10 Co 273/2025 - 107

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] o 62 307 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, č. j. 19 C 263/2024-89, ze dne 10. 4. 2025 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 62 307 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z této částky od 8. 5. 2024 do zaplacení do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 608 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu žalobkyně, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 62 307 Kč s příslušenstvím zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 63 774 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně. Soud dospěl k názoru, že žalovaný na předmětné mimořádné události nese část viny. Konstatoval totiž, že žalovaný na samém počátku nevydal jednoznačný a objektivně srozumitelný pokyn, netrval na řádném zopakování předchozího nejednoznačného pokynu „huj“ strojvedoucím [jméno FO]. Žalovaný měl zastavit předmětný posun pokynem „stůj“, čímž by následně nedošlo k předmětné mimořádné události. Současně soud uvedl, že strojvedoucí [jméno FO], pokud zahájil posun bez jednoznačného a srozumitelného pokynu, měl sunout jen k námezníku výhybky č.

512. S tím žalobce nesouhlasí, protože jestliže strojvedoucí dostal nejasný pokyn, neměl daný posun zahajovat vůbec a měl si pokyn od žalovaného vyžádat znovu. Nicméně k tomu nedošlo. Posun byl zahájen, aniž strojvůdce zopakoval obdržený pokyn, na čemž měl zase trvat žalovaný, což neučinil.

3. Soud přehlédl skutečnost, že žalovaný věděl, kam až dal pokyn k posunu, tedy jestliže strojvůdce projel námezník výhybky 512 a dále by pokračoval bez pokynu k posunu, kterým byl žalovaným udělen, měl žalovaný podle povinnosti dle generální prevence, která je zakotvena mimo jiné i v předpise SŽDC D1 článek 272 a měl strojvedoucího zastavit hned. Pokud by tak učinil, k předmětné mimořádné události by nedošlo. Žalobce nesporuje, že od místa, kde žalovaný stál, k poškozené výhybce je to 140 metrů a že na tuto vzdálenost žalovaný ze své pozice nemohl k výhybce vidět. To však není rozhodné, protože měl strojvedoucího zastavit už ve chvíli, kdy čelo posunového dílu projelo námezník výhybky 512 a také minutí určeného místa muselo být žalovanému jasné, protože posunový díl tvořily dvě lokomotivy o celkové délce 48 metrů a musel tedy předmětný námezník výhybky 512 projet dříve, než zadní část celého posunového dílu projel kolem žalovaného. Muselo být žalovanému jasné, že strojvedoucí projel žalovaným určené místo a měl posun zastavit, pokud by tak učinil, nedošlo by k mimořádné události. Poloha posunového dílu mohla být žalovanému známa i z rádiové komunikace mezi strojvedoucím [jméno FO] a panem [jméno FO]. Žalovaný slyšel komunikaci mezi strojvedoucím a posunovačem a z věty „a jak to půjde, můžeme sunout, máme postaveno 506 obsazená“. Muselo mu být tedy jasné, že posunový díl nezastavil u námezníku výhybky č. 512, ale pokračoval za ní. I přes tyto skutečnosti dospěl soud k závěru, že není mezi nečinností žalovaného a mimořádnou událostí adekvátní příčinná souvislost, s čímž žalobce nesouhlasí. Žalovaný věděl, že jeho pokyn nebyl zopakován, že nebyl respektován, přesto nezasáhl, přičemž bylo zjevné, že kdyby posun zastavil, nedošlo by k mimořádné události. Uvádí-li soud, že nelze klást k tíži žalovaného, že strojvedoucí [jméno FO] nezastavil u námezníku výhybky č. 512, tak s tímto závěrem nelze souhlasit, protože po projetí tohoto námezníku měl žalovaný konat a posun zastavit. Přitom v bodě 22. rozsudku soud uvádí, že žalovaný měl trvat na zopakování předchozí návěsti a jestliže tak neučinil, měl posun zastavit. Nepochopitelně pak soud uvádí, že porušení této povinnosti není v příčinné souvislosti.

4. Žalobce je v shodě s okresním soudem v tom, že žalovaný měl posun zastavit, pokud mu strojvedoucí nezopakoval obdržený pokyn a žalovaný si tedy nemohl být jist, že strojvedoucí udělenému pokynu řádně porozuměl. Uvádí-li soud, že je otázkou, proč byla náhrada škody uplatněna v plné výši po žalovaném, byť jeho zavinění je podle názoru soudu prvního stupně v marginálním rozsahu, pak to není pravdou. Při této události byla způsobena škoda žalobkyni přesahující téměř 1 000 000 Kč. I pokud by žalobkyně uplatnila náhradu škody po všech třech účastnících a ve všech byla úspěšná, náhrada škoda by nedosáhla způsobené škody, neboť tato náhrada je u zaměstnanců vždy limitována toliko do výše 4,5násobku průměrného výdělku. I pokud by soud dospěl k závěru, že uvedenou mimořádnou událost žalovaný odpovídá v rozsahu 67 %, tak by bylo namístě zcela vyhovět. Nebylo povinností žalobce prokazovat, že za vzniklou škodu odpovídá primárně žalovaný, ale povinností žalobkyně bylo prokázat, že žalovaný za škodu částečně odpovídá. Toto břemeno tvrzení žalobkyně unesla. Žalovaný nese podíl odpovědnosti na předmětné mimořádné události. Provedeným dokazováním bylo prokázáno zavinění žalovaného v rozsahu 10 %. Za takové situace by pak namístě bylo žalobě zcela vyhovět, protože za vzniklou odpovídal za této situace do 100 000 Kč.

5. Dále se žalobkyně vyjadřovala k postupu soudu prvního stupně, neboť soud uvedl, že tvrzení o dílčích pochybeních žalovaného vychází z tvrzení žalobkyně, které předložila po uplynutí koncentrační lhůty. Soud se tedy výslovně odmítl zabývat otázkou, zda skutečně šlo o nepřípustné novoty. Podle žalobkyně ovšem takové závěry neobstojí, protože vychází z provedených důkazů a nejde tedy o nepřípustné novoty, ale pouze o vyvození právních závěrů na základě provedených důkazů. Stejně tak žalobkyně nesouhlasí s tím, podle níž „odsuzujícím důkazem“ by nemohla být jen interní zpráva žalobce. Skutkový stav byl zjištěn v postačující míře, mezi účastníky byl spor pouze o právní závěry vyplývající z provedených důkazů. Rozsudek není založen na neunesení důkazního břemene, ale na tom, že podle názoru soudu z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaný za způsobenou škodu neodpovídá.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání, vyjádření žalovaného a po odvolacím jednání, při kterém byly zopakovány listinné důkazy (viz níže), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

7. Podstatou žaloby byl nárok žalobkyně na zaplacení náhrady škody po žalovaném (zaměstnanci žalobkyně), kterou jí způsobil svým zaviněným nedbalostním jednáním. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že žalovaný 17. 4. 2022 na středisku údržby v Plzni společně s dalšími členy posunové čety prováděl posun dvou drážních vozidel z haly cyklických oprav. Drážní vozidla řídil strojvedoucí [jméno FO]. Třetím člen posunové čety byl posunovač [jméno FO]. Zamýšleným posunem bylo tažení posunového dílu z opravárenské haly po koleji č. 5 za výhybku č. 512 a po změně směru jízdy sunutí soupravy na kolej č. 506, kde měl být posunový díl odstaven. Při posunu došlo k vykolejení posunového dílu prvním podvozkem hnacího drážního vozidla na křižovatkové výhybce č. 513a/b, protože ta nebyla správně přestavena. Byl to žalovaný, kdo měl na starosti obsluhu řadiče pro ústředně stavěnou výhybku č. 513a/b. Za postavení výhybek 512 a 513a/b byl zodpovědný žalovaný jako výhybkář stanoviště č. 6 a žalovaný si jako vedoucí posunu nezkontroloval správné postavení výhybky č. 513a/b, řádné postavení posunové cesty zpět na kolej č. 506 a přesto dal pokyn k zahájení posunu. Porušil ustanovení článku 1714 předpisu SŽDC D1, nezkontroloval správné postavení posunové cesty, nemohl se spolehnout na sdělení [jméno FO] o přestavení výhybek, protože [jméno FO] byl pouze v zácviku.V důsledku vykolejení tohoto dílu vznikla žalobkyni škoda na výhybce, na kolejišti a na hnacím drážním zařízení ve výši 968 218,26 Kč.

8. Žalovaný se v průběhu řízení bránil tím, že posun probíhá prostřednictvím komunikace vysílačkami mezi členy posunové čety (strojvedoucí, vedoucí posunu a posunovač). Žalovaný sestavoval posunový díl u haly, posunovač [jméno FO] obsluhoval výhybky, tedy výhybku č. 512 a případně výhybku č. 513a/b. Vyjádřil přesvědčení, že není odpovědný za práci posunovače. Po přestavení výhybky č. 512 z koleje č. 505 na kolej č. 506. [jméno FO] o tom informoval žalovaného jako vedoucího posunu a strojvedoucího. Posun převzal žalovaný a dal pokyn k posunu. Při posunu došlo k vykolejení části posunového dílu na výhybce č. 513a/b, mimo jiné i pro překročení rychlosti posunového dílu. Namítl, že strojvůdce jednak od něj nedostal souhlas k posunu za námezník kolej č. 505 až na výhybku č. 512 a 513a/b a porušil tak Provozní řád Depa kolejových vozidel [adresa]. Postavení výhybkáře měl posunovač [jméno FO].

9. Soud prvního stupně vymezil následující nesporné skutečnosti: pracovní pozice žalovaného, skutečnost, že nastala tzv. mimořádná událost konkrétního dne, že škoda na majetku žalobkyně byla vyčíslena částkou 968 218,26 Kč. Posunová četa byla ve složení žalovaného, posunovače [jméno FO] a strojvedoucího [jméno FO].

10. Soud vzal dále za prokázané, že místo nehody – výhybka č. 513a/b a přední část haly cyklických oprav dělí vzdálenost 141 m (viz č. listu 54). Dále vycházel z interních předpisů žalobkyně, a to článku č. 307 předpisu SŽDC D1, která upravuje, že při provozování dráhy se používají pokyny, které musí být stručné a srozumitelné. Podle článku 313 musí ten, kdo přijímá pokyn týkající se dopravních opatření daný telekomunikačním zařízením tento pokyn opakovat a potvrdit na důkaz, že jej správně pochopil. Vycházel také z článku 2.4.

2. Provozního řádu Depa, dle kterého lokomotivy, které vyjíždějí z kolejí č. 505, 506 z haly cyklických oprav k námezníku výhybky č. 512, kde vyčkají příslušného pokynu výhybkáře a pokračují přes výhybku č. 512 k výhybce č. 513a/b a od ní jako motorové lokomotivy a vozy. Elektrické lokomotivy jedoucí do nebo ze zkušebny na kolej č. 91 z kolejí č. 505 a 506 z haly cyklických oprav, zastaví u námezníku výhybky č.

512. Dále vycházel z listinného důkazu – vyhodnocení příčin a okolností vzniku mimořádné události. Pokud jde o výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], tak uvedl, že tito se odvolali na svá předchozí vyjádření, které při vyšetřování předmětné události. Posunovač [jméno FO] uvedl, že nemohl vedoucím posunu, protože neměl složené psychotesty. Dalším důkazem, ze kterého soud prvního stupně vycházel, byl předložený audiozáznam komunikace členů posunové čety. Z tohoto audiozáznamu vyplývá, že v čase 24:39 (poznámka odvolacího soudu patrně 23:39) s jistotou zde zazní pouze slova „pojedeme na 506“, čemuž předchází výraz v podobě slova „huj“. V čase 0:25, těsně před vznikem mimořádné události, posunovač [jméno FO] sděluje „postaveno, 506 obsazená“. Žalovaný jako vedoucí posunu dává informaci k posunu na kolej č. 506 a následně došlo k vykolejení. Poté žalovaný dává návěst „stůj“.

11. Po skutkové stránce na základě těchto důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku najetí posunového dílu na nesprávně nastavenou výhybku č. 513a/b nastala tzv. mimořádná událost. Této situaci předcházel neúplný pokyn vydaný žalovaným strojvedoucímu (huj, pojedeme na 506). Posunový díl přejel výhybku 512, najel až na výhybku č. 513a/b, která nebyla správně nastavena a došlo k vykolejení vozidla.

12. Soud prvního stupně vyhodnotil, že žalovaný porušil povinnost pro vzájemnou komunikaci, neboť dal nejasný pokyn, nenechal si pokyn od strojvedoucího zopakovat, strojvedoucí v souladu s ustanovením článku 2.4.

2. Provozní řádu Depa nezastavil u námezníku výhybky č. 512 a přejel tuto výhybku a zapříčinil, že došlo k poškození nesprávně nastavené výhybky č. 513a/b. Žalovaný nemohl na vzdálenost cca 140 m vidět, že strojvedoucí [jméno FO] u námezníku nezastavil. Porušení povinnosti ze strany žalovaného nevedly ke způsobené škodě, proto byla proti němu žaloba zamítnuta. Podle závěru soudu žalobkyně neunesla důkazní břemeno v tom smyslu, že by vznik škody zavinil primárně žalovaný. Navíc závěry o dílčích pochybeních žalovaného vychází z tvrzení žalobkyně, která předložila po uplynutí koncentrační lhůty. Nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že porušením povinností žalovaného bylo zabránit najetí posunového dílu na výhybku č. 513a/b, ačkoli musel vědět, že posunový díl se k této výhybce blíží. Podle soudu prvního stupně její správné nastavení nebylo relevantní, pakliže povinností strojvedoucí bylo zastavit u námezníku výhybky č. 512.

13. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nevzal v úvahu všechny relevantní a včas navržené důkazy. Jde především o předpis SŽDC D1 - články 1714 a 1715. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný porušil povinnosti vyplývající z těchto článků včetně důkazů k nim, byla obsažena již v samotné podané žalobě včetně důkazů. Podle článku 1714 žalovaný jakožto výhybkář směl dát souhlas s posunem posunového dílu až po postavení a kontrole správného postavení posunové cesty na úseku, který ji měl v předmětnou dobu na starosti. Podle ustanovení článku 1715 žalovaný jako vedoucí posunové čety dáním pokynu k uvedení posunového dílu do pohybu předal strojvedoucímu informaci o tom, že pro celou danou posunovou cestu byl dán souhlas k posunu a tímto jednáním porušil článek 1714 tohoto předpisu.

14. Z vyhodnocení příčin a okolností vzniku mimořádné události jsou podstatná právě vysvětlení zúčastněných osob, neboť soudem slyšení svědci [jméno FO] a [jméno FO] na obsah těchto vyjádření odkázali. K inkriminované události strojvedoucí [jméno FO] uvedl, že dostal pokyn ,,vytahuj“ od vedoucího posunu [Jméno žalovaného], byl to pokyn ,,vytahuj nad výměnu 512“. Následně zaslavil v úrovni přejezdu na pokyn posunovače [jméno FO]. Uvedl, že si nebyl vědom, že by výměna č. 513a/b nebyla postavena pro zamýšlený směr posunu. Dále dostal pokyn od posunovače [jméno FO] suneme na kolej č. 506, potom dostal pokyn od žalovaného do vysílačky ,,stůj“. Až potom viděl, že koleje se rozchází každá na jinou stranu. [jméno FO] uvedl, že po vytažení soupravy za výměnu č. 512 dal pokyn strojvedoucímu panu [jméno FO] k zastavení posunového dílu. Výměnu č. 512 přestavil z kolej 505 na kolej 506 a dal souhlas k posunu. Uvedl, že si nebyl vědom, že by výměna 513a/b nebyla z koleje 505/506 postavena správným směrem. Předchozí přestavení výměny prováděl vedoucí posunu [Jméno žalovaného]. Z tohoto šetření také vyplývá to, co již bylo zjištěno i z komunikace, že poté, co žalovanému [jméno FO] sdělil, že mohou sunout na kolej 506, to byl žalovaný, který dal pokyn k sunutí soupravy ve znění: ,,tak posunujem 100 m, posunujem“ . Místní údaje ve zprávě uváděné ve vztahu k místní situaci, kde k nehodě došlo odpovídají zjištěným poměrům na místě dle předložené mapky (viz č. listu 54), neboť posunový díl měřil celkem 47 m, jednalo se o dvě nečinná hnací drážní vozidla.

15. Dalším důkazem byla znalosti tratě (viz čl. 56–57), kterou žalovaný pravidelně podepisoval a osvědčoval tím znalost traťových úseků a obsah radiové komunikace z inkriminovaného dne.

16. Skutkový stav věci vychází z listinných důkazů. Sice u nich platí, že je není potřeba v odvolacím řízení opakovat, neboť je u nich vliv skutečností nezachycených v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti a odvolací soud může z nich vyvodit jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval. Odvolací soud však důkazy jednak zopakoval, jednak provedl při odvolacím jednání poprvé, jde zejména o články 1714, 1715 předpisu SŽDC D1, prohlášení [jméno FO] a [jméno FO] zachycené ve vyhodnocení příčin mimořádné události a také účastníky seznámil s případně odlišným závěrem odvolacího soudu tak, aby zamezil překvapivosti rozhodnutí.

17. Po skutkové stránce je tedy nutno k závěrům soudu prvního soudu doplnit, že jsou podstatné povinnosti žalovaného jako vedoucího posunové čety a také obsah vyjádření svědků [jméno FO] a [jméno FO], ovšem v rámci vyšetřování vyhodnocení příčin mimořádné události, neboť na tato prohlášení oba svědci před soudem prvního stupně odkázali.

18. Odvolací soud nesouhlasí s odmítnutím důkazu v podobě vyhodnocení příčin o vyšetřování mimořádné události. Za důkaz v občanském soudním řízení mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze stav věci zjistit (§ 125 o. s. ř.). Jak už bylo shora uvedeno, svědci [jméno FO] a [jméno FO] na svá vyjádření, která v rámci tohoto vyšetřování poskytli, odkázali. Tento důkaz je tedy relevantním důkazem, navíc byl pořízen v blízké časové souvislosti s vyšetřovanou událostí. To, že se tento důkaz provádí, a priori neznamená, že jsou převzaty jeho závěry.

19. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že nebylo nutné zabývat podrobněji otázkou, jaká byla přesná role posunovače [jméno FO], protože tato zjištění nemohla mít vliv na meritorní rozhodnutí posuzované věci co do odpovědnosti žalovaného.

20. Skutkový stav věci po doplnění dokazování lze tedy shrnout tak, že předmětného dne úkolem posunové čety bylo provést přesun drážních vozidel z haly oprav z koleje 505 na kolej 506. Posunový díl musel překonat vzdálenost od haly k výhybce 512, projet touto výhybkou, dostat se za ni, a přitom vzhledem ke své délce se musel dostat až na výhybku 513a/b, která nebyla správně přestavená. Pokyn k výjezdu z haly oprav dal žalovaný, strojvůdce jej nezopakoval, žalovaný na zopakovaní netrval. Drážní vozidla překonala výhybku č. 512, ačkoli před výhybkou dle předpisů pro Depo mělo zastavit, žalovaný nedal pokyn k zastavení tohoto vozidla, vyčkal poté sdělení [jméno FO], že může být zahájen přesun na kolej 506, tento obdržel od [jméno FO] prostřednictvím radiokomunikace, kterou byli všichni tři zúčastnění slyšeli a dal pokyn k posunu na kolej č.

506. V tomto momentě již přední část posunového dílu o délce 47 m, která najela na nepřestavenou výhybku č. 513a/b byla již vykolejena a při zahájení posunu na kolej 506 k pokynu žalovaného došlo k definitivnímu vykolejení a ke vzniku škody.

21. I strojvůdce porušil povinnost, neboť nezastavil před výhybkou č. 512, jak mu ukládal Provozní řád. Také porušil povinnost, když nezopakoval pokyn, který obdržel od vedoucího posunu [Jméno žalovaného]. Ale ani porušení povinnosti v podobě nedodržení pravidel pro radiovou komunikaci, ať už na straně žalovaného či na straně strojvedoucího nebyly základní příčinou škody. Stejně tak takovou příčinou škody nebylo to, že strojvedoucí nezastavil před výhybkou 512. Porušení těchto povinnosti samo o sobě ke škodě nevedlo.

22. Své povinnosti podstatným způsobem porušil žalovaný jako vedoucí posunové čety. Žalovaný nezastavil posunový díl, i když věděl, že překonal výhybku č. 512, aniž by zastavil. V momentě, kdy dostal informaci od [jméno FO], že může být zahájen posun na kolej č. 506, musel vědět, kde se posunový díl nachází, věděl, jaká byla délka tohoto posunového dílu, měl znalost o trati, nezkontroloval, zda posunová cesta je připravená na tažení a sunutí posunového dílu po dané trati. Do kontroly posunové trati patří i správné nastavení výhybky 513 a/b. Porušení těchto povinností žalovaného je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Toto porušení povinnosti je příčinou hlavní. Bez porušení uvedených povinností žalovaným by ke škodě nedošlo.

23. V průběhu řízení žalobkyně (viz její závěrečný návrh) připustila, že žalovaný nebyl jediným viníkem této škody. V případě, že odpovídá více zaměstnanců, hradí každý škodu podle míry svého zavinění, nejedná se o odpovědnost solidární, ale o odpovědnost dělenou. Pro každého zaměstnance však platí limit daný § 257 odst. 2 zákoníku práce.

24. Vzhledem k tomu, že porušení povinností ze strany žalovaného bylo hlavní a zásadní příčinou vzniklé škody, eventualita, že by se na škodě podíleli další dva zaměstnanci by neměla na výši jeho náhrady škody (vzhledem k jeho převažujícímu podílu na způsobené škodě) žádný vliv. Žalovaný odpovídá za škodu do limitace náhrady škody 4,5násobkem hrubé mzdy. Také platí, že není povinností zaměstnavatele žalovat všechny spoluodpovědné zaměstnance, taková povinnost ze zákona nevyplývá, ale i u nich platí zákonný limit 4,5násobku náhrady škody.

25. Soud prvního stupně dostatečně nezhodnotil, jaké příčiny vedly ke škodě, a kdo je zavinil. I když také zavinění žalovaného připustil, k náhradě škody ho nezavázal.

26. Odvolací soud s právním hodnocení soudu prvního stupně nesouhlasí a na základě shora uvedených důvodů podle § 220 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě žalobkyně vyhověl. Žalovanému tedy uložil povinnost zaplatit žalovanou částku podle § 250 zákoníku práce. Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při splnění pracovních úkolů. Zaměstnavatel zavinění žalovaného prokázal (250 odst.3 ZP). Podle § 257 odst.1, odst.2 věta první ZP je zaměstnanec povinen nahradit skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného výdělku před porušením po vinnosti, kterým způsobil škodu. Žalobkyně předložila doklady o výši průměrného výdělku ve smyslu citovaného ustanovení a při odvolacím jednání obě strany výpočet žalobkyně o výši čtyřapůlnásobku učinily nesporným.

27. Podle § 264 zákoníku práce z důvodu zvláštního zřetele hodnotných může soud výši náhrady přiměřeně snížit. K této moderaci odvolací soud nepřistoupil vzhledem k výši škody, která byla způsobena žalobkyni, neboť ta je velkého rozsahu a výrazně se liší od náhrady škody, za kterou zaměstnanec ve skutečnosti v důsledku zákonem stanoveného limitu odpovídá.

28. Jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, znovu rozhodoval o nákladech řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně byla úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud však zohlednil, že na straně žalobkyně je společnost [právnická osoba]. jediným akcionářem této společnosti je Česká republika a zakladatelem je ministerstvo dopravy ČR. Žalobkyně je vybavena příslušným právním oddělením a náklady za zastupování advokátem proto nelze považovat za účelné. Navíc se v dané věci nejedná o právní problematiku specializovanou, ale naopak žalobkyně, která vystupuje jako zaměstnavatel, se pracovněprávní agendou běžně zabývá. Ani předmět sporu se běžné agendě pracovněprávní nevymyká. Lze odkázat na obdobná řešení v nálezech Ústavního soudu týkající se např. statutárních měst, vyšších územních samosprávních celků, ale také například České televizi (nález sp. zn. I. ÚS 3344/12) či Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (nález sp. zn. IV. ÚS 474/13). Za účelně vynaložené náklady považoval proto pouze zaplacené soudní poplatky ve výši 2 493 Kč a ve výši 3 115 Kč. Vyhlášený výrok rozsudku II je tímto písemným vyhotovením odůvodněním zároveň opraven podle § 164 o.s.ř., neboť účelně vynaložené náklady řízení činí celkem 5 608 Kč.

29. Lhůta k jejich zaplacení byla žalovanému uložena stejně jako náhrada škody v prodloužené lhůtě v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.