Soudní rozhodnutí (různé) · Usnesení

10 Co 244/2007

Rozhodnuto 2008-03-26

Právní věta

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25.4. 2000, sp. zn. I. ÚS 28/99 judikoval, že „Pokud evidence pozemků v podobě parcel ve smyslu shora uvedené právní úpravy existuje, pak se jedná v případě takového pozemku o věc ve smyslu právním, neboť s takto evidovaným pozemkem lze dále, při splnění některých dalších zákonem předepsaných podmínek a náležitostí, právně disponovat.“ Tento závěr lze však podle názoru krajského soudu modifikovat potud, že sama existence zpracování geometrického plánu vytváří (pouze) obligatorní předpoklad pro uvažovanou věcněprávní dispozici či k převzetí do rozhodnutí, jímž se deklaruje určitý věcněprávní vztah účastníka k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Jinak řečeno, teprve na podkladě právního úkonu listiny či jiné právní skutečnosti - např. soudního rozhodnutí, jímž se určuje vlastnické právo k určité části pozemku oddělené připojeným geometrickým plánem - jsou vytvořeny předpoklady pro (v závislosti na druhu zápisů do katastru nemovitostí) povolení vkladu či provedení záznamu dotčeného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, v němž je již reflektován vlastnický a zeměměřičsko-technický stav např. oddělení pozemku tím, že na podkladě těchto (vkladových či záznamových) listin dochází ke sledovanému zápisu rozděleného pozemku do katastru nemovitostí. Na druhé straně samotné vyhotovení geometrického plánu nebrání např. jinému rozdělení pozemku na podkladě nově vyhotoveného geometrického plánu, neboť nikoliv existence vyhotovení geometrického plánu, nýbrž až geometrický plán ve spojení s (vkladovou či záznamovou) listinou předloženou katastrálnímu úřadu vytváří předpoklad pro zápis sledované změny do katastru nemovitostí. Z tohoto pohledu proto nelze považovat za vadný žalobcem zformulovaný žalobní petit, v němž jsou identifikovány zmíněné pozemky ve shodě s vyhotoveným geometrickým plánem, jenž se pochopitelně ještě nestal ve spojení s žalobcem sledovaným soudním rozhodnutím podkladem pro příslušný zápis věcného práva do katastru.

Písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku musí vždy představovat přesvědčivý obraz postupu soudu stran zjišťování skutkového stavu a jeho právního posouzení včetně relevantního vyhodnocení námitek účastníků. Neodpovídá proto zákonu odůvodnění rozsudku, v němž soud přijímá zásadně odlišná dílčí skutková zjištění z provedených důkazů, z nichž posléze některá z těchto zjištění favorizuje, resp. přejímá do závěru o skutkovém stavu věci, jenž posléze podrobuje právní kvalifikaci.

V procesní situaci, kdy určitá skupina svědků bez vztahu k účastníkům řízení vypovídá, resp. zprostředkovává soudu právně významné informace (např. související s posouzením otázky držby předmětné části pozemků v dobré víře) k výsledku určité stavební činnosti, přičemž další skupina svědků zprostředkovávající k téže události jiné (zcela odlišné) informace má k žalobci vztah příbuzenský, přátelsky či kolegiální, je zapotřebí, aby soud velmi pečlivě vyhodnotil jednotlivé důkazní prostředky a relevantním způsobem vyložil, proč, resp. na základě jaké (logické) úvahy nakonec přisvědčuje jedné skupině těchto svědků, resp. z jakého důvodu přejímá informace od svědků, jež převážně mají k žalující straně určitý vztah, na rozdíl od druhé skupiny svědků.

Citované zákony (14)

Rubrum

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25.4. 2000, sp. zn. I. ÚS 28/99 judikoval, že „Pokud evidence pozemků v podobě parcel ve smyslu shora uvedené právní úpravy existuje, pak se jedná v případě takového pozemku o věc ve smyslu právním, neboť s takto evidovaným pozemkem lze dále, při splnění některých dalších zákonem předepsaných podmínek a náležitostí, právně disponovat.“ Tento závěr lze však podle názoru krajského soudu modifikovat potud, že sama existence zpracování geometrického plánu vytváří (pouze) obligatorní předpoklad pro uvažovanou věcněprávní dispozici či k převzetí do rozhodnutí, jímž se deklaruje určitý věcněprávní vztah účastníka k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Jinak řečeno, teprve na podkladě právního úkonu listiny či jiné právní skutečnosti - např. soudního rozhodnutí, jímž se určuje vlastnické právo k určité části pozemku oddělené připojeným geometrickým plánem - jsou vytvořeny předpoklady pro (v závislosti na druhu zápisů do katastru nemovitostí) povolení vkladu či provedení záznamu dotčeného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, v němž je již reflektován vlastnický a zeměměřičsko-technický stav např. oddělení pozemku tím, že na podkladě těchto (vkladových či záznamových) listin dochází ke sledovanému zápisu rozděleného pozemku do katastru nemovitostí. Na druhé straně samotné vyhotovení geometrického plánu nebrání např. jinému rozdělení pozemku na podkladě nově vyhotoveného geometrického plánu, neboť nikoliv existence vyhotovení geometrického plánu, nýbrž až geometrický plán ve spojení s (vkladovou či záznamovou) listinou předloženou katastrálnímu úřadu vytváří předpoklad pro zápis sledované změny do katastru nemovitostí. Z tohoto pohledu proto nelze považovat za vadný žalobcem zformulovaný žalobní petit, v němž jsou identifikovány zmíněné pozemky ve shodě s vyhotoveným geometrickým plánem, jenž se pochopitelně ještě nestal ve spojení s žalobcem sledovaným soudním rozhodnutím podkladem pro příslušný zápis věcného práva do katastru. Písemné vyhotovení odůvodnění rozsudku musí vždy představovat přesvědčivý obraz postupu soudu stran zjišťování skutkového stavu a jeho právního posouzení včetně relevantního vyhodnocení námitek účastníků. Neodpovídá proto zákonu odůvodnění rozsudku, v němž soud přijímá zásadně odlišná dílčí skutková zjištění z provedených důkazů, z nichž posléze některá z těchto zjištění favorizuje, resp. přejímá do závěru o skutkovém stavu věci, jenž posléze podrobuje právní kvalifikaci. V procesní situaci, kdy určitá skupina svědků bez vztahu k účastníkům řízení vypovídá, resp. zprostředkovává soudu právně významné informace (např. související s posouzením otázky držby předmětné části pozemků v dobré víře) k výsledku určité stavební činnosti, přičemž další skupina svědků zprostředkovávající k téže události jiné (zcela odlišné) informace má k žalobci vztah příbuzenský, přátelsky či kolegiální, je zapotřebí, aby soud velmi pečlivě vyhodnotil jednotlivé důkazní prostředky a relevantním způsobem vyložil, proč, resp. na základě jaké (logické) úvahy nakonec přisvědčuje jedné skupině těchto svědků, resp. z jakého důvodu přejímá informace od svědků, jež převážně mají k žalující straně určitý vztah, na rozdíl od druhé skupiny svědků.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem

Odůvodnění

Z odůvodnění: V záhlaví cit. rozsudkem okresní soud určil, že „vlastníkem parcely číslo 537/20 o výměře 40 m2 - druh pozemku: orná půda a parcely číslo 552/3 m2 o výměře 64 m2 - druh pozemku: trvalý travní porost, vzniklé na základě Geometrického plánu číslo: 165-77/2006, obě v okrese L., obci a katastrálním území B.“ je žalobce. Navazujícími (nákladovými) výroky pak okresní soud uložil žalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.792,50 Kč, a České republice - Okresnímu soudu v L. „prostřednictvím účtárny na zálohovaných nákladech svědečného“ částku 4.851,20 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné odvolání. Namítají (ve stručnosti shrnuto), že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a konečně že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní připomínají, že namítli formální vadu petitu, když (shora specifikované) pozemky ke dni podání žalobního návrhu (ani dosud) neexistují. V katastru nemovitostí v uvedeném katastrálním území je zapsán pozemek p.č. 552 o výměře 68 m2 (ve vlastnictví žalovaných od 10.6. 2005) a p.č. 537/16 o výměře 28911 m2 (ve vlastnictví žalovaných od 1.10. 1997). Okresní soud se s touto námitkou v rozsudku zcela nedostatečně vypořádal. Další (a zásadní) námitkou žalovaných byl odkaz na rozpor s restitučním zákonodárstvím. Žalovaní do svého vlastnictví nabyli pozemky p.č. 537/16 a 552 v katastrálním území B. jako oprávněné osoby podle restitučních zákonů. Pozemek p.č. 537/16 získali žalované do svého vlastnictví na základě smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí ve smyslu ust. § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. s vkladem vlastnického práva k 1.10. 1997. Žalobce (ani jeho předchůdci) v rámci restitučních řízení neuplatnili svůj nárok na předmětný pozemek. V případě pozemku p.č. 552 byl uplatněn postup ve smyslu ust. § 15 zákona č. 95/1999 Sb. V tomto směru žalovaní podrobně rozebírají dosah posledně cit. zákonného ustanovení a mají za to, že již z tohoto důvodu nemělo být žalobě vyhověno. Odhlédnuvše od výše uvedených námitek žalovaní zpochybňují podmínky vydržení vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům pro absenci dobré víry. Okresní soud otázku, zda zeď kopíruje původní oplocení, řešil ve prospěch žalobce, když vcelku nepřesvědčivě zdůvodnil, proč přikládá váhu svědeckým výpovědím příbuzných kamarádů, popř. kamarádů žalobce, a proč odmítá výpovědi svědků s tvrzením opačným, kteří znali místní poměry a shodně tvrdili, že při stavbě zdi došlo k posunu od původního oplocení o 2 až 3 metry. Vytýkají rovněž nalézacímu soudu, že neprovedl dokazování v jimi navrhovaném směru (výslechy svědků J. a V. B., místním šetřením) a dále, že naopak důkaz listinou - kupní smlouvou ze dne 4.4. 2005 - provedl, avšak v odůvodnění svého rozsudku se s tímto provedeným důkazem nevypořádal. Žalovaní navrhli, aby krajský soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá a že je žalobce povinen nahradit žalovaným náklady řízení (nyní již) před soudy obou stupňů. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaných odmítl uplatněnou odvolací argumentaci. Považuje napadený rozsudek okresního soudu za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení. Odvolání žalovaných nevnáší žádné nové skutečnosti, které by nebyly v průběhu řízení před soudem prvního stupně projednány jako důkaz a o kterých by nebylo v průběhu celého řízení jednáno. Je zcela zřejmé, že oba žalovaní jsou v důkazní nouzi, neboť nemohou proti rozhodnutí soudu prvního stupně nic namítat. Přestože je odvolání obsáhlé, neuvádí nic právně významného, co nebylo soudem prvního stupně při vydání rozsudku zohledněno. Okresní soud se vypořádal se všemi důkazy i právním hodnocením celé věci. Argumentace žalovaných týkající se špatného označení pozemků je zcela iracionální. Totožná situace je u další námitky žalovaných, která poukazuje na údajný rozpor s restitučními zákony. Třetí námitka žalovaných je opět toliko obecným odkazem na jakési vnitřní pocity či přesvědčení a hodnocení jednotlivých důkazů. Krajský soud, aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.), dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady ani pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozsudku a že tudíž nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení, a to z těchto důvodů. Okresní soud v posuzované věci rozhodoval o tzv. určovací žalobě, kterou se žalobce domáhal vydání rozsudku, jenž by deklaroval žalobcem tvrzený věcněprávní vztah - určení vlastnického práva k pozemkům p.č. 537/20 a p.č. 552/3 v katastrálním území B. Po provedeném dokazování okresní soud (ve stručnosti shrnuto) nakonec žalobě vyhověl, maje za to, že vlastnické právo ke shora uvedeným pozemkům žalobce nabyl vydržením. Z formálně procesního hlediska lze v tomto směru vytknout okresnímu soudu, že zcela pominul dosah účinků, jež napadené rozhodnutí má - vzhledem k obsahu jeho výrokové části - vyvolat. Rozsudek, jímž se deklaruje určitý věcněprávní vztah k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, totiž představuje tzv. záznamovou listinu, podle které se příslušné věcné právo k nemovitosti (v intencích rozsudečného výroku a s vazbou na dále cit. právní předpisy z katastrální materie) zapisuje do katastru nemovitostí (§ 7 odst. 1, odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). V případě, že předmětem např. určení vlastnického vztahu z titulu vydržení má být pouze určitá část pozemku, je nezbytné stávající pozemek oddělit o tu jeho část, jež se (podle žalobního tvrzení) stala předmětem vydržení. Takový geometrický plán pak musí tvořit neoddělitelnou součást rozsudku, podle něhož má být proveden příslušný zápis (v tomto případě ve formě záznamu) do katastru nemovitostí, neboť jde o zákonný požadavek v případě rozdělení pozemku (srov. § 5 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, v platném znění). V dané věci okresní soud však (realizací poučovací povinnosti) nevedl žalobce k tomu, aby navrhoval žádanou věcněprávní deklaraci s osvětlenou vazbou na zpracovaný geometrický plán, resp. okresní soud vydal rozsudek, jímž se sice deklaruje vlastnický vztah žalobce k předmětným pozemkům, ovšem při absenci geometrického plánu neoddělitelně připojeného k cit. rozsudku, tak aby toto soudní rozhodnutí vskutku představovalo zmíněnou tzv. záznamovou listinu, na jejímž podkladě by příslušný katastrální úřad mohl ve smyslu ust. § 7 a násl. zákona č. 265/1992 Sb.) provést předmětný zápis ve formě záznamu do katastru nemovitostí (tj. aby byl žalobce jako vlastník zmíněných pozemků zapsán v katastru nemovitostí a byl tak učiněn soulad s tzv. právní realitou). Tento nedostatek je proto nezbytné v dalším řízení odstranit. K odvolací námitce žalovaných, že v žalobním petitu označené (a do napadeného rozsudku z takto zformulovaného petitu převzaté) pozemky „ke dni podání žalobního návrhu ani dosud neexistují“, lze uvést následující. Pojem „věc“ právní řád České republiky nedefinuje. Podle ustanovení § 119 obč. zák. je věc jako předmět občanskoprávních vztahů konkretizována pouze tak, že věci jsou movité a nemovité. Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Pojem pozemku je stanoven v ustanovení § 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb. jako část zemského povrchu od sousedních částí hranicí územní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popř. rozhraním způsobu využití pozemků. Ve smyslu ust. § 27 písm. b) cit. katastrálního zákona parcelou je pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem. Z ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) cit. zák. v katastru se evidují pozemky v podobě parcel. S ohledem na tuto vyloženou právní úpravu např. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25.4. 2000, sp. zn. I. ÚS 28/99 judikoval, že „Pokud evidence pozemků v podobě parcel ve smyslu shora uvedené právní úpravy existuje, pak se jedná v případě takového pozemku o věc ve smyslu právním, neboť s takto evidovaným pozemkem lze dále, při splnění některých dalších zákonem předepsaných podmínek a náležitostí, právně disponovat.“ Tento závěr lze však podle názoru krajského soudu modifikovat potud, že sama existence zpracování geometrického plánu vytváří (pouze) obligatorní předpoklad pro uvažovanou věcněprávní dispozici či k převzetí do rozhodnutí, jímž se deklaruje určitý věcněprávní vztah účastníka k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Jinak řečeno, teprve na podkladě právního úkonu listiny či jiné právní skutečnosti - např. soudního rozhodnutí, jímž se určuje vlastnické právo k určité části pozemku oddělené připojeným geometrickým plánem - jsou vytvořeny předpoklady pro (v závislosti na druhu zápisů do katastru nemovitostí) povolení vkladu či provedení záznamu dotčeného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, v němž je již reflektován vlastnický a zeměměřičsko-technický stav např. oddělení pozemku tím, že na podkladě těchto (vkladových či záznamových) listin dochází ke sledovanému zápisu rozděleného pozemku do katastru nemovitostí. Na druhé straně samotné vyhotovení geometrického plánu nebrání např. jinému rozdělení pozemku na podkladě nově vyhotoveného geometrického plánu, neboť nikoliv existence vyhotovení geometrického plánu, nýbrž až geometrický plán ve spojení s (vkladovou či záznamovou) listinou předloženou katastrálnímu úřadu vytváří předpoklad pro zápis sledované změny do katastru nemovitostí. Z tohoto pohledu proto nelze považovat za vadný žalobcem zformulovaný žalobní petit, v němž jsou identifikovány zmíněné pozemky ve shodě s vyhotoveným geometrickým plánem, jenž se pochopitelně ještě nestal ve spojení s žalobcem sledovaným soudním rozhodnutím podkladem pro příslušný zápis věcného práva do katastru. Odvolací soud nesdílí také námitku žalovaných vycházející z argumentace, že v daném případě vydržení pro specialitu právního režimu ve smyslu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, nepřichází v úvahu, neboť žalobce měl ve lhůtě stanovené cit. zák. vůči Pozemkovému fondu uplatnit námitku svého vlastnického práva k předmětným pozemkům, což neučinil. Zde je třeba na adresu žalovaných připomenout, že právní režim obsažený v ust. § 15 cit. zákona se týká „převodu zemědělského pozemku, u něhož vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí nelze doložit listinnými doklady nebo ze zápisu v Katastru nemovitostí vyplývá, že vlastník není znám“. Z těchto důvodů proto zákonodárce v rámci ust. § 15 cit. zákona stanovil podmínky, za nichž se může osoba uplatňující vlastnické právo k těmto pozemkům, u nichž vlastnické právo (z různých důvodů) nebylo možno doložit, případně u pozemků, u kterých - vycházeje ze zápisů v katastru nemovitostí - není znám vlastník, dovolávat svého vlastnického práva, včetně řešení situací, kdy po uplynutí zákonné lhůty (třetí) osoba právně relevantním způsobem uplatní své vlastnického právo, a v takovém případě jí přísluší předmětná finanční náhrada. Protože se v této věci nejednalo o pozemky, u nichž by absentoval v katastru nemovitostí příslušný zápis vlastnického práva, resp. o pozemky, u nichž nebylo možno vlastnické právo výše vymezeným způsobem doložit, je zjevné, že v tomto směru uplatněná odvolací argumentace je lichá. Odhlédnuvše od shora uvedeného nutno konstatovat, že napadený rozsudek - řešící otázku originárního nabytí vlastnického práva k vymezeným pozemkům při žalobní konstrukci (ve stručnosti zrekapitulováno), že žalobce a dříve jeho právní předchůdci po právně relevantní dobu v dobré víře měli v držbě (geometrickým plánem) vymezené části pozemků ohraničených (dříve dřevěným, poté drátěným a nakonec v téže hranici zděným) plotem - je pro vnitřní rozpornost okresním soudem přijatých dílčích skutkových zjištění nepřezkoumatelný. Jak totiž vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, okresní soud na straně jedné např. z výpovědí (níže cit.) svědků učinil skutkové (jinak nepochybně pro meritorní rozhodnutí zásadně významné) zjištění, že: „zděný plot se rozhodně stavěl na hranici původního“ (výslech svědka M. L.), „ohledně plotu-dříve zde byly dřevěné plaňky-jak nyní stojí zeď, tak šel také plot-s ním nikdo nehýbal“ (výslech svědka V. S.), „zděný plot je na stejném místě jako byl původní dřevěný“ (výslech svědka R. Č.), „zděný plot-stojí na stejném místě jako dříve dřevěný-“, přičemž v témže rozsudku současně po provedeném dokazování (tedy vnitřně rozporně k výše cit.) přijímá rovněž dílčí skutková zjištění, že: „zeď je nyní posunutá asi o 3 metry“ (výslech svědka L. D.), „zděný plot tak není na původním místě jako byl dřevěný“ (výslech svědka O. Ch.), „postavil zděný plot-mimo původní pozemek asi o 2 metry směrem do pole, kde dříve byl plot plaňkový, pak drátěný“ (výslech svědka V. P.) atd. Pokud tedy otázka verifikace toho, zda žalobce postavil či nikoliv v původních hranicích bývalého dřevěného, resp. později drátěného plotu nový zděný plot má relevantní význam na posouzení otázky držby předmětné části pozemku, neboť příp. závěr, že výstavbou nového plotu za hranicí jeho původního by mohla být vytěsněna dobrá víra při držbě pozemků coby esenciální podmínka vydržení, je závěr o skutkovém stavu věci v napadeném rozsudku založen na zásadně odlišných (dílčích) skutkových zjištěních. Takový rozsudek se pro vyložené vady stává ovšem nepřezkoumatelný. Podle ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Jak vyplývá z konstantní judikatury a odborné právní literatury, v ustanovení § 157 odst. 2 občanský soudní řád stanoví obsahová (zákonná) kritéria písemného vyhotovení rozsudku, která je třeba dodržet. Tento zákonný požadavek řádného zdůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých nebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah okresního (nalézacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. (k témuž závěru dospěl odvolací soud např. ve svém usnesení ze dne 18.12. 2007, sp. zn. 10 Co 819/2007) Z hlediska shora vytčené judikatury je povinností soudu při sepisu písemného vyhotovení rozsudku respektovat shora vyložená zákonná kritéria. Z odůvodnění rozsudku musejí tedy přesně, určitě a srozumitelně vyplývat - v logické návaznosti a s hodnotící vazbou k jednotlivým důkazům - skutková zjištění, která (v souhrnu) vytvářejí skutkový nález soudu (závěr o skutkovém stavu), po němž následuje jeho právní posouzení (z hlediska soudem aplikované právní normy, pakliže zjištěné skutečnosti jsou subsumovatelné pod přísl. právní normu; nelze-li takové podřazení zjištěného skutku učinit z důvodu, že žádná právní norma na danou věc není aplikovatelná, je třeba i tuto skutečnost v rozsudku odpovídajícím způsobem vyložit). Z povahy věci přitom vyplývá, že dílčí skutková zjištění z jednotlivých důkazních prostředků nemohou být v rozsudku protichůdná, nesrozumitelná, nýbrž naopak musejí vytvářet skutkovou jednotu. Odůvodnění rozsudku tedy musí představovat přesvědčivý obraz postupu soudu stran zjišťování skutkového stavu a jeho právního posouzení včetně relevantního vyhodnocení, resp. vypořádání se s námitkami účastníků. Neodpovídá proto zákonu odůvodnění rozsudku, v němž soud přijímá zásadně odlišná dílčí skutková zjištění z provedených důkazů, z nichž posléze některá z těchto zjištění favorizuje, resp. přejímá do závěru o skutkovém stavu věci, jenž posléze podrobuje právní kvalifikaci. K takovému postupu - jak již shora byl in concreto osvětleno - došlo i v posuzované věci, byť je zjevné, že okresní soud provedl v dostatečném rozsahu dokazování. Ačkoliv v rozsudku okresní soud velmi obšírně hodnotí provedené důkazy se zjevnou snahou dostát zákonnému limitu ve smyslu ust. § 132 o.s.ř., přičemž odvolacímu soudu v tomto směru nepřísluší „hodnotit hodnocení“ učiněné nalézacím soudem, aniž by přistoupil k předmětnému dokazování (např. v případě výslechu svědků), nelze si v dané věci nepovšimnout, že u svědků, kteří vypovídali o tom, že předmětný plot nebyl postaven v původních hranicích, se okresní soud spokojil s jejich místy strohou odpovědí, aniž by se pokusil zjistit od těchto svědků další informace, jež by mohly být pro meritorní rozhodnutí zásadně významné. Přitom právě u těchto svědků nebyl osvědčen žádný (kolegiální, přibuzenský či jiný vztah), takže bylo namístě posuzovat objektivitu jejich výpovědí i ve vztahu k dalším okolnostem případu. V tomto směru se nabízelo od svědků verifikovat, v jakém časovém úseku, resp.s jakou frekvencí (a tedy znalostí místních podmínek, resp. dotčené lokality) procházeli daným úsekem, a to za účelem posouzení, zda svědci vypovídají o předmětné události (ať již jde o vlastní výstavbu zděného plotu či pouze o znalost, resp. zaregistrování až výsledku této stavební činnosti) s konkrétní znalostí, přičemž skutečnost, že svědci nejsou schopni nyní přesně identifikovat případné rozšíření oplocení novým zděným plotem, nemusí ještě jít na vrub sdělovaných informací k dalšímu vyhodnocení nalézacím soudem ve smyslu ust. § 132 o.s.ř. V naznačené procesní situaci proto nezbývá okresnímu soudu, než tuto dílčí absenci napravit a vzhledem k odvolací námitce žalovaných (viz na č.l. 113 druhý odstavec jejich odvolání) také posoudit, zda u některých svědků nepřistoupit k doplnění dokazování se zaměřením na zjištění dalších a pro rozhodnutí zásadně významných okolností. Jestliže totiž určitá skupina svědků bez vztahu k účastníkům vypovídá, resp. zprostředkovává soudu právně významné informace (zde zjevně související s posouzení otázky držby předmětné části pozemků v dobré víře) k výstavbě zděného plotu či výsledku této stavební činnosti, přičemž další skupina svědků zprostředkovávající k téže události jiné (např. zcela odlišné) informace má k žalobci vztah příbuzenský, přátelsky či kolegiální, je nasnadě, že je zapotřebí velmi pečlivě vyhodnotit jednotlivé důkazní prostředky a relevantním způsobem vyložit, proč, resp. na základě jaké (logické) úvahy soud nakonec přisvědčuje jedné skupině těchto svědků, resp. z jakého důvodu přejímá informace od svědků, jež převážně mají k žalující straně určitý vztah (svědkyně M. S. je matkou žalobce, svědek M. L. je „kamarádem“ žalobce, svědek V. S. je strýcem žalobce, svědek R. Č. podle svého prohlášení „zná oba účastníky“, svědek D. T. je kolegou žalobce, s nímž pracuje). Okresní soud v odůvodnění rozsudku se sice vypořádá s touto problematikou, ale podle názoru odvolacího soud ne zcela dostatečně, resp. logicky, neboť je jakoby upřednostňována skupina svědků mající určitý vztah k žalobci s argumentací, že znají podrobněji dané poměry, zatímco druhá skupina svědků tvrdících v zásadě opak, byla bez vztahu k žalobci, resp. účastníkům, takže bylo třeba se velmi pečlivě vypořádat s takto zásadně rozpornými zjištěními mezi danými skupinami svědků. Za takové vytěsnění z pohledu logických zásad nelze však považovat za dostačují závěr, který soud je prezentován v napadeném rozsudku na č.l. 109 dole. Ze všech shora vyložených důvodů byl proto napadený rozsudek dle § 219a odst. 1 písm. a), písm. b) o.s.ř. zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude přihlédnuto k vytčeným vadám, jakž i námitkám žalovaných v odvolání, které ve vztahu k jejich charakteru „přetrvávají“ a přesouvají se tak opět do nalézacího řízení. Okresní soud v dalším rozhodnutí rozhodne též o nákladech tohoto odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.