10 Co 207/2022-329

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 354 064,60 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalovaného do rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 31 C 370/2018-283, ze dne 3. 2. 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a II. potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 9731 Kč to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil výrokem I. žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 122 611,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 122 611,78 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. žalobu o zaplacení částky 231 452,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl. Výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 44 900 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně, která v odvolání namítla, že soud prvního stupně neakceptoval předložený výpočet náhrady škody s tím, že žalobkyně vycházela pouze z § 9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., aniž by zohlednila nález Ústavního soudu I. ÚS 667/2015 z 11. 8. 2015. Žalobkyně však tento konstrukt odmítá, neboť má za to, že ne vždy by mělo dojít k zohlednění nálezu Ústavního soudu. Sám ústavní soud říká, že pro postup podle vyhlášky musí být naplněny některé nezbytné podmínky, kterými je prokázání, že požadovaná škoda byla v násobně vyšší částce, než obvyklá spotřeba v odběrném místě. Zaujal tedy závěr, že v takovém případě plní požadovaná náhrada spíše funkci sankční než funkci kompenzační (bod 54 odůvodnění nálezu ÚS). Žalobkyně předložila historii spotřeb v odběrném místě žalovaného, ze které vyplývá, že byla konstantně nízká po velmi dlouhé období, a to i v období, které předcházelo požadované náhradě škody. V době zásahu techniků se aktuálně změřený odběr pohyboval v hodnotě 5,773 kWh za hodinu, následná spotřeba však ukázala násobně větší spotřebu, tj. 45,5 kWh a v období 10. 8. až 18. 9. 45 kWh za den. Podle žalobkyně pak tedy nelze aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu. Výpočet podle § 9 odst. 2 až 8 vyhlášky byl v čase zjištění neoprávněného odběru obvyklým postupem a je pravdou, že časem převážil postup, kdy se žalobkyně snaží již v počátcích jednání se škůdci vyčíslit škodu jinými postupy. V tomto případě by se ale podle žalobkyně nabízel výpočet podle následné spotře a podle něj by náhrada škody činila 382 083,83 Kč. Přiznané náhrad ve výši 108 070 Kč se dá popsat také jako 26 kWh denní spotřeby. Tato náhrada škody pokrývá cca polovinu reálné spotřeby v období bezprostředně následujícím po zjištění neoprávněného odběru. I nadále pak spotřeba rapidně rostla – viz období od 23. 11. 2015 až 26. 1. 2016. Přitom na podzim 2015 mělo dojít dle žalovaného k instalaci tepelného čerpadla. Žalobkyně považuje tvrzení žalovaného o vytápění nemovitosti kotlem na tuhá paliva a příběh kouřovodu umístěného na půdě pod střechou, který bylo nutno instalovat při každém zatápění, za zcela absurdní. Na doložených mapových podkladech bylo zjištěno, že objekt neměl ve střešní krytině otvor pro komín již od roku 2011. Za nedůvěryhodnou také žalobkyně považuje výpověď svědka [příjmení] ohledně demontáže kotle a jeho ekologické likvidace včetně předložení listin u nedohledatelné společnosti. I přes pochybnosti těchto důkazů však závěry soudu přisvědčily ke snížení náhrady pro žalobkyni. Svědkyně [příjmení] uváděla, že žalovaný se po dobu dvou let (téměř přesně se překrývající s žalovaným obdobím) zdržoval v jejím bytě. Na měřené spotřebě v objektu se to však nijak neprojevilo. Žalobkyně setrvala na tom, že objekt neměl jiný prokazatelný zdroj vytápění než zjištěné přímotopy a že je potřeba přehodnotit náhled na dobu, po kterou se žalovaný v objektu zdržoval. Žalobkyně dále vznesla námitky k využití znaleckého posudku vypracovaného v trestním řízení. Vyjadřovala se k němu kriticky už v průběhu trestního řízení (stížnost proti usnesení Policie ČR ze dne 30. 11. 2017), dále měla k němu výhrady v podané žalobě a stejně výhrady zazněly při provádění důkazů znaleckým posudkem dne 19. 7. 2021. Jde totiž především o to, že znalecký posudek pracoval s údaji, které byly sděleny samotným žalovaným. Znalec se také nevypořádal s výrazným nárůstem spotřeby bezprostředně po odstranění neměřeného připojení a nereflektoval správně ani aktuální průtok proudu změřený v době kontroly odběrného místa techniky žalobkyně. Žalobkyně dále uvedla, že se domnívala, že předložené důkazy z její strany obstojí, a proto nenavrhovala žádné další znalecké zkoumání. Použitý mechanizmus výpočtu považovala za dostatečný. Znalec pak uvedl, že tento způsob výpočtu nepoužívá, protože jeho výsledek je obvykle výrazně nižší než reálná škoda. Přímo zpracování nového znaleckého posudku pak považovala žalobkyně za neefektivní a nehospodárný. Podle názoru žalobkyně soud prvního stupně nevhodně aplikoval nález Ústavního soudu a odmítl postupovat podle zákonné úpravy. Žalobkyně navrhla zrušit a vrátit rozsudek soudu prvního stupně nebo jej změnit a žalobě vyhovět.

3. Proti rozsudku se odvolal také žalovaný, a to proti výroku I. a III.. V odvolání namítl, že pokud uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit výroku I., nevzal v úvahu, že s údajným odhalením neoprávněného odběru byly spojeny mnohé nejasnosti, které ve svém souhrnu vzbudily oprávněné pochybnosti, zda k neoprávněnému odběru elektrické energie vůbec došlo. Žalovaný poukázal na to, že dne 3. 8. 2015 se dostavil zaměstnanec žalobce a manipuloval s jeho elektroměrem. Zde žalovaný uvedl svoji verzi, kterou uváděl již před soudem prvního stupně, že zaměstnanec žalobkyně prováděl zásah do elektroměru, nechal elektroinstalaci nezaplombovanou a chtěl odejít a teprve na žádost žalovaného vše zaplomboval - kromě hlavního vypínače a že také žalobkyně nesdělila v průběhu celého řízení totožnost této osoby. Navíc tato osoba nebyla vyslechnuta a nebyl předložen její výpis z rejstříku trestů. Podle žalovaného tedy údajný neoprávněný odběr byl zjištěn poté, kdy neoznačená osoba ve službách žalobkyně provedla neobjasněný zásah do elektrické instalace v nemovitosti žalovaného. Následně dne 6. 8. 2015 žalobkyně vyslala k žalovanému zaměstnance společnosti [právnická osoba], kteří zjistili neoprávněný odběr elektrické energie. Pokud by však takový probíhal u žalovaného, musel by ho zjistit již onen neztotožněný zaměstnanec dne 3. 8. 2015, ale jeho role zůstala v celém průběhu řízení neobjasněna. Žalovaný nesouhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že nemovitost byla vytápěna elektrickými přímotopy alespoň v době, kdy zde žalovaný pobýval. Žalovaný setrval na svých tvrzeních, že přímotopy nepoužíval, že je měl připravené pro případ nouze, kdyby se po demontáži kotlů na pevná paliva nepodařilo včas instalovat tepelná čerpadla a že fakticky byly přímotopy použity pouze jeden den pro vysušení zrekonstruované místnosti. Pokud soud dospěl k závěru, že žalovaný užíval přímotopy v době pobytu ve svém domě, když sem docházel z bytu svědkyně [jméno] [příjmení], tak opět tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování a nemá ani logické vysvětlení. Přímotopy neviděl nikdo zapojené, v době kontroly byly přímotopy pouze uskladněné a nebyly v provozu. Přímotopy se na vytápění nehodí, protože nemají tepelnou setrvačnost. Žalovaný zatopil v kotli na pevná paliva, poté šel na procházku, vyřídil si e-mailovou poštu a za tuto dobu se dům vyhřál, voda v radiátorech byla horká a i po uplynutí třeba dvou dnů zůstala v domě snesitelná teplota. Soud prvního stupně odmítl provést důkazy, které předložil svědek [příjmení] s argumentací, že tyto důkazy měl mít k dispozici sám žalovaný, neboť se týkaly jeho osoby. Zde argumentoval žalovaný tím, že pokud však měl tyto listiny k dispozici svědek [příjmení], pak je zřejmé, že je nemohl mít k dispozici žalovaný. Žalovaný sice v roce 2016 tato potvrzení dokládal k žádosti o dotaci, ale fyzicky si listiny zřejmě u sebe ponechal svědek [příjmení]. Podle žalovaného bylo se záznamem kontroly dodatečně manipulováno, v záznamu chybí počáteční pasáž kontroly, závěr se vyhýbá cíleně záběrům na radiátory, byl upraven a zkrácen záběr na kotel na pevná paliva v domě [adresa] a žalovaný také upozornil na to, že dráty v hlavním vypínači byly čerstvě stažené, což nebylo na počítači v jednací síni soudu vidět. Vyslovil také nesouhlas tím, že by měl žalobkyni zaplatit částku 14 541,78 Kč, která byla vyplacena společnosti [právnická osoba], neboť nebyl žádný racionální důvod, aby jednou zjištěný neoprávněný odběr dne 3. 8. 2015 byl zjišťován znovu. Žalobce se mohl rovnou obrátit na policii a tímto výdajem vyplaceným společnosti [právnická osoba] pouze uměle zvyšuje náklady osob, u nichž se neoprávněný odběr elektrické energie skutečně prokáže. Žalovaný tedy navrhl, aby žaloba byla zamítnuta a jemu přiznány náklady řízení.

4. Obě strany se pak také navzájem k podaným odvoláním protistrany vyjádřily.

5. Žalobkyně se ohradila proti námitkám žalovaného o tom, že věc byla zmanipulovaná v jeho neprospěch, neboť pro tato tvrzení a domněnky nepřinesl žalovaný žádný důkaz, tvrzení o zásazích do videozáznamu se jeví jako zcela mimo relevantní diskusi, když žalovaný opakovaně zpochybňoval roli technika. Technici jednali korektně, průběh byl zaznamenán a není zde žádný důvod pro osočování z nátlaku a manipulace. Dále pak uvedla, že pracovníci žalobkyně obstarávají tři a půl milionu odběrných míst, nemají možnost se podrobně věnovat detailnímu zjišťování okolností neoprávněného odběru, a proto je angažována speciální společnost. Ostatní námitky žalovaného byly vyvrácené již v průběhu řízení.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že je překvapen upřímností, s jakou žalobkyně přiznává svůj přezíraví postoj k Ústavnímu soudu a jeho rozhodovací praxi. Na tento přístup narážel žalovaný již od počátku tohoto případu. Žalobkyně se k tomuto nálezu hlásila, žádala žalovaného k předložení důkazů, ale všechny tyto důkazy odmítala. Nyní žalobkyně otevřeně přiznává, že závěry Ústavního soudu jsou jí zcela lhostejné, protože podle jejího názoru je možné aplikovat pouze v případě, kdy to žalobkyně uzná za vhodné. Žalobkyně se dovolává růstu spotřeby v domě žalovaného, ale opomíjí, že žalovaný prokazoval důvody tohoto zvýšení. Došlo ke změně užívání nemovitosti a navíc ji pak začal užívat se svou přítelkyní. Toto žalovaný setrvale uváděl od počátku komunikace s žalobkyní. Žalovaný má za to, že prokázal vytápění domu na kotle na pevná paliva. Žalobkyně však všechny důkazy označuje paušálně za nedůvěryhodné. Přitom netvrdí žádné okolnosti zpochybňující jejich věrohodnost. Žalobkyně také zpochybnila znalecký posudek vypracovaný v trestním řízení, ale sama nenabídla žádné důkazy, kterými by prokázala nesprávnost tohoto posudku a nesprávnost výpovědi znalce před soudem. Žalobkyně měla možnost navrhnout další důkazy k výši škody, což však neučinila. Za to pak musí nést odpovědnost. Žalovaný proto navrhl, aby bylo rozhodnuto podle jeho odvolání, tj. aby rozsudek soudu prvního stupně byl změně a žaloba zamítnuta.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně i žalované, k vyjádřením obou stran k těmto podaným odvolání a po odvolacím jednání, při kterém připomenul některé důkazy ve vztahu k uplatněným odvolacím námitkám, dospěl k závěru, že odvolání ani žalobkyně ani žalovaného není důvodné.

8. Soud prvního stupně provedl podle názoru odvolacího soudu důkazy v potřebném rozsahu pro to, aby mohl nárok po právní stránce posoudit. Je potřeba zdůraznit, že obě strany byly poučeny o svých povinnostech tvrzení a o povinnostech důkazních dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. včetně následků nesplnění těchto povinností a právě jejich aktivita k rozsahu dokazování je významná, neboť jde o řízení svou povahou sporné a také řízení bylo koncentrováno (o tom byly strany vždy řádně poučeny). Soud prvního stupně správně přihlédl k tvrzením a důkazům, které byly v této koncentrační lhůtě po poučení oběma účastníkům dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. uvedeny a předloženy. Provedené důkazy jsou v rozhodnutí soudu prvního stupně popsány pod bodem 10 až 25 včetně bodu 27. Z dalších důkazů soud prvního stupně zmínil svědeckou výpověď [jméno] [příjmení], výpověď svědkyně [jméno] [příjmení] a dále byl proveden výslech znalce (viz bod 32 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně měl dále k dispozici spis [anonymizována tři slova] a trestní spis (viz bod 23 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně správně neprovedl k důkazu listiny, které předložil svědek [jméno] [příjmení], které jsou uvedeny bodem 33 rozsudku soudu prvního stupně právě s ohledem na to, že byly předloženy po koncentrační lhůtě, ač se jednalo o listiny, které žalobce mohl již včas předložit, neboť se týkaly likvidace jeho kotlů, ale i jeho osobní žádosti o dotaci. Soud prvního stupně konstatoval, že žádné další důkazy nebyly navrženy a návrh na předložení výpisu z rejstříku trestů zaměstnance, který dne 3. 8. 2015 prováděl kontrolu odběrného místa, byl zamítnut. Skutkový závěr soudu prvního stupně je shrnut v bodech 41 až 44 rozsudku. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ust. § 51 odst. 1 až 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, dále podle § 9 odst. 1, 9, 12 vyhlášky č. 82/2011 Sb. a vycházel z nálezu Ústavního soudu I. ÚS 668/2015 z 11. 8. 2015. Soud prvního stupně také seznámil žalobkyni s tím, že bude postupovat podle tohoto ústavního nálezu, když z jeho závěru vyplývá, že při výpočtu nároku na náhradu škody vzniklé neoprávněným odběrem je podle názoru Ústavního soudu nutné přiblížit se co nejvíce k částce odpovídající skutečné škodě, neboť Ústavní soud uzavřel, že výše škody plní funkci kompenzační a neplní funkci sankční. Cílem dokazování tedy bylo, aby škoda byla zjištěna ve výši blížící se co nejvíce škodě skutečné. Žalovaný uvedl k tomu, že spotřebiče byly sděleny Policii České republiky při zjištění zásahu a následném trestním řízení. V tomto spise byl také založen znalecký posudek, z něhož soud prvního stupně vycházel a znalce také vyslechl. Vycházel ze závěrů znaleckého posudku pod písm. d), který vycházel z prokazatelně provedeného měření proudu při nalezení neoprávněného odběru dne 6. 8. 2015, tzn. přímotopy a stanovil výši škody pro objekty [adresa] a [adresa] ve výši 535 877,64 Kč s tím, že byla odečtena částka na naměřeném elektroměru a co bylo žalovaným zaplaceno, tudíž došlo k částce 413 182,31 Kč, a to za období od 13. 12. 2007 do 3. 8. 2018 za 2 791 dnů a za žalované období pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o částku 108 070 Kč, že tato částka je škodou vzniklou žalobci a blíží se co nejvíce škodě skutečné. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, že nepoužíval přímotopy v nemovitosti a že žalovaný vytápěl nemovitost kotlem na tuhá paliva. Soud prvního stupně vyslechl k této otázce svědky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a dospěl k závěru, že žalovaný v rozhodné době žil s [jméno] [příjmení] a na adrese [ulice a číslo] [anonymizována dvě slova] docházel. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s největší mírou pravděpodobnosti byl vytápěn daný objekt elektrickými přímotopy minimálně vždy v době, kdy v tomto objektu čas žalovaný trávil. Soud prvního stupně také poukázal na to, že žalobkyně po poučení, které jí bylo dáno dle § 118a odst. 1 a 3 nenavrhla žádné důkazy k prokázání užívání nemovitosti žalovaným, k spotřebičům, spotřebované energii atd., a proto soud vycházel z těch důkazů, které byly navrženy stranou žalovanou. Vycházel proto ze závěrů znaleckého posudku, znalce vyslechl, který jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, své závěry obhájil.

9. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně a i s jeho právním hodnocením, z něhož je tedy evidentní, že nelze vycházet z výpočtů podle vyhlášky, a to s ohledem na závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu I. ÚS 668/2015.

10. V nálezu I. ÚS 668/2015 byl Ústavním soudem řešen spor mezi [právnická osoba] proti žalovanému fyzické osobě, u nějž byl zjištěn neoprávněný odběr z titulu náhrady škody. Jednalo se o odběrné místo v rodinném domě, v němž elektřina byla používána i pro vytápění. Výše náhrady škody pak byla stanovena podle vyhlášky podle § 51 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výpočet škody podle vyhlášky je ústavně souladný. Součástí spisu byly také faktury ukazující předchozí spotřebu v odběrném místě za několik posledních let, zhruba ročních fakturačních obdobích. Neoprávněný odběr byl zjištěn dne 22. 2. 2011 a předchozí období se týkala období od 9. 5. 2011 do 26. 4. 2005 zpětně. Námitka, kterou řešil Ústavní soud, bylo to, že soudy mechanicky aplikovaly právní předpisy bez ohledu na okolnosti daného případu a že je špatně interpretovaly, že nezohlednily důkazy o spotřebě v obdobích předcházejících. Ústavní soud měl k dispozici stanovisko Energetického regulačního úřadu ke sp. zn. Pl. ÚS 29/13, kde uvedl, že v praxi se skutečná výše škody prokazuje velice obtížně a že ve většině případů je to zcela nemožné. Podle Energetického regulačního úřadu právě proto je stanoven náhradní způsob stanovení výše škody, který chrání provozovatele distribučních soustav a přenosové soustavy. Zároveň však ERÚ nevyloučil, že ze strany provozovatelů nemůže docházet ke zneužívání metody náhradního stanovení výše způsobené škody. ERÚ se ve své praxi setkal s tím, že znalecké posudky vycházely z posouzení spotřebičů instalovaných a používaných v odběrném místě v průběhu neoprávněného odběru, ale i se situací, že poškozený nechtěl k této skutečnosti jakkoli přihlédnout a snažil se škody maximalizovat. Ústavní soud vycházel z toho, že skutečnou výši škody se nepodařilo zjistit, že se jedná o problém typově obdobných případů, protože u neoprávněného odběru elektřiny zpravidla nelze zjistit přesné množství odebrané elektřiny, která není měřena. Ústavní soud dále shrnul předchozí judikaturu, kde uvedl, že soudy v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky (viz Pl. ÚS 29/13). Zde Ústavní soud uvedl, že výpočet podle náhrady škody nemusí být použit tehdy, pokud by nezajišťoval naplnění kompenzačního principu, ale pokud by mohlo dojít k jakési nadkompenzaci poškozeného či sankci neoprávněného odběratele. Zde také uvedl, že obecné soudy mohou pro svůj závěr o výši škody vzít v úvahu například předchozí historii spotřeby, pokud je tato k dispozici nebo i výši škody, která byla určena prostřednictvím znaleckých posudků a provést výpočet pro spotřebitele spravedlivým způsobem, případně opatřit a provést takové důkazní prostředky, jimiž lze v konkrétním případě výši skutečné škody prokázat nebo se jí v maximální míře přiblížit. Cílem tedy je najít spravedlivou rovnováhu mezi legitimním zájmem distributora elektřiny a zásahem do majetkových práv neoprávněného odběratele. Ústavní soud také zdůraznil, že je nutno vycházet z toho, že občanskoprávní institut náhrady škody plní funkci kompenzační a preventivní a výše škody nemůže být sankcí za neoprávněný odběr. V rámci občanskoprávní odpovědnosti se hradí skutečná škoda. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného.

11. Náhrada škody v českém právním řádu nemá sankční povahu a její funkcí není poškozeného jakkoli obohatit. Právními předpisy zvolená konstrukce výpočtu fiktivní škody je schopna dosáhnout cíle ochrany práv poškozeného, tedy náhrady újmy, která mu neoprávněným odběrem vznikla. U druhého kroku je však potřeba zkoumat, zda náhrady škody nebylo možno ve stejné či podobné míře dosáhnout jiným způsobem, který by zároveň ústavní právo stěžovatele omezoval v menší míře. V menší míře by právo stěžovatele zasahovalo tehdy, pokud by škoda byla vypočtena podle skutečně vypočtené škody. Primárně je tedy potřeba výši škody stanovit na základě změřených nebo jinak zjištěných prokazatelných údajů. Teprve není-li to možné, je možné uplatnit vyhlášku. Ústavní soud nesouhlasil s tím, že v jím posuzovaném případě skutečnou výši škody stanovit nelze. Zároveň uvedl, že z povahy neoprávněného odběru není zpravidla možno skutečnou výši škody vyčíslit, nicméně množství předchozí spotřeby je relevantní informací. U škůdce lze předpokládat i určitou míru součinnosti vůči poškozenému. Lze například uvažovat o umožnění prohlídky objektu třeba za asistence policie, v níž mohly zjištěny používané spotřebiče elektřiny, ale ani soupis spotřebičů v den zjištění neumožňuje stanovit přesně způsobenou škodu, protože není zřejmé, jak často byly přítomné spotřebiče v provozu a s jakým výkonem. Zároveň v minulosti mohly být používány i jiné spotřebiče. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo možno stanovit skutečnou výši škody a bylo tedy namístě uplatnit fiktivní výpočet. Jestliže však takovýto výpočet neplní pouze kompenzační princip, je nutno vzít v úvahu i jiné okolnosti, kterými se lze přiblížit ke stanovené skutečné výši škody. Jedním z těchto relevantních údajů je předchozí spotřeba energie neoprávněného odběratele elektřiny. Z ní ovšem také nelze mechanicky vycházet, protože reálná spotřeba v jiném období mohla být samozřejmě vyšší a navíc v době neoprávněného odběru škůdce spotřebovával více elektřiny. Relevantní budou i další údaje a navržené důkazy, které mohou soud přiblížit ke skutečně stanovené výši škody, např. znalecké posudky, poznatky paralelně probíhajícího trestního řízení. Pokud jsou navrženy důkazy k prokázání těchto okolností, měl by je soud provést, přitom musí přihlédnout k tomu, že tyto důkazy mají vypovídací hodnotu pouze s určitou pravděpodobností, což však nebylo shledáno Ústavním soudem za závadu. Také zdůraznil, že důkazní břemeno v tomto ohledu leží na škůdci. Je na něm, aby prokázal, že vypočtená výše škody podle prováděcích předpisů je nepřiměřeným zásahem do jeho majetkových práv. V tomto případě Ústavní soud vyhodnotil předchozí spotřeby před neoprávněným odběrem, které byly poměrně konstantní a to, že předchozí spotřeba byla zhruba čtyřikrát nižší než spotřeba vypočtená podle vyhlášky. Takové skokové zvýšení je sice teoreticky možné, ale vyžaduje si určité vysvětlení. Při takto výrazném rozdílu je potřeba, aby obecné soudy svá rozhodnutí opřely o nějaké důkazy prokazující, že stěžovatel skutečně v období neoprávněného odběru takové množství elektřiny spotřeboval a poškozený utrpěl takto výraznou škodu. Pokud důkazy soud k dispozici nemá, nemůže akceptovat výpočet výše škody výlučně podle prováděcích předpisů. Při výpočtu je možno z prováděcího předpisu vycházet, ale tento výpočet nemůže přinášet zcela disproporcionální výsledky vzhledem k předchozí spotřebě na daném místě a nelze je aplikovat mechanicky. Je tedy na poškozeném, aby předložil důkazy, že taková výše škody, které se tedy domáhá, je odpovídající a plní převážně funkci kompenzační. Pokud se to poškozenému prokázat nepodaří, je povinností soudu zhodnotit všechny relevantní okolnosti a provedené důkazy vyhodnotit podle spravedlivého uvážení.

12. Soud prvního stupně z tohoto nálezu vycházel. Z tohoto důvodu odpovídajícím způsobem poučoval jak žalobkyni, tak žalovaného. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebylo možno vycházet z výpočtu podle vyhlášky. Takový výsledek by nebyl proporcionální. Škůdce (žalovaný) určité jím tvrzené skutečnosti o způsobu užívání nemovitosti prokazoval a prokázal. Na žalobkyni bylo, aby předložila důkazy o tom, že jí žalovaná výše škody je odpovídající a že v tomto konkrétním případě plní převážně funkci kompenzační. To se však žalobkyni nepodařilo, neboť argumentovala pouze zvýšenou spotřebou po zjištění neoprávněného odběru, ale žádné důkazy k období předchozímu před neoprávněným odběrem nenavrhla a přitom to v jejích možnostech určitě bylo.

13. Soud prvního stupně tedy vycházel z navržených a provedených důkazů, které podle názoru odvolacího soudu řádně a správně vyhodnotil postupem podle ust. § 132 o. s. ř. Soud prvního stupně vzal v úvahu všechna kritéria a předpoklady při posuzování neoprávněného odběru tak, jak jsou obsaženy v nálezu I. ÚS 668/15. Žalobkyně argumentovala zejména zvýšenou spotřebou žalovaného v následujícím období, aniž však reflektovala výsledky dokazování, tzn. sporadické užívání nemovitosti žalovaným v období před neoprávněným odběrem a změna v užívání v období po zjištění neoprávněného odběru a také změnu v užívání druhé nemovitosti v tomto období. Také se nijak nevyjádřila v průběhu řízení právě k předchozím poměrně nízkým, ale konstantním spotřebám žalovaného, což je samozřejmě údaj velice diskutabilní, protože mohl být způsoben neoprávněným odběrem, ale také ne a nastolená otázka, kdy skutečně k neoprávněnému odběru začalo docházet se ani v průběhu vyšetřování před Policií ČR nepodařila jednoznačně uzavřít. Vzhledem k předchozím spotřebám žalovaného, vzhledem k prokázání toho, jaký způsobem byla v období, za které je žalován neoprávněný odběr nemovitost užívána a v jakém rozsahu, pak má odvolací soud za to, že závěry soudu jsou přiléhavé, že odpovídají nákladům na nároky elektrické energie na nemovitost žalovaného a přisvědčuje závěrům soudu prvního stupně, že byly vytápěny v zimním období v době pobývání žalovaného v nemovitosti přímotopy. Přisouzená částka je v daném případě odpovídající kompenzací.

14. Pokud jde o odvolací námitky žalobkyně, pak má pravdu v tom, že může nastat situace, kdy by nemusel být zohledněn nález Ústavního soudu, ale pomíjí skutkové závěry této věci zejména právě tu skutečnost, že v předchozích obdobích byla spotřeba elektrické energie žalovaného v odběrném místě nízká a k této skutečnosti odmítá přihlédnout. Přitom tato skutečnost je jedním z předpokladů, které má soud při posuzování náhrady škody za neoprávněný odběr posuzovat, protože náhrada škody nemá zde sankční povahu, ale povahu kompenzační.

15. Nelze souhlasit s námitkou žalobkyně, že znalec nevycházel ze spotřeby změřené při neoprávněném odběru, protože jak vyplývá z obsahu znaleckého posudku, tento vycházel z neoprávněného odběru naměřeného při jeho zjištění, jak výslovně vyplývá ze znaleckého posudku – viz strana 24 a 25, protože zde znalec vyčísluje škodu podle prokazatelně provedeného měření proudu při nalezení neoprávněného odběru ke dni 6. 8. 2015, a to z naměřených hodnot na jednotlivých fází, a dochází k částce 5,31 kWh s tím, že tuto spotřebu počítá každý den minimálně tři hodiny, tj. za jeden den 15,93 kWh, se započtením přímotopů pak dochází k částce 535 877,64 Kč, tj. s tím, že tato částka by odpovídala celkově náhradě za skutečnou škodu, od níž pak odečítá zaplacenou elektřinu. Znalec tedy vycházel z toho, že nemovitost byla užívána jednou osobou. V následujícím období došlo ke změně, protože v objektu [číslo] žili nájemníci. Znalec se pak vyjadřuje k tomu, jak se změní spotřeba elektrické energie za situace, že dům je obýván navíc jednou osobou, což podle jeho názoru způsobuje nárůst o 50 % z důvodu prokazatelného používání navíc některých spotřebičů. Žalobkyně tedy akcentuje právě pouze výpočet podle následně spotřeby, aniž by však brala v úvahu zjištění o změně užívání nemovitosti. Z těchto důvodů tato odvolací námitka nemůže být akceptována.

16. Žalobkyně se dále ohrazuje k tvrzením žalovaného, která zazněla v jeho výpovědi, které považuje za zcela absurdní a která se týkala jeho příběhu o kouřovodu umístěného na půdě pod střechou, který bylo nutno instalovat při každém zatápění, a to s ohledem na to, že na nemovitosti dle zjištění žalobkyně nebyl zjištěn střešní otvor a také proto, že tato tvrzení žalovaného stála na nedůvěryhodné výpovědi svědka [příjmení] a předložení dokladů u nedohledatelné společnosti. Odvolací soud souhlasí s žalobkyní, že tyto výpovědi týkající se užívání přímotopů nebyly věrohodné, ale takto soud prvního stupně uzavřel, neboť ten také vycházel ze závěru, že přímotopy užívány byly, ovšem v omezeném rozsahu po dobu topné sezóny tak, jak tuto skutečnost promítl do svých závěrů znalec pod bodem d) svého znaleckého posudku. Tato námitka žalobkyně nemůže být důvodná z toho důvodu, že soud prvního stupně s přímotopy pracoval a na základě provedených důkazů je podle odvolacího soudu je správně vyhodnotil.

17. Další výhrada pak byla vznesena ze strany žalobkyně k využití znaleckého posudku při stanovení výše škody. Žalobkyně zde uváděla, že ke způsobu zpracování se vyjadřovala kriticky již v průběhu trestního řízení a odkázala na stížnost proti usnesení Policie ČR ze dne 30. 11. 2017. Dále výhrady ke znaleckému posudku uvedla v textu žalobního návrhu a také při provádění znaleckého posudku před soudem prvního stupně. Jako jednu z možností ke zjištění výše škody uvádí i Ústavní soud ve svém nálezu možnost využití znaleckého posudku. Soud prvního stupně ze znaleckého posudku vycházel, k důkazu jej provedl, znalce vyslechl a měl za to, že ten své závěry obhájil. Proto je promítl do svého závěru a odvolací soud s tímto souhlasí. Není však pravdou, že by výhrady ke znaleckému posudku uváděla žalobkyně již v podané žalobě, tam o tom žádná zmínka není, stejně žádná taková kritická zmínka není ve stížnosti proti usnesení policie, které je založeno na straně 18 – 19 trestního spisu a také ani při jednání nebyly ze strany žalobkyně vznášeny žádné námitky, protože zde výslovně je v protokolu zachyceno, že,,nechtějí zpochybňovat závěry znaleckého posudku“. Žalobkyně namítá, že znalecký posudek pracuje s údaji, které byly sděleny žalovaným, že je nepovažuje žalobkyně za věrohodné, a to i s ohledem na to, že znalecký posudek byl zpracován s odstupem půl roku. V tomto směru lze opět odkázat na poučení žalobkyně, kterého se jí dostalo i s poučením o následku, přičemž žádné důkazy vzhledem k těmto námitkám ze strany žalobkyně před soudem prvního stupně uplatněny nebyly. Je zde také obsažena námitka, že znalec nereflektuje správně aktuální průtok proudu bez nějaké konkretizace, přitom ze znaleckého posudku vyplývá, že znalec vycházel ze změřených údajů v době zjištění neoprávněného odběru. Na závěr pak žalobkyně uvádí, že předložené důkazy považovala za dostatečné a že proto nenavrhovala žádné další znalecké zkoumání. Takové domněnky však nevyplývají z obsahu spisu, neboť obě strany byly seznámeny s tím, že bude postupováno podle nálezu Ústavního soudu, žalobkyně pak byla ve smyslu tohoto ústavního nálezu také poučována dle ust. § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. a také byla seznámena s tím, že byl předložen pouze tento posudek, přičemž ani poté žalobkyně další nenavrhla.

18. Podle názoru odvolacího soudu není v daném případě důvod provádět důkaz revizním znaleckým posudkem. Platí totiž, že nejsou dány důvody pro zpracování takového posudku dle § 127 odst. 2 o. s. ř., jestliže písemné provedení znaleckého posudku nevykazuje vady, které by svědčily o formálních či věcných nedostatcích a znalec při výslechu své závěry obhájil. Neobjevily se tedy takové nesrovnalosti, které by odůvodňovaly přezkum jiným znalcem (viz např. rozhodnutí NS 25 Cdo 259/2012).

19. Závěrem žalobkyně uvedla, že soud nevhodně aplikoval nález Ústavního soudu, přičemž s tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí, což vyplývá z obsahu tohoto odůvodnění k jednotlivým námitkám.

20. Na základě nedůvodně uplatněných námitek ze strany žalobkyně byl proto výrok II. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.

21. Pokud se jedná o odvolání žalovaného do výroku I, pak ani jeho odvolání nebylo shledáno důvodné. Odvolání žalovaného je v převážné míře zachyceno na určitých pochybnostech o tom, jak byla provedena kontrola, kdy a jak byl způsoben neoprávněný odběr, aniž by tyto pochybnosti stály na nějakých konkrétních důkazech. V této souvislosti je s podivem, že v průběhu před soudem prvního stupně žalovaný poukazoval na to, že kontrola dne 3. 8. 2015 byla provedena osobou (technikem žalobkyně), která nebyla nijak ztotožněna. Z obsahu protokolů vyplývá, že žalovaný zpočátku nebyl seznámen s trestním spisem, což sám před soudem uvedl a že měl zájem se s ním seznámit. Z tohoto důvodu také jedno z jednání bylo odročeno. Obsahem trestního spisu je přitom jméno tohoto technika. Žalovaný přesto v průběhu celého dosavadního řízení na této námitce setrval. Z trestního spisu a také z tohoto civilního řízení vyplynulo (odpovídající vysvětlení žalobkyně), že tento zaměstnanec nebyl kompetentní zjišťovat neoprávněný odběr, neboť k tomu sloužila specializovaná firma, se kterou žalobkyně měla uzavřenou smlouvu. Tyto námitky žalovaného nelze považovat za důvodné.

22. Žalovaný pak nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který vycházel z toho, že přímotopy byly jím používány, opakuje vlastní verzi, proč přímotopy v nemovitosti měl; připouští, že je použil pouze jeden den, zároveň uvádí, že nebyly provozu. Soud prvního stupně se však s touto otázkou vypořádal správně a provedené důkazy podle odvolacího soudu také správně vyhodnotil. Tyto závěry jsou uvedeny shora v souvislosti s námitkou žalobkyně o užívání přímotopů v nemovitosti žalovaného. V této souvislosti lze zopakovat a ztotožnit se s žalobkyní, že verze žalovaného o tom, že vytápěl nemovitost kotly na pevná paliva a pokaždé vlastně vylézal na strop, kde instaloval kouřovod, nelze považovat za věrohodná a lze souhlasit s žalobkyní, že tato verze událostí vylíčená žalovaným je skutečně absurdní.

23. Soud prvního stupně správně odmítl provést důkazy, které byly předloženy svědkem [jméno] [příjmení] s ohledem na koncentraci tohoto řízení a ani tato námitky není důvodná.

24. Další námitkou žalovaného bylo, že záznam o kontrole byl dodatečně manipulován. Tato námitka je uplatněna bez jakýchkoli důkazů. Jde o ničím nepodložené přesvědčení žalovaného.

25. Poslední námitkou, kterou uplatňoval žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně, bylo to, že žalobkyně nevynaložila účelně částku 14 541,78 Kč, která byla proplacena najaté společnosti, která provedla kontrolu u žalovaného. V této části odvolací soud souhlasí s žalobkyní, námitku nepovažuje za důvodnou, neboť je obecně známo, že počet odběrných míst je skutečně velký a není žádný důvod odpírat právo žalobkyně na uzavření smlouvy s jiným subjektem, který pro ni tuto práci zajišťuje. Navíc částka ve výši 14 541,78 Kč není částkou, která by vzhledem ke své výši, měla sloužit k poškozování osob, u nichž byl neoprávněný odběr zjištěn, jak žalovaný namítl.

26. V návaznosti na shora uvedené odvolací soud ještě poukazuje na to, že výpočet žalobkyně, který je provedený evidentně podle vyhlášky a není v něm nějak zohledněn ústavní nález (i když na některých místech s tím žalobkyně argumentovala). Vychází ze zatížení vodiče při stanovení technicky dosažitelné maximální spotřeby s tím, že je zde použit koeficient 0,2, který tu celkovou částku snižuje na pětinu. Takovýto způsob výpočtu vychází tedy z předpokládané situace, že by po dobu jednoho dne (v průběhu jedné pětiny jednoho dne) skutečně běžely všechny spotřebiče na technicky dosaženou maximální spotřebu. Nebere tedy v úvahu konkrétní okolnosti, jaké byly zjištěny o užívání dané nemovitosti a všechna ostatní kritéria v této věci zhodnocená. Tento výpočet podle vyhlášky nelze akceptovat.

27. Ani postoj žalobkyně nelze považovat za dostatečně koncentrovaný, protože žalobkyně poukazovala například na to, že žalovaný neuvedl, kteří nájemníci v jeho nemovitosti bydleli, přičemž opět tyto skutečnosti lze zjistit jednoduše z trestního spisu.

28. Odvolací soud dále ještě uvádí, že při svém rozhodování zohlednil i judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce, a to zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 202/2020 a 25 Cdo 2692/2019.

29. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožnil se s jeho skutkovými závěry a i jeho právní posouzení shledal správným. Bylo nutno vycházet z ust. § 51 energetického zákona, § 9 vyhlášky při neoprávněném odběru elektřiny a výše škody byla stanovena úvahou podle ust. § 136 o. s. ř. (na základě provedeného dokazování). Rozsudek soudu prvního byl ve výrocích I a II potvrzen jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.)

30. Jelikož výsledek řízení se opírá úvahu soudu (§ 136 o. s. ř.), odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. platí, že jestliže měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 122 611,78 Kč. Žalobkyni byly přiznány náklady řízení za 12 úkonů právní pomoci po 300 Kč za zastupování nezastoupeného účastníka (tak jak jsou úkony právní pomoci uvedeny v rozsudku soudu prvního stupně - viz bod 45). K takto vypočtené částce ve výši 3600 Kč je nutno připočíst soudní poplatek odpovídající částce přisouzené, který činí dle sazebníku soudních poplatků (přílohy z. č. 549/91 Sb. v platném znění) částku 6131 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 9731 Kč ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a takto byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věc podle § 224 odst. o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. Ani jeden z účastníků nebyl se svým odvoláním úspěšný a bylo proto rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.

Poučení