10 Co 240/2022- 166

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobců: ; a) Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] b) Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození] oba bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovanému: ; [územní celek], [IČO] sídlem [adresa] zastoupené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 10 734 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. 6. 2022, č. j. 7 C 210/2019-138, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 680 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 7 C 210/2019-138, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 10 734 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 3 593 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení, 9 % ročně z částky 7 141 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů soudního řízení částku ve výši 21 326,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalovaný včasné odvolání, neboť nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že jeho námitka spočívající v tom, že uplatnění slevy z nájemného žalobci nebylo provedeno v souladu s ustanovením § 2265 občanského zákoníku, je z jeho strany zjevným zneužitím práva. Za zavádějící přitom označil žalovaný závěr soudu prvního stupně, že výskyt plísně v bytě žalobců se řešil již od roku 2003 a že nebyl nikdy vyřešen. Namítl, že nebyl od počátku, kdy mu žalobci jako nájemníci sdělili, že se v bytě vyskytuje plíseň, nečinný. Nejprve řešil vzniklou situaci zateplením stropů ve sklepě a pod celým bytem žalobců a v bytě žalobců osazením radiátorů v předsíni, čímž byl na nějakou dobu problém vyřešen. Pokud se následně žalobci ozvali znovu a potvrdili opětovný výskyt plísní v bytě, tak bylo v roce 2011 v předmětném domě provedeno odvlhčení zdiva systémem Hydropol a v roce 2012 byla provedena výměna oken v bytech i ve společných prostorech domu. Poté byl sice žalovanému doručen soudem zmiňovaný dopis ze dne 19. 12. 2012, ve kterém je však pouze konstatováno, že systém Hydropol je neúčinný, není v něm však žádná zmínka o opětovném výskytu plísní a jeho rozsahu. Následně se žalobci v jarních měsících roku 2013 již neozvali a ani v letech následujících a žalovaný tak měl za to, že zmíněný systém Hydropol zafungoval a výskyt plísní je odstraněn. Dopis ze dne 17. 2. 2015 je pak stížností žalobců na celou řadu problémů a byl adresován [stát. instituce] jako orgánu státní správy a nikoli samosprávy, přičemž žalobci v něm jen okrajově zmínili, že dochází k ignorování existence znaleckého posudku o výskytu plísní z roku 2006 a že výše nájemného neodpovídá stavu bytu. Tajemník městského úřadu přitom vycházel z toho, že znalecký posudek předcházel veškerým úpravám domu a bytu a že závadový stav byl odstraněn, neboť žalovanému nebyla doručena od roku 2012 žádná informace o opětovném výskytu plísní v bytě žalobců, v opačném případě by žalovaný konal jako v předešlých případech. Od stížnosti z roku 2015 žalovanému žádná jiná stížnost ani oznámení o opětovném výskytu plísní doručeno nebylo, a tedy bez jakékoli výzvy k odstranění plísní či oznámení o nutnosti plísně řešit zaslali žalobci žalovanému dne 21. 9. 2017 rovnou uplatnění slevy z nájemného ve výši 50 %. Tento postup žalobců není dle žalovaného v souladu s ustanovením § 2265 občanského zákoníku, jelikož z tohoto ustanovení vyplývá, že nájemce musí vadu bytu pronajímateli oznámit, a neodstraní-li pronajímatel vadu v přiměřené době po jejím oznámení, může nájemce odstranit vadu sám a požadovat a uplatnit náhradu vynaložených nákladů, popřípadě uplatnit slevu z nájmu. Pokud však nájemce neoznámí vadu bytu bez zbytečného odkladu poté, co ji měl a mohl při řádné péči zjistit, nemá právo na náhradu nákladů a ani na slevu z nájmu. Toto zákonné ustanovení dává tedy dle žalovaného pronajímateli možnost v přiměřené době bez jakéhokoli postihu ze strany nájemce vadu odstranit a uvést byt do odpovídajícího stavu. Postupem žalobců však byla tato možnost žalovanému svévolně odňata. Pokud by žalobci před uplatněním slevy oznámili žalovanému opětovný výskyt plísní v bytě, jistě by na to reagoval a věc řešil, minimálně by plísně z povrchu zdí odstranil. Dopisy žalobců z 19. 12. 2012 a 17. 2. 2015 také nejsou v časové souvislosti s uplatněním slevy ze dne 21. 9. 2017 a ani z jejich obsahu explicitně nevyplývá, že se v bytě opětovně vyskytuje plíseň a v jakých částech bytu. Uplatnění slevy ze strany žalobců tak není dle žalovaného v souladu se zákonem.

3. Dle žalovaného také z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, na základě jakých úvah je sleva z nájemného ve výši 50 % hodnocena jako přiměřená, přičemž v tomto směru spatřuje rozsudek nepřezkoumatelným s poukazem na to, že sám v řízení namítal, že takto výrazná sleva je nedůvodná, neboť plísně se vyskytovaly jen na nepatrné části plochy zdí v bytě, a je otázkou, zda stav bytu je tak výrazným zásahem do užívacích práv spojených s placením poloviny sjednaného nájemného.

4. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalovanému přizná právo na náhradu nákladů obou řízení.

5. Žalobci ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedli, že samotná existence žalovaného nároku není mezi účastníky řízení sporná a sporným je pouze to, zda nedošlo k zániku tohoto nároku žalobců započtením ze strany žalovaného. Na rozdíl od žalovaného mají žalobci za to, že spis obsahuje dostatek důkazů o tom, že žalovaný přes opakované výzvy žalobců dlouhodobě udržoval stav bytu užívaného žalobci v rozporu se zákonem, neboť dům a zejména byt užívaný žalobci je bytem zdravotně závadným, jelikož se v něm dlouhodobě a masivně vyskytují plísně v podstatě ve všech místnostech užívaného bytu. Ačkoli žalovaný namítá, že se opakovaně snažil vady bytu řešit, pak pravomocný rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 4 C 211/2019, jasně prokazuje, že v okamžiku rozhodování soudu, tedy ještě v roce 2021, se v bytě vyskytovaly takové vady, a tedy plísně v takovém rozsahu, které nejenže indikovaly zdravotní závadnost bytu, ale činily v podstatě byt nezpůsobilým k užívání. Žalobci nesouhlasili také s tím, že by žalovaný od žalobců před uplatněním slevy z nájemného nezískal žádné oznámení o opětovném výskytu plísní, neboť žalovaného dlouhodobě a opakovaně upozorňovali, že byt obsahuje stále plísně, dílčí nápravná opatření prováděná žalovaným byla neúčinná a růst plísní se nezastavil, přičemž jejich dopis ze dne 17. 2. 2015 přímo uvádí, že existence plísní v bytě ohrožuje zdraví žalobců, znehodnocuje oblečení a jiné předměty ve vlastnictví žalobců v úložných prostorách s tím, že zde žalobci také konstatovali, že výše nájmu neodpovídá stavu bytu. Není tedy pravdou, že by žalovaný před uplatněním slevy z nájmu nebyl o výskytu plísní v bytě informován s tím, že vyjma výzev, na které žalobci poukazovali, probíhala mezi žalobci a žalovaným v období let 2015 až 2018 osobní jednání, při kterých zejména žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] opakovaně a marně upozorňoval zástupce žalovaného na setrvalý a neměnný stav užívaného bytu, kdy jedinou reakcí žalovaného bylo to, že byli žalobci vyzváni k větrání a topení. Mnohonásobné překročení přípustných hodnot zdravotní nezávadnosti ovzduší v bytě bylo přitom zjištěno [právnická osoba] [anonymizováno] v srpnu 2017, což usvědčuje žalovaného z dlouhodobé nečinnosti a plně odůvodňuje závěr, že žalovaný dlouhodobě před uplatněním slevy z nájmu, i v období těsně předcházejícím, nebyl schopen a ochoten zajistit, aby byl byt ve stavu způsobilém k užívání. Jestliže tedy žalovaný objektivně zachoval stav zdravotní nezpůsobilosti jím pronajímaného bytu ohrožující zdraví obou žalobců, lze dle žalobců uzavřít, že takto činil svojí nečinností, resp. prováděním neúčinných opatření, ačkoli na odstranění závadného stavu měl prokazatelně velmi dlouhou dobu. Poukázali dále na to, že na opakované upozorňování ohledně existence vad bytu žalobci odkazuje i svědectví Mgr. [jméno] [příjmení]. Dle žalobců je dále správná rovněž úvaha soudu prvního stupně o přiměřenosti výše slevy na nájemném, když ze všech v řízení provedených důkazů vyplynulo, že žalobci užívaný byt je zdravotně závadný a jako takový není vůbec vhodný pro bydlení. Není přitom pravdou, že by se plísně vyskytovaly pouze nepatrně na částech zdí v bytě, neboť tomu provedené důkazy neodpovídají. Pokud uplatnili žalobci právo na slevu z nájmu za stavu, kdy přes jejich opakované výzvy a žádosti nebyl žalovaný schopen zajistit jimi užívaný byt k řádnému užívání, byla sleva dle nich uplatněna po právu, a žalovaný neměl žádnou pohledávku za žalobci, kterou by mohl použít k započtení na oprávněný nárok žalobců na vrácení vyúčtovaných přeplatků záloh služeb spojených s užíváním bytu. Žalobci tedy považují rozsudek soudu prvního stupně za zákonný a věcně správný, plně přezkoumatelný, a proto navrhli, aby jej odvolací soud potvrdil a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení před odvolacím soudem.

6. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobců k němu, a poté, co ve věci konal dne 26. 9. 2022 jednání, při kterém dokazování provedené před soudem prvního stupně zčásti zopakoval, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného za důvodné považovat nelze.

7. V posuzované věci domáhali se žalobci svojí žalobou ze dne 22. 8. 2019 zaplacení částky 10 734 Kč, a to jako společní nájemci bytu ve vlastnictví žalovaného, který je jeho pronajímatelem, přičemž žalovaná částka představovala přeplatky za služby spojené s užíváním bytu za rok 2017 ve výši 3 593 Kč a za rok 2019 ve výši 7 141 Kč. Žalovaný tento nárok žalobců nezpochybňoval, avšak namítl jeho zánik z důvodu jednostranného započtení, které na tuto pohledávku žalobců provedl dne 27. 8. 2019 z titulu jeho pohledávky na dlužném nájemném ze strany žalobců. Mezi účastníky pak zůstalo sporným, zda v důsledku jednostranného započtení ze strany žalovaného k zániku pohledávky žalobců uplatněné v tomto řízení došlo, jelikož žalobci namítali, že důvodně uplatnili vůči žalovanému slevu z nájemného, a tudíž žalovanému na nájemném ničeho nedluží, a ten tak nebyl oprávněn údajný dluh na nájemném vůči jejich pohledávce započíst. Soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, č. j. 7 C 210/2019-34, žalobu zcela zamítl, jelikož přisvědčil zániku žalobou uplatněného nároku žalobců jednostranným započtením ze strany žalovaného. Tento rozsudek byl však Krajským soudem v Plzni jeho usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. 10 Co 90/2020-67, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto zrušovacím usnesení odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby posoudil otázku, zda žalobcům ve smyslu ustanovení § 2264 a § 2265 občanského zákoníku vznikl nárok na jimi tvrzenou slevu z nájemného, a také zda tento nárok případně nezanikl, kdy v té souvislosti mu uložil, aby posoudil, zda žalobci oznámili žalovanému jako pronajímateli včas (podle její povahy ihned nebo bez zbytečného odkladu) vadu (poškození), která jim bránila v řádném užívání bytu, a zda žalovaný jako pronajímatel po takovém oznámení vadu (poškození) v přiměřené době, resp. řádně a bez zbytečného odkladu odstranil s tím, že soudu prvého stupně dále uložil, aby posoudil i to, zda ze strany žalovaného došlo k řádnému započtení, které vedlo ve smyslu ustanovení § 1982 občanského zákoníku k zániku (zrušení) pohledávky nárokované žalobci v této věci.

8. Soud prvního stupně poté na podkladě pokynů odvolacího soudu postupoval. Řízení nejprve přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 211/2019 a po skončení tohoto řízení, ve kterém byla projednávána žaloba žalobců o odstranění závad v bytě a žalobcům bylo převážně vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 5. 2021, č. j. 4 C 211/2019-262, který byl v odvoláním napadeném rozsahu až na výjimku lhůty k plnění potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2021, č. j. 15 Co 215/2021-303, v řízení pokračoval a při jednáních, která konal, doplnil dokazování listinnými důkazy a výslechy svědků [příjmení] [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení]. Ve věci poté rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobcům vyhověl a přiznal jim právo na plnou náhradu nákladů řízení, které vypočetl na částku 21 326,70 Kč.

9. Na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobcům za rok 2017 vznikl přeplatek na vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu ve výši 3 593 Kč a za rok 2018 ve výši 7 141 Kč, který nebyl žalovaným žalobcům vrácen, což byla ostatně mezi účastníky skutečnost nesporná, stejně jako to, že žalobci jsou společnými nájemci bytu [číslo] v domě [adresa], v ulici [ulice] v [obec], jehož je žalovaný vlastníkem a pronajímatelem.

10. V souladu s pokyny odvolacího soudu zabýval se dále soud prvního stupně tím, zda prostřednictvím jednostranného zápočtu ze strany žalovaného došlo k zániku (zrušení) pohledávky nárokované žalobci v této věci a v té souvislosti nejprve posuzoval, zda žalobcům vznikl vůči žalovanému nárok na slevu z nájemného ve výši 50 % či nikoli. Vyšel přitom z ustanovení § 2201, § 2205, § 2213, § 2217, § 2257, § 2264 a § 2265 občanského zákoníku a z toho, že předpokladem nároku na vznik slevy z nájemného je, že existující vada nebo poškození nájemci ztěžuje užívání bytu podstatným způsobem a sama sleva představuje určitou sankci za porušení závazku pronajímatele přenechat věc nájemci tak, aby ji mohl užívat k ujednanému nebo obvyklému účelu a v takovém stavu ji také udržovat a zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu s tím, že sleva by měla vyjadřovat svojí výší míru újmy nájemce. Ačkoli je právo na úhradu nájemného základním právem pronajímatele, pak v případě, pokud je nájemce omezen v jeho možnosti užívat předmět nájmu z důvodu na straně pronajímatele, je taktéž pronajímatel omezen ve svém právu na úhradu nájemného.

11. Soud prvého stupně přitom na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobci se na vzniku vady, tedy výskytu plísní v bytě nijak nepodíleli, jak to vyplývá ze závěrů dokazování provedeného v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 211/2019, zejména ze zde zpracovaného znaleckého posudku, kterým bylo jednoznačně zjištěno, že výskyt plísní v bytě žalobců je důsledkem chybějícího zateplení budovy, a jedná se tedy o příčinu výlučně na straně pronajímatele a nikoli žalobců jako nájemců bytu. Nejedná se tedy dle soudu prvního stupně o vadu, kterou by žalobci byli nejen schopni, ale především povinni sami odstranit, jelikož instalace zateplení budovy zcela evidentně není povinností nájemce bytu. Soud prvního stupně dále uzavřel, že vady bytu jsou takového charakteru a rozsahu, že podstatným způsobem ztěžují užívání bytu, a to i s přihlédnutím k vyššímu věku žalobců, což sebou přináší i vyšší náchylnost k respiračním onemocněním, a jde tak o byt zdravotně závadný. Uzavřel tedy, že žalobci právo na slevu z nájemného ve smyslu ustanovení § 2265 odst. 2 občanského zákoníku mají, neboť žalovaný jako pronajímatel bytu neodstranil vady bytu bez zbytečného odkladu a řádně s tím, že žalobci byly plísně a vlhkost v bytě vytýkány již nejméně od roku 2003. Odstranění příčiny vzniku plísní bylo žalovanému ale uloženo až rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 5. 2021, č. j. 4 C 211/2019-262, a závadový stav bytu tak trval nejméně 18 let. Dle soudu prvního stupně tudíž nelze dospět k závěru, že žalovaný závady odstranil bez zbytečného odkladu a řádně. Ze strany žalovaného bylo opakovaně naléháno na žalobce, aby vadu odstranili tím, že v bytě budou větrat a topit, což však samo o sobě nemohlo výskyt plísní odstranit.

12. Soud prvního stupně se zabýval rovněž rozsahem uplatněné slevy z nájemného ve výši 50 %, kdy přihlédl k tomu, že žalobci jsou v důchodovém věku a více náchylní k onemocnění, tudíž vystavení riziku onemocnění dlouhodobým bydlením ve zdravotně závadném bytě může nájemníka v seniorském věku ohrozit více než zdravého mladého člověka. Dále přihlédl k tomu, že výsledky mikrobiologických měření v bytě provedené v roce 2017 vykazují vysoce rizikové hodnoty s tím, že je vůbec otázkou, zda je takový zdravotně závadný prostor vůbec vhodný pro bydlení. Pokud v takové situaci požadoval žalovaný placení nájemného v plné výši za užívání bytu, považoval takový přístup žalovaného za minimálně rozporný s dobrými mravy, a zcela jistě rozporný s ustanovením § 2257 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož povinností žalovaného bylo byt a dům udržovat ve stavu způsobilém k užívání, což žalovaný nesplnil. Vyslovil závěr, že dle něj by za užívání takto zdravotně závadného bytu mělo být nájemné prominuto, a pokud byla žalobci požadována sleva ve výši 50 % z nájemného, jde o slevu rozumnou a zdůvodnitelnou, kdy požadovaná výše slevy odpovídá újmě žalobců, resp. ji bezpečně nepřesahuje. K tomu ještě dodal, že újmou pro žalobce jako nájemce za daných okolností není jen zdravotní riziko a případné poškození věcí a zařízení bytu, ale také to, že celá věc žalobce dlouhodobě zatěžuje formálně, kdy tito musí opakovaně psát stížnosti a urgence pronajímateli, žádat vypracování odborných zpráv a posudků, domáhat se svých práv u soudu prostřednictvím advokáta, a to dlouhodobě bezvýsledně, a to za situace, kdy žalobci jsou ve věku, kdy by si měli užívat klidu stáří, avšak musí řešit stresové situace spojené s jednou základních životních potřeb, tedy bydlení. Při svých úvahách přihlédl i k nabídce žalovaného na zajištění jiného bytu, resp. jeho výměnu, avšak uzavřel, že žalobcům nelze zazlívat, pokud tuto nabídku nepřijali, jelikož s ohledem na jejich věk by bylo stěhování do nového bydliště pro ně rovněž výjimečně stresující záležitostí.

13. Ani ve vztahu k uplatnění slevy na nájmu neshledal soud prvního stupně rozpor se zákonem, jelikož žalobci žalovanému opakovaně vytýkali, že jimi užívaný byt vykazuje značné vady v podobě výskytu vlhkosti a plísní, vše se táhlo nejméně od roku 2003 a po dobu 18 let nebyl žalovaný přes opakované naléhání žalobců schopen zajistit, aby byl byt a dům ve stavu schopném užívání, naopak byly žalobcům z jeho strany doporučovány laické postupy spočívající ve větrání nebo naopak topení. Vlastní způsob uplatnění slevy na nájmu označil soud prvního stupně sice za diskutabilní, neboť zákon upravuje, že nájemce má právo žádat slevu z nájemného, a tudíž by sleva měla být výsledkem kompromisu mezi pronajímatelem a nájemcem, přičemž žalobci o poskytnutí slevy pronajímatele nepožádali, ale jednostranně pronajímateli dopisem z 21. 9. 2017 oznámili, že počínaje říjnem 2017 budou hradit nájemné ve výši 50 % sjednané výše nájmu. Žalovaný však na tento požadavek žalobců reagoval dopisem z 18. 10. 2017, v němž oznámil žalobcům, že se slevou nesouhlasí, neboť učinil stavební úpravy vedoucí ke zlepšení stavu bytu, a je tudíž zřejmé, že i pokud by žalobci dodrželi dikci zákona a o slevu by žalovaného požádali, stejně by jim nebyla poskytnuta. Postup žalobců lze tak mít dle soudu prvního stupně za odůvodnitelný, neboť vady bytu byly ze strany žalovaného dlouhodobě ignorovány, resp. byly prováděny jen takové úpravy, které k odstranění závadového stavu nevedly. K poukazu žalovaného na nedodržení náležitých formalit při uplatnění slevy na nájemném dále soud prvního stupně uvedl, že by mohlo jít z jeho strany i o zjevné zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany ve smyslu § 8 občanského zákoníku, jelikož žalovaný dlouhodobě udržuje stav, který je v rozporu se zákonem a jeho povinností udržovat byt a dům ve stavu způsobilém k užívání s tím, že pokud by soud dlouhodobě poškozovaným žalobcům odepřel soudní ochranu v důsledku nedodržení formálního postupu při uplatnění slevy, jednal by v rozporu s principy spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá právní řád České republiky.

14. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobcům právo na slevu z nájemného vzniklo, a tudíž žalovaný nemá vůči žalobcům pohledávku z titulu neplaceného nájemného, resp. placeného v rozsahu 50 % za období od září 2017 do července 2019 ve výši 32 756 Kč, a proto tuto svoji neexistující pohledávku nemohl započíst proti pohledávce žalobců na vyplacení přeplatků za služby spojené s užíváním bytu za roky 2017 a 2018, a tudíž je žalovaný povinen tento přeplatek žalobcům v celkové výši 10 734 Kč vrátit, a to včetně žalobci žádaného úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. Pokud odvolací soud dokazování provedené před soudem prvního stupně některými listinnými důkazy, a to uplatněním přiměřené slevy z nájemného ze strany žalobců dopisem ze dne 21. 9. 2017, dopisem žalobců [příjmení] [jméno] [jméno], odbor majetku a rozvoje [územní celek], ze dne 19. 2. 2012, dopisem žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení], [stát. instituce], ze dne 17. 2. 2015 a jednostranným zápočtem žalovaného ze dne 27. 8. 2019, k němuž k dotazu odvolacího soudu žalovaný sdělil, že tento jednostranný zápočet žádnou další přílohu neobsahoval, což potvrdili rovněž žalobci, zopakoval, pak z toho důvodu, aby mohl reagovat na námitky uplatněné ze strany žalovaného v jeho odvolání a také posoudit, zda jím vůbec bylo započtení provedeno řádně a jde o platné právní jednání.

16. Odvolací soud po zhodnocení výše uvedených skutečností a s přihlédnutím k jím zopakovaným důkazům dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl v dané věci dostatečné dokazování, na podkladě takto provedeného dokazování po řádném hodnocení provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním, ze kterých tak může vycházet i odvolací soud, a nakonec i správně uzavřel, že k zániku (zrušení) pohledávky žalobců uplatněné v tomto řízení, jejíž existence byla v řízení prokázána a nebyla mezi účastníky ani sporná, jednostranným zápočtem ze strany žalovaného ze dne 27. 8. 2019 nedošlo, a tudíž je věcně správný rovněž jeho závěr o tom, že žalovaný je povinen žalobcům jimi uplatněnou pohledávku ve výši 10 734 Kč, představující nevrácený přeplatek vyúčtování služeb spojených s užíváním předmětného bytu za roky 2017 a 2018, zaplatit, pokud tak dobrovolně dosud neučinil.

17. Nad rámec toho, co uvedl soud prvního stupně ohledně toho, že k zániku (zrušení) pohledávky uplatněné žalobci v tomto řízení jednostranným zápočtem provedeným žalovaným ve smyslu ustanovení § 1982 občanského zákoníku dojít nemohlo, považuje odvolací soud za potřebné nejprve uvést ještě to, neboť tím se soud prvního stupně nezabýval, že samotné jednostranné započtení provedené žalovaným jeho dopisem ze dne 27. 8. 2019, který byl žalobcům doručen dne 28. 8. 2019, je právním jednáním neurčitým, a tedy zdánlivým ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku, k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 občanského zákoníku nepřihlíží. Je tomu tak z toho důvodu, že v rámci tohoto jednostranného započtení žalovaný jako započítávající strana použil k započtení své údajné pohledávky vůči žalobcům, jejichž součet převyšoval pasivně započítávanou pohledávku, tedy pohledávku žalobců, proti které bylo započtení uplatněno, aniž by ale kompenzační projev žalovaného obsahoval prohlášení, jímž by bylo určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení, a tedy započtením zanikne.

18. Aktivně započítávaná pohledávka žalovaného byla v tomto kompenzačním projevu vymezena jako dluh (doplatek) na nájemném ve výši 32 756 Kč za období od září 2017 do července 2019, tedy evidentně šlo o více pohledávek doplatku nájemného za jednotlivé měsíce od září 2017 až do července 2019, které jednotlivě nebyly v tomto kompenzačním projevu specifikovány, ale ve svém součtu převyšovaly pasivně započítávané pohledávky žalobců ve výši 3 593 Kč a 7 141 Kč. V kompenzačním projevu žalovaného pak nebylo uvedeno, jaké nedoplatky nájemného za jednotlivé měsíce vymezeného období od měsíce září 2017 do měsíce července 2019, případně která jejich část, jsou k započtení uplatněny, a uvedeno zde bylo pouze to, že po provedeném zápočtu dluží žalobci žalovanému rozdíl ve výši 22 022 Kč, ovšem opět bez toho, že by bylo uvedeno, o nedoplatek (dluh) za jaké měsíce se jedná. Ani z takto uvedené výše zbývajícího dluhu tedy na započítávané pohledávky není možné usoudit.

19. S ohledem na to, že započtení pohledávek nelze považovat za jiný způsob či formu splnění dluhu, nýbrž za způsob zániku nesplněného závazku, při němž dvojí plnění odpadá, nelze právní úpravu splnění dluhu ani analogicky na započtení pohledávek použít, a tudíž nelze bez určitého a srozumitelného projevu žalovaného usoudit, na jaké jeho pohledávky započteno ve skutečnosti bylo. Pokud je tedy dle názoru odvolacího soudu právní jednání žalovaného v podobě jednostranného zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 27. 8. 2019 právním jednáním neurčitým, a tedy ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku zdánlivým, ke kterému se ve smyslu ustanovení § 554 občanského zákoníku nepřihlíží, nemohlo již jen z toho důvodu k zániku (zrušení) pohledávky žalobců prostřednictvím tohoto právního jednání žalovaného dojít, a tudíž nárok žalobců na vrácení přeplatku vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za roky 2017 a 2018 stále trvá (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019).

20. Závěrem k této otázce odvolací soud dodává, že při svém rozhodování zhodnotil obsahové náležitosti jednostranného započtení ze strany žalovaného poté, co důkaz tímto jednostranným započtením při jednání odvolacího soudu zopakoval, přičemž tato otázka měla být řešena již soudem prvního stupně. Odvolací soud tedy při svém rozhodování přihlížel k tomu, co bylo ohledně tohoto jednostranného započtení tvrzeno žalovaným již před soudem prvního stupně (jakým způsobem a formou bylo provedeno) a co z důkazu tímto jednostranným započtením vyšlo najevo, a tedy vzal do úvahy pouze to, co bylo účastníkům řízení již známo. Nebylo přitom povinností odvolacího soudu, aby účastníkům sděloval svůj názor na tuto otázku a s nimi jej (předem) konzultoval a ani aby jim umožňoval uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (k tomu srovnej např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).

21. Vedle toho odvolací soud nepovažuje za chybné ani závěry soudu prvního stupně, které se týkají vzniku nároku žalobců na poskytnutí slevy z nájemného jejich dopisem ze dne 21. 9. 2017, neboť rovněž odvolací soud má za to, že lze v dané věci uplatnění slevy z nájemného ze strany žalobců hodnotit jako právní jednání odpovídající příslušným ustanovením občanského zákoníku.

22. Odvolací soud přitom v souvislosti s uplatněním nároku na slevu z nájemného ze strany žalobců vychází z toho, že za uplatnění práva na slevu z nájemného lze pokládat též oznámení nájemce, že pro (řádně vytčené) vady předmětu nájmu nebude až do jejich odstranění uhrazovat nájemné v plné výši. Zde odvolací soud vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2295/99, které byly sice přijaty ve vztahu k předchozí úpravě občanského zákoníku, tedy zákona č. 40/1964 Sb., dle názoru odvolacího soudu jsou však v otázce způsobu uplatnění práva na slevu z nájemného aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb.

23. Dále má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za to, že je třeba v poměrech posuzované věci přihlédnout k tomu, že situace týkající se závadového stavu bytu užívaného žalobci byla řešena velmi dlouhou dobu, že žalobci byly po velmi dlouhou dobu vady předmětného bytu vytýkány a také že žalovaný na tyto výtky žalobců v minulosti reagoval prováděním různých úprav v domě a bytě žalobců, které se však ukázaly jako neúčinné, jejichž prostřednictvím k odstranění závadného stavu bytu nedošlo, případně jejich prostřednictvím došlo jen ke krátkodobému účinku. V poměrech posuzované věci je tak třeba dle názoru odvolacího soudu ve shodě se soudem prvého stupně právě v tomto celkovém kontextu hodnotit rovněž vědomost žalovaného o existující vadě bytu spočívající v jeho vlhkosti a růstu plísní v něm, a také dovodit, že ačkoli se žalovaný o odstranění závadného stavu bytu pokusil, ve skutečnosti nešlo o snahy účinné, jejich prostřednictvím by k odstranění závad bytu došlo.

24. Odvolací soud přitom nesouhlasí se žalovaným, že by ohledně (ne) účinnosti jím provedených opatření nebyl ze strany žalobců informován, jelikož z dopisů žalobců ze dne 19. 2. 2012 a 17. 2. 2015 jednoznačně plyne něco jiného. Ve svém dopise ze dne 19. 2. 2012 totiž žalobci zcela zřetelně uvádějí, že růst plísní v bytě se nezastavil ani po instalování zařízení Hydropol s poukazem na to, že žalovaný věc záměrně a nekompetentně prodlužuje a hazarduje tak se zdravím žalobců s tím, že ačkoli je v evidenčním listu ohledně výše nájemného jakési snížení/zvýšení deklarováno, ve skutečnosti žádné poskytnuto není. Rovněž v dopise ze dne 17. 2. 2015 je poukazováno nejen na ignorování ze strany žalovaného dokumentu„ znalecký posudek o výskytu plísní v bytě [ulice a číslo], [obec]“ z roku 2006, ale dále je zde výslovně uvedeno, že plísně v bytě dál ohrožují zdraví, znehodnocují oblečení a jiné předměty v úložných prostorech a skříních žalobců, a že jsou takto žalobci připravováni o peníze, neboť byt s výše popsanými„ kvalitami“ je silně přeplacen. Dle názoru odvolacího soudu byl tedy žalovaný i poté, co měl podle svého prohlášení učinit vhodná opatření k zamezení vlhkosti a růstu plísní v bytě žalobců, informován o tom, že tato opatření k nápravě nevedla, že byt žalobců je i nadále zaplísněn a že v takovém případě také výše požadovaného nájemného dle žalobců stavu bytu neodpovídá.

25. Za podstatnou nepovažuje odvolací soud tu skutečnost, že žalobci byly v těchto dopisech řešeny i jiné otázky a že dopis z roku 2015 byl adresován Mgr. [jméno] [příjmení], [stát. instituce], který je podle prohlášení žalovaného tajemníkem městského úřadu, jelikož dle názoru odvolacího soudu se i prostřednictvím takového oznámení žalovanému, jako vlastníku předmětného domu a pronajímateli bytu, potřebná informace dostala.

26. Dále nelze odhlédnout od toho, že žalobci bylo tvrzeno, že vedle těchto dvou dopisů, které předložili a které se dle jejich tvrzení jako jediné dochovaly s ohledem na poškození nosiče dat žalobců, byly zde rovněž ústní intervence, zejména ze strany žalobce a) ve vztahu k této otázce, kdy o otázce hledání řešení situace žalobců vypověděla rovněž svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], a svědek [příjmení] [jméno] [jméno], zaměstnanec žalovaného, výslovně uvedl, že poté, co byl systém Hydropol v roce 2012 instalován, tak žalobce a) psal na město, že růst plísní se v bytě nezastavil, oni však byli přesvědčeni o tom, že plísně jsou způsobeny užíváním bytu, a žalobce požádali, aby v bytě větrali a řádně topili a žádná jiná opatření již nedělali. Předtím sice tento svědek ve své výpovědi uvedl, že pokud hovořil o výzvě žalobců, že měl na mysl výzvu s uplatněním slevy z nájemného, následně však vypověděl to, co shora uvedeno.

27. Dle názoru odvolacího soudu nelze tudíž souhlasit se žalovaným, že by ohledně toho, že jím přijatá opatření nebyla účinná a že závadový stav bytu jimi odstraněn trvale nebyl, což bylo v daném řízení také objektivně prokázáno předloženými měřeními a rovněž závěry přijatými v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 211/2019, tam na podkladě provedeného dokazování znaleckými posudky, nevěděl. Naopak je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že o tom věděl, avšak již dále nereagoval, neboť měl za to, že veškerá potřebná opatření provedl a že výskyt plísní je nadále důsledkem nesprávného užívání bytu ze strany žalobců, což však opětovně bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 211/2019 vyvráceno a žalovanému povinnost k nápravě závadového stavu bytu pravomocně uložena.

28. Odvolací soud tak má ve shodě se soudem prvého stupně za to, že žalobci byli oprávněni slevu na nájemném po žalovaném požadovat a že ji prostřednictvím svého dopisu ze dne 21. 9. 2017 také akceptovatelným způsobem uplatnili. V té souvislosti lze opět ve shodě se soudem prvního stupně přihlédnout i k tomu, jak žalovaný na požadavek žalobců na slevu z nájemného reagoval, tedy že rada města na svém zasedání 16. 10. 2017 uplatněnou slevu z nájemného odmítla, a to právě s ohledem na to, že dle žalovaného byly již veškeré možné a finančně dostupné stavební úpravy domu vedoucí ke zlepšení stavu bytu provedeny, a tedy žádné další kroky vedoucí k odstranění závad v bytě žalobců nebyly žalovaným navrženy, a jako jediné řešení bylo deklarováno, že žalobcům bude nabídnut jiný vhodný byt (viz dopis žalovaného ze dne 18. 10. 2017).

29. Pokud jde o výši žalobci uplatněné slevy, nelze souhlasit se žalovaným v tom směru, že by soud prvního stupně výši požadované slevy na nájmu nehodnotil, neboť je tomu právě naopak a soud prvního stupně hodnocení výše požadované slevy na nájmu s přihlédnutím ke všem okolnostem tohoto případu provedl a dospěl k závěru, že žalobci požadovanou slevu je třeba považovat za přiměřenou, resp. bezpečně nepřekračují výši slevy, na kterou by měli nárok (soud prvního stupně dokonce dovodil, že by bylo možné uvažovat o prominutí nájemného). Rozsudek soudu prvého stupně v tomto směru tedy rozhodně nepřezkoumatelný není, přičemž závěr soudu prvního stupně ohledně přiměřenosti požadované slevy na nájemném považuje odvolací soud za správný a odpovídající zjištěným skutkovým okolnostem, tedy povaze a rozsahu závad v bytě užívaném žalobci a jeho zdravotní nezpůsobilosti k užívání, věku žalobců a jejich zdravotnímu stavu.

30. Odvolací soud tedy shrnuje, že dle jeho názoru by obstál rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobcům nárok na slevu z nájemného tak, jak byl jimi uplatněn dopisem ze dne 21. 9. 2017, vznikl, a tudíž nelze v rozsahu 50 % výše nájemného nehrazeného žalobci považovat tvrzený dluh na nájemném za existující. Rovněž z toho důvodu by tak nebylo možné považovat jednostranné započtení provedené ze strany žalovaného za takové právní jednání, kterým by k zániku (zrušení) pohledávky žalobců uplatněné v tomto řízení došlo, neboť ve skutečnosti žalovaný započítávanou pohledávkou nedisponoval.

31. Pokud tedy rovněž dle názoru odvolacího soudu k zániku (zrušení) nároku uplatněného žalobci v této věci jednostranným zápočtem ze strany žalovaného nedošlo a pokud jinak existence tohoto nároku, který vychází z ust. § 2247 občanského zákoníku a zákona č. 67/2013 Sb., byla v daném řízení prokázána a nebyla mezi účastníky ani sporná, je třeba uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalovanému povinnost k zaplacení částky 10 734 Kč žalobcům uložil, a to včetně žalobci požadovaného úroku z prodlení, na který jim vznikl ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku nárok, jelikož žalovaný ve lhůtě splatnosti, které bylo v nájemní smlouvě v případě přeplatků vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu sjednáno do 15 dnů po doručení vyúčtování nájemci (k tomu srovnej také ust. § 2252 občanského zákoníku a § 7 odst. 4 zákona č. 67/2013 Sb.), přeplatek žalobcům nevrátil, a dostal se tudíž se splněním svého peněžitého závazku do prodlení. Požadovaná výše úroku z prodlení pak odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb., resp. je žalobci požadována ve výši nižší, než která by podle tohoto nařízení vlády žalobcům náležela; požadavkem žalobců byl však soud ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán.

32. Dle názoru odvolacího soud rozhodl soud prvního správně v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. rovněž o náhradě nákladů řízení, pokud úspěšným žalobcům podle tohoto zákonného ustanovení (pro první řízení odvolací užité dle § 224 odst. 1 o. s. ř.) přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení (za dobu do vyhlášení nyní napadeného rozsudku), které také správně vypočetl při zohlednění toho, jak byla žalobci jimi požadovaná náhrada nákladů řízení vyčíslena. Ostatně žalobci si odvolání proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně nepodali, tedy jen k odvolání žalovaného by odvolací soud stejně ke změně nákladového výroku v neprospěch žalovaného nepřistoupil, i pokud by se žalobcům na náhradě nákladů řízení mohlo dostat více, než kolik žádali.

33. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. v obou jeho výrocích potvrdil.

34. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že neúspěšnému žalovanému uložil povinnost úspěšným žalobcům nahradit plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, které spočívají v nákladech jejich právního zastoupení advokátem, a to za dva poskytnuté úkony právní služby v podobě vyjádření k odvolání žalovaného a účasti zástupce žalobců při jednání odvolacího soudu dne 26. 9. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu). Za tyto úkony právní služby náleží zástupci žalobců ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu odměna v jím požadované výši 1 540 Kč za jeden úkon právní služby s tím, že rovněž odvolací soud v případě stanovení odměny zástupce žalobce vycházel z požadavku žalobců, a tedy ani on nepřistoupil ke zvýšení odměny zástupce žalobce dle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu v souvislosti se zastupováním dvou osob jedním zástupcem (ostatně lze uvažovat i tak, že zastoupení dvou osob v této věci ke zvýšení náročnosti poskytované právní služby nevedlo, a tudíž správně ze strany zástupce žalobců nebylo ani požadováno). Vedle toho náleží zástupci žalobců rovněž náhrada jeho hotových výdajů ve výši 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu za každý z poskytnutých úkonů právní služby. Celkem tedy náklady žalobců v tomto odvolacím řízení představují částku 3 680 Kč, která tak byla odvolacím soudem žalovanému uložena žalobcům zaplatit, a to v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

35. Závěrem ještě odvolací soud dodává, že nepřehlédl, že soud prvého stupně opomněl rozhodnout o nákladech řízení placených státem v podobě svědečného vyplaceného svědku [jméno] [příjmení], a tudíž bude na soudu prvého stupně, aby ještě před nabytím právní moci napadeného rozsudku rozhodl o jeho doplnění ve smyslu ust. § 166 o. s. ř. právě o výrok o nákladech řízení placených státem.

Poučení