10 C 55/2025 - 37

Rubrum

Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Petrem Závadským ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] 7 zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 13 564,60 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 695 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně tvrdí, že prostřednictvím mandatáře s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalované poskytla úvěr ve výši 21 999 Kč, který byl dne 24. 10. 2022 vyplacen na účet prodejce zboží. Žalovaná si totiž brala spotřebitelský úvěr na koupi tohoto zboží. Žalovaná se podle žalobkyně zavázala k platbě 20 splátek po 1 442 Kč (celkem 28 840 Kč) od 15. 11. 2022. Žalovaná se však dostala do prodlení se splátkami za listopad 2023 až březen 2024. Z důvodu jejího prodlení s hrazením splátek žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého dluhu žalované. Za této situace žalobkyně po žalované v žalobě požaduje úhradu částky 13 564,60 Kč, kterou tvoří následující položky; o dlužné splátky ve výši 7 210 Kč ze smlouvy o úvěru č. [hodnota], jde o 5 dlužných splátky po 1 442 Kč za listopad 2023 až březen 2024. o jistina ve výši 4 096,37 Kč splatná v důsledku „zrušení úvěrové smlouvy“. o smluvní pokuta ve výši 662,23 Kč sjednaná pro případ „zrušení úvěrové smlouvy“. Jde o smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 4 096,37 Kč od 17. 4. 2024 do podání žaloby. o úrok z prodlení ve výši 273 Kč. o náklady ve výši 600 Kč vynaložené na upomínky. o náklady ve výši 200 Kč vynaložené na odeslání oznámení o okamžité splatnosti úvěru. o smluvní pokuta ve výši 523 Kč za prodlení s úhradou splátek, jde o smluvní pokutu ve výši 10 % z částky, kterou tvoří součet splátek za říjen 2023 až leden 2024, s jejichž hrazením se žalovaná dostala do prodlení. Tato smluvní pokuta byla podle tvrzení žalobkyně sjednána v čl. 5 odst. 2 smluvních podmínek. úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 18. 4. 2024 do zaplacení z částky 11 306,37 Kč (= dlužné splátky ve výši 7 210 Kč + jistina ve výši 4 096,37 Kč splatná v důsledku „zrušení úvěrové smlouvy“).

2. K výzvě Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen „soud“) žalobkyně upřesnila, jak zkoumala před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žalované. Tvrdí, že vycházela z informací, které si aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli a které jsou jí dostupné z titulu jejího členství v zájmových sdruženích, v nichž se členové informují o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce klientů. Dále vychází z historických údajů o spotřebiteli za celou skupinu [právnická osoba]. Žalobkyně tvrdí, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela nejen z informací, které jí o sobě žalovaná sdělila, ale tyto informace ověřovala a konfrontovala s řadou registrů. Konkrétně tvrdí, že úvěruschopnost žalované ověřila na základě informací: z NRKI, ve kterém neměla žalovaná žádné dluhy po splatnosti, z registru rizikových subjektů, ve kterém nebyly o žalované žádné negativní informace, z registru SOLUS, který neevidoval u žalované žádné dluhy po splatnosti, z interních databází, z nichž vyplynulo, že žalovaná neměla u žalobkyně platební historii, z interních black listů, na kterých žalovaná nefigurovala, z insolvenčního rejstříku, z nějž vyplynulo, že proti žalované nebylo zahájeno insolvenční řízení, z databáze Ministerstva vnitra o ukradených dokladech, v níž nebyl veden občanský průkaz žalované jako neplatný, z registru hledaných osob, ve kterém žalovaná nefigurovala.

3. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila k žalobě ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ačkoliv byla poučena, že v takovém případě bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Ani žalobkyně se ke shodně formulované výzvě nevyjádřila, i u ní se tedy předpokládá souhlas s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání.

I. Skutková zjištění soudu

4. Soud na základě dokazování učinil následující skutkový závěr. U každého z dílčích skutkových zjištění je v závorce uveden důkazní prostředek, na jehož základě soud dané zjištění učinil. 5. [Smlouva o spolupráci] Zástupce žalované a [jméno FO] podepsali dne 1. 4. 2022 smlouvu nazvanou „smlouva o spolupráci: financování zboží na prodejně / v provozovně Partnera“. [jméno FO] prodává elektrospotřebiče a zmíněnou smlouvou se žalobkyni zavázal, že svým zákazníkům umožní, aby při nákupu zboží mohli zvolit financování tohoto nákupu skrze úvěr od žalobkyně (smlouva o spolupráci na č. l. 17). 6. [Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru] Za účelem nabídnutí úvěru poskytovaného žalobkyní byl žalované předložen formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na nákup mobilních telefonů za cenu 21 999 Kč, který žalovaná zvažovala. Formulář obsahoval informace mj. o úrokové sazbě, celkové zaplacené částce, roční procentní sazbě nákladů a dalších (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 21). 7. [Smlouva o spotřebitelském úvěru] Následně žalovaná a zástupce žalobkyně dne 19. 10. 2022 podepsali úvěrovou smlouvu č. [IBAN]. Ve smlouvě o sobě žalovaná prohlásila, že je zaměstnána jako operatérka výroby s čistým měsíčním příjmem 24 000 Kč. Žalovaná deklarovala své výdaje na bydlení ve výši 10 000 Kč měsíčně a ostatní pravidelné výdaje ve výši 845 Kč. Uvedla dále, že nemá žádné splátky jiných úvěrů. Ve smlouvě byl sjednán úvěr na pořízení mobilních telefonů od prodejce [jméno FO]. Úvěr činil 21 999 Kč a žalovaná se zavázala vrátit 28 840 Kč ve 20 měsíčních splátkách po 1 442 Kč Součástí smluvních ujednání strany učinily úvěrové podmínky a sazebník k úvěrovým podmínkám, které byly ke smlouvě přiloženy (smlouva o úvěru na č. l. 23; úvěrové podmínky na č. l. 24; sazební k úvěrovým podmínkám na č. l. 27). 8. [Vyplacení úvěru] Dne 24. 10. 2022 žalobkyně žalované poskytla na základě smlouvy o úvěru částku 21 999 Kč, která byla poukázána na účet [jméno FO] (výpis na č. l. 28). 9. [Splátky od žalované] Žalovaná žalobkyni zaslala celkem 12 splátek po 1 442 Kč (tj. celkem 17 304 Kč) v období od října 2022 do listopadu 2023 (přehled plateb na č. l. 29 až 32; tabulka umoření na č. l. 33). 10. [Oznámení o zesplatnění pohledávky] Žalobkyně dne 4. 4. 2024 doručila do žalované do její dispoziční sféry oznámení ze dne 28. 3. 2023 o tom, že pro její prodlení s úhradou splátek činí okamžitě splatným její dosud nesplatné závazky ze smlouvy (oznámení o zesplatnění a doručenka na č. l. 34). 11. [Předžalobní výzva] Protože žalobkyně nepoukázala žádné další platby (negativní tvrzení žalobkyně), zaslala jí žalobkyně předžalobní výzvu ze dne 24. 9. 2024 (předžalobní výzva na č. l. 35 a podací lístek na č. l. 35 verte). Ani předžalobní výzva však žalovanou nepřiměla k žádné další platbě (negativní tvrzení žalobkyně).

II. Hodnocení soudu

12. Po hmotněprávní stránce na posuzovanou věc dopadá úprava v § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). I.A Pochybení žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované 13. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru platí: (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Poskytovatel úvěru se při zkoumání úvěruschopnosti nemůže spoléhat jen na informace od spotřebitele, ale musí je rovněž ověřovat (srov. bod 19. nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 [N 32/92 SbNU 334]; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) zdůraznil, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a dalším, bod 37.; rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z https://curia.europa.eu; zvýraznění doplněno soudem).

15. V obdobném duchu se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z https://nsoud.cz), který uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ Byť se Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vyjadřoval k již zrušenému § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, s ohledem na obdobnou povahu této regulace s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a její shodný smysl se dané závěry Nejvyššího soudu uplatní i ve vztahu k aktuálně účinnému zákonu o spotřebitelském úvěru. Rovněž Nejvyšší správní soud shledal, že „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána“ (bod 27 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 čj. 1 As 30/2015-39; rozhodnutí Nejvyšší správního soudu jsou dostupná z https://www.nssoud.cz).

16. Žalobkyni jako poskytovatelku úvěru tíží důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že úvěruschopnost žalované byla posouzena, a ohledně prokázání toho, na základě jakých skutečností byla úvěruschopnost posouzena (srov. bod 19. výše zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

17. Soud vyhodnotil, že žalobkyně porušila svou povinnost stanovenou v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nezkoumala řádně.

18. Základní a nezbytnou součástí procesu zkoumání úvěruschopnosti zájemce o spotřebitelský úvěr je zjištění a ověření základních údajů o jeho výdělkové a majetkové situaci. Kruciálním prvkem tohoto procesu je zjištění a ověření výše příjmu. Není-li zjištěna a ověřena výše příjmu uchazeče o spotřebitelský úvěr, není postaveno na jisto, zda takový žadatel vůbec nějaký příjem má, případně zda jeho skutečný příjem není jen zlomkem toho, co jako svůj příjem deklaruje. Bez znalosti a ověření výše příjmu nelze vůbec posoudit, zda a případně jak velké splátky je žadatel schopen splácet. Základem posouzení úvěruschopnosti je vyhodnocení a porovnání příjmové a výdajové stránky hospodaření žadatele, což bez ověřených informací o příjmech nelze řádně vůbec provést.

19. Již samotná skutečnost, že poskytovatel spotřebitelského úvěru vyšel z ničím neověřeného a nedoloženého tvrzení spotřebitele o výši jeho příjmů, je porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Soud konstatuje, že ve smlouvě o úvěru o sobě žalovaná deklarovala, že je zaměstnána jako operatérka výroby s čistým měsíčním příjmem 24 000 Kč, své výdaje na bydlení vyčíslila na 10 000 Kč měsíčně a ostatní pravidelné výdaje na 845 Kč. Uvedla dále, že nemá žádné splátky jiných úvěrů.

21. Žalobkyně sice zjistila výši tvrzených příjmů žalované, ale toto tvrzení žalované neověřovala. Žalovaná pro účely posouzení své úvěruschopnosti tvrdila, že má pravidelný příjem ze zaměstnání u [právnická osoba]. Tvrzení o takovém příjmu bylo třeba ověřit např. z potvrzení zaměstnavatele, z výplatních pásek či např. z výpisu z účtu žalované, případně jiným hodnověrným způsobem. Žalobkyně tvrdí, že údaje od žalované ověřovala v řadě registrů (NRKI, registru rizikových subjektů [právnická osoba], registru SOLUS, interním registru a black listu žalobkyně, insolvenčním rejstříku, evidenci neplatných dokladů, evidenci adres obecních a městských úřadů, registru hledaných osob a centrální evidenci exekucí). Soud zmiňuje, že v žádné z žalobkyní zmíněných evidencí nelze dost dobře ověřit tvrzení žalované o výši jejího příjmu, tím spíše, když žalobkyně tvrdí, že v těchto registrech není žalovaná vedena nebo u ní v nich nejsou negativní informace. Jde vesměs o registry, z nichž by bylo možno seznat selhání žalované při splácení jejich dosavadních závazků. Nejedná se však o zdroj informací, v němž by bylo možno hodnověrně ověřit tvrzení žalované o jejím aktuálním výdělku v době před uzavřením smlouvy o úvěru.

22. Soud tedy shledal, že jednu z nejzásadnějších informací nezbytnou pro posouzení úvěruschopnosti, a to údaj o výši příjmu žalované, žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neověřila. V daném směru tak vycházela z ničím nedoloženého prohlášení žalované, což je případ pochybení při posuzovaní úvěruschopnosti (srov. judikaturu citovanou výše v bodech 14. a 15. výše).

23. Žalobkyně tvrdí, že žalovanou s negativním výsledkem lustrovala v řadě registrů (NRKI, Registru rizikových subjektů [právnická osoba], registru SOLUS, interním registru a black listu žalobkyně, insolvenčním rejstříku, evidenci neplatných dokladů, evidenci adres obecních a městských úřadů, registru hledaných osob a centrální evidenci exekucí). Soud konstatuje, že žalobkyně nepředložila důkazy o tom, že žalovanou v těchto registrech skutečně lustrovala. Nedoložení důkazu o lustraci žalované v těchto registrech však pro hodnocení soudu nemá reálný význam, neboť i kdyby v těchto registrech žalobkyně žalovanou lustrovala, nic to nemění na to, že danými registry nelze hodnověrně ověřit tvrzení žalované o výši jejího příjmu ze zaměstnání. Žalobkyně přitom sama tvrdí, že údaje získané od žalované ověřovala toliko v uvedených registrech a demografických či skóringových modelech.

24. Ani v demografických či skóringových modelech nelze ověřit konkrétní tvrzení žalované o výši jejího příjmu ze zaměstnání, neboť tyto modely obsahují agregovaná či zprůměrovaná data, která však nemají přímou vypovídací hodnotu o konkrétní příjmové situaci žalované.

25. Soud shrnuje, že žalobkyně nedostála své povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru zkoumat úvěruschopnost žalované, neboť se nepřípustně spokojila s ničím nedoloženým tvrzením žalované o výši jejího příjmu, aniž by žalobkyně toto tvrzení hodnověrným způsobem ověřovala (např. tím, že by od žalované požadovala potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, výplatní lístky, výpisy z účtu žalované, ze kterých by byly její příjmy patrné, apod.). II.B Důsledky vadného posouzení úvěruschopnosti 26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v aktuálně platném znění platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. K neplatnosti smlouvy o úvěru v posuzované věci soud přihlédl z úřední povinnosti, jak mu přikazuje právě citované ustanovení.

28. Vhodné dodat, že povinnost v rámci posouzení úvěruschopnosti ověřovat tvrzení spotřebitele o výši jeho příjmu je natolik zásadní, že její porušení nemůže být zhojeno ani v těch (hypotetických) případech, kdy by spotřebitel v plné míře uhradil všechny platby dojednané ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. V daném ohledu nutno odkázat na body 46. až 49. rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 ve věci Nárokuj, s. r. o., proti EC Financial Services, a. s. (rozhodnutí soudního dvora jsou dostupná z https://curia.europa.eu/), kde se uvádí: „i v případě, že úvěrová smlouva uzavřená spotřebitelem byla v plném rozsahu splněna, aniž tento spotřebitel během tohoto plnění nebo v návaznosti na něj utrpěl škodlivé následky, platí, že […] povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před takovými riziky, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. […] Kromě toho Soudní dvůr […] rozhodl, že sankce, která v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele vede k zániku nároku věřitele na sjednané úroky, se jeví jako přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje […]. Je přitom třeba uvést, že kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.

29. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je součástí české transpozice Soudním dvorem rozebírané směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“). Při jeho výkladu je třeba vycházet z tzv. eurokonformního výkladu. Sleduje-li daná směrnice jako jeden ze svých cílů to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, je třeba sankcí neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru reagovat na každý případ porušení povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, včetně porušení povinnosti ověřovat podstatná tvrzení spotřebitele usilujícího o úvěr vztahující se k jeho příjmům. V opačném případě by nebyl cíl směrnice efektivně naplněn.

30. V posuzované věci navíc nešlo o případ, že by žalovaná zaplatila všechny platby (splátky) uvedené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Žalovaná totiž část splátek předpokládaných ve smlouvě nezaplatila, došlo k tomu nicméně v situaci, kdy její úvěruschopnost žalobkyně nezkoumala řádně.

31. Ve svém vyjádření žalobkyně poukázala § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022, podle něhož platilo: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

32. Soud zdůrazňuje, že jde o neaktuální znění zákona, které se navíc na nyní posuzovanou věc neaplikuje, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru byla podepsána dne 19. 10. 2022, tj. za účinnosti zákona ve znění účinném od 29. 5. 2022.

33. Zcela nad rámec nutného odůvodnění (tj. jako pouhé obiter dictum) lze dodat (v bodech 33. až 36. níže), že povinnost soudu přihlížet k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro nezkoumání úvěruschopnosti byla dána i před 29. 5. 2022 (tj. i za účinnosti úpravy v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022), a to s ohledem na nutnost náležité implementace směrnice o spotřebitelském úvěru.

34. Podle čl. 8 odst. 1 zmíněné „směrnice o spotřebitelském úvěru“), platí: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

35. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

36. Čistě jazykový výklad § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru ve znění do 28. 5. 2022 doplněný argumentem a contrario (tj. výklad, že soud nemůže přihlížet k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti, ale může tak činit jen k námitce spotřebitele uplatněné ve lhůtě 3 let od podpisu smlouvy) by byl v rozporu s čl. 8 směrnice o spotřebitelském úvěru, neboť odporuje zásadě efektivity práva Evropské unie (viz bod 36 rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance s.r.o. proti GK). Bránil by totiž účinné ochraně spotřebitele. Na základě čl. 8 a čl. 23 dané směrnice musí vnitrostátní soud z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (bod 46 rozsudku Soudního dvora ve věci OPR-Finance s.r.o. proti GK). Vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice o spotřebitelském úvěru, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 Radlinger a Radlingerová, bod 79). Není-li možný eurokonformní výklad ustanovení vnitrostátního práva, pak je povinností soudu ponechat nepoužité ustanovení vnitrostátního práva odporující právu Evropské unie (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 3. 1978 ve věci 106/77 Simmenthal, bod 24). S ohledem na nezbytnost upřednostnit eurokonformní výklad a povinnost soudu neaplikovat ustanovení vnitrostátního předpisu, který odporuje právu Evropské unie, byla dána i za úpravy účinné do 28. 5. 2022 povinnost soudu i bez návrhu přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru založené porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost. Ostatně i podle Ústavního soudu nebylo možno § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 aplikovat v tom smyslu, že by k neplatnosti smlouvy o úvěru mohl soud přihlédnout jen k námitce spotřebitele uplatněné v tříleté promlčecí lhůtě (body 20. a 21. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

37. Co se týče důsledků neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru pro pochybení při zkoumání úvěruschopnosti, k čemuž soud v posuzované věci hleděl z úřední povinnosti, je nutno uvést následující. Žalovaná je v takovém případě žalobkyni podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem.

38. Jak uvedl Nejvyšší soud v bodu 16. rozsudku ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z https://www.nsoud.cz): „Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru.“ 39. Žalobkyni byla na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuta částka 21 999 Kč, z níž žalovaná vrátila celkem 17 304 Kč. Žalovaná je tudíž žalobkyni zaplatit 4 695 Kč (21 999 Kč – 17 304 Kč).

40. V důsledku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nemá žalobkyně vůči žalované nárok na nic jiného než na vrácení dosud nezaplacené části poskytnuté jistiny. Nemá tudíž nárok ani na smluvní pokuty z neplatné smlouvy či úrok sjednaný v neplatné smlouvě.

41. Co se týče splatnosti jistiny, na jejíž vrácení je nárok podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, lze odkázat na body 16. a 17. zmíněného rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 Nejvyššího soudu, kde se lze dočíst: „Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text ‚v době přiměřené jeho možnostem‘ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ (Zvýraznění doplněno soudem.)

42. V posuzované věci je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V takovém případě samotná výzva věřitele k plnění nezakládá splatnost dosud nehrazené jistiny. Protože splatnost dosud neuhrazené jistiny může v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nastat jen na základě dohody účastníků o splatnosti, nebo na základě soudního určení, nemá žalobkyně nárok na úhradu nákladů spojených se zasláním upomínek či oznámení o zesplatnění úvěru. Jelikož k dohodě účastníků o splatnosti dosud nevrácené části jistiny nedošlo, je splatnost určena až tímto rozsudkem. V takové situaci ovšem žalobkyně upomínky zasílala žalované ještě před splatností nezaplacené části jistiny. Oznámení o zesplatnění celého dluhu je zcela bez právního významu s ohledem na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a s ohledem na kogentní úpravu v § 87 odst. 1 větě třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Náklad na zaslání takových upomínek a oznámení o zesplatnění pak nepředstavuje důvodně vynaložený náklad spojený s uplatněním pohledávky a nelze jej tak považovat ani za příslušenství pohledávky podle § 513 občanského zákoníku. Žalobkyně tudíž nemá právo vůči žalované právo na úhradu nákladů na zaslání těchto upomínek a oznámení o zesplatnění úvěru.

43. Jak vyplývá z hodnocení Nejvyššího soudu v bodě 20. rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: splatnost u povinnosti vrátit jistinu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává, není-li zde dohody stran, až na základě rozhodnutí soudu. Shodně viz závěr bodu 34. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. 25 Co 140/2023. V posuzované věci je splatnost dosud nesplacené části jistiny založena až po právní moci tohoto rozsudku, žalovaná tudíž v době rozhodování soudu není v prodlení a žalobkyni tak nenáleží žádný úrok z prodlení spojený s platbou jistiny.

44. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že spotřebitel je povinen zaplatit dlužnou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Na samotném spotřebiteli leží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že v není v jeho možnostech zaplatit celou dlužnou jistinu najednou, nýbrž jen po splátkách rozložených v určité době, či dokonce že není v současnosti schopen splácet vůbec (viz bod 17. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 15 Co 246/2022). Při řešení otázky důkazního břemene mezi stranami lze vyjít z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném občanském soudním řádu. Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020 čj. 22 Cdo 1287/2020-502). Norma obsažená v § 87 odst. 1 větě poslední zákona o spotřebitelském úvěru („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“) je v části, která se týká určení doby vracení jistiny, a to tak že má jít o dobu přiměřenou možnostem spotřebitele, příznivá k samotnému spotřebiteli. Jde totiž o normu, která modifikuje povinnost platit ve prospěch spotřebitele tak, že ji rozkládá v čase. Je tudíž na samotném spotřebiteli, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, které podporují závěr, že dlužnou jistinu není schopen splatit najednou. Půjde především o skutečnosti týkající se příjmu spotřebitele a jeho celkových sociálních a majetkových poměrů (srov. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru), tj. skutečnosti, o kterých ví nejlépe jen sám spotřebitel a o nichž má právě spotřebitel nejlepší možnost nabídnout důkazy.

45. Žalovaná v řízení ani netvrdila, natož aby prokázala, že v jejích možnostech není dlužnou jistinu zaplatit najednou, resp. že doba přiměřená poměrům žalované by vyžadovala splátkování dlužné jistiny. Jelikož se žalovaná neúčastnila jednání, nebylo možno jí ani adresovat výzvu podle § 118a o. s. ř. Za této situace soud rozhodl o tom, že žalovaná je povinna zaplatit celou dlužnou jistinu najednou, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. S ohledem na výši dlužné částky 4 695 Kč soud nespatřuje překážky pro to, aby taková částka byla zaplacena v obecné pariční lhůtě 3 dnů.

III. Náklady řízení

46. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Převažující úspěch ve sporu měla žalovaná, která by tak měla nárok na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Jelikož však žalovaná zůstala v řízení zcela pasivní a žádné náklady řízení nevynaložila, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení