21 Co 417/2024 - 149

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobkyně: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [správní orgán] sídlem [adresa] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 10 365 704,21 Kč s příslušenstvím, o žalobě podle části páté o.s.ř., o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. července 2024, č. j. 10 C 57/2024-122, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí [správní orgán 2] ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. [spisová značka], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozhodnutím [orgán] [správní orgán 2] ze dne 24. 1. 2024, č. j. [spisová značka] tak, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 365 704,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 12. 2020 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované podle části páté o.s.ř., aby bylo soudem rozhodnuto o věci, o které rozhodl [správní orgán 2] (dále též „[správní orgán 2]“) svým rozhodnutím ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. [spisová značka], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozhodnutím [orgán] [správní orgán 2] regulačního úřadu (dále též „[orgán] [správní orgán 2]“) ze dne 24. 1. 2024, č. j. [spisová značka] (dále též „rozhodnutí [správní orgán 2], příp. rozhodnutí [orgán] [správní orgán 2]“). Žalobkyně se u [správní orgán 2] domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 10 365 704,21 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, případně bezdůvodného obohacení, jež na straně žalované vznikla tím, že neoprávněně čerpala podporu na obnovitelné zdroje energie, jelikož provozovala fotovoltaickou elektrárnu na podkladě licence, která jí byla udělena na základě nepravdivě poskytnutých údajů a předložení vědomě nepravdivých podkladů. Žalovaná byla za toto jednání odsouzena (spolu se svým jednatelem jako fyzickou osobou) v trestním řízení, jež bylo vedeno u Krajského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. Trestní řízení bylo ve vztahu k žalované pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ze dne 25. 10. 2018, č. j. [spisová značka], které bylo žalobkyni doručeno dne 14. 1. 2019, dovolání nejvyššího státního zástupce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. [spisová značka] odmítnuto. Žalovaná částka představovala výši poskytnuté podpory, která byla žalované za účelem podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů poskytnuta z prostředků státního rozpočtu. [správní orgán 2] nárok žalobkyně zamítl s odůvodněním, že je promlčen podle úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). S tímto posouzením žalobkyně nesouhlasila, neboť měla za to, že promlčení mělo být posuzováno podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“), vznesení námitky promlčení nadto považovala za rozporné s dobrými mravy s ohledem na spáchání trestného činu žalovanou.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, neboť rozhodnutí [správní orgán 2] ve spojení s rozhodnutím [orgán] [správní orgán 2] považovala za správné. Znovu argumentovala promlčením nároku. Připomněla, že žalobkyně byla přítomna při vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v [místo] prostřednictvím svého zástupce a není rozhodné, kdy rozsudek obdržela. Zmínila, že totožné či překrývající se částky jsou po žalované uplatněny také ze strany [právnická osoba]., dále jsou požadovány po jejím jednateli a bylo o nich rozhodováno taktéž v řízení u [správní orgán 3]. Bránila se také tím, že žalobkyně svá tvrzení ani dostatečně netvrdí, natož prokazuje. 4. [správní orgán 2] odkázal na své rozhodnutí a rozhodnutí [orgán] [správní orgán 2], na svých závěrech neshledal důvod ničeho měnit.

5. Soud prvního stupně předně shledal, že žaloba byla podána včas, ve lhůtě podle § 247 odst. 1 o.s.ř. V souladu s § 250e odst. 2 věty druhé o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění [správní orgán 2], neboť měl za to, že poskytují spolehlivý základ pro posouzení věci. Nad rámec dokazování provedeného [správní orgán 2] zjistil, že [právnická osoba] je společností, jejímž jediným akcionářem je Česká republika a práva akcionáře vykonává jménem státu [ústřední orgán], společnost byla zapsána do obchodního rejstříku ke dni 2. 7. 2001. Dále činil skutková zjištění ze stanov [právnická osoba] (k tomu v podrobnostech viz odst. 8. jeho rozsudku). Rozsudek Vrchního soudu v [místo] ze dne 25. 10. 2018, č. j. [spisová značka] byl [správní orgán] doručen dne 14. 1. 2019.

6. Po právní stránce věc posoudil v mezích § 250b a násl. o.s.ř. Zmínil, že [správní orgán 2] se nejprve zabýval námitkou své podjatosti, kterou neshledal důvodnou. Dále se v souvislosti s vznesenou námitkou promlčení zabýval tím, jaká právní úprava se použije na vztah mezi účastníky, a to, zda se použije obč. zák. či obch. zák. Uvedl, že před správními orgány byl uplatněn nárok na náhradu škody za období od 1. 1. 2011 do 31. 7. 2014. Jednalo se o období, kdy probíhalo protiprávní jednání žalované, kterým bylo čerpání podpory vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů, jež byla určena pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, ačkoli podmínky pro její výplatu žalovaná nesplňovala. Pro posouzení rozhodné právní úpravy považoval stěžejní, kdy žalovaná začala porušovat právní povinnost, a nikoli okamžik vzniku škody v podobě jednotlivých dílčích nároků. K porušení právní povinnosti žalované, resp. jejímu započetí, na jejímž základě měla dle tvrzení žalobkyně vzniknout škoda došlo za účinnosti právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013, proto se použije právní úprava platná a účinná do 31. 12. 2013 (§ 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“)).

7. Soud prvního stupně dovodil, že na vztah mezi účastníky nedopadá úprava obchodního zákoníku. Za podstatné považoval, že žalobkyně není účastníkem trhu s elektřinou, nepodílí se přímým způsobem na právních vztazích souvisejících s výrobou elektřiny či jejím výkupem. Podílí se na financování veřejné podpory vztahující se k výrobě elektřiny, avšak nikoli ve vztahu k jednotlivým výrobcům. S odkazem na komentářovou literaturu měl za to, že úprava náhrady škody podle obchodního zákoníku dopadala pouze na porušení právní povinnosti stanovené obchodním zákoníkem, tedy primárně na škodu vzniklou v důsledku porušení závazku (smluvní povinnosti). Mezi žalobkyní a žalovanou žádný závazkový právní vztah v režimu obchodního zákoníku neexistoval. Vztah mezi státem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti podléhal režimu obchodního zákoníku pouze tehdy, pokud byla realizací závazkového vztahu zabezpečována veřejná potřeba (§ 261 odst. 2 obch. zák.). Soud prvního stupně zmínil judikaturu Nevyššího soudu, např. rozsudky sp. zn. 32 Odo 873/2006 či sp. zn. 23 Cdo 4260/2011, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k tomu, co se rozumí zabezpečováním veřejných potřeb. Dále uvedl, že kvalifikování určitého vztahu při zajišťování veřejných potřeb předpokládá existenci závazkového vztahu založeného smlouvou. Měl, stejně jako dotčený správní orgán, za to, že vztah výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a její podporování státem má jiný charakter a je třeba rozlišovat rovinu právních vztahů mezi výrobci elektřiny a jinými účastníky trhu s elektřinou (těmi, jimž je elektřina fyzicky dodávána či těmi, kdo jsou povinni ji vykupovat), které se realizují prostřednictvím smluv, i když na základě zákonem stanovených povinností. Naproti tomu žalobkyně se podílí na financování veřejné potřeby výroby elektřiny nikoli v přímém vztahu k jednotlivým výrobcům, v závazkovém vztahu vůči jednotlivým výrobcům elektřiny není. Podporu výroby elektřiny podle zákona č. 180/2005 Sb. a později podle zákona č. 165/2012 Sb. nelze považovat za činnost týkající se zajišťování veřejných potřeb, ačkoli je možné dovodit obecný zájem na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že na vztah mezi účastníky dopadá úprava obč. zák., a to § 100 a § 106. Zabýval se otázkou, odkdy počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Dovodil, že tato začala běžet ode dne 25. 10. 2018, kdy byl vydán a nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], kterým byla žalovaná uznána vinnou pro trestnou činnost související s neoprávněným získáním licence pro výrobu elektřiny. Tehdy byla poškozená Česká republika – [správní orgán 2] úřad odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejpozději vydáním shora zmíněného rozsudku Vrchního soudu v [místo] se žalobkyně mohla, ale také měla dozvědět o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, neboť škoda jako majetková újma byla v předmětném rozsudku vyčíslena a žalovaná byla v předmětném rozsudku za trestnou činnost, na jejímž základě čerpala podporu výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů odsouzena. Soud prvního stupně neshledal důvodným argument, že by subjektivní promlčecí doba měla běžet až od doručení písemného vyhotovení rozsudku vrchního soudu, ani že by měla běžet až od doby, kdy se o škodě a škůdci dozvěděla příslušná organizační složka státu, tedy [ústřední orgán]. Odkázal na úpravu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ve znění účinném do 1. 3. 2016 (dále „zákon o majetku ČR“), která stanoví, že příslušná organizační složka mimo jiné včas uplatňuje právo na náhradu škody. Shledal, že žalobkyní zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3643/2015 se ve věci neuplatní. Žalobkyně sice v předmětném trestním řízení jako účastník nevystupovala, jakožto domnělému poškozenému však byl rozsudek doručován operátorovi trhu [právnická osoba], jehož jediným akcionářem je stát a práva akcionáře jménem státu vykonává [ústřední orgán], které tak mohlo nabýt vědomost o vzniku škody na základě trestního rozsudku od této společnosti. Dodal, že v komentářové literatuře je vyjádřen názor, že aby se právnická osoba dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá není nutné, aby tuto vědomost nabyl statutární orgán, ale postačí, když se o ní dozví její organizační útvar a jeho vedoucí zaměstnanec, popřípadě zaměstnanec, do jehož působnosti náleží řídit práce na určitém úseku a činit tam opatření, aby nedocházelo ke škodám. Konstatoval, že počátek běhu promlčecí doby nelze odsouvat pasivitou žalobkyně. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak není rozhodné, kdy byla žalované licence k výrobě elektřiny formálně odňata, neboť tato skutečnost byla již jen odrazem výsledku trestního řízení vedeného vůči žalované. Pokud by si žalobkyně nebyla vědoma toho, že jí vznikla škoda nepřihlásila by se se svým nárokem do trestního řízení vedeného proti žalované.

9. K uznání dluhu ze strany žalované nedošlo, neboť za uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nelze považovat tvrzené nerozporování části dluhu. Žalobkyně podala návrh na zahájení řízení před [správní orgán 2] dne 29. 12. 2020, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Soud prvního stupně neshledal, že by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Pouhá skutečnost, že žalovaná byla uznána vinnou trestným činem rozpor s dobrými mravy nezakládá. Soud prvního stupně konečně neshledal opodstatněnými ani námitky žalobkyně k procesnímu postupu správního orgánu. K tomu odvolací soud v podrobnostech odkazuje na odst. 46. a 47. napadeného rozsudku.

10. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Měla za to, že soud prvního stupně posoudil otázku promlčení žalovaného nároku nesprávně podle úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., včetně počátku běhu promlčecí doby. Stejně tak nesouhlasila s tím, jak posoudil otázku rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. V doplnění odvolání ze dne 3. 2. 2025 zopakovala a podrobněji rozvedla svou argumentaci, kterou uplatňovala před soudem prvního stupně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a podané žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná považovala odvolání žalobkyně za nedůvodné. Zopakovala svou argumentaci, kterou uváděla v průběhu sporu, zejména setrvala na námitce, že žalovaný nárok je promlčen. Právní posouzení věci soudem prvního stupně považovala za zcela správné. Navrhla, aby napadený rozsudek byl potvrzen a žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobkyně napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání přecházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

14. Odvolací soud akcentuje, že ve věci se jednalo o žalobu podle části páté o.s.ř. Pro tuto žalobu platí, že okruh účastenství je dán okruhem účastenství v řízení před správním orgánem (§ 250a odst. 1, § 250b odst. 2 o.s.ř.). Dále platí, že návrh, o němž rozhodl správní orgán nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn (§ 250b odst. 3 o.s.ř.).

15. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, jak je popsán shora. Soud prvního stupně vyšel v souladu s § 250e odst. 2 o.s.ř. zejména ze skutkových zjištění správního orgánu, která vzal za svá. Vzhledem k tomu, že stěžejní právní otázku posoudil shodně jako správní orgán, nebylo třeba činit další skutková zjištění nad rámec těch, která zjistil tento správní orgán.

16. Soud prvního stupně pak podle § 250f o.s.ř. věc projednal v mezích, ve kterých se žalobkyně projednání sporu v řízení před soudem domáhala.

17. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení žalovaného nároku, zaměřil se soud prvního stupně zcela správně nejprve na vyřešení této právní otázky.

18. Předně bylo třeba vyřešit, podle jaké právní úpravy posuzovat vztah mezi žalobkyní a žalovanou.

19. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že právní vztah mezi účastníky je nutno posoudit podle právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. K porušení právní povinnosti žalované totiž došlo přede dnem nabytí účinnosti o. z.

20. Žalovaná si nechala od 1. 1. 2012 do 31. 7. 2014 úmyslně neoprávněně vyplatit podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů (ve formě zeleného bonusu), ačkoli věděla, že v důsledku protiprávního jednání jejího jednatele, ke kterému došlo v listopadu 2011 (tím, že na základě úmyslně uvedených nepravdivých skutečností blíže popsaných v trestním rozsudku získal pro společnost [Jméno žalované] neoprávněně licenci k výrobě elektřiny na dobu 25 let, čímž jí zajistil zvýhodněnou úhradu za výrobu elektřiny formou zeleného bonusu) byl účtován neoprávněně. Pro posouzení, podle které právní úpravy se bude nárok žalobkyně řídit je podstatné, že žalovaná porušila povinnost stanovenou právními předpisy přede dnem 1. 1. 2014 a naproti tomu není podstatné, že část škody jakožto následek vznikla až po tomto datu. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5640/2017.

21. Za této situace přicházelo v úvahu buď použití občanského zákoníku 40/1964 Sb., jak dovozovala žalovaná či obchodního zákoníku 513/1991 Sb., jehož právní úpravou argumentovala žalobkyně.

22. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou, který je předmětem uplatněné žaloby spadá pod úpravu obč. zák.

23. Aby mohl být vztah mezi žalobkyní a žalovanou posouzen podle úpravy obchodního zákoníku, muselo by se jednat o tzv. relativní obchod podle § 261 odst. 2 obch. zák., podle kterého platilo, že se obchodním zákoníkem řídily rovněž vztahy mezi státem a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkaly zabezpečování veřejných potřeb.

24. Stěžejní tudíž bylo posoudit, zda se vztah mezi žalobkyní a žalovanou, která nepochybně byla podnikatelem a elektřinu vyráběla v rámci své podnikatelské činnosti, týkal zabezpečování veřejných potřeb. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 32 Odo 873/2006, 23 Cdo 4260/2011), v níž se tento vyjádřil k otázce, co se rozumí zabezpečováním veřejných potřeb (služby, na kterých je obecný zájem, jako např. služby v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní, a to jednotně pro všechny subjekty na určitém území, které je mohou využívat).

25. V projednávané věci žalobkyně nebyla k žalované v takovém vztahu, jehož prostřednictvím by byla zabezpečována veřejná potřeba ve výše uvedeném smyslu. Žalobkyně (stát) se rozhodla podporovat obnovitelné zdroje energie, k čemuž byla přijata právní úprava. Stát sám o sobě nebyl v přímém vztahu k jednotlivým výrobcům energie z podporovaných zdrojů tak, že by jejich prostřednictvím zajišťoval konkrétní dodávky elektřiny konkrétním odběratelům v určitém místě. Stát podporoval podle příslušných zákonů (v daném případě to byl do 31. 12. 2012 zákon č. 180/2005 Sb., a poté zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále „POZE“)) samotnou výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů, a to nikoli přímo, prostřednictvím dotace konkrétnímu výrobci, ale formou zeleného bonusu na elektřinu nebo výkupních cen (v době, která je předmětem žaloby). Stát sám podporu přímo výrobcům elektrické energie nevyplácel, ale podpora byla zajišťována prostřednictvím vztahů výrobce a provozovatele přenosové či regionální distribuční soustavy, a posléze prostřednictvím operátora trhu ([právnická osoba]). Samotnou výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů není možno považovat za zabezpečování veřejných potřeb, když se nejedná o určité služby či infrastrukturu pro skupinu subjektů na určitém území. Jinak řečeno, stát je subjekt, který se v intencích POZE podílí na financování veřejné podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, avšak nezajišťuje tímto způsobem konkrétní infrastrukturu pro dodávky elektřiny odběratelům jako veřejné potřeby.

26. K charakteru podpory výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1264/2019, v němž se mimo jiné zabýval vztahem mezi výrobcem elektrické energie z obnovitelných zdrojů a provozovatelem distribuční soustavy či operátorem trhu a uvedl, že poskytování podpory výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů státem nebylo prostřednictvím přímého poskytnutí dotace výrobci elektřiny z veřejných prostředků, ale formou ingerence do soukromoprávních vztahů mezi podnikateli v energetických odvětvích. Odvolací soud v podrobnostech odkazuje zejména na odst. 58., 59. citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.

27. V režimu POZE poskytoval stát k financování podpory elektřiny z podporovaných zdrojů dotace na úhradu těchto nákladů operátorovi trhu (§ 1 odst. 1 písm. e) POZE). Účel podpory výroby energie z podporovaných zdrojů je vyjádřen v § 1 odst. 2 POZE, přičemž v tomto ustanovení není nikde vyjádřeno, že by účelem podpory bylo zajištění výroby energie pro konkrétní odběratele k zabezpečení jejich potřeb, ale jejím účelem je „v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí a) podpořit využití obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů, vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, biometanu a decentrální výroby elektřiny, b) zajistit zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě primárních energetických zdrojů k dosažení stanovených cílů, c) přispět k šetrnému využívání přírodních zdrojů a k trvale udržitelnému rozvoji společnosti, d) vytvořit podmínky pro naplnění závazného cíle podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie v České republice při současném zohlednění zájmů zákazníků na minimalizaci dopadů podpory na ceny energií pro zákazníky v České republice.“.

28. Podle úpravy obč. zák. posuzoval Nejvyšší soud rovněž odpovědnostní vztah mezi povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou a výrobcem elektřiny ve věci sp. zn. 25 Cdo 155/2023, v níž šlo o nárok na náhradu škody spočívající v rozdílu mezi výkupní cenou elektřiny, kterou tamní žalobkyně jako povinně vykupující obchodník s elektřinou vyplatila výrobnám elektřiny a výkupní cenou, na kterou měla výrobna ve skutečnosti nárok.

29. S ohledem na shora uvedené shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že bylo třeba promlčení žalovaného nároku posuzovat podle § 100 a násl. obč. zák.

30. Promlčecí doba u práva na náhradu škody činí podle § 106 odst. 1 obč. zák. dva roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (subjektivní promlčecí doba); nejpozději se právo promlčí za tři roky a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (objektivní promlčecí doba), (§ 106 odst. 2 obč. zák.).

31. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně podala žalobu až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby a žalovaný nárok je proto promlčen.

32. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

33. Soud prvního stupně tento okamžik počítal od data vydání rozsudku Vrchního soudu v [místo] č. j. [spisová značka], tedy od data 25. 10. 2018, které je zároveň datem právní moci tohoto rozsudku. Dovodil, že nejpozději k tomuto datu se žalobkyně dozvěděla o tom, že škůdcem je žalovaná společnost a také, v jaké alespoň minimální výši škoda vznikla. Shledal, že žalobkyně nabyla vědomost žalobkyně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá od společnosti [právnická osoba], v níž žalobkyně vykonává práva akcionáře jménem státu a která rovněž uplatnila své nároky jako poškozená v trestním řízení.

34. Podle ustálené judikatury pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je nutné, aby se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 33 Odo 477/2001).

35. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 519/2002 Nejvyšší soud vyjádřil názor, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby se znalost poškozeného o osobě škůdce váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná; tento okamžik zpravidla nelze ztotožnit s datem právní moci trestního rozsudku, jímž byl škůdce odsouzen za trestný čin, kterým škodu způsobil. (ŠVESTKA, Jiří. § 106 [Promlčení práva na náhradu škody]. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 607.).

36. Odvolací soud souhlasí s námitkou žalobkyně, že její vědomost o škodě nelze dovozovat od vědomosti zcela jiného subjektu, tedy společnosti [právnická osoba], i když jediným akcionářem této společnosti je Česká republika a práva akcionáře vykonává [ústřední orgán]. Společnost [právnická osoba] je jiný subjekt než žalobkyně a jako taková také samostatně uplatňovala práva poškozeného v trestním řízení.

37. Podstatné však je, že sama Česká republika se jako poškozená do trestního řízení přihlásila, přičemž z důvodů podrobněji rozvedených níže není podstatné, že jako příslušná organizační složka za ni vystupoval [správní orgán 2], za který jednal [správní orgán].

38. Tvrzená škoda v daném případě vznikala v období od 1. 1. 2012 do 31. 7. 2014, kdy žalovaná uplatňovala podporu podle POZE. Česká republika – [správní orgán 2] úřad se připojila do trestního řízení jako poškozená, kdy škodou měla být částka finančních prostředků na vyplacení dotace (zeleného bonusu) v rámci financování podpory podle zákona č. 165/2012 Sb. (POZE), která byla poskytnuta ze státního rozpočtu prostřednictvím [ústřední orgán], ačkoli fotovoltaická elektrárna byla provozována bez udělené licence (k tomu viz odst. 5. rozsudku Vrchního soudu v [místo] č. j. [spisová značka]).

39. Škoda jako taková vznikla České republice, která vyhodnotila, že za ni bude v trestním řízení jako příslušná organizační složka jednat [správní orgán 2], za něhož dále jednal [správní orgán]. Předmětem uplatněného nároku na náhradu škody pak byly peněžní prostředky, které byly poskytnuty ze státního rozpočtu prostřednictvím [ústřední orgán] na vyplacení podpory elektřiny podle POZE. Odvolací soud má za to, že je podstatná právě skutečnost, že stát po celou dobu uplatňoval v trestním řízení jako poškozený svůj nárok na náhradu škody, tudíž měl vědomost o tom, že vznikla škoda a také o tom, kdo za ni odpovídá ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. Případné pochybení státu v tom směru, že vyslal k uplatňování práv poškozeného jinou organizační složku, než měl, nemůže jít k tíži žalované.

40. Sama žalobkyně argumentovala zejména tím, že se o skutečnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby dozvěděla doručením trestního rozsudku vrchního soudu v lednu 2019. O vedení trestního řízení tedy nepochybně věděla, nadto pokud v něm byl uplatněn nárok na náhradu škody spočívající v odčerpání peněz ze státního rozpočtu poskytovaných právě prostřednictvím žalobkyně na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Žalobkyně na jednu stranu tvrdí, že o trestním řízení vedeném proti žalované věděla a z uplatnění nároku na náhradu škody prostřednictvím jiné organizační složky státu pro sebe vyvozuje příznivé důsledky, na druhou stranu tvrdí, že o škodě nevěděla dostatečně konkrétní skutečnosti, aby ji mohla řádně uplatnit u soudu. Na postup žalobkyně, která se nyní považuje za organizační složku příslušnou k uplatnění nároku na náhradu škody na žalované by mohlo být nahlíženo také tak, že žalobkyně jako příslušná organizační složka státu neuplatnila právo na náhradu škody v adhezním řízení včas, pokud byla příslušnou organizační složkou státu a nárok v trestním řízení sama neuplatnila.

41. Odvolací soud má nicméně za to, že na počátek běhu subjektivní promlčecí doby nemá vliv, že do adhezního řízení se s nárokem České republiky na náhradu škody připojil [správní orgán 2] (za něhož jednal [správní orgán]).

42. Česká republika ve chvíli, kdy se připojila do trestního řízení jako poškozená nepochybně věděla o tom, že jí vznikla škoda určitého druhu a rozsahu a že škůdcem je žalovaná a její jednatel. V projednávané věci tak nebylo pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby samo o sobě podstatné, kdy nabyl právní moci rozsudek v trestní věci. Shora jmenovaným rozsudkem Vrchního soudu v [místo] bylo toliko postaveno najisto, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání, z něhož vznikla škoda mimo jiné České republice v určité výši.

43. Subjektivní promlčecí doba nemohla plynout až od doručení shora zmíněného rozsudku Vrchního soudu v [místo], neboť, jak odvolací soud vysvětlil výše, Česká republika se podstatné okolnosti o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá dozvěděla již v době, kdy se připojila do trestního řízení vedeného proti žalované.

44. Subjektivní promlčecí doba nemohla začít plynout ani až k datu, kdy si žalobkyně vyžádala konkrétní informace o výši vyplacených peněžních prostředků na podporu pro žalovanou, neboť to znamenalo již jen upřesnění částky, kterou hodlala žalobkyně vůči žalované uplatnit v občanskoprávním řízení. Informace k jejímu uplatnění ovšem nepochybně žalobkyně měla dříve, neboť peněžní prostředky ze státního rozpočtu na podporu výroby elektřiny byly vyplaceny v letech, kdy žalovaná na základě příslušných zákonů tuto podporu uplatňovala. Skutečnost, že si žalobkyně konkrétní informace vyžádala až v roce 2021 opět nemůže jít k tíži žalované.

45. Stejně tak je pro počátek běhu promlčecí doby nerozhodné, že licence byla žalované formálně odňata až v roce 2020. Odnětí licence již jen následovalo výsledek trestního řízení vůči žalované.

46. Subjektivní promlčecí doba tedy běžela ode dne, kdy Česká republika uplatnila nárok na náhradu škody v adhezním řízení. Tímto okamžikem se promlčecí doba stavěla (§ 112 věta první obč. zák.), neběžela po dobu, kdy Česká republika v uplatnění nároku v rámci adhezního řízení řádně pokračovala. Její běh pak pokračoval po skončení trestního řízení, neboť Česká republika jako poškozená byla se svým nárokem na náhradu škoda odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Ke skončení trestního řízení vůči žalované pak nedošlo až doručením rozsudku vrchního soudu, ale již jeho vyhlášením, kdy téhož dne také nabyl právní moci.

47. Odvolací soud má za to, že v projednávané věci nelze použít rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], neboť skutkové okolnosti případu, který posuzoval Nejvyšší soud a v nyní projednávané věci jsou odlišné. Jak již odvolací soud uvedl výše, v projednávané věci Česká republika jako poškozená od počátku byla připojena s nárokem na náhradu škody do trestního řízení vedeného vůči žalované (a jejímu jednateli). Předmětem uplatněného nároku pak byla škoda v podobě peněžních prostředků, jež byly poskytnuty ze státního rozpočtu prostřednictvím [ústřední orgán] na vyplacení dotace (zeleného bonusu) v rámci financování podpory podle POZE. Došlo tedy k tomu, že stát sám nevěděl, která organizační složka za něj má nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatnit, což by však nemělo jít k tíži žalované. Odvolací soud nadto poukazuje na skutečnost, že za [správní orgán 2] v trestním řízení jednal [správní orgán], který za [ústřední orgán] jedná i v nynějším sporu a jeho zástupce byl přítomen při vyhlášení předmětného rozsudku vrchního soudu a tomuto úřadu byl trestní rozsudek také doručován.

48. Pokud tedy běh subjektivní promlčecí doby pokračoval od 25. 10. 2018, uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba 25. 10. 2020. Žalobkyně podala návrh k [správní orgán 2] až 29. 12. 2020, tedy opožděně.

49. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal, že by námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.

50. Žalobkyně rozpor s dobrými mravy opírala pouze o skutečnost, že žalovaná se dopustila úmyslně protiprávního jednání, na jehož základě vznikla škoda. Nárok na náhradu škody je však pojmově spjat s tím, že škůdce porušil právní povinnost (kromě odpovědnosti objektivní, což nebyl daný případ). Žalobkyně netvrdila žádnou konkrétní skutečnost, z níž by bylo možno dovodit, že uplatnění námitky promlčení je ze strany žalované výrazem zneužití práva na úkor žalobkyně, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila. Žalobkyně netvrdila, že by ze strany žalované byla například ujišťována o tom, že škodu žalobkyni zaplatí apod. Pouhá skutečnost, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání, na jehož základě měla žalobkyni vzniknout škoda tedy nemůže sama o sobě znamenat, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.

51. Odvolací soud tedy uzavírá, ve shodě se soudem prvního stupně i správním orgánem, že žalovaný nárok je promlčen. Proto již nebylo třeba se zabývat uplatněným nárokem po věcné stránce.

52. Ze všech důvodů uvedených shora shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a proto jej potvrdil (§ 219 o.s.ř.), včetně výroku o nákladech řízení, o nichž soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci a správně vyčíslil též jejich výši.

53. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení neúspěšná, a proto je povinna zaplatit žalované náhradu jeho nákladů. Jedná se o náklady na právní zastoupení advokátem, zahrnující odměnu ve výši 3 700 Kč za jeden úkony právní služby (účast u odvolacího jednání) podle § 7 bod 5. vyhl. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále „a. t.), z tarifní hodnoty 65 000 Kč podle § 9 odst. 4 a. t. a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. Advokát žalované není plátcem DPH.

54. Celkem činí účelně vynaložené náklady žalované v odvolacím řízení částku 4 150 Kč, kterou odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalované ve standardní třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám jejího právního zástupce.

Poučení