10 Co 204/2025 - 327

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [právnická osoba]-[Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, ze dne 28. 1. 2025, č. j. 20 C 151/2024-298 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 10 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20. 3. 2024 (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení ve výši 43 923 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se odvolal žalobce, neboť nesouhlasí s právním posouzením celé věci. Zdůraznil, že každý zaměstnanec, kterému končí pracovní poměr, musí hledat jiný způsob své obživy, což v drtivé většině případů jsou jen dvě možnosti, jednak jiný pracovní poměr, a jednak podnikání. Zatímco v rámci hledání jiného pracovního poměru zákon stanoví, že v takovém případě má zaměstnanec volno hrazené, a i v případě, že jeho pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou, tak v rámci podnikání žádnou zásadní úpravu neobsahuje. V rámci jisté analogie je třeba zkoumat, jakým způsobem zaměstnanec své budoucí podnikání „chystá“, jak zasahuje do jeho stále trvajícího pracovního poměru a zda ohrožuje zaměstnavatele. Soud v dané věci zaujal postoj spočívající v tom, že zaměstnanec, který končí pracovní poměr, by měl přípravu svého podnikání zcela vynechat, protože jinak se dokonce dopustí hrubého porušení svých pracovních povinností. Je jasné, že žalobce měl svůj pracovní poměr u žalované skončit nejpozději koncem března 2024, když ho ukončil sám svojí výpovědí. Nebylo prokázáno, resp. dokazováním bylo zcela vyloučeno, že by žalobce v této době podával konkurenční nabídky zákazníkům žalované. Bylo prokázáno, že oslovil zákazníka žalované, který byl ze strany žalované odmítnut, tj. již bylo naprosto jasné, že za žádných podmínek mezi žalovanou a firmou [právnická osoba] nedojde k obchodnímu vztahu. Žalobce nemohl ani obchodní vztah mezi žalovanou a touto společností žádným způsobem ovlivnit, když cenové nabídky zpracovával pouze jednatel žalované. Tímto jednáním nemohla být tedy žalovaná rozhodně dotčena ani jinak poškozena. Nebylo prokázáno, že by došlo k plnění v průběhu trvání pracovního poměru, tj. odčerpání jisté tvůrčí kapacity žalobce a skutečnost, že nahlédl do podkladů, není rozhodně výkonem práce, tj. ani v tomto směru nebyla žalovaná poškozena. Konečně k nahlédnutí došlo během dovolené žalobce, která mu byla nařízena. Žalované tudíž nejenže škoda nevznikla, ale ani v širším kontextu vzniknout nemohla, tj. žalovaná nebyla v žádném případě ničím dotčena.

3. Soud klade za vinu žalobci skutečnost, že v rámci vnitřních pravidel nakládal s daty žalované nepovoleně, a tudíž v tomto bodě se dopouštěl jednání, které mohl v budoucnu využít. Soud však opomněl, že žalovaná jednala v rozporu se zákonem, prošla jeho osobní e-mailovou adresu a osobní úložiště a z tohoto protiprávního jednání v podstatě dosáhla všech důkazů, které v dané právní věci žalovaná použila, resp. označovala důkazy, o kterých by jinak neměla žádnou povědomost, kdyby se držela práva. Ohledně vstupu do úložiště Dropbox svědkyně [jméno FO] potvrdila, že tento typ úložiště nikdy žalovaná nepoužívala, tj. již při vstupu věděla o jeho soukromém charakteru a neměla tak činit.

4. Okamžité zrušení pracovního poměru by mělo nastoupit vždy jen v případě, že nelze požadovat po zaměstnavateli, aby nadále, tj. další minuty, hodiny zaměstnance zaměstnával, tj. právní jednání, které nic nahrazovat nemůže. Soud se nevypořádal s jednou a pro věc docela podstatnou argumentací, a sice, že ze samotného textu okamžitého zrušení pracovního poměru je patrné, že žalovaná se snažila žalobce zbavit, a to jakkoliv, a z jakéhokoliv důvodu, tj. okamžité zrušení pracovního poměru nebylo spontánní reakcí na nějaké jednání, ale dlouhodobě připravovaný krok, který obsahoval hned několik důvodů s tím, že některý z nich „vyjde“. V tomto směru by měl být soud vždy obezřetný a jednání zkoumat podrobně a v širokých souvislostech. Žalobce nabyl dojmu, že soud si ze všech důvodů vybral ten, který lze „ustát“ a v rovině formální má „hlavu a patu“. Je však jasné, že žalobce žalované neublížil, ublížit nemohl a celá věc je jen antipatie dvou osobností, která samozřejmě v rámci zaměstnání může nastat, nicméně zákon ji nepřipouští řešit způsobem, který žalovaná zvolila. Žalobce je okamžitým zrušením pracovního poměru poškozen, utrpěla jeho pověst na pracovním trhu a přišel i o mzdu za celkem 11 dnů. Celou věc cítí jako nespravedlivou, když má pocit, jako by soud nezajímala podstata, ale hledání formálních důvodů, které lze použít.

5. Žalovaná v rámci vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný a logicky odůvodněný, a proto odvolání žalobce považuje za nedůvodné. Podrobně se vyjádřila k zakázce „[právnická osoba]“ tak, že žalobce opakovaně vytváří konstrukci, že se nemohl dopustit jednání v rozporu se zájmy žalované tím, že jednal se společností [právnická osoba] (dále již jen „[právnická osoba]“). Výpovědí svědků bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce zcela vědomě jednal v rozporu se zájmy zaměstnavatele tím, že využil své znalosti dané zakázky, když se podílel na zpracování předchozí cenové nabídky ze dne 29. 10. 2023 za žalovanou a zcela vědomě obešel svého zaměstnavatele a jednal se společností „[právnická osoba]“ napřímo, to vše za situace, kdy podal u žalované výpověď začátkem ledna 2024, využil své vědomosti o tom, že společnost „[právnická osoba]“ neakceptovala (nikoliv, že žalovaná odmítla) nabídku žalované zejména z důvodu ceny – místo jednání v zájmu zaměstnavatele, došlo ke zkopírování předmětu plnění z původní cenové nabídky ze dne 29. 10. 2023 a podpisu objednávky na své IČ. Žalobce sdělil jednateli „[právnická osoba]“ před podpisem objednávky ze dne 30. 1. 2024, že již pro žalovanou nepracuje a že je schopen realizovat zakázku na vlastní IČ a využil vědomosti o předchozí ceně a uzavřel objednávku na stejné plnění za poníženou cenu, zakázku začal realizovat, a nakonec ji dokončil. Žalobce tvrdí, že pouze zajišťoval zakázku pro svou další podnikatelskou činnost po skončení pracovního poměru a je třeba mu takovou činnost umožnit. O takovém jednání by bylo možné z pohledu žalované uvažovat, pokud by žalobce jednal o zakázkách se zcela jinými subjekty s jiným předmětem plnění. V dané věci však zcela vědomě obcházel zaměstnavatele a nabízel dumpingovou cenu u téhož dodavatele za stejné plnění. Dovozovat oprávněný zájem zaměstnance na dalším podnikání z jeho nekalé činnosti vůči zaměstnavateli je zcela nepřípustné a nemůže obstát. Žalobce mohl hledat způsoby další obživy, ale nemohl vědomě poškozovat zájmy zaměstnavatele.

6. Z výpovědi svědků [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo, že žalobce poškozoval v dané zakázce svého zaměstnavatele zcela vědomě, když svědek [jméno FO] mimo jiné vypověděl, že z e-mailu od žalobce bylo zřetelné, že od žalované odešel a že jeho společnosti nabízí tu samou věc, kterou předtím odmítla a že ji nabízí jako fyzická osoba. Pro společnost [právnická osoba] bylo zajímavé to, že na zakázce mohl žalobce začít pracovat okamžitě, protože z e-mailu, kterým společnost oslovil, bylo jasně patrné, že u žalované už nepracuje. Žalobce žádným způsobem žalovanou neinformoval o tom, že jedná se společností „[právnická osoba]“ a že by danou zakázku realizoval až po skončení pracovního poměru. Bylo prokázáno, že žalobce objednávku podepsal již dne 30. 1. 2024 v rozsahu činnosti dle cenové nabídky žalované a následně za trvání pracovního poměru u žalované se žalobce účastnil porady a byly mu předány podklady k zakázce, kterou již dokonce realizoval. Tvrzení žalobce, že si jen běžně zajišťoval další činnosti po skončení pracovního poměru, pak nemůže zjevně obstát. Žalovaná souhlasí se závěrem soudu, že jednání žalobce fakticky naplňuje znaky nekalosoutěžního jednání dle § 2982 o. z.

7. Tvrzení žalobce, že jeho jednáním nevznikla žalované žádná újma, je sporné, neboť pokud by žalobce plnil své pracovní povinnosti, mohl uvedenou nabídku například upravit i pro žalovanou za jiných podmínek. Navíc vznik újmy není předpokladem pro posouzení toho, zda žalobce porušuje své povinnosti vyplývající z pracovněprávního poměru. Jednání žalobce jen v této zakázce bylo natolik závažné, že samo o sobě obstojí jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Žalovaná souhlasí s tvrzením žalobce, za jakých podmínek by mělo okamžité zrušení pracovního poměru nastoupit, resp. že jen v případě, že nelze požadovat po zaměstnavateli, aby nadále, tj. další minuty, hodiny zaměstnance zaměstnával. Je naprosto evidentní, že žalobce po podání své výpovědi zcela vědomě poškozoval svého zaměstnavatele, žalovaná podala okamžité zrušení pracovního poměru dne 20. 3. 2024, tedy 11 dnů předtím, než měl končit pracovní poměr žalobce pro žalovanou na základě jím podané výpovědi. Žalovaná měla v zájmu ukončit pracovní poměr se žalobcem dle výpovědi, nicméně v důsledku zjištěných skutečností situace eskalovala do té míry, že již bylo absolutně nepřípustné, aby žalobce vykonával práci pro žalovanou, pro kterou by výkon práce žalobcem znamenal zcela zásadní riziko, jelikož žalobce stahoval data zaměstnavatele na své úložiště, vědomě jednal za zády žalované v jiných zakázkách a svého zaměstnavatele jen a pouze poškozoval. Z tohoto důvodu nebylo možné vyčkat na ukončení pracovního poměru doběhnutím výpovědní doby, ale bylo nutné situaci řešit neprodleně tak, aby bylo zamezeno v páchání dalších škod ze strany žalobce svému zaměstnavateli.

8. Soud prvního stupně, pokud žalobce mimo jiné namítá, že se nevypořádal s podstatnou argumentací, správně dovozuje, že žalobce ztratil jakoukoliv loajalitu k žalované a že popsaného jednání se dopustil v době plynutí výpovědní doby jím iniciované. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo důsledkem toho, že žalovaná neměla v žalobce žádnou důvěru v důsledku flagrantního porušení pracovních povinností žalobce. Navíc žalobce mimo zakázku „[právnická osoba]“ realizoval další plnění porušující zákaz konkurence ve vztahu k zaměstnavateli, ukládal na své úložiště data zaměstnavatele, která byla autorským dílem žalované, a navíc ihned po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru od dne 21. 3. 2024 rozšířil svůj předmět podnikání o projektovou činnost ve výstavbě. Dne 21. 3. 2024 tedy žalobce zjevně okamžité zrušení pracovního poměru akceptoval a byl si vědom svého pochybení. Okamžité zrušení pracovního poměru žalovanou bylo spontánní a reagovalo na vzniklou situaci a tvrzení žalobce, že se jednalo o dlouhodobě připravovaný krok, v kontextu zjištěných skutečností nedává smysl. Okamžité zrušení pracovního poměru obsahuje více důvodů nikoliv proto, že žalovaná zkoušela, jaký důvod „vyjde“, nýbrž proto, že žalobce se fakticky uvedených jednání dopustil a bylo nutné žalobci tuto skutečnost sdělit. Příčina rozsáhlosti odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy na straně žalobce nikoliv žalované, která pouze popsala všechna zjištěná porušení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ust. § 212 a násl. o. s. ř., zohlednil odvolací námitky i stanovisko žalované k nim, a poté, co ve věci konal odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

10. Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že žalobce se domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 20. 3. 2024 dané mu žalovanou, je neplatné. S jeho důvody žalobce nesouhlasí, když ke dni zrušení pracovního poměru neměl v živnostenském rejstříku zapsán obor činnosti, který by konkuroval podnikání žalované, nečinil žádné kroky k odcizení firemních dat žalované a vyjádřil se i k tvrzenému podvodnému jednání ve vztahu k převodu telefonních čísel. Žalobce namítal, že žalovanou předložené listinné důkazy byly opatřeny nezákonným způsobem, a to z jeho soukromého cloudového úložiště. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, neboť je přesvědčena, že žalobce porušoval své pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem, a tudíž pracovní poměr byl zrušen s žalobcem oprávněně. S prací žalobce byla žalovaná dlouhodobě nespokojena s tím, že žalobce doručil žalované již počátkem roku 2024 výpověď z pracovního poměru, který měl uplynutím výpovědní doby skončit ke dni 31. 3. 2024. Z důvodů uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru v dopise ze dne 20. 3. 2024 žalovaná akcentovala zejména to, že žalobce vykonával činnost shodnou s předmětem podnikání žalované, když žalobce jako podnikatel realizoval v průběhu trvání pracovního poměru práce na základě objednávky ze dne 30. 1. 2024 pro společnost [právnická osoba], týkající se zpracování dopravního řešení pro projekt „Novostavby bytového domu [adresa] v [adresa]“. Prováděl řešení „koncepce dopravy v obci [adresa]“, "modernizace cyklistické stezky při [jméno FO] třídě v úseku [Anonymizováno] – [adresa]“, „zpracování projektové dokumentace pro provedení stavby na základě Studie vedení cyklistů v pěší zóně“. Žalobce prováděl poradenskou činnost pro [jméno FO] v oblasti dopravy a přípravy podkladů pro jednání podvýboru pro dopravu, na posouzení rozhledových poměrů sjezdu na pozemek – [Anonymizováno] [Anonymizováno] RD, [adresa] a „[Anonymizováno] + [Anonymizováno] [jméno FO]“. Žalovaná nebyla o těchto činnostech informována a žalobce nepožádal o její souhlas s prováděním této činnosti mimo pracovní poměr. Dále žalovaná zjistila, že žalobce opakovaně porušuje autorská práva žalované a upozornila jej na to dne 14. 3. 2024. Přesto žalobce dále shromažďoval data žalované na své soukromé úložiště, když na něj nahrával nejméně soubor 22SP003 – TT na [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [adresa]_DUR a 23SP011 – [adresa] – [Anonymizováno] ulice, úsek [Anonymizováno] – [Anonymizováno]_[Anonymizováno]. Žalobce se rovněž pokoušel v období od 6. 3. 2024 do 18. 3. 2024 docílit převodu firemního telefonního čísla.

11. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy se sjednaným druhem práce projektant, dne 20. 3. 2024 odmítl převzít okamžité zrušení pracovního poměru z téhož dne, v lednu roku 2024 žalobce podal výpověď z pracovního poměru u žalované a mezi účastníky existovala před vznikem pracovního poměru v roce 2017 dohoda, že soukromé telefonní číslo žalobce bude převedeno na žalovanou, která mu jej po skončení pracovního poměru převede zpět. Soud vzal tato nesporná tvrzení za svá skutková zjištění.

12. Pod bodem 4. odůvodnění soud prvního stupně vyjmenoval důvody uplatněné žalovanou v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 20. 3. 2024, a to vykonávání činnosti shodné s předmětem činnosti zaměstnavatele, nepovolené aktivity a odcizení firemních dat žalované, konkrétně, že dne 18. 3. 2024 nahrál soubory zaměstnavatele na server zálohuj.si, porušování pracovních povinností, podvodné jednání ve vztahu k převodu čísel tím, že se žalobce pokoušel docílit převodu firemního telefonního čísla a nevrácení služebního mobilního telefonu. Pod body 5.-8. soud prvního stupně shrnul všechna skutková zjištění z provedeného dokazování listinnými důkazy a výpověďmi svědků. Pro stručnost na ně odvolací soud odkazuje, neboť se s nimi zcela ztotožňuje, když korespondují obsahu spisu, stejně jako se závěrem o skutkovém stavu věci uvedeným pod bodem 9.

13. Soud prvního stupně vysvětlil, proč nepřihlédl k doplňujícímu podání žalobce doručenému po uplynutí koncentrační lhůty, a to v bodu 10. odůvodnění. Odvolací soud i s tímto závěrem souhlasí, stejně jako se závěrem o připuštění provedení důkazu listinami získanými z cloudového úložiště žalobce promítnutým pod bodem 11. odůvodnění. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná má dle § 316 odst. 1 zákoníku práce právo přiměřeným způsobem kontrolovat dodržování zákazu bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky. Bylo zjištěno, že žalobce měl na svěřeném firemním notebooku připojené soukromé tzv. cloudové úložiště dat. Pokud žalovaná v rámci kontroly žalobcova firemního notebooku zjistila, že je k němu v rozporu s interními pravidly připojené toto cloudové úložiště dat, pak jeho otevření a zjištění jeho obsahu za účelem ověření, zda se jedná o porušení zákazu podle § 316 odst. 1 zákoníku práce, je přiměřené, a tudíž v souladu s citovaným ustanovením zákoníku práce. Bez otevření tohoto úložiště, při kterém nebylo nutné ani zadání uživatelského jména a hesla žalobce, jelikož bylo uloženo ve vnitřní paměti počítače, by žalovaná nemohla zjistit, zda obsah tohoto úložiště je soukromý a zdali se tedy jedná o porušení ust. 316 odst. 1 zákoníku práce. V pracovním notebooku užívaném žalobcem byla nainstalovaná aplikace Thunderbird, která slouží jako tzv. e-mailový klient, pak nebylo nutné tuto aplikaci otevírat, jelikož již samotná instalace této aplikace do pracovního notebooku je porušením žalobcových pracovních povinností dle § 316 odst. 1 zákoníku práce. Současně soud prvního stupně konstatoval, že kontrola soukromé e-mailové korespondence je za hranou přiměřené kontroly ve smyslu ust. § 316 odst. 1 zákoníku práce a její otevření a prohledávání soukromých e-mailů nepovažuje za přiměřený způsob kontroly. Soud prvního stupně vycházel mimo jiné z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1771/2011.

14. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu věci a po právním posouzení dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Zdůraznil, že pro posouzení bylo podstatné, že žalobce již v lednu roku 2024 podal výpověď z pracovního poměru, který měl uplynutím výpovědní doby skončit dne 31. 3. 2024. Žalobce však v jejím průběhu využil informací získaných v rámci pracovního poměru u žalované, týkající se poptávky společnosti [právnická osoba] na zpracování dopravního řešení pro projekt „Novostavby bytového domu [adresa] v [adresa]“ ve stupni pro DÚR a namísto toho, aby se jako zaměstnanec žalované pokusil optimalizovat cenovou nabídku žalované tak, aby tuto zakázku nakonec získala, sám v době, kdy byl stále zaměstnancem žalované, učinil této společnosti konkurenční nabídku jako podnikající fyzická osoba. Společnost [právnická osoba] nabídku žalobce dne 30. 1. 2024 přijala, čímž mezi ním a uvedenou společností byla uzavřena smlouva o dílo, týkající se provedení projektu dopravního řešení pro uvedený projekt. Tato činnost, ač měl žalobce v době uzavření smlouvy zapsáno v živnostenském rejstříku jiné živnostenské oprávnění, se bez pochybnosti týkala podnikatelské činnosti žalobce zapsané v živnostenském rejstříku od 21. 3. 2024, tedy projektové činnosti ve výstavbě, stejně jako práce pro subjekt [jméno FO] – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., týkající se rozhledových poměrů rodinného domu v [adresa]. Soud popsané jednání žalobce hodnotil jako zvlášť závažné porušení povinností ve smyslu ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, ve spojení s ust. § 304 odst. 1 zákoníku práce, když žalobce za trvání pracovního poměru uzavřel se společností [právnická osoba] smlouvu o dílo se shodným předmětem plnění, který tato společnost poptávala u jeho zaměstnavatele – žalované, a na kterém sám žalobce participoval jako zaměstnanec žalované. Popsané jednání žalobce soud považuje za zvlášť závažné porušení ust. § 304 odst. 1 zákoníku práce, které je současně porušením ust. § 301 písm. d) zákoníku práce, dle kterého jsou zaměstnanci mimo jiné povinni nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Jednání žalobce nasvědčuje naprosté ztrátě loajality k žalované. Soud prvního stupně zohlednil i specifické okolnosti spočívající v tom, že žalobce se popsaného jednání dopustil v době podané výpovědi, když žalovaná neměla jinou možnost, jak reagovat na žalobcovo jednání, než jej posoudit jako zvlášť hrubé porušení pracovních povinností a sankcionovat je okamžitým zrušením pracovního poměru. Udělení výpovědi by nemělo totiž do pracovních poměrů stran žádný dopad vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce by bez okamžitého skončení pracovního poměru skončil až ke dne 31. 3. 2024 uplynutím výpovědní doby. Intenzita žalobcova porušování pracovních povinností je významně navyšována i tím, že si v rozporu s pokyny zaměstnavatele ukládal na mimopracovní soukromá úložiště pracovní dokumenty žalované a všechny výše popsané okolnosti ve svém vzájemném souhrnu vedly soud k závěru, že žalobce se dopustil porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.

15. Soud prvního stupně dovodil, že jednání žalobce bylo oprávněně vnímáno žalovanou jako velice zásadní narušení vzájemných vztahů a důvěry a nebylo možné po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala. Zohlednil i skutečnost, že pracovní poměr žalobce měl trvat už pouze 7 pracovních (a 11 kalendářních) dní a žalobce si okamžitě nechal zapsat projektovou činnost ve výstavbě jako předmět podnikání, a to již od 21. 3. 2024 a mohl se okamžitě začít věnovat zakázce se společností [právnická osoba] Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobce, že samotné práce prováděl až po skončení pracovního poměru, neboť bylo zjištěno, že již dne 23. 2. 2024 ve 13.00 hodin se žalobce zúčastnil schůzky se společností [právnická osoba] za účelem nahlédnutí do podkladů. Výkonem výdělečné činnosti spočívající v podnikání ve stejném oboru podnikání jako žalovaná, nelze chápat pouze výkon samotné projekční činnosti, ale také činnost spočívající v obchodní části podnikání, tedy uzavírání smluv za účelem následného výkonu samotné činnosti. Tedy již jednání o uzavření smlouvy a její samotné uzavření dne 30. 1. 2024 je nutno chápat jako výkon podnikatelské činnosti týkající se projektové činnosti ve výstavbě. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce by se o poptávce společnosti [právnická osoba] nedozvěděl, nebýt jeho zaměstnání u žalované. Soud prvního stupně jednání žalobce kvalifikoval jako nekalosoutěžní podle ust. § 2982 o. z. a takové jednání v pracovněprávních vztazích nelze akceptovat, natož mu poskytnout soudní ochranu. Soud prvního stupně se v souladu se zásadou rychlosti a ekonomie řízení již nezabýval naplněním dalších důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru, jak uvedl v bodu 18. odůvodnění.

16. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, na jeho základě dospěl ke správným skutkovým zjištěním a učinil z nich přiléhavé právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a s ohledem na odvolací námitky žalobce jeho závěry doplňuje.

17. Žalobce zpochybňuje zákonnost důkazů předložených a označených žalovanou a intenzitu tvrzeného protiprávního jednání žalobce ve smyslu zvlášť závažného porušení povinností dle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru. Současně jak vyplývá nejen z projevů žalobce v řízení před soudem prvního stupně, ale i z obsahu odvolání, nezpochybňuje, že minimálně po dobu výpovědní lhůty činil úkony vytýkané mu žalovanou pod bodem 1. dopisu – okamžitého zrušení pracovního poměru, které však odůvodňuje přípravou svého podnikání. Pokud v odvolání mimo jiné tvrdí, že bylo prokázáno, že oslovil zákazníka žalované, který byl žalovanou odmítnut, pak nejde o pravdivé tvrzení, protože prokázáno bylo, že odmítnuta byla nabídka žalované společností [právnická osoba] K vytýkanému jednání, že v rámci vnitřních pravidel nakládal s daty žalované nepovoleně, žalobce uvedl, že soudem bylo opomenuta, že žalovaná jednala v rozporu se zákonem, když prošla jeho osobní e-mailovou adresu a osobní úložiště a z tohoto protiprávního jednání v podstatě dosáhla všech důkazů, které v dané právní věci použila a o kterých by jinak neměla žádnou povědomost, kdyby se držela práva. Současně ani před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem (přičemž odvolacího jednání se žalobce neúčastnil) srozumitelně nepopřel, že by s daty žalované způsobem, který žalovaná tvrdila a prokazovala, nakládal. Tuto skutečnost obcházel argumentací o nepřípustnosti vstupu žalované do jeho cloudového úložiště, aniž by se vůči tvrzení žalované o stahování firemních dat přesvědčivě vymezil. Naopak tvrzením, že nebýt vstupu žalované na jeho úložiště, o jeho aktivitě se společností [právnická osoba], by se tato nedozvěděla, přiznal, že z dat žalované protiprávně čerpal a použil je ve svůj prospěch.

18. Z doplněných skutkových tvrzení a důkazů (podáním žalované ze dne 25. 11. 2024) mimo jiné vyplývá, že veškeré podklady ve vztahu k jednotlivým zakázkám se nacházely na firemním PC, který je oprávněný zaměstnavatel kontrolovat, zaměstnavatel musí mít přístup k dokumentům na firemním PC z podstaty věci. Žalobci byl předán firemní PC, který slouží jen a výhradně za účelem výkonu práce pro zaměstnavatele. Po předání firemního PC žalované byla provedena následná kontrola zařízení, zda je využíváno toliko k firemním účelům a zda nejsou porušovány zájmy zaměstnavatele. Vzhledem k podezřelým aktivitám na zařízení byly zjištěny podklady k jednotlivým zakázkám, včetně zakázky pro společnost „[právnická osoba]“, kterou měla realizovat žalovaná. Jednotlivé podklady získala na disku firemního PC, který podléhá kontrole zaměstnavatele dle § 316 zákoníku práce, tiskem a skenem podkladů v planografii žalované s tím, že žalovaná (jednatel žalované) navíc našla podklady i v papírové podobě mezi separovaným papírovým odpadem, a to 13 - Objednávka „[adresa]“ ze dne 30. 1. 2024, E – stavební úpravy RD [adresa] – zpracovatel [tituly před jménem] [Jméno žalobce] a F – faktura č. [hodnota].

19. Již ve vyjádření k žalobě ze dne 7. 8. 2024 se žalovaná k tvrzenému porušení svých autorských práv vyjádřila tak, že ze strany IT podpory žalované bylo zjištěno, že žalobce opakovaně porušuje autorská práva žalované, na což byl žalobce upozorněn dne 14. 3. 2024 s tím, že strany žalobce došlo mimo jiné k následujícím porušením, a to k opakovanému zneužití administrátorského hesla: instalace nepovoleného sw, logy do síťových složek, ke kterým nebylo uživateli martin.leska přiděleno oprávnění, tedy také obcházení bezpečnostních opatření podniku souvisejících s DLP a nerespektování přidělených práv pro daného uživatele, opakovaným nákladním s firemními daty v rozporu s interními předpisy, a to za a) připojení osobního cloudového úložiště na služební notebook, ukládání firemních dat na toto cloudové úložiště (dropbox), za b) opakované ukládání firemních dat na osobní externí zařízení (harddisky, flashdisky). Z výpisu událostí od IT podpory vyplývá, že žalobce na své soukromé úložiště nahrával soubory žalované, a to nejméně: 22SP003-TT na [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [adresa]_DUR a 23SP011 – [adresa] – [Anonymizováno] ulice, úsek [Anonymizováno] – [Anonymizováno]_[Anonymizováno], přičemž žalobce svého jednání nezanechal, jak dokládá další výzva IT podpory ze dne 18. 3. 2024 a jednatele žalované ze dne 18. 3. 2024.

20. Odvolací soud dospěl k závěru, že tvrzený způsob zjištění nepovolených aktivit a odcizení firemních dat žalované žalobcem jednoznačně potvrdila i svědkyně [jméno FO], která pro žalovanou pracovala v pozici IT specialistky, a z jejíž výpovědi vyplývá, že u žalobce při sledování dění na firemních počítačích a síti, což v podstatě bylo její náplní práce, objevovala podezřelé aktivity a při údržbě v rámci bezpečnostních opatření na notebooku, který měl svěřený žalobce, objevila přihlášený osobní cloudový účet, což z IT hlediska vyhodnotila jako možné riziko a uvědomila o této skutečnosti jednatele žalované ([jméno FO]) s tím, že riziko spočívalo v tom, že se mohla ukládat firemní data na tento účet a byl by k nim přístup odkudkoliv. Následně přes firemní notebook žalobce stáhla na firemní server všechna data, co byla uložena v tomto notebooku a smazala je, aby k nim už nebyl přístup. Dále měla za úkol prověřit, zda šlo o nějaká firemní data, jestli byla uložena nebo jiné potencionální hrozby pro firmu. Potvrdila, že mimo jiné šlo o konverzaci staženou z pracovního notebooku žalobce, a to týkající se společnosti „[právnická osoba]“. Potvrdila, že dokumenty, mimo jiné i objednávka na zpracování dopravního řešení pro projekt „Novostavby bytového domu [adresa] v [adresa]“ byly v cloudovém úložišti a rovněž na firemním notebooku žalobce. Cloudový účet byl přihlášen nikoliv pod e-mailovou adresou žalované, ale pod soukromou adresou a vysvětlila, jak ke cloudovému úložišti přistoupila s tím, že jako hrozbu viděla tu skutečnost, že pokud by se na úložiště nahrávalo z firemního počítače, tak přístup k nahraným souborům je možný odkudkoliv z mobilu nebo z počítače s internetem, za předpokladu, že je znám přihlašovací e-mail a heslo. Do cloudového úložiště skrz pracovní počítač žalobce vstoupila bez zadání přihlašovacích údajů, tedy uživatelského jména a hesla, neboť jméno i heslo bylo ve služebním počítači uloženo a nemuselo být zadáváno. Potvrdila, že v počítačové aplikaci v notebooku byla instalována aplikace Thunderbird nebo Thunderbolt, z níž lze stáhnout veškeré e-mailové konverzace bez toho, aniž by bylo potřeba prolomit heslo nebo něco obdobného. Ohledně aktivit na pracovním počítači žalobce jí přicházelo z aplikace několik upozornění ohledně nahrávání souboru na webové stránky, jako například zálohuj.si nebo jiné. Vypověděla, že ostatní zaměstnanci služební počítače nepoužívají pro soukromé účely. Jiné úkoly, než pracovní nebyly na firemních počítačích nikdy povoleny. Instalace programu s e-maily (Thunderbird) bylo porušením pracovních povinností žalobce, neboť k jejich uložení bylo potřeba administrátorské heslo, takže zaměstnanci ho neměli vědět, a pokud by ho věděli, tak ho neměli použít. Tato aplikace neměla být na počítači nainstalována. Rovněž se přes serverové logy žalobce přihlásil do firemních účtů dle administrátorských hesel, ke kterým by neměl mít přístup, proto se svědkyně přihlásila na firemní účet žalobce tak, aby on nemohl mít přístup k účtům, ke kterým přístup mít neměl. Potvrdila, že cloudové úložiště i soubor pro přístup k soukromým e-mailům byly na firemním notebooku žalobce, přičemž i na firemní notebook mohly být jakékoliv programy nahrány pouze s administrátorským heslem. Přístup do notebooku je chráněn uživatelským jménem a heslem, které znala ona a jednatel žalované za účelem toho, aby v případě potřeby (poruchy počítače) měla k němu přístup. K účtu jednotlivých uživatelů se lze dostat i přes administrátorský účet. Osobní cloudové úložiště povolené nebylo a bez administrátorského hesla by nebylo možné jej vůbec nainstalovat, stejně tak nemělo být možné nainstalovat aplikaci Dropbox. Šlo tedy o nepovolenou aktivitu a smazání bylo nejjednodušší a nejrychlejší možností tohoto zabezpečení. Asi od poloviny února již žalobce neměl k dispozici firemní notebook, zůstal mu pouze firemní počítač, tudíž výpis týkající se vysledovaných aktivit žalobce se týkal aktivit na firemním počítači. Svědkyně rovněž potvrdila, že žalobce byl na vytýkané aktivity upozorněn (například změny hesel k firemnímu e-mailu), přičemž žalobce hesla měnil i po vytknutí této nepovolené aktivity.

21. Odvolací námitky žalobce spočívaly ve zpochybnění závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaná postupovala v souladu s ust. § 316 odst. 1 zákoníku práce, tj. přiměřeným způsobem kontrolovala dodržování zákazu bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky, pokud vstoupila do cloudového soukromého úložiště žalobce a v polemice se závěrem soudem prvního stupně, zdali se žalobce svým jednáním se společností [právnická osoba] dopustil zvlášť závažného porušení pracovních povinností.

22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1771/2011, na který odkazuje v odůvodnění napadeného rozsudku i soud prvního stupně (a který se zabývá výkladem ust. § 316 zákoníku práce) mimo jiné konstatoval, že je třeba mít na zřeteli, že má-li zaměstnanec zakázáno užívat majetek zaměstnavatele pro svou osobní potřebu a zaměstnavatel má právo kontrolovat dodržování tohoto zákazu, musí mít zaměstnavatel také možnost nějakým způsobem tuto kontrolu realizovat a získat případně důkaz o nedodržování uvedeného zákazu. Je z pohledu uvedených východisek třeba přihlédnout především k tomu, že cílem (smyslem) kontroly prováděné zaměstnavatelem nebylo (v tam řešené věci) zjišťování obsahu e-mailových zpráv, obsahu SMS nebo MMS, případně odeslaných či přijatých zaměstnancem, nýbrž toliko zjištění, zda zaměstnanec respektuje (a když nerespektuje, tak v jaké míře) zákaz užívat pro svou osobní potřebu výpočetní techniku zaměstnavatele včetně jeho telekomunikačních zařízení vyplývajících ze zákona. Zdůraznil cíl prováděné kontroly zaměstnavatelem, který směřoval toliko k ochraně jeho majetku. Podstatou kontroly nebylo zjištění o soukromí zaměstnance, nýbrž pouze zjištění, zda zaměstnanec sledoval takové internetové stránky, které s výkonem jeho práce nesouvisely, a pokud odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že důkaz „detailním výpisem aktivit login: Burget“ není nepřípustným důkazem, Nejvyšší soud tento závěr shledal správným a konstatoval, že jde o důkaz pořízený v souladu se zákonem. Nejvyšší soud vyložil, za jaké situace je namístě aplikovat ust. § 316 odst. 2 zákoníku práce, a sice, že dopadá toliko na případy zvláštní povahy činnosti zaměstnavatele, a navíc se vztahuje na situace, kdy zaměstnanec buď se souhlasem zaměstnavatele používá pro svou osobní potřebu zaměstnavatelovy výrobní a pracovní prostředky nebo z nějakého důvodu používá u zaměstnavatele své vlastní výrobní a pracovní prostředky včetně výpočetní techniky či telekomunikačního zařízení a na všechny předměty a projevy (soukromé povahy) zaměstnance.

23. V předmětné věci zvláštní povaha činnosti žalované jako zaměstnavatele nebyla ani tvrzena, a pokud by žalovaná splňovala kritérium zvláštní povahy její činnosti, pak není naplněna podmínka, že žalobce mohl používat pro svou osobní potřebu zaměstnavatelovy výrobní a pracovní prostředky, neboť bylo svědecky (výpověď svědky [jméno FO]), ale i listinnými důkazy (email ze dne 21. 4. 2021, závazný vnitřní pokyn č. 5 ze dne 30. 3. 2021) a e-mailová komunikace ze dne 14. 3. a 18. 3. 2024) prokázáno, že žalobce nemohl používat služební telekomunikační zařízení k soukromým účelům, a že u žalované bylo přísně zakázáno nahrávat firemní data na jakákoliv osobní elektronická zařízení. Byl to tedy primárně žalobce, který porušil vnitřní nařízení žalované o nepoužívání služebních telekomunikačních zařízení pro soukromé účely (připojením cloudového úložiště dat k služebnímu notebooku), přičemž byl na tyto nepřípustné aktivity v rozporu s interními pravidly upozorněn i v době předcházející okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce u žalované. Svědkyně [jméno FO] v pozici IT specialisty pracující pro žalovanou vysvětlila způsob kontrolního mechanismu na zaměstnavatelových telekomunikačních zařízeních a potvrdila, že jednatele žalované upozornila na podezřelé až nepovolené aktivity žalobce na těchto zařízeních a také popsala, jakým způsobem na cloudové úložiště žalobce připojené na služební notebook vstoupila s tím, že cílem nebylo zjišťovat soukromou korespondenci žalobce, ale ověření dodržování zákazu žalované spočívajícího v nahrávání firemních dat na soukromá elektronická zařízení. Tímto způsobem také bylo naloženo s obsahem zjištěných dat, kdy objednávka žalobce u společnosti [právnická osoba] jako soukromé osoby byla předána žalované, ostatní soukromá data spolu s ostatními daty žalované byla smazána tak, aby nedošlo k jejich zneužití. Odvolací soud tudíž shledal žalovaným označený důkaz spočívající v uvedené Objednávce na zpracování dopravního řešení pro projekt „Novostavba bytového domu [adresa] v [adresa]“ ve stupni pro DÚR iniciované žalobcem a uzavřené se společností [právnická osoba] dne 30. 1. 2024 jako důkaz přípustný. Žalovaná měla právo v souladu s ust. § 316 odst. 1 zákoníku práce za účelem kontroly, kterou zákon umožňuje a upravuje, za situace, kdy žalobce porušil interní zákaz žalované stanovený již v roce 2021 a kdy neuposlechl výzev žalované z března 2024 a připojil si své cloudové úložiště na služební telekomunikační zařízení, vstoupit do tohoto úložiště. Pokud pak žalovaná na základě této Objednávky žalobce díla u společnosti [právnická osoba] označila svědky v osobě [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], jde o důkazy rovněž přípustné. V tomto směru odvolací soud připomíná a koriguje odvolací argumentaci žalobce o tom, že žalovaná odmítla nabídku společnosti [právnická osoba], neboť skutečnost je taková, že z důvodu vysoké ceny odmítla společnost [právnická osoba] nabídku projektové činnosti žalované. Toto upřesnění má nezanedbatelnou váhu při posuzování závažnosti jednání žalobce s uvedenou architektonickou společností, které vyústilo ve sjednání smluvního vztahu dne 30. 1. 2024, přičemž je bez jakýchkoliv pochybností, že žalobce využil vědomosti o zakázce žalované, na které žalobce participoval za žalovanou na podzim roku 2023, tedy v těsné časové souvislosti s obchodem, který si vyjednal na svoji osobu.

24. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně promítnuté v bodech 15.-17. odůvodnění napadeného rozsudku souhlasí, a proto pro stručnost na ně odkazuje a doplňuje, že judikatura Nejvyššího soudu v otázce posouzení intenzity porušení pracovních povinností zaměstnance je velmi bohatá a pro srovnání žalobcova náhledu na jeho jednání ve vztahu k subjektu [právnická osoba] v průběhu jeho pracovního poměru u žalované, byť v běhu výpovědní lhůty, připomíná tato rozhodnutí.

25. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1906/2021, potvrdil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, přičemž k některým je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci. Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější, závaznější, důležitější, soud jim logicky přikládá také větší význam. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý nebo nepřímý (například pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění) představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy z ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zdůraznil, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ust. § 301 písm. d) zákoníku práce. V odkazované věci bylo předmětem okamžitého zrušení pracovního poměru jednání zaměstnance spočívající v získání částky 64 Kč na úkor zaměstnavatele (podvodem při zapsání tržby na své jméno, přestože tržba byla vytvořena jiným zaměstnancem) s tím, že podstatně významnější než výše částky, o kterou se zaměstnanec chtěl neoprávněně obohatit, je narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi účastníky a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele ve smyslu ust. § 301 písm. d) zákoníku práce. Bylo v této souvislosti připomenuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2596/2004, v němž šlo o krádež tužky zaměstnancem v hodnotě 21,90 Kč.

26. Dle názoru odvolacího soudu, vycházeje z připomenuté judikatury Nejvyššího soudu a při vědomí důležitosti individuálního posouzení každého případu, se žalobce dopustil nesrovnatelně závaznějšího jednání vůči žalované, které ve své podstatě nezpochybňuje, jen se brání způsobu, jakým bylo žalovanou odhaleno a současně jej definuje jako přípravu na své budoucí podnikání. Žalobce má velmi zkreslený až bagatelizující pohled při hodnocení svého jednání na úkor žalované. Hledisko nezbytného vztahu vzájemné důvěry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, které může být v konkrétním případě podstatně významnější než eventuální výše škody, zopakoval Nejvyšší soud i v rozhodnutí ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2715/2023. V předmětné věci nepochybně k vážnému narušení důvěry žalované v žalobce z důvodů výše popsaných došlo.

27. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 924/2018, dospěl k závěru, že i jednodenní neomluvená absence zaměstnance byla porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že po zaměstnavateli nebylo lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele nadále pokračoval a ani aby jej ukončil výpovědí (viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 816/2024). Za zvlášť hrubé porušení povinností zaměstnance Nejvyšší soud shledal výkon vedlejší činnosti s konkurenční povahou bez souhlasu zaměstnavatele dle § 304 zákoníku práce, a to zejména s přihlédnutím k délce tohoto porušování (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1132/2014). Otázkou obchodního tajemství – know-how zaměstnavatele a jeho porušení zaměstnancem se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 617/2005, ve kterém dospěl k závěru, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnával osobu, která zastávala vedoucí funkci, a přesto jednala proti zájmu zaměstnavatele. Odvolací soud i tyto závěry při posuzování závažnosti jednání žalobce vzal v úvahu. Otázkou souhlasu zaměstnavatele s vedlejší výdělečnou činností zaměstnance shodné s předmětem činnosti zaměstnavatele se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 74/2021, a uzavřel, že bylo-li porušení této pracovní povinnosti žalobcem zaviněno alespoň z nedbalosti a dosáhlo-li intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, mohlo být právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021, uzavřel, že i dřívější odchod zaměstnance ze zaměstnání naplňuje znaky závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance.

28. Dle přesvědčení odvolacího soudu žalovanou vytčené jednání žalobce a odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru, spočívající v konkurenční nabídce žalobce jako podnikající fyzické osoby a učiněné společnosti [právnická osoba] za okolností podrobně popsaných výše, je tak závažným porušením povinností ve smyslu ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tedy v míře zvlášť závažného porušení povinností zaměstnance mající za následek naprostou ztrátu loajality nejen žalobce k žalované, ale i následnou ztrátu důvěry žalované k žalobci, že nelze než uzavřít (i při srovnání se závažností jednání zaměstnanců, která byla již předmětem přezkumu Nejvyšším soudem), že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované je platné, a tudíž, že žaloba je nedůvodná. Žalobce musel předpokládat zejména s ohledem na vydané interní nařízení o zákazu používání služebních zařízení k soukromým účelům v roce 2021 a opakovaným upozorněním v březnu 2024, že žalovaná ke kontrole přistoupí, což míru závažnosti zesiluje. Odvolací soud při zohlednění judikatury Nejvyššího soudu řešící intenzitu porušení pracovních povinností zaměstnancem dospěl k závěru, že jednání žalobce shora popsanému nelze poskytnout ochranu a není možné přijmout argumentaci o nepřípustnosti důkazu spočívajícího ve vstupu do cloudového úložiště žalobce připojeného na služební zařízení žalované z důvodů podrobně vyložených ve prospěch žalobce. Pro účel okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobcem žalovaná z jeho úložiště nepoužila ničeho z jeho soukromé komunikace, a i tato skutečnost byla významná při posouzení námitky týkající se přípustnosti důkazu předloženého žalovanou.

29. Odvolací soud shledal napadený rozsudek v obou jeho výrocích věcně správným, proto přistoupil k jeho potvrzení dle § 219 o. s. ř. včetně nákladového výroku, na jehož podrobné odůvodnění včetně výpočtu odkazuje (výrok I.).

30. Výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce se svým odvoláním úspěšný nebyl, proto mu byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů tohoto stupně řízení, a to za dva úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti u odvolacího jednání a sestávající z odměny ve výši 6 400 Kč, dvou režijních paušálů po 450 Kč a 21 % DPH ve výši 1 743 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem jde o částku 10 043 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb.). K plnění je žalobce povinen v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení