10 Co 194/2022-114

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 89 778 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. 4. 2022, č. j. 8 C 44/2021-77, ve znění usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. 5. 2022, č. j. 8 C 44/2021-90, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 39 611 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 563 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, č. j. 8 C 44/2021-77, ve znění opravného usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. 5. 2022, č. j. 8 C 44/2021-90, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 89 778 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení od 9. 6. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úplnou náhradu nákladů řízení ve výši 56 775,50 Kč do tří dnů od právní tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala si žalovaná včasné odvolání, které svým podáním ze dne 23. 8. 2022 odůvodnila. Žalovaná s rozsudkem soudu prvního stupně nesouhlasí, jelikož dle ní soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá také na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neporušila prevenční povinnost předcházet škodě na zdraví a že k jejímu pádu došlo na uklouzaném chodníku, který nebyl žalovanou upraven proti uklouznutí. Podle názoru žalované, a to i s přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, jakož i k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, nebyla ale v posuzované věci naplněna odpovědnost žalované za škodu ve smyslu ust. § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jelikož příčinou újmy na zdraví vzniklé žalobkyni nebyla závada ve schůdnosti. Současně dle žalované nebyla naplněna prevenční povinnost ze strany žalobkyně předcházet újmě na svém zdraví, a to z důvodu nikoli nezbytné potřeby cesty žalobkyně, kterou si dle názoru žalované mohla i s ohledem na povětrnostní situaci odepřít, a možnost volby jiné trasy ze strany žalobkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně má dále žalovaná za to, že splnila své povinnosti zmírnit v mezích vlastních možností závadu způsobenou povětrnostními situacemi a jejich důsledky. Možnost výskytu náledí u neošetřeného chodníku je třeba dle žalované považovat za přirozený, předvídatelný a očekávaný jev v zimních měsících, pročež není důvod k tomu, aby žalovaná objektivně odpovídala za veškerou vzniklou újmu, a naopak je třeba zabývat se vždy otázkou možného spoluzavinění chodce, tedy žalobkyně. Dle přesvědčení žalované tedy soud prvního stupně nesprávně promítl závěry rozhodnutí Ústavního soudu do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, a proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne a žalobkyni uloží povinnost k náhradě nákladů řízení žalované před soudy obou stupňů.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedla, že s námitkami žalované nesouhlasí, a na rozdíl od žalované považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, při jehož vydání soud prvního stupně nijak nepochybil. Pokud žalovaná nadále klade důraz na podmínku„ nepředvídatelnosti“ závady ve schůdnosti, činí tak dle žalobkyně nesprávně, jelikož předvídatelnost závady ve schůdnosti není definičním znakem pro vznik odpovědnosti vlastníka komunikace za újmu vzniklou chodci v důsledku pádu na neošetřené pozemní komunikaci. Dle názoru žalobkyně je judikatura Nejvyššího soudu, na kterou žalovaná poukazuje, již překonána, a to právě nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že předvídatelnost není definičním znakem pojmu závady ve schůdnosti. Soud prvního stupně tedy dle žalobkyně správně v dané věci tento nález Ústavního soudu aplikoval. Dále žalobkyně dodala, že svým jednáním neporušila svou prevenční povinnost, když svou chůzi a obuv důsledně přizpůsobila stavu komunikace, ale vzhledem k intenzitě závady ve schůdnosti nedokázala pádu zabránit. Rovněž důvod její vycházky je dle žalobkyně opodstatněný, jelikož šlo o zdravotní procházku a návštěvu, přičemž bylo pro žalobkyni v důsledku traumatizujícího zážitku, a to smrti jejího syna, nemyslitelné, aby strávila celý den ve svém obydlí bez možnosti vyjít si na procházku či alespoň na krátkou návštěvu ke svým známým. Současně žalobkyně upozornila, že předmětnou komunikaci musela používat denně, neboť se jedná o jedinou cestu vedoucí z místa jejího bydliště do centrální části obce, ve které se nachází obchod s potravinami, kostel, obecní úřad či pošta. Soud prvního stupně tedy dle názoru žalobkyně správně uzavřel, že nebylo zjištěno, že by se žalobkyně nechovala tak, aby úrazu předešla, přičemž důvod vycházky žalobkyně byl pochopitelný. Nebylo také možné od žalobkyně očekávat, že by neměla jen z důvodu předejití pádu v celém zimním období setrvávat doma, když k podstatným povětrnostním změnám v předchozích několika dnech nedošlo. Žalobkyně tedy souhlasila se závěry soudu prvního stupně, že neporušila žádným způsobem svou prevenční povinnost, zvolila vhodnou trasu své cesty a vhodnou zimní obuv, přičemž k jejímu pádu došlo na uklouzaném chodníku, který nebyl žalovanou obcí upraven proti uklouznutí. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že by mělo být údajně v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalovaná splnila svou povinnost zmírnit v rámci svých možností závadu způsobenou povětrnostními situacemi a jejich důsledky s ohledem na zajištění zimní údržby, jelikož z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že žalovaná svou povinnost zajistit údržbu předmětného chodníku nesplnila, když nedostála své povinnosti na předmětném chodníku zimní údržbu provést, přičemž údržbu předmětného chodníku neprováděla před pádem žalobkyně dlouhodobě. Dle žalobkyně skutečnost, že žalovaná měla provádět zimní údržbu na území obce, nemůže vést k závěru, že žalovaná splnila svou povinnost podle zákona o pozemních komunikacích, a sice že by zajistila, aby předmětný chodník v místě, na kterém uklouzla, umožňoval bezpečný pohyb chodců. Jestliže se žalovaná rozhodla dlouhodobě na předmětném chodníku v místě pádu žalobkyně zimní údržbu neprovádět, porušila tím svou povinnost vyplývající ze zákona o pozemních komunikacích a je povinna nést nepříznivé důsledky takového rozhodnutí. Žalobkyně se tedy plně ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že za újmu žalobkyně odpovídá toliko žalovaná, která nezajistila bezpečný pohyb chodců. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před odvolacím soudem.

4. Na podkladě včasného odvolání žalované přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalované a vyjádření žalobkyně k němu, a poté, co ve věci konal dne 24. 11. 2022 jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalované za důvodné považovat nelze.

5. V posuzované věci domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 89 778 Kč s příslušenstvím, která představovala jednak náhradu újmy na zdraví žalobkyně v podobě bolestného ve výši 89 278 Kč a dále náhradu spojenou s uplatněním pohledávky v podobě nákladu zaplaceného za vystavení posudku o bolestném ve výši 500 Kč. Svůj nárok na náhradu bolestného odůvodnila tím, že dne 6. 1. 2019 v 9.40 hodin utrpěla úraz na chodníku ve vlastnictví žalované, a to na pozemku č. parc. [číslo] v k. ú. [obec] u domu [adresa] v k. ú. [obec], kdy uklouzla na náledí, ačkoli měla vhodnou obuv, zvolila vhodnou cestu, šla pomalu a klidně se zvýšenou opatrností. Při pádu si způsobila zlomeninu krčku stehenní kosti levé nohy, pročež byla ve [anonymizována dvě slova] [obec] nejprve ošetřena a dne 8. 1. 2019 rovněž operována a provedena u ní totální endoprotéza s tím, že hospitalizována byla do dne 21. 1. 2019. Bolestné bylo ohodnoceno lékařem [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] na celkem 280 bodů, při hodně jednoho bodu 318,85 Kč bolestné činí právě částku 89 278 Kč. Žalovanou i pojistitelku žalované [pojišťovna] vyzvala k plnění, avšak její požadavek na zaplacení bolestného a náhrady za posudek o bolestném byl odmítnut z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalované a provedení údržby předmětné komunikace z její strany. Žalovaná nárok uplatněný žalobkyní neuznala z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace na její straně s ohledem na původně tvrzené místo úrazu ze strany žalobkyně a rovněž z toho důvodu, že dle ní nešlo s ohledem na stav předmětného chodníku o závadu ve schůdnosti, že výskyt náledí mohla žalobkyně předpokládat a měla tomu svoji chůzi přizpůsobit, a rovněž s ohledem na stanovisko pojišťovny a provádění zimní údržby z její strany.

6. Soud prvního stupně ve věci konal tři jednání, při kterých poskytl účastnicím poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř., § 118b o. s. ř. i § 119a o. s. ř., vymezil mezi účastnicemi sporné a nesporné skutečnosti a provedl některé z účastnicemi navržených listinných důkazů a rovněž vyslechl svědky [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a také žalobkyni s tím, že skutková zjištění z takto provedených důkazů uvedl v odstavcích 5. až 11. odůvodnění napadeného rozsudku. Takto provedené důkazy zhodnotil zejména v odstavcích 12. a 13. odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že dospěl k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno místo pádu žalobkyně právě na chodníku ve vlastnictví žalované (pozemek č. parc. [číslo] v k. ú. [obec]), kdy vzal v potaz i původně nesprávně uvedenou identifikaci místa pádu ze strany žalobkyně, dále že zimní údržba předmětného chodníku ze strany žalované v době pádu žalobkyně a v době mu předcházející prováděna nebyla, kdy neuvěřil výpovědím svědků [jméno] [příjmení] a zejména [jméno] [příjmení] a rovněž listinným důkazům ohledně zimní údržby předkládaným žalovanou a naopak vyšel při svých skutkových zjištěních z výpovědí žalobkyně a svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] s tím, že i pokud by připustil, že údržbu chodníku žalovaná prováděla, pak se tak v každém případě mělo stát v den úrazu žalobkyně nejdříve hodinu poté, co došlo k jejímu úrazu. Uzavřel tedy, že žalobkyně uklouzla na chodníku pokrytém námrazou, který nebyl nijak ošetřen proti uklouznutí posypem. Při právním posouzení věci vycházel z ust. § 2910 a násl. o. z. a rovněž z ust. § 26 a 27 zákona č. 13/1997 Sb. v rozhodném znění s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 141/2011, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011) a také nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15. Předně uzavřel, že na straně žalobkyně neshledal porušení prevenční povinnosti předcházet škodě na svém zdraví, jelikož nebylo zjištěno, že by se nechovala tak, aby úrazu předešla. Přisvědčil jak důvodu, pro který žalobkyně v neděli na procházku šla, kdy zdůraznil skutečnost, že nebylo ani možné očekávat od žalobkyně, že by neměla jen z důvodu předejití pádu v celém zimním období zůstávat doma. Přijal rovněž vysvětlení žalobkyně, že volba trasy její chůze nebyla nahodilá a nevedla přes ojedinělý úsek chodníku, kde by byla námraza, s tím, že připomněl, že sama žalovaná, ačkoli námitky v tomto ohledu vznášela, neuvedla žádnou jinou trasu, kterou měla podle jejího názoru žalobkyně použít. Přisvědčil rovněž tomu, že žalobkyně provedla obhlídku počasí z okna domu, kde viděla chodce se psem, přizpůsobila se povětrnostním podmínkám řádnou zimní obuví, neběžela, neposkakovala. K jejímu pádu došlo na uklouzaném chodníku, který nebyl žalovanou obcí upraven proti uklouznutí, a tedy ke škodě na zdraví žalobkyně došlo v důsledku snížení schůdnosti chodníku, za kterou odpovídá žalovaná, která nezajistila bezpečný pohyb chodců. Žalobkyni tak přiznal požadovanou náhrada za bolest ve smyslu ust. § 2958 o. z., kterou stanovil v souladu s metodikou Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na částku 89 278 Kč, kdy se okresní soud v rámci zjištění skutkového stavu věci vypořádal rovněž s rozporem mezi číselným označením položky této metodiky v případě hluboké rány kyčle a jejím slovním vymezením v posudku o výši bolestného. Důvodným shledal rovněž požadavek žalobkyně na náhradu nákladů na zajištění posudku o bolestném ve výši 500 Kč a požadavek na zaplacení zákonných úroků z prodlení dle § 1970 o. z. ode dne následujícího po splatnosti předžalobní výzvy ze dne 14. 5. 2020. Žalobkyni dále přiznal podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v podobě nákladů jejího právního zastoupení advokátem, kterou vypočet na celkovou částku 56 775,50 Kč.

7. Po zhodnocení výše uvedených skutečností s přihlédnutím k námitkám, které byly žalovanou v jejím odvolání uplatněny, a vyjádření žalobkyně k nim, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, pokud podané žalobě vyhověl.

8. Dle názoru odvolacího soudu se předně soud prvního stupně správně vypořádal s uplatněnou námitkou ze strany žalované v tom směru, že není ve věci pasivně věcně legitimována s ohledem na místo, kde k úrazu žalobkyně došlo. Ačkoli žalobkyně v prvotním oznámení svého úrazu a požadavku na jeho odškodnění skutečně, jak to sama připustila, popsala místo svého úrazu nesprávně či nepřesně tak, že mohlo vést k závěru žalované a pojišťovny, u které je žalovaná pojištěna, o tom, že místo úrazu žalobkyně bylo jinde než tvrdí nyní, pak v rámci řízení před soudem prvního stupně bylo nepochybně výpovědí žalobkyně a rovněž svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] prokázáno, že úraz se žalobkyni stal právě na pozemku č. parc. [číslo] v k. ú. [obec], který je ve vlastnictví žalované a na kterém se nachází místní komunikace - chodník v zastavěném území obce ve vlastnictví žalované. Tomu odpovídají i žalobkyní již před soudem prvního stupně předkládané fotografie ohledně její cesty do místa úrazu a místa úrazu, které k důkazu odvolací soud provedl. Námitku žalované ohledně nedostatku její pasivní věcné legitimace je tak třeba považovat za nedůvodnou.

9. Dle názoru odvolacího soudu dále soud prvního stupně nepochybil ani potud, pokud na podkladě provedených důkazů dospěl k závěru, že zimní údržba předmětného chodníku nebyla ze strany žalované v době úrazu a v době mu předcházející prováděna, ačkoli žalovaná tvrdila opak. Soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil provedené důkazy v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a dle názoru odvolacího soudu z přesvědčivých důvodů uvěřil výpovědím žalobkyně a svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří shodně uvedli, že zimní údržba předmětného chodníku ze strany žalované v době úrazu a v době mu předcházející vůbec prováděna nebyla a prováděna začala být až po úrazu žalobkyně. Ve shodě se soudem prvního stupně má přitom odvolací soud za to, že výpovědi těchto osob byly vzájemně bezrozporné, oproti výpovědím svědků navržených ze strany žalované [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které a zejména výpověď [jméno] [příjmení] soud prvního stupně správně vyhodnotil jako nevěrohodné. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že nelze považovat za věrohodné, pokud si svědkyně [jméno] [příjmení] údajně přesně vzpomínala na provádění zimní údržby dne 6. 1. 2019, zatímco ve vztahu k provádění zimní údržby dne 6. 1. 2020 již nebyla schopna stejně přesně vypovědět, kdy ani důvod, pro který si údajně měla provádění zimní údržby dne 6. 1. 2019 svědkyně pamatovat, nelze považovat za přesvědčivý, pokud jím mělo být to, že se jednalo o neděli a svědkyně měla„ něco jiného“ naplánováno, aniž by ovšem takovou plánovanou akci blíže osvětlila. Současně zde existoval rozpor mezi výpověďmi svědka [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ohledně vyplňování plnění plánu zimní údržby, neboť svědek [jméno] [příjmení] vyplňování plnění plánu zimní údržby popřel, zatímco [jméno] [příjmení] takové vyplňování potvrdila, avšak současně uvedla, že žalovanou předkládané listiny jí vyplňovány nebyly. Jde-li o listiny předkládané žalovanou, pak jak plán zimní údržby, tak plnění tohoto plánu jsou formulovány tak, že z nich nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, že by zimní údržba chodníku, na kterém k pádu žalobkyně došlo, v nich byla vůbec zahrnuta s tím, že lze dále přisvědčit soudu prvního stupně, že podle plnění plánu zimní údržby měla být zimní údržba prováděna ve stejnou dobu jak přímo v obci [obec], tak v částech [územní celek] a [část obce], čemu ale neodpovídají výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení], neboť podle nich všichni příslušní pracovníci nejprve společně prováděli zimní údržbu [územní celek] a teprve následně částí [územní celek] a [část obce] Ani údaje uváděné v plnění plánu zimní údržby předloženém žalovanou nelze tak dle názoru odvolacího soudu považovat za věrohodné, jimiž by tvrzení žalované ohledně provedení zimní údržby byla prokázána. Soud prvního stupně přitom žalovanou ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. ohledně její důkazní povinnosti k prokázání tvrzení o provádění zimní údržby poučil, avšak žalovaná toto své důkazní břemeno neunesla, resp. její tvrzení byla v daném řízení vyvrácena výpověďmi žalobkyně a svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

10. Soud prvního stupně dále dle názoru odvolacího soudu správně uzavřel i v tom směru, že se žalobkyně chovala v souvislosti se svojí procházkou dne 6. 1. 2019 obezřetně, před jejím započetím zjišťovala pohledem z okna, zda je možné cestu bezpečně absolvovat, přičemž s ohledem na pohyb jiného chodce v daném místě neměla i dle názoru odvolacího soudu důvod očekávat, že by cestu bezpečně absolvovat nemohla. Současně výpovědí žalobkyně bylo prokázáno, že měla vhodnou zimní obuv, pohybovala se obezřetně, šla pomalu, přesto však uklouznutí na neošetřeném, zledovatělém a uklouzaném chodníku bez provedené zimní údržby a pádu nezabránila. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že nelze žalobkyni důvodně vytýkat, že cestu dne 6. 1. 2019 podstoupila, a to právě s přihlédnutím k tomu, co k důvodu takové cesty (procházky) žalobkyně uvedla, kdy lze souhlasit se soudem prvního stupně i v tom směru, že nelze očekávat, že v zimním období nebude žalobkyně vůbec vycházet jen z toho důvodu, aby na neošetřeném povrchu chodníku neuklouzla. Dle názoru odvolacího soudu žalobkyně vysvětlila i trasu svojí procházky, a pokud žalovaná namítala, že žalobkyně mohla zvolit trasu jinou a vhodnější, pak skutečně, jak to uvedl správně již soud prvního stupně, žádnou jinou alternativu, která by byla k cestě zvolené žalobkyní vhodnější, neuvedla. Není současně důvod předpokládat, že by v odpoledních hodinách byla cesta bezpečnější, neboť případně jen mírně vyšší teploty v odpoledních hodinách než v době pádu žalobkyně v 9.40 hod. (tedy nikoli v brzkých ranních hodinách) jiný stav chodníku zaručovat nemusely. Jakékoli pochybení na straně žalobkyně, jak to uzavřel již soud prvního stupně, nelze tedy shledat.

11. Na podkladě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost nebyla prostřednictvím námitek žalobkyně zpochybněna, jak shora vysvětleno, soud prvního stupně po právní stránce věc správně posuzoval jednak z pohledu odpovědnosti žalované jako vlastnice chodníku z důvodu závady v jeho schůdnosti ve smyslu ust. § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. v rozhodném znění, tedy ve znění účinném v době vzniku újmy žalobkyně, a jednak z pohledu případné obecné odpovědnosti žalované za újmu ve smyslu ust. § 2910 o. z. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal jak na judikaturu Nejvyššího soudu, tak na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, z něhož zejména vycházel, přičemž dospěl ke správnému závěru, že na straně žalobkyně k porušení její prevenční povinnosti předcházet újmě na svém zdraví (viz § 2900 o. z.) nedošlo, jelikož žalobkyně se chovala takovým způsobem, aby svému úrazu předešla, pokud se před počátkem své cesty ujistila, že se venku pohybují i jiní chodci, zvolila přiměřenou cestu, přizpůsobila tempo chůze povětrnostním podmínkám a zvolila i vhodnou obuv. Správně dále soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná jako vlastník chodníku nedodržela svou povinnost zajistit, aby tento chodník umožňoval bezpečný pohyb chodců, a tudíž odpovědnosti žalované za újmu na zdraví vzniklou žalobkyni přisvědčil.

12. Je pravdou, že soud prvního stupně zcela pregnantně v právním hodnocení věci neuvedl, zda tuto odpovědnost žalované shledal z důvodu závady ve schůdnosti chodníku ve smyslu ust. § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. či dle obecné odpovědnosti žalované za újmu ve smyslu ust. § 2910 o. z. z důvodu porušení její povinnosti udržovat chodník ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob. Odvolací soud proto v tomto směru ještě argumentaci soudu prvního stupně doplní.

13. Je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není zcela souladná, avšak na podkladě aktuální judikatury Nejvyššího soudu lze dospět k ústavně konformnímu řešení dané situace, a to aplikací obecné úpravy odpovědnosti za újmu v občanském zákoníku v těch případech, ve kterých dle závěrů Nejvyššího soudu o závadu ve schůdnosti nejde. Ačkoli tedy Ústavní soud ve svých nálezech, a to nejen v tom, který byl soudem prvního stupně citován, nýbrž i v dalších nálezech ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 4100/19, ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 1991/20, a ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 2853/21, skutečně nastoupení odpovědnosti za újmu způsobenou závadou ve schůdnosti dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. nespojuje jen s „ nepředvídatelnou“ závadou ve schůdnosti (viz § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. v rozhodném znění), jak ji chápe ve své judikatuře Nejvyšší soud, přesto rovněž Ústavní soud opakovaně připustil, že ve většině případů výklad Nejvyššího soudu, který na situace, kdy je stav komunikace„ předvídatelný“, protože sníh či led na chodníku je zpravidla patrný a každý chodec je srozuměn s možností uklouznutí a pádu, aplikuje obecnou úpravu odpovědnosti za újmu v občanském zákoníku, je způsobilý zajistit adekvátní ochranu práva na zdraví chodců a umožnit jim dosáhnout náhrady újmy tam, kde to bude namístě. Odvolací soud tedy s ohledem na tento závěr Ústavního soudu a na to, že je to Nejvyšší soud, který je povolán ke sjednocování judikatury obecných soudů a k výkladu tzv. jednoduchého práva, při doplnění právního posouzení věci vyšel zejména z judikatury Nejvyššího soudu, která byla sjednocena rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, kdy závěry tohoto sjednocujícího rozhodnutí velkého senátu jsou nadále Nejvyšším soudem reflektovány v jeho rozhodovací činnosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2840/2021, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020, a ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 859/2020), jelikož v posuzovaném případě lze i podle judikatury Nejvyššího soudu dosáhnout adekvátní ochrany práva na zdraví žalobkyně a umožnit jí dosáhnout náhrady újmy tam, kde to bude namístě. Odvolací soud tudíž neshledává důvod k tomu, aby se od judikatury Nejvyššího soudu, která se k závadám ve schůdnosti váže, odchyloval (musel odchýlit).

14. S ohledem na to, co bylo žalobkyní a rovněž svědky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uvedeno ohledně stavu předmětného chodníku, který byl v zimním období pokryt souvislou vrstvou ledu, která sice nebyla na první pohled patrná, ale po vstupu na chodník pro chodce jednoznačně zjistitelná, nejde podle výkladu zaujatého Nejvyšším soudem o závadu ve schůdnosti ve smyslu ust. § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. v rozhodném znění (tedy ve znění účinném v době úrazu žalobkyně), jelikož z pohledu Nejvyššího soudu nešlo o nepředvídatelnou závadu ve schůdnosti (ačkoli dle závěrů ve výše uvedených rozhodnutích Ústavního soudu by i v takovém případě o závadu ve schůdnosti ve smyslu tohoto zákonného ustanovení jít mohlo). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nejde tedy o odpovědnost žalobkyně dle ust. § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. v rozhodném znění, ale bylo třeba posoudit obecnou odpovědnost žalované za újmu vzniklou žalobkyni, tedy zhodnotit zda došlo k porušení její zákonné povinnosti udržovat chodník ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob - chodců (k tomu srovnej také § 9 odst. 3, § 26 odst. 2, § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. v rozhodném znění, § 41 vyhlášky č. 104/1997 Sb. s tím, že chodník by měl být, schází-li plán zimní údržby se stanovenými lhůtami, ošetřen dle názoru odvolacího soudu v době, kdy v místě začíná denní život, který v době úrazu žalobkyně v 9.40 hod. již jistě započal).

15. Pokud v poměrech posuzované věci dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, se kterým se odvolací soud ztotožnil, že žalovaná obec zimní údržbu předmětného chodníku vůbec neprováděla (ačkoli sama tvrdila, že zimní údržba jí prováděna na tomto chodníku být měla, a tedy jinak řečeno netvrdila, že by svým nařízením vymezila daný úsek chodníku pro jeho malý dopravní význam jako úsek, ve kterém se schůdnost odstraňováním sněhu a náledí nezajišťuje, kdy ostatně takto nebyl chodník ani označen – k tomu srovnej ust. § 27 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. v rozhodném znění), pak je třeba uzavřít, že žalovaná svoji zákonnou povinnost dle zákona č. 13/1997 Sb. udržovat chodník ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob porušila, případně minimálně porušila zákonnou povinnost tzv. generální prevence (viz § 2900 o. z.). Žalovaná tedy dle názoru odvolacího soudu s ohledem na výklad podaný v judikatuře Nejvyššího soudu nese v poměrech posuzované věci odpovědnost za újmu na zdraví žalobkyně ve smyslu ust. § 2910 o. z. z důvodu porušení své povinnosti při péči o stav předmětného chodníku.

16. Současně zde není dána spoluúčast poškozené žalobkyně na vzniklé újmě, a to právě s ohledem na to, co bylo soudem prvního stupně ohledně chování žalobkyně zjištěno, neboť naopak na straně žalobkyně k žádnému porušení její povinnosti jako povinnosti prevenční dbát toho, aby újmu na zdraví neutrpěla, nedošlo.

17. V poměrech posuzované věci tedy plnou odpovědnost za újmu na zdraví způsobenou žalobkyni nese právě žalovaná z titulu své obecné odpovědnosti za škodu dle ust. § 2910 o. z.

18. Pokud jde o náhradu za újmu, která byla pádem na chodníku žalobkyni způsobena, požadovala žalobkyně náhradu za bolest ve smyslu ust. § 2958 o. z., jak to správně posoudil soud prvního stupně. V souladu se žalobkyní předloženým posudkem o bolestném zpracovaným lékařem [anonymizována tři slova] [obec], ve které byla žalobkyně po svém úrazu ošetřována, jakož i s přihlédnutím k obsahu lékařské zprávy ohledně hospitalizace žalobkyně ve [anonymizována tři slova] [obec], kterou k důkazu řádně soud prvního stupně provedl, dospěl s přihlédnutím k metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví nalézací soud ke správnému závěru, že žalobkyni náleží náhrada bolestného za 280 bodů. Soud prvního stupně přitom hodnotil vypracovaný posudek o bolestném [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z pohledu metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, přičemž správně uzavřel, že rozpor mezi číselným označením a slovním označením ohodnocované bolesti v případě hluboké rány kyčle 20 cm je jen zjevnou písařskou chybou v uvedení chybného (neexistujícího) číselného označení diagnózy S72102 s tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně má však odvolací soud za to, že správným číselným označením je číselné označení S7102, neboť právě to odpovídá slovnímu popisu poškození zdraví žalobkyně v podobě rány kyčle – hluboké (pronikající ke kosti). V souladu s metodikou vyšel soud prvního stupně také ze správné hodnoty bodu platného v době úrazu žalobkyně ve výši 318,85 Kč, a tedy správně vypočetl, že žalobkyni náleží bolestné v celkové výši 89 278 Kč. Ostatně žalovanou k tomuto závěru soudu prvního stupně v jejím odvolání žádné námitky vznášeny nejsou.

19. Dle přesvědčení odvolacího soudu důvodným správně shledal soud prvního stupně rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení částky 500 Kč jako nákladu na zjištění výše újmy (viz § 513 o. z.), tedy nákladu na vypracování posudku o bolestném, kdy žalobkyně výši takto uhrazené částky již před soudem prvního stupně doložila a odvolací soud včas označený důkaz žalobkyní při jednání k důkazu provedl.

20. Správně tedy dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně uzavřel, že celkový nárok žalobkyně činí 89 778 Kč.

21. Soud prvního stupně dále dospěl ke správnému závěru i v tom směru, že žalobkyni náleží také jí požadovaný úrok z prodlení, a to dle ust. § 1970 o. z. ode dne následujícího po splatnosti dle předžalobní výzvy ze dne 14. 5. 2020 (viz také § 1958 odst. 2 o. z.), k němuž došlo dne 8. 6. 2020. Tato výzva k plnění byla žalobkyní odeslána dne 26. 5. 2020 a žalované doručena byla, jak o tom svědčí její reakce na tuto výzvu ze dne 8. 6. 2020, a tudíž třetí pracovní den po odeslání je třeba ve smyslu ust. § 573 o. z. považovat za den doručení, tedy den 29. 5. 2020. Pokud žalobkyně stanovila desetidenní lhůtu k zaplacení jejího nároku, ta marně uplynula v pondělí dne 8. 6. 2020, a tudíž je žalovaná skutečně od 9. 6. 2020 v prodlení se splněním svého závazku vůči žalobkyni. Požadovaná výše úroku z prodlení 10 % ročně odpovídá ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů.

22. Jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pak soud prvního stupně postupoval správně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně, když rovněž předpoklady dané v ust. § 142a odst. 1 o. s. ř. byly zde splněny. Správně za účelně vynaložené náklady žalobkyně považoval náklady jejího zastoupení advokátem v rozsahu osmi poskytnutých úkonů právní služby, včetně paušální náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času a jízdních výdajů v souvislosti s cestami k jednáním soudu prvního stupně. Soud prvního stupně však při vyčíslení těchto nákladů řízení nepostupoval zcela správně, a to jednak v souvislosti s uvažovanou tarifní hodnotou věci pro určení odměny zástupce žalobkyně a jednak v souvislosti s výpočtem náhrady jízdních výdajů zástupce žalobkyně. Jde-li o tarifní hodnotu dané věci, vycházel soud prvního stupně z částky uplatněné žalobkyní, tedy z částky 89 778 Kč, ačkoli v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, prezentovanou zejména v jeho rozhodnutí ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, je třeba tarifní hodnotu věci v případě požadavku na náhradu za bolest stanovit podle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT na částku 50 000 Kč (částka 500 Kč jako náklad spojený s uplatněním pohledávky je příslušenstvím pohledávky, které se do tarifní hodnoty nepočítá). V takovém případě ale v souladu s ust. § 7 AT činí výše mimosmluvní odměny na jeden úkon právní služby částku 3 100 Kč a nikoli soudem prvního stupně uvažovanou částku 4 700 Kč. V případě výpočtu jízdních výdajů zástupce žalobkyně při zohlednění těch údajů, které byly v rámci vyúčtování náhrady cestovného zástupcem žalobkyně uvedeny ohledně průměrné spotřeby vozidla a ceny pohonné hmoty, představuje náhrada jízdních výdajů zástupce žalobkyně vypočtená v souladu s ust. § 13 odst. 1, 5 AT za použití § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášek č. 589/2020 Sb. a č. 511/2021 Sb. pro cestu konanou dne 26. 11. 2021 částku 1 130 Kč a pro cesty konané dne 18. 3. 2022 a 19. 4. 2022 částku vždy 1 303 Kč. Zástupci žalobkyně tak v dané věci náleží za řízení před soudem prvního stupně odměna za osm úkonů právní služby po 3 100 Kč, celkem tedy 24 800 Kč, dále náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 8 x 300 Kč, tedy celkem 2 400 Kč, náhrada za ztrátu času strávenou cestou k jednáním soudu prvního stupně dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT ve výši celkem 1 800 Kč a náhrada cestovních výdajů ve výši celkem 3 736 Kč, celkem tedy částka 32 736 Kč, ke které je třeba přičíst ještě náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a tudíž celková výše nákladů zastoupení žalobkyně advokátem za řízení před soudem prvního stupně činí 39 611 Kč. Jiné náklady řízení před soudem prvního stupně žalobkyni nevznikly, a tudíž je namístě žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznat právě částku 39 611 Kč a nikoli soudem prvního stupně uvažovanou částku 56 775,50 Kč.

23. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud postupem dle ust. § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil a postupem dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 39 611 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

24. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. a převážně úspěšné žalobkyni přiznal právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto odvolacího řízení v podobě nákladů jejího zastoupení advokátem. K úspěchu žalobkyně je třeba uvést, že žalobkyně uspěla v dané věci v naprosto převažujícím rozsahu, resp. její neúspěch v podobě nepřiznání části náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně je třeba považovat za neúspěch v poměrně nepatrné části s přihlédnutím k celému předmětu tohoto odvolacího řízení a k povaze náhrady nákladů řízení. Zástupcem žalobkyně byly v rámci tohoto odvolacího řízení poskytnuty dva úkony právní služby v podobě vyjádření žalobkyně k odvolání žalované a účasti u jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 2 písm. g), k) AT), za které náleží zástupci žalobkyně při uvažované tarifní hodnotě věci dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT v částce 50 000 Kč odměna ve výši 2 x 3 100 Kč (§ 7 AT). Zástupci žalobkyně náleží dále náhrada jeho hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 2 x 300 Kč a náleží mu rovněž náhrada za ztrátu času za cestu k jednání odvolacího soudu dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT ve výši 600 Kč za šest započatých půlhodin a cestovní náhrady dle ust. § 13 odst. 1, 5 AT za použití ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 511/2021 Sb. v celkové výši 1 329,75 Kč (základní náhrada 186 km x 4,70 Kč + náhrada za spotřebované pohonné hmoty, 1,86 – počet najetých kilometrů ve stech, x 5,2 l /100 km – průměrná spotřeba pro kombinovaný provoz dle technického průkazu vozidla x 47,10 Kč - cena pohonné hmoty – motorové nafty dle vyhlášky). Celkem tedy činí náklady zastoupení žalobkyně v tomto odvolacím řízení bez náhrady daně z přidané hodnoty částku 8 729,75 Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % pak částku 10 563 Kč Odvolací soud tedy uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení právě částku 10 563 Kč, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).