10 Co 129/2022-228

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; Bc. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova]. sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 3. 2022, č. j. 19 C 318/2021-193, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 19 C 318/2021-193, zamítl žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalovaného podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce ze dne 26. 7. 2021 a převzaté žalobcem dne 27. 7. 2021 (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 23 079,54 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání z důvodu uvedeného v ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dle názoru žalobce soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že druh práce referent finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC s úvazkem 0,6 byl přesunut na jiný odbor [stát. instituce], aniž by byl žalovaným žalobci nabídnut nejprve zkrácený úvazek. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013) přitom dle žalobce vyplývá, že v případě, spočívá-li organizační změna pouze v odpadnutí části pracovní náplně zaměstnance, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci novou pozici na částečný úvazek nabídnout, což ale žalovaný neučinil. Dle žalobce přitom daný druh práce referenta finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC u žalovaného nezanikl, pouze se přesunul na jiný odbor, kdy podle výpovědi svědka [jméno] [příjmení] našel žalovaný prostor v rámci práce tohoto jiného odboru, což ale žalovaný neprokázal a zůstalo jen u jeho tvrzení, že tímto druhem práce byla pověřena vedoucí finančního odboru, aniž by bylo prokázáno, v jakém úvazku tak konkrétně došlo, zda tato osoba v rozsahu práce a v rámci pracovní doby jí již stanovené má na tento druh práce kapacitní prostor, a nebude tak docházet k porušování povinností uložených zaměstnavateli zákoníkem práce spočívajících v rozsahu přidělované práce, která má odpovídat délce pracovní doby a schopnostem zaměstnance. Jelikož je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dle žalobce zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečný tehdy, pokud jeho práce, kterou je povinen konat podle pracovní smlouvy v rámci sjednaného druhu práce, není pro zaměstnavatele na základě rozhodnutí o organizační změně zcela nebo v dosavadním rozsahu v dalším období potřebná (zde s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4485/2016), nemohl se žalobce dle svého názoru stát pro žalovaného nadbytečným, pokud se nestal pro žalovaného v příčinné souvislosti s organizační změnou nepotřebným jím vykonávaný druh práce, ale naopak žalovaný jej nadále potřeboval. Dále žalobce namítl, že žalovaný nenabídl žalobci změnu pracovní smlouvy ani mu nenabídl převedení na jiný odbor, který jím vykonávaný druh práce vykonává nyní. Na podporu tohoto závěru žalovaný citoval také komentář k ust. § 40 zákoníku práce (PICHRT, Jan. Zákoník práce: Zákon o kolektivním vyjednávání. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Praktický komentář).

3. Žalovaný dále dle žalobce nijak neprokázal, že převedením druhu práce referenta finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC na vedoucí finančního odboru nedochází ke střetu zájmů, když právě finanční odbor je tím, kdo zabezpečuje příspěvkovým organizacím přípravu rozpočtu, řeší mzdovou agendu a vede jim kompletní účetnictví a nyní v této oblasti jejich hospodaření zajišťuje zároveň kontrolu. Dle žalobce je pochybením soudu prvního stupně, že tato skutečnost nebyla v rámci důkazního řízení hodnocena, jelikož pokud by tomu tak bylo, je žalobce přesvědčen, že je to důkaz o účelovosti udělené výpovědi.

4. Dle žalobce tedy soud prvního stupně nesprávně posoudil věc, jelikož dostatečně neprozkoumal příčinnou souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce a nezabýval se tvrzenými skutečnostmi o převedení druhu práce na jiné zaměstnance žalovaného. Právní posouzení věci soudem prvního stupně proto shledal žalobce neúplným a tedy i nesprávným. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že s názorem žalobce nesouhlasí a je přesvědčený, že soud prvního stupně postupoval zcela správně a rozsudek ani řízení předcházející jeho vydání nejsou stiženy jakýmikoliv vadami.

6. K jednotlivým námitkám žalobce žalovaný uvedl, že není správná námitka žalobce ohledně nenabídnutí zkráceného úvazku žalobci s tím, že ze žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, v žádném případě nevyplývá, že by bylo povinností žalovaného neukončovat výpovědí žalobcův pracovní poměr a místo toho žalobci nabídnout sjednání kratší pracovní doby. Žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu totiž vychází dle žalovaného ze zcela odlišného skutkového základu, než je dán v žalobcově případě a na projednávanou záležitost jej tak nelze aplikovat způsobem, jakým to žalobce činí. Žalovaný je jednoznačně přesvědčen, že z žádného ustanovení právních předpisů nevyplývá, že by žalovaný byl povinen žalobci namísto dání výpovědi z pracovního poměru předkládat návrh dohody o změně pracovního poměru, jejímž prostřednictvím by došlo ke sjednání kratší pracovní doby žalobce.

7. Jde-li o otázku potřeby žalobcovy práce žalovaným, pak žalobce v odvolání argumentuje tím, že žalovaný i nadále potřeboval, aby byly prováděny činnosti, jež žalobce vykonával na pracovním místě pracovníka vnitřní kontroly, a v důsledku toho neměl dle žalobcova názoru žalovaný právo dát žalobci výpověď z pracovního poměru. Tuto argumentaci neshledává žalovaný správnou, jelikož pokud by zaměstnavatelé měli postupovat v souladu s ní, mohli by dát výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost pouze takovému zaměstnanci, jenž prováděl činnosti, které zaměstnavatel již nepotřebuje vykonávat, a to jak tímto zaměstnancem samotným, tak ani jakýmkoliv zaměstnancem jiným. Zaměstnavateli by tak zcela odpadla možnost zvýšit efektivitu práce a uspořit platové a mzdové náklady tím, že dá výpověď z pracovního poměru zaměstnanci, který se stal nadbytečným proto, že jím dosud vykonávanou činnost budou po jeho odchodu vykonávat jiní stávající zaměstnanci. Na podporu této své argumentace žalovaný citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, s tím, že žalovaný dáním výpovědi z pracovního poměru žalobci postupoval v souladu se závěry tohoto rozsudku, když žalobce sice měl možnost žalobci i nadále přidělovat práci podle pracovní smlouvy, avšak žalobcova práce nebyla pro žalovaného potřebná, protože předmětné činnosti mohli v důsledku žalovaného rozhodnutí o organizační změně vykonávat jiní zaměstnanci žalovaného. Žalovaný dále připomněl, že organizační změna, v jejímž důsledku se stal žalobce nadbytečným, spočívala ve zrušení dvou žalobcem zastávaných pracovních míst, přičemž práce, kterou žalobce vykonával na pracovním místě pracovník vnitřní kontroly, byla rozhodnutím žalovaného přidělena jiným odborům [stát. instituce], respektive jiným zaměstnancům žalovaného. Za účelem výkonu těchto činností po žalobcově odchodu žalovaný nepřijal žádného nového zaměstnance, ani nemusel navyšovat úvazek, respektive sjednávat delší pracovní dobu s kterýmkoliv ze svých stávajících zaměstnanců. Žalobcova činnost pro žalovaného byla tak fakticky nahrazena v důsledku zvýšení efektivnosti práce, když došlo ke změně pracovních úkolů jiných stávajících zaměstnanců žalovaného a žalobce se tak stal pro žalovaného nadbytečným. V té souvislosti žalovaný uvedl, že ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4485/2016, není přiléhavý a na žalobcův případ jej nelze aplikovat, jelikož se týká skutkově odlišného případu.

8. K námitce žalobce ohledně nedostatečného dokazování v řízení před soudem prvního stupně žalovaný uvedl, že pokud měl žalobce v řízení před soudem prvního stupně pochybnosti o tom, zda žalobce nesjednal s některým ze zaměstnanců, kteří po žalobcově odchodu dostali za úkol vykonávat žalobcem dosud prováděné činnosti, vyšší úvazek, respektive delší pracovní dobu, měl v tomto ohledu uvést konkrétní tvrzení a učinit související důkazní návrhy. Za situace, kdy se žalobce k této otázce nijak nevyjadřoval, natož aby vznesl pochybnost, nelze v žádném případě vytýkat soudu prvního stupně či eventuálně žalovanému, že nedošlo k „ hlubšímu“ dokazování této záležitosti než prostřednictvím výslechu členů [anonymizováno] [územní celek].

9. Žalobcem nadnesenou otázku, zda vedoucí finančního odboru městského úřadu měla vůbec v rámci své pracovní doby„ kapacitní prostor“ k výkonu předmětných činností namísto žalobce, považuje žalovaný za bezpředmětnou, jelikož nemůže mít vliv na posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci žalovaným, kdy touto otázkou by se mohl zabývat nanejvýš orgán inspekce práce. Pokud žalobce ve svém odvolání poukazoval na to, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně neprokázal, že převedením druhu práce žalobce nedochází ke střetu zájmů, pak k tomu žalovaný poznamenal, že rozhodně nemohlo být jeho povinností prokazovat v řízení před soudem prvního stupně neexistenci střetu zájmů, tedy negativní skutečnost. Pokud snad měl žalobce zájem se touto záležitostí blíže zabývat, bylo jeho právem uvést konkrétní tvrzení a navrhnout související důkazy, aby mohl být jím tvrzený střet zájmů prokázán. To však žalobce před soudem prvního stupně neučinil. Avšak ani hypotetické prokázání střetu zájmů by nemohlo mít dle žalovaného pro toto řízení žádný význam, jelikož by se sice ze strany žalovaného jednalo o porušení příslušných veřejnoprávních předpisů, ale toto by nemohlo mít vliv na platnost výpovědi z pracovního poměru, který dal žalovaný žalobci.

10. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalovaného k němu, a poté, co ve věci konal dne 16. 6. 2022 jednání, při kterém dokazování provedené před soudem prvního stupně ještě doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobce za důvodné považovat nelze.

12. V posuzované věci domáhal se žalobce určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalovaného podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce ze dne 26. 7. 2021 a převzaté žalobcem dne 27. 7. 2021 je neplatné. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Jde-li o argumentaci žalobce a žalovaného v řízení před soudem prvního stupně, odkazuje odvolací soud pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém je tato argumentace žalobce i žalovaného v odstavcích 1 – 7 a 31 - 32 odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně v dostatečném rozsahu rekapitulována. Soud prvního stupně ve věci konal jednání, při kterých provedl jednak listinné důkazy předkládané a navržené účastníky a jednak vyslechl jako účastníka řízení žalobce a jako svědky [anonymizováno] [územní celek] [příjmení] a členy [anonymizováno] [územní celek] [příjmení], [jméno] [příjmení], Bc. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] a dále [anonymizováno] [stát. instituce]. [jméno] [příjmení]. Další důkazy soud prvního stupně neprováděl, neboť žalobce na provedení dalších jím (dříve) navržených důkazů netrval a další důkazy navržené ze strany žalovaného okresní soud pro nadbytečnost zamítl. Ve věci poté rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému.

13. Na podkladě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k tomu závěru, že neshledal žádný důvod pro neplatnost, neúčinnosti či jiné dílčí vady přijatého rozhodnutí o organizační změně a procesu, který předcházel tomuto rozhodnutí, přičemž současně připomněl, že soud není oprávněn v rámci tohoto řízení obsahově přezkoumávat organizační změnu, neboť je čistě na rozhodnutí zaměstnavatele, aby z vlastních důvodů a z vlastních úvah prováděl organizační změnu, a není potřeba ani zkoumat, zda přijatá organizační změna byla účelově úspěšná či neúspěšná. Ani to, že se může jednat o rozhodnutí, které nebylo v důsledku správné a nesplnilo požadovaný účel, tedy dle soudu prvního stupně neznamená nic ve vztahu k platnosti přijaté organizační změny. Žádný důvod pro neplatnost, neúčinnost či jiné dílčí vady přijatého rozhodnutí ani procesu, který jeho přijetí předcházel, neshledal pak soud prvního stupně ani z provedených svědeckých výpovědí. Současně zde neshledal ani žádné skutečnosti, které by prokazovaly jakoukoliv rovinu zjevného zneužití práva, a ani skutečnost, která by odůvodňovala změnu či zastření konkrétního důvodu pro ukončení pracovního poměru žalobce. Připomněl dále, že výpovědní důvod uvedený v ust. § 52 písm. c) zákoníku práce umožňuje zaměstnavateli regulovat počet zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců, který odpovídá jeho potřebám. Je však nutné naplnění několika předpokladů, a to rozhodnutí o organizačních změnách, nadbytečnost zaměstnance a příčinná souvislost mezi rozhodnutím o organizačních změnách a nadbytečností. V posuzované věci přitom dle soudu prvního stupně z výpovědí členů [anonymizováno] [územní celek] vyplývá, že je v případě žalovaného vůle k personálním úsporám a zefektivňování činnosti orgánů obce, a v souvislosti s tím došlo také k přijetí příslušného organizačního rozhodnutí, které bylo na program příslušného zasedání [anonymizováno] [územní celek] zařazeno, tento bod byl projednán, odhlasován a jednomyslně přijat. Ačkoliv soudu prvního stupně nepřísluší posuzovat, zda přijatá organizační změna byla úspěšná či neúspěšná, je třeba z výpovědí členů [anonymizováno] [územní celek] a [anonymizováno] dle okresního soudu dovodit, že změna ekonomicky úspěšná byla a došlo k finančním úsporám. Znovu poté soud prvního stupně zopakoval, že neshledal žádné důvody, které by odůvodňovaly zjevné zneužití práva v jednání žalovaného, a to ani v souvislosti s organizační změnou ani v souvislosti s dáním výpovědi žalobci, a tudíž shledal po formální stránce ukončení pracovního poměru výpovědí za bezvadné, včetně samotného rozhodnutí i procesu, který předcházel přijetí organizační změny.

14. Dále soud prvního stupně uvedl, že i když se v dané věci může jevit, že zde je možnost existence nějaké osobní roviny, na níž bylo poukazováno, ztráty důvěry ze strany [anonymizována dvě slova], pak tato skutečnost nebyla prokázána a dokonce ani konkretizována v rovině tvrzení, jelikož sám žalobce uvedl, že mu není známo, z jakého důvodu došlo u [anonymizována dvě slova] k uváděné ztrátě důvěry. Žalobce byl přitom poučen o tom, že je povinen tvrdit a také prokázat tvrzení tím spíše, má-li být prokázán natolik zásadní institut jako zjevné zneužití práva.

15. S ohledem na výše uvedené závěry soud prvního stupně žalobcem podanou žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalovanému, kdy náklady na jeho straně vypočetl na částku 23 079,54 Kč.

16. Odvolací soud při odvolacím jednání dokazování doplnil toliko e-mailem [jméno] [příjmení] ze dne 6. 1. 2022 a stanovami dobrovolného svazku obcí [příjmení] [anonymizováno], z nichž zjistil, že předmětem činnosti tohoto dobrovolného svazku obcí je mimo jiné zajišťování funkce pověřence pro ochranu osobních údajů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 z 27. 4. 2016, o ochraně fyzických osob a v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46, a že s ohledem na rozhodnutí [anonymizováno] [územní celek] ze dne 28. 6. 2021 vykonává služby pověřence pro ochranu osobních údajů pro žalovaného od 1. 7. 2021 paní [jméno] [příjmení] s tím, že následně jí byly [anonymizováno] [stát. instituce] na přelomu října a listopadu roku 2021 předány také v elektronické podobě podklady k agendě ochrany osobních údajů.

17. Poté, co odvolací soud dokazování v tomto úzkém rozsahu doplnil, dospěl k závěru, že jinak soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, že na jeho podkladě dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, a tedy nepochybil, pokud žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalovaným žalobci zamítl.

18. Odvolací soud nejprve shrnuje, že souhlasí se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, které se týkají existence pracovního poměru žalobce u žalovaného a jeho ukončení ze strany žalovaného, včetně přijetí organizační změny ze strany žalovaného a dání výpovědi žalobci podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce. Ve shodě se soudem prvního stupně má tedy odvolací soud v otázce naplnění předpokladů pro možnost podání výpovědi z pracovního poměru žalobci za to, že v daném řízení bylo nepochybně prokázáno, že [jméno] [územní celek] přijala na své 60. schůzi (jednání) dne 28. 6. 2021 usnesení, jimiž jednak schválila změnu organizačního řádu [stát. instituce] a jednak využití možnosti nechat si od 1. 7. 2021 zajistit výkon funkce pověřence pro ochranu osobních údajů prostřednictvím dobrovolného svazku obcí [příjmení] [anonymizováno], a dále také rozhodla o zrušení k 30. 6. 2021 pracovního místa pracovníka vnitřní kontroly (sjednaný druh práce: referent finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC) a pracovního místa pověřence pro ochranu osobních údajů (sjednaný druh práce: referent správy osobních údajů) s tím, že všechna tato rozhodnutí byla přijata jednomyslně všemi členy [anonymizováno] [územní celek], přičemž před rozhodnutím o těchto bodech programu 60. schůze [anonymizováno] [územní celek] došlo také ke schválení programu této schůze s doplněním a pozměňovacími návrhy, které byly předloženy ze strany [anonymizováno] [územní celek]. Takový postup přitom neodporuje ani jednacímu řádu [anonymizováno] [územní celek], jak bylo ze strany žalobce namítáno, neboť podle článku 8 tohoto jednacího řádu [anonymizována dvě slova] předkládat návrhy k projednání na schůzi rady města přísluší a k projednání mohou být zařazeny i návrhy předložené před vlastním jednáním, o čemž rozhoduje [anonymizována dvě slova] hlasováním. Pokud tedy [jméno] [územní celek] schválila program 60. schůze konané dne 28. 6. 2021, včetně návrhů předložených ze strany [anonymizováno] [územní celek] před vlastním jednáním rady, jejich projednání jednacímu řádu [anonymizováno] [územní celek] neodporovalo.

19. Dále je třeba souhlasit i s tím, že je to právě [jméno] [územní celek], která je v souladu s ust. § 102 odst. 2 písm. f), j) a m) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, oprávněna stanovit rozdělení pravomocí v obecním úřadu, zřizovat a zrušovat odbory a oddělení obecního úřadu, stanovit celkový počet zaměstnanců obce v obecním úřadu a v organizačních složkách obce a schvalovat organizační řád obecního úřadu, kdy ve shodě s žalovaným má odvolací soud za to, že pod tato práva rady obce lze logicky podřadit i rozhodování o organizačních změnách spočívajících v rušení pracovních míst, čemuž odpovídá rovněž závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4521/2011, na který bylo žalovaným již v průběhu řízení před soudem prvního stupně odkazováno.

20. V této otázce tedy odvolací shrnuje, že [jméno] [územní celek] jako k tomu příslušný orgán rozhodla dne 28. 6. 2021 o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa pracovníka vnitřní kontroly a pracovního místa pověřence pro ochranu osobních údajů, kdy šlo o pracovní místa obsazená žalobcem, ke dni 30. 6. 2021 se současným přijetím změny organizačního řádu [stát. instituce] s účinností od 1. 7. 2021, kterým došlo k přesunu dříve vykonávaných pracovních činností žalobce jako pracovníka vnitřní kontroly (sjednaný druh práce: referent finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC) na jiné odbory městského úřadu, a dále se současným rozhodnutím o přesunutí agendy vykonávané žalobcem v pracovním místě pověřence pro ochranu osobních údajů (sjednaný druh práce: referent správy osobních údajů) na dobrovolný svazek obcí [příjmení] [anonymizováno]. Ve shodě se soudem prvního stupně zde odvolací soud rovněž neshledává žádné skutečnosti, pro které by bylo možné považovat přijaté rozhodnutí o organizační změně za neplatné, neúčinné či jinak vadné.

21. Nelze také souhlasit s námitkou žalobce, která byla uplatněna před soudem prvního stupně, že žalobce nebyl v rámci podání výpovědi s organizační změnou seznámen, neboť opak je pravdou, jelikož ve vlastní výpovědi, kterou žalobce převzal, byl s organizační změnou jednoznačně seznámen, což je postačující (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011), přičemž v této výpovědi byla také organizační změna, v důsledku které se stal žalobce pro žalovaného nadbytečným, jednoznačně vymezena, a tudíž výpověď daná žalobci žalovaným ze dne 26. 7. 2021 a převzatá jím dne 27. 7. 2021 byla po obsahové stránce perfektní, určitá a srozumitelná. Předložení vlastního rozhodnutí o organizační změně v podobě příslušných usnesení [anonymizováno] [územní celek] nebylo při doručení výpovědi žalobci nutné, nýbrž postačovalo specifikování příslušné organizační změny v podané výpovědi a samozřejmě rovněž prokázání, k čemuž v dané věci došlo, že taková organizační změna přijata skutečně byla 22. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně i v tom směru, že v důsledku těchto rozhodnutí o organizačních změnách došlo k nadbytečnosti žalobce jako zaměstnance žalovaného, jelikož došlo ke zrušení jeho pracovních míst k datu 30. 6. 2021, přičemž je zde dána rovněž příčinná souvislost mezi rozhodnutími o organizačních změnách a nadbytečností žalobce, jak bude dále ještě podrobněji zdůvodněno.

23. K námitce uplatněné žalobcem v jeho odvolání v tom směru, že mu měl být žalovaným nabídnut nejprve zkrácený úvazek, pokud druh práce referent finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC s úvazkem 0,6 byl pouze přesunut na jiný odbor [stát. instituce], odvolací soud uvádí, že ani tato námitka důvodnou není.

24. Pro výpověď z pracovního poměru podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce je totiž charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jak to odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, přitom rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (k tomu srovnej shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, a ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 276/2021).

25. V poměrech posuzované věci přitom žalovaný rozhodl o organizační změně, kterou sledoval snížení počtu zaměstnanců obecního úřadu za účelem zvýšení produktivity a efektivnosti práce, která spočívala ve zrušení pracovních míst žalobce, kdy pracovní činnost vykonávaná žalobcem s druhem práce referent správy osobních údajů s úvazkem 0,4 byla nadále zajištěna externě prostřednictvím dobrovolného svazku obcí [příjmení] [anonymizováno], jak k tomu odvolací soud dokazování doplnil, a pracovní činnost vykonávaná žalobcem s druhem práce referent finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC s úvazkem 0,6 byla přesunuta na jiné odbory [stát. instituce], což bylo provedeným dokazováním také prokázáno prostřednictvím (nově) přijatého organizačního řádu [stát. instituce] s účinností od 1. 7. 2021, podle kterého byly jednotlivé dříve žalobcem vykonávané činnosti přesunuty do působnosti jiných odborů [stát. instituce]. Organizační změna přijatá žalovaným tedy spočívala v tom, že činnosti dříve vykonávané žalobcem v rámci jeho pracovního poměru byly jednak přesunuty mimo městský úřad na dobrovolný svazek obcí [příjmení] [anonymizováno] a jednak v rámci [stát. instituce] přesunuty do působnosti jiných odborů městského úřadu, respektive jiných jeho zaměstnanců, a došlo tak ke snížení počtu zaměstnanců městského úřadu, a naopak nedošlo k tomu, že by byl pro vykonávání činností dříve vykonávaných žalobcem v rámci jeho pracovního poměru přijat jiný zaměstnanec. Prostřednictvím organizační změny sledoval tedy žalovaný zvýšení efektivity práce a úsporu platových či mzdových nákladů. Žalovaný tedy sice objektivně měl možnost i nadále žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, avšak žalobcova práce nebyla již pro žalovaného potřebná, protože předmětné činnosti mohli v důsledku rozhodnutí žalovaného o organizační změně vykonávat jiní zaměstnanci žalovaného, případně byly vykonávány externě.

26. V takovém případě se však skutečně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, kterým žalobce argumentuje, v poměrech posuzované věci neuplatní, jelikož rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce bylo v poměrech této věci realizováno snížením fyzického počtu zaměstnanců městského úřadu, tedy zrušením pracovních míst žalobce, v důsledku čehož se stal žalobce pro žalovaného zcela nadbytečným, jelikož jeho práce pro žalovaného nebyla potřebná ani v rozsahu kratší pracovní doby, neboť byla nadále vykonávána jeho (jinými) stávajícími zaměstnanci či externě. Rovněž poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4485/2016, není případný, jelikož v této věci řešené Nejvyšším soudem byl skutkový základ jiný, pokud zde naopak vyvstala potřeba výkonu práce zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru, ve větším rozsahu a zaměstnavatelem byl přijat na daný druh práce jiný zaměstnanec.

27. S ohledem na výše uvedené není tedy správný závěr žalobce, že by se mohl stát žalobce pro žalovaného nadbytečným pouze tehdy, pokud by se druh práce vykonávaný žalobcem stal pro žalovaného v příčinné souvislosti s organizační změnou nepotřebným, nýbrž žalobce se mohl stát nadbytečným i tehdy, pokud se druh práce dříve vykonávaný žalobcem nestal pro žalovaného nepotřebným, ale s ohledem na organizační změnu vedoucí k větší efektivnosti práce byl nadále vykonáván jinými (stávajícími) zaměstnanci žalovaného či externě. Jelikož tedy žalovaný pro žalobce již práci neměl, neboť nadále měla být vykonávána jinými (stávajícími) zaměstnanci žalovaného či externě, neměl ani povinnost navrhovat žalobci změnu jeho pracovních podmínek ani mu nabízet převedení na jiný odbor, který tento druh práce vykonává nyní.

28. V tomto směru tedy souhlasí odvolací soud s argumentací žalovaného ve vyjádření k odvolání žalobce v tom směru, že žalobcovu argumentaci za správnou považovat nelze, jelikož při přijetí této jeho argumentace by zaměstnavateli skutečně odpadla možnost zvýšit efektivitu práce a uspořit platové či mzdové náklady tím, že dá výpověď z pracovního poměru zaměstnanci, který se stal nadbytečným proto, že jím dosud vykonávanou činnost budou po jeho odchodu vykonávat jiní stávající zaměstnanci.

29. Na rozdíl od žalobce má dále odvolací soud za to, že žalovaný v daném sporu prokázal, že činnosti dříve vykonávané v pracovním poměru žalobcem v druhu jeho práce referent finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC byly přesunuty na jiné odbory [stát. instituce], a to předloženým a k důkazu provedeným organizačním řádem [stát. instituce] účinným ode dne 1. 7. 2021. Bylo dále dle názoru odvolacího soudu na rozhodnutí žalovaného jako zaměstnavatele, do kterých odborů [stát. instituce] činnosti dříve vykonávané žalobcem jako referentem finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC začlenění a jaké zaměstnance vykonáváním těchto činností pověří. Požadavky žalobce na prokazování toho, v jakém konkrétním úvazku tak ve vztahu k určité osobě došlo a zda tato osoba v rozsahu práce a v rámci pracovní doby jí již stanovené na tento druh práce má kapacitní prostor, a nebude tak docházet k porušování povinností uložených zaměstnavateli zákoníkem práce ve vztahu k rozsahu přidělené práce, která má odpovídat délce pracovní doby a schopnostem zaměstnance, nepovažuje odvolací soud za oprávněné a důvodné, jelikož jde o vnitřní záležitost žalovaného, jakým způsobem organizační změnu provede, a je opětovně jeho záležitostí, aby se tak stalo způsobem odpovídajícím zákoníku práce i ve vztahu ke stávajícím zaměstnancům, které novými úkoly pověřil. Podle tvrzení žalovaného přitom nemusel žalovaný ani navyšovat úvazek, případně sjednávat delší pracovní dobu s kterýmkoli ze svých stávajících zaměstnanců, přičemž žalobce včas před soudem prvního stupně žádná konkrétní tvrzení v tomto ohledu (o tom, že by tomu tak nebylo) neuvedl a důkazní návrhy neučinil.

30. Na rozdíl od žalobce má tedy odvolací soud za to, že soud prvního stupně dostatečně zkoumal příčinnou souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce a že v této souvislosti dospěl jednoznačně ke správnému závěru ohledně existence této příčinné souvislosti. Bylo-li totiž zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn rovněž závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011).

31. Dle názoru odvolacího soudu ani námitky žalobce uplatněné v jím podaném odvolání v tom směru, že žalovaný v daném řízení neprokázal, že převedením druhu práce referenta finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření ÚSC na vedoucí finančního odboru nedochází ke střetu zájmů, a že se soud prvního stupně touto otázkou nezabýval, nelze považovat za důvodné, jelikož jde opětovně o vnitřní záležitost žalovaného, který musí své poměry uspořádat tak, aby k porušování právních předpisů nedocházelo, respektive je jeho rizikem, pokud by organizační změna k takovému porušování právních předpisů měla vést, že z toho pro něj mohou být vyvozeny příslušné nepříznivé právní důsledky, nikoliv však ve vztahu k určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí se žalobcem.

32. Odvolací soud dále uvádí, že souhlasí se soudem prvního stupně i v tom směru, že v poměrech posuzované věci nebyly prokázány takové skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že rozhodnutím o organizačních změnách žalovaného, v jejichž důsledku došlo ke zrušení pracovních míst žalobce, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle, a proto by bylo třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně (ve skutečnosti) nebylo přijato, respektive že jde v případě žalovaného jen o zjevné zneužití práva z jeho strany (k této problematice srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4999/2008, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3195/2013, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017).

33. Žalobce přitom v řízení před soudem prvního stupně naznačoval, že pravým důvodem pro přijetí příslušné organizační změny nebylo zefektivnění práce zaměstnanců [stát. instituce], nýbrž vytvoření předpokladů pro podání výpovědi žalobci, který se stal pro žalovaného nepohodlným s ohledem na výsledky své činnosti v rámci prováděné finanční kontroly, resp. u kterého došlo ke ztrátě důvěry ze strany [anonymizována dvě slova], čemuž dle žalobce odpovídaly okolnosti spojené se skončením jeho pracovního poměru výpovědí. Provedené dokazování však takto namítané účelové jednání ze strany žalovaného neprokázalo, jak to také správně uzavřel soud prvního stupně.

34. Ve své svědecké výpovědi sice svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizována tři slova], o určité ztrátě důvěry ze strany [anonymizována dvě slova] k žalobci hovořil, avšak jen velmi obecně a neurčitě, a svědek [jméno] [příjmení] připustil určité výtky k práci žalobce, avšak současně stejně jako ostatní svědci – [anonymizována dvě slova] žalovaného [jméno] [příjmení], Bc. [jméno] [příjmení] ([anonymizováno]) a Ing. [příjmení] [příjmení] potvrdil, že organizační změna byla přijata z důvodu z důvodu zefektivnění chodu [anonymizováno] úřadu a úspor mzdových prostředků, což potvrdil ve své výpovědi také [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [územní celek]. Ve vztahu k výpovědi [jméno] [příjmení] odvolací soud uvádí, že nepřehlédl, že soud prvního stupně vyslechl [anonymizováno] [územní celek] jako svědka, ačkoliv jde o statutárního zástupce žalovaného, a tudíž jeho výslech mohl být proveden jen jako výslech účastníka řízení ve smyslu ust. § 131 o. s. ř. (viz § 126 odst. 4 o. s. ř.). S ohledem na to, že tento důkazní prostředek byl navržen ze strany žalobce a že [jméno] [příjmení] ve své výpovědi žádné skutečnosti tvrzené žalobcem nepotvrdil, a tedy ani jeho výpověď pro rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto ohledu nebyla zásadní, není však důvod, aby toto pochybení soudu prvního stupně hodnotil odvolací soud jako takovou vadu řízení, která mohla mít či měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naopak dle názoru odvolacího soudu o takovou vadu nejde, byť je třeba výpovědi této osoby přikládat takovou hodnotu, jakoby šlo o výslech účastníka řízení. Pokud však výpověď [jméno] [příjmení] ve stěžejních otázkách týkajících se důvodu přijaté organizační změny odpovídá tomu, co bylo uvedeno dalšími členy [anonymizováno] [územní celek] vyslechnutými jako svědci, není dle názoru odvolacího soudu důvod, aby ani z této výpovědi, byť s hodnotou výpovědi účastníka řízení, vycházeno nebylo.

35. Ani další skutečnosti namítané žalobcem před soudem prvního stupně týkající se okolností spojených se skončením jeho pracovního poměru výpovědí (mu předcházejících či jej provázejících), včetně i v jeho odvolání namítaného střetu zájmů vedoucí finančního odboru [stát. instituce], pro takový závěr nepostačují, neboť ani ve svém souhrnu ohledně sledování jiných cílů ze strany žalovaného než jím deklarovaných jednoznačně nevypovídají, resp. z nich nelze dovodit, že by žalovaný ve skutečnosti přijetí organizačního opatření jen předstíral se záměrem zastřít své skutečné záměry. Při posouzení jednání žalovaného je přitom významné i to, že v tomto řízení bylo prokázáno to, že žalovaný skutečně převedl část agendy dříve vykonávané v pracovním poměru žalobcem na dobrovolný svazek obcí [příjmení] [anonymizováno], jak bylo prokázáno důkazy provedenými v odvolacím řízení, které byly ze strany žalovaného včas označeny již před soudem prvního stupně, stejně jako převedení další části agendy vykonávané žalobcem na jiné odbory [stát. instituce] bez toho, že by byl pro výkon takových činností přijat jiný zaměstnanec, což potvrzuje naplňování účelu a cíle přijatého organizačního opatření, tedy zefektivnění chodu městského úřadu a úspory mzdových prostředků, a to i přesto, že pro část těchto činností, jak to žalobce namítal, byli využiti i externisté (přizvaná osoba k provedení kontroly ve dvou příspěvkových organizacích žalovaného). To, že žalovaným tvrzený cíl a účel organizační změny je podle provedených důkazů naplňován, tedy námitky žalobce ohledně zneužití práva ze strany žalovaného dostatečně vyvrací. Samotné vnitřní přesvědčení žalobce o tom, že pravým důvodem jeho výpovědi bylo něco jiného, než zefektivnění chodu [stát. instituce] a úspora mzdových prostředků, pro závěr o zjevném zneužití práva ze strany žalovaného a pouhém předstírání organizačního opatření nepostačuje.

36. Veden výše uvedenými úvahami dospěl tedy odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, pokud žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru žalobce výpovědí ze strany žalovaného zamítl, jelikož ji za neplatnou z žádných žalobcem namítaných důvodů považovat nelze.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Rovněž toto rozhodnutí soudu prvního stupně je třeba považovat za správné, jelikož odpovídá výsledku tohoto řízení. Jen pro úplnost tedy odvolací soud dodává, že se z obsahu spisu nepodávají žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., pro které by úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení výjimečně přiznána být neměla, což ostatně není ani žalobcem namítáno. Odvolací soud dále souhlasí s tím, že za účelně vynaložené náklady řízení na straně žalovaného je třeba považovat náklady jeho zastoupení advokátem, jelikož personální obsazení žalovaného, který není statutárním městem, pokud podle účinného organizačního řádu nemá zřízen vlastní právní odbor, není takové, aby mu vlastními silami efektivní obranu v tomto řízení umožňovalo, a to i s ohledem na právní složitost tohoto sporu danou četnými námitkami ze strany žalobce, který byl rovněž advokátem zastoupen. Soud prvního stupně náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně správně vypočetl na částku 23 079,54 Kč, přičemž na tento správný výpočet soudu prvního stupně obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud odkazuje.

38. Odvolací soud tedy postupem dle ust. § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu jako věcně správný potvrdil.

39. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznal úspěšnému žalovanému, jelikož žalobce se svým odvoláním neuspěl. Náklady odvolacího řízení na straně žalovaného přitom opět představují náklady jeho právního zastoupení advokátem, které je třeba i v rámci odvolacího řízení považovat za účelně vynaložené, a to v podobě odměny zástupce žalovaného za dva úkony poskytnuté právní služby – vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. g), k) AT) ve výši dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) za použití § 7 AT 2 500 Kč na jeden úkon právní služby, celkem tedy 5 000 Kč, dále náhrady hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 2 x 300 Kč, celkem tedy 600 Kč, a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalovaného ve výši 21 %, tedy v částce 1 176 Kč. Celkové náklady žalovaného v tomto odvolacím řízení tak činí částku 6 776 Kč, a proto odvolací soud uložil žalobci právě tuto částku žalovanému zaplatit, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).