10 Co 241/2024 - 342

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Brádky a soudců JUDr. Lenky Jirglové a JUDr. Petra Erby ve věci žalobců a) [Jméno žalobce A], narozené dne [Datum narození žalobce A], bytem [Adresa žalobce A], b) [Jméno žalobce B], narozeného dne [Datum narození žalobce B], bytem [Adresa žalobce B], obou zastoupených [Jméno žalobce C], advokátkou se sídlem Pokratická 185/10, 412 01 Litoměřice proti žalovaným 1. [Jméno žalované A], narozené dne [Datum narození žalované A], bytem [Adresa žalované A], 2. [Jméno žalované B], narozené dne [Datum narození žalované B], bytem [Adresa žalované A], oběma zastoupeným [Jméno žalované C], advokátem se sídlem Hlaváčková 1334/19, 150 00 Praha, o vyklizení, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích z 28. 2. 2024, č. j. 7 C 222/2023 – 309, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II. a III. mění potud, že výše nákladů řízení činí u každého z žalobců pouze částku 19 600 Kč; jinak se v těchto výrocích i ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalované jsou povinny nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 5 944 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky v [Anonymizováno].

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem vyhověl okresní soud podané žalobě, když uložil žalovaným povinnost vyklidit a odevzdat žalobcům pozemek parc. č. [Anonymizováno] a pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], [Anonymizováno], jehož součástí je stavba [Anonymizováno], zapsané v katastru nemovitostí vedeném u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], na listu vlastnictví č. [hodnota], pro obec [adresa], k. ú. [adresa] u [Anonymizováno], a to do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Současně okresní soud zavázal solidárně žalované k povinnosti náhrady nákladů řízení každé z žalobkyň částkou 23 800 Kč v patnáctidenní lhůtě od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaných (výroky II. a III.).

2. V posuzované věci je nesporné, že žalobci jsou na základě darovací smlouvy z [datum] spoluvlastníky předmětných nemovitostí, které na základě smlouvou zřízeného břemene vloženého do katastru doživotně užívá jejich právní předchůdkyně [jméno FO] a fakticky i žalované. Ty se po vydání rozsudku okresního soudu pro obtížnost bydlení z nemovitostí již odstěhovaly, mají zde však dosud uloženy věci. Žalované se do nemovitostí nastěhovaly se souhlasem [jméno FO] v době, kdy ještě [jméno FO] nemovitosti vlastnila, pozdějšímu návrhu žalobců na uzavření nájemní smlouvy k bytu v domě ani výzvě k vyklizení nemovitostí žalované nevyhověly. Nikdy neplatily nájem, hradily však poměrnou částí náklady energií v domě. K tvrzení žalobců, že žalované užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu a k tvrzení žalovaných, že k jejich nastěhování do předmětných nemovitostí došlo v červnu roku [Anonymizováno] poté, kdy prvá žalovaná prodala svůj tehdejší byt v [Anonymizováno], [adresa] a poskytla takto získané peněžní prostředky [jméno FO], která jí přislíbila darovat polovinu domu a druhou darovat žalobcům a že když nakonec k žádnému darování nedošlo, souhlasila [jméno FO] s tím, že žalované mohou v domě zůstat bydlet bez omezení, přičemž právě výkonem bezplatného a časově neomezeného užívání v dobré víře od [Anonymizováno] do současnosti vydržely v souladu s ust. § 1260 ve spojení s § 1091 odst. 2 a § 1297 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. časově neomezené věcné břemeno užívání, jehož součástí je služebnost bytu a právo užívání společných částí domu a zahrady, provedl okresní soud dokazování. Soud prvého stupně vycházel po provedeném dokazování ze skutkového závěru, že žalované předmětné nemovitosti začaly užívat v polovině [Anonymizováno] kdy prvá žalovaná prodala svůj byt v [Anonymizováno], a to na základě souhlasu svědkyně a tehdejší vlastnice [jméno FO]. Ta však do půl roku po zahájení podnikání druhé žalované svůj souhlas s užíváním nemovitostí žalovanými odvolala ve stejné formě, jak jej učinila, tedy ústně. Druhá žalovaná začala podnikat [datum], svědkyně [jméno FO] svůj předchozí souhlas zcela zřetelně odvolala na počátku [Anonymizováno] a následně pak převedla předmětné nemovitosti právě na žalobce. Z provedeného dokazování vzal rovněž za prokázané, že prvá žalovaná zapůjčila [jméno FO] peníze získané z prodeje svého bytu k vypořádání nároků ze zaniklého SJM s bývalým manželem a že [jméno FO] tyto peníze prvé žalované vrátila. Naopak podle závěru okresního soudu z provedených důkazů nevyplynulo, že by mezi [jméno FO] a žalovanými byla, byť ústně, uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene nebo služebnosti, nebylo ani prokázáno, že by se žalované do předmětných nemovitostí nastěhovaly s příslibem, že jim tyto nemovitosti budou v budoucnu darovány. Žalované užívaly předmětné nemovitosti na základě souhlasu s užíváním ze strany [jméno FO] od [Anonymizováno] do [Anonymizováno], kdy [jméno FO] svůj souhlas odvolala. [jméno FO] a žalovanými nebyla ani v ústní formě uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, nebylo mezi nimi domluveno, jakou konkrétní část nemovitosti a na jak dlouhou dobu můžou žalované užívat, nebylo o tom vůbec hovořeno.

3. Z výše formulovaného skutkového závěru okresní soud po právní stránce dovodil, že k vydržení tvrzenému žalovanými by muselo dojít ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tedy podle § 151o odst. 1 o. z. K naplnění dobré víry přitom nestačí, když tvrzené „právo“ k nemovitosti bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž vlastník nemovitostí v jeho výkonu bránil. Nabyvatelovo přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží, musí být podloženo důvodem ospravedlňujícím k takovému přesvědčení, tedy okolnostmi svědčícími o poctivosti nabytí (např. existencí smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná apod.). Je pravdou, že právní titul užívání nemusí existovat, avšak držitel musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje, avšak za právní důvod oprávněné držby práva odpovídajícího věcnému břemeni nelze považovat ústní souhlas k výkonu takového práva (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2241/2005). Žalované nebyly se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonávají právě právo odpovídající věcnému břemeni, nebyly přesvědčeny, že jim toto právo vzniklo na základě smlouvy. Samotný souhlas [jméno FO] s užíváním nemovitostí žalovanými navíc nebyl vázán na nemovitost jako takovou ale na osobu [jméno FO] a s odvoláním jejího souhlasu k užívání nemovitostí žalovanými skončil právní důvod žalovaných dotčené nemovitosti užívat. Oprávněná držba se musí opírat především o titul způsobilý k jejímu nabytí, dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem okolnostem, ze nichž mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu titulu vzniku práva věcného břemene (rozsudky Nejvyššího soudu 22 Cdo 595/2001, 2 Cdon 1178/96). Co se týče mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., vycházejícího z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu, šlo u žalovaných o držbu ve smyslu § 1095 o. z. nepoctivou, neboť usilovaly v trvalé právo proměnit to, co jim bylo povoleno jen výprosou. Žalované předmětné nemovitosti sice užívaly po dobu delší dvaceti let ale souhlas [jméno FO] s takovým užíváním neobsáhl ani devatenáct let. Žalobci požadované vystěhování žalovaných pak ani neodporuje dobrým mravům. Obě žalované pracují, reálně si mohou opatřit jiné bydlení, prvá žalovaná navíc z prodeje své bytové jednotky obdržela v roce [Anonymizováno] částku 1,5 milionu korun.

4. Žalované napadly rozsudek okresního soudu odvoláním. [jméno FO] žalovanými a [jméno FO] byla při nastěhování žalovaných počátkem roku [Anonymizováno] ústně uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene užívání bytu (služebnost bytu) v přízemí domu a užívání společných prostor a zahrady. Minimálně do od [Anonymizováno] do [datum], kdy byl proveden zápis o vkladu vlastnického práva žalobců do katastru, byla držba žalovaných řádná, poctivá a pravá. Soud prvého stupně nepřihlédl k žalovanými tvrzeným skutečnostem a jimi označeným důkazům, neúplně tak zjistil stav věci, což jeho rozsudek činí nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Svědkyně [jméno FO] nikdy během své výpovědi samostatně a zřetelně neformulovala, že by výslovně odvolala svůj souhlas s užíváním nemovitostí žalovanými nebo je vyzvala k vystěhování, pouze druhou žalovanou vyzývala k ukončení podnikatelské činnosti. Uváděla-li svědkyně [jméno FO], že se domlouvaly s žalovanými „na normálním bydlení, společný bydlení, pro který se prostě dal využít ten byt dole,“ je zjevné, že domluva byla vázána na jasně vymezenou část nemovité věci. K důvodu stěhování žalovaných do předmětných nemovitostí se vyjádřil svědek [jméno FO], syn první žalované, který s žalovanými od roku [Anonymizováno] v předmětném domě bydlel, a to tak, že důvodem stěhování bylo to, že první žalovaná pomůže paní [jméno FO] a ta na ni potom přepíše polovinu domu, aby žalovaná nepřišla o finance, které do toho vloží. V řízení nebyla prokázána žádná výprosa, dočasnost užívání ani jiná podobná skutečnost. V situaci žalovaných zjevně musel existovat nějaký právní titul k užívání, s nímž musel být srozuměn i vlastník, právní jednání je nutné posuzovat s přihlédnutím k době, kdy bylo jednání učiněno, dnes je možná postoj paní [jméno FO] k celé věci odlišný. Dalším důkazem k tvrzení žalovaných je i nepodepsaný koncept darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene z roku [Anonymizováno], který byl pro použití mezi první žalovanou a [jméno FO] vyhotoven. Žalované neužívaly předmětné nemovitosti bezplatně, když se na základě původní dohody s paní [jméno FO] žalované podílely na údržbě nemovitostí a investicích do nich. Ust. § 988 odst. 2 občanského zákoníku zjevně nemíří na „osobní práva k věcem,“ kterými se rozumí práva obligační. Jde v něm především o práva rodinná, resp. o právo na ochranu osobnosti. Ust. § 988 odst. 2 občanského zákoníku se tedy použije např. na situaci, kdy děti vyrůstají v domě svých rodičů a přirozeně za tu dobu nemohou vydržet práva k jejich nemovitým věcem, ale nikoli za situace, kdy se sestěhují již dospělé osoby na základě vzájemné dohody. Pokud jde o soudem posuzované dobré mravy, tak prvá žalovaná jasně uvedla, že nemá finanční prostředky na pořízení jiného bydlení či jiné nemovitosti. V řízení bylo prokázáno, že žalobci fyzicky omezují žalované do značné míry při užívání části nemovité věci, vyvíjejí tlak na vystěhování žalovaných i se sedmiletým synem druhé žalované, Výpověď paní [jméno FO], ze které okresní soud vycházel, není bez dalšího zcela hodnověrná, když např. svědkyně popřela, že by žalované poskytovaly dřevo na topení, přičemž na fotografiích byl zachycen dvůr plný palivového dřeva. Odvolatelky navrhly napadený rozsudek zrušit a vrátit věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. U odvolacího jednání odvolatelky zdůraznily, že ústní smlouva s paní [jméno FO] o rozsahu časově neomezeného bydlení v nemovitostech byla sjednána naprosto určitě pokud jde o rozsah užívání, v domě bydlely přes dvacet let, což svědčí o tom, že tu nějaký právní důvod k bydlení existoval. Soud si nevyjasnil rozpor mezi výpověďmi svědkyň [Anonymizováno] a [Anonymizováno], není zřejmé, proč se přiklonil právě k tvrzením žalobců a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalované se chtěly dohodnout, chtěly najít nějaké rozumné východisko, např. určitou finanční kompenzaci za investice vložené do nemovitostí žalobců, s žalobci však nebyla řeč.

5. Žalobci se s rozsudkem okresního soudu ztotožnili a navrhli jej jako věcně správný potvrdit. Okresní soud nepochybil, vycházel-li především z výpovědi svědkyně [jméno FO], která byla z důkazního hlediska zásadní. Svědkyně se vyjadřovala spontánně, věrohodně, uzavření byť i ústní smlouvy o zřízení věcného břemene však nepotvrdila. Neobstojí ani námitka žalovaných o mimořádném vydržení práva odpovídajícího služebnosti podle § 1095 občanského zákoníku, když souhlas s užíváním nemovitostí žalovanými od [jméno FO] [Anonymizováno] let nedosáhl. [jméno FO] se vůči chování žalovaných opakovaně a důrazně ohrazovala v tom směru, že odvolala svůj souhlas s jejich bydlením a žádala nekompromisně, aby opustily nemovitost, aby odešly. Navrhovaly-li žalované provedení důkazu jakousi nahrávkou z [datum], která má dokumentovat jejich bezproblémový vztah s [jméno FO], jde o zcela nepřípustný důkaz, když [jméno FO] o pořízení této nahrávky nebyla informována. Žalobci se ohradili proti tvrzení, že by měli zneužívat vůči žalovaným svá vlastnická práva, pokud uzamkli vrata do stodoly, která je jejich majetkem, či zavřeli dveře na zahradu, jde o zcela legitimní výkon jejich vlastnických práv. Žalované měly dostatek času najít si jiné bydlení. U odvolacího jednání žalobkyně reagovala na tvrzení žalovaných o vyvíjení tlaku na komfort bydlení žalovaných u žalobců tvrzením, že vytápění domu je celé napojeno na jediný kotel, dům se nyní vytápí a je nemožné nějaký okruh vytápění uzavřít. Naopak žalované neuhradily v loňském roce podle vyúčtování ani tu část energií, které na ně v souvislosti s bydlením připadaly.

6. Odvolací soud přezkoumal k podanému odvolání rozsudek okresního soudu i řízení jeho vydání předcházející. Podané odvolání přitom důvodným neshledal.

7. Skutková zjištění v posuzované věci učinil okresní soud v dostatečném rozsahu a v součinnosti s účastníky a jejich důkazními návrhy. Zvukový záznam komunikace žalovaných se svědkyní v srpnu loňského roku lze z důvodu ochrany osobnostních práv skutečně jen těžko provést, především ale samotné zjištění, zda vztahy mezi žalovanými a svědkyní byly v srpnu loňského roku dobré či špatné jsou pro posouzení věci, kdy měla svědkyně svůj souhlas s bydlením žalovaných odvolat o zhruba rok dříve, bez významu. Podobně nadbytečné je před soudem prvého stupně přehrávat záznam o výslechu svědkyně [jméno FO], když právě soudem byla svědkyně mimo jednání za přítomnosti zástupců obou stran podrobně vyslechnuta. Svědkyně, jejíž výpověď je třeba ve vztahu ke zkoumaným otázkám hodnotit jako zásadní, se sama o sobě vyjadřovala volně a nepříliš přesně, přesto však nikoli v rozporu s odpověďmi na posléze jí kladené otázky soudem i oběma advokáty. Ve stručnosti lze shrnout, že podle této výpovědi svědkyně nabídla žalovaným od roku [Anonymizováno] nebo [Anonymizováno] bydlení ve svém domě, že místo placení nájmu můžou bydlet u ní v bytě, doba takového bydlení nebyla ani dohodnuta ani omezena, svědkyně nechtěla platit nájem, jen se dohodly na poměru úhrady za elektřinu, vodu, „prostě na tom SIPU.“ První žalovaná půjčila svědkyni peníze z prodeje svého bytu na vyplacení bývalého manžela svědkyně, nastěhování žalovaných však touto půjčkou nebylo nijak podmíněno, svědkyně nikdy neslíbila ani neslibovala prvé žalované, že jí nemovitosti nebo jejich část daruje, půjčené peníze jí ve splátkách vrátila, a to i z brigád, na které tehdy chodila. Dlouho to bylo v pořádku, pak začala druhá žalovaná podnikat, na pozemek se vozily klády, boural se dvůr, dělal se nepořádek, nikdo nic nerespektoval, když si svědkyně stěžovala, nadávali jí, chovali se k ní nehezky. Vnučka podnikala s panem [jméno FO], těžila dřevo, jezdila na pozemek těžkými auty, když jim svědkyně řekla, že s tím musejí skončit, řekli jí, aby se z toho . . . .Svědkyně trvala na tom, že s tím musejí skončit, ať vyklidí stodolu. Bylo to stále horší a horší, začali jí tam vadit, svědkyně tam s nimi už nemohla být, opakovaně jim říkala, ať se vystěhují, oni se chovali jak „mrtví brouci,“ ignorovali ji, byli arogantní a svědkyně to vyřešila tím, že nemovitosti přepsala na žalobce. Chtěla, aby se žalované vystěhovaly, nechtěla tam s nimi dál být, obávala se, že když něco neudělá, resp. nerozhodne se k převodu nemovitostí na žalobce, kteří se k ní chovají lépe, „tak je už dneska na ulici.“ 8. Výhrady nelze mít podle názoru odvolacího soudu ani k právním závěrům soudu prvého stupně, aplikujícímu, s ohledem na posouzení obrany žalovaných spočívající v tvrzení, že žalované mohou v domě zůstat bydlet bez omezení, protože právě výkonem bezplatného a časově neomezeného užívání v dobré víře od [Anonymizováno] vydržely časově neomezené věcné břemeno užívání, především vztahující se zákonná ust. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., za jehož účinnosti se měla naplnit žalovanými tvrzená vydržecí doba plynoucí od [Anonymizováno]. V souladu s ust. § 151o občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. bylo možné právo odpovídající věcnému břemenu vydržet za podmínek § 134 téhož zákona , tedy za podmínek existence nemovitosti, která může být věcným břemenem zatížena a uplynutí desetileté oprávněné držby práva odpovídajícímu věcnému břemeni, tedy v konkrétním případě užívání části nemovitosti [jméno FO] žalovanými. Konstantní judikatura soudů v posuzované otázce oprávněné držby považuje za nezbytné, že držitel je v dobré víře, že mu právo patří a současně že je v této dobré víře vzhledem ke všem okolnostem. K oprávněné dobré víře tedy nestačí jen subjektivní dobrá víra držitele. Sama skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (v daném případě užívá část nemovitostí jiného), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Způsobu aplikace vztahujících se zákonných ustanovení o vydržení práv odpovídajících věcnému břemeni do konkrétních poměrů posuzované věci soudem prvého stupně nelze podle odvolacího soudu nic zásadního vytýkat, odkázat je pro potřeby tohoto rozhodnutí možné i na již okresním soudem připomínanou judikaturu. Za nejzásadnější lze v tomto směru považovat odkaz prvostupňového soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2887/2004 (resp. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 42/87) a tam formulovanou právní větu, že nabyvatelovo přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží, že nejedná bezprávně, musí být podloženo důvodem opravňujícím k takovému přesvědčení, tedy okolnostmi o poctivosti nabytí. Dobrá víra žalovaných, měla-li být oprávněná, by se tedy musela vztahovat i k titulu, na jehož základě jim mohlo vzniknout právo odpovídající věcnému břemenu. Za takový titul pak rozhodně nelze považovat žalovanými akceptovanou nabídku tehdejší vlastnice nemovitostí užívat (rámcově) vymezené části nemovitostí . Z provedeného dokazování okresním soudem nevyplynulo (a netvrdí to ani účastnici), že by vlastnice a žalované vyhotovily nějakou listinu týkající se bydlení, že by jednoznačně vymezily rozsah takového užívání (viz svědkyně [jméno FO] . „ten byt byl dole volnější, takže se mohli přestěhovat sem, a tady to měli větší, než měli ten byt v [Anonymizováno] . .“) nebo dobu nebo trvalost takového užívání, jen je zřejmé, že doba užívání nemovitostí nebyla prohlášením ani jedné ze stran dopředu časově omezena. Žalované krom bytu v přízemí užívaly i zahradu, stodolu, pozemek k parkování a příjezdu aut, toto užívání se později mezi nimi stalo předmětem sporů, rozsah užívání však ani tehdy nebyl mezi nimi jednoznačně dohodnut. Při absenci písemné dohody, neprokázání uzavření ústní dohody o užívání části nemovitostí i neprokázání konkrétnějšího vymezení rozsahu užívání žalovanými pro případný zápis práva do katastru nemovitostí (srv. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3614/2020) nelze než sdílet negativní závěr prvostupňového soudu k žalovanými tvrzenému věcnému právu. Nad rámec již uvedeného je třeba ještě připomenout z pohledu posuzované dobré víry neomezeného budoucího užívání části nemovitostí i další tvrzení žalovaných, konkrétně že do nemovitostí [jméno FO] se nastěhovaly v očekáváném budoucím darování podílu na nich nebo (jak uvedly při odvolacím jednání), že chtěly najít v jednání s žalobci nějaké rozumné východisko, např. určitou finanční kompenzaci za investice vložené do nemovitostí žalobců. Na důvody napadeného rozsudku prvostupňového soudu lze odkázat i pokud jde o odmítnutí úvah mimořádného vydržení i při neprokázání právního důvodu držby podle § 1095 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a to pro nenaplnění dvacetileté doby užívání se souhlasem vlastnice předmětných nemovitostí. Rozsudek okresního soudu tedy je – s níže uvedenou výjimkou – věcně správný a jako takový byl odvolacím soudem potvrzen (§ 219 občanského soudního řádu).

9. Okresní soud přiznal ve věci úspěšným žalobcům každému náhradu nákladů řízení ve výši 23 800 Kč. Správně však podle účelně vynaložených nákladů řízení měla být každému z žalobců přiznána náhrada nákladů řízení jen ve výši 19 600 Kč, vycházející z celkové částky nákladů 39 200 Kč, zahrnující návrhový soudní poplatek 2x 5 000 Kč, odměnu advokátky za dva úkony právní služby po 1 500 Kč (příprava a převzetí zastoupení a podání původně samostatné žaloby [Jméno žalobce B]), 1 500 Kč za první poradu a převzetí zastoupení žalobkyně [Jméno žalobce A], účast advokátky na jednání soudu dne [datum] za 2x 1 200 Kč, účast advokátky na jednání soudu dne [datum] za 4x 1 200 Kč (jednání přesáhlo dvě hodiny), za účast advokátky při provedení důkazu mimo jednání soudu dne [datum] (2x 1 200 Kč), účast advokátky při jednání soudu dne [datum] (6x 1 200 Kč při trvání jednání více než čtyři hodiny), účast advokátky při jednání soudu dne [datum] (2x 1 200 Kč), jedenáct paušálů věcných výdajů advokátky po 300 Kč a náhradu ztráty času advokátky cestou k provedení důkazu mimo její sídlo v rozsahu čtyř půlhodin (4x 100 Kč). Změnil tedy odvolací soud v rozsahu výše přiznané náhrady nákladů řízení žalobcům výroky II. a III. rozsudku způsobem uvedeným ve výroku shora (§ 220 o. s. ř.).

10. Žalobkyně byly úspěšné i v odvolacím řízení, tedy i v této fázi řízení jim přísluší náhrada jeho nákladů (§§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř.). Jde o celkové náklady advokátky žalobců 5 944 Kč, tvořené odměnou advokátky za dva úkony právní služby spočívající ve vyjádření k podanému odvolání a v účasti advokátky při odvolacím jednání (2x 2 400 Kč), dvěma paušály věcných výdajů advokátky po 300 Kč na poskytnuté úkony právní služby, cestovními náklady advokátky 344 Kč k odvolacímu jednání z místa jejího sídla a náhradou ztráty času advokátkou v rozsahu dvou půlhodin v souvislosti s touto cestou (2x 100 Kč).