19 C 263/2024 - 89

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Foltýna a přísedících Dagmar Němcové a Václava Bešty ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [právnická osoba] o zaplacení 62 307 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 62 307 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 62 307 Kč od [datum] do zaplacení, se v plném rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 63 774 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

Stručná rekapitulace žaloby, vyjádření žalovaného a průběhu řízení 1. Žalobkyně se – původně návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu – domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 62 307 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, kterou měl žalovaný jakožto zaměstnanec žalobkyni jakožto svému zaměstnavateli způsobit svým zaviněným jednáním.

2. Podle žalobkyně žalovaný dne [datum] na železniční dráze v [právnická osoba] [adresa] (dále též jen „místo nehody“ či „místo mimořádné události“) společně s dalšími členy posunové čety prováděl přestavení posunového dílu, konkrétně dvou nečinných hnacích drážních vozidel (dále též jen „HDV“) z haly cyklických oprav (dále též jen „HCO“) posunovým HDV, které vedl strojvedoucí [jméno FO]. Zamýšleným posunem bylo podle žalobkyně tažení posunového dílu z opravárenské haly po koleji č. [hodnota] za výhybku č. [hodnota] a po změně směru jízdy sunutí soupravy na kolej č. [hodnota], kde měl být nečinný posunový díl odstaven. V rámci tohoto posunu došlo k vykolejení posunového dílu prvním podvozkem HDV CZ ČD [číslo] na křižovatkové výhybce č. [číslo], a to – podle žalobkyně – z toho důvodu, že výhybka nebyla správně přestavená, přičemž to byl žalovaný, kdo měl na starosti obsluhu řadiče pro ústředně stavěnou výhybku č. [číslo]. V důsledku vykolejení posunového dílu vznikla žalobkyni škoda na soupravě posuvného dílu a dále na zařízení dráhy (konkrétně výhybce č. [číslo] výhybce č. [hodnota] a přilehlém kolejišti ve vlastnictví žalobkyně) v celkové výši 968 218,26 Kč (přičemž tato částka byla stanovena na základě doložených účetních dokladů). Podle mínění žalobkyně přitom vznik této škody svým nedbalostním jednáním způsobil žalovaný, jenž se řádně neřídil dále uvedenými vnitřními normami. V souladu s ustanovením § 257 odst. 2 zákoníku práce pak žalobkyně po žalovaném požaduje náhradu škody toliko ve výši čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku.

3. Zdejší soud k návrhu žalobkyně ve věci vydal dne [datum] elektronický platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný včasný odpor, ve kterém poměrně lakonicky (nicméně dostatečně ve smyslu odvracení hrozby vydání rozsudku pro zmeškání – srov. č. l. 7 a 8) vyjádřil svůj nesouhlas s návrhem žalobkyně s tím, že podle jeho názoru nebyla předmětná mimořádná událost správně vyšetřena, neboť podle mínění žalovaného odpovědnost za vznik škody nese zúčastněný posunovač [jméno FO] a strojvedoucí [jméno FO].

4. Při jednání dne [datum] žalovaný učinil nesporným vznik a výši škody, a dále též označení osob, jež byly vzniku mimořádné události přítomny. Při přípravném jednání přitom soud poskytl oběma stranám dvacetidenní koncentrační lhůtu k precizaci jejich procesních pozic.

5. Žalobkyně v koncentrační lhůtě v rámci doplnění skutkových tvrzení zdůraznila, že za výhybky č. [hodnota] a č. [číslo] (a jejich postavení) byl v době posunu zodpovědný žalovaný jakožto výhybkář stanoviště č. [hodnota]; žalovaný si však – jakožto vedoucí posunu – nezkontroloval správné postavení výhybky č. [číslo] a řádné postavení posunové cesty zpět na kolej č. [hodnota], přesto dal pokyn k zahájení posunu. Podle ustanovení čl. 1714 předpisu SŽDC D1 byl přitom oprávněn k udělení souhlasu s posunem pouze výhybkář stanoviště č. [hodnota] až poté, co řádně zkontroluje správné postavení posunové cesty; současně podle žalobkyně platí, že ani sdělení [jméno FO] o přestavení výhybek nebylo udělením souhlasu s posunem, a žalovaný si tedy jakožto výhybkář stanoviště č. [hodnota] měl předmětnou posunovou dráhu zkontrolovat, a až následně udělit souhlas s posunem (v této souvislosti navíc žalobkyně zdůraznila, že [jméno FO] byl v době mimořádné události pouze v zácviku, když odbornou způsobilost pro činnost posunovače splnil až dne [datum] a v době posunu nebyl odborně způsobilý pro výkon samostatné činnosti).

6. Žalovaný v koncentrační lhůtě v rámci procesní obrany upřesnil svá skutková tvrzení následujícím způsobem. Žalovaný v prvé řadě zdůraznil, že vzhledem k daným vzdálenostem probíhá komunikace mezi členy posunové čety (strojvedoucí, vedoucí posunu a posunovač) prostřednictvím vysílačky. Žalovaný jako vedoucí posunu sestavoval posunový díl u haly a posunovač [jméno FO] obsluhoval výhybky na druhém konci zamýšlené posunové cesty, tedy výhybku č. [hodnota] a případně i výhybku č. [číslo]. Žalovaný je proto přesvědčen, že nemohl mít odpovědnost za práci posunovače, zvláště když podle něj měli všichni členové posunové čety srovnatelnou odbornou způsobilost. S odkazem na (žalobkyní předložené) Vyhodnocení příčin a okolností vzniku mimořádné události, zpracovaného dne [datum], má žalovaný za to, že posunovač [jméno FO] jednoznačně obsluhoval výhybku č. [hodnota] a zastavoval posunový díl na výhybce č. [číslo]. Následně [jméno FO] podle žalovaného přestavil výhybku č. [hodnota] z koleje č. [hodnota] na kolej č. [hodnota] a o přestavení výhybky informoval vedoucího posunu i strojvedoucího. Posun sunutím poté převzal žalovaný z místa od haly, neboť posunová cesta z místa zastavení posunového dílu na kolej č. [hodnota] včetně správného postavení výhybek měla být zajištěna prací posunovače [jméno FO], přičemž na koleji č. [hodnota] nebyla od haly viditelná žádná překážka (v této souvislosti žalovaný vysvětlil, že posun sunutím v daném případě znamená, že strojvedoucí [jméno FO] při poslední jízdě na kolej č. [hodnota] byl na zadním konci posunového dílu, tudíž neviděl, kam posunový díl jede, a jednal na pokyn vedoucího posunu). Žalovaný jakožto vedoucí posunu tedy s ohledem na informace od posunovače [jméno FO] o zajištění posunové cesty na kolej č. [hodnota] zahájil posun a byl připraven dávat návěsti pro jízdu a zastavení posunového dílu. Vzápětí po zahájení posunu však došlo k vykolejení části posunového dílu na výhybce č. [číslo] (a to mj. i po překročení rychlosti posunového dílu). I s ohledem na obsah jím citovaného Provozního řádu Depa kolejových vozidel [adresa], Provozní jednotky [adresa] (dále jen „Provozní řád Depa“) se žalovaný domnívá, že strojvedoucí [jméno FO] od něj nedostal souhlas k posunu za námezník koleje č. [hodnota] až na výhybku č. [hodnota] a č. [číslo]. Prizmatem organizace práce při předmětném posunu pak podle žalovaného neměl postavení výhybkáře podle Provozního řádu Depa žalovaný, nýbrž posunovač [jméno FO].

7. Při jednání dne [datum] soud provedl důkaz výslechem svědků [jméno FO] a [jméno FO], přičemž jednání odročil primárně z důvodu doplnění dokazování o audiozáznam komunikace z vysílaček posunové čety, pročež na odročeném jednání dne [datum] soud provedl důkaz vybranou částí tohoto audiozáznamu, a poté co doplnil dokazování o žalobkyní předložené listinné důkazy, žalobkyni – předtím než dal stranám prostor pro předložení písemných závěrečných návrhů – poučil, že podle předběžného právního názoru soudu žalobkyně neprokazuje zavinění žalovaného na vzniku předmětné škody.

8. Žalobkyně v závěrečném návrhu s ohledem na průběh dokazování připustila, že zavinění žalovaného na vzniklé škodě je pouze částečné, podle jejího názoru nicméně zavinění žalovaného je možno kvantifikovat na zhruba 10 %, žalovaná částka přitom představuje necelých 6,5 % vzniklé škody; žaloba je tak podle mínění žalobkyně zcela důvodná. Z dokazování totiž podle žalobkyně vyplynulo, že žalovaný ke vzniku mimořádné události přispěl tím, že a) vydal strojvedoucímu (v rozporu s ustanovením čl. 307 předpisu SŽDC D1) nejasný pokyn, b) netrval na tom, aby strojvedoucí přijatý pokyn zopakoval, takže (v rozporu s ustanovením čl. 313 předpisu SŽDC D1) si nemohl být jist tím, že mu bylo správně rozuměno, a c) nezabránil najetí posunového dílu na výhybku č.[Anonymizováno][číslo], ačkoliv musel vědět, že posunový díl se k této výhybce blíží a že tato výhybka není pro jeho cestu správně přestavena.

9. Žalovaný v závěrečném návrhu opakovaně vyjádřil přesvědčení, že podaná žaloba není důvodná, přičemž zdůraznil, že na základě provedeného dokazování je zjevné, že strojvedoucí, jenž obdržel neúplnou návěst „huj“, měl zůstat stát, přičemž i kdyby si domyslel, že šlo o pokyn „vytahuj“, pak měl v souladu s ustanovením čl. 2.4.2 Provozního řádu Depa jet pouze k námezdníku koleje č. [hodnota]. Pokud přitom strojvedoucí nebo posunovač zjistili jakoukoli nesrovnalost v postavení posunové cesty, měli jízdu posunového dílu zastavit, jelikož tato povinnost jim vyplývá z ustanovení čl. 1679 předpisu SŽDC D1. Závěrem žalovaný poznamenal, že jakkoli skutečnost, že před vznikem mimořádné události strojvedoucí překročil maximální povolnou rychlost, neměla s největší pravděpodobností vliv na vznik škody, měla jistě vliv na její výši, protože v případě jejího dodržení by vykolejilo méně náprav posunového dílu. Dokazování a skutková zjištění 10. V důsledku skutečností zaznamenaných níže soud v posledku rozhodl o nároku žalobkyně primárně na základě provedených audionahrávek ve spojení s příslušnými právními předpisy, veškeré provedené důkazy nicméně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy, přičemž rovněž podle dispozice ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.

11. Mezi stranami bylo (jak výše uvedeno) nesporné, že došlo ke vzniku škody (tzv. mimořádné události), že škoda byla vyčíslena částkou 968 218,26 Kč a že před vznikem mimořádné události se na místě nehody vedle žalovaného nacházel posunovač [jméno FO] a strojvedoucí [jméno FO].

12. Soud vzal dále za prokázané, že místo nehody (tedy výhybku č. [číslo]) a přední část haly cyklických oprav, kde měl žalovaný v době nehody sátu, dělí vzdálenost 141 metrů (srov. č. l. 54).

13. Pro řádné posouzení věci bylo současně nutno zohlednit obsah následujících interních předpisů. Podle žalobkyní dovolávaného ustanovení čl. 307 předpisu Správy železniční dopravní cesty D1 – Dopravní a návěstní předpis (výše i níže jen „předpis SŽDC D1“) se při provozování dráhy používají pokyny, které musí být stručné a srozumitelné, aby bylo vyloučeno jakékoliv nedorozumění. Podle ustanovení čl. 313 téhož předpis pak musí ten, kdo přijímá pokyn týkající se dopravních opatření, daný telekomunikačním zařízením, tento pokyn opakovat a potvrdit na důkaz, že jej správně pochopil. Podle žalovaným dovolávaného ustanovení čl. 2.4.2 Provozního řádu Depa elektrické lokomotivy vyjíždějí z kolejí č. [hodnota], [číslo] z HCO k námezníku výhybky č. [hodnota], kde vyčkají příslušného pokynu výhybkáře a pokračují přes výhybku č. [hodnota] k výhybce č. [číslo] a od ní jako motorové lokomotivy a vozy. Elektrické lokomotivy jedoucí do nebo ze zkušebny na kolej č. 91k z kolejí č. [hodnota] z HCO, zastaví u námezníku výhybky č. [hodnota].

14. Z žalobkyní předloženého listinného důkazu, jmenovitě Vyhodnocení příčin a okolností vzniku mimořádné události – nehoda (ve svazku listin na č. l. 11) se podává, že podle výsledku (interního) vyšetřování předmětné nehody tuto mimořádnou událost zavinil výlučně žalovaný, neboť jako vedoucí posunové čety před udělením souhlasu k posunu nezkontroloval správné postavení posunové cesty, v důsledku čehož došlo k jízdě posunového dílu přes nesprávně postavenou výhybku č. [číslo] a následné vykolejení posunového dílu.

15. Z výpovědi [jméno FO] vyplynulo (srov. č. l. 51 verte), že si svědek, jenž je kmenovým zaměstnancem žalobkyně (až) od roku 2020, nepamatuje přesné znění pokynu „vytahuj“, který před vznikem škody obdržel od vedoucího posunu, a vzhledem k běhu času se odvolal na své předchozí vyjádření, které poskytl při vyšetřování předmětné mimořádné události. K dotazu, kde by byl konec posunové cesty v případě, že by byl pokyn jen „vytahuj“, svědek uvádí, že v takovém případě by její konec před halou u námezníku. Volnost a postavení posunové cesty přitom podle svědka kontroluje vedoucí posunu, přičemž strojvedoucí jen sleduje – navíc v rámci možností (tedy v podmínkách omezeného výhledu) své okolí, a k bezpečnému posunu potřebuje asistenci posunové čety, zvláště pak v noci.

16. Rovněž svědek [jméno FO], jenž je podle svého vyjádření kmenovým zaměstnancem žalobkyně „zhruba“ od roku 2005, ve své výpovědi (srov. č. l. 52) zdůraznil, že si již nepamatuje podrobnosti toho, co předcházelo vzniku mimořádné události, a taktéž zdůraznil, že to, co si v minulosti pamatoval, vypověděl v rámci jejího předchozí vyšetření. Svědek současně vyjádřil domněnku, že v rozhodné době nemohl být vedoucím posunu on, neboť ještě neměl složené psychotesty, které jsou nutné pro práci v noci, navíc vyjádřil přesvědčení, že byl – přinejmenším neformálně – zaškolen na obsluhování výhybky č. [číslo] (slangově označované jako „angličan“).

17. Z žalobkyní předloženého audiozáznamu komunikace členů posunové čety vyplývá, že v čase 24:39 (dne [datum]) s jistotou zde zazní pouze slova “pojedeme na [číslo]“, čemuž předchází určitý výraz, který může (ale také nemusí) být výrazem „vytahuj“, neboť na záznamu je zaznamenán pouze fragment v podobě „huj“ (mezi stranami bylo přitom nesporné, že v inkriminovaný okamžik slyšel každý z členů posunové čety pouze to, co je zaznamenáno na audiozáznamu). V čase 0:25 (dne [datum]), tedy těsně před vznikem mimořádné události, v prvé části záznamu dává návěsti k zastavení posunovač [jméno FO] a následně sděluje, že je „postaveno, [číslo] obsazená“, což znamená, že potvrdil, že je postavená posunová cesta z místa zastavení na kolej č. [hodnota] a zároveň strojvedoucímu a vedoucímu posunu dává informaci, že kolej č. [hodnota] je obsazena (nachází se na ní drážní vozidlo). Následně žalovaný poté, co došlo k vykolejení, dává návěst „stůj“.

18. Na základě provedených důkazů a výše rekapitulovaných skutečností dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Dne [datum] v době mezi půlnocí a první hodinou ranní došlo k tzv. mimořádné události na železniční dráze v [právnická osoba], kolejišti střediska údržby [adresa], a to v důsledku najetí posunového dílu na (nesprávně) nastavenou výhybku č. [číslo]. Vzniku této mimořádné události předcházel (předchozího dne) v čase následujícím po čase 24:39 nejasný či neúplný pokyn, vydaný žalovaným strojvedoucímu [jméno FO]: „huj … pojedeme na [číslo]“. Vzhledem k nejasnosti tohoto pokynu si měl strojvedoucí [jméno FO] správně nechat tuto návěst od žalovaného zopakovat, současně nicméně platí, že za dané situace měl strojvedoucí [jméno FO] v souladu s ustanovením čl. 2.4.2 Provozního řádu Depa zastavit u námezníku výhybky č. [hodnota]. Pakliže tedy strojvedoucí [jméno FO] (z nezjištěného důvodu) tento námezník – v rozporu s ustanovením čl. 2.4.2 Provozního řádu Depa – přejel, zapříčinil, že došlo k poškození („nesprávně nastavené“) výhybky č. [číslo]. Jinak řečeno, pokud by strojvedoucí [jméno FO] – jenž (jak vyplynulo z audiozáznamu komunikace posunové čety) prokazatelně nedostal pokyn k posunu za námezník koleje č. [hodnota] až na výhybky č. [hodnota] a č. [číslo] – řádně zastavil u námezníku výhybky č. [hodnota], bylo by jedno, zda je výhybka č. [číslo] „správně nastavená“, neboť by posunový díl přes tuto „nesprávně nastavenou“ výhybku vůbec neprojel. Pro úplnost soud dodává, že současně zohlednil skutečnost, že žalovaný v rozhodný okamžik – aniž by z provedených důkazů či tvrzení vyplynulo, že tím porušil nějakou svou povinnost – na vzdálenost cca 140 metrů za daných podmínek (noc) nemohl vidět, že strojvedoucí [jméno FO] u námezníku nezastavil. Soud se proto neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že žalovaný nezabránil najetí posunového dílu na výhybku č. [číslo], ačkoliv musel vědět, že posunový díl se k této výhybce blíží a že tato výhybka není pro jeho cestu správně přestavena, a to právě proto, že v daném kontextu nemusel vědět, že výhybka č. [číslo] není správně nastavena, neboť její správné nastavení nebylo jakkoli relevantní, pakliže platí, že strojvedoucí [jméno FO] měl za daného stavu věcí zastavit u námezníku výhybky č. [hodnota], což ostatně potvrdil ve své výpovědi i svědek [jméno FO] (viz výše).

19. Pro úplnost je vhodné na tomto místě zaznamenat, že z výše i níže uvedených důvodů se soud (z důvodu procesní ekonomie) podrobněji nevěnoval otázce, jaká byla přesná role posunovače [jméno FO] před vznikem mimořádné události, neboť tato zjištění nemohla mít vliv na meritorní rozhodnutí posuzované věci. Právní hodnocení věci a stručné shrnutí důvodů rozhodnutí 20. Na základě výše uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu právnímu posouzení věci. Žalovaný jakožto zaměstnanec žalobkyně jí (případně v limitech předvídaných ustanovením 257 odst. 2 zákoníku práce) odpovídá podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce za škodu, kterou jí způsobil svým zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

21. Je přitom právní notorietou, že odpovědnost žalovaného za škodu (a s tím spojenou povinnost k jejímu nahrazení) předpokládá – vedle samotné existence škody – nejen ustanovením § 250 odst. 1 zákoníku práce výslovně uvedené zaviněné porušení povinnosti, ale taktéž příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou.

22. V posuzované věci bylo mezi účastníky nesporné, že škoda vznikla a že vznikla v konkrétní výši. Současně z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný patrně vskutku (nedbalostně) porušil svou povinnost (při plnění pracovních úkolů), neboť měl v rozhodný okamžik trvat na tom, aby mu strojvedoucí [jméno FO] řádně zopakoval předchozí návěst (viz fragment „huj“), a pakliže tak neučinil, měl – jako vedoucí posunu – posun zastavit pokynem „stůj“.

23. Soud však dospěl k závěru, že označená pochybení žalovaného nejsou v (adekvátní) příčinné souvislosti (viz mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05, a na něj nepřímo navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. 25 Cdo 1222/2012 a ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Pakliže by totiž strojvedoucí [jméno FO] řádně reagoval na skutečnost, že neobdržel od žalovaného jednoznačný a objektivně srozumitelný pokyn, musel by – když už se rozhodl zahájit posun – zastavit u námezníku výhybky č. [hodnota]. Jestliže tak strojvedoucí [jméno FO] neučinil, přičemž tento fakt nelze z výše uvedených důvodů klást k tíži žalovaného, patrně právě on porušil povinnost způsobem, který již nevyhnutelně vedl ke vzniku inkriminované škody. Řečeno jinými slovy, jakkoli má soud za to, že žalovaný vskutku dílčím způsobem své povinnost porušil (bez ohledu na možnou obranu, že se tímto způsobem obvykle postupuje), dospěl současně k závěru, že uvedená pochybení žalovaného nevedla – v adekvátní příčinné souvislosti – ke vzniku škody, způsobené předmětnou mimořádnou událostí.

24. Soud tudíž dospěl k závěru, že žalovaný za vzniklou škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a contrario zákoníku práce neodpovídá.

25. Prvním výrokem tohoto rozsudku proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

26. Nad rozhodný rámec věci považuje soud za vhodné uvést následující čtyři skutečnosti.

27. Zaprvé je namístě zdůraznit, že strojvedoucí [jméno FO] nebyl účastníkem daného řízení, vystupoval v něm toliko v procesním postavení svědka. Pakliže tedy soud ze shora rekapitulovaných důvodů – přinejmenším nepřímo – označuje za viníka nehody strojvedoucího [jméno FO], je třeba tento závěr vnímat striktně v kontextu dané procesní situace, tedy jako důsledek souběžně působících faktorů, tedy toho, že soud na straně jedné „uvěřil“ procesní obraně žalovaného, a na straně druhé dospěl k závěru, že žalobkyně (jak byla v průběhu řízení poučena) neunáší důkazní břemeno v tom smyslu, že by vznik škody zavinil (primárně) žalovaný. Jinak řečeno, výsledkem tohoto soudního řízení nemůže být závěr o hmotněprávním zavinění pana [jméno FO], neboť takový závěr by představoval flagrantní porušení jeho práva na řádný a spravedlivý proces.

28. Zadruhé, výše uvedené závěry o dílčích pochybeních žalovaného vycházejí z tvrzení žalobkyně, jež předložila až po uplynutí koncentrační lhůty. Pakliže by tudíž soud žalobu z výše uvedených důvodů nezamítal, musel by se zabývat otázkou přípustnosti těchto skutkových tvrzení, tedy zda nejde o nepřípustné novoty.

29. Zatřetí, soud považuje za poněkud kuriozní, že v zásadě klíčový důkaz žalující strany měl v řízení představovat výsledek interního vyšetřování předmětné mimořádné události. Bez ohledu na otázku správnosti a korektnosti tohoto interního šetření je z hlediska principu rovnosti zbraní samo o sobě sporné, zda by – za situace, kdy si ve věci vyslechnutí svědci v zásadě již nic podstatného nepamatovali – skutečně oním „odsuzujícím“ důkazem mohla být jen a pouze interní zpráva žalobkyně.

30. Konečně začtvrté, žalobkyně v závěrečném návrh připouští, že žalovaný nebyl jediným viníkem, jenž svým jednáním přispěl ke vzniku předmětné nehody. Sama přitom kvantifikuje jeho zavinění toliko v rozsahu 10 %. Nabízí se proto otázka, zda by bylo vskutku namístě podané žalobě (notabene pak v plném rozsahu) vyhovět za předpokladu, že by se soud plně ztotožnil s žalující stranou. Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě by – patrně – byl žalovaný v posledku jediným ze skupiny škůdců, který by musel uhradit část vzniklé škody, a to přesto, že by jeho poměr na vzniku škody byl – minimálně ve srovnání s hlavním viníkem – zcela marginální. Naznačeným prizmatem by takový výsledek soudního řízení bylo možno jen stěží považovat za spravedlivý. Náklady řízení 31. O náhradě nákladů (účastníků) řízení rozhodl soud druhým výrokem rozsudku podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, sestávající z částky 3 620 Kč za každý z celkem osmi úkonů právní služby (oproti předloženému vyúčtování na č. l. 79 soud shledal účelně vynaloženým úkonem právní služby sepis písemného závěrečného návrhu) podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, dále částky 3 000 Kč za celkem osm paušálních náhrad hotových výdajů (z toho čtyři za částku 300 Kč a čtyři za částku 450 Kč), náhrady cestovních výdajů včetně náhrady za promeškaný čas v celkové výši 4 167,40 Kč (v podrobnostech je možno plně odkázat na korektní vyúčtování na č. l. 79), a konečně náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 36 127,40 Kč ve výši 7 586,80 Kč. Účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalovaného tak představují částku 43 714,20 Kč.

32. V souladu s ustanovením § 137 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud žalovanému rovněž právo na náhradu jeho hotových výdajů a ušlého výdělku. Soud přitom vzal za prokázané, že v souvislosti s daným řízením žalovanému ušel výdělek v celkové výši 17 680,48 Kč (v podrobnostech srov. č. l. 79 verte, č. l. 81, 83 a 84) a hotové výdaje (cestovné) v celkové výši 2 379 Kč.

33. Celkem tak žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v rozsahu částky 63 774 Kč, a to v zákonem předvídané lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

34. Pro úplnost je vhodné uvést, že v rozporu s požadavkem vzneseným v závěrečném návrhu, respektive ve specifikaci nákladů řízení žalovaného soud žalovanému v rámci náhrady nákladů řízení nepřiznal jízdné z [název města] do Domažlic, nýbrž náhradu, kterou by vynaložil v případě, že by soudní jednání probíhala u Okresního soudu v Tachově. Nadepsaný soud přitom vyšel z úvahy, že místní příslušnost odráží místo bydliště žalovaného, v daném případě místo jeho evidovaného trvalého pobytu. Pakliže skutečným bydlištěm žalovaného jsou [adresa], mohl žalovaný tuto skutečnost namítnout v souvislosti s otázkou místní příslušnosti soudu. Jinak řečeno, pakliže by žalovaný měl (skutečné bydliště) kupříkladu v [adresa], nebylo by pro žalobkyni předvídatelné, že – bude-li jej žalovat u Okresního soudu v Domažlicích –, bude v případě neúspěchu muset žalovanému hradit náhradu cestovních výloh při cestách z [adresa] a zpět. Soud proto žalovanému přiznal náhradu cestovních výloh ve výši, kterou by vynaložil v případě, že by řízení probíhalo u jeho obecného soudu ve smyslu ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř.

Poučení