21 Co 237/2024 - 122

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Andrey Lomozové a Mgr. Lucie Markové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o 669 393 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. dubna 2024, č. j. 10 C 8/2024-75 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 50 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 21.1.2024 do zaplacení do 15 od právní moci rozsudku, ve zbývající části se výrok II. potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 690 KČ do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované uhradit žalobci 50 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 21. 1. 2024 do zaplacení (výrok I), ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 619 293 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a zavázal žalovanou zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 110 Kč (výrok III).

2. Částečně tak vyhověl žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení na ochranu osobnosti vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 30/2008, jenž trvalo celkem 14 let 11 měsíců a 10 dnů. Stran výše žalovaného nároku vyšel z částky 20 000 Kč, již o 25 % navýšil z důvodu inflace, o 50 % z důvodu jednoduchosti věci, o 50 % z důvodu postupu soudu a o 50 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, bránila se tím, že žalobci na základě uvedeného titulu již poskytla zadostiučinění ve výši 200 400 Kč, které považovala za dostatečné.

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje (viz body 4. – 6. napadeného rozsudku). Na jejich základě vzal za prokázané, že žalobce dne 7. 7. 2023 požádal žalovanou o náhradu nemajetkové újmy ve výši 869 793 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení na ochranu osobnosti vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 30/2008 (dále i jen „posuzované řízení“). Žalovaná dobrovolně plnila částku 200 400 Kč.

4. Dále vzal za prokázané, že žaloba v posuzovaném řízení byla podána dne 20. 2. 2008 proti 7 žalovaným společně s žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Dne 29. 2. 2008 byl žalobce vyzván k doplnění žaloby. Usnesením ze dne 24. 6. 2008 nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků. K odvolání žalobce usnesením ze dne 7. 10. 2008 odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že ve vztahu k 2., 3. a 4. žalovaným řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci soudu, rozhodl ve vztahu k nim o nákladech řízení (výroky I. a II.) a žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 1/3 (výrok III.). K výzvě soudu žalobce dne 26. 11. 2008 zaplatil soudní poplatek. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 10. 2008 podal žalobce dne 1. 12. 2008 dovolání, k jehož doplnění byl vyzván dne 8. 12. 2008, na což žalobce obratem reagoval žádostí o ustanovení právního zástupce, jež byla soudem I. stupně zamítnuta dne 18. 3. 2009 (k odvolání žalobce bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2009) a prodloužení lhůty k doplnění dovolání, již soud prodloužil usnesením ze dne 18. 6. 2009. Po doplnění dovolání dne 14. 7. 2009 byla věc předložena dne 24. 7. 2009 Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Dne 28. 7. 2011 Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 8. 2008 [správně 7. 10. 2008 – pozn. odvolacího soudu] ve výrocích I. a II. a v tomto rozsahu mu věc vrátil s tím, aby znovu rozhodl o odvolání žalobce ohledně osvobození od soudních poplatků ve vztahu k žalovanému 2., 3. a 4. Ke zrušení rozhodnutí došlo, neboť se odvolací soud nezabýval tím, zda zmíněné [podezřelý výraz] uvedené v žalobě, skutečně tento charakter mají a zda je odůvodněno je podřadit pod skupinu předpisů [podezřelý výraz]. Věc byla odvolacímu soudu vrácena dne 25. 10. 2011. Dne 30. 5. 2012 odvolací soud změnil usnesení soudu I. stupně tak, že žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu 4/5 ve vztahu k 2., 3. a 4. žalovanému. Dne 20. 6. 2012 byl žalobce vyzván k zaplacení doplatku soudního poplatku usnesením, proti němuž se 13. 7. 2012 odvolal. Odvolacímu soudu byl spis předložen dne 6. 3. 2014, věc byla vrácena bez věcného vyřízení z důvodu potřeby vydání dvou opravných usnesení ze dne 2. 4. 2014 a 3. 7. 2014, přičemž proti druhému z usnesení se žalobce odvolal dne 11. 8. 2014. Věc byla předložena odvolacímu soudu dne 30. 9. 2014, odvolání proti opravnému usnesení ze dne 3. 7. 2014 odvolací soud dne 23. 2. 2015 odmítl. Usnesením ze dne 26. 3. 2015 byl žalobce opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku, proti tomuto usnesení se odvolal, přičemž soud prvního stupně dne 9. 7. 2015 uvedené usnesení zrušil s odůvodněním, že žalobce soudní poplatek dne 25. 7. 2012 zaplatil. Dne 7. 10. 2015 soud I. stupně usnesením připustil vstup dalších účastníku do řízení na straně žalované, 6. 1. 2016 vyzval žalované k vyjádření k žalobě a dne 18. 1. 2016 soud nařídil jednání na 2. 3. 2016, které bylo nejprve odročeno nejprve na 17. 6. 2016 a posléze z důvodu pokusu o mimosoudní dohodu na 30. 9. 2016, kdy se konalo a bylo odročeno na neurčito. V mezidobí činili účastníci podání a návrhy na doplnění dokazování. Další jednání se konala dne 24. 3. 2017, 27. 10. 2017 (odročeno z 26. 5. 2017 k žádosti žalovaných). Na jednání dne 3. 11. 2017 soud žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal tvrzená jednání žalovaných, kterými žalovaní měli zasáhnout do jeho osobnostních práv. Proti rozsudku se žalobce dne 21. 12. 2017 odvolal, dne 9. 2. 2018 odvolání doplnil a věc byla odvolacímu soudu předložena dne 13. 3. 2018. Dne 10. 9. 2019 se odvolací soud účastníků s negativním výsledkem dotazoval, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dne 18. 11. 2019 se konalo odvolací jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem specifikace zásahů do osobnostních práv žalobce, což žalobce učinil podáním dne 23. 1. 2020. Další jednání u odvolacího soudu na 8. 4. 2020, jež bylo dne 23. 3. 2020 zrušeno z důvodu pandemie covid-19. Na jednání dne 3. 6. 2020 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně s odůvodněním, že i přes rozsáhlé dokazování před soudem prvního stupně a podrobné poučení, které žalobci soud I. stupně poskytl i soud odvolací, žalobce žádné konkrétní skutečnosti o údajném zásahu do osobnostních práv netvrdil a neprokazoval, dále že žalované fyzické osoby 1., 5., 6. a 7. dospěl soud k závěru, že tyto nejsou věcně pasivně legitimovány. Dále pak uvedl, že přes žalobu, kde se žalobce dovolává zásahu do osobnostních práv, usiloval a usiluje o určení, že byl neoprávněně vyloučen z [podezřelý výraz], a to přesto, že byl opakovaně poučován o tom, že soud není oprávněn zkoumat, zda byl žalobce oprávněně nebo neoprávněně vyloučen z [podezřelý výraz], když o zániku poměru žalobce k [podezřelý výraz] nerozhodují a nemohou rozhodovat soudy, ale pouze orgány [podezřelý výraz]. Dne 23. 9. 2020 žalobce podal dovolání a požádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení, které doplnil dne 25. 9. 2020. Dne 29. 9. 2020 soud usnesením zamítl žádost žalobce o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Dne 27. 10. 2020 žalobce podal odvolání proti tomuto usnesení. Dne 10. 11. 2020 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 26. 2. 2021 odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně. Dne 23. 4. 2021 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 10. 2. 2022 Nejvyšší soud zčásti odmítl a zčásti zamítl dovolání žalobce. Dne 12. 5. 2022 žalobce podal ústavní stížnost. Dne 24. 1. 2023 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pod sp. zn. III. ÚS 1254/22. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 1. 2023.

5. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že přípisem ze dne 16. 2. 2009 adresovaným předsedovi Městského soudu v Praze žalobce inicioval kontrolu spisu v posuzovaném řízení, nicméně průtahy v té době nebyly ve spisu shledány.

6. Pro nadbytečnost zamítl návrhy na provedení následujících důkazů: rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2018, článek ohledně soudce [tituly před jménem] [jméno FO], údaje [Orgán veřejné moci], výslech [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO].

7. Po právní stránce věc posoudil podle § 1, § 2, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 odst. 2, § 26, § 31a, zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že předmětné řízení vůči žalobci trvalo od 20. 2. 2008, kdy soudu byla doručena žaloba žalobce, do 30. 1. 2023, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti, tedy 14 let a 11 měsíců. Po vyhodnocení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk uzavřel, že odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení je ve věci dán.

8. Shledal období dílčích průtahů v období od 24. 7. 2009 do 28. 7. 2011 (2 roky, rozhodování o dovolání), od 13. 7. 2012 do 6. 3. 2014 (1 rok a 8 měsíců, od podání odvolání do předložení věci odvolacímu soudu), od 13. 3. 2018 do 10. 9. 2019 (1 rok a 5 měsíců od předložení věci odvolacímu soudu do prvního úkonu odvolacího soudu v odvolacím řízení). Konstatoval rovněž, že posuzované řízení nebylo složité po stránce skutkové ani hmotněprávní, bylo složitější po stránce procesněprávní s ohledem na četnost podaných opravných prostředků a podanou ústavní stížnost.

9. Pokud jde o formu odškodnění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že intenzita nesprávného úředního postupu dosáhla v posuzovaném řízení takové míry, že bylo namístě poskytnutí zadostiučinění v penězích, okolnosti, jež by svědčily o dostatečnosti konstatování porušení práva žalovaná netvrdila. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011.

10. Svůj závěr o výši kompenzace odůvodnil odkazem na stanovisko Nejvyššího sp. zn. soudu Cpjn 206/2010 (dále i jen „Stanovisko“) a jeho konstantní judikaturu a vyšel ze základního rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení. Považoval za odpovídající, aby byla základní částka ročního odškodnění navýšena vždy o 1 000 Kč za každé dva roky řízení přesahující dobu 10 let a vycházel proto ze základní částky 18 000 Kč za jeden rok (tj. 1 500 Kč za jeden měsíc) snížené o 50 % za první dva roky trvání řízení. S požadavkem žalobce na navýšení základní částky o 25 % z důvodu inflace se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017 a ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019) se neztotožnil.

11. Při zohlednění kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že je potřeba výslednou základní částku zadostiučinění 250 500 Kč snížit o 25 % z důvodu složitosti věci, již spatřoval v její procesněprávní stránce, neboť žalobce opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků, ustanovení zástupce z řad advokátů, opakovaně se proti rozhodnutím o těchto žádostech odvolával, podával i dovolání, ve věci i rozhodoval Ústavní soud. Soud prvního stupně v rámci hodnocení kritéria složitosti přihlédl i k tomu, že žalobce v řízení podával rozsáhlá a místy značně nesrozumitelná vyjádření. O 15 % pak základní částku snížil z důvodu podílu žalobce na délce posuzovaného řízení, neboť opakovaně podával žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, aniž by pro to byly splněny procesní podmínky, pročež došlo k průtahům v řízení. Důvod pro navýšení základní částky o 20 % pak spatřoval v postupu soudů, neboť shledal celkem 3 zásadní období dílčích průtahů (specifikovaných shora v bodu 7. odůvodnění), která v součtu trvala více než 5 let. Dále shledal pochybení soudů ve zrušení rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím pro nesprávné závěry, stalo se tak nicméně v době jednoho z již zohledněných průtahů, proto k tomuto s ohledem na zásadu zákazu dvojího přičítání již nepřihlížel. Zvýšením základní částky o 20 % konečně s odkazem na Stanovisko zohlednil i kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť předmětem posuzovaného řízení bylo právo na ochranu osobnosti. Dospěl tudíž k výsledné modifikaci základní částky o 0 % a uzavřel, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění ve výši 250 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již plnila 200 400 Kč, soud přiznal žalobci rozdíl těchto částek, který činí 50 100 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

12. O úroku z prodlení rozhodl dle § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a Stanoviska s odůvodněním, že dne žalobce u žalované uplatnil nárok 7. 7. 2023, žalovaná se tedy v prodlení ocitla od 8. 1. 2024. Úrok z prodlení pak soud prvního stupně přiznal z částky finančního zadostiučinění, kterou shledal, z důvodů uvedených výše, za přiměřenou, a to od 22. 1. 2024, jak požadoval žalobce.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014 implicitně podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a právo na ni přiznal v základu nároku úspěšnému žalobci. Výši náhrady nákladů určil dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

14. Proti tomuto rozsudku podali včasné a přípustné odvolání žalobce i žalovaná.

15. Žalobce odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e), g) o. s. ř. napadl výrok I., v části v níž jím bylo rozhodnuto o zákonném úroku z prodlení, a dále výroky II. a III. rozsudku.

16. Nesouhlasil s určením základní částky ve výši 18 000 Kč za rok řízení s odkazem na extrémní délku řízení i to, že sama žalovaná vycházela z částky 20 000 Kč za rok. Namítl dále, že v základní částce přiměřeného zadostiučinění by měla být zohledněna inflace a namítl, že judikatura Nejvyššího soudu, na niž odkazuje soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, pochází z doby před rokem 2022 a měla by být s ohledem na nepředpokládanou vysokou míru inflace v letech 2022 a 2023 překonána.

17. Namítl dále, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (úvaze nad modifikačními kritérii) soud prvního stupně nepřihlédl a opomněl se vypořádat s jím tvrzenými mimořádnými okolnostmi spočívajícími v postupu soudů. Šlo zejména o chování soudců, jimž byla věc přidělena, kteří ignorovali právní názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3064/2009-112, podle něhož měla být věc v posuzovaném řízení postoupena [podezřelý výraz], a dále skutečnost, že přeložení vyřizujících soudců na soud nižší instance mělo na vyřízení věci v posuzovaném řízení rovněž negativní dopad. Důkazy k prokázání těchto skutečností soud prvního stupně ignoroval či zamítl. Ke kritériu postupu soudů v řízení pak dále poukázal na pozdní zaslání žaloby žalovaným k vyjádření a vydání totožných usnesení ze dne 20. 6. 2012 na č. l. 147 a ze dne 26. 3. 2015 na č. l.

174. Zvýšení základní částky za vadný postup soudů o 20 % měl tudíž za příliš nízké, když v žalobě požadoval zvýšení o 50 %. Odůvodnění napadeného rozsudku navíc v této části považoval za zmatečné. Žalobce rovněž akcentoval, že se mj. dožadoval zvýšení základní částky o 50 % z důvodu šikanózního jednání soudů, nikoliv z důvodu jednoduchosti věci, jak je uvedeno v bodu 1. napadeného rozhodnutí. Nesouhlasil ani se snížením základní částky o 25 % z důvodu složitosti řízení. Namítl, že nutnost podávat opravné prostředky byla důsledkem nedbalého a neodpovědného uplatňování veřejné moci soudy v posuzovaném řízení, přičemž z jeho strany se nejednalo o obstrukční chování stejně tak jako v případě podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Negativní rozhodnutí o takových žádostech nelze žalobci přičítat k tíži. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1644/2023. Brojil dále proti snížení základní částky o 15 % za jeho podíl na délce řízení. Nad rámec námitek, jež uvedl ve vztahu ke složitosti řízení, dále nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jeho podání byla místy nesrozumitelná. Stran duplicitního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 283/2023 a sp. zn 30 Cdo 1680/2023. Měl za to, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění mělo být přihlédnuto i k výši jím vynaložených nákladů na druhé dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti, tedy k výši náhrady nákladů řízení 327 476,80 Kč, již byl v posuzovaném řízení zavázán zaplatit žalovaným, a rovněž k tomu, že s ohledem na nedbalý přístup soudů se vůči státu ocitl v nerovném postavení. V obecné rovině odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 215/12. Namítl také, že měla být zohledněna jeho „nevinna“, tj. že z [podezřelý výraz] byl vyloučen neoprávněně, v sázce byl jeho osobní a rodinný život a občanská čest. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10. Za příliš nízké považoval i zvýšení základní částky o 20 % za význam řízení pro poškozeného a namítl, že za úměrné považuje zvýšení o 50 %, neboť pomluva, proti níž se podanou žalobou bránil, měla na žalobce v rámci jeho [podezřelý výraz] dalekosáhlé dopady.

18. Stran náhrady nákladů řízení pak nesouhlasil s tím, že mu soudem prvního stupně nebyla v rámci cestovného přiznána náhrada za amortizaci vozidla, ale toliko náhrada nákladů na spotřebované pohonné hmoty.

19. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zároveň však navrhl, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zákonný úrok z prodlení bude v souladu s právním názorem soudu prvního stupně přiznán již od 8. 1.2024, nikoliv až od 21. 1. 2024, jak chybně žalobou požadoval.

20. Žalovaná odvoláním napadla výrok I. a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, a to z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Měla zato, že mimosoudně zaplacená částka je dostačující. Nesouhlasila se zvýšením základní částky zadostiučinění o 20 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce, neboť ten měla za pochybný s ohledem na skutečnost, že peněžitá náhrada a omluva byla v posuzovaném řízení požadována po [podezřelý výraz], žalobce byl v řízení zela neúspěšný a Nejvyšší soud nehodnotil předmětnou zprávu [podezřelý výraz] jako difamující, zostuzující, zesměšňující či primárně mířící k dotčení cti, důstojnosti či vážnosti žalobce. Poukázala na skutečnost, že Stanovisko připouští možnost zohlednění výsledku řízení či podávání zjevně bezdůvodných opravných prostředků při stanovení procentuální výše modifikačního koeficientu základní částky přiměřeného zadostiučinění s ohledem na konkrétní okolnosti případu vymykající se standardním situacím. Nesouhlasila ani se zvýšením základní částky zadostiučinění z důvodu vadného postupu soudů o 20 %, měla za to, že dostatečným je zvýšení toliko o 10 %. Celková doba průtahů byla nižší, než 5 let, neboť nelze předpokládat, že Nejvyšší soud bude rozhodovat ve lhůtách vyžadovaných od soudů nižších instancí. Totéž v menší míře platí i pro soudem prvního stupně zohledněný průtah u odvolacího soudu.

21. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zcela zamítá.

22. Ve svém obsáhlém vyjádření k odvolání žalované žalobce uvedl (odvolací soud reprodukuje toliko relevantní části vyjádření), že řízení pro něj mělo význam vysoký s ohledem na to, že se domáhal ochrany svých osobnostních práv v souvislosti se svou exkomunikací z [podezřelý výraz]. Procesní neúspěch mu nelze přičítat k tíži (poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). To zejména za situace, kdy soudy ignorovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu a žalobce byl tudíž nucen v řízení pokračovat, přičemž s námitkami žalobce stran této skutečnosti se ani nevypořádaly. Přitom Ústavní soud ve svém rozhodnutí o ústavní stížnosti konstatoval, že k přezkumu pravdivosti dokumentů [podezřelý výraz] neměly soudy v pravomoc. V uvedeném spatřoval žalobce mimořádné okolnosti případu. S poukazem na povahu exkomunikace z [podezřelý výraz] konkrétní související okolnosti rozporoval dále argumentaci žalobkyně, jež poukázala na konstatování Nejvyššího soudu stran absence difamujícího či dehonestujícího charakteru zprávy [podezřelý výraz]. Namítal, že se v jeho věci nejedná o bezdůvodné podání žaloby ani svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nesouhlasil ani s argumentací žalované stran kritéria postupu soudů bagatelizující průtahy, k nimž v řízení došlo.

23. Žalovaná se k odvolacímu jednání nedostavila. Odvolací soud jednal v její nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř., neboť pro takový postup měl splněny zákonné podmínky. Žalovaná byla řádně a včas předvolána k odvolacímu jednání, z něj se omluvila a o odročení odvolacího jednání nepožádala.

24. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně správnosti postupu v řízení předcházejícím jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné z části a odvolání žalované je nedůvodné.

25. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 citovaného ustanovení stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

26. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

27. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

28. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009 uzavřel, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.

30. Odvolací soud považuje za správná skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel, skutkové okolnosti týkající se průběhu posuzovaného řízení nebyly mezi účastníky ostatně sporné. Za správný považuje odvolací soud i způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy. Shodně se soudem prvního stupně také odvolací soud hodnotí povahu posuzovaného věci i jeho délku, a v podrobnostech proto na jeho odůvodnění odkazuje. Za správné pak odvolací soud považoval i právní posouzení věci soudem prvního stupně v závěru existenci základu žalovaného nároku, vhodnosti peněžní formy zadostiučinění a výše základní částky. Odvolací soud se však již neztotožnil s tím, jakým způsobem se hodnocení jednotlivých relevantních kritérií promítlo do úvahy o konečné výši přiměřeného zadostiučinění.

31. Soud prvního stupně projednávanou věc správně posoudil zejména dle § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk.

32. Postupoval správně a v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), nejprve stanovil počátek a konec posuzovaného řízení. Správně dovodil, že posuzované řízení vůči žalobci trvalo 20. 2. 2008, kdy soudu byla doručena žaloba žalobce, a řízení trvalo do 30. 1. 2023, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti, tj. celkem tedy 14 let a 11 měsíců.

33. Za správný považuje odvolací soud i právní závěr soudu prvního stupně o tom, že vzhledem ke zjištěným okolnostem posuzovaného řízení došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku soudního řízení a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Presumovaný vznik nemajetkové újmy žalovaná, která žalobci již před podáním žaloby poskytla zadostiučinění ve výši 200 400 Kč, v řízení nevyvracela. Konstatování porušení práva nepředstavuje ani dle názoru odvolacího soudu v daném případě samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, naopak je namístě poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění v penězích.

34. Závěry soudu prvního stupně stran výše přiměřeného zadostiučinění pak odvolací soud považuje za správné pouze zčásti.

35. Dle Stanoviska je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. v rozmezí 1 250 až 1 667 Kč za jeden měsíc. Částka 15 000 Kč je částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu [srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012].

36. Délka řízení, za kterou žalobci příslušelo odškodnění, činila celkem 14 let a 11 měsíců. Celková délka posuzovaného řízení, ačkoliv byla neadekvátní projednávané věci, tedy nebyla zcela extrémní. Soud I. stupně proto učinil zcela správnou úvahu o stanovení základní částky ve výši 18 000 Kč za jeden rok trvání řízení (v souladu se Stanoviskem ve výši jedné poloviny za první dva roky trvání řízení). Výše základní částky celou dobu trvání posuzovaného řízení tedy činí 250 500 Kč, jak rovněž správně určil soud prvního stupně.

37. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobce, jde-li o otázku valorizace částek uvedených ve Stanovisku, odůvodněnou inflací v posledních letech s tím, že dřívější judikatura Nejvyššího soudu k této otázce již musí být překonána.

38. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 283/2023: „K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19).

39. Je zjevné, že v rozporu s míněním žalobce Nejvyšší soud i ve své recentní judikatuře zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022). Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22).“ 40. Odvolací soud se dále zabýval posouzením kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, majících význam pro modifikaci základní částky, přičemž se ne zcela ztotožnil s tím, jak je hodnotil soud prvního stupně.

41. Stran kritéria složitosti posuzovaného řízení má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za to, že řízení bylo složité po stránce procesní. Ačkoliv však byla věc opakovaně projednávána ve třech stupních soustavy obecných soudů a jednou u Ústavního soudu, je třeba přihlédnout i k tomu, že předmětem prvého odvolacího a následně dovolacího přezkumu byla procesní rozhodnutí (usnesení soudu prvního stupně, jímž žalobce nebyl osvobozen od soudních poplatků, a rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání žalobce proti němu), nikoliv rozhodnutí ve věci samé, jehož přezkum by byl z podstaty věci složitější, jež by odůvodňovala i jeho relativně delší trvání. Uvedené platí i pro další odvolání žalobcem podaná, jež směřovala do výzvy k zaplacení soudního poplatku (proti níž odvolání není přípustné, pročež netřeba jej zdlouhavě přezkoumávat), a rozhodnutí o neustanovení zástupce z řad advokátů.

42. Nepřiléhavým je nicméně odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023, neboť v projednávané věci nelze dovodit, že by nutnost projednat věc ve třech stupních soustavy obecných soudů a u soudu Ústavního byla způsobena pochybením toliko soudů nižší instance.

43. Opakované podání odvolání proti výzvám k zaplacení soudního poplatku na druhou stranu nelze podle názoru odvolacího soudu klást k tíži žalobci v rámci kritéria složitosti řízení, a to zvláště za situace, kdy o podaném odvolání žalobce proti usnesení na č. l. 147 nebylo soudy v posuzovaném řízení vůbec rozhodnuto a žalobce byl k zaplacení totožného soudního poplatku následně vyzván usnesením na č. l. 174 (proti němuž se rovněž odvolal), jen aby bylo usnesením na č. l. 175 obratem opět zrušeno.

44. Souhlasit nelze ani s názorem soudu prvního stupně, že žalobce podával místy nesrozumitelná podání. Odvolací soud je naopak toho názoru, že žalobce, coby právní laik, který nebyl po většinu řízení zastoupen advokátem, se ve svých podáních vyjadřoval srozumitelně. Nad rámec uvedeného pak odvolací soud dodává, že pokud se nejedná o ryze obstrukční jednání, nelze aktivitu účastníka, byť by určitou měrou k délce řízení přispěla, obecně klást k jeho tíži ani v rámci hodnocení kritéria postupu účastníka (srov. i žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1644/2023).

45. Odvolací soud tudíž uzavírá, že bylo namístě snížit základní částku zadostiučinění z důvodu složitosti posuzovaného řízení toliko o 20 %.

46. Přisvědčit lze i odvolací námitce žalobce, že krácení základní částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu podílu žalobce na délce řízení bylo nesprávné. Důvod pro takové snížení soud prvního stupně spatřoval v tom, že žalobce opakovaně podával žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů, „aniž by pro to byly splněny procesní podmínky“. Žalobce přitom během téměř 15 let trvajícího řízení podal celkem tři takové žádosti, a sice v únoru 2008, o níž v posuzovaném řízení vůbec nebylo rozhodnuto (viz č. l. 12), dále v prosinci 2008 (viz č. l. 86), a to v souvislosti s podáním prvého dovolání, a konečně v září 2020 (viz č. l. 624), a to v souvislosti s podáním druhého dovolání. Žalobci tak zcela evidentně nelze vytknout, že by uvedené žádosti podával opakovaně za nezměněných podmínek a ztěžoval tak postup v posuzovaném řízení. Odvolací soud zároveň neshledal žádné jiné jednání žalobce v rámci posuzovaného řízení, z něhož by bylo lze dovodit, že žalobce se na délce řízení podílel (ať již v pozitivním či negativním smyslu), v řízení byl odpovídajícím způsobem aktivní, včetně toho, že inicioval kontrolu spisu na počátku posuzovaného řízení, tedy v době, kdy k průtahům doposud nedošlo. Odvolací soud proto hodnotil podíl žalobce na délce posuzovaného řízení 0 %.

47. Pokud se jedná o kritérium postupu orgánu veřejné moci, soud prvního stupně správně shledal tři období průtahů od 24. 7. 2009 do 28. 7. 2011 (2 roky, rozhodování o dovolání), od 13. 7. 2012 do 6. 3. 2014 (1 rok a 8 měsíců, od podání odvolání do předložení věci odvolacímu soudu), od 13. 3. 2018 do 10. 9. 2019 (1 rok a 5 měsíců od předložení věci odvolacímu soudu do prvního úkonu odvolacího soudu v odvolacím řízení). Odvolací soud se však neztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně promítl do základní částky přiměřeného zadostiučinění (zvýšení o 20 %). Nad rámec uvedených průtahů je totiž třeba přihlédnout rovněž k tomu, že posuzované řízení se vyznačovalo chaotickým postupem zejména soudu prvního stupně, a to např. v případě vydání usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku na č. l. 174 spisu, poté, co žalobce soudní poplatek již zaplatil (viz č. l. 161 spisu), které bylo nadto zcela totožné s usnesením na č. l. 147 spisu, o odvolání, proti němuž nebylo v posuzovaném řízení vůbec rozhodnuto. Soudu prvního stupně v posuzovaném řízení bylo možno rovněž vytknout nekoncentrovaný postup, jenž lze spatřovat například ve vydání dvou opravných usnesení (na č. l. 164 z 2. dubna 2014 a na č. l. 166 z 3. července 2014) modifikujících usnesení na č. l. 147, nadto s tříměsíční prodlevou.

48. Z uvedených důvodů má soud za to, že kritérium postupu soudů v posuzovaném řízení by se mělo projevit ve zvýšení základní částky o 30 %.

49. Uvedené přitom není nikterak v rozporu ani s žalobcem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, neboť v tam posuzované věci Nejvyšší soud toliko konstatoval, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba hodnotit zjištěné průtahy v řízení jednak ve vztahu k závěru o nepřiměřenosti délky řízení, jednak jako kritérium pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, přičemž „ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům“.

50. Odvolací soud nemohl přisvědčit námitce žalované, že průtahy v rozhodování Nejvyššího soudu a v menší míře i soudu odvolacího by neměly být zohledňovány, neboť od nich nelze očekávat, že budou rozhodovat ve lhůtách jako soudy nižších instancí. Ačkoliv lze v obecné rovině připustit, že rozhodování soudy vyšších instancí o opravných prostředcích s ohledem na nutnost přezkumu napadených rozhodnutí vyžaduje zpravidla delší čas, je třeba vždy hodnotit individuální okolnosti posuzované věci. Za přiměřené pak nelze považovat bylo-li o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobci rozhodováno dva roky. Do průtahu týkajícího se rozhodování odvolacího osudu pak soud prvního stupně zcela správně zohlednil dobu (1 rok a 8 měsíců), kdy odvolací soud neučinil v odvolacím řízení žádný úkon.

51. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, jenž spatřoval pochybení soudu prvního stupně v posuzovaném řízení v tom, že žaloba byla žalovaným k vyjádření zaslána až téměř 8 let po zahájení posuzovaného řízení. Přestože se jedná o dobu poměrně dlouhou, v jejímž rámci již soud prvního stupně shledal průtahy, k zaslání žaloby k vyjádření žalovaným soud prvního stupně přistoupil správně ve chvíli, kdy měl za naplněné podmínky řízení (včetně doplněné žaloby, splnění poplatkové povinnosti žalobce a postavení okruhu účastníků – žalovaných najisto).

52. Sama okolnost, že ve věci došlo s ohledem na změny rozvrhu práce a přeřazení soudců k jinému soudu ke změně vyřizujícího soudce, nemůže mít na délku posuzovaného řízení vliv, pokud nerezultuje do průtahů v řízení, přičemž veškeré průtahy, jež odvolací soud v posuzovaném řízení shledal, již byly zohledněny shora. Nelze ji proto při určení výše přiměřeného zadostiučinění zohlednit opětovně.

53. Zapravdu nelze dát ani odvolací námitce žalobce, že soud prvního stupně v posuzovaném řízení ignoroval právní názor Nejvyššího soudu obsaženého v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3064/2009-112, podle něhož měla být věc v posuzovaném řízení postoupena [podezřelý výraz]. Takový závazný právní názor uvedené rozhodnutí totiž neobsahuje. Jak se podává z č. l. 113 p. v. spisu, dovolací soud soudu odvolacímu toliko vytkl, že zastavil-li řízení, měl věc i postoupit orgánu příslušnému k jejímu vyřízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (neboť v usnesení o zastavení řízení je soud povinen rozhodnout, kterému správnímu úřadu nebo jinému orgánu věc postupuje). Řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastaveno nebylo, proto nebylo třeba věc postupovat [podezřelý výraz].

54. Odvolací soud dále na rozdíl od žalované nemá okolnosti posuzovaného řízení za nestandardní (či dikcí bodu VI. Stanoviska „vymykající se standardním situacím“) v tom směru, že by mělo být při určení výše zadostiučinění přihlédnuto k výsledku řízení, tj. že žalobce byl ve sporu neúspěšný a poskytnuté zadostiučinění by mělo být z toho důvodu poníženo. V projednávané věci nešlo o svévolné uplatňování práv žalobce či šikanózní žalobu, jejímž cílem by bylo poškození žalovaných. Žalobce se, jak je zcela evidentně patrno z jeho podání jak v posuzovaném, tak v tomto řízení, cítil dotčen na svých osobnostních právech a zcela legitimně se domáhal jejich soudní ochrany, byť s negativním výsledkem. Obecně totiž platí, že pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani pro stanovení případného odškodnění není výsledek řízení rozhodný (srov. i žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).

55. Relevantním kritériem pro určení výše přiměřeného zadostiučinění pak není ani žalobcem namítaná výše náhrady nákladů řízení, již byl žalobce v posuzovaném řízení zavázán zaplatit žalovaným s ohledem na svůj neúspěch ve věci. Pravomocným rozhodnutím uložená povinnost k náhradě nákladů civilního řízení není zjevně okolností mající vliv na nepřiměřenou délku posuzovaného řízení coby žalobou uplatněného odpovědnostního titulu a z toho důvodu ji nelze coby jedno z relevantních kritérií ve výši přiměřeného zadostiučinění zohlednit. Obdobně pak nelze zohlednit ani žalobcem tvrzenou skutečnost, že byl z [podezřelý výraz] vyloučen neoprávněně (touto otázkou se ostatně soudy v posuzovaném řízení ani nezabývaly).

56. Konečně stran významu předmětu řízení pro žalobce soud prvního stupně správně a v souladu se Stanoviskem identifikoval, že se jednalo o řízení mající pro žalobce vyšší než standardní význam, neboť jeho předmětem byla ochrana osobnosti. Tento závěr je zcela v souladu i s žalobcem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, podle něhož „[T]am, kde je v sázce osobní, rodinný a pracovní život, občanská čest apod., existence samotného řízení už jen tím, že vnáší do života jeho účastníka značnou nejistotu, je značnou psychickou zátěží; dochází-li v něm ještě k průtahům, pocity frustrace, tyto průtahy obvykle doprovázející, mohou dosáhnout až podoby skutečných útrap“. Odvolací soud má však za to, že vyšší, než standardní význam tohoto řízení pro žalobce dostatečně reflektuje zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 10 %. Odvolací soud na rozdíl od žalobce v tomto směru neshledal takové okolnosti posuzované věci, jež by byly relevantním důvodem pro další navýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění.

57. Nad rámec uvedeného odvolací soud k námitkám žalobce, že se soud prvního stupně nevypořádal s veškerými jeho (četnými – pozn. odvolacího soudu) námitkami, uvádí, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu není nutno z hlediska naplnění požadavku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí a naplnění požadavku spravedlivosti řízení, aby soud reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku účastníka, neboť stačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii (srov. např. snesení ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 832/12 , ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3142/13 , ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3176/13 a ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2855/13). Uvedenému požadavku soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dostál.

58. Odvolací soud proto po zohlednění shora uvedených kritérií uzavírá, že do základní částky přiměřeného zadostiučinění 250 500 Kč je třeba promítnout shora uvedená kritéria jejím celkovým navýšením o 20 % na výsledných 300 600 Kč.

59. S ohledem na skutečnost, že žalobci žalovaná již plnila 200 400 Kč a výrokem I. napadeného rozsudku mu byl přiznán doplatek přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 100 Kč, žalobci tedy nad rámec již poskytnutého, resp. nepravomocně přiznaného zadostiučinění, náleží dalších 50 100 Kč. Proto odvolací soud postupoval tak, jak je uvedeno shora ve výrokové části tohoto rozsudku, tj. výrok I. napadeného rozsudku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku), a výrok II. napadeného rozsudku pak podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

60. Pokud jde o žalobcem požadovanou změnu rozhodnutí soudu prvního stupně o úroku z prodlení, odvolací soud konstatuje, že soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout, neboť ten ve svém rozhodnutí zcela v souladu s § 153 odst. 2 nepřekročil návrh žalobce, který žalobu v tomto směru nezměnil. I v rozsahu rozhodnutí o úroku z prodlení byl proto výrok I. napadeného rozsudku jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

61. Odvolací soud pak ve shodě se správným rozhodnutím soudu prvního stupně rozhodl o zákonném úroku z prodlení z nově přiznaných 50 100 Kč (výrokem II. tohoto rozsudku), a to dle § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a Stanoviska. Žalobce u žalované uplatnil žalovaný nárok 7. 7. 2023, žalovaná se tedy v prodlení ocitla od 8. 1. 2024. Úrok z prodlení pak odvolací soud přiznal od 21. 1. 2024, jak žalobou žalobce požadoval.

62. Vzhledem ke změně rozsudku ve výroku o věci samé musel odvolací soud přistoupit i k rozhodnutí o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), a to za užití § 142 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění v projednávané věci záviselo na úvaze soudu. Žalobci proto přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jež sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů řízení nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. za tři úkony (podání žaloby, příprava na jednání soudu dne 16. 4. 2024 a účast na něm) po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. celkem 900 Kč, a dále z vynaložených cestovních nákladů vypočtených dle předložené kopie technického průkazu za cestu žalobce na jednání soudu prvního stupně dne 16. 4. 2024 z bydliště žalobce ([adresa]) do sídla soudu ([adresa]) a zpět při použití osobního automobilu, tedy za ujetí celkem 230 km (115 km/1 cesta) při průměrné spotřebě paliva automobilu [podezřelý výraz] 6.6/5.1/5.6 l/100km, při průměrné ceně pohonných hmot za rok 2024 38,2 Kč a sazbě základní náhrady 5,6 Kč dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., tj. v celkové výši 1 794,65 Kč. Celkem tudíž náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně činily 4 694,65 Kč, po zaokrouhlení tedy 4 695 Kč.

63. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobci proto přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího, jež sestává z nákladů řízení nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 4 úkony (odvolání ze dne 24. 5. 2024, vyjádření k odvolání žalované ze dne 17. 6. 2024, příprava na jednání odvolacího soudu dne 18. 9. 2024 a účast na něm) po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. celkem 1 200 Kč, a dále z vynaložených cestovních nákladů vypočtených dle předložené kopie technického průkazu za cestu žalobce na jednání odvolacího soudu dne 18. 9. 2024 z bydliště žalobce ([adresa]) do sídla soudu ([adresa]) a zpět při použití osobního automobilu, tedy za ujetí celkem 230 km (115 km/1 cesta) při průměrné spotřebě paliva automobilu [podezřelý výraz] 6.6/5.1/5.6 l/100km, při průměrné ceně pohonných hmot za rok 2024 38,2 Kč a sazbě základní náhrady 5,6 Kč dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. tj. v celkové výši 1 794,65 Kč. Celkem tudíž náklady žalobce v řízení před odvolacím soudem činily 2 994,65 Kč, po zaokrouhlení tedy 2 995 Kč.

64. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně stran nepřiznání základní náhrady (amortizace) za užití vlastního vozidla. Přisvědčit je třeba námitce žalobce, že odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, je nepřiléhavým. Závěry v něm uvedené se totiž týkají rozhodování o výši skutečné škody spočívající v nutně a účelně vynaložených nákladech na vypůjčení náhradního automobilu po dobu, kdy poškozený nemohl použít svého automobilu v důsledku poškození. V předmětné věci jde však o náklady řízení vynaložené jeho účastníkem ve smyslu § 137 odst. 1 o. s. ř., přičemž na použití vyhlášky č. 398/2023 Sb. při výpočtu cestovného odkazuje § 30 odst. 2 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, skrze § 157 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

65. Nad rámec uvedeného odvolací soud pro přehlednost dodává, že při výpočtu cestovného vyšel ze spotřeby vozidla vyjádřené aritmetickým průměrem údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu, nikoliv z nejvyššího údaje o spotřebě uvedeného v technickém průkazu, z něhož vycházel ve vyúčtování cestovného žalobce (viz č. l. 65 a 118 spisu).

66. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku a žalobci přiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 690 Kč.

67. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř..; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí.

Poučení