10 C 70/2021-107

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I) Zamítá se žaloba na zaplacení 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 4. 2021 do zaplacení. II) Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 7. 4. 2021 domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 500 000 Kč s příslušenstvím představující náhradu újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb. Trestní řízení bylo vedeno u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Konkrétně žalobce požadoval zaplacení částky 500 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou vydáním nezákonného rozhodnutí. Žalobce byl stíhán pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku v jednočinném souběhu se zločinem poškození věřitele a žalobce obecně popisuje zásahy ve sféře cti a dobrého jména, soukromí a osobního života a zdraví.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 15. 7. 2021. Uvedla, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nárok představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním žalovaná odmítla, neboť žalobce netvrdil a neprokázal konkrétní zásahy do osobnostní sféry, a to zejm. za situace, kdy bylo odvolacím soudem potvrzeno, že žalobce se skutku jednoznačně dopustil, ale tento není trestným činem, neboť žalobce se lživým tvrzením snažil legálně vyhnout vlastnímu trestnímu stíhání v souladu se zásadou, že nikdo není povinen obvinit sám sebe. Žalobci bylo jako zadostiučinění poskytnuto konstatování porušení práva stanoviskem ze dne 29. 6. 2021.

3. Z předběžného uplatnění nároku ze dne 5. 10. 2020 a stanoviska žalované ze dne 29. 6. 2021 má soud za zjištěné, že žalobce u žalované nárok předběžně uplatnil, a to dne 7. 10. 2020.

4. Ze spisu vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil následující: Řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne [datum rozhodnutí] usnesením PČR, [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s trestným činem poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a), 3 písm. a) trestního zákoníku, ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 1. 11. 2018 podalo [anonymizováno] státní zastupitelství [anonymizováno] [část Prahy] k [název soudu]. Žalobce byl rozsudkem [název soudu] ze dne 8. 10. 2019 uznán vinným. Proti odsuzujícímu rozsudku podal žalobce odvolání. Dne 10. 6. 2020 proběhlo veřejné zasedání, na kterém byl napadený odsuzující rozsudek zrušen rozsudkem [název soudu] z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a nově byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Řízení bylo pravomocně skončeno dnem 10. 6. 2020.

5. Z lékařské zprávy MUDr. [příjmení] ze 7. 9. 2020 a ze dne 15. 3. 2021 soud zjistil, že žalobce se od roku 2018 psychiatricky léčí v souvislosti s trestním řízením, neboť byl napjatý, měl poruchy spánku a trpěl úzkostnými stavy a byl skleslý, nemohl se soustředit a byl nevýkonný. Soud má rovněž ze zjištěné, že žalobci byla nasazena psychofarmaka, včetně antidepresiv a stav žalobce i přes ambulantní léčbu výrazně kolísal. Soud zjistil, že tento stav přetrvával u žalobce do konce trestního řízení, a žalobce se léčí i po jeho ukončení, když nadále užívá psychofarmaka. Ze zprávy [anonymizována tři slova] [obec] z 12. 3. 2021 soud zjistil, že stres, kterému byl žalobce vystaven, u žalobce vedl ke vzniku hypertenze, která přetrvává i v období po ukončení trestního stíhání. Z průvodek receptů ze dne 8. 12. 2021 má soud za zjištěné, že žalobce aktuálně nadále užívá léky určené k léčbě depresí, úzkosti a psychotických stavů.

6. Z odůvodnění rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že odvolací soud tímto zrušil rozsudek soudu prvé instance, tj. [název soudu] z 8. 10. 2019 a žalobce zprostil obžaloby. Z odůvodnění rozsudku tohoto odvolacího soudu soud zjistil, že odvolací trestní soud dospěl k závěru, že žalovaný skutek se stal a má formální znaky žalovaných trestných činů, včetně společenské škodlivosti, přičemž její výše dosahuje intenzity, která může být řešena pouze v rovině trestněprávní. Odvolací soud tak měl za zjištěné, že žalobce nepravdivě vypovídal v úmyslu nepravdivou svědeckou výpovědí se pokusit zajistit vyjmutí nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty a v úmyslu zabránit poškozeným se majetkově zhojit na jejím výtěžku. Dle závěru odvolacího soudu však v tomto jednání není možno spatřovat trestný čin, když žalobce se s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže být nucen k sebeobviňování, dopustil těchto lživých výroků legálně v úmyslu ochránit sebe před odsouzením či stíháním pro další zločin, a to legalizace výnosu z trestné činnosti.

7. Z odůvodnění rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že po skutkové stránce tento trestní soud měl za vyvrácené tvrzení žalobce, že se nepodílel na financování koupě předmětných nemovitostí v [anonymizováno]. Toto bylo vyvráceno zejm. sděleními [právnická osoba] ze kterých se podává, že vklady dne 17.9.2009 ve výši 100 000 Kč, 16.12.2009 ve výši 254 233 Kč, 17.12.2009 ve výši 300 000 Kč, 18. 12. 2009 ve výši 100 00 Kč, 23. 12. 2009 ve výši 50 000 Kč, 6. 1. 2010 ve výši 60 000 Kč a 7.1.2010 ve výši 70 000 Kč na účet soudní exekutorky, která realizovala předmětnou dražbu, učinil žalobce, tj. pan [celé jméno žalobce], RČ [číslo], když žalobce jako vkladatel byl identifikován v bance jménem, příjmením a rodným číslem. Tedy po skutkové stránce měl prvoinstanční trestní soud za prokázané, že žalobce v postavení svědka dne 24. 10. 2016 při soudním jednání u [název soudu], vedeného ohledně vyloučení předmětných nemovitostí, jednoznačně lhal, resp. uvedl nepravdu, pokud tvrdil, že se na financování koupě předmětných nemovitostí nikterak nepodílel. Tato skutková zjištění pak měl za správně zjištěná i [název soudu], jak se podává z jeho rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

8. Z rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] soud zjistil, že tímto byla zproštěna obžaloby [jméno] [příjmení], [datum narození], která byla v té době tchýní žalobce. [jméno] [příjmení] byla zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v uzavření antidatované smlouvy o půjčce s paní [příjmení] ve výši 1 800 000 Kč za účelem lživého dokladování původu finančních prostředků na koupi nemovitostí v [obec], přičemž měla vědět o skutečném původu financí od žalobce (svého zetě), tj. o tom, že tyto finance mohou pocházet z jím páchané trestné činnosti. Z odůvodnění tohoto rozsudku soud zjistil, že tamní trestní soud neměl za prokázané, že by o trestním stíhání žalobce paní [příjmení] vůbec věděla, tedy ani nemohla chtít zakrýt případný výnos z jeho trestné činnosti. Dále soud zjistil, že tamní trestní soud nevyloučil, že finance na koupi nemovitostí mohly skutečně pocházet z půjčky od manželů [příjmení] a že antidatovaná smlouva mělo pouze zhojit nedostatek písemné formy tohoto kontraktu. Tamní trestní soud rovněž vyšel z toho, že žalobce se o stav kupovaných nemovitostí nezajímal, tento řešila jeho tehdejší manželka, což nasvědčuje tomu, že nemovitosti pro sebe přes jiné osoby nakupovat nechtěl. Z rozsudku zdejší soud nezjistil konkrétní zjištění ohledně původu financí na koupi předmětných nemovitostí v roce 2009, tamní trestní soud vyšel primárně z tohoto, že tamní obžalovaná o trestné činnosti žalobce nevěděla, tedy nemohla zakrývat jeho výnosy, a tedy nebylo třeba původ financí důkladněji zkoumat.

9. Z opisu z evidence rejstříku trestů fyzický osob soud zjistil, že žalobce byl rozsudkem [název soudu] z 22. 11. 2013 pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu dle § 209 odst. 5 a) trestního zákoníku, a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let s tím, že byl [název soudu] - [anonymizováno] rozhodnutím z 25. 1. 2016 pod spisovou značkou [spisová značka] podmíněně propuštěn se zkušební dobou 7 let (do 25. 1. 2023).

10. Z usnesení [název soudu] z 25. 1. 2016, sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že žalobce byl s právní mocí k 25. 1. 2016 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu v délce trvání 8 let [název soudu] rozsudkem z 22. 11. 2013, ve spojení s rozsudkem [název soudu] z 29. 4. 2014, a to ve věci vedené prvoinstančně pod sp. zn. [spisová značka]. Konkrétně bylo rozhodnuto tak, že byla žalobci stanovena zkušební doba v délce trvání 7 let, a vysloven dohled v délce trvání 4 let.

11. Soud ve věci neprovedl účastnický výslech žalobce, neboť právní zástupce žalobce vzal návrh na účastnický výslech žalobce na jednání konaném dne 7. 2. 2022 zpět s tím, že žalobce ve věci vypovídat nechce.

12. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Toto se týká zejm. průběhu trestního řízení a úkonů v něm učiněných. Pokud jde o zásahy vyvolané trestním řízením (nezákonným rozhodnutím) do osobnostní sféry žalobce, soud tyto blíže rozvádí v rámci právního posouzení těchto nároků níže a na toto odkazuje. V rámci závěru o skutkovém stavu pak soud shrnuje zjištění učiněná z rozsudku [název soudu] ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. [spisová značka], z rozsudku [název soudu] ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. [spisová značka] a z rozsudku [název soudu] ze dne 28. 4. 2015, č.j. [číslo jednací] tak, že soud má za zjištěné, že žalobce v postavení svědka dne 24. 10. 2016 při soudním jednání u [název soudu], vedeném ohledně vyloučení nemovitostí, které byly zahrnuty do soupisu majetkové podstaty vedené ve věci insolvenčního řízení samotného žalobce, jednoznačně uvedl nepravdu, pokud tvrdil, že se na financování koupě předmětných nemovitostí v [obec], o jejichž vyloučení se jednalo, nikterak nepodílel, když má zdejší soud za zjištěné, že žalobce realizoval vklady za účelem platby ceny dražených nemovitostí dne 17.9.2009 ve výši 100 000 Kč, 16.12.2009 ve výši 254 233 Kč, 17.12.2009 ve výši 300 000 Kč, 18. 12. 2009 ve výši 100 00 Kč, 23. 12. 2009 ve výši 50 000 Kč, 6. 1. 2010 ve výši 60 000 Kč a 7.1.2010 ve výši 70 000 Kč na účet soudní exekutorky, která realizovala předmětnou dražbu, neboť toto potvrdila přímo [právnická osoba], která žalobce jakožto vkladatele jednoznačně identifikovala. Tento závěr nevyvrací ani rozsudek [název soudu], neboť tamní soud zprostil obžaloby tchýni žalobce za situace, kdy dospěl k závěru, že tamní obžalovaná o trestné činnosti žalobce nevěděla, tedy nemohla zakrývat jeho výnosy, a tedy nebylo třeba původ financí důkladněji zkoumat, tedy jinak kdy konkrétně k původu financí byly [název soudu] zjištěny pouze skutečnosti nikoli na úrovni prokázání osoby plátce (jako tomu bylo v řízení naříkaném), ale pouze na úrovni zjištění předpokladu, že není vyloučen původ financí jiný (z tamní půjčky) a že žalobce obecně o nemovitosti nejevil zájem.

13. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů.

14. Soud posoudil věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

17. Žalobce se žalobou domáhá finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve výši 500 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí (stanoviskem vydaným po podání žaloby a po lhůtě pro předběžné projednání nároku).

18. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn, čímž je dána odpovědnost žalované za újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk.

19. Nezákonným rozhodnutím tak je usnesení Policie České republiky ze dne 21. 3. 2018, [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání žalobce pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s trestným činem poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a), 3 písm. a) trestního zákoníku, ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Toto rozhodnutí bylo pravomocně odklizeno rozsudkem [název soudu] z 10. 6. 2020, sp. zn. [spisová značka], právní moc k 10. 6. 2020.

20. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/ 2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21. Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

23. Pokud jde o povahu trestné činnosti, vůči žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro trestné činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku a poškozování věřitele. Obžaloba poté byla podána pouze pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 a) a odst. 4 b) t.z. Tedy žalobci hrozil trest odnětí svobody 2 roky až 8 let. Fakticky, ve spojení s předchozím podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody, tak byl žalobce reálně vystaven obavě, že bude nucen opět nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. V případě jakéhokoliv odsouzení v naříkaném trestním řízení pro něj tedy jiná alternativa nepřicházela v úvahu. Na druhou stranu samotná povaha trestné činnosti křivé výpovědi, za kterou byl po skutkové stránce žalobce stíhán, s sebou zvýšené společenské odsouzení nenese. Celkově hodnoceno pak toto kritérium samo o sobě není důvodem pro přiznání finančního zadostiučinění, neboť povaha trestné činnosti není odsouzeníhodná v očích společnosti a riziku nástupu do výkonu trestu odnětí svobody se žalobce vystavil sám tím, že byl předtím pravomocně odsouzen na 8 let za jinou trestnou činnost a z tohoto výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn.

24. Délka trestního řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. Je však na místě porovnávat vliv tohoto kritéria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko, neboť trvání trestního stíhání může způsobovat jak kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka tak i uvadající zájem společenského prostředí o daný případ, tedy pokles zásahů do sféry poškozeného.

25. Trestní stíhání ve vztahu k žalobci trvalo 2 roky a 3 měsíce, což nelze považovat za dobu nepřiměřeně dlouhou. Ani samo toto kritérium tak není důvodem pro přiznání finančního zadostiučinění.

26. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

27. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Toto samo je však (bohužel) průvodním jevem každého takového trestního stíhání, tedy nelze pouze z těchto skutečností dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu, ale právě naopak je třeba konkrétně u každého poškozeného individuálně zkoumat zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy.

28. Žalobce tvrdil na zásazích do osobnostní sféry v obecné rovině, že byl zasažen na soukromém a osobním životě a že se trestní stíhání negativně odrazilo na jeho cti a pověsti v [anonymizováno]. Dále žalobce uváděl, že byla zasažena jeho psychika, neboť v době, kdy byl trestně stíhán, byl v podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tedy v případě jakéhokoliv odsouzení by následovala přeměna podmíněného trestu na výkon trestu odnětí svobody a žalobce by byl nucen vrátit se zpět do vězení. Žalobce v důsledku stresu začal navštěvovat psychiatrickou ambulanci a byl i léčen antidepresivy. Soud žalobce na jednání konaném dne 7. 12. 2021 poučil o nutnosti doplnit konkrétní zásahy, pokud jde o soukromý a osobní život a čest a pověst žalobce v [anonymizováno]. K tomuto žalobce však ničeho konkrétního nedoplnil. Soud poté žalobce dále na jednání konaném 7. 12. 2021 rovněž ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. upozornil, že je třeba doplnit relevantní skutková tvrzení ve vztahu k zásahům do osobnostní sféry vyvolaným u žalobce za kontextu, kdy se z provedeného dokazování podává, že žalobce byl předtím pravomocně odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let a s ohledem na to, že z rozhodnutí odvolacího soudu v naříkaném řízení se podává, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce se jednoznačně skutků křivé výpovědi dopustil a za jiných okolností by za toto měl být trestně postižen, nicméně v konkrétním případě žalobce nejde o trestný čin, neboť by šlo o nucení žalobce k sebeobviňování, což není přípustné. K tomuto žalobce doplnil, že nesouhlasí se závěry odůvodnění obou soudů v naříkaném řízení, přičemž odkázal na to, že nemovitosti nebyly v původním řízení zabrány (tedy nebyly výnosem z trestné činnosti) a že paní [příjmení], tchýně žalobce, byla [název soudu] zproštěna obžaloby právě z toho, že měla legalizovat žalobcovy výnosy z trestné činnosti.

29. Soud má z lékařských zpráv za prokázané, že bylo zasaženo do zdravotní sféry žalobce v oblasti psychiky, když tento od počátku naříkaného trestního řízení navštěvuje psychiatrii a léčí se s úzkostnými stavy, depresemi, poruchami spánku a nesoustředěností a užívá antidepresiva. Zásahy ve sféře soukromého života, osobního života, cti, důstojnosti a dobré pověsti žalobce nedotvrdil, proto tyto soud nemohl zjistit.

30. Soud neshledal na straně žalobce ani zásahy vyvolané tím, že byl stíhán pro skutek, který se neměl stát, což soudy v naříkaném řízení neměly akceptovat. Jak uvedeno výše, soud má za zjištěné, že v naříkaném řízení bylo hodnověrně prokázáno, že žalobce se skutečně dopustil nepravdivé výpovědi, neboť z potvrzení banky bylo opakovaně prokázáno, že naopak to byl právě žalobce, kdo finance do banky na úhradu minimálně části kupní ceny nemovitostí přinesl. Soud má tedy za zjištěné, že žalobce byl stíhán pro skutek, který byl v naříkaném trestním řízení zjištěn, avšak který pro právní hodnocení nebyl trestným činem, a proto byl žalobce zproštěn. Žalobce pak tedy rovněž nedotvrdil zásahy do osobnostní sféry za situace, kdy byl osobou již jednou pravomocně odsouzenou k nepodmíněnému trestu výkonu odnětí svobody, tedy nedotvrdil, jak k zásahům do jeho osobnostní sféry došlo za tohoto kontextu.

31. Soud nemá ani za prokázaný zásah na straně žalobce v osobnostní sféře, který by byl primárně vyvolán naříkaným trestním řízením, a který by byl právě přičitatelný státu, a který měl dle žalobce spočívat v tom, že žalobce se obával, že bude nucen v důsledku naříkaného řízení nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn v roce 2016. Primární příčinou takovýchto obav žalobce totiž byla skutečnost, že předtím páchal trestnou činnost, pro kterou byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu výkonu odnětí svobody v délce trvání 8 let, a nelze tak přičítat k tíži státu, že žalobce byl stíhán za situace, kdy sám stát žalobce podmíněně propustil z předchozího pravomocného výkonu trestu odnětí svobody - za to, že žalobce se nacházel v takovéto situaci, stát odpovědnost nenese. Na újmu způsobenou poškozenému trestním stíháním v jeho osobnostní sféře je totiž nutno nahlížet objektivně, tedy jak by takovouto újmu vnímala jakákoli jiná osoba a v tomto ohledu tak soud uzavírá, že za běžných, objektivních okolností by jiná osoba tímto netrpěla – žalobce byl v pozici výjimečné, jím zaviněné, které by jiná osoba jinak vystavena nebyla. Tj. jiná osoba by běžně nečelila obavě z toho, že v případě odsouzení bude muset vykonat ještě jiný, nesouvisející trest.

32. Soud tak shrnuje, že jediné zásahy, které v osobnostní sféře žalobce shledal, jsou zásahy ve sféře zdravotní, a i ohledně těchto je třeba konstatovat, že na těchto se do značné míry podílelo předchozí pravomocné odsouzení žalobce a jeho podmíněné propuštění, tedy to, že žalobce se nacházel v situaci, kdy byl nikoli vinou státu v postavení osoby podmíněně propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody, tedy byl pro sebe subjektivně vystaven vyššímu tlaku, kterému by jiná osoba, z objektivního pohledu, nečelila. Tyto zdravotní obtíže jsou naříkaným trestním řízením vyvolány pouze částečně.

33. Pokud jde soudem učiněné závěry ohledně zásahů vyvolaných naříkaným trestním, pak soud vyšel ze závěrů soudu dovolacího (např. NS sp. zn. 30 Cdo 2865/2015), ze kterých se podává, že vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla nelze dokazovat (jde o stav mysli poškozené osoby) a že v řízení se tak obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Z tohoto důvodu tak soud posuzoval žalobcem tvrzené zásahy, jak by tyto mohla vnímat jiná osoba stíhaná pro stejný trestný čin, bez kontextu (předchozí odsouzení z viny žalobce), který si zapříčinil subjektivně sám žalobce.

34. Soud v tomto případě dále dospěl k závěru, že je třeba vyhodnotit i okolnosti, za nichž k tvrzené nemajetkové újmě na straně žalobce došlo. Podstatnou je zejména skutečnost, že žalobce byl stíhán pro skutek nepravdivé svědecké výpovědi, které se dopustil v rámci insolvenčního řízení a které bylo vedeno proti němu, jako dlužníku, konkrétně v části řízení o vyloučení nemovitostí vlastněných jeho tchýní, na jejichž financování se měl podílet. Jak uvedeno výše, soud má za jednoznačně prokázané, že žalobce se tohoto skutku dopustil. Tímto skutkem je jeho nepravdivé prohlášení, že s financováním předmětných nemovitostí v [obec] neměl žalobce nic společného, když toto tvrzení bylo v naříkaném řízení spolehlivě vyvráceno opakovaným potvrzením banky, která žalobce, jakožto plátce několika plateb v řádech stovek tisíc korun českých identifikovala. Nepodstatným je v tomto směru tvrzení žalobce, že se jednalo o finance někoho jiného, které pouze do banky přinesl, když ani toto v předmětném insolvenčním řízení nesdělil, a insolvenčnímu soudu v pozici svědka tvrdil, že s financováním nemá vůbec společného nic. Tuto skutečnost je třeba oddělit od toho, nakolik žalobce skutečně chtěl legalizovat výnosy z trestné činnosti ve věci zpronevěry, pro kterou byl odsouzen, a kde byl stíhán pro zpronevěru v částce přesahující 170 miliónů Kč. Pro zdejší soud přitom nebyly podstatné závěry z tohoto předchozího trestního stíhání, ani závěry ve věci zproštění obžaloby paní [příjmení], tchýně žalobce, neboť úkolem zdejšího soudu nebylo přezkoumat, nakolik žalobce mohl legalizovat výnosy z trestné činnosti či nikoli, ale soud činí z naříkaného řízení pouze závěry v tom směru, že se žalobce nepravdivě vyjadřoval v rámci řízení o vyloučení nemovitostí ve vlastním insolvenčním řízení, a to právě nepravdivě v tom směru, že s financováním předmětných nemovitostí nemá nic společného. Přičemž toto bylo spolehlivě vyvráceno.

35. Za další okolnost, kterou je třeba při odškodnění újmy vyvolané na straně žalobce zohlednit, tak soud tedy považuje skutečnost, že skutek, pro který byl žalobce stíhán, se jednoznačně stal, tedy žalobce byl vystaven obavám a dopadům do své osobnostní sféry nejen v důsledku trestního stíhání, ale i v důsledku toho, že si musel být vědom, že po skutkové stránce děj nastal a že záleží pouze na jeho právním hodnocení (co do trestnosti).

36. V souhrnu pak tedy soud uzavírá, že za dostačující zadostiučinění považuje konstatování porušení práva žalobce nebýt stíhán bez zákonného důvodu, respektive být stíhán pouze ze zákonem daných důvodů. Žalovaná přitom žalobce odškodnila konstatováním porušením práva ve svém stanovisku ze dne 29. 6. 2021, tedy po uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku a po podání žaloby.

37. Pro závěr o konstatování, jakožto dostačující formě zadostiučinění, pak hovoří vyhodnocení všech výše uvedených čtyř kritérií.

38. Povaha samotné trestné činnosti křivé výpovědi nezpůsobuje zvýšené společenské odsouzení, a nehovoří pro nutnost přiznání finančního zadostiučinění.

39. Rovněž délka trestního řízení nebyla nepřiměřenou a sama o sobě nezakládá závěr o nutnosti přiznání zadostiučinění finančního.

40. Nejdůležitějším kritériem pak jsou zásahy ve sféře osobnostní, přičemž na straně žalobce tyto soud shledal pouze částečně ve sféře zdravotní, když došlo ke zhoršení psychického stavu žalobce. I zde je však třeba uzavřít, že tyto zdravotní zásahy byly naříkaným řízením pouze dokonány, respektive způsobeny částečně, když psychické zdraví muselo nutně být u žalobce narušeno již předchozím odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 8 let. Jiné zásahy, ať už ve sféře soukromé, rodinné, pracovní, volnočasové, výdělečné apod. žalobce netvrdil, a to ani obecně, a to ani v kontextu toho, že byl osobou dříve trestně odsouzenou.

41. Tedy i samotné zásahy ve sféře osobnostní, které soud shledal částečně ve sféře zdravotní, nehovoří o nutnosti přiznat zadostiučinění finanční a to zejména v kombinaci s kritériem posledním, kterým jsou okolnosti, za kterých byl žalobce trestnímu stíhání vystaven. Zde, jak uvedeno, považuje soud za zásadní, že žalobce byl stíhán pro skutek, kterého se zcela evidentně dopustil, tedy byl vystaven obavám výsledku naříkaného trestního řízení, nikoli proto, že by byl stíhán pro skutek, který se nestal, ale pro skutek, kterého se dopustil a musel si být vědom toho, že nepravdivě vypovídal v rámci insolvenčního řízení, a obával se tak hodnocení právního, tedy zda toto je za situace, kdy by byl nucen k sebeobviňování, trestným činem či nikoli.

42. V kombinaci všech těchto faktorů pak tedy soud dospívá k závěru, že konstatování, jakožto forma zadostiučinění, je plnohodnotnou formou satisfakce za vydání nezákonného rozhodnutí ve vztahu k žalobci.

43. Soud má za to, že tímto je poskytnutá forma zadostiučinění dostatečně odůvodněna, nicméně návazně provádí pro úplnost i porovnání, které se jinak provádí v situacích, kdy soud dospívá k závěru o nutnosti poskytnout zadostiučinění finanční.

44. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

45. Soud provedl porovnání se dvěma případy řešenými [název soudu], s jejichž obsahem žalobce na jednání konaném 7. 2. 2022 seznámil.

46. Konkrétně soud provedl porovnání s věcí řešenou [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. V tamním řízení trvalo trestní stíhání cca 1 rok a vedlo se pro zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Tamnímu poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 5 let. Tamní poškozený nebyl osobou bezúhonnou a jeho věc byla postoupena do přestupkového řízení s tím, že tamní poškozený se protiprávního jednání dopustil. Konkrétně se jednalo o urážku na cti strážníků městské policie, které křivě obvinil z toho, že jsou pod vlivem alkoholu a tito museli být pak následně šetřeni. Jako adekvátní forma zadostiučinění bylo zvoleno konstatování porušení práva a omluva. Se zdejším případem žalobce je porovnávaný případ porovnatelný zejména tím, že stejně jako žalobce i tamní poškozený spáchal předmětný skutek, pro který byl stíhán, pouze tento nebyl trestným činem, jako je tomu u žalobce. Rovněž u tamního poškozeného nebyly shledány zásadnější zásahy ve sféře osobnostní a rovněž tamní poškozený měl trestní minulost, tedy nebyl osobou bezúhonnou. Tento porovnávaný případ tak odůvodňuje rovněž u žalobce přiznat odškodnění ve formě konstatování porušení práva.

47. Druhým z porovnávaných případů je věc řešená [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. V tamním řízení byl poškozený stíhán zhruba 1 rok pro zločin nebezpečného vyhrožování a pronásledování podle § 354 odst. 1 t.z., které bylo překvalifikováno na vydírání dle § 175 odst. 1 t.z.. Tamnímu poškozenému hrozilo odsouzení až na 4 roky. Tamní poškozený byl propuštěn ze zaměstnání, obtížně hledal nové uplatnění a trestní stíhání u tamního poškozeného zasáhlo do vztahů s partnerkou v době, kdy očekávali potomka, což se projevilo i ve vztazích s rodiči. Rovněž tamní poškozený měl nervové problémy a nemohl spát. U tamního poškozeného byla věc postoupena do přestupkového řízení, v němž byl uznán vinným, tedy tamní poškozený se rovněž dopustil skutku, konkrétně spočívajícího v narušení občanského soužití schválnostmi, kdy předchozí partnerku v řádech několika desítek telefonů denně opakovaně obtěžoval. U tamního poškozeného bylo shledáno jako dostačující zadostiučinění konstatování porušení práva. S případem žalobce je tento případ porovnatelný zejména tím, že i u tamního poškozeného došlo částečně k zásahům ve sféře zdravotní, rovněž v oblasti nervových problémů, navíc dokonce u tamního poškozeného byl zasažen rodinný a pracovní život a shodným je i to, že tamní poškozený se rovněž dopustil skutku, který však nebyl trestným činem, jako tomu bylo u žalobce. I tento případ tak odůvodňuje přiznání žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

48. Žalobce k porovnání požadované výše zadostiučinění judikaturu, kterou by mohl soud porovnat, neoznačil.

49. Vzhledem k tomu, že žalovaná již konstatovala stanoviskem ze dne 29. 6. 2021, že došlo k porušení práva v neprospěch žalobce právě stíháním v naříkaném řízení, pak soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

51. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014). Toto platí i za situace, kdy se žalobci dostane, po podání žaloby a marném uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku, satisfakce ve formě konstatování porušení práva.

52. Žalobci, který byl v řízení právně zastoupen, vznikly v řízení náklady v celkové výši 18 456 Kč, která je tvořena: -) soudní poplatek ve výši 2.000 Kč; -) 4x odměna právního zástupce za úkon právní služby á 3.100 Kč bez DPH (převzetí zastoupení; žaloba; 2x účast na ÚJ), tj. celkem 15 004 Kč s DPH (dle § 6,7, 9/4a) AT; tarifní hodnota 50 000 Kč dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013); -) 4x paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za úkon právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 1 452 Kč s DPH -) právní zástupce žalobce je plátce DPH (ověřeno přes ARES)

53. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

Poučení