. Poukázal na to, že není dána žádná z negativních podmínek bránících povolení nezbytné cesty. Žalobce žádá o přihlédnutí ke kritériu dobrých mravů a zohlednění jeho pokročilého věku a tomu odpovídajícího zdravotního stavu a fyzické kondice. Žalobce je připraven žalovaným poskytnout za zřízení nezbytné cesty odpovídající úplatu. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že ve smlouvě, která byla uzavřena paní [jméno FO], bylo upraveno trpění a snášení práva průchodu, nikoliv však průjezdu, kterého se žalobce následně neúspěšně domáhal v rámci předchozího soudního řízení. Žalovaní nikdy nebránili žalobci v přístupu k jeho nemovitosti přes pozemky v jejich vlastnictví. S žalobcem uzavřeli smlouvu o umožnění přístupu na jeho pozemek, na základě této smlouvy byl žalobce oprávněn nerušeně užívat průchodu ke svému pozemku po dobu 10 let, a to bezplatně. Žalovaní odkázali na předchozí řízení, ve kterém byla žaloba žalobce zamítnuta, přičemž žalovaní mají za to, že skutkové okolnosti jsou k dnešnímu dni nezměněny. Pokud žalobce tvrdí, že chce danou věc vyřešit i do budoucna a pro své dědice, žalovaní uvádí, že tuto situaci řešila již původní smlouva (zachování zatížení pozemků žalovaných za účelem přístupu na pozemky žalobce ve prospěch dědiců žalobce) a žalovaní byli a jsou připraveni toto zachovat i v prodlouženém smluvním vztahu, který žalobci nabízeli.

3. Okresní soud vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o vlastnictví jednotlivých pozemků ani o tom, že mezi nimi byla uzavřena smlouva o umožnění přístupu k nemovitostem žalobce, jejíž účinnost vypršela v březnu 2024, sporu nebylo ani o tom, že žalobce nemá přístup ke svým nemovitostem jinak než přes pozemek žalovaných, ačkoliv žalovaní namítali, že by si žalobce mohl přístup zřídit i přes jiné pozemky. Mezi účastníky nebylo sporné ani to, že ve věci již bylo vedeno jedno soudní řízení pod sp. zn. [spisová značka] a žaloba byla zamítnuta. Okresní soud po provedení dokazování, včetně místního šetření, dospěl k závěru o skutkovém stavu, že žalobce a žalovaní jsou vlastníky sousedních pozemků, které v minulosti byly ve vlastnictví jediné osoby. Pozemek ve vlastnictví žalobce není spojen s veřejnou cestou, žalobce pro vstup na svůj pozemek užívá pozemek ve vlastnictví žalovaných, momentálně bez právního důvodu. Do března roku 2024 byla v platnosti smlouva uzavřená mezi stranami, na základě které žalobce pozemek ve vlastnictví žalovaných užíval. Žalovaní jsou ochotni smlouvu v upraveném znění prodloužit, a i nadále umožňovat žalobci přístup k jeho nemovitostem přes jejich pozemek formou práva chůze. Žalobce požaduje i právo jízdy, neboť má za to, že pouhé právo chůze nepostačuje k řádnému užívání jeho nemovitostí, a to formou nezbytné cesty jako práva věcného, která by skýtala právní jistotu jak pro něj, tak i pro jeho právní nástupce. Žalovaní se zřízením nezbytné cesty formou věcného práva nesouhlasí, neboť mají za to, že by to byl přílišný zásah do jejich vlastnického práva a právo chůze formou obligace, které žalobci nabízejí, považují za dostatečné. Okresní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných, a to z důvodu, že obligačně zajištěný přístup nabízený žalovanými je dostatečný. Vycházel přitom zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že v případě zjištění, že žalovaní nabídli žalobci uzavření takové smlouvy zajišťující přístup k nemovité věci, jejíž uzavření po něm je možno spravedlivě požadovat, tedy takové, které v dané konkrétní věci poskytne potřebnou právní jistotu při užívání stavby, pak je možné zamítnout žalobu s tím, že přístup je, resp. mohl a měl být zajištěn jinak, na základě obligačního práva. Žalovaní v tomto řízení opakovaně žalobci nabízeli uzavření obligační smlouvy, která by navazovala na smlouvu, která mezi stranami fungovala v letech 2014–2024, a to dle shodného tvrzení stran v podstatě bezproblémově. Zejména z výpovědi žalobce vyplynulo, že s průchodem na svůj pozemek nemá žádné problémy, tvrdil pouze jeden problém při stěhování 4m koberce a dále uváděl, že nemůže provádět rozsáhlejší rekonstrukce na svém domě v důsledku nedostatečného přístupu, netvrdil však konkrétní potřebu rekonstrukce, ani konkrétní plány rekonstrukce. Nadto má soud za to, že k zajištění výjimečného přístupu v důsledku havárie, případně rekonstrukce či údržby má občanský zákoník jiné instituty, které vlastníkům sousedních pozemků ukládají povinnost výjimečný přístup v konkrétních situacích a za náhradu umožnit, zejména dle § 1021 a 1022 o. z. Žalovaní v průběhu tohoto řízení opakovaně nabízeli žalobci uzavření obligační smlouvy o umožnění přístupu k nemovitostem, která mezi stranami fungovala posledních 10 let, v posledním návrhu smlouvy bylo navrženo, že smlouva bude uzavřena na dobu neurčitou za úplatu [číslo] Kč ročně a byly v ní stanoveny další podmínky a ujednání, smlouva se vztahovala jak na žalobce, tak na jeho rodinné příslušníky. Tato smlouva by dle názoru soudu naprosto dostatečně zajišťovala přístup žalobce k jeho nemovitým věcem, z jeho strany však byly vznášeny naprosto nepřiměřené požadavky, jako například posunutí plotu žalovaných a umožnění příjezdu motorovými vozidly, byť jen v minimálním rozsahu – maximálně 4x ročně.

4. Okresní soud odkázal na předchozí řízení vedené tamním soudem pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém soud dospěl k závěru, že užívání rodinného domu a souvisejících staveb a pozemků nevyžaduje příjezd osobním automobilem až k nim. Žalobce v předchozím ani v tomto řízení nepopisoval takový způsob užívání a hospodaření, který by takovou potřebu vykazoval, soud tedy nemá důvodu se od tohoto právního názoru odchýlit. Obsah smlouvy navržený žalovanými dle soudu žalobci poskytuje dostatečnou právní jistotu pro užívání jeho nemovitých věcí. Jeho požadavky na rozsah a způsob užívání pozemku ve vlastnictví žalovaných jsou nepřiměřené, neodpovídají způsobu užívání předmětných nemovitých věcí a pro žalované by znamenaly nadměrný zásah do jejich vlastnického práva. Žalobce tedy při formulaci svých požadavků nerespektuje požadavek minimalizace zásahu do vlastnického práva žalovaných. Zákonné ustanovení výslovně předpokládá, že musí být dbáno, aby soused byl zřízením či užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován. Žalobce však požaduje, aby žalovaní posunutím plotu zmenšili výměru svého již poměrně malého pozemku, aby on mohl 4x do roka jet na svůj pozemek automobilem, nadto za situace, kdy ani sami žalovaní na svůj pozemek motorovými vozidly nezajíždí. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že odmítnutí uzavření obligační smlouvy může být důvodem pro zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty. Soud zvažoval i možnost zřízení nezbytné cesty jako obligačního práva, nicméně dospěl k závěru, že strany v samotné smlouvě mohou lépe specifikovat rozsah, okruh oprávněných osob i další podmínky, než by tomu bylo v rozhodnutí soudu. Je také potřeba si uvědomit, že případné soudní rozhodnutí ve formě obligace by se vztahovalo pouze na účastníky řízení, tedy pouze na žalobce a žalované, nikoliv na osoby blízké žalobci. Soudní rozhodnutí by tak v tomto případě přinášelo žalobci méně právní jistoty než obligační smlouva nabízená žalovanými. Žalobce si však musí uvědomit, že je zasahováno do vlastnického práva žalovaných, přes jejichž pozemky přechází žalobce, jeho rodina, případně návštěvy, čímž je celkem zásadně zasahováno do soukromí žalovaných, kteří zejména v letních měsících tráví na své zahradě spoustu času. Přesto však žalovaní žalobci v přístupu na jeho pozemek nijak nebrání, žalobce má k dispozici celkem 4 klíče od branky, což postačuje pro všechny osoby, které jeho nemovitosti užívají k bydlení, po žalovaných rozhodně nelze spravedlivě požadovat, aby tolerovali průchod dalších třetích osob bez doprovodu žalobce, příp. jeho dcery. Po žalovaných nelze ani chtít, aby rozšířili přístupovou cestu na pozemek žalobce na úkor svého prostoru, tak jak požaduje žalobce, aby tam mohl 4x ročně zajet motorovým vozidlem. Žalovaní sami na svůj pozemek motorovými vozidly nezajíždí, nadto s ohledem na dispozice a rozměry pozemku by průjezd až na pozemek žalobce byl značně obtížný, ne-li nemožný, jak je patrno i z fotografií, které jsou součástí spisu. Soud má za to, že je nutno dbát na ochranu vlastnického práva žalovaných tak, že do tohoto jejich práva bude co nejméně zasaženo a zároveň žalobce bude mít s potřebnou právní jistotou zajištěn přístup ke svým nemovitým věcem, což právě žalovanými nabízená obligační smlouva naprosto splňuje.

5. O nákladech řízení rozhodl okresní soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení ve výši [částka]. Při určení výše odměny zástupce žalobce soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to jednak ve znění účinném do [datum], jednak ve znění účinném od [datum].

6. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce včasné odvolání. Zopakoval, že k jeho pozemkům není zajištěn přístup z veřejné cesty s ohledem na to, že pozemky žalobce jsou ze všech stran obklopeny nemovitými věcmi třetích osob. Žalobci dnes nesvědčí ani žádný soukromoprávní titul, který by ho k užívání pozemků kteréhokoliv ze sousedů za účelem přístupu k jeho vlastním pozemkům opravňoval. Od nejbližší veřejné cesty – pozemní komunikace v [adresa] jsou nemovité věci žalobce odděleny právě pozemkem p. č. St. [číslo] ve vlastnictví žalovaných. Absenci přístupu k nemovitostem z veřejné cesty přitom není možné klást k tíži žalobce, který ji ničím nezavinil. Jiné než obligační řešení přístupu k nemovitým věcem, které dnes vlastní žalobce, nebylo v 60. letech minulého století možné. Toto řešení, ač nebylo zcela vhodné a v důsledku změny vlastníků dotčených nemovitostí formálně zaniklo, reálně a fakticky fungovalo bez obtíží až do roku 2011. Ustálený úzus původně respektovali i žalovaní, kteří se v roce 1986 stali nejprve spoluvlastníky pozemku p. č. St. [číslo] a později jeho výlučnými vlastníky. I ti v této době plně umožňovali průjezd a průchod na pozemky žalobce a nijak v něm nebránili. Ke změně v přístupu žalovaných došlo přibližně v roce 2011. V této době žalovaní začali žalobci bránit v dosud obvyklém způsobu, kterým byl zajištěn přístup k jeho pozemkům. Žalovaní v této době instalovali do vzejdu na pozemek p. č. St. [číslo] bránu a zpevněné plochy na dvoře pozemku p. č. St. [číslo], přes které žalobce ke svým pozemkům přejížděl, odstranili. Spor mezi účastníky postupně eskaloval do té míry, že žalobci nezbylo nic jiného než podat žalobu, kterou se domáhal zřízení věcného břemene ve prospěch všech vlastníků pozemku p. č. [číslo] a pozemku p. č. St. [číslo], jehož obsahem by bylo zajištění průchodu a průjezdu pro žalobce a jeho právní nástupce, tak aby bylo možné nadále pozemky žalobce nerušeně užívat. Řízení, vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], bylo nakonec zastaveno, neboť mezi žalobcem a žalovanými byla dne [datum] uzavřena smlouva o umožnění přístupu k nemovitostem, která byla dočasným kompromisem, ke kterému účastníci přistoupili se záměrem žalobci poskytnut časový prostor 10 let pro oslovení dalších sousedů, přes jejichž pozemky by bylo možné v teoretické rovině zajistit alternativní přístupovou cestu. Nicméně snaha o jednání s dalšími sousedy se brzy ukázala beznadějnou a bezvýslednou. Žalobce tak s ohledem na změnu skutkových okolností od uzavření smlouvy se žalovanými, zejména proto, že s ním začala bydlet i jeho dcera s manželem a vnučkou, byl nucen k podání další žaloby, což dne [datum] učinil. Řízení vedené Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] nicméně skončilo zamítnutím žaloby, kdy okresní soud shledal zajištěný přístup k pozemkům žalobce smlouvou o umožnění přístupu k nemovitostem ze dne [datum]. Od roku 2015 došlo k významné změně okolností, zejména k negativním změnám ve zdravotním stavu žalobce v důsledku jeho pokročilého věku. Žalobci již nyní činí obtíže vzdálenost od pozemní komunikace v [adresa] na své pozemky pěším způsobem překonat, tím spíš, pokud by měl přenášet nějaké břemeno. Zdůraznil, že by rád nemovité věci v jeho vlastnictví zanechal své dceři a vnučce, pročež by rád otázku zajištění jeho přístupu vyřešil rozumným a definitivním způsobem. Žalobci je sedmdesát let a je ve starobním důchodu. Tomu je i přímo úměrný zdravotní stav žalobce, který jak bylo v řízení i prokázáno, trpí diagnostikovanou distální symetrickou senzitivní polyneuropatií DKK lehkého stupně, dále má artrotické změny III. stupně na obou kolenních kloubech a je diabetik. Žalobce tak má již nyní zdravotní problémy postihující jeho pohybový aparát a zcela racionálně očekává, že se jeho zdravotní stav bude s přibývajícím věkem spíše zhoršovat. Ve světle části rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] okresní dospěl k právnímu názoru, že žalobce odmítl návrh žalovaných na uzavření smlouvy, která by žalobce opravňovala k užívání jejich pozemku p. č. st. [číslo] k zajištění přístupu k jeho nemovitým věcem, respektive že opakovaně odmítl návrhy žalovaných na uzavření smluv, které by navazovaly na závazek mezi stranami plynoucí ze smlouvy ze dne [datum]. V konkrétní rovině pak žalovaný dle soudu prvního stupně měl akceptovat poslední návrh žalovaných na uzavření smlouvy, která by žalobce, příslušníky jeho domácnosti a jejich návštěvy opravňovala přecházet přes pozemek žalovaných v rozsahu vymezené trasy (koridoru o šíři 1 m), včetně možnosti převést v tomto koridoru kočárek, popelnici, rudlík, či obdobný menší vozík nebo invalidní vozík poháněné lidskou silou, přičemž užívací vztah by byl sjednán na dobu neurčitou za úplatu [číslo] Kč ročně. Zatímco soud hovoří o tom, že žalobce návrh žalovaných odmítl, je přesnější uvést, že žalobce navrhl změnu některých podmínek smlouvy, zatímco s jejími podstatnými náležitostmi vyslovil souhlas. Jeho protinávrh žalovaní odmítli. Žalobce se domnívá, že soud prvního stupně věc neposoudil po právní stránce správně a v souladu se zákonem. Současně je přesvědčen o tom, že tento soud nedostál závazkům státu plynoucím z čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Spor mezi účastníky je nutné vnímat také při vědomí jeho širšího kontextu a historického pozadí, při reflektování vývoje právní úpravy pozemkového práva a nedokonalosti úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce se domnívá, že soud prvního stupně rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nevyložil správně. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí sice doopravdy obecně připustil zamítnutí žaloby tam, kde žalobce odmítl návrh na uzavření smlouvy zakládající užívací právo, jejíž uzavření by bylo s ohledem na okolnosti konkrétní věci možné po žalobci požadovat, k této otázce se ale vyslovil nikoliv tak, že má být žaloba zamítnuta bez dalšího, nýbrž tak, že pokud soud zjistí na základě provedeného dokazování, že žalobce „vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty pro žalobce“. Taková situace dle žalobce ale v předmětné věci vůbec dána nebyla. Naopak, žalobce projevoval zájem o negociaci a navrhl modifikaci návrhu žalovaného způsobem, který byl ústupkem oproti jeho žalobnímu návrhu a který vycházel z návrhu žalovaných, jen tento pozměňoval způsobem, který by potřebám žalobce dostačoval. Jak plyne i z rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], soud může nezbytnou cestu povolit dle vlastního uvážení jako právo služebnosti (in rem nebo in personam), nebo právo obligační, jako právo stezky, nebo cesty a může i různými způsoby rozsah užívacího práva přesněji vymezit a upravit. Primárně by ale měl usilovat o řešení situace, s ohledem na to, že je i ve veřejném zájmu, aby stavby byly jejich vlastníky řádně užívány, zejména pak je dán veřejný zájem na řádné údržbě stavby a na minimalizaci účinků neužívané a neudržované stavby na okolí. I v případech, kdy jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 občanského zákoníku, by tak měl soud nezbytnou cestu spíše povolit v menším rozsahu, než by si žalobce přál, než žalobu úplně zamítnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012). Rozhodnutí soudu prvního stupně situaci neřeší nijak. Toto je v situaci, kdy mezi žalobcem a žalovaným vylučují smluvní konsensus právě vedlejší ujednání, zatímco na podstatných náležitostech závazku shoda panuje, ze strany soudu alibismus a odepření spravedlnosti (denegatio iustitie). Současně žalobce poukazuje na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně se nijak nevypořádává s recentní judikaturou Ústavního soudu, respektive se závěry Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo] a požadavky, které Ústavní soud na obecné soudy v řízení o žalobě na zřízení nezbytné cesty klade. I po stránce skutkové je přitom mezi věcí, kterou posuzoval Ústavní soud, a věcí rubrikovanou řada podobností. Jak uvedl Ústavní soud, v případě sporu o zřízení nezbytné cesty je v kolizi na straně jedné právo vlastníka nemovité věci, ke které není zajištěn přístup, jehož obsahem je právo věc držet (ius possidendi), právo s věcí disponovat (ius disponendi), právo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi), přičemž tato práva vlastníka nemovité věci, ke které není zajištěn adekvátní přístup jsou výrazně omezena nebo zcela vyloučena, čímž dochází k zásadnímu zásahu do jeho vlastnického práva chráněného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť vlastníkovi nemovité věci bez přístupu v zásadě zůstává pouhé holé vlastnictví (nuda proprietas). To přitom není akceptovatelné v právním státě, ve kterém má vlastník legitimní očekávání, že svou nemovitou věc může plnohodnotně, trvale a efektivně užívat, a to včetně patřičného přístupu k ní. Na straně druhé stojí pochopitelně vlastnické právo vlastníka pozemku, přes který by nezbytná cesta měla být vedena, které je pochopitelně s právem vlastníka nemovité věci bez přístupu v konfliktu. Ústavní soud upozornil, že při poměřování práv účastníků v horizontálním střetu je nezbytné reflektovat historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví. Není možné upřít žalobci bez dalšího přístup k jeho pozemku s argumentem, že odmítl návrh žalovaného, a tudíž se možnosti zajištění přístupu vzdal. Absenci přístupu k pozemku žalobce je spravedlivě možné klást jen k tíži historického zákonodárce, kterému je nedokonalost předchozí právní úpravy možné vytýkat. Jak pak Ústavní soud trefně upozorňuje, zamítnutí žaloby situaci žalobce hit et nunc ani v budoucnu vůbec neřeší, naopak vyvolává právní i faktickou nejistotu. Ve světle závěrů Ústavního soudu přitom žalobce namítá, že Okresní soud v [adresa] posoudil věc nesprávně, neboť se fakticky nezabýval všemi okolnostmi konkrétního individuálního případu ani právní realitou v České republice a jeho rozhodnutí je více než zkratkovité a neřešící problém. Soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi projednávané věci zejména tím, že v odůvodnění naprosto opomněl žalobcem zdůrazňovanou argumentaci negativním vývojem jeho zdravotního stavu v důsledku jeho pokročilého věku. Okresní soud sice v bodu 8 napadeného rozhodnutí konstatuje, že žalobce má diagnostikovanou distální symetrickou polyneuropatii DKK lehkého stupně, má artrotické změny III. stupně na obou kolenních kloubech a je diabetik, dále však s touto informací v rozhodnutí nijak nepracuje. Soud se tak vůbec nevypořádává s tvrzením žalobce, že pro svůj zdravotní stav má potíže s pěším překonáním vzdálenosti k jeho rodinnému domu. Zdravotní stav žalobce nebo příslušníků jeho domácnosti je přitom, jak Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], okolností, která je pro povolení nezbytné cesty významnou. Soud prvního stupně se pak vůbec nezabýval tím, zda by bylo možné zásah do vlastnického práva žalovaných zmírnit náhradou a popřípadě se zabývat její výší a způsobem jejího stanovení. Odvolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že bude žalobě vyhověno.

7. Žalovaní s odvoláním žalobce nesouhlasili s tím, že napadený rozsudek pokládají za správný. Žalobce dle nich v rámci podaného odvolání s napadeným rozhodnutím polemizuje ve dvou základních rovinách, a to ve vztahu k dle jeho názoru nepřiléhavé aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 a dále nevypořádání se s recentní judikaturou Ústavního soudu, konkrétně závěry Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 3045/23 a požadavky, které Ústavní soud na obecné soudy v řízení o žalobě na zřízení nezbytné cesty klade). V rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 se Nejvyšší soud vyjádřil k situaci, kdy žadatel o nezbytnou cestu odmítl uzavřít nabízenou obligační smlouvu o zřízení přístupu, a uvedl: „V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, publikovaném pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dovolací soud vyslovil názor, podle kterého věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná. Zřízení nezbytné cesty soudem brání možnost přístupu na základě obligačního práva jen v případě, že toto právo v konkrétní věci objektivně postačuje k řádnému přístupu k nemovitosti a poskytuje jejímu vlastníkovi nezbytnou právní jistotu. Má-li tedy žadatel možnost zajistit si přístup k nemovitosti na základě obligační smlouvy, jejíž uzavření žalovaný nabízí, soud zváží, zda uzavření takové smlouvy s ohledem na její obsah lze po žadateli spravedlivě požadovat; v kladném případě nelze nezbytnou cestu formou služebnosti zřídit. Nelze obecně stanovit podmínky, za kterých bude možné po žadateli spravedlivě žádat, aby nabízenou smlouvu uzavřel; bude třeba vyjít z okolností dané věci. Je třeba zvažovat, k čemu nemovitost žadatele slouží, je-li navrhovaný přístup objektivně dostačující, zda mu smlouva poskytuje potřebnou jistotu, pokud jde o možnost jejího vypovězení vlastníkem pozemku. (srov. též závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1936/2022 ze dne 28. 2. 2023). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v dané problematice ustálena v závěru, že povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně. Napadené rozhodnutí okresního soudu v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu obsahuje konkrétní a vyčerpávající úvahu a posouzení, zda uzavření obligačního přístupu ve prospěch žalobce uzavřením žalovanými navrhované smlouvy s ohledem na její obsah lze po žalobci spravedlivě požadovat, a to s kladným závěrem. Pokud žalobce s těmito závěry ve svém odvolání polemizuje, dle žalovaných jsou jeho tvrzení jednak nedůvodná a dále vnitřně rozporná, kdy žalobce uvádí, že: „(žalobce) projevoval zájem o negociaci a navrhl modifikaci návrhu žalovaného způsobem, který byl ústupkem oproti jeho žalobnímu návrhu, a který vycházel z návrhu žalovaných, jen tento pozměňoval způsobem, který by potřebám žalobce dostačoval.“ „Navíc je žalobce přesvědčen, že v tomto konkrétním případě není zajištění přístupu k jeho nemovitostem pouze obligačním závazkem dostatečné, proto ostatně žalobu podal.“ Z podaného odvolání tak není jasné, zda žalobce má zájem o uzavření přístupu obligační formou přes pozemek žalovaných, nebo nikoliv. Z napadeného rozhodnutí však správně plyne, že takováto forma je pro požadavky řádného užívání nemovitosti žalobce zcela dostatečná, kdy zároveň jako jediná respektuje zákonný požadavek minimalizace zásahu do práv žalovaných. Pokud žalobce v rozhodnutí soudu I. stupně spatřuje denegatio iustitie, nelze dle názoru žalovaných tento pojem zaměňovat za stav, kdy nebylo rozhodnuto podle představ žalobce. Žalovaní jsou i nadále připraveni se žalobcem uzavřít smlouvu o přístupu přes jejich pozemek k nemovitostem žalobce, a to za již dříve nabízených podmínek, které zajišťují žalobci i členům jeho domácnosti obvyklé užívání jeho nemovitostí v souladu s jejich účelem a za podmínek, které lze pro žalovaných spravedlivě požadovat, včetně vysokého stupně právní jistoty pro jeho právní nástupce – dědice. Žalovaní upozorňují, že nikdy žalobci nebránili v přístupu k jeho nemovitosti přes pozemky v jejich vlastnictví, když i k této okolnosti lze přihlédnout při zvažování toho, zda nabízená obligační smlouva poskytuje v konkrétním případě žadateli potřebnou jistotu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1936/2022 ze dne 28. 2. 2023). K argumentaci žalobce vztahující se k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II[číslo] žalovaní upozorňují, že i sám žalobce v odvolání potvrzuje, že soud I. stupně zdravotní stav žalobce v odůvodnění rozhodnutí uvádí. Pokud žalobce nyní uvádí „že pro svůj zdravotní stav má potíže s pěším překonáním vzdálenosti k jeho rodinnému domu“, takovouto skutečnost žalobce v rámci svého účastnického výslechu neuvedl vůbec, natož aby ji konkretizoval Nadto ani nepříznivý zdravotní stav žalobce by nebyl způsobilý ke změně rozhodnutí, kdy oproti situaci v případu řešeném u Ústavního soudu činí vzdálenost přístupu k nemovitosti žalobce z veřejné cesty pouze cca 20 m (viz skutková zjištění učiněná v soudním řízení mezi týmiž účastníky vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]) oproti 125 m v situaci řešené Ústavním soudem. Možnost užívat motorová vozidla je objektivně vyloučena hlavně z toho důvodu, že pochozí dlažba neumožňuje použití motorových vozidel a došlo by k jejímu poškození, nadto by jízda motorovým vozidlem byla velice obtížná i z důvodu malých rozměrů pozemku, šíře průjezdu je 2,10 m, následná pochozí stezka pak 1,10 m (ostatně sami žalovaní přes předmětný pozemek jízdu vozidly z uvedených důvodů nepoužívají) a žalovaní v rámci navrhovaného řešení obligační formou výslovně smluvně zavedli možnost užívat přístup přes jejich pozemek i prostřednictvím např. (mimo jiné) elektrického invalidního vozíčku. Situace v tomto řízení je tak výrazně odlišná od situace řešené Ústavním soudem. Žalovaní proto navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu a přiznání nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§§ 201 a 204 o. s. ř.). Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně jemu předcházejícího řízení (§§ 212, 212a o. s. ř.), přičemž odvolání neshledal důvodným.

9. Odvolací soud se ve věci samé plně ztotožňuje se skutkovými závěry okresního soudu a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací námitky žalobce směřují výlučně do právního posouzení věci. Odvolací soud proto vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, jehož závěry mají oporu v provedených důkazech.

10. Dle § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (odst. 1). Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty (odst. 2).

11. Dle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

12. Žalobce se domáhá zřízení služebnosti nezbytné cesty a sám v žalobě uvádí, že jeho žaloba na zřízení stejné nezbytné cesty ve věci Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] byla rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka] zamítnuta. Zamítavý výrok je totožný s petitem nové žaloby žalobce (včetně vymezení nezbytné cesty shodným geometrickým plánem).

13. Ač to okresní soud výslovně neuvádí, musel se nejprve zabývat tím, zda ve věci není dána překážka věci rozhodnuté dle § 159a odst. 4 o. s. ř. Z okolnosti, že okresní soud řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. nezastavil a rozhodl o žalobě věcně, je zřejmé, že dospěl k závěru, že překážka věci rozhodnuté není dána. S tímto závěrem krajský soud souhlasí.

14. Dle § 103 o. s. ř. soud kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení. Mezi tzv. negativní procesní podmínky řízení patří tzv. překážka věci rozhodnuté (překážka rei iudicatae). V té je dle § 159a odst. 4 o. s. ř. vyjádřen zákaz, aby o téže věci, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, bylo jednáno znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení. V předložené věci jsou skutková tvrzení žalobce shodná pouze částečně, když žalobce zároveň tvrdí, že od posledního rozhodnutí došlo ke změně poměrů spočívající jednak v rostoucím věku žalobce a jeho postupně se zhoršujícím zdravotním stavu a jednak v tom, že přístup žalobce k jeho nemovitostem v současné době již není zajištěn obligačně, když smlouva účastníků o umožnění přístupu k nemovitostem ze dne [datum] byla uzavřena na dobu 10 let. S ohledem na tvrzení žalobce o změně poměrů tudíž nejde o tentýž předmět řízení.

15. I když není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, je nutno mít na zřeteli, že výrok rozsudku č. j. [spisová značka] ze dne [datum], který nabyl právní moci [datum], je dle § 159a odst. 1 o. s. ř. pro účastníky řízení závazný. Závaznost pravomocného rozsudku vyplývající z materiální právní moci je autoritativním projevem vůle soudu, kterým byl vyřešen spor a kterým se musí řídit ti, jimž byl adresován, tj. účastníci řízení. Ve sporu mezi účastníky tak bylo v roce 2016 pravomocně a pro účastníky závazně rozhodnuto o tom, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zřízení žalobcem požadované služebnosti nezbytné cesty v tom rozsahu, v jakém se ho žalobce domáhá nynější žalobou. Tím, že žaloba byla zamítnuta v celém rozsahu, bylo rozhodnuto i o tom, že nejsou podmínky pro zřízení nezbytné cesty formou obligace. Aby mohl být žalobce s novou žalobou úspěšný, musela by její důvodnost plynout z tvrzených změněných okolností, které nastaly za dobu od předchozího pravomocného rozhodnutí. Žalobce se tak nemůže domáhat zohlednění okolností, které tu byly dány již v době předchozího řízení (historické okolnosti, na které poukazuje, potřeba stěhování věcí, potřeba údržby nemovitostí apod.). Z tohoto důvodu tak není případný odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II ÚS 3045/23, neboť zcela pomíjí, že účastníci jsou vázáni předchozím zamítavým rozhodnutím.

16. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že na základě prokázaného skutkového stavu není žaloba důvodná. Krajský soud má za to, že změněné okolnosti, které žalobce prokázal, nejsou důvodem pro zřízení požadované nezbytné cesty, a odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu. Okresní soud zohlednil vývoj zdravotního stavu žalobce dle lékařských zpráv, které mu byly předloženy. Posun ve zdravotním stavu žalobce od roku 2016 není takový, že by sám o sobě byl důvodem ke změně původního rozhodnutí. Účastníci učinili nesporným, že právo zřízení nezbytné cesty by se týkalo trasy dlouhé cca 24 metrů. Jde o vzdálenost, která je běžně překonávána pěším způsobem při přístupu do nemovitostí (např. při parkování u bytových domů). Žalobce ani netvrdil, že by tuto vzdálenost v současné době nebyl schopen překonávat.

17. Důvodem pro změnu pravomocného rozhodnutí není ani skutečnost, že uplynula doba, na kterou byla sjednána smlouva účastníků o umožnění přístupu k nemovitostem ze dne [datum]. I po uplynutí této doby žalovaní umožňují žalobci a jeho rodině přístup k jeho nemovitosti, když sám žalobce ve své účastnické výpovědi před okresním soudem potvrdil, že v přístupu na jeho pozemek přes pozemek žalovaných mu není nijak bráněno. Žalovaní projevili a nadále projevují ochotu uzavřít s žalobcem smlouvu o umožnění přístupu k nemovitostem, přičemž podmínky přístupu, které ve smlouvě navrhují, nejsou pro žalobce nevýhodnější než ty, které byly obsaženy ve smlouvě z roku 2014. Naopak jsou žalovaní ochotni reagovat na vývoj zdravotního stavu žalobce a výslovně ve smlouvě podchytit možnost užívání např. elektrického invalidního vozíku. Žalobce k návrhu smlouvy o umožnění přístupu vznesl připomínky, které žalovaní nejsou ochotni akceptovat. Okresní soud podrobně odůvodnil, proč považuje návrh smlouvy pro žalobce za dostačující, a na odůvodnění jeho rozsudku odvolací soud tímto odkazuje. Ve vztahu k odvolacím námitkám žalobce pak dodává následující:

18. Při rozhodování o zřízení nezbytné cesty je nutno vycházet z obecného interpretačního kritéria obsaženého v ustanovení § 1029 odst. 2 o. z., ve kterém je vyjádřeno, že musí být dbáno, aby vlastník pozemku byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka nemovitosti. I dle krajského soudu požadavky vznesené žalobcem v jeho protinávrhu smlouvy by byly nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva žalovaných, když např. příjezd motorovými vozidly (byť by byl umožněn pouze několikrát ročně) by znamenal nutnost úpravy příjezdové cesty, včetně zásahu do pergoly na pozemku žalovaných. Vývoj zdravotního stavu žalobce od roku 2016 takový zásah neodůvodňuje. Pro úplnost pak krajský soud dodává, že překážkou pro uzavření smlouvy nemůže být žalovanými požadovaná úplata ve výši [číslo] Kč ročně, která je spíše v symbolické výši a kterou žalobce nezpochybňuje (sám navrhuje zřízení nezbytné cesty za náhradu). Krajský soud tak uzavírá, že žalovaní nabídli žalobci uzavření takové smlouvy o umožnění přístupu k jeho nemovitostem, jejíž uzavření je možno po žalobci spravedlivě požadovat. Ani v tomto směru tak nenastala oproti stavu, který tu byl ke dni vynesení rozsudku ve věci [spisová značka], změna okolností, která by odůvodňovala změnu zamítavého rozhodnutí, které je pro účastníky závazné.

19. Se žalobcem je nutno souhlasit v tom směru, že pokud soud neshledá důvody pro povolení nezbytné cesty formou služebnosti, lze ji zřídit i formou obligace. Krajský soud ovšem shledává správný závěr okresního soudu o tom, že za prokázaného skutkového stavu není dán důvod ani pro zřízení nezbytné cesty formou obligace. Nelze přehlédnout, že žalovaní dlouhodobě umožňovali žalobci přístup k jeho nemovitostem bezplatně, tento přístup mu umožňují i poté, kdy uplynula doba sjednaná ve smlouvě o umožnění přístupu z roku 2014 a i nadále jsou ochotni s žalobcem uzavřít smlouvu upravující tento přístup za podmínek, které nejsou omezenější než dle předchozí smlouvy. Povolení nezbytné cesty formou obligace by bylo namístě, pokud by žalovaní odmítli smlouvu o umožnění přístupu žalobce k jeho nemovitostem uzavřít.

20. Z důvodů shora uvedených je nutno učinit závěr, že po pravomocném zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty ve věci [spisová značka] nenastala změna okolností, která by odůvodňovala změnu v ní vydaného rozsudku ze dne [datum] č. j. [spisová značka]. To, že soud neshledal důvody pro změnu pravomocného pro účastníky závazného rozsudku, nelze považovat za odepření práva.

21. Okresní soud nepochybil ani při rozhodnutí o nákladech řízení před ním, když v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení ve věci úspěšným žalovaným. Výše nákladů řízení byla stanovena v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. o advokátním tarifu (dále jen a. t.), přičemž výši odměny a paušální náhrady okresní soud správně určil podle znění a. t. účinného v době, kdy byl úkon proveden. Platební místo bylo stanoveno v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta splatnosti dle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř.

22. Rozsudek okresního soudu je tedy věcně správný a odvolací soud jej proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní byli v odvolacím řízení plně úspěšní, proto jim přísluší náhrada nákladů vynaložených v něm za právní zastoupení. V jeho průběhu byly učiněny 2 úkony právní služby (1. písemné vyjádření k odvolání, 2. účast u jednání odvolacího soudu), proto odměna včetně paušální náhrady činí 2 x [částka] + 2 x [částka], tj. [částka] (§ 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 12 odst. 4 a. t. ve znění účinném od [datum]). Žalobci proto byla uložena povinnost nahradit žalovaným ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř. náklady odvolacího řízení ve výši [částka], které jsou dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám jejich zástupce.

Poučení