10 Co 106/2022-270

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [anonymizováno]. [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti; žalované: ; [anonymizována tři slova] [obec], [ulice a číslo], příspěvková organizace, [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o stanovení povinnosti a zaplacení částky 100 000 Kč o odvolání žalobkyně a žalované do rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, č. j. 15 C 304/2018-235, ze dne 21. 1. 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku IV. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu žalobkyně v části, ve které se domáhala po žalované zařazení žalobkyně od 1. 4. 2011 do 31. 12. 2015 do platové třídy 2, platový stupeň 11, dle nařízení vlády č. 564/06 Sb., ve znění od 1. 4. 2011 do 31. 12. 2015, zamítl. Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zařazení žalobkyně od 1. 1. 2016 do platové třídy 2, platový stupeň 12, dle nařízení vlády č. 564/06 Sb. ve znění od 1. 1. 2016 a zákona č. 341/2017 Sb., ve znění od 1. 1. 2018, zamítl. Výrokem III. soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady nemajetkového zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Výrokem IV. uložil soud prvního stupně žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 57 233 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Do výroku IV. o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně se odvolala žalobkyně i žalovaná.

3. Žalobkyně v odvolání poukázala na to, že podala žalobu poté, co Oblastní inspektorát práce [obec] provedl u žalované kontrolu na poli zaměstnanosti a zjistil několik desítek pochybení na poli diskriminace. Žalovaná byla shledána Oblastním inspektorátem práce pro [příjmení] [anonymizováno] [územní celek] pod [číslo jednací], sp. zn. [anonymizováno] [rok] [číslo] jako organizací, která žalobkyni nesprávně stanovila platový tarif. Žalovaná dle zjištění Oblastního inspektorátu práce z roku 2018 porušila zákon ve 24 případech, když ve vztahu žalobkyně a žalované Oblastní inspektorát uvedl:„ zaměstnavatel (žalovaná) nezajistil rovné zacházení při zařazování zaměstnanců v platové třídě 2 a 3 do platového stupně“. Kontrolní orgán zjistil, že paní [příjmení] byl nesprávně stanoven platový tarif, když zaměstnavatel nebral v potaz délku dosažené započitatelné praxe, ani nestanovil zvláštní způsob určení platového tarifu. Tím, že zaměstnavatel stanovil paní [příjmení] platový tarif bez správně určeného platového stupně na základě délky dosažené započitatelné praxe nebo stanovení zvláštního způsobu určení platového tarifu, se dopustil nerovného zacházení v oblasti odměňování. Po dvou letech nečinnosti odvolacího orgánu Státního úřadu inspekce práce podala žalobkyně dne 16. 7. 2020 nový podnět ke kontrole Oblastního inspektorátu práce. Oblastní inspektorát práce odpověděl informací k podání ze dne 27. 7. 2020. Uvedl v něm, že se zaměstnavatelem bylo zahájeno správní řízení. Odvolací orgán nezpochybnil správnost kontrolních zjištění. Správní řízení bylo ale zastaveno, protože podle zákona č. 250/2016 Sb. došlo k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby. Kontrolní zjištění – že zaměstnavatel nezařadil zaměstnance do platového stupně podle doby započitatelné praxe, ani nestanovil zvláštní způsob určení platového tarifu, zaměstnavatel nezajistil rovné zacházení při zařazování zaměstnanců v platové třídě 2 a 3 do platového stupně – zůstávají v platnosti. Platnost kontrolních zjištění není narušena ani tím, že zaměstnavatel nesplnil povinnost uloženou mu správním orgánem nápravným opatření. Žalovaná je příspěvkovou organizací statutárního krajského [územní celek]. Krajské [územní celek] má odbor auditu a kontroly, odbor právní, přičemž odvolatelka uvedla, jaké úkoly zajišťuje odbor vnitřního auditu a kontroly s tím, že jeho vedoucím je [anonymizováno] [příjmení] a jaké úkoly zajišťuje odbor právní s tím, že vedoucí je [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova], osoba se složenými advokátními zkouškami. Odbor má další čtyři právně vzdělané osoby. Soud prvního stupně konstatoval, když moderoval náhradu nákladů řízení:„ lze sice souhlasit se žalobkyní, že žalovaná je městskou organizací [stát. instituce] a město má svůj aparát, v daném případě se však jednalo o spor právně složitý, který nelze podřadit pod obvyklý spor, který by právní oddělení běžně řešilo a bylo tak namístě použít služeb právnického kanceláře, která má s takovými spory více zkušeností“. S těmito závěry žalobkyně nesouhlasí. Předně soud prvního stupně neprovedl žádný důkaz, který by vedl k tomu, že jde o spor natolik výjimečný, že by [územní celek] nedokázalo samo zabezpečit vedení tohoto sporu. Dle ustálené rozhodovací praxe pak u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoc advokáta. Nebude-li tedy v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem účelně vynaložené (rozsudek NS ČR 28 Cdo 3197/2018). Žalobkyně na tuto skutečnost před soudem prvního stupně poukazovala a také jí byla uložena povinnost dotvrdit, proč je zastoupena advokátem a nikoli právním oddělením [územní celek]. Právní zástupce žalobkyně se nechce jakkoli dotknout zástupce žalované, ale [územní celek] má své právníky, kteří mají podstatně vyšší vzdělání než JUDr. [příjmení], který spor za město vedl. Zástupce žalované měl znát výše uvedenou judikaturu a měl tvrdit a prokazovat nutnost zastoupení advokátem. Protože tak činěno nebylo, pak žalovaná nemůže mít žádný nárok na náhradu nákladů řízení. Meritorně byl spor o dvou otázkách. První bylo správné zařazení do platové třídy, což je věc zcela obvyklá a standardně projednávaná. Druhý okruh spočívat v tom, zda došlo v případě žalobkyně k diskriminaci. Meritorně šlo o předložení dokumentů, že žalovaná postupuje vůči všem zaměstnancům stejně. Je pravdou, že spor je nezvyklý před Okresním soudem v Karlových Varech, ale nešlo o právně složitou obranu. Žalobkyně měla mnohem těžší postavení než žalovaná. Dále žalobkyně citovala odvolání z judikatury, a to nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3812/19, IV. ÚS 2434/19, II. ÚS 3790/19 a Nejvyššího soudu 30 Cdo 2698/2017. Jelikož žalovaná má příslušné odbory, zaměstnává nejen soudního znalce v oboru ekonomika, což souvisí se zařazením do platové třídy, ale i osobu s postgraduálním vzděláváním, kvalifikovanější než zástupce žalované, který žalovaný zastupoval, a která má tři akademické tituly. Dále pak namítla žalobkyně, že způsob výpočtu odměny není správný, když předmětem výše výpočtu by neměla být výše nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, ale jen odměna podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změněn tak, že žalované nebude přiznána žádná náhrada nákladů řízení.

4. Proti rozsudku, a to rovněž proti bodu IV., který se týká nákladů řízení, se odvolal žalovaný. Žalovaný poukázal na důvody soudu prvního stupně, který zohlednil finanční a majetkovou situaci žalobkyně a rovněž tak psychickou zátěž, které byla vystavena, a dospěl k závěru, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení v plné výši by bylo pro ni nepřiměřené. Z tohoto důvodu snížil právo na náhradu nákladů řízení na jednu třetinu skutečné výše. Podle žalované je nutno přihlédnout ke všem okolnostem tohoto řízení, k výsledkům dokazování, které žalovaná nerozporuje. Žalovaná poukázala na průběh prvního jednání v této věci, kde soud vyslovil předběžný právní názor s odkazem na judikaturu s tím, že požadavky žalobkyně na určení o zařazení do platových tříd nelze považovat za samostatné majetkové právo, které by bylo možno před soudem samostatně uplatňovat. Jedná se pouze o jeden z předpokladů pro uznání nároku na plat. Přesto žalobkyně na původním znění žalobního návrhu setrvala. Žalobkyně byla od počátku zastoupena svým zástupcem, který po celou dobu užíval odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (ač dle žalované nesprávné). Přesto nereagovala na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek 21 Cdo 3307/2013) a nezaujala procesní stanovisko tak, aby žaloba mohla být částečně důvodná. Žalovaná dále zdůraznila především obsah účastnické výpovědi žalované, kde vlastně žalobkyně uvedla, že jí nikdo nedával negativně najevo, že je [příjmení], nevnímala žádný negativní postoj vůči své osobě. Do doby, než podala žalobu, ji nikdo nediskriminoval. Ani v tomto případě nepostupoval právní zástupce žalobkyně s odbornou péčí, neboť ten musel dojít k závěru, že k diskriminaci ze strany žalované nedošlo. Pokud soud prvního stupně odkazuje na psychickou zátěž, pak k takové úvaze není žádný důkaz. Bylo tedy zcela v gesci žalobkyně, zda setrvá na svých nedůvodných nárocích popsaných v žalobě či řízení ukončí v době, kdy náklady nedosahovaly tak vysoké částky. Bylo to zaviněním žalobkyně, proč spor trval téměř čtyři roky. Podle žalované došlo ze strany žalobkyně k šikanózní žalobě, přičemž žalovaná se po celou dobu pouze bránila nařčení. Žalovaná byla medializací tohoto sporu poškozena. Nepřiznání plné náhrady nákladů řízení žalované může vést k podávání dalších šikanózních žalob. Žalovaná také poukázala na neobvyklost jednání žalobkyně, když její zástupce již při prvním jednání se vyjadřoval a uplatňoval nárok na přiznání práva na náhradu nákladů řízení v případě jeho neúspěchu. Podle žalovaného by bylo nespravedlivé, aby žalované bylo kráceno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku IV. změněn a žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované částku 171 699 Kč na nákladech řízení před soudem prvního stupně a zároveň aby žalované byly přiznány náklady řízení za odvolací řízení.

5. Žalovaná se rovněž vyjádřila k odvolání žalobkyně. Žalovaná nesouhlasila s tím, jakým způsobem vymezila žalobkyně okruh zkoumaných otázek meritorně s tím, že se mělo jednat o dvě otázky. Dále žalovaná nesouhlasí se závěrečným návrhem žalobkyně ze dne 13. 1. 2022. Žalovaná poukázala na to, že především na jeho straně bylo důkazní břemeno a musela se bránit z nařčení z diskriminace. Ke každému tvrzenému důvodu diskriminace musela žalovaná navrhnout důkazy. Žalovaná citovala ust. § 133a o. s. ř. a rovněž z rozhodnutí Ústavního soudu Pl. 37/04, v nějž vyplývá právě důkazní povinnost žalované a že jde o velmi složité řízení pro žalovanou stranu. Pokud se jedná o část nároku žalobkyně ohledně zařazení do platového tarifu, pak nejsou k dispozici žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ani Ústavního soudu. Tato okolnost je také velmi významná při posouzení, zda právní problematika byla specializovaná a obtížná. Podle žalované se jednalo o problematiku skutkově i právně složitou, která zdaleka přesahuje běžnou právní agendu žalované. K uložení povinnosti nahradit náklady řízení žalobkyni došlo v důsledku podání zcela nedůvodného a žalovaná se musela nedůvodně uplatněným nárokům bránit. Žalovaná dále citovala z rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 2941/2013, kdy se rovněž jednalo o vztah statutárního města a příspěvkové organizace. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že státní podnik je právnickou osobou, která provozuje podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a nelze vycházet z toho, že stát bude státnímu podniku kompenzovat nepřiznanou náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud uvedl, že zaměstnávají-li statutární města pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že jsou schopni řešit právní záležitosti týkající se zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu. V daném případě však o takovou agendu nešlo. V této souvislosti také žalovaná poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 2016/17. Problematikou diskriminačních žalob, potažmo i zvláštního způsobu určení platového tarifu není běžnou agendou zaměstnaných právníků statutárních měst. K námitce, že zaměstnanci žalované mají vyšší kvalifikaci, neboť mají více titulů, pak dle názoru žalované nezáleží na vyšším vzdělání či vzdělávání či počtu titulů. Zástupce žalované je advokátem již více než 38 let, má zkušenosti s těmito spory, a proto byl také zastupováním pověřen. Porovnávání kvalit advokátů není namístě, resp. je mimo realitu a také se jedná o tvrzení nekolegiální. Zaměstnanci zřizovatele žalované jsou jistě kvalitními zaměstnanci, ale neprovozují advokátní praxi a nemají zkušenosti s takto specializovanou a složitou agendou. Žalovaná připomněla vyjádření zástupce žalobkyně, který uvedl, že tento spor je velmi komplikovaný, pro soud velmi těžko uchopitelný a za dobu platnosti diskriminačního zákona Ústavní nebo Nejvyšší soud rozhodoval ve věci antidiskriminačních žalob jen padesátkrát. Žalovaná proto navrhla, aby bylo rozhodnuto tak, že žalované bude přiznána plná náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně a také nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání obou účastníků a vyjádření žalované a dospěl k následujícím závěrům.

7. Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení tak, že neúspěšné žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku 57 233 Kč a k tomuto závěru dospěl za použití ust. § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. a shledal, že je namístě z důvodů hodných zvláštního zřetele uložit neúspěšné žalobkyni povinnost zaplatit jednu třetinu skutečné výše nákladů řízení ve výši 171 699 Kč. Uvedl, že tyto důvody hodné zvláštního zřetele je třeba vnímat komplexně a ve vztahu k celému řízení a zvážit poměry obou strany. Zdůraznil, že ust. § 150 o. s. ř. je výjimečným institutem. Lze sice souhlasit se žalobkyní, že žalovaná je městkou organizací statutárního městka [obec], která má svůj právní aparát, ale dospěl k závěru, že se jedná o spor právně složitý, který nelze podřadit pod obvyklý spor, které by právní oddělení města běžně řešilo a bylo tedy namístě použít služeb právnické kanceláře, která má s takovými spory více zkušeností. Na druhou stranu zohlednil soud i finanční a majetkovou situaci žalobkyně a také psychickou zátěž, které byla v průběhu soudního řízení vystavena.

8. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že přestože je žalovaná městskou organizací [stát. instituce], které má svůj právní aparát, za situace, že se jednalo o spor právně složitý, nelze vycházet z toho, že by měla právě žalovaná využívat právního aparátu [stát. instituce] Odvolací soud vychází zejména z nálezů Ústavního soudu, na kterých žalobkyně ve svém odvolání poukázala, což je zejména nález IV. ÚS 2434/19 ze dne 24. 3. 2019. V tomto nálezu pod body V. a násl. shrnul Ústavní soud obecná východiska k otázce nákladů řízení v návaznosti na svůj nález II. ÚS 376/12, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V této věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nebude-li prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým, což znamená, že byla-li ve vztahu k účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení dovozena vyvratitelná právní domněnka svědčící v neprospěch statutárního města, které, chce-li její premisu vyvrátit, musí v potřebné míře přesvědčit soud, že jsou dány mimořádné důvody pro opačný postup a výklad § 142 odst. 1 o. s. ř. Žádá-li tedy statutární město přiznat náklady právního zastoupení jako účelně vynaložené, je na něm, aby bylo procesně aktivní a věrohodně přesvědčilo soud o nedostatku personálního i materiálního vybavení nezbytného pro kvalifikované hájení svých práv. Mezi rozhodné skutečnosti patří 1) organizační složení právního oddělení (počet zaměstnanců, pracovní náplň definovaná v pracovních smlouvách, vnitřní členění podle specializací, počet vedených soudních sporů v konkrétních agendách), 2) složitost (skutková, právní, ale i mediální či politická) a unikátnost, 3) úroveň právní pomoci protistrany (zastoupení advokátem či naopak žádné zastoupení, specializace a kvalita právního zastoupení). Statutární město, v jehož neprospěch svědčí uvedená domněnka, musí osvědčit, že její předpokládaný právní následek není naplněn. Pouhé zpochybnění nestačí. Účelnost zastoupení si lze představit například v případě, je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti. Význam má například to, zda statutární město využije například služeb advokáta v určité specializaci. Jelikož se u statutárního města presumuje existence právního oddělení, které je schopno zajistit kvalifikované zastoupení města před soudem, lze o něj očekávat znalost relevantní judikatury. Jestliže město dospěje na začátku rozhodování k závěru, že není schopno hájit práva statutárního města, pak je sekundárně na vybraném advokátovi uvážit před převzetím zastoupení, zda dokáže účelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení před soudem obhájit. Jakkoli se uvedené závěry Ústavního soudu mohou zdát být přísné a nepřiměřeně omezující řádné hospodaření statutárních měst s vlastním majetkem i jejich výkony zmiňovaného práva na právní pomoc, legitimista, dovozené právní domněnky, vyplývá ze skutečnosti, že existence a činnost veřejnoprávních korporací jsou zajištěny především díky jejich financování„ z kapsy“ daňových poplatníků. Přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení soud prolamuje zavedené pravidlo a uplatňuje z něj výjimku. V dalších částech tohoto nálezu pak Ústavní soud řešil aplikaci těchto pravidel na projednávaný případ. Rozhodnutí, které přezkoumával, shledal Ústavní soud za nepřesvědčivé, a proto usnesení soudů shledal jako rozhodnutí, kterým bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a usnesení soudu zrušil.

9. Odvolací soud tedy vychází z toho, že ač je ust. § 150 o. s. ř. výjimkou, pak je nutno vzít v úvahu rozhodovací činnost Ústavního soudu, ze které rovněž vyplývá, že přiznat náklady řízení statutárnímu městu je výjimkou a je na žalované, aby tuto výjimku prokázala. To se v daném případě podle názoru odvolacího soudu žalovanému nepodařilo, protože v daném případě se jednalo o spor zaměstnankyně žalované (žalovaná je příspěvkovou organizací [stát. instituce]), která zde pracovala jako uklízečka a jednalo se o spor o zařazení do příslušné platové třídy na základě směrnice upravující platová práva a ostatní práva v pracovněprávních vztazích vydané [anonymizována čtyři slova] [obec], příspěvkovou organizací. V první řadě šlo tedy o to, jak má být žalobkyně platově zařazena na základě předpisu vydaného samotnou žalovanou jakožto příspěvkovou organizací [stát. instituce] [stát. instituce] má odbor správní a má rovněž odbor právní, jehož činnost je vymezena tak, že odbor právní zajišťuje zastupování města v řízeních města před soudy a dalšími orgány veřejné správy, zabývá se metodickou a legislativní činností při vytváření obecně závazných vyhlášek města, odbor připravuje podklady pro rozhodování orgánů města, smluvní dokumenty či jiné listiny, zaujímá stanoviska a vyjádření k záležitostem právní povahy a týkajících se města. Odbor právní zajišťuje dodržování ústavnosti a zákonnosti činnosti města. V čele stojí vedoucí právního odboru a právní odbor má další zaměstnance, přičemž tři z nich mají právnické vzdělání, jak vyplývá z webových stránek [stát. instituce]. Dále [stát. instituce] má rovněž oddělení vnitřního auditu a kontroly, který zajišťuje finanční kontroly, zjišťuje, zda právní předpisy, přijatá opatření a stanovené postupy jsou v činnosti orgány veřejné správy dodrženy, odhaluje nedostatky a doporučuje opatření vedoucí ke zkvalitnění vnitřního kontrolního systému atd. Vzhledem k tomu, že část sporu stála právě na tom, do jaké platové třídy má být žalobkyně zařazena, přičemž se jednalo o předpis vydaný příspěvkovou organizací [stát. instituce], je zřejmé, že žalovaná měla využít služeb svých zaměstnanců, kteří byli kompetentní k těmto otázkám zaujmout řádné stanovisko se znalostí těchto věcí v jejich kompetenci. Dále se jednalo o pracovněprávní spor a je zřejmé, že [stát. instituce] navazuje běžně pracovněprávní vztahy ke svým zaměstnancům a že také řeší pracovněprávní vztahy zaměstnanců příspěvkových organizací, a z tohoto pohledu tuto část věci nelze považovat za věc výjimečnou či právně složitou, která by zasluhovala zastupování advokátem. Další věcí je otázka diskriminační žaloby, neboť součástí žaloby byl požadavek i žalobkyně na zaplacení částky 100 000 Kč z důvodu diskriminace, což sice není žaloba častá, ale na druhé straně se jedná opět o agendu, ke které byl právní odbor zřízen, neboť jak vyplývá ze shora uvedeného, cílem odboru právního je zajišťování dodržování ústavnosti a zákonnosti v činnosti města. Z tohoto důvodu se předpokládá, jak také uvedl Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu a znalost zákonů a příslušné judikatury k těmto otázkám. Na druhou stranu pak nelze považovat argumentaci o tom, že byla zde nutnost zastoupení advokátem, když se nejednalo o advokáta s určitou specializací na tyto věci, ale pouze s argumentem o tom, že se jedná o zkušené zastoupení s ohledem na dlouhou dobu trvající advokátní činnost zástupce žalované. Shrnuto tedy: [stát. instituce] má dostatečné právní oddělení s příslušně stanoveným předmětem činnosti, v této věci není žádná skutková, právní, mediální či politická či jiná unikátnost a ani zastoupení protistrany s ohledem na neexistenci specializace nesvědčí ve prospěch použití výjimky pro to, aby žalované byly přiznány náklady řízení zastupování advokátem.

10. K těmto důvodům pak přistupují i finanční a majetkové poměry na straně žalobkyně, které zdůraznil soud prvního stupně a z těchto závěrů odvolací soud také vychází a v odvolání pak nebyly žádným z účastníků ani zpochybněny. Situace na straně žalobkyně je taková, že platba nákladů řízení by se promítla zásadně negativně do její finanční situace.

11. Lze tak uvést, že ani náklady řízení vyúčtované žalovanou nebyly správné, neboť s ohledem na současnou judikaturu v případě žalob týkajících se nemajetkové újmy se nevychází z částky žalované, ale vychází se při stanovení odměny z tarifní hodnoty 50 000 Kč ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz rozhodnutí NS ČR 25 Cdo 169/2021).

12. Na základě shora uvedeného odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku IV. a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

13. Stejným způsobem a na základě stejných důvodů (§ 224 odst. 1, § 150 o. s. ř.) a vzhledem k odvolacímu návrhu žalobkyně pak rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před odvolacím soudem tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení