10 Co 282/2022-293

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [příjmení] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 7. 2022, č. j. 5 C 172/2021-263, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tedy ve výroku I., III. a IV., potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 20 270 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 5 C 172/2021-263, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 120 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 120 000 Kč od 7. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu do zbývající přesně vymezené části úroku z prodlení zamítl (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 54 818,96 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech náklady řízení ve výši 566,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, a to v rozsahu jeho výroků I., III. a IV., z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), d) a g) o. s. ř., jelikož dle něj soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, ačkoli k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem o. s. ř., dále neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá také na nesprávném právním posouzení věci.

3. Dále ve svém odvolání uvedl, že žalobou byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků od května 2020 do dubna 2021 ze strany žalovaného bez souhlasu žalobce, přičemž žalovaný výše uvedené učinil nesporným s výjimkou výše bezdůvodného obohacení. Jeho hlavní námitkou však bylo, že žalobní nárok zanikl v důsledku započtení pohledávky na vydání obdobného bezdůvodného obohacení v celkové výši 240 000 Kč, kterou mu postoupila [příjmení] [příjmení] smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] a žalovaný ji následně uplatnil ve formě obrany ve smyslu § 98 druhé věty o. s. ř. Pohledávka uplatněná žalovaným k započtení představovala přitom náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé žalobci výlučným užíváním stejných nemovitostí od 27. 1. 2017 do 3. 7. 2018 bez vědomí a souhlasu [jméno] [příjmení], která byla jejich spoluvlastníkem v té době, a v období od 4. 7. 2018 do 31. 1. 2018 umožněním užívat tyto nemovitosti třetím osobám opět bez vědomí a souhlasu [jméno] [příjmení]. Dle žalovaného tedy předmětné nemovitosti svévolně užívali oba účastníci řízení, nejprve žalobce a až potom žalovaný, přičemž žalobce dokonce po delší dobu než žalovaný. Žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně popřel, že by předmětné nemovitosti výlučně svévolně užíval, část postoupené pohledávky označil za nesmyslnou a část za promlčenou a rovněž namítl, že dokazování postoupené pohledávky by bylo složité a řízení by prodlužovalo. Na základě toho označil předmětnou pohledávku žalovaného za nejistou a neurčitou, a tedy nezpůsobilou k započtení ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. K tomuto názoru se následně připojil i soud prvního stupně, pročež také zamítl veškeré důkazy k jejímu prokázání a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem poté, co byla výše bezdůvodného obohacení žalovaného dobu od května 2020 do dubna 2021 stanovena znaleckým posudkem.

4. Za klíčové žalovaný označil posouzení otázky započitatelnosti pohledávky žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že soud prvního stupně ve prospěch svého závěru o její nezapočitatelnosti argumentoval tím, že by se muselo prokazovat, zda žalobce v daném období předmětné nemovitosti užíval výlučně a bez souhlasu [jméno] [příjmení], jaká byla tehdy výše bezdůvodného obohacení, zda dal žalobce předmětné nemovitosti do užívání třetím osobám bez souhlasu [jméno] [příjmení], zda z toho měl zisk a jaký, a jaká byla výše obvyklého nájemného v daném místě a čase u obdobných nemovitostí. S přihlédnutím k četným důkazním návrhům účastníků by tak dle soudu prvního stupně muselo být prováděno rozsáhlé dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné pohledávce. Při tomto svém závěru odkázal soud prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 31 Cdo 684/2020 a sp. zn. 28 Cdo 5711/2017.

5. Žalovaný s těmito závěry soudu prvního stupně nesouhlasí, neboť dle něj naopak ze zmiňované judikatury plyne pravý opak. Žalovaný následně obsáhle citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 31 Cdo 684/2020 a sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 s tím, že dle něj z obsahu těchto rozhodnutí plynou tři argumenty ve prospěch započitatelnosti jeho pohledávky. Jednak dle něj obě pohledávky účastníků na vydání bezdůvodného obohacení vycházejí ze stejného právního vztahu, a to ze spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž dle citované judikatury je spravedlivé, aby byl takový stav řešen komplexně, a tedy spravedlivému uspořádání poměrů účastníků také odpovídá, aby pohledávky účastníků byly vzájemně započitatelné. Za druhé žalovaný uplatnil námitku započtení své pohledávky prostřednictvím písemného vyjádření ze dne 19. 10. 2021, tedy ještě před zahájením prvního jednání ve věci, což je rovněž dle citované judikatury podstatné, a za takové situace je zpravidla namístě závěr, že započtení ust. § 1987 odst. 2 o. z. neodporuje. Konečně za třetí dle žalovaného nemuselo být vůbec prováděno rozsáhlé dokazování a řízení o žalobou uplatněné pohledávce by nebylo neúměrně prodlužováno, neboť přenechání předmětných nemovitostí do užívání třetím osobám bez souhlasu [jméno] [příjmení] a toho, zda z toho měl žalobce zisk a jaký, by zřejmě nemuselo být prokazováno vůbec s ohledem na to, že žalovaný uplatnil v tomto řízení jenom část postoupené pohledávky, přičemž výše bezdůvodného obohacení žalobce za dobu, kdy předmětné nemovitosti svévolně a výlučně užíval sám, žalobní nárok převyšuje, a tedy prokazování výše uvedených skutečností by bylo zjevně nadbytečné. Dle žalovaného by se nemusely prokazovat ani skutečnosti ohledně výše bezdůvodného obohacení žalobce za užívání nemovitostí, a tedy výše obvyklého nájemného v daném místě a čase u obdobných nemovitostí, s ohledem na to, co bylo v daném řízení mezi účastníky nesporné a co v něm ohledně výše obvyklého nájemného bylo již zjištěno. Případně soudu prvního stupně nic nebránilo v tom, aby při zadání znaleckého posudku znalci [příjmení] [příjmení] dotázal se jej rovněž na výši obvyklého nájemného u předmětných nemovitostí rovněž v době, za kterou dle žalovaného mělo vznikat bezdůvodné obohacení žalobci, a pokud by to udělal, řízení by se ani o den neprodloužilo. Jediné, co by tedy muselo být prokazováno, by bylo to, zda žalobce v tvrzeném období předmětné nemovitosti užíval výlučně sám a bez souhlasu [jméno] [příjmení]. Samotné popření této skutečnosti žalobcem není však dle žalovaného dostačující pro to, aby pohledávka nebyla považována za určitou a naopak byla považována za nejistou či neurčitou, neboť musí jít o objektivní nejistotu, jejíž míru ohledně aktivní pohledávky je nutno posuzovat relativně, a to ve vztahu k pohledávce pasivní, kdy za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla pouze tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. V poměrech posuzované věci by tedy pro závěr soudu prvního stupně musela být pohledávka žalovaného posouzena jako méně jistá, než nárok žalobce. Sám žalovaný přitom užívání nemovitých věcí z jeho strany svévolně v daném období přiznal, zatímco žalobce tuto skutečnost popřel, avšak dle žalovaného nepravdivě, přičemž k prokázání této skutečnosti žalovaný navrhoval výslech souseda [jméno] [příjmení]; pokud by jej soud prvního stupně k výslechu předvolal, nemuselo by být řízení prodlouženo ani o den. Žalovaný také požádal tohoto svědka o vyjádření, jehož obsah lživé a účelové tvrzení žalobce vyvrací. Dle žalovaného z výše uvedeného plyne, že míra nejistoty u pohledávek účastníků je zde rozdílná pouze v tom, že zatímco žalovaný uvedl pravdu, pak žalobce lhal, na základě toho však dle něj nelze dovozovat, že by míra nejistoty u jeho pohledávky byla oproti žalobnímu nároku vyšší, neboť by to bylo přinejmenším v rozporu s ust. § 6 odst. 2 o. z.

6. Nelze také dle žalovaného považovat za správný závěr soudu prvního stupně, že by k prokázání žalovaným tvrzené pohledávky muselo být prováděno rozsáhlé dokazování s ohledem na četné důkazní návrhy účastníků, jelikož je to ve smyslu ust. § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud, který rozhoduje, jaký z navrhovaných důkazů provede. Je tedy skutečností, že účastníci v daném případě označili řadu důkazů, což však neznamená, že by je soud musel provést všechny, naopak lze dle žalovaného soudit, že i z výslechu svědka [příjmení] a dalších listinných důkazů, které si soud mohl v mezidobí vyžádat a při jednání dne 27. 7. 2022 je provést, by bylo možné posoudit, který z účastníků hovoří pravdu, aniž by se tak řízení prodloužilo byť o jediný den.

7. Dle žalovaného tedy ve prospěch započitatelnosti pohledávky žalovaného proti nároku žalobce svědčí to, že obě vycházejí ze stejného vztahu, že žalobce uplatnil námitku započtení na samém začátku řízení a řízení by se prokazováním pohledávky žalovaného nejspíše neprodloužilo ani o den, a pokud ano, pak rozhodně nikoli nepoměrně ve vztahu k předmětu řízení, přičemž nelze dle názoru žalovaného přehlédnout ani fakt, že soud mohl převážnou část navržených důkazů provést již při jednání dne 27. 7. 2022, avšak potřebné úkony k tomu neučinil.

8. Závěrem svého odvolání ještě žalovaný uvedl, že pokud by žalobce předmětný nárok neuplatnil, pak žalovaný ani [příjmení] [příjmení] by se vůči němu vydání bezdůvodného obohacení nedomáhali, pokud však uplatnil svůj nárok on, přehodnotila svůj názor i [příjmení] [příjmení] a spolu s žalovaným se rozhodli postupovat zrcadlově stejně. Dále poukázal ještě na to, že oběma účastníkům je známo, že soud prvního stupně postupoval obdobně i v jiných věcech, zde však byly dle názoru žalovaného skutkové okolnosti odlišné, přičemž žalobce se tuto znalost úspěšně pokusil využít i v tomto řízení a tomu přizpůsobil svoji argumentaci. Zásadní rozdíl mezi dříve posuzovanými věcmi soudem prvního stupně spočívá dle žalovaného v tom, že v této věci pohledávky účastníků vycházejí ze stejného vztahu.

9. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl nebo jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že dle něj je napadený rozsudek správný a netrpí žádnou z vad, která je mu ze strany žalovaného vytýkána. Na rozdíl od žalovaného má žalobce za to, že soud prvního stupně správně uzavřel, že tvrzená pohledávka žalovaného není způsobilá k započtení ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. s. ř., přičemž argumentace žalovaného v jeho odvolání správnou není, jelikož jeho tvrzení o tom, že by k prokázání jeho pohledávky nebylo třeba provést rozsáhlé dokazování, nekoresponduje se skutkovou, důkazní ani procesní situací před soudem prvního stupně a ostatně tento svůj závěr žalovaný sám popírá v bodu V. svého odvolání, a to nejen zde obsaženými tvrzeními, ale i důkazními návrhy, které by dle žalobce nemohly existenci tvrzené pohledávky stejně objasnit. Dle žalobce je tvrzená pohledávka jen dalším pokusem ze strany žalovaného a jeho matky vyfabulovat proti poměrně jasnému nároku žalobce pohledávku k započtení. Tvrzená pohledávka žalovaného je dle žalobce nesmyslná, jelikož část jím tvrzeného období spadá ještě do manželství žalobce a právní předchůdkyně žalovaného, kdy nemovitosti byly ve společném jmění manželů, následně byly užívány na základě společného souhlasu zájemci o koupi těchto nemovitostí, a následně je období, kdy nemovitosti byly prázdné. Není tak pravdou, že by žalovaná a započítávaná pohledávka pocházely z jednoho právního vztahu, jelikož žalobce žaluje bezdůvodné obohacení proti žalovanému, oproti tomu žalovaný se pokouší tvrdit pohledávku z bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a matkou žalovaného, kdy ovšem v tvrzeném období existovalo i společné jmění manželů, závazky mezi manželi a posléze spoluvlastníky k prodeji předmětných nemovitostí a spory o jejich péči a údržbu, přičemž podle žalobce obstojí i námitka promlčení. Dle žalobce je tudíž nejisté, zda vůbec tvrzená pohledávka vznikla a její prokazování by bylo skutečně velice složité a rozsáhlé, závěry soudu prvního stupně tak zcela přesně korespondují s výňatky z judikatury, kterou uvádí sám žalovaný. Nadto žalovaný nárok vůči žalobci nikdy neuplatnil, k úhradě jej nevyzval a ani z jiných kroků žalovaného či jeho právní předchůdkyně nebyl patrný ani jeden náznak existence takové pohledávky. Jde navíc o jeden z mnoha sporů mezi účastníky, přičemž i v jiných sporech se žalovaný pokoušel podobně započítávat své tvrzené pohledávky, soudem prvního stupně mu nebylo vyhověno a odvolací soud nevyhověl ani jeho námitkám. Rozsudek soudu prvního stupně je tak správný a žalobce proto navrhl, aby jej odvolací soud jako věcně i právně správný potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobce k němu, a poté, co dne 1. 12. 2022 konal jednání, při kterém dokazování před soudem prvního stupně doplnil a zčásti zopakoval, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného za důvodné považovat nelze.

12. V posuzované věci se žalobce domáhal náhrady od žalovaného za užívání nemovitostí v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova] v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků nad rámec jeho spoluvlastnického podílu bez dohody se žalobcem za období od května 2020 do dubna 2021 ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, před soudem prvního stupně však učinil nesporným tvrzení žalobce ohledně svého užívání nemovitých věcí od května 2020 do konce dubna 2021 bez souhlasu žalobce a také výši obvyklého nájemného od října 2020 do konce dubna 2021 tvrzenou žalobcem, a spornou tak zůstala jen výše obvyklého nájemného za měsíce květen 2020 až září 2020. Žalovaný ale dále namítal, že ze strany žalobce jde o účelové a šikanózní jednání v souvislosti se sporem o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, následně ještě namítl to, že nárok žalobce dán není, neboť sám předmětné nemovité věci od června 2018 užívat nechtěl, a tudíž nemohlo dojít ani k jeho ochuzení a jde tak z jeho strany o zjevné zneužití práva. V neposlední řadě namítl, že to byl sám žalobce, který výhradně stejné nemovitosti užíval od ledna 2017 do června 2018 a dále je přenechal do užívání třetím osobám od července 2018 do prosince 2018, aniž by k tomu měl souhlas tehdejší spoluvlastnice nemovitostí [jméno] [příjmení] a již ve svém prvním vyjádření ve věci avizoval, že pohledávky vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení a rovněž náhrady škody z důvodu poškození nemovitých věcí mu budou postoupeny a on je využije jako obranu v daném řízení. To učinil svým podáním ze dne 19. 10. 2021, kterým jednak předložil smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou dne [datum] s [příjmení] [příjmení], včetně dokladu o odeslání oznámení o postoupení pohledávky žalobci, a dále v něm odkázal na obsah předložené postoupní smlouvy a konstatoval, že má za žalobcem pohledávku z titulu jeho bezdůvodného obohacení ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím, kterou započítává proti nároku žalobce, a to pouze do výše uplatněného plnění 120 000 Kč s příslušenstvím jako obranu ve smyslu § 98 druhá věta o. s. ř.. Podle předložené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum] byla žalovanému postoupena [příjmení] [příjmení] pohledávka vůči žalovanému ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobci vzniklo užíváním nemovitostí v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova] od 27. 1. 2017 do 3. 7. 2018, dále přenecháním těchto nemovitostí do užívání třetím osobám od 4. 7. 2018 do 31. 1. 2018 (správně zřejmě 31. 12. 2018) a konečně možností jejich užívání žalobcem od 1. 1. 2019 do 1. 2. 2019 bez poskytnutí náhrady [anonymizována dvě slova], a to ve výši 10 000 Kč za každý z 24 měsíců.

13. Soud prvního stupně ve věci konal první jednání dne 1. 12. 2021, při kterém žalobce ve vztahu k uplatněnému započtení ze strany žalovaného namítl složitost dokazování k pohledávce uplatněné k započtení, její částečné promlčení a částečnou nesmyslnost s tím, že jde o pohledávku neurčitou a nejistou s poukazem na to, že žalobce a [příjmení] [příjmení] byli do 8. 9. 2017 manželé, poté se z nemovitostí žalobce odstěhoval a nemovitosti pouze udržoval, dále s poukazem na uzavření dohody o vypořádání SJM a s tím, že zájemci o koupi mohli nemovitost užívat se souhlasem žalobce i [jméno] [příjmení] a že v únoru 2019 byly [příjmení] [příjmení] vyměněny zámky. Nesouhlasil ani s výší tvrzeného bezdůvodného obohacení na jeho straně. Žalovaný s těmito námitkami žalobce nesouhlasil s tím, že dle něj nevidí důvod pro to, aby jím započítávaná pohledávka byla neurčitá. Užívání nemovitých věcí žalobcem v době od 27. 1. 2017 do 1. 2. 2019 tak zůstalo mezi účastníky sporným, existence pohledávky započítávané ze strany žalovaného byla žalobcem sporována, přičemž po poučení soudu dle ust. § 118b odst. 1 o. s. ř. ohledně koncentrace daného řízení označili účastníci k prokázání svých tvrzení týkajících se užívání nemovitých věcí v období od 27. 1. 2017 do 1. 2. 2019 řadu důkazů tak, jak byly soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeny. Účastníci poté také řadu jimi označených listinných důkazů soudu předložili, přičemž soud prvního stupně ustanovil v daném řízení znalce ke stanovení výše obvyklého nájemného v případě předmětných nemovitých věcí za dobu od května 2020 do září 2020 spolu s posouzením vlivu žalovaným tvrzených závad nemovitostí na výši obvyklého nájemného, kdy ustanovený znalec [příjmení] [příjmení] znalecký posudek zpracoval se závěrem, že i za toto období obvyklé nájemné předmětných nemovitostí činilo 20 000 Kč měsíčně, přičemž žalovaným namítané závady nemovitých věcí na výši obvyklého nájemného vliv neměly. Vůči tomuto posudku ze strany žalovaného žádné další námitky vzneseny nebyly a jak sám uvádí ve svém odvolání, závěry tohoto znaleckého posudku akceptoval.

14. Soud prvního stupně konal další jednání dne 27. 7. 2022, při kterém provedl některé další účastníky označené listinné důkazy v podobě výpisu z katastru nemovitostí týkajícího se předmětných nemovitostí, výzvy k plnění ze strany žalobce s podací stvrzenkou a sledováním zásilky, smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalovaným a [příjmení] [příjmení], podacího lístku o odeslání vyrozumění žalobce o postoupení pohledávek, rozsudků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, další důkazní návrhy zamítl a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobě až na výjimku části požadovaného příslušenství, tedy úroku z prodlení, vyhověl.

15. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku uzavřel, že účastníci v období od května 2020 do konce dubna 2021 byli podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí každý ve výši ideální jedné poloviny k celku, přičemž v tomto období užíval bez souhlasu žalobce tyto nemovitosti výlučně žalovaný s tím, že obvyklé nájemné těchto nemovitých věcí v tomto období činilo 20 000 Kč měsíčně, a tedy polovina představovala částku 10 000 Kč měsíčně. Pokud žalovaný v tomto období užíval nemovité věci v rozsahu převyšujícím jeho spoluvlastnický podíl, tedy i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce, pak se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., a je proto dle § 2991 odst. 1 o. z. povinen žalobci jako ochuzenému vydat, oč se obohatil, tedy právě částku 10 000 Kč měsíčně, tedy celkem za celé období částku 120 000 Kč. Do prodlení se splněním své povinnosti k náhradě bezdůvodného obohacení se žalovaný dle soudu prvního stupně dostal na základě výzvy žalobce dle § 1958 odst. 2 o. z., která mu byla ve světle § 573 o. z. doručena dne 29. 4. 2021, plněno dle této výzvy mělo být do sedmi dnů, tedy do 6. 5. 2021, a pokud tak žalovaný neučinil, je dnem 7. 5. 2021 v prodlení s úhradou peněžitého plnění a stíhá jej též povinnost k úhradě úroku z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z., jehož výše dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. činí 8,25 %. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že by nemohlo dojít k ochuzení žalobce, pokud nechtěl v předmětných nemovitostech bydlet, a že by se z jeho strany jednalo o zjevné zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany, jelikož dle soudu prvního stupně podstatné pro věc je to, že celou nemovitost, tedy i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce, užíval žalovaný bez souhlasu žalobce, čímž se také na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Byť by tedy žalobce neměl vůli předmětné nemovitosti užívat ke svému bydlení, avšak na druhou stranu je plně, tedy nad rámec svého spoluvlastnického podílu, užíval žalovaný, nelze dle soudu prvního stupně uzavřít, že by uplatněním částky 120 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalobce zřejmě zneužíval své právo.

16. Pokud jde o uplatněnou námitku započtení ze strany žalovaného, pak soud prvního stupně přisvědčil tomu, že žalobci byla podle předložené smlouvy o postoupení pohledávek [příjmení] [příjmení] pohledávka jím namítaná postoupena, avšak s ohledem na námitky žalobce, které vyhodnotil jako námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení žalobce z důvodu neurčitosti a nejistoty započítávané pohledávky, dospěl k závěru, že pohledávka žalovaného je skutečně nejistá a neurčitá, a tudíž nezpůsobilá k započtení dle § 1987 odst. 2 o. z., kdy s prokázáním existence započítávané pohledávky by bylo spojeno rozsáhlé dokazování s ohledem na četné důkazní návrhy obou účastníků. Prokázání aktivní pohledávky co do důvodu i výše by tedy bylo dle soudu prvního stupně rozsáhlé, složitější a vedlo by ve svém důsledku k neúměrnému prodloužení řízení o žalobě s tím, že v té souvislosti soud prvního stupně odkázal na podporu tohoto svého závěru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 31 Cdo 684/2020 a sp. zn. 28 Cdo 5711/2017.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 za použití § 142a odst. 1 o. s. ř. a žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení, které vypočetl na celkovou částku 54 880,96 Kč. S ohledem na výsledek daného sporu také uložil dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 566,54 Kč.

18. Po zhodnocení výše uvedených skutečností, námitek uplatněných žalovaným v jeho odvolání a vyjádření žalobce k nim a s přihlédnutím k tomu, co odvolací soud zjistil ze zopakovaného a doplněného dokazování před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že námitky uplatněné žalovaným v jím podaném odvolání, které směřovaly k nesprávnému postupu soudu prvního stupně a jeho závěru ohledně neurčitosti a nejistoty jím započítávané pohledávky, za důvodné považovat nelze.

19. Ve shodě se soudem prvního stupně i žalobcem má odvolací soud za to, že žalobcem byla uplatněna námitka relativní neplatnosti započtení provedeného žalobcem a že započítávanou pohledávku ze strany žalovaného je skutečně možno považovat za k započtení nezpůsobilou ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. z důvodu její nejistoty a neurčitosti.

20. Nelze předně souhlasit s tou námitkou žalovaného, že by jím započítávaná pohledávka proti pohledávce žalobce vyplývala ze stejného právního vztahu. Jediné, s čím lze souhlasit, je to, že žalovaným uplatňovaná pohledávka vyplývá dle jeho tvrzení z užívání stejných nemovitých věcí jako pohledávka žalobce, to však samo o sobě ještě neznamená, že by šlo o pohledávku ze stejného právního vztahu (poměru). Žalobce totiž svoji pohledávku uplatňuje z právního vztahu (poměru) podílového spoluvlastnictví účastníků tohoto řízení k předmětným nemovitým věcem, zatímco žalovaný namítá pohledávku, která vznikla osobě odlišné od účastníků tohoto řízení, tedy [anonymizována dvě slova], vůči žalobci, a již jen z toho je patrné, že započítávaná pohledávka vychází z právního poměru mezi jinými osobami než pohledávka uplatněná žalobcem. Již to obě uplatněné pohledávky od sebe odlišuje, nejen však to. Zohlednit je totiž třeba dále i to, že žalobce a [příjmení] [příjmení] (dříve [jméno] [příjmení]) byli manželi a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 8. 2017, č. j. 8 C 20/2017-23, který nabyl právní moci dne 8. 9. 2017 (ten odvolací soud k důkazu provedl). Dále to, že mezi žalobcem a [příjmení] [příjmení] byla dne 18. 1. 2018 uzavřena dohoda o vypořádání zaniklého společného jmění manželů (tu odvolací soud k důkazu provedl), která se týkala rovněž předmětných nemovitých věcí v [katastrální uzemí], které měly oběma účastníkům připadnout do jejich rovnodílného podílového spoluvlastnictví se současnou dohodou o tom, že tyto nemovité věci společně prodají za sjednaných podmínek, kdy v této dohodě oba její účastníci také prohlásili, že tato dohoda zcela a bezezbytku vypořádává společné jmění účastníků, že vyrovnání je úplné a vyjadřuje společnou vůli účastníků, a tudíž do budoucna nebude žádný z nich požadovat po druhém jakékoli další plnění z titulu zaniklého SJM, a že po sobě nebudou účastníci této dohody požadovat ani žádná další plnění v souvislosti nebo v důsledku zaniklého manželství ani z jiných dřívějších vzájemných závazků. A také to, že ke vkladu dohody o vypořádání společného jmění manželů žalobce a [jméno] [příjmení] do katastru nemovitostí došlo s právními účinky zápisu k okamžiku 14. 6. 2019 (to zjistil z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 4. 6. 2020, listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], který k důkazu zopakoval). S ohledem na to, je tedy třeba dále uzavřít, že žalovaným namítaná pohledávka k započtení, která mu byla [příjmení] [příjmení] postoupena, vznikla zčásti do dne 8. 9. 2017 za trvání manželství žalobce a [jméno] [příjmení] a ve zbývajícím rozsahu v době, kdy společné jmění manželů žalobce a [jméno] [příjmení] sice již zaniklo, avšak dosud nebylo účinně vypořádáno, pokud ve vztahu k předmětným nemovitým věcem právní účinky vypořádání nastaly až ke dni 14. 6. 2019 (viz § 738 odst. 1 o. z.). V celém období, ve kterém měla započítávaná pohledávka vzniknout, šlo tedy o právní vztah (poměr) k předmětným nemovitým věcem jiného druhu než o podílové spoluvlastnictví, neboť šlo jednak zčásti o vztah (poměr) vyplývající ze společného jmění manželů a jednak zčásti o vztah (poměr) vyplývající sice ze zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění manželů žalobce a [jméno] [příjmení], na který se však vztahuje přiměřeně úprava společného jmění (viz § 736 o. z.). Námitka žalovaného ohledně stejného právního poměru, z něhož obě pohledávky vycházejí, je tedy lichá, jelikož pohledávky se netýkají (původně) týchž účastníků a nevyplývají ani ze stejného druhu (spolu) vlastnictví a užívání předmětných nemovitých věcí.

21. Souhlasit nelze dále ani s námitkou žalovaného, že by prokazování existence pohledávky uplatněné k započtení nebylo rozsáhlé a při řádném postupu soudu prvního stupně by nemuselo vést k neúměrnému prodloužení sporu. Je sice pravdou, jak to žalovaný namítá, že svoji námitku uplatnil již na počátku sporu (před prvním jednáním) a že soud nemusí provést veškeré důkazy navržené ze strany účastníků, avšak na druhou stranu je třeba uvést, že provést důkazy musí tehdy, pokud jsou způsobilé vést k prokázání účastníky namítaných skutečností. V takovém případě nemůže soud přistupovat k navrženým důkazům bez odpovídajícího důvodu selektivně, neboť jejich hodnocení musí provést nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné souvislosti, a to vždy až po jejich řádném provedení (k tomu srovnej také § 132 o. s. ř.).

22. Nelze přitom souhlasit se žalovaným, že by k prokázání jeho tvrzení postačovalo provést pouze důkaz výslechem jednoho z jím navržených svědků, a to i s ohledem na žalovaným předložené vyjádření tohoto svědka [jméno] [příjmení] (společně s [jméno] [příjmení]), pokud i v tomto vyjádření (které je jen v elektronické podobě, bez data a bez vlastnoručního podpisu) jsou údaje ohledně užívání předmětných nemovitých věcí uváděny nepřesně kupříkladu v tom směru, že„ žalobce se se svou novou přítelkyní v nemovitostech zdržoval až asi do jara nebo léta 2018“, že„ v roce 2018 také domek na zhruba dva nebo tři měsíce osiřel“ a„ v létě jej začali užívat jiní lidé“, kteří se ale v prosinci toho roku z nemovitých věcí odstěhovali a dále již domek nikdo neobýval. Ani obsahem tohoto vyjádření nejsou tedy plně potvrzována tvrzení žalovaného ohledně užívání předmětných nemovitých věcí, přičemž současně toto vyjádření nic nevypovídá o tom, zda žalobce předmětné nemovité věci užíval se souhlasem či bez souhlasu [jméno] [příjmení] a zda s jejím souhlasem či bez jejího souhlasu umožnil jejich užívání třetím osobám. Je tak zcela evidentní, že jen prostřednictvím výslechu svědka [jméno] [příjmení] by nemohlo ke zjištění všech sporných skutečností dojít, kdy nelze odhlédnout ani od toho, že rovněž žalobce navrhoval důkazy k prokázání svých tvrzení odlišných od tvrzení žalovaného, nešlo přitom jen o listinné důkazy a obsahy jednotlivých spisů, ale rovněž o výslechy svědků.

23. Dle názoru odvolacího soudu tudíž obstojí závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na důkazní návrhy účastníků by bylo třeba provádět k existenci žalovaným namítané pohledávky rozsáhlé dokazování, což by vedlo ve svém důsledku k neúměrnému prodloužení řízení o žalobě.

24. Za důvodné nelze považovat ani námitky žalobce ohledně postoje obou účastníků v daném řízení, respektive jeho námitku, že postoj žalobce, který lhal, nemůže požívat právní ochrany. Je pravdou, že v důsledku postoje žalovaného, který užívání předmětných nemovitých věcí bez souhlasu žalobce a nad rámec svého spoluvlastnického podílu potvrdil a jen zčásti sporoval výši svého bezdůvodného obohacení, nevyžadovala pohledávka uplatněná žalobcem většího dokazování a objektivně vzato se také z toho důvodu jevila jako poměrně jistou a určitou. Na druhou stranu však postoj žalovaného, který existenci žalovaným namítané pohledávky zpochybnil, představuje jen legitimní realizaci jeho procesních práv v daném řízení a nelze jej tedy rozhodně hodnotit jako zjevné zneužití práva z jeho strany (§ 8 o. z.) či je považovat za nepoctivý nebo protiprávní čin, ze kterého by žalobce těžil (§ 6 odst. 2 o. z.). Současně nelze ani s jistotou, se kterou tak činí žalovaný, uzavřít, že by obrana žalobce byla (na první pohled, bez provedení navrhovaných důkazů) lživá a nedůvodná, naopak je zde řada indicií o tom, že situace při užívání nemovitých věcí v době namítané žalovaným nebyla tak jednoznačná, jak je žalovaným předestíráno. Objektivně, a právě ve vztahu k pohledávce uplatněné žalobcem, je tak skutečně míra nejistoty ohledně pohledávky uplatněné žalovaným výrazně vyšší než ohledně pohledávky uplatněné žalobcem.

25. I z pohledu odvolacích námitek žalovaného tak obstojí jako správný závěr soudu prvního stupně, že pohledávku uplatněnou žalovaným k započtení je třeba považovat k započtení nezpůsobilou pro její nejistotu a neurčitost ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z., kdy závěry přijaté soudem prvního stupně ke způsobilosti žalovaným uplatněné pohledávky k započtení odpovídají dle názoru odvolacího soudu také judikatuře, která se této otázky týká, zejména pak soudem prvního stupně i žalovaným citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 31 Cdo 684/2020 (rozsudek ze dne 9. 9. 2020) či sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 (rozsudek ze dne 1. 10. 2018).

26. Nad rámec důvodů uvedených soudem prvního stupně odvolací soud s přihlédnutím k uzavřené dohodě o vypořádání společného jmění manželů žalobce a [jméno] [příjmení] dále ještě uvádí, že by musela být řešena rovněž otázka toho, zda taková pohledávka nebyla minimálně zčásti předmětem vypořádání žalobce a [jméno] [příjmení] v této dohodě, případně jaký dopad má uplynutí doby tří let od zániku společného jmění manželů na ni (na tom nic nemění ani žalovaným namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, neboť naopak z toho rozhodnutí vyplývá, že pouze ve výjimečných případech může být určitá osoba z užívání věci ve společném jmění manželů vyloučena, a tudíž by v poměrech posuzované věci musely být posuzovány otázky oněch výjimečných důvodů, což opětovně vnáší další nejistotu ve vztahu k započítávané pohledávce). Řešena by musela být rovněž námitka promlčení uplatněná ze strany žalobce, k jejímuž upřesnění by musel být žalobce ještě vyzván. I tyto důvody jen umocňují správnost závěru soudu prvního stupně ohledně nezpůsobilosti pohledávky uplatněné k započtení ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. s ohledem na její nejistotu a neurčitost.

27. Nad rámec toho, co ve vztahu k započtení provedenému žalovaným uvedl soud prvního stupně, odvolací soud po posouzení vlastního právního jednání žalovaného vedoucího k započtení dospěl k závěru, že ani vlastní právní jednání jednostranného započtení provedené ze strany žalovaného nelze považovat za řádné, naopak jde v tomto případě o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ust. § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ust. § 554 o. z. nepřihlíží. Je tomu tak proto, že u aktivně započítávaných pohledávek, tedy těch, které započítávající strana použije k započtení, jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je požadavek na určitost právního jednání splněn jen tehdy, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení, a tedy započtením zanikne. Započtení pohledávek přitom nelze považovat za jiný způsob či formu splnění dluhu, nýbrž za způsob zániku nesplněného závazku, při němž dvojí plnění odpadá, a proto právní úpravu splnění dluhu nelze ani analogicky použít na započtení pohledávek, a jejich prostřednictvím případně závěr ohledně zániku určité části pohledávky odůvodnit (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019).

28. V poměrech posuzované věci přitom žalovaný uplatnil k započtení pohledávku v celkové výši 240 000 Kč s příslušenstvím, která se však sestávala z dílčích pohledávek týkajících se užívání nemovitých věcí a jejich přenechání k užívání třetím osobám žalobcem za období 24 měsíců. Šlo tedy o pohledávku, resp. součet pohledávek, převyšující pasivně započítávanou pohledávku. Žalovaný však ve svém projevu k započtení, který učinil svým podáním soudu dne 19. 10. 2021, srozumitelně neurčil, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení, a tedy započtením zanikne. Šlo tak z jeho strany o jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ust. § 553 odst. 1 o. z., ke kterému se ve smyslu ust. § 554 o. z. nepřihlíží. V posuzované věci přitom takové řádné určení, které započítávané pohledávky, případně která jejich část se k započtení uplatňuje, bylo tím spíše třeba, jelikož žalovaný uplatňoval k započtení pohledávku (součet pohledávek) týkající se sice užívání stejných nemovitostí, ale vlastněných v té době v různých právních režimech nejprve existujícího společného jmění manželů, poté zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů, dále týkající se výlučného užívání nemovitých věcí ze strany žalobce v části období a v části období jejich přenechání do užívání třetím osobám, a to i s přihlédnutím k existenci dohody o vypořádání společného jmění manželů žalobce a [jméno] [příjmení] a ostatně i s přihlédnutím k žalobcem uplatněné námitce„ nesmyslnosti“ části pohledávky a promlčení její části. Tento závěr je ostatně podpořen i tím, co uvedl sám žalovaný ve svém odvolání, tedy že dokazována by musela být pouze část pohledávky, aniž by však ve svém právním jednání v případě započtení určitě a srozumitelně určil, že započítávána je právě taková část postoupené pohledávky. I z tohoto pohledu nebylo tedy započtení ze strany žalovaného provedeno řádně, a tudíž nemůže způsobit ten následek, který byl žalovaným zamýšlen, tedy zánik pohledávky uplatněné v této věci žalobou.

29. Závěrem k této otázce odvolací soud dodává, že při svém rozhodování jen zhodnotil obsahové náležitosti jednostranného započtení ze strany žalovaného, přičemž tato otázka měla být řešena již soudem prvního stupně. Odvolací soud tedy při svém rozhodování přihlížel k tomu, co bylo ohledně tohoto jednostranného započtení tvrzeno žalovaným již před soudem prvního stupně (jakým způsobem a formou bylo provedeno) a co z jednostranného započtení vyšlo najevo, a tedy vzal do úvahy pouze to, co bylo účastníkům řízení již známo. Nebylo přitom povinností odvolacího soudu, aby účastníkům (žalovanému) sděloval svůj názor na tuto otázku a s nimi jej (předem) konzultoval a ani aby jim umožňoval uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (k tomu srovnej např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).

30. Pokud se jedná o další námitky žalovaného, které byly k nároku žalobce vzneseny, týkající se zneužití práva ze strany žalobce při uplatnění tohoto nároku a toho, že takový nárok neexistuje, pak s těmito námitkami se dle názoru odvolacího soudu správně vypořádal již soud prvního stupně, přičemž rovněž dle názoru odvolacího soudu nelze uplatnění nároku žalobcem v této věci považovat za zjevné zneužití jeho práva (§ 8 o. z.) či přisvědčit námitce žalovaného, že by pohledávka žalobce neexistovala jen z toho důvodu, že sám žalobce předmětné nemovitosti užívat nechtěl. Dle názoru odvolacího soudu žalobce tím, že vůči žalovanému uplatňuje v tomto řízení svoji pohledávku, netěží ani ze svého nepoctivého či protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal, jak to má na mysli ust. § odst. 6 odst. 2 o. z., nýbrž jen v souladu s právem vykonává (a nikoli zneužívá) své spoluvlastnické právo k nemovitostem, které bez souhlasu s ním nad rámec svého spoluvlastnického podílu v celém jejich rozsahu, tedy i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce, užíval žalovaný. Ostatně tyto námitky nebyly již žalovaným v jeho odvolání opakovány a jen okrajově byly zmíněny v rámci jednání odvolacího soudu Ani případná otázka náhrady nákladů řízení v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jak na to bylo zástupcem žalovaného poukázáno v rámci odvolacího jednání, důvodem pro přehodnocení tohoto stanoviska odvolacího soudu není, jelikož otázka náhrady nákladů řízení v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je otázkou procesně právní, která je posuzována v daném konkrétním řízení s přihlédnutím k postupu účastníka v něm, avšak nemůže nic vypovídat o tom, zda pohledávka uplatněná v této věci existuje či její uplatnění je projevem zneužití práva ze strany žalobce. I pokud by zde určitá souvislost mezi těmito řízeními byla, nelze jen z toho dovodit, že by v případě uplatnění nároku žalobcem v této věci šlo o zjevné zneužití práva z jeho strany, pokud sám žalovaný potvrdil, že nemovité věci svévolně bez souhlasu žalovaného nad rámec svého spoluvlastnického podílu užíval.

31. Žádné jiné námitky ohledně posouzení nároku uplatněného žalobcem, včetně jeho požadavku na zaplacení úroků z prodlení, již vzneseny nebyly, a tedy není ani třeba, aby se odvolací soud podrobněji k tomuto posouzení ze strany soudu prvního stupně vyjadřoval, a postačuje tedy, pokud v tomto směru na správné a úplné odůvodnění napadeného rozsudku odkáže, snad jen s tím že ještě doplní odkaz na stanovisko Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl ÚS –st. 48/18, se kterým je hodnocení věci soudem prvního stupně ohledně bezdůvodného obohacení žalovaného v souladu.

32. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení účastníků, pak odvolací soud pouze koriguje úvahu soudu prvního stupně v tom směru, že žalobci bylo sice namístě přiznat plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, nikoli však dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., nýbrž dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. s ohledem na to, že část žaloby týkající se části požadavku na zaplacení příslušenství pohledávky v podobě úroku z prodlení byla zamítnuta. Dle názoru odvolacího soudu však zamítnutá část žalobního požadavku žalobce v rozsahu části požadovaného úroku z prodlení představuje neúspěch žalobce jen v poměrně nepatrné části vzhledem k celému předmětu řízení, a tudíž lze žalobci i tak ve smyslu ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznat. Pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení žalobci, proti ní žádné námitky ze strany účastníků vznášeny nebyly, přičemž žalobci minimálně v té výši, v jaké soudem prvního stupně byla přiznána, náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně náleží.

33. S ohledem na výsledek sporu rozhodl soud prvního stupně ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. správně rovněž o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení placené státem v podobě části znalečného ve výši 566,54 Kč.

34. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., III. a IV. podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

35. O nákladech toho odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšnému žalobci, jelikož žalovaný se svým odvoláním neuspěl, přiznal právo na plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, které spočívají v nákladech jeho zastoupení advokátem. Odvolací soud shledal jako účelně vynaložené pouze dva úkony právní služby účtované ze strany zástupce žalobce v podobě vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. k), g) AT), jelikož další poradu s klientem dne 30. 9. 2022 k podanému odvolání protistrany a stanovení dalšího postupu ve věci za účelně vynaložený úkon právní služby nepovažuje, neboť dle názoru odvolacího soudu nebylo s ohledem na argumentaci uplatněnou v odvolání a předchozí stanoviska účastníků prezentovaná již v řízení před soudem prvního stupně nutné poradu se žalobcem, dokonce v trvání více než dvou hodin, dne 30. 9. 2022 konat. Dle názoru odvolacího soudu tudíž zástupci žalobce náleží odměna pouze za dva úkony právní služby dle ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 AT ve výši 5 900 Kč za každý z nich a k nim se vztahující náhrada hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 2 x 300 Kč. Zástupci žalobce dále náleží náhrada za čas promeškaný cestou k jednání odvolacího soudu [obec] – [obec] a zpět dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT ve výši celkem 1 000 Kč a rovněž náhrada cestovních výdajů za tuto cestu osobním automobilem dle ust. § 13 odst. 1, 5 AT za použití § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 511/2021 Sb. v celkové výši 3 352 Kč (základní náhrada 4,70 Kč x 472 najetých kilometrů + náhrada za spotřebované pohonné hmoty 5,1 l /100 km – spotřeba pro kombinovaný provoz vozidla zástupce žalobce x 4,72 – počet najetých kilometrů ve stech x 47,10 Kč/litr – cena pohonné hmoty dle vyhlášky). S připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady výdajů zástupce žalobce tak celkové náklady žalobce před odvolacím soudem činí 20 270 Kč, a proto odvolací soud uložil žalovanému právě tuto částku žalobci nahradit, a to v běžné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení