10 C 57/2024 - 122

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Kučerou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalobkyně B] sídlem [Adresa žalobkyně B] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem Jaromírova 60, 120 00 Praha 2 zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 10 365 704,21 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], sp. zn. [sp. zn.], č. j. [sp. zn.] ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č. j. [sp. zn.], rozsudkem soudu, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 365 704,21 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 365 704,21 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne [datum] nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne [datum], sp. zn. [sp. zn.], č. j. [sp. zn.] ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č. j. [sp. zn.], rozsudkem soudu, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 365 704,21 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 365 704,21 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že shora uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním hodnocení ohledně otázky promlčení, když žalobkyně má za to, že nárok žalobkyně není promlčen, v důsledku čehož bylo o uplatněném nároku nesprávně rozhodnuto. V průběhu řízení panoval spor ohledně určení právní úpravy, která se má aplikovat, tj. zda-li bude aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nebo zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dle napadeného rozhodnutí je nutné aplikovat úpravu obsaženou v občanském zákoníku. Žalobkyně má však za to, že by se její nárok měl posoudit dle úpravy obchodního zákoníku, avšak i při aplikaci zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, není nárok promlčen. O škodě a o (nejprve) přibližném rozsahu škody se žalobkyně, resp. Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen „MPO“), dozvěděla v prosinci roku 2020, kdy byl podán návrh k ERÚ. O konkrétně vyčíslené škodě se potom MPO dozvědělo až ve dnech [datum] (pro období od [datum] až [datum]) od [právnická osoba]. a [datum] (pro období od roku [Anonymizováno] do roku [Anonymizováno]) od ERÚ, jak o tom svědčí přiložená sdělení ERÚ a [právnická osoba]. Obsahem těchto vyjádření je vyčíslení neoprávněně čerpané podpory žalovanou, která právě představuje výši způsobené majetkové újmy. ERÚ a [právnická osoba]. jsou pro daná období jedinými subjekty, které v rámci své činnosti shromažďují data týkající se výše čerpané podpory, z čehož vyplývá, že o výši škody se žalobkyně, jinak než jejich prostřednictvím dozvědět nemohla. O celkové výši škody se žalobkyně mohla dozvědět až na základě těchto vyjádření, přičemž právě data jejich vyhotovení jsou podstatná pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Další významným datem pro posouzení otázky promlčení, je datum zrušení licence žalované k provozování fotovoltaické elektrárny, k čemuž došlo rozhodnutím ERÚ o zrušení licence ze dne [datum], č. j. [sp. zn.] ve spojení s rozhodnutím o potvrzení zrušení licence ze dne [datum], č. j. [sp. zn.]. Teprve po odnětí licence na provozování fotovoltaické elektrárny bylo beze všech pochybností zřejmé, že žalovaná elektrárnu provozovala neoprávněně a neoprávněně čerpala podporu. Do této doby byla licence v platnosti a teprve jejím odnětím vyšla předchozí nezákonná činnost žalované najevo definitivně a až tehdy bylo bez dalšího zřejmé, že za majetkovou újmu odpovídá subjekt, který předchozí činnost provozoval neoprávněně, tedy bez licence. K promlčení nároku tedy nemohlo dojít ani z tohoto pohledu. S čím žalobkyně dále rezolutně nesouhlasí, je hodnocení správního orgánu, jakým způsobem se žalobkyně, tedy MPO jako příslušná organizační složka státu, dozvěděla o škoda či mohla a měla dozvědět, a to sice z činnosti [právnická osoba]., jehož jediným akcionářem je stát, či od státního zástupce s tím, že takto nabytou vědomost o škodě lze považovat za dostatečnou pro uplatnění u příslušného orgánu. Tyto závěry jsou nesprávné i pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, a to např. s rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 3643/2015, které uvádí: Počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku státu na náhradu škody (§ 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.) se váže k okamžiku, kdy se o škodě a o škůdci dozvěděla ta organizační složka státu, která při uplatňování jeho práva za něj jeho jménem jedná. Z toho je zřejmé, že v podmínkách státu odpadá u jiných osob očekávatelná aktivita, charakterizovaná obvykle slovy „vědět měl a mohl“. Bez ohledu na shora uvedenou argumentaci ohledně otázky promlčení dle občanského zákoníku je však žalobkyně přesvědčena, že otázku promlčení je nutné posoudit dle zákona č. 513/1991 Sb., tedy dle obchodního zákoníku, neboť vztah mezi žalobkyní a žalovanou je nutné subsumovat pod ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého se tímto zákonem řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. Žalobkyně k tomu dále uvedla, že není pochyb o tom, že výroba elektrické energie ze slunečního záření jakožto součást státního energetického mixu je zabezpečováním veřejných potřeb. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 se veřejnou potřebou rozumí „…nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti nebo obce, potřeby v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem. Půjde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotnictví, životního prostředí, sociální, kulturní, zajišťované státem.“ Definici veřejné potřeby dále poskytuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4260/2011, které stanoví, že zabezpečování veřejných potřeb zahrnuje uspokojování potřeb neurčitého počtu lidí, a to bez ohledu, zda jde o celou společnost nebo pouze o její část. Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp. Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení apod. Pojem zabezpečování veřejných potřeb užitý v ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák. je vykládán tzv. v širších souvislostech. V případě, že například oprava osvětlení je veřejnou potřebou, lze s jistotou konstatovat, že v souladu se zásadou a minori ad maius je nepochybně i ekologická výroba elektrické energie zajišťováním veřejných potřeb. S ohledem na aplikaci obchodního zákoníku je pak nutné vycházet i z tam obsažené úpravy promlčení, tzn. i úpravy týkající se délky promlčecí lhůty, která dle ustanovení § 397 činí čtyři roky. Dále žalobkyně namítá, že žalovanou vznesenou námitku promlčení považuje za rozpornou s dobrými mravy. Námitku promlčení vznesla žalovaná jako subjekt, který byl v souvislosti s uplatněným nárokem uznán vinným trestným činem (zločinem) a vznesenou námitkou promlčení jen žalovaná pokračuje v zříkání se vlastní odpovědnosti za způsobený následek. Objektivní desetiletá promlčecí doba přitom neuběhla. K výši škody žalobkyně uvedla, že v letech [Anonymizováno] a [Anonymizováno] byla podpora vyplacena žalované společností [právnická osoba]. ve výši 3 362 982,94 Kč a 2 643 534,60 Kč, jak vyplývá z dopisu ERÚ ze dne [datum]. V období od [datum] do [datum] obdržela žalovaná podporu formou tzv. zelených bonusů od [právnická osoba]., v celkové částce 4 359 186,67 Kč, jak vyplývá z dopisu [právnická osoba]. ze dne [datum].

2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala, a to ani z části. Opětovně vznesla námitku promlčení a uvedla, že ke stejnému závěru dospěl i ERÚ. Žalovaná uvedla, že daný nárok je promlčen, když s tímto promlčením se správní orgán náležitě vypořádal. Samotný návrh byl podán více než 2 roky po vynesení trestního rozsudku vůči žalované. Tedy nikoliv v subjektivní promlčecí lhůtě. Do promlčecí doby se též započítává jak subjektivní, tak objektivní promlčecí doba před zahájením trestního řízení. Pro posouzení promlčení není nikterak podstatné, kdy žalovaná obdržela licenci, byla jí licence zrušena či uzavřela smlouvu s [právnická osoba]. Právně relevantní data jsou ta, které též uvádí sama žalobkyně, a to [datum], kdy byl předmětný nárok uplatněn za žalobkyní u Policie ČR (policií byla žalobkyně vyzvána dne [datum]), [datum], kdy nárok byl uplatněn žalobkyní při prvním hlavním líčení u soudu a [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, kterým skončilo trestní řízení proti žalované. Zde si dovolí žalovaná namítnout, vzhledem k argumentaci žalobkyně, že žalobkyně byla na vyhlášení rozsudku u Vrchního soudu v Olomouci přítomna prostřednictvím svého zástupce a v žádném případě tak není rozhodující, kdy sama rozsudek obdržela. Dále žalovaná uvedla, že již v řízení před ERÚ uváděla, že nárok žalobkyni nevznikl a vzniknout nemohl, neboť již v trestním řízení byly žalované uloženy takové sankce, které se s žalovanou částkou překrývají a žalované byla uložena povinnost tyto částky hradit, dále částky za elektrickou energii, kterou žalovaná dodala, a rovněž daňová problematika, kdy žalovaná odvedla de facto žalobkyni daňovou povinnost, které se zde žalobkyně opět domáhá. Žalované byla rovněž uložena Státní energetickou inspekcí úhrada částky 2 000 000 Kč, když se opět jedná o překrývající se nárok.

3. Ve věci se vyjádřil i Energetický regulační úřad, který ve svém vyjádření uvedl, že stěžejní námitky žalobkyně byly vypořádány již v rámci napadených rozhodnutí, a proto plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. j. [sp. zn.] ze dne [datum] a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu č. j. [sp. zn.] ze dne [datum]. ERÚ založil napadená rozhodnutí na skutečnosti, že žalovaná vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně, kterou ERÚ uznal jako důvodnou, a proto nebylo možné nárok žalobkyni přiznat. Z uvedeného důvodu bylo nadbytečné zabývat se podrobněji hmotněprávním nárokem nad rámec otázky promlčení.

4. Žalobkyně podala dne [datum] žalobu proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ve smyslu ustanovení § 244 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) Žalobkyni bylo rozhodnutí Rady doručeno dne [datum], což soud zjistil z doručenky od rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č. j. [sp. zn.]. Žaloba tak byla podána včas.

5. Podle ustanovení § 250e odst. 2 o. s. ř. soud může vzít za svá též skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena.

6. Vzhledem k tomu, že provedené dokazování správním úřadem poskytuje spolehlivý základ ohledně skutkových zjištění správního orgánu vzal je soud za svá. Nad rámec toho provedl k důkazu doručenky o doručení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne [datum], č. j. [sp. zn.] a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [sp. zn.]-1983, v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. pak provedl k důkazu výpis z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]. a stanovy společnosti [právnická osoba]., ve znění ke dni [datum], na což soud účastníky při jednání upozornil, když i uvedl důvody, pro které tyto důkazy provedl.

7. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]., bylo zjištěno, že společnost má jediného akcionáře – stát Českou republiku. Práva akcionáře ve společnosti vykonává jménem státu [Anonymizováno], kdy tento stav byl zapsán dne [datum]. Společnost vznikla dne [datum] zápisem do obchodního rejstříku.

8. Ze stanov společnosti [právnická osoba]., ve znění ke dni [datum], bylo zjištěno, že dle čl. 13 odst. 2 věta první má-li společnost jediného akcionáře, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady podle § 12 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, vykonává tento akcionář. Podle stejného čl. odst. 4 písm. e) do působnosti valné hromady mj. spadá volba a odvolání členů dozorčí rady. Podle čl. 31 bod 1 statutárním orgánem společnosti je představenstvo. Podle stejného čl. bod 2 věta druhá členy představenstva volí a odvolává dozorčí rada. Podle čl. 32 bod 3 představenstvo jednou za účetní období, předkládá valné hromadě zprávu o podnikatelské činnosti společnosti a o stavu jejího majetku. Tato zpráva je vždy součástí výroční zprávy. Podle čl. 37 bod 2 členy dozorčí rady volí a odvolává valná hromada. Podle čl. 38 bod 3 dozorčí rada je oprávněna nahlížet do všech dokladů a záznamů týkajících se činnosti společnosti a kontrolovat, zda jsou účetní zápisy vedeny řádně a v souladu se skutečností a zda se podnikatelská či jiná činnost společnosti děje v souladu s jinými právními předpisy a stanovami. Podle stejného čl. bod 5 o výsledcích kontrolní činnosti informuje dozorčí rada valnou hromadu.

9. Z doručenky o doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [sp. zn.]-1983 bylo zjištěno, že rozsudek byl [právnická osoba] doručen dne [datum].

10. Soud pak pro nadbytečnost zamítl ostatní důkazy, když podle ustanovení § 250e odst. 2 o. s. ř. vzal za svá skutková zjištění správního orgánu.

11. Žalobkyně se v řízení domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, jak je uvedeno shora.

12. V řízení podle části páté občanského soudního řádu je věcí samou nárok, který byl uplatněn u správního orgánu a o němž správní orgán rozhodl. Domáhá-li se žalobce žalobou (podanou podle ustanovení § 246 odst. 2 o. s. ř.) nového projednání a rozhodování věci soudem v občanském soudním řízení, soud zjišťuje ve vztahu k uplatněnému nároku v návaznosti na výsledky správního řízení skutkový stav věci a provádí právní posouzení věci. Pro rozhodnutí soudu o tomto nároku je (mimo jiné) významné to, k jakým závěrům soudu dospěl ve srovnání se správním orgánem. Rozhodnutí správního orgánu je z pohledu ustanovení § 250i o. s. ř. správné, dospěl-li soud v občanském soudním řízení provedeném podle části páté občanského soudního řádu ke shodnému závěru jako správní orgán. Při posuzování věci samé soud zkoumá, jaká mají účastníci řízení na základě zjištěného skutkového stavu podle hmotného práva ve svých právních vztazích práva a povinnosti a zda, popřípadě v jakém rozsahu, práva a povinnosti v právních vztazích účastníků odůvodňují vyhovění návrhu, podanému před správním orgánem. Dospěje-li soud ke stejnému závěru jako správní orgán o tom, jak má být rozhodnuto o návrhu nebo jak má být jinak rozhodnuto ve věci samé, je rozhodnutí správního orgánu správné a soud žalobu (podanou podle ustanovení § 246 odst. 2 o. s. ř.) - jak vyplývá z ustanovení § 250i o. s. ř. - zamítne. Pro závěr o správnosti rozhodnutí správního orgánu samo o sobě není (z pohledu ustanovení § 250i a § 250j odst. 1 o. s. ř.) významné, zda a do jaké míry soud učinil shodná zjištění nebo závěry o skutkovém stavu věci jako správní orgán, popř. zda a do jaké míry shodně aplikoval hmotné právo. Podstatné je jen to, zda rozhodnutí správního orgánu ve svém výroku zcela odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů soudu; všude tam, kde nastala »shoda výroků, jde o správné rozhodnutí správního orgánu, i když soud ke shodě výroků vedly odlišné důvody než správní orgán. Shodnost rozhodnutí správního orgánu se závěry soudu je samozřejmě třeba posuzovat po obsahové stránce; rozhodnutí správního orgánu je správné i tehdy, má-li soud za to, že mělo být formulačně vyjádřeno jinak, nemůže-li mít odlišná formulace vliv na obsah výrokové části rozhodnutí správního orgánu" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3932/2015).

13. Soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou podjatosti před správními orgány.

14. ERÚ se správně nejprve zabýval otázkou případné podjatosti. Žalovanou namítaná podjatost ERÚ nebyla shledána jako důvodná, ostatně žalovaná ani žádné konkrétní skutečnosti ohledně podjatosti netvrdila, když toliko namítala systémovou podjatost ERÚ, soud pak ani neshledal žádné skutečnosti, ze kterých by podjatost oprávněné úřední osoby vyplývala. K systémové podjatosti pak soud dále uvádí, že se jí obecně rozumí stav, kdy lze důvodně pochybovat o nestranném rozhodování oprávněných úředních osob v důsledku jejich zaměstnaneckého či služebního poměru k subjektu veřejné správy, v němž tyto osoby působí. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2019, č. j. 9 As 70/2019-34, pak vyplývá, že není potřeba se takovou námitkou systémové podjatosti zabývat, musí ale být zmíněna v odůvodnění konečného rozhodnutí. Účastníkovi řízení totiž přirozeně zůstává zachováno právo námitku podjatosti rozhodujících úředních osob uplatnit i v rámci opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí.

15. Správní orgán následně postupoval správně, když se zabýval otázkou promlčení, neboť v případě, kdy je právo, které žalobkyně uplatňuje, promlčeno, a žalovaná námitku promlčení vznese, nelze promlčené právo žalobkyni přiznat. Žalovaná vznesla námitku promlčení ve vyjádření ze dne [datum]. Prvostupňový správní orgán této námitce vyhověl, což bylo stěžejním důvodem pro zamítnutí návrhu, ze stejného důvodu pak i Rada ERÚ potvrdila jako věcně správné rozhodnutí orgánu prvního stupně.

16. Soud se stejně jako správní orgány zabýval otázkou aplikace rozhodné právní úpravy na danou věc, ostatně toto byla i jedna z námitek žalobkyně.

17. Nejprve je tak třeba určit rozhodnou právní úpravu pro posouzení otázky promlčení v řízení, ve kterém je uplatňován nárok na náhradu škody, neboť v době, ve které docházelo ke vzniku žalobkyní tvrzené škody, nabyl ke dni 1. 1. 2014 účinnosti nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“), který sjednotil dosavadní dvojkolejnost závazkového práva (občanskoprávní a obchodněprávní úprava), když před správními orgány byl uplatňován nárok na náhradu škody za období od [datum] do [datum], tedy za období, ve kterém probíhalo protiprávní jednání žalované, když v tomto období žalovaná neoprávněně čerpala podporu za vyrobenou elektřinu určenou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, ačkoli podmínky pro její výplatu v předmětném období nesplňovala. Pro posouzení rozhodné právní úpravy je však stěžejní okamžik, ke kterému žalovaná začala porušovat povinnosti stanovené právními předpisy, nikoliv okamžik vzniku škody v podobě dílčích nároků. Jelikož k porušení právní povinnosti došlo před účinností nového občanského zákoníku, kdy za tento okamžik je třeba považovat okamžik udělení licence, bude se otázka promlčení řídit dosavadními právními předpisy.

18. Rozhodné je tedy, kdy žalovaná začala porušovat povinnosti stanovené právními předpisy, nikoliv okamžik vzniku škody. Soud tedy aplikoval starý občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“). Otázku střetu staré a nové úpravy pak výslovně řeší přechodná ustanovení v § 3028 až 3079 o. z.

19. Podle všeobecného přechodného ustanovení podle ustanovení § 3028 odst. 3 věta první o. z. platí, že „není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

20. Podle ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

21. Podle ustanovení § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

22. Soud neaplikoval zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník) z níže uvedených důvodů, když je podstatné, že žalobkyně: ČR – [Anonymizováno] není účastníkem trhu s elektřinou, který by se jakkoliv přímo podílela na právních vztazích souvisejících s výrobou elektřiny či jejím výkupem. Žalobkyně je oproti tomu subjekt, který se podílí na financování veřejné podpory vztahující se k výrobě elektřiny, a to nikoliv přímo ve vztahu k jednotlivým výrobcům. K tomu soud dále uvádí, shodně jako ERÚ, že podle ustanovení § 373 obchodního zákoníku, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Podle ustanovení § 757 obchodního zákoníku pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl. Jak konstatuje právní doktrína [POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z., a kol. Obchodní zákoník: Komentář, komentář k ustanovení § 387 (citováno z ASPI)], předpisy obchodního zákoníku o náhradě škody jsou systematicky zařazeny v části třetí, která se zabývá obchodními závazky, a také tyto předpisy se skutečně zabývají vyčerpávajícím způsobem právě náhradou škody, která byla způsobena porušením povinností z obchodních závazkových vztahů. Tedy v zásadě jde o případy náhrady škody kontraktní. Z tohoto hlediska není žádných přesahů do občanského zákoníku. Jinak řečeno, právní úprava náhrady škody v obchodním zákoníku se z hlediska možnosti vzniku škody porušením závazku či porušením právního předpisu omezovala primárně na náhradu škody způsobenou porušením závazku (smluvní povinnosti), a to logicky závazku podléhajícímu režimu obchodního zákoníku. Zákon připouští možnost náhrady škody porušením právního předpisu v tomto režimu, ale výslovně jen tehdy, pokud jde o porušení povinnosti stanovené obchodním zákoníkem. O takový případ se zde nejednalo a argumentace sporných stran k identifikaci takové povinnosti ani nesměřovala. Je tedy zřejmé, že mezi žalobkyní a žalovanou nelze identifikovat existenci závazkového právního vztahu v režimu obchodního zákoníku, když je nutno rovněž vycházet z ustanovení § 261 odst. [právnická osoba] zákoníku, podle něhož se příslušnou částí zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. Teorie práva tyto obchodní závazkové vztahy označuje jako relativní obchody. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, jejichž obsahem je uspokojování veřejných potřeb. Stěžejní pro určení, jaké právní úpravě právní vztah mezi účastníky řízení podléhá, je kritérium, zda je realizací závazkového vztahu zabezpečována veřejná potřeba. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 873/2006 závěr, zda právní subjekt vystupuje v určitém závazkovém vztahu jako podnikatel nebo nepodnikatel, je ovšem potřeba činit vždy s ohledem na konkrétní situaci, konkrétní předmět smlouvy a vzájemné postavení smluvních stran. Tentýž rozsudek pak uvádí, že pojem zabezpečování veřejných potřeb použitý v § 261 odst. 2 ObchZ je na základě konstantní judikatury Nejvyššího soudu pravidelně vykládán v širších souvislostech, tedy dosti extenzivně. Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou pravidelně zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp.“. Obdobně s tímto pojmem pracuje i komentářová literatura, podle které vyjmenovat tyto oblasti je zcela nemožné, zasahují do tak rozmanitých oblastí jako je obrana a bezpečnost státu, kultura, školství, životní prostředí, sociální a zdravotní zabezpečení a mnoho a mnoho dalších.“ Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4260/2011, zabezpečování veřejných potřeb zahrnuje uspokojování potřeb neurčitého počtu lidí, a to bez ohledu, zda jde o celou společnost nebo pouze o její část. Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp. Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení apod. Kvalifikování určitého vztahu při zajišťování veřejných potřeb předpokládá existenci závazkového vztahu založeného smlouvou. Soud je stejného názoru jako ERÚ, že vztah výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a její podporování státem má jiný charakter. Podstatné je, že žalobkyně není účastníkem trhu s elektřinou, který by se jakkoliv přímo podílel na právních vztazích souvisejících s výrobou elektřiny či jejím výkupem. Je třeba odlišovat rovinu právních vztahů mezi výrobci elektřiny a jinými účastníky trhu, kterým je tato elektřina fyzicky dodávána nebo kteří jsou povinni ji vykupovat. Tyto vztahy, jakkoliv jsou založeny na základě zákonem stanovených práv a povinností, se často realizují prostřednictvím smluvních vztahů. Žalobkyně je oproti tomu subjekt, který se podílí na financování veřejné podpory vztahující se k výrobě elektřiny, a to nikoliv přímo ve vztahu k jednotlivým výrobcům, tj. bez ohledu na to, že poskytování veřejné podpory nelze označit za obchodněprávní závazek, žalobkyně v žádném závazkovém vztahu vůči jednotlivým výrobcům není.

23. V tomto případě nelze problematiku podpory za vyrobenou elektřinu podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, účinného do 31. 12. 2012, a zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, účinného od 1. 1. 2013, považovat za činnost týkající se zabezpečování veřejných potřeb a současně nebyla mezi státem a podnikatelem (výrobcem) uzavřena smlouva, která by obsahovala závazky týkající se podpory elektřiny.

24. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že přestože je možné dovodit obecný zájem na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů, soud neshledal mezi účastníky řízení existenci právního vztahu, který by podléhal úpravě obchodního zákoníku, a proto se ztotožnil s vyloučením aplikace obchodního zákoníku a otázku promlčení nároku na náhradu škody bude shodně posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb. Soud tak ani tuto námitku žalobkyně neshledal důvodnou, a to právě ze shora uvedených důvodů.

25. Podle ustanovení § 100 obč. zák. platí, že právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

26. Podle ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 stejného ustanovení se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

27. Vzájemný vztah shora uvedených dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že by poškozenému ještě běžela i druhá promlčecí doba. Tak např. jestliže ode dne, kdy se poškozený dozvěděl jak o škodě, tak o tom, kdo za ni odpovídá, uplynou do výkonu (uplatnění) práva na náhradu škody více než dva roky subjektivní promlčecí doby a škůdce namítne v soudním řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčí bez ohledu na to, že ještě nedoběhla celá objektivní promlčecí doba (to platí i tehdy, jde-li o škodu způsobenou úmyslně, kdy se jinak uplatňuje objektivní desetiletá promlčecí doba). Objektivní promlčecí dobu však jako nejzazší mez nelze v žádném případě překročit.

28. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty není podstatná vědomost poškozeného o přesné výši způsobené škody, ale postačuje přibližný odhad. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích.). K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 628/2007.

29. Vědomost poškozeného o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, jako předpoklady pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, musí být splněny kumulativně.

30. Jak bylo již zmíněno shora a s ohledem na ustanovení § 3036 o. z. se promlčení nároku i po [datum] posuzuje podle ustanovení § 106 zákona obč. zák.

31. Soud pak vyšel z tohoto skutkového stavu: Dne [datum] byla žalované udělena licence č. [hodnota], č. j. [sp. zn.], pro výrobu elektřiny v provozovně [Anonymizováno]. Dne [datum] byl vydán rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. [sp. zn.]-1891. Proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání. Dne 25. 10 2018 byl vydán rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, č. j. [Anonymizováno]-1983. Tímto rozsudkem byl [jméno FO] (jednatel žalované) a žalovaná uznáni vinnými z důvodu uvedení nepravdivé revizní správy a s tím souvisejícím ziskem neoprávněné licence. V rozsudku bylo mj. uvedeno, že podle § 229 odstavec 1 trestního řádu se poškozená Česká republika – Energetický regulační úřad, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Dne [datum] bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu, č.j. [sp. zn.]-2051, o dovolání nejvyššího státního zástupce, kterým byly zrušeny výše uvedené rozsudky v částech týkajících se obviněného [jméno FO]. Naopak dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch žalované bylo odmítnuto. Dne [datum] a [datum] byla vydána rozhodnutí správního orgánu prvého (č. j. [sp. zn.]) a druhého stupně (č. j. [sp. zn.]) o zrušení licence č. j. [sp. zn.] odpůrce ke dni [datum]. Dne [datum] podala žalobkyně návrh na zahájení sporného správního řízení směřující proti žalované. Dne [datum] byl vydán rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. [sp. zn.]-2161, kterým byl [jméno FO] (jednatel odpůrce) uznán vinen z důvodu uvedení nepravdivé revizní zprávy, čímž získal pro odpůrce neoprávněnou licenci. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

32. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. [sp. zn.]-1983 ze dne [datum], tj. právě [datum]. V předmětném rozsudku, kterým došlo k odsouzení [jméno FO] (jakožto jednatele žalované) a žalované za podvod, který spáchali v souvislosti s udělením licence žalované, je mj. uvedeno, že se žalovaná „neoprávněně obohatila na úkor Českého státu, prostřednictvím v první řadě společnosti [právnická osoba]., a [právnická osoba]., které by však vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovaly jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností, a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky, a dále společnosti [právnická osoba].“. V odůvodnění je dokonce vyčísleno, v jakých částkách k takovému obohacení mělo dojít. Nejpozději vydáním tohoto rozsudku se žalobkyně mohla, ale také měla dozvědět o škodě, tj. o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou bylo objektivně možné vyčíslit v penězích. K předběžnému vyčíslení škody došlo na straně 3 rozsudku, ale i v dalších částech jeho odůvodnění, z rozsudku se podávají skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 628/2007. Od tohoto dne je proto nutné nejpozději počítat běh dvouleté subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.

33. Žalobkyně nenamítala, že by se počátek běhu promlčecí doby neměl vztahovat k rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. [sp. zn.]-1983 ze dne 25. 10 2018, tedy nerozporuje, že právě jeho prostřednictvím se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá dozvěděla, ale argumentuje nesprávným určením počátku běhu promlčecí doby, který se podle jejího názoru nemá vztahovat ke dni nabytí právní moci tohoto rozsudku, ale ke dni doručení jeho písemného vyhotovení žalobkyni, resp. [právnická osoba], ke kterému došlo až [datum]. Žalobkyně přitom odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3643/2015, v němž je uvedeno, že počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku státu na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se o škodě a o škůdci dozvěděla ta organizační složku státu, která při uplatňování jeho práva za něj jeho jménem jedná.

34. Vzhledem k ustanovení § 3041 odst. 1 větě první o. z. se právní povaha státu a jeho jednání v soukromoprávních vztazích posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ustanovení § 21 obč. zák.

35. Podle ustanovení § 21 obč. zák., pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou.

36. Podle ustanovení § 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném od [datum] (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), tento zákon upravuje způsoby a podmínky hospodaření s majetkem České republiky (dále jen „stát“), vystupování státu v právních vztazích, jakož i postavení, zřizování a zánik organizačních složek státu. Podle ustanovení § 14 odst. 4 téhož zákona příslušná organizační složka důsledně využívá všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy a včas uplatňuje zejména právo na náhradu škody, právo na vydání bezdůvodného obohacení a výhradu soupisu pozůstalosti, je-li stát povolán za dědice. Zvláštní právní předpis může stanovit, ve kterých případech a za jakých podmínek v řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku vystupuje za stát jiná než příslušná organizační složka. Podle ustanovení § 14 odst. 5 věty první téhož zákona příslušná organizační složka průběžně sleduje, zda dlužníci včas a řádně plní své dluhy, a zejména včasným uplatněním a vymáháním práv státu zajišťuje, aby nedošlo k promlčení nebo zániku těchto práv.

37. Soud je shodného názoru je ERÚ, že citovaný závěr Nejvyššího soudu na posouzení této věci nic nemění. Ačkoliv žalobkyně v předmětném trestním řízení jako účastník řízení nevystupovala, jakožto domnělému poškozenému byl trestní rozsudek doručován operátorovi trhu – společnosti [právnická osoba]., se sídlem [adresa], IČO: [IČO], když jediným akcionářem této společnosti je stát Česká republika a práva akcionáře zde jménem státu vykonává [Anonymizováno], což vyplývá z obchodního rejstříku. Ze stanov účinných v rozhodné době, tedy i v době, kdy nabyl právní moci předmětný trestný rozsudek byl jediným akcionářem stát, jednající žalobkyní, která ve společnosti vykonávala prostřednictvím svých osob funkci statutárního orgánu, valné hromady včetně dozorčího orgánu. Je tak zřejmé, že žalobkyně byla a je ovládající osobou ve společnosti [právnická osoba]. Česká republika tak prostřednictvím věcně příslušné organizační složky nabyla, resp. měla nabýt vědomost o vzniku škody na základě trestního rozsudku, neboť z tohoto rozsudku a k tomuto dni nabyl operátor trhu vědomost o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Takovouto vědomost České republiky lze považovat za dostatečnou pro to, aby vzniklou majetkovou újmu mohla uplatnit ve smyslu výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005. K tomu soud dále uvádí, že aby se právnická osoba dozvěděla o škodě a kdo za ni odpovídá, není ani rozhodné, aby tuto vědomost nabyl její statutární orgán; postačí, když se o tom dozví některý její organizační útvar a jeho vedoucí zaměstnanec, popř. zaměstnanec, do jehož působnosti náleží řídit práce na určitém úseku a činit tam opatření k tomu, aby nedocházelo ke škodám. (ŠVESTKA, Jiří. § 106 [Promlčení práva na náhradu škody]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 604, marg. č. 2.). Soud tak nemá důvod pochybovat, že se žalobkyně dozvěděla z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]-1983, kdo odpovídá za způsobnou škodu, a to ještě za situace, kdy byl pravomocným rozhodnutím odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Od tohoto dne tak počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění požadovaného nároku.

38. Počátek běhu promlčecí lhůty pak nelze odůvodňovat a prodlužovat pasivitou žalobkyně, neboť ta musela vědět o trestním řízení vedeném proti žalované a jeho jednateli, znala odsuzující rozsudek za trestný čin podvodu, jehož se jmenovaní dopustili v souvislosti s udělením licence a současně bylo v tomto rozsudku uvedeno, že dosáhli majetkového prospěchu na úkor státu. V tomto směru není možno dovozovat, že by subjektivní lhůta pro počátek plynutí promlčecí doby měla začít běžet od jiného data, než právní moci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], č. j. [sp. zn.]-1983.

39. Námitka žalobkyně, že až po odnětí licence na provozování fotovoltaické elektrárny bylo beze všech pochybností zřejmé, že žalovaný elektrárnu provozoval neoprávněně a neoprávněně čerpal podporu a až odnětím licence ze dne [datum] a [datum] mohl započíst běh subjektivní promlčecí lhůty je nesprávný, a to právě s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 3804/2014. Již ze samotného trestního rozsudku vyplývá, že žalovaná se dopustila trestného činu podvodu a odnětí licence bylo toliko odrazem trestního řízení. Poškozená žalobkyně se dozvěděla o škodě právě na základě trestního rozsudku, když zjistila takové skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu a její orientační znalosti o vzniklé škodě. Žalobkyně si tak mohla z pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze udělat minimálně úsudek, že za škodu odpovídá právě škůdce. Kdyby si žalobkyně nebyla vědoma toho, že jí vznikla nějaká škoda, nepřihlásila by se prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. ani do trestního řízení se svým nárokem na náhradu škody.

40. Podle shora citovaného § 100 zákona obč. zák. se právo promlčí, pokud nebylo vykonáno v zákonem stanovené době. Jelikož byl návrh ERÚ doručen až dne [datum], uplynula přede dnem jeho podání dvouletá subjektivní promlčecí doba. Z důvodu uplynutí subjektivní promlčecí doby je nadbytečné zabývat se během tříleté objektivní promlčecí doby, případně i uvažovat o aplikaci desetileté promlčecí doby a zkoumat zavinění žalovaného.

41. Ohledně námitky uznání dluhu, pročež začala běžet nová 4letá promlčecí doba podle obchodního zákoníku, soud odkazuje na shora uvedené, když na posuzovaný případ se aplikuje úprava obsažená v obč. zák.

42. Podle ustanovení § 558 obč. zák platí, že uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen, věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

43. K platnosti uznání dluhu ve smyslu § 558 ObčZ je třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Důvod dluhu sice nemusí být vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný; stejně tak uznání dluhu co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 507/2001).

44. Splnění ani jedné z uvedených náležitostí však žalobkyně nedoložila a ani je netvrdila, náležitosti uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558 obč. zák. tak nebyly splněny, přičemž samotné žalobkyní tvrzené nerozporování určité části závazku (tj. že mu byla poskytnuta podpora v určité výši) není způsobilé naplnit náležitosti uznání dluhu podle obč. zák. a ostatně ani podle obchodního zákoníku. Je tak zřejmé, že žalovaná neprojevila vůli uznat dluh.

45. Soud ani nedospěl k závěru, že vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, jak namítala žalobkyně. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by zánik práva v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a s důvody, pro které nebylo právo včas uplatněno; tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (vedle rozsudků Nejvyššího soudu, na které odkázal soud prvního stupně, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a usnesení ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, a ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1842/2015). Žalobkyně toliko tvrdila, že námitku vznesla žalovaná jako subjekt, který byl v souvislosti s uplatněným nárokem uznán vinným trestným činem a žalovaná tak pokračuje v zříkání se vlastní odpovědnosti. Toto tvrzení však nelze mít za rozporné s dobrými mravy, když žalovaná využila svého zákonného práva, v čemž nelze spatřovat shora zmíněnou výjimečnost. K tomu soud dále uvádí, že promlčení je jedním ze základních pilířů právní jistoty. Vede totiž nositele práv k jejich včasnému prosazování, a tedy k naplnění zásady, podle které právo slouží bdělým. Ostatně i podle ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. má příslušná organizační složka povinnost důsledně využívat všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy a včas uplatňuje zejména právo na náhradu škody, právo na vydání bezdůvodného obohacení.

46. Žalobkyně pak v neposlední řadě před ERÚ namítala procesní pochybení, na základě kterých měla být zkrácena na svých procesních právech, když žalobkyně nedostala všechna vyjádření, která v řízení učinila žalovaná. Soud ani v tomto postupu neshledal žádné relevantní nedostatky, které se mohly odrazit na správnosti rozhodnutí, když není smyslem neustále přeposílat vzájemné procesní úkony obou stran, podstatné je, aby se druhé straně do dispozice dostalo vyjádření, které se může následně odrazit ve výsledku řízení, což však nebylo v dané věci.

47. Ohledně nevypořádání se s celým předmětem řízení před ERÚ soud odkazuje na rozkladové rozhodnutí ERÚ, který tento nedostat zhojil, pročež lze dospět k závěru, že celý předmět řízení byl správně a zcela vypořádán.

48. Soud vzhledem k výše uvedenému rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tedy žalobu zamítl, když dále nehodnotil skutečnosti tvrzené a prokazované žalobkyní prokazující odpovědnost žalované k náhradě škody na majetku České republiky z tvrzeného důvodu neoprávněného čerpání podpory za vyrobenou elektřinu v letech 2011 až 2014 v celkové výši 10 365 704,21 Kč.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 342 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze 3 úkonů (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ve věci, účast na jednání) uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Soud aplikovat na tarifní hodnotu ustanovení § 9 odst. 4 písm. d) a. t., které výslovně stanovuje, že se použije ve věcech projednávaných podle části páté občanského soudního řádu, z daného tak přímo vyplývá, že pro stanovení tarifní hodnoty je podstatné, že soud rozhodoval na základě ustanovení části páté o. s. ř.

50. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

Poučení