10 CO 26/2023 - 490

Rubrum

Krajský soud v Plni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: ; [anonymizována dvě slova] [obec], [IČO] sídlem [adresa] [pojišťovna], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu škody na zdraví, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 9. 2022, č. j. 18 C 338/2018-449, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v částech odvoláním dotčených, tj. ve výroku I., II., III. a VI., potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 18 C 338/2018-449, zamítl žalobu o zaplacení částky představující náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 500 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 16. 5. 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky představující náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 10 000 Kč měsíčně, a to vždy k 15. dni v měsíci (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky představující náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 10 000 Kč měsíčně zpětně od 16. 5. 2017 spolu se zákonným úrokem z prodlení od 16. 5. 2017 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení částky představující náhradu nákladů spojených s léčením spolu s úrokem z prodlení od 16. 5. 2017 do zaplacení (výrok IV.), zamítl žalobu o zaplacení částky představující bolestné spolu se zákonným úrokem z prodlení od 16. 5. 2017 do zaplacení (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok VI.).

2. Proti tomuto rozsudku podala si žalobkyně včasné odvolání prostřednictvím své zástupkyně podáním ze dne 8. 11. 2022, které následně k výzvě soudu prvního stupně podáním ze dne 20. 12. 2022 prostřednictvím své zástupkyně také doplnila. Odvolání bylo výslovně podáno jen proti výrokům I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, kterými byla zamítnuta žaloba žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Žalobkyně přitom namítla, že v řízení před soudem prvního stupně navrhovala k prokázání svých tvrzení celou řadu důkazů, ovšem část těchto důkazů soud prvního stupně vůbec neprovedl, a s ohledem na to nebyl skutkový stav náležitě zjištěn, tedy nebyl zjištěn v takovém rozsahu, aby soud prvního stupně mohl dospět k těm závěrům, ke kterým nakonec dospěl. Napadený rozsudek je tak dle žalobkyně minimálně předčasný, ovšem dle názoru žalobkyně i nesprávný. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že se na rozdíl od žalobkyně zcela ztotožňuje se závěry a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, je přesvědčena, že odvolání žalobkyně je zcela nedůvodné, a proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil.

4. Vedlejší účastnice na straně žalované v rámci svého vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že nepovažuje odvolání podané žalobkyní za důvodné a plně se ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně. Poukázala přitom na to, že postup lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe je třeba hodnotit tzv. ex ante, tedy na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování s tím, že z provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [příjmení], včetně jejího výslechu, vyplynulo, že medicínské postupy pro určování diagnózy nebyly ze strany žalované porušeny, ale naopak celý tým dermatovenerologického oddělení podílející se na vyšetření žalobkyně u žalované provedl před předáním pacientky dermatoložce [anonymizováno] [příjmení] všechna základní dostupná vyšetření k určení a potvrzení diagnózy. Byla to poté [anonymizováno] [příjmení], která měla vysvětlit žalobkyni její diagnózu, prognózu i léčbu a také pravidelně žalobkyni dispenzarizovat s tím, že znalkyně rovněž zdůraznila, že onemocnění není nikdy stanoveno z jednorázového vyšetření a ohled je nutné brát i na skutečnost, že se během času onemocnění vyvíjí. Je to přitom lékař, v jehož péči pacient je, který odpovídá za stanovení a průběh léčby, a pokud si vyžádá jiné či doplňující vyšetření, je na jeho odpovědnosti a úvaze stanovení správné diagnózy a následného individuálního léčebného postupu, a to vždy při znalosti všech aspektů dosud probíhající léčby. Žalovaná se ovšem na léčbě žalobkyně nikdy nepodílela, stejně jako nečinila závěry stran konečné diagnózy a následně zvolené medikace, tudíž její léčbu nebyla schopna ovlivnit. Dále vedlejší účastnice na straně žalované připomněla, že při posuzování odpovědnosti poskytovatele zdravotních služeb je zapotřebí uvažovat, že ne jakákoli újma na zdraví způsobená nesprávnou diagnózou či léčebným zákrokem je způsobilá založit odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb, ale jen taková, která byla způsobena postupem non lege artis. Ani sama vada v diagnóze nutně nezakládá odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb, neboť chyba v diagnóze sama o sobě ještě nemusí mít charakter nedbalosti nebo jednání non lege artis. Tento charakter může být shledán až v případě, kdy nesprávná diagnóza je důsledkem závažného porušení postupu pro její určování, například v důsledku bezdůvodného nevyužití dostupných diagnostických metod. V poměrech posuzované věci, ve které jde o tvrzenou újmu na zdraví žalobkyně a zdravotní péči (diagnostickou) ze strany žalované, je tak otázkou, zda právem kvalifikovaná okolnost a vzniklá újma na straně žalobkyně jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. V daném sporu bylo ovšem jednoznačně prokázáno, že medicínské postupy pro určování diagnózy nebyly ze strany žalované porušeny, ale naopak ze strany žalované byla provedena před předáním pacientky dermatoložce [anonymizováno] [příjmení] všechna základní dostupná vyšetření k určení a potvrzení diagnózy a tedy odpovědnou za následnou léčbu byla [anonymizováno] [příjmení], která měla žalobkyni ve své péči, a tudíž žalovaná nemůže být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu či škodu, která měla žalobkyni vzniknout. Odvolání žalobkyně je tedy dle vedlejší účastnice na straně žalované zcela nedůvodné, a proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil, přičemž žádala rovněž přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Uvést je dále třeba, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno také samotnou žalobkyní, a to jejím elektronickým podáním ze dne 4. 11. 2022, ve kterém vyjádřila svůj nesouhlas s (celým) rozsudkem soudu prvního stupně. Takto žalobkyní podané odvolání bylo učiněno prostřednictvím e-mailu dne 7. 11. 2022, který však neobsahoval elektronický podpis žalobkyně, stejně tak nebyl připojen elektronický podpis žalobkyně ani na příloze e-mailového podání, tedy na vlastním textu odvolání ze dne 4. 11. 2022. Odvolání žalobkyně tedy neproběhlo v systému datových schránek a nebylo opatřeno ve smyslu § 6 zákona č. 297/2016 Sb. ani uznávaným elektronickým podpisem žalobkyně. Toto elektronické podání žalobkyně dále nebylo z její strany doplněno nejpozději do tří dnů předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění, kdy za takové podání nelze považovat podání učiněné zástupkyní žalobkyně dne 8. 11. 2022, jelikož podání zástupkyně žalobkyně učiněné za žalobkyni bylo podáním jiného znění. S ohledem na to, že odvolání žalobkyně ze dne 4. 11. 2022, které je třeba považovat za písemné podání obsahující návrh ve věci samé učiněné v elektronické podobě, které nebylo podepsáno způsobem předpokládaným v ust. § 42 odst. 3 o. s. ř., nebylo ve lhůtě nejpozději do tří dnů doplněno předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění, soud k němu v souladu s ust. § 42 odst. 2 o. s. ř. nepřihlíží. K odvolání podanému žalobkyní jako k podání zahajujícímu odvolací řízení nemohlo být tedy ze strany odvolacího soudu přihlíženo. Stejně tak nelze k tomuto podání žalobkyně přihlížet ani jako k podání, kterým by snad mělo být zahájeno řízení ohledně požadavku žalobkyně na náhradu újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení v této věci, který je v tomto podání zmíněn, neboť v tomto rozsahu by opět šlo o podání obsahující návrh ve věci samé, které nebylo doplněno. V rámci tohoto odvolacího řízení by se však odvolací soud nemohl takovým požadavkem žalobkyně zabývat v žádném případě, neboť takový požadavek předmětem řízení před soudem prvního stupně nebyl.

6. Odvolací řízení tedy bylo v dané věci zahájeno až na podkladě řádně podaného odvolání ze strany žalobkyně prostřednictvím její zástupkyně podáním ze dne 8. 11. 2022, kdy v upřesnění takto podaného odvolání ze dne 20. 12. 2022 byl jednoznačně vymezen rozsah napadení rozsudku soudu prvního stupně, který po uplynutí lhůt k odvolání nemohl být již také účinně změněn (viz § 205 odst. 4 o. s. ř.), tedy ani prostřednictvím odkazu zástupkyně žalobkyně na odvolání podané přímo žalobkyní v rámci odvolacího jednání. I pokud by tedy takový odkaz byl tímto způsobem míněn (jako rozšíření rozsahu napadení rozsudku soudu prvního stupně), nemohlo by být k rozšíření rozsahu napadení rozsudku soudu prvního stupně stejně přihlíženo v souladu s ust. § 41a odst. 3 o. s. ř., jelikož by šlo o úkon po uplynutí lhůty k odvolání nepřípustný. Pokud tedy zástupkyně žalobkyně při jednání odvolacího soudu na toto odvolání žalobkyně odkázala, pak odvolací soud mohl jeho obsah zohlednit pouze jako doplnění odvolacích důvodů (viz § 205 odst. 3 o. s. ř.) v rozsahu námitek uplatněných přímo žalobkyní v tomto podání. Tyto námitky žalobkyně ovšem odpovídají těm odvolacím důvodům, které byly uplatněny již v odůvodnění odvolání žalobkyně podaného prostřednictvím její zástupkyně, jelikož rovněž žalobkyně namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci a nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, pokud dle svého přesvědčení předložila dostatek důkazů prokazujících její tvrzení ohledně stanovení chybné diagnózy ze strany žalované na podkladě odebraných biopsií, ze které bylo vycházeno dalšími ošetřujícími lékaři žalobkyně, a v důsledku toho byla jimi nastavena nesprávná léčba žalobkyně, která vedla k poškození jejího zdraví, a tedy nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalované nedošlo k porušení postupu pro určení její diagnózy a k protiprávnímu jednání, kdy rovněž vyjádřila své nepochopení, proč byl vypracován znalecký posudek v její neprospěch. Sama žalobkyně pak odvolací soud žádala o prošetření věci a vydání nového a spravedlivého rozhodnutí.

7. Odvolací soud tak na podkladě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně pouze v napadených výrocích I. až III., kterými byla zamítnuta žaloba žalobkyně na náhradu za ztížení společenského uplatnění a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a rovněž ve výroku VI. ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť v tomto případě jde o výrok závislý na výrocích ve věci samé, jakož i řízení, které vydání rozsudku soudu prvního stupně předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně v tom rozsahu, jak výše již vyložil, k vyjádření žalované a vedlejší účastnice na straně žalované k němu, a poté, co ve věci konal dne 20. 4. 2023 jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně za důvodné považovat nelze.

8. Pokud jde o řízení předcházející vydání napadeného rozsudku, postačuje uvést, že žalobkyně se v dané věci domáhala vůči žalované řady nároků z titulu náhrady újmy (škody) na zdraví, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávně stanovené diagnózy jejího onemocnění ze strany žalované v roce 2007. Po provedených upřesněních a dispozicích s podanou žalobou žalobkyně žádala přiznat právě ty nároky, o kterých bylo soudem prvního stupně v napadeném rozsudku rozhodnuto s tím, že k dotazu odvolacího soudu prostřednictvím své zástupkyně žalobkyně upřesnila, že její požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který byl z její strany rozčleněn do dvou žalobních žádání a takto bylo také soudem prvního stupně o tomto nároku rozhodnuto, představoval ve svém souhrnu nárok na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 10 000 Kč měsíčně s účinností od 16. 5. 2017 do budoucna, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci. Odvolací soud se přitom s ohledem na rozsah napadení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ze strany žalobkyně zabýval pouze nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 16. 5. 2017 do budoucna. Žalovaná i vedlejší účastnice na straně žalované s podanou žalobou nesouhlasily a namítaly, že žalovaná odpovědnost za újmu (škodu) tvrzenou na straně žalobkyně nenese. V podrobnostech k obsahu stanovisek účastníků v řízení před soudem prvního stupně odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

9. Soud prvního stupně ve věci konal celkem pět jednání s tím, že první jednání konané dne 9. 7. 2020 nebylo zahájeno, tedy až při dalším jednání konaném dne 10. 6. 2021 bylo poskytnuto poučení žalobkyni ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. a stejně tak poučení všem účastnicím tohoto řízení ve smyslu ust. § 118b o. s. ř. s poskytnutím lhůty k doplnění tvrzení a důkazů, která jimi byla využita. Soud prvního stupně dále provedl při jednáních dokazování listinnými důkazy v rozsahu zdravotnické dokumentace žalobkyně u žalované za období od 7. 3. 2007 do 23. 5. 2007 a ze dne 13. 2. 2017, a dále k důkaznímu návrhu účastnic nechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, specializace dermatovenerologie znalkyní [příjmení] [jméno] [příjmení], [příjmení], ze dne 20. 2. 2022, který k důkazu rovněž provedl a znalkyni také prostřednictvím videokonference při jednání dne 23. 9. 2022 vyslechl. Dále při tomto jednání provedl žalobkyní navržené důkazy k prokázání aktuální sociální a majetkové situace žalobkyně, a to ve vztahu k navrhované aplikaci ust. § 150 o. s. ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

10. Na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla v roce 2007 pacientkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], dermatologie [obec], ke které přišla s kožním nálezem, dermatózou. Tato lékařka odeslala žalobkyni do [anonymizována tři slova] [obec] k provedení kožní biopsie, která měla upřesnit, o jaké kožní onemocnění se u žalobkyně jedná. Žalobkyně byla [anonymizováno] [jméno] [příjmení], lékařkou žalované, vzhledem k nálezu dne 7. 3. 2007 pozvána na indikační seminář, který dne 19. 3. 2007 proběhl, přičemž na tomto indikačním semináři dermatovenerologové žalované rozhodli, jaká další vyšetření žalobkyně provedou. V tentýž den byla u žalobkyně provedena biopsie (chirurgické odstranění částí kůže), a to s ohledem na anamnézu žalobkyně k vyloučení kožních onemocnění v podobě necrobiosis lipoidica, granuloma annulare a lupus erythematodes. Odebraná tkáň byla histologicky zhodnocena [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], dne 20. 3. 2007, se závěrem, že jde nejspíše o chronický lupus erythematodes, přičemž na základě toho bylo dermatology indikováno vyšetření přímou imunofluorescencí jak z osluněné, tak z neosluněné nepostižené kůže a navíc byly provedeny rovněž základní odběry a autoimunita. Dne 30. 3. 2007 byla žalobkyně opětovně vyšetřena, a to [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která po zjištění obtíží udávaných žalobkyní a na základě výsledků histologie uzavřela, že se nejspíše jedná o chronický lupus erythematodes. Následně jí byly odebrány krevní vzorky a žalobkyně byla objednána na další biopsii dne 22. 5. 2007 z pravého předloktí a odběr PIF osluněné a neosluněné kůže. Biopsie (histologie) [číslo] 2007 z pravého předloktí ukázala na epidermis spíše rozšířenou, jinak beze změn, s dilatovanými kapiláry v koriu s nevýrazným infiltrátem, kdy v nálezu dominoval periadnexální infiltrát lymfocytární s fibrotizací vaziva v okolí až jizvením, s uvedením diagnózy R21. V případě druhé odebrané biopsie – přímé imunofluescence (histologie [číslo] 2007) byly potvrzeny v ložisku na předloktí na osluněné kůži nepostižené C3 granulomatózní uloženiny pod epidermis a na nepostižené kůži neosluněné byl nález nevýrazný, jen zvýrazněná junkce. Tyto výsledky byly žalovanou předány [anonymizováno] [jméno] [příjmení], dermatoložce z [obec], která o vyšetření žalobkyně požádala, ovšem údaje o následné léčbě žalobkyně nebyly s ohledem na skartaci dokumentace zjištěny (zdravotnickou dokumentaci žalobkyně vedenou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se soudu prvního stupně opatřit nepodařilo, jelikož ta podle sdělení této lékařky byla v té době již skartována).

11. Dále soud prvního stupně ze znaleckého posudku vypracovaného znalkyní [příjmení] [příjmení], [příjmení], a zjistil, že jakékoli medicínské postupy pro určování diagnózy žalovanou porušeny nebyly, naopak byla provedena všechna základní dostupná vyšetření k určení a potvrzení diagnózy a další terapii v odesílající dermatovenerologické ambulanci s tím, že vyšetření provedená žalovanou patří mezi základní vyšetření při podezření na chorobu lupus erythematodes, kdy žalobkyně měla obtíže, které se u tohoto onemocnění na kůži vyskytují, přičemž tato vyšetření podezření na tuto chorobu potvrdila. Ovšem tato diagnostika ze strany žalované měla podle znalkyně navést ošetřující dermatoložku na možnost nebo určitou pravděpodobnost tohoto onemocnění a teprve další následná vyšetření měla určit (uzavřít) diagnózu s tím, že při stanovení diagnózy se nelze odvolat striktně (jen) na histopatologické vyšetření, také ošetřující dermatoložka měla diagnózu žalobkyni vysvětlit, stanovit léčbu a žalobkyni pravidelně dispenzarizovat. Své závěry přitom znalkyně stvrdila i při výslechu před soudem prvního stupně, kde rovněž uvedla, že ani existence lékařských zpráv z let 2007 až 2014 by závěry znaleckého posudku neměnila, neboť vyšetření žalobkyně byla ze strany žalované provedena lege artis, zdůraznila také, že diagnóza není to samé co následná léčba, která je postavena na základě diagnózy, kdy také následně probíhající léčba by ukázala, zda se diagnóza potvrdila či nikoli.

12. Soud prvního stupně se také vyjádřil k údajům poskytnutým ze strany [anonymizována dvě slova] ohledně péče poskytované žalobkyni v letech 2007 – 2014 (tuto zprávu k důkazu také provedl) a možnosti využití těchto údajů v daném řízení. Další důkazy již neprováděl, neboť skutkový stav byl zjištěn dle jeho názoru dostatečně. Pokud tedy účastníci navrhovali provádění dalšího dokazování, pak jej jako nadbytečné a nehospodárné zamítl.

13. Z důkazů provedených k sociální a majetkové situaci žalobkyně dále soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně žije ve společné domácnosti se svojí neteří, je nezaměstnaná, pobírá invalidní důchod druhého stupně, je jí vyplácen příspěvek na živobytí, má dvě nezletilé děti, vyživovací povinnost má určenu pouze na syna, nevlastní žádný nemovitý a movitý majetek větší hodnoty a je osobou dlouhodobě nemocnou.

14. Po právní stránce s ohledem na ust. § 3079 zákona č. 89/2012 Sb. posoudil věc ve smyslu ust. § 420 a násl. obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění) a uzavřel, že hmotněprávním předpokladem pro úspěch žalobkyně v dané věci s ohledem na jí uplatněné nároky z titulu náhrady při ublížení na zdraví nesprávným postupem žalované při zjišťování diagnózy a následné léčbě, je nejen prokázání vzniku takových nároků a jejich výše, ale rovněž protiprávního jednání na straně žalované a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a tímto protiprávním jednáním ve smyslu ust. § 420 a násl. obč. zák. Zhodnotil pak, že sama vada v diagnóze nutně nezakládá odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb za způsobenou škodu, kdy chyba v diagnóze sama o sobě ještě nemusí mít charakter nedbalosti nebo jednání non lege artis, a tento charakter může být shledán v případě, že nesprávná diagnóza je důsledkem závažného porušení postupu pro její určování, kdy postup lékaře je třeba vždy hodnotit ex ante. Na podkladě zpracovaného znaleckého posudku, který vyhodnotil jako logický, úplný, srozumitelný a řádně odůvodněný, měl pak za prokázané, že žalovaná žádné medicínské postupy pro určování diagnózy žalobkyně neporušila, přičemž samotná diagnostika provedená žalovanou měla odstartovat následnou péči v ambulanci, odkud byla žalobkyně na vyšetření u žalované vyslána. Bylo tak dle soudu prvního stupně jednoznačně zjištěno, že na straně žalované nedošlo k protiprávnímu jednání, které by vůbec nárok žalobkyně na náhradu požadované škody založilo. Nad rámec tohoto svého závěru, který byl stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby, soud prvního stupně ještě uvedl, že žalobkyně i přes výzvy soudu dostatečně nevylíčila skutková tvrzení a neoznačila důkazy ve vztahu k nároku na uplatněné bolestné a ve vztahu k nákladům spojeným s léčením, přičemž ve vztahu k svému požadavku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dále žalobkyně vůbec neuvedla způsob, jak k výši žalovaného nároku dospěla a jak v tomto ohledu promítla tu skutečnost, že je invalidní pouze ve druhém stupni, tedy je u ní pracovní potenciál určitým způsobem zachován. Rovněž v případě uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění dle soudu prvního stupně uvedla žalobkyně jen obecná tvrzení ke svému zdravotnímu stavu, který měl za následek její neschopnost účastnit se pracovního života, včetně vzniku invalidity, sníženou sebeobsluhu, absolutní nemožnost účastnit se volnočasových aktivit, ovšem k tomu důkazy nenabídla. Podrobněji však tyto skutečnosti nebylo třeba dle soudu prvního stupně řešit, pokud zde neshledal základní předpoklad pro možnost vyhovění žalobě, tedy přítomnost protiprávního jednání na straně žalované, která nad rámec provedené diagnostiky žádnou následnou léčbu žalobkyni neposkytovala.

15. O náhradě nákladů řízení účastníků, počítaje v to rovněž vedlejší účastnici na straně žalované, rozhodl soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení nemá, jelikož žalovaná se náhrady nákladů řízení v plném rozsahu vzdala a ve vztahu k vedlejší účastnici na straně žalované shledal soud prvního stupně za naplněné předpoklady dané v ust. § 150 o. s. ř., aby jí výjimečně náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni, která se svojí žalobou neuspěla, nebyla přiznána, kdy tyto důvody zvláštního zřetele hodné shledal v aktuálních poměrech žalobkyně.

16. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro jeho rozhodnutí, na jeho podkladě dospěl ke správným skutkovým zjištěním a věc rovněž správně po právní stránce posoudil.

17. K námitkám uplatněným žalobkyní tak odvolací soud uvádí, že důvodně nelze soudu prvního stupně vytýkat, že neprovedl veškeré žalobkyní označené důkazy, neboť toho pro správné zjištění skutkového stavu věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo třeba. Soud prvního stupně rovněž neprovedení dalších navrhovaných důkazů ze strany účastníků řádně odůvodnil, a to správně tak, že by šlo o dokazování nadbytečné a nehospodárné. Je to přitom soud, který rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede (viz § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), a není tedy povinností soudu provést veškeré důkazy, které byly účastníky navrženy, zejména pokud je již provedenými důkazy zjištěn skutkový stav dostatečně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Tak je tomu i v posuzovaném případě, neboť soudem prvního stupně provedené důkazy v podobě listinných důkazů ohledně poskytnuté zdravotní péče žalobkyni ze strany žalované a v podobě znaleckého posudku spolu s výslechem znalkyně, která jej zpracovala, byly i dle názoru odvolacího soudu pro zjištění skutkového stavu zcela postačující, a tudíž provádění dalšího dokazování by bylo vskutku nadbytečné. Tento závěr je přitom odůvodněn tím, že již na podkladě provedených důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná se nedopustila žádného protiprávního jednání při poskytování zdravotní péče žalobkyni, a tudíž v žádném případě nenese odpovědnost za žalobkyní namítanou újmu (škodu), která jí měla vzniknout, neboť schází jeden ze základních předpokladů odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu ust. § 420 obč. zák.

18. Neobstojí přitom ani námitky ohledně nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně. Naopak odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která z provedených důkazů učinil po jejich náležitém zhodnocení ve smyslu ust. § 132 o. s. ř., ztotožňuje. Soud prvního stupně přitom správně zhodnotil i vypracovaný znalecký posudek, včetně výpovědi znalkyně, jako každý jiný důkaz, tedy posoudil, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení s tím ovšem, že vlastní odborné závěry hodnocení soudem nepodléhají, jelikož k tomu sám dostatečné odborné znalosti nemá. Odvolací soud tedy souhlasí se zjištěními soudu prvního stupně, že žalovanou bylo provedeno pouze vyšetření žalobkyně na základě žádosti její ošetřující dermatoložky za účelem zjištění důvodu kožních potíží žalobkyně. Soud prvního stupně tedy správně zjistil, že žalovaná nebyla ošetřujícím zdravotnickým zařízením žalobkyně a že pouze k žádosti její ošetřující dermatoložky provedla jí žádaná vyšetření za účelem zjištění příčiny kožních potíží žalobkyně. Správně dále soud prvního stupně ze znaleckého posudku zjistil, že medicínské postupy pro určování diagnózy žalobkyně ze strany žalované v rozsahu jí provedených vyšetření porušeny nebyly a naopak byla žalovanou provedena všechna základní dostupná vyšetření k určení a potvrzení diagnózy a stanovení další terapie v odesílající dermatovenerologické ambulanci. Správně také zjistil, že žalovanou nebyla žádná léčba žalobkyně na podkladě výsledků provedených vyšetření nastavena a na jejím nastavení se žalovaná ani žádným způsobem nepodílela, a také že žádnou jinou zdravotní péči, než provedená vyšetření v období března až května 2007, žalobkyni žalovaná neposkytovala, až na poskytnutou konzultaci při hodnocení vzorku biopsie odebrané žalobkyni v jiném zdravotnickém zařízení v roce 2017, od které ovšem žalobkyně své nároky uplatněné v této věci neodvíjí. Tato správná skutková zjištění soudu prvního stupně byla také pro správné posouzení věci dostatečná.

19. Soud prvního stupně dále správně v souladu s ust. § 3079 zákona č. 89/2012 Sb. věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v rozhodném znění (dále jen obč. zák.), jelikož v případě práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení právní povinnosti a nikoli až vznik škody samotné. Podle tvrzení žalobkyně přitom mělo k porušení právní povinnosti ze strany žalované dojít v souvislosti s diagnostikou jejího onemocnění na podkladě provedených vyšetření v roce 2007, tedy před účinností zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu srovnej shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018, ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2863/2019). Správně tedy soud prvního stupně posuzoval naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za žalobkyní tvrzenou újmu (škodu) na zdraví ve smyslu ust. § 420 a násl. obč. zák. Správně tak vyšel z toho, že odpovědnost žalované za újmu (škodu) způsobenou žalobkyni by byla dána pouze v tom případě, pokud by se žalovaná při poskytování zdravotní péče žalobkyni v roce 2007 dopustila protiprávního jednání a v příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním žalované by vznikla žalobkyni jí tvrzená újma na zdraví. Za protiprávní jednání žalované v souvislosti s poskytnutím zdravotní péče žalobkyni by však mohl být považován pouze takový postup, který by byl postupem non lege artis, neboť v opačném případě, pokud při poskytování zdravotní péče žalobkyni žalovaná postupovala lege artis, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (viz 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný v době poskytování posuzované zdravotní péče), by žalovaná postupovala v souladu s právem (zákonem). Byl-li tedy postup při poskytování zdravotní péče z pohledu odborného (medicínského) objektivně správný, je třeba postup zdravotnického zařízení považovat za postup lege artis, a nejde tak o protiprávní jednání ze strany zdravotnického zařízení, které by zakládalo jeho odpovědnost za újmu na zdraví způsobenou žalobkyni. Postup lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se přitom vždy hodnotí tzv. ex ante, tedy na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování, jak to rovněž správně uvedl soud prvního stupně. Ani samo o sobě stanovení chybné nebo opožděné diagnózy ještě nemusí opodstatňovat závěr, že již tímto došlo k porušení povinnosti vyplývající ze zákona, neboť pouze tehdy, je-li diagnostické pochybení lékaře zakládající porušení právní povinnosti doloženou příčinou újmy na zdraví pacienta, vzniká odpovědnostní vztah. Závěr o porušení takové povinnosti ovšem může být namístě jen v případě, když nesprávná diagnóza je důsledkem závažného porušení postupu pro její určování, které lékař zavinil a které spočívá například v bezdůvodném nevyužití dostupných diagnostických metod (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1286/2014), kdy i z těchto premis správně soud prvního stupně vycházel.

20. Soud prvního stupně při formulování svého právního závěru o tom, že žalovaná se protiprávního jednání vůči žalobkyni v souvislosti s jí poskytovanou zdravotní péčí nedopustila, správně vycházel z odborných skutkových závěrů znaleckého posudku v tom směru, že veškeré medicínské postupy při vyšetření žalobkyně a určování diagnózy žalovanou byly dodrženy a byla ze strany žalované provedena všechna základní dostupná vyšetření k určení a potvrzení diagnózy žalobkyně, kdy podle znalkyně výsledky provedených vyšetření diagnostický závěr žalované podporovaly, z čehož správně dovodil, že žalovaná postupovala při poskytované zdravotní péči (poskytování zdravotních služeb) žalobkyni, tedy v rámci vyšetření žalobkyně a v souvislosti s tím i při určování diagnózy jejího onemocnění, v souladu s ust. § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v rozhodném znění, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (a praxe), tedy lege artis.

21. Pokud tedy dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaná se při poskytování zdravotní péče (poskytování zdravotních služeb) žalobkyni nedopustila postupu non lege artis, jedině který by bylo možné považovat za postup protiprávní, který by zakládal její odpovědnost za tvrzenou újmu (škodu) vzniklou žalobkyni dle ust. § 420 obč. zák., pak zcela správně podanou žalobu zamítl, neboť v důsledku tohoto chybějícího základního předpokladu odpovědnosti žalované za tvrzenou újmu (škodu) vzniklou žalobkyni nemohlo být v žádném případě podané žalobě vyhověno.

22. Nebylo se tak skutečně třeba dále zabývat tím, zda byly splněny další předpoklady odpovědnosti žalované za tvrzenou újmu (škodu) vzniklou žalobkyni, tedy vlastní vznik újmy (škody) na straně žalobkyně a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem újmy (škody) na straně žalobkyně, neboť v důsledku chybějícího základního předpokladu v podobě protiprávního jednání ze strany žalované zde v žádném případě odpovědnost žalované nastoupit nemohla. Proto jen stručně a s ohledem na to, že soud prvního stupně se i k těmto otázkám stručně a nad rámec svého základního závěru vyjadřoval, odvolací soud uvádí, že lze souhlasit i s tím, že žalovaná léčbu, v důsledku které podle tvrzení žalobkyně k újmě na jejím zdraví došlo, žalobkyni nenastavila, a že v souladu se závěry znaleckého posudku bylo stanovení konečné diagnózy žalobkyně na jejím ošetřujícím dermatologovi, kterým ovšem žalovaná nebyla, který měl zohlednit nejen výsledky vyšetření provedeného žalovanou, které diagnostický závěr ohledně přítomnosti onemocnění u žalobkyně v podobě lupus erythematodes (erythematosus), resp. diskoidní lupus erythematodes, podporovaly, nýbrž všechny jemu dostupné informace a vyšetření ohledně zdravotního stavu žalobkyně. Nad rámec toho odvolací soud podotýká, že v diagnostických závěrech žalované se sice převážně objevuje závěr ohledně (pravděpodobné) přítomnosti onemocnění žalobkyně v podobě lupus erythematodes, ovšem uváděna je rovněž diagnóza R21, která podle mezinárodní klasifikace nemocí představuje vyrážku a jiné nespecifické kožní erupce. V žádném případě však nebyl u žalobkyně diagnostikován žalovanou systémový lupus erythematodes, nýbrž pouze kožní forma tohoto onemocnění.

23. Nadto je třeba připomenout, že podle vlastních tvrzení žalobkyně byla na podkladě vyšetření provedených u žalované v roce 2007 její léčba nastavena až dalším ošetřujícím lékařem dermatologem [anonymizováno] [příjmení] a ošetřující lékařkou revmatoložkou [anonymizováno] [příjmení] v roce 2015, to ovšem nutně při vědomí všech klinických a laboratorních vyšetření žalobkyně, která v té době byla k dispozici. S ohledem na to nelze souhlasit se žalobkyní ani v tom směru, že by závěry vyšetření žalované ohledně diagnostiky jejího onemocnění z roku 2007 musely být (nutně) jejími ošetřujícími lékaři (bez dalšího) v roce 2015 převzaty a žalovaná by za to měla nést odpovědnost. Dle názoru odvolacího soudu lze s ohledem na výše uvedení naopak uvažovat rovněž o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenými zdravotními obtížemi žalobkyně (jí tvrzenou újmou na zdraví) a provedeným vyšetřením a diagnostikou ze strany žalované v roce 2007, neboť léčba, která dle žalobkyně k takové újmě na jejím zdraví vedla, nebyla jí ordinována žalovanou, nýbrž jinými lékaři, kteří neměli vycházet, jak to vyplývá z vyjádření znalkyně, jen z vyšetření provedeného žalovanou v roce 2007, nýbrž měli kompletně zhodnotit zdravotní stav žalobkyně a jeho vývoj v čase.

24. Souhlasit lze se soudem prvního stupně dále v tom směru, že ani existence újmy (škody) na straně žalobkyně nebyla tvrzeními žalobkyně dostatečným způsobem vymezena, a to nejen ve vztahu k požadavku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, ale rovněž ve vztahu k jejímu požadavku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, zde i s přihlédnutím k tomu, že podle vlastních tvrzení žalobkyně nebyla již od října roku 2011 zaměstnána, nikoli ovšem jednoznačně z důvodů újmy na zdraví způsobené jí léčbou, která jí byla nasazena až v roce 2015, tedy více jak tři roky poté, co svoji pracovní činnost ukončila.

25. Odvolací soud tedy shrnuje, že dle jeho názoru soud prvního stupně ve věci rozhodl věcně správně, pokud podanou žalobu v odvoláním napadených výrocích v případě požadavku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zamítl, neboť předpoklady odpovědnosti žalované za vzniklou újmu (škodu) na straně žalobkyně ve smyslu ust. § 420 obč. zák. splněny nejsou.

26. Za správné považuje odvolací soud rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení účastníků, počítaje v to rovněž vedlejší účastnici na straně žalované, jelikož žalobkyně se svojí žalobou neuspěla a byla by tedy ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. povinna nahradit žalované a vedlejší účastnici na její straně náklady řízení před soudem prvního stupně, žalovaná se však práva na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vzdala a ve vztahu k vedlejší účastnici na straně žalované a jejím nákladům řízení soud prvního stupně správně aplikoval s ohledem na zjištěné skutečnosti týkající se poměrů žalobkyně ust. § 150 o. s. ř., a tedy vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznal (vedlejší účastnice na straně žalované se proti rozsudku soudu prvního stupně v jeho nákladovém výroku neodvolala).

27. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. v odvoláním dotčených výrocích I. až III. a VI., potvrdil.

28. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá. Rovněž v rámci tohoto odvolacího řízení by ve smyslu ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tížila povinnost k náhradě nákladů řízení žalované a vedlejší účastnici na její straně žalobkyni, která se svým odvoláním neuspěla. Ovšem i v případě odvolacího řízení se žalovaná práva na náhradu nákladů řízení vzdala a ve vztahu k nákladům řízení vedlejší účastnice na straně žalované, která jejich náhradu požadovala, také odvolací soud shledal zde důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., pro které je namístě vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení nepřiznat. Ve shodě se soudem prvního stupně považuje odvolací soud za důvody zvláštního zřetele hodné poměry žalobkyně, jejíž zdravotní stav je dlouhodobě zhoršen, v důsledku zhoršeného zdravotního stavu byla jí přiznána invalidita druhého stupně, kdy v souvislosti s tím je její pracovní uplatnění velmi omezené, přičemž její majetkové poměry nejsou rovněž dobré, pokud je svém příjmu odkázána pouze na invalidní důchod a případné dávky státní sociální podpory či pomoci v hmotné nouzi, které jsou jí poskytovány, není vlastnicí žádných nemovitých věcí, žije v nájemním bydlení spolu s neteří, která je na ni odkázána péčí, a není vlastnicí ani hodnotnějších movitých věcí, za které nelze považovat ani starší motorová vozidla, která jsou na osobu žalobkyně evidována.

29. Pokud vedlejší účastnice na straně žalované namítala, že by v rámci odvolacího řízení neměly být tyto skutečnosti zohledňovány s ohledem na to, že žalobkyně byla již seznámena s názorem soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti jí podané žaloby, odvolací soud uvádí, že samotné poměry žalobkyně změny nedoznaly (alespoň to namítáno není), přičemž zdravotní stav žalobkyně je zhoršen i po psychické stránce, pokud podle předloženého posudku o invaliditě žalobkyně trpí smíšenou poruchou osobnosti s paranoidními a psychotickými rysy, poruchou přizpůsobení, neorganickou insomnií, nízkou psychosomatickou adaptabilitou, velmi nízkou frustrační tolerancí, kdy právě tato smíšená porucha osobnosti s poruchou přizpůsobení se somatizací s psychotickými rysy u osobnosti anomální a deficitní je rozhodujícím postižením pro přiznání invalidity žalobkyni. Je tak třeba vzít v potaz, že náhled žalobkyně na věc může být ovlivněn právě jejím onemocněním, a proto je namístě i v rámci odvolacího řízení stále shledat v poměrech žalobkyně takové důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je namístě vedlejší účastnici na straně žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat s tím, že současně má odvolací soud za to, že po vedlejší účastnici na straně žalované lze spravedlivě žádat, aby nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení strpěla, neboť k závažné újmě na její straně ani v takovém případě s ohledem na její postavení dojít nemůže.

Poučení