10 C 8/2024 - 75

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Kučerou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 669 393 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci 50 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 21. 1. 2024 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 619 293 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 21. 1. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 3 110 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnosti zaplatit žalobci částku 669 393 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 1. 2024 z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení na ochranu osobnosti. Žalobu odůvodnil tím, že v řízení vedeném u [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] vystupoval žalobce jako žalobce. Soudní řízení bylo zahájeno dne 20. 2. 2008 doručením žaloby a pravomocně bylo skončeno dne 30. 1. 2023. Řízení probíhalo tedy 14 let a 11 měsíců a 10 dnů. Žalobce se dne 7. 7. 2023 obrátil na žalovanou s žádostí o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 869 793 Kč. Žalobce žalovanou částku vypočetl jako odškodné 25 000 Kč za rok řízení, když částku 20 000 Kč navýšil o 25 % z důvodu inflace. Dále tuto částku navýšil o 50 % z důvodu, že se jednalo o jednoduchou věc. Dále o 50 % z důvodu zvýšeného významu pro žalobce, když se jednalo o spor o ochranu osobnosti a dále o 50 % z důvodu postupu soudu.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Učinila nesporným, že žalobce u ní dne 7. 7. 2023 uplatnil nárok ve výši 869 793 Kč. Dále uvedla, že žádost byla shledána částečně důvodnou, proto žalobci bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 200 400 Kč, když uzavřela, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky. Žalovaná vyšla ze základní částky ročního odškodnění 20 000 Kč, odškodnila délku trvání řízení 14 let a 11 měsíců, základní částku snížila o 25 % s ohledem na projednávání věci na všech stupních soudní soustavy, i u Ústavního soudu, o 13 % s ohledem na podíl žalobce na délce řízení. Naopak základní částka byla zvýšena o 10 % s ohledem na postup soudů, které způsobily větší průtahy. Řízení nebylo po skutkové a právní stránce příliš složité, nicméně bylo zatíženo procesně, opakovaným rozhodováním o procesních věcech, o osvobození od soudního poplatku a o návrhu na ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Žalobce se na délce řízení zčásti podílel. Zejména v prvních letech řízení, kdy se dožadoval osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta. Žalobce se podílel i tím, že soud I. stupně i odvolací soud vyzýval žadatele k doplnění žaloby. Dále tím, že blanketní odvolání proti rozsudku žadatel doplnil po necelých dvou měsících. Žalobce se také domáhal ustanovení advokáta pro dovolací řízení, toho mu soud neustanovil, proti tomuto se odvolal, ale odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně. V roce 2016 tři měsíce bezvýsledně žalobce jednal s žalovanými o mimosoudní dohodě. Význam řízení pro žalobce žalovaná hodnotila jako standartní. Podle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví. Navíc nelze přehlédnout, že žalobce byl u soudů všech stupňů procesně neúspěšný, i jeho ústavní stížnost byla odmítnuta.

3. Ze shodných tvrzení stran má soud za zjištěné, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil, a to dne 7. 7. 2023. A že žalovaná dobrovolně plnila částku 200 400 Kč.

4. Ze spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 30/0008 soud zjistil následující: Dne 20. 2. 2008 byla žalobcem podána žaloba na ochranu osobnosti a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Žaloba na ochranu osobnosti byla podána proti 7 žalovaným. Usnesením ze dne 29. 2. 2008 soud vyzval žalobce k doplnění žaloby. Dne 18. 3. 2008 byla soudu opětovně doručena žádost žalobce o ustanovení právního zástupce s vyplněným potvrzením o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Stejného dne pak bylo soudu doručeno i doplnění žaloby k výzvě soudu. Dne 24. 6. 2008 soud usnesením nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. Dne 15. 7. 2008 žalobce podal proti usnesení odvolání. Dne 12. 8. 2008 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 7. 10. 2008 odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že výrokem I. se ve vztahu k 2., 3. a 4. žalovanému řízení zastavuje, výrokem II. rozhodl ve vztahu k nim o nákladech řízení a výrokem III. žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 1/3. Řízení bylo vůči žalovanému 2., 3. a 4. zastaveno z důvodu nedostatku pravomoci soudu, neboť předmětem tohoto sporu jsou vztahy vyplývající z příslušnosti, popř. bývalé příslušnosti, žalobce k církvi, nikoli vztahy uvedené v § 7 odst. o.s.ř., když soud není oprávněn přezkoumávat pravdivost žalobcem označených tvrzení, neboť tvrzení obsažená v listinách jsou církevními akty. U ostatních žalovaných je pravomoc soudu dána. Spis byl soudu prvního stupně vrácen dne 11. 11. 2008. Dne 13. 11. 2008 soud vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku, usnesení bylo žalobci doručeno dne 21. 11. 2008. Soudní poplatek byl uhrazen dne 26. 11. 2008. Dne 1. 12. 2008 žalobce podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 10. 2008. Dne 8. 12. 2008 soud vyzval žalobce k doplnění dovolání. Dne 16. 12. 2008 žalobce v reakci na výzvu k doplnění dovolání požádal o ustanovení právního zástupce a prodloužení lhůty k doplnění dovolání. Dne 30. 12. 2008 žalobce podal alternativní žalobu a návrh na přerušení řízení. Dne 18. 3. 2009 soud usnesením zamítl návrh na ustanovení právního zástupce žalobci. Dne 14. 4. 2009 žalobce podal odvolání proti zamítavému usnesení ze dne 18. 3. 2009. Dne 21. 4. 2009 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 25. 5. 2009 odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně ze dne 18. 3. 2009. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 17. 6. 2009. Dne 18. 6. 2009 soud prodloužil lhůtu k podání dovolání stanovenou v usnesení ze dne 8. 12. 2008. Dne 14. 7. 2009 žalobce prostřednictvím svého právního zástupce na plnou moc podal dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 10. 2008. Dne 24. 7. 2009 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 28. 7. 2011 Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 8. 2008 ve výrocích I. a II. a v tomto rozsahu mu jej vrátit. Usnesení bylo zrušeno z důvodu, že skutečnosti ze strany žalobce byly prezentovány jen ve zcela obecné rovině, aniž by se soud zabýval tím, zda zmíněné církevní akty uvedené v žalobě, skutečně tento charakter mají a zda je odůvodněno je podřadit pod skupinu předpisů církve. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 5. 9. 2011. Dne 25. 10. 2011 byl spis předložen odvolacímu soudu, když jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším soudem, s tím aby znovu rozhodl o odvolání žalobce ohledně osvobození od soudních poplatků ve vztahu k žalovanému 2., 3. a 4. Dne 23. 11. 2011 sdělil advokát žalobce, že došlo k ukončení zastoupení. Dne 3. 2. 2012 žalobce sdělil, že právní zastoupení bylo uděleno jen pro dovolací řízení a k podání přiložil potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech k osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Dne 30. 5. 2012 odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 4/5 ve vztahu k 2., 3. a 4. žalovanému. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 7. 6. 2012. Dne 20. 6. 2012 soud I. stupně usnesením rozhodl, že žalobci neustanovuje právního zástupce. Dne 20. 6. 2012 soud vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku. Dne 13. 7. 2012 žalobce podal odvolání proti usnesení ze dne 20. 6. 2012. Dne 6. 3. 2014 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 13. 3. 2014 byl soud I. stupně odvolacím soudem vyzván k opravě usnesení ze dne 20. 6. 2012. Dne 2. 4. 2014 soud I. stupně vydal opravné usnesení k výzvě k úhradě soudního poplatku. Dne 3. 7. 2014 soud I. stupně vydal opravné usnesení k usnesení ze dne 2. 4. 2014. Dne 11. 8. 2014 žalobce podal odvolání proti usnesení ze dne 3. 7. 2014. Dne 30. 9. 2014 byla věc předložena odvolacímu soudu. Dne 23. 2. 2015 odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti opravnému usnesení. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 19. 3. 2015. Dne 11. 5. 2015 podal žalobce odvolání proti usnesení ze dne 26. 3. 2015. Dne 9. 7. 2015 soud I. stupně zrušil usnesení soudu I. stupně ze dne 26. 3. 2015, neboť žalobce již splnil poplatkovou povinnost. Dne 7. 10. 2015 soud usnesením připustil vstup dalších účastníku do řízení na straně žalované s odůvodněním, že podání doručené soudu dne 30. 12. 2008 je možné považovat s ohledem na jeho obsah jako návrh na přistoupení dalších účastníků na straně žalované. Dne 6. 1. 2016 soud vyzval žalované k vyjádření k žalobě. Dne 14. 1. 2016 došlo vyjádření jednoho ze žalovaných. Dne 18. 1. 2016 soud nařídil jednání na 2. 3. 2016. Dne 26. 1. 2016 bylo jedním ze žalovaných nahlíženo do spisu. Dne 8. 2. 2016, 10. 2. 2016 a 11. 2. 2016 přišla vyjádření k žalobě dalších žalovaných. Dne 16. 2. 2016 byla vyjádření k žalobě zaslána žalobci. Další vyjádření k žalobě přišlo dne 17. 2. 2016. Dne 25. 2. 2016 nařízené jednání bylo zrušeno, odročeno na 17. 6. 2016. Dne 9. 6. 2016 byla soudu doručena žádost právního zástupce žalovaných o odročení jednání z důvodu pokusu o mimosoudní dohodu, které bylo vyhověno, jednání bylo odročeno na 30. 9. 2016. Dne 22. 9. 2016 bylo soudu doručeno sdělení žalovaných, že k mimosoudní dohodě nedošlo. Dne 30. 9. 2016 se konalo první jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem dalšího postupu ve věci. Dne 25. 10. 2016 soudu došlo vyjádření žalobce. Dne 27. 10. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaných s doplněním tvrzení a návrhů důkazů. Dne 31. 10. 2016 bylo soudu doručeno doplnění důkazů od žalobce. Dne 13. 12. 2016 byla soudu doručena reakce žalobce na vyjádření žalovaných. Dne 16. 1. 2017 bylo soudu doručeno doplnění důkazů se strany žalobce. Dne 24. 3. 2017 se konalo další jednání, při kterém byl vyslechnut žalobce, jednání bylo odročeno na 26. 5. 2017 za účelem dalšího dokazování. Dne 24. 5. 2017 právní zástupce žalovaných požádal o odročení jednání z důvodu nemoci, kterému bylo vyhověno. Dne 27. 10. 2017 se konalo další jednání, při kterém byl vyslechnuti svědci a jeden z žalovaných, současně byly provedeny listinné důkazy, jednání pak bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Dne 3. 11. 2017 soud vyhlásil zamítavý rozsudek a rozhodl o nákladech řízení. Soud žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal tvrzená jednání žalovaných, kterými žalovaní měli zasáhnout do jeho osobnostních práv. Rozsudek byl rozeslán dne 4. 12. 2017. Dne 21. 12. 2017 bylo soudu doručeno blanketní odvolání žalobce proti rozsudku. Dne 16. 1. 2018 soud vyzval žalobce k odstranění vad odvolání a vyzval jej k zaplacení soudního poplatku. Soudní poplatek byl zaplacen dne 25. 1. 2018. Dne 9. 2. 2018 bylo soudu doručeno doplnění odvolání žalobce. Dne 13. 3. 2018 byl spis předložen odvolacímu soudu. Odvolací soud dne 10. 9. 2019 vyzval účastníky, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Dne 24. 9. 2019 žalovaní sdělili, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Dne 15. 10. 2019 bylo nařízeno jednání na 18. 11. 2019. Dne 18. 11. 2019 se konalo jednání u odvolacího soudu, které bylo odročeno na neurčito za účelem specifikace zásahů do osobnostních práv žalobce. Dne 13. 12. 2019 žalobce požádal o poskytnutí poučení podle § 5 o. s. ř. Dne 10. 1. 2020 žalobce sdělil, že vyjádření zašle do 31. 1. 2020. Dne 23. 1. 2020 zaslal žalobce rozsáhlé vyjádření na 22 stran. Dne 5. 3. 2020 bylo nařízeno další jednání u odvolacího soudu na 8. 4. 2020. Dne 18. 3. 2020 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaných k odvolání. Dne 23. 3. 2020 bylo jednání zrušeno z důvodu covidové pandemie. Dne 14. 5. 2020 bylo nařízeno nové jednání na 3. 6. 2020. Dne 27. 5. 2020 došlo od žalobce nové vyjádření ve věci. Dne 3. 6. 2020 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek byl odůvodněn tím, že soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování a žalobce velmi podrobně a zevrubně poučoval a vysvětloval mu, že je třeba, aby přesně specifikoval, v čem spatřoval zásah do svých osobnostních práv. Přes poučení, které žalobci soud I. stupně poskytl i soud odvolací, žalobce žádné konkrétní skutečnosti o údajném zásahu do osobnostních práv netvrdil a neprokazoval. V řízení tak nebylo prokázáno, že jednání žalovaných, kterého se měli vůči žalobci dopustit, bylo způsobilé zasáhnout do žalobcových osobnostních práv. Pokud jde o žalované fyzické osoby 1., 5., 6. a 7. dospěl soud k závěru, že tyto nejsou věcně pasivně legitimovány, a to proto, že žalovaný 1. byl členem [Anonymizováno] žalovaného 2., žalovaný 5. byl jen zapisovatelem komise, žalovaný 6. byl členem [Anonymizováno] žalovaného 3. a žalovaný 7. byl členem statutárního orgánu žalovaného 4. Dále pak uvedl, že přes žalobu, kde se žalobce dovolává zásahu do osobnostních práv, usiloval a usiluje o určení, že byl neoprávněně vyloučen z církve, a to přestože byl opakovaně poučován o tom, že soud není oprávněn zkoumat, zda byl žalobce oprávněně nebo neoprávněně vyloučen z církve, když o zániku poměru žalobce k církvi nerozhodují a nemohou rozhodovat soudy, ale pouze orgány církve. Spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 2. 7. 2020 a rozsudek byl rozeslán dne 10. 7. 2020. Dne 23. 9. 2020 žalobce podal dovolání a požádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení, které doplnil dne 25. 9. 2020. Dne 29. 9. 2020 soud usnesením zamítl žádost žalobce o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Dne 27. 10. 2020 žalobce podal odvolání proti tomuto usnesení. Dne 10. 11. 2020 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 26. 2. 2021 odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně. Spis byl soudu I. stupně vrácen dne 9. 3. 2021. Dne 23. 4. 2021 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 10. 2. 2022 Nejvyšší soud zčásti odmítl a zčásti zamítl dovolání žalobce a rozhodl o nákladech řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2., 3. a 4 bylo dovolání zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání odmítnuto. Vůči žalovaným 2., 3. a 4 bylo rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné a dovolací soud tak dovolání v tomto rozsahu zamítl. Vůči žalovaným 1., 5., 6. a 7 bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, když v řízení nebyli pasivně věcně legitimováni, jak k tomu dospěl i odvolací soud. Spis byl vrácen soudu I. stupně dne 10. 3. 2022 a rozeslán byl dne 11. 3. 2022. Dne 12. 5. 2022 žalobce podal ústavní stížnost. Dne 24. 1. 2023 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pod sp. zn. [Anonymizováno]. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 1. 2023.

5. Z dopisu ze dne 16. 2. 2009 adresovaného předsedovi Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že žalobce se obrátil na předsedu soudu s žádostí, aby zajistil, že věc žalobce bude projednána v souladu se zákony České republiky, a to vzhledem k tomu, že se dne 13. 2. 2009 z televize dozvěděl, že soudce, který věc vyřizuje odkládá nevyřízené spisy do skříně.

6. Z dopisu ze dne 3. 6. 2009 bylo zjištěno, že místopředseda Městského soudu v Praze při kontrole předmětného spisu neshledal žádný důvod k úvaze o průtazích. Ve věci je postupováno plynule, bez průtahů a jsou v něm činěny pravidelné úkony.

7. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu soudního řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud pak pro nadbytečnost zamítl tyto důkazy: rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2018, článek ohledně soudce [Anonymizováno], údaje Českého statistického úřadu, výslech [jméno FO], [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [jméno FO].

8. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ustanovení § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle ustanovení § 14 odst. 1 cit. zák. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 citovaného § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ustanovení § 15 odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

9. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

10. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v předmětném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, neboť pro rozhodnutí v této věci není stanovena zákonem žádná lhůta ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk. Pro toto řízení není obecně stanovena ani žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen „ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012)

13. Předmětné řízení vůči žalobci trvalo od 20. 2. 2008, kdy soudu byla doručena žaloba žalobce, a řízení trvalo do 30. 1. 2023, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti. Předmětné řízení tak trvalo 14 let a 11 měsíců a soud uzavírá, že se jedná o dobu nepřiměřeně dlouhou.

14. K tomuto závěru vede soud vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona, zejména kritéria písmene d) – postupu soudu během řízení. Soud v řízení shledal období dílčích průtahů v období od 24. 7. 2009, kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu, do 28. 7. 2011, kdy Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ve výrocích I. a II. a v tomto rozsahu mu jej vrátil, tedy Nejvyššímu soudu trvalo více než 2 roky, než rozhodl o dovolání žalobce, další dílčí průtah soud spatřuje v období od 13. 7. 2012, kdy žalobce podal odvolání proti usnesení ze dne 20. 6. 2012, do 6. 3. 2014, kdy byl spis s odvoláním předložen odvolacímu soudu, tedy 1rok a 8měsíců trvalo soudu než předložil odvolání odvolacímu soudu, další dílčí průtah soud spatřuje v období od 13. 3. 2018, kdy byl odvolacímu soud předložen spis s odvoláním, do 10. 9. 2019, kdy zaslal účastníkům výzvu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, tedy 1,5 roku trvalo odvolacímu soudu, než ve věci učinil první úkon ohledně odvolání.

15. Soud tak pro toto kritérium dospěl k závěru, že celkovou délku řízení je nutno považovat za nepřiměřenou.

16. Tento závěr nevyvrací ani hodnocení kritérií ostatních. Soud dospěl k závěru, že řízení nebylo ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) složitější po stránce skutkové, ani právní, když předmětem sporu byla sice ochrana osobnosti, nicméně v řízení se neprovádělo rozsáhlé dokazování a ani právní zhodnocení nebylo nijak složité, řízení však bylo složité po stránce procesní, když soud opakovaně musel rozhodovat o odvoláních, dovoláních a v neposlední řadě o ústavní stížnosti, nicméně toto nemůže odůvodnit skutečnost, že řízení trvalo 14 let a 11 měsíců. Zbývající kritéria § 31a odst. 3 písm. c) a e), tj. kritérium jednání poškozeného a významu řízení rovněž závěr o nepřiměřené délce řízení nevyvracejí.

17. Odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení je tak dán.

18. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma (presumovaný vznik újmy žalovaná nevyvracela), kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011), žalovaná netvrdila a ani soud je neshledal.

19. Postup při určení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení stanovil ve své ustálené judikatuře Nejvyšší soud. Zdůraznil, že pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Na závěru o výši zadostiučinění by se měla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projevit ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení; zásadně vhodnou formou tohoto projevu je procentní modifikace základní částky odškodnění za (celé) řízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009 nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení.

20. Při stanovení základní částky ročního odškodnění soud tedy vyšel ze základního rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení (viz NS Cpjn 206/2010). Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud za odpovídající, aby byla základní částka ročního odškodnění navýšena vždy o 1 000 Kč za každé dva roky řízení přesahující dobu 10 let. Soud tak uzavírá, že soudní řízení trvající 14 let a 11 měsíců, tedy blížící se 15 rokům, bude odškodňováno základní částkou 18 000 Kč za první dva roky řízení (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná), a z částky 18 000 Kč za každý další rok řízení, tj. z částky 1 500 Kč za každý další měsíc řízení. Použití jiné, vyšší částky základního ročního odškodnění, je pak na místě pouze tehdy, pokud toto odůvodňuje výjimečné vyhodnocení některého z kritérií dle 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk., což zde soud neshledal (viz hodnocení kritérií níže).

21. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii lze vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12).

22. K částce 25 000 Kč, kterou požadoval žalobce z důvodu růstu inflace atd., soud uvádí, že k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, rozsudku ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1433/2020. Přiznanou základní částku proto soud nepovažuje za nepřiměřenou ani s ohledem na to, že stanovisko Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 bylo vydáno již dne 13. 4. 2011. Tudíž na základě shora uvedeného argumentace žalobkyně neobstojí.

23. Základní částku pak je nutno upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vypočtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. s přihlédnutím k: b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného: - V rámci posouzení složitosti řízení je třeba zohlednit skutkovou, právní i procesní stránku řízení a počet soudních instancí (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) – řízení nebylo složitější, jak po stránce skutkové, tak ani po stránce hmotněprávní, jak je uvedeno výše, nicméně řízení bylo složité po procesní stránce, když žalobce opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků, ustanovení zástupce z řad advokátů, opakovaně se proti těmto rozhodnutím odvolával, podával i dovolání, ve věci i rozhodovat Ústavní soud, který ústavní stížnost žalobce odmítl. Žalobce pak i v řízení podával rozsáhlá vyjádření, která byla místy i značně nesrozumitelná, když zejména soud I. stupně se snažil žalobce podrobně poučovat, tak aby přesně specifikoval, v čem spatřoval zásah do svých osobnostních práv. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že procesní složitostí se rozumí zejména procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd. Délka řízení je tedy z určité části způsobena procesní aktivitou žalobce, je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Základní částka tak byla ponížena o 25 % s ohledem na shora uvedené skutečnosti, když toto nelze přičítat k tíží státu. - Jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, resp. zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). – žalobce v řízení nevystupoval způsobem, které by délku řízení pozitivně ovlivnilo, naopak pro opakované posouzení žádostí žalobce na poskytnutí zástupce z řad advokátů, aniž by pro to byly splněny procesní podmínky, došlo k průtahům v řízení, které lze jednoznačně přičíst k tíži žalobce, soud proto základní částku ponížil o 15 %. - Kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) – pokud jde o kritérium postupu soudu během řízení, pak, jak je uvedeno výše, soud v činnosti soudu shledal celkem 3 zásadní období dílčích průtahů, která v součtu trvala více než 5 let, dále pak soud shledal pochybení, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro nesprávné závěry zrušeno dovolacím soudem, nicméně je třeba zmínit, že toto rozhodnutí bylo zrušeno v období, ve kterém soud shledal dílčí průtah, tudíž toto již soud navíc nezohlednit, neboť by se jednalo o „dvojí“ přičítání, pro které by soud navyšoval základní částku. Vzhledem k dílčím průtahům, pro které se jednalo o zásadní skutečnost pro celkovou délku řízení, soud dospěl k závěru, že je nutno pro toto kritérium ještě navýšit základní částku odškodnění, kdy nad rámec toho, že soud pro toto kritérium shledal nesprávný úřední postup, soud zvýšil základní částku odškodnění o 20 %. Nad rámec shora uvedeného soud uvádí, že je pak i pravdou, jak žalobce uvádí, že soud zaslal žalobu žalovaným k vyjádření až dne 6. 1. 2016, tedy více než 7 let poté, co byla u soudu podána žaloba, k tomu soud však uvádí, že soud se v mezidobí zabýval podáními žalobce a za dílčí průtahy v daném období pak i navýšil základní částku právě o 20 %. Soud tak pro všechna pochybení na straně státu navýšil základní částku právě o 20 %. - Významu předmětu řízení pro poškozeného (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) –Nejvyšší soud v části IV pod písmenem d) Stanoviska ve vztahu k hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného uvedl, že určitým zobecňujícím postupem je možné kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, jimž je třeba věnovat zvláštní pozornost. Jsou to typicky trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Nejvyšší soud zároveň uvedl, že se jedná o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012). Mezi řízení, která mají pro účastníka obvykle vyšší význam, tedy Nejvyšší soud řadí i řízení na ochranu osobnosti. Je tomu tak proto, že v těchto řízeních se rozhoduje o (tvrzeném) zásahu do práv chránících lidskou osobnost a zásahy do uvedených práv jsou obecně vnímány velmi citlivě. Při posuzování práva na přiměřené zadostiučinění se tedy zvýšený význam pro účastníka presumuje pouze v případě, že poškozený nepřiměřeně dlouhou délkou řízení vystupoval v řízení o ochraně osobnosti jako žalobce. Význam předmětu řízení pro žalobce tak soud shledal jakožto zvýšený, ostatně i sám žalobce tvrdil zvýšený význam předmětného řízení. K tomu soud dále uvádí, že na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce byl v předmětném řízení neúspěšný, když samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro žalobce) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Podaná žaloba pak nebyla ani a priori nedůvodná, ani nesledovala nepoctivý úmysl, což by se jednalo o okolnost, která, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, ostatně nic takového ani žalovaná v řízení netvrdila (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, 30 Cdo 3725/2014, 30 Cdo 4387/2015). Soud pro toto kritérium navýšil základní částku odškodnění o 20 %.

24. Základní odškodnění je tak po zohlednění shora provedených procentních modifikací na místě navýšit o 0 % na výsledných 250 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již poskytla jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky soudního řízení částku ve výši 200 400 Kč, soud přiznal žalobci rozdíl těchto částek, který činí 50 100 Kč a ve zbývající částce žalobu zamítl.

25. Nad rámec shora uvedené soud uvádí, že soud se zabýval stěžejními námitkami žalobce, tak aby představil svou ucelenou argumentační linii, když je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž není nutno z hlediska naplnění požadavku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí a naplnění požadavku spravedlivosti řízení, aby soud reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku stěžovatele, když postačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii [srov. např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) nebo usnesení ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 832/12 , ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3142/13, ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3176/13 a ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2855/13].

26. Úrok z prodlení je odůvodněn ustanoveními § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle ustanovení § 14 zákona. Žalobce nárok u žalované uplatnila dne 7. 7. 2023, žalovaná se tedy v prodlení ocitla od 8. 1. 2024. Úrok z prodlení pak soud přiznal z částky finančního zadostiučinění, kterou shledal, z důvodů uvedených výše, za přiměřenou, a to od 22. 1. 2024, jak požadoval žalobce.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

28. V souzeném případě byl žalobce zcela úspěšný, proto má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014).

29. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 3 110 Kč. Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů (podání žaloby, účast na jednání) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. A dále cestovné v souvislosti s cestou realizovanou na jednání dne 16. 4. 2024 náhrada 510 Kč za 230 ujetých km (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb, při průměrné spotřebě 5,8 l/100 km). Žalobci pak nenáleží amortizace za využití vozidla, kterou požadoval (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. 25 Cdo 5034/2008).

30. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

Poučení