10 Co 284/2022-250

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: [jméno] [příjmení] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalovanému: za účasti vedlejšího účastníka před soudem prvního stupně: [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] o 10 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy o odvolání účastníků řízení proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 6. 2022, č. j. 13 C 319/2014-203 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 293 460 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 20. 12. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve zbytku, tj. do částky 9 217 440 Kč s příslušenstvím se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 97 180 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 207,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 489 100 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení p. a. od 20. 12. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbytku, tj. co do částky 9 510 900 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky žalobu zamítl (výrok II.) a žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 265 902 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali oba účastníci řízeni.

3. Žalobkyně se odvolala proti výroku II. z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b) až g) o. s. ř. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně spočívající v tom, že žalobkyni svědčí právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle ust. § 13 odst. 2, 3 občanského zákoníku, z. č. 40/1964 Sb., neboť přiznaný nárok žalobkyni rozsudkem soudu prvního stupně č. j. 13 C 404/2013-524, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 15 Co 198/2019-656, dle ust. § 443 odst. 3 a ust. § 444 občanského zákoníku, z. č. 40/1964 Sb. ve výši 192 000 Kč s příslušenstvím není dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví. Rovněž správně konstatoval, že se žalobkyně domáhá přiznání peněžité satisfakce na základě rozdílných skutkových tvrzení, a to za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromý a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké, a to její matky. Žalobkyně zdůraznila, že součástí soukromého života je také i život rodinný, který v sobě zahrnuje právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi tak, aby bylo možné rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující důstojnost či vážnost ve společnosti. Z provedených důkazů bylo správně zjištěno, že žalobkyně v době před smrtí svojí matky s ní žila ve společné domácnosti ve velmi blízkém vztahu. Smrtí matky žalobkyně jednoznačně došlo k přetrhání rodinné vazby, tj. vztahu dítěte a rodiče, kdy v době úmrtí matky bylo žalobkyni pouhých 12 let. Pokud by k úmrtí matky žalobkyně nedošlo, jejich vztah by se i nadále rozvíjel. V daném případě došlo k fatálnímu nenapravitelnému zásahu do práva žalobkyně na rodinný život, čímž jí byla způsobena újma snižující její důstojnost a vážnost ve společnosti. Jedná se o případ mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, kdy morální zadostiučinění je nepostačující, je tedy splněna podmínka mimořádnosti spočívající v konkrétních okolnostech daného případu ve smyslu § 13 zákona č. 40/1964 Sb. Žalobkyně rovněž souhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dopustil protiprávního jednání prostřednictvím své zaměstnankyně, za které však ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku nese plnou odpovědnost, a to v neposkytnutí řádné lékařské péče, že vznikla škoda na zdraví [jméno] [příjmení] a je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou včetně zavinění ve formě nedbalosti. I když soud prvního stupně vycházel v souladu s ust. § 136 o. s. ř. z okolností jak na straně žalobkyně, tak i na straně žalovaného jako osoby odpovědné za protiprávní jednání, dospěl však k nesprávnému závěru o přiznané výši zadostiučinění. Žalobkyně akcentovala, že v době před úmrtím matky žalobkyně byl mezi ní a její matkou velmi blízký rodinný vztah rodiče a dítěte (svědci [anonymizováno], [příjmení], [příjmení], [anonymizováno] [příjmení] a účastnická výpověď žalobkyně). Bylo prokázáno, že žalobkyně žila ve společné domácnosti se svou matkou, rovněž velmi silná jak citová, tak i existenční závislost tehdy nezletilé žalobkyně na její matce. Bylo prokázáno, že žalobkyně trvale pociťuje smrt matky jako skutečnost, s níž se dosud nevyrovnala (výpověď svědkyně [příjmení] [příjmení]). Dle žalobkyně není správný závěr soudu prvního stupně, že i přes neexistenci posttraumatické stresové poruchy došlo u žalobkyně po ztrátě její matky k jejímu začlenění do běžného života. Není totiž správný závěr, že u žalobkyně úzkostné stavy a depresivní ladění pominulo a že začala fungovat v běžném životě. Ve své účastnické výpovědi velmi podrobně popsala svoji osobní situaci po ztrátě matky, která byla a je provázena komplikovaným vztahem k osobám stejně starého věku, navazováním partnerských vztahů i začleňováním do běžného života. Zásadním důvodem pro tuto její„ odlišnost“, zapříčiněné jednoznačně ztrátou matky v jejím útlém věku, je její zcela„ jiný“ pohled na svět a hodnocení každodenních běžných životních situací.

4. Žalobkyně namítla, že z napadeného rozhodnutí nelze zjistit a v tomto směru považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, co bylo základem právní úvahy soudu prvního stupně týkající se základní částky náhrady odpovídající dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy. Pokud východiskem byly judikaturní závěry Nejvyššího soudu, pak judikatura je velmi roztříštěna, mnohdy kontradiktorní s nálezy soudu Ústavního v obdobných právních věcech. Mělo by být zjištěno, do jaké míry protiprávní jednání žalovaného ovlivnilo chráněnou sféru práv žalobkyně, kdy došlo k zásahu do jejích osobnostních práv ve velmi útlém věku, a to úmrtím její nejbližší osoby, její matky. Soud prvního stupně nesprávně nereflektoval skutečnost, že žalobkyně byla vystavena celému procesu léčby matky s fatálním koncem, po velmi dlouhou dobu vnímala všechny negativní aspekty probíhající léčby, což na ni mělo hluboký a trvalý vliv. Vzhledem k jejímu věku velmi vnímala i bezvýchodnost celé situace s tím, že jí není schopna pomoci. Rovněž vnímala fakt, že její matku značně zasáhlo, že příčinou jejího zdravotního stavu je nedbalá péče lékaře. Z dokazování vyplynulo, že matka žalobkyně rozhodně péči o svoji osobu nezanedbávala, jak v souvisejícím řízení 13 C 404/2013 se snažil žalovaný tvrdit. Žalobkyně je názoru, že soud prvního stupně při svých úvahách o rozsahu poskytnutého zadostiučinění nedostatečným způsobem reflektoval, že příčinou úmrtí její matky byl nedbalý a povrchní výkon zdravotní péče poskytované žalovaným. Je nepochybné, že včasná diagnostika onemocnění, které bylo příčinou úmrtí matky žalobkyně, je základem úspěchu případné léčby. Tuto šanci na vyléčení žalovaný žalobkyni díky své nedbalosti nedal a právě i tímto směrem měly být proto vedeny úvahy soudu prvního stupně při stanovení výše zadostiučinění. Žalobkyně navrhla, aby výrok II. rozsudku soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaný bude zavázán povinností zaplatit žalobkyni dalších 9 510 000 Kč spolu s 8,05 % úrokem z prodlení od 20. 12. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a žalovaný bude uznán povinným žalobkyni nahradit rovněž náklady řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaný se včas odvolal proti výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, které odůvodnil tím, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Náhrada nemajetkové újmy neměla být žalobkyni vůbec přiznána, a to zejména s ohledem na závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 ze dne 9. 2. 2022, jakož i proto, že tvrzená nemajetková újma nebyla v řízení prokázána. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném rozsahu změněn a žaloba byla i v rozsahu částky 489 100 Kč s příslušenstvím zamítnuta, současně byla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

6. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně tak, že jej považuje za nedůvodné. Zejména v odvolání nejsou uvedeny skutečnosti, ke kterým by se žalobkyně mohla vyjádřit. Soud prvního stupně provedl velmi podrobné dokazování, na základě kterého konstatoval porušení povinnosti na straně žalovaného, které bylo v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené nemajetkové újmy. Soud prvního stupně jednoznačně zjistil v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 198/2019, porušení povinnosti žalovaným spočívající v nepoužití odpovídajících diagnostických metod, kterými by byl zjištěn nádor v pravém prsu matky žalobkyně, přičemž tento postup a následná nečinnost žalovaného do 12. 8. 2010, kdy bylo provedeno vyšetření matky žalobkyně a následně došlo ke zjištění, že nádorový proces je již vysoce pokročilý, je postupem non lege artis, za který žalovaný odpovídá. Již z tohoto důvodu se jedná o zcela odlišnou skutkovou i právní situaci, než která je řešena rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, ze dne 9. 2. 2022, ve kterém je konstatováno, že základem posuzované právní věci – dovození odpovědnosti – není úmrtí blízké osoby žalobců, ale jen samotná ztráta šance, jejíž příčinou byla zcela jiné porušení povinnosti než v předmětné věci, ve které bylo jednoznačně konstatováno porušení povinnosti žalovaným, jehož důsledkem byla smrt matky žalobkyně, která je v příčinné souvislosti se vznikem nemajetkové újmy žalobkyně.

7. V průběhu odvolacího řízení žalovaný odvolání doplnil opakovaným odkazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, ze dne 9. 2. 2022, které se zabývá doktrínou tzv. ztráty šance, z níž vyšel i odvolací soud v předcházejícím řízení, sp. zn. 15 Co 198/2019 Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku přehodnotil dosavadní judikaturu v tom směru, že v obecné rovině nelze vyloučit, že porušení povinnosti postupovat lege artis může s ohledem na provázanost poskytovaných zdravotních služeb s nanejvýš osobní sférou každého jedince vést k nejistotě, útrapám, psychickému strádání v důsledku neúměrného znejistění apod., nepřiměřeně narušujícím soukromí či integritu tímto postupem zasažené osoby, a to nad rámec útrap spojených se samotným zdravotním problémem, jeho diagnostikou a léčbou, což by případně mohlo vést ke vzniku újmy v podobě zásahu do osobnostních práv takto dotčené osoby ve smyslu § 11 o. z. Z práva pacienta na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků by bylo možno dovodit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis. Není vyloučen zásah do osobnostních práv pacienta tím, že nebyla poskytnuta odborná péče na náležité úrovni a on byl tím zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví a musí se vnitřně vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení či dosažení předpokládaného zdravotního stavu. Jde o ryze osobnostní nárok nemajetkové povahy odlišný od jiných dílčích nároků. V tomto směru dovolací soud akceptoval i závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20, to ovšem pouze ve vztahu k osobě pacienta, nikoliv k osobám dalším, to znamená vůči tzv. druhotným obětem, jimiž byly v dané věci všichni žalobci. Osobnostní práva tohoto typu nepodléhají dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dědění, proto nemohli žalobci získat aktivní legitimaci k uplatnění takového nároku ani jinou cestou. Specifický osobnostní nárok pacienta charakterizovaný výše je vázán jen na osobu, jíž byla neodpovídajícím způsobem poskytována lékařská péče, proto k jeho uplatnění nejsou pozůstalí oprávněni.

8. Žalovaný je přesvědčený, že s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyně není v této věci aktivně legitimována. Žalovaný ani není ve věci pasivně legitimovaný, neboť sám v době, kdy k možnému pochybení došlo, nebyl ani na pracovišti. Viníkem mohla být subjektivně jedině lékařka [anonymizováno] [příjmení], v té době zaměstnankyně žalovaného, která přitom byla plně atestovanou lékařkou, nebýt toho, že byla zaměstnána v zdravotnickém zařízení žalovaného, byla jinak po všech stránkách za sebe plně odpovědná. I když lze lidsky pochopit, že žalobkyni smrt její maminky určitě zasáhla, projevila svou žalobou nereálná očekávání a její tvrzení jsou často účelová. Žalovaný poukázal na údajné rozpory v tvrzeních žalobkyně (bod 6. doplnění odůvodnění odvolání). Žalovaný rovněž poukázal na výpověď psycholožky [příjmení], dle které byla žalobkyně v její péči už před úmrtím matky, od ledna 2011 a vodila ji tam babička, když v psychickém stavu žalobkyně dominovaly rodinné vztahové potíže. Žalobkyni se po mamince jistě stýskalo, ale přednostně musela řešit problémy rodiny, ve které žila (ve vztahu k svému bratrovi, partnerce otce, svoji roli sehrál pubescentní rys nezralé a sociálně naivní dívky). Žalovaný je přesvědčený, že z výpovědi svědkyně [příjmení] především vyplynulo, že problémy žalobkyně neměly původ v úmrtí matky, když značnou roli hrály zejména vztahové potíže v rodině, rozvod rodičů, odchod otce do [obec]. Psycholožka nepotvrdila ani žalobkyní tvrzenou intenzitu jejího vztahu s matkou. Žalovaný nechce smrt maminky žalobkyně bagatelizovat, nicméně vzhledem k výši žalované částky, vystupování a tvrzení žalobkyně, jsou její mnohá tvrzení účelová a na její psychický stav měly a stále mají vliv jiné faktory. Žalovaný rovněž vznesl námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, když k tvrzenému pochybení zaměstnankyně žalovaného v podobě postupu non lege artis došlo dne 19. 10., pak promlčecí doba objektivně uplynula dnem 19. 10. 2013.

9. Žalobkyně k doplnění odvolání uvedla, že souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, odkazovaném žalovaným s tím, že se však žalobkyně nedomáhá odškodnění újmy za zásah do jejích osobnostních práv v důsledku„ nejistoty, útrap, psychického strádání“ v důsledku neúměrného znejistění apod., a to nad rámec útrap spojených se samotným zdravotním problémem, jeho diagnostikou a léčbou, ale v důsledku úmrtí její matky, které bylo způsobeno postupem non lege artis žalovaného. Žalobkyně je přesvědčena, že se tedy jedná o zcela odlišnou situaci než tu, která je v citovaném rozhodnutí hodnocena Nejvyšším soudem, a proto považuje námitku žalovaného v tomto směru za nedůvodnou. Pokud žalovaný namítá, že soud prvního stupně použil především skutková tvrzení svědčící ve prospěch žalobkyně, pak za nejpodstatnější závěr, který vyplynul z obsáhlé výpovědi psycholožky [příjmení], lze dle názoru žalobkyně označit ten, že„ se ztrátou tak blízkého člověka, jakým byla matka žalobkyně, v tak útlém věku, v jakém byla žalobkyně, se člověk nikdy nevyrovná. Ten, kterému se taková fatální událost stane, má pouze dvě možnosti, buď tuto skutečnost přijmout, nebo ji nepřijmout“. Bagatelizování této události a rozmělňování jejích fatálních následků pro žalobkyni dalšími vlivy, které ve většině však také souvisí s projednávanou tragickou událostí, je zcela nedůvodné a nepřiléhavé. K námitce žalovaného o jeho nedostatku pasivní legitimace žalobkyně uvedla, že o jeho odpovědnosti již bylo pravomocně rozhodnuto. Skutkový základ této právní věci je obdobný, jak ostatně také konstatoval soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí. Pro právní odpovědnost žalovaného je zcela nerozhodné, zda se postupu non lege artis dopustil osobně nebo prostřednictvím svého zaměstnance. Lékařka [anonymizováno] [příjmení], tehdejší zaměstnanec žalovaného, však svoji odpovědnost odmítla, a to i se zřetelem ke způsobu vedení zdravotnické dokumentace, který byl jedním z důvodů pro přenesení důkazního břemene na žalovaného. Žalobkyně se ohradila i k postoji žalovaného k výši jí uplatněného nároku označeného jako„ nereálná očekávání“. Poukázala na to, že příslušná ustanovení občanského zákoníku jsou ustanovení s relativně neurčitou hypotézou a samotné rozhodnutí ve věci závisí na volné úvaze soudu. Každý případ je zcela individuální a konečné rozhodnutí závisí vždy na konkrétních okolnostech případu. Žalobkyně připomněla, že matka žalobkyně se s důvěrou opakovaně obrátila na odborníka, který však svým přístupem nejen její důvěru zklamal, ale jeho selhání se stalo příčinou jejího úmrtí. Nebyl to tedy ani laxní přístup matky žalobkyně k jejímu zdraví, jak se opakovaně snaží tvrdit žalovaný a nebyla to ani touha její matky po dalším dítěti, které se nakonec po dlouhé době matce žalobkyně narodilo. Byl to pouze postup non lege artis žalovaného, který se stal příčinou úmrtí matky žalobkyně s osudovým zásahem do celého jejího života. Žalobkyně námitku promlčení vznesenou žalovaným považuje za nedůvodnou, neboť rozhodnou okolností pro začátek běhu promlčecí lhůty je v této věci úmrtí matky žalobkyně dne 6. 1. 2012 a nikoliv postup non lege artis, neboť právě úmrtí matky žalobkyně je právním základem žalobního návrhu.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející v intencích ust. § 212 a násl. o. s. ř., zohlednil odvolací námitky obou účastníků řízení, přihlédl k jejich vyjádření, a poté, co ve věci konal odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné, odvolání žalovaného nikoliv.

11. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobkyně se žalobou ze dne 15. 12. 2014, ve znění doplňujících podání, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalobkyně je pozůstalou dcerou po [jméno] [příjmení], která zemřela dne [datum] a žalovaný byl provozovatelem zdravotnického zařízení provozující činnost pod blíže uvedeným IČ a na základě dohody o pracovní činnosti byla zaměstnankyní žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] v období od [datum] do [datum]. Při pravidelné lékařské kontrole dne 9. 6. 2008 praktická lékařka [anonymizováno] [příjmení] zjistila u matky žalobkyně ložiskový útvar v oblasti prsní žlázy vpravo, odeslala ji do ordinace žalovaného, kde byla vyšetřena dne 9. 6. 2008, aniž by byla provedena biopsie s následným histologickým vyšetřením, další kontrola proběhla dne 19. 2. 2010, kdy lékařská péče poskytnutá ošetřujícím lékařem byla chybná, neboť nebylo použito odpovídajících diagnostických metod, kterými by byl zjištěn nádor v pravém prsu pacientky. Popsaný postup a následná nečinnost do 12. 8. 2010, kdy bylo provedeno vyšetření pacientky – matky žalobkyně, a následně došlo ke zjištění, že nádorový proces u pacientky je již vysoce pokročilý, je postupem non lege artis, za nějž odpovídá žalovaný, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu Karlovy Vary, č. j. 13 C 404/2013-524, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 15 Co 198/2019-656. Tímto protiprávním jednáním, za které odpovídá žalovaný, došlo k fatálním, trvalým a nevratným následkům, které ve smyslu § 13 odst. odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nelze odstranit. Ve smyslu ust. § 11 obč. zák. došlo k zásahu do práv pacientky, tak i do práv pozůstalé dcery - žalobkyně, neboť tímto bylo narušeno právo na rodinný život, na soukromí pozůstalé dcery, když žalobkyně žila před smrtí matky v domácnosti s ní, otčímem [jméno] [příjmení] a bratrem. Žalobkyně navštěvovala Základní školu v [obec], žila obvyklý šťastný život, udržovala normální vztahy s otcem [jméno] [příjmení]. Úmrtí matky bylo fatálním zásahem do života žalobkyně, který zcela mimořádně, výjimečně a závažně narušil celý budoucí život žalobkyně, kdy po smrti její maminky zůstala v rodině u babičky, z traumatu z její smrti se nikdy nezotavila, až do svých 18 let chodila na terapie k psycholožce [anonymizováno] [příjmení]. Žalobkyně trpí psychosomatickými problémy, které souvisejí se smrtí její maminky, v důsledku které se žalobkyni změnil celý život, žalobkyně ztratila jednu ze svých životních opor, předčasně dospěla, přišla o část svého dětství a dospívání. Vzhledem k těmto fatálním následkům, vzhledem k utrpěné újmě žalobkyně, kdy smrt rodiče zásahem do práv žalobkyně, se kterým se nikdy nevyrovná, může ji pouze přijmout, poskytnutá náhrada škody dle ust. § 444 obč. zák. je nedostatečná, žalobkyně uplatnila svůj nárok dle § 13 obč. zák. s tím, že požadovaná částka je odpovídající utrpěné újmě. Jedinou příčinou úmrtí matky žalobkyně byla opožděná diagnostika žalovaným, neboť při včasném zjištění fatální diagnózy měla matka žalobkyně šanci na přežití cca 80 %. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s argumentací promítnutou i do jím podaného odvolání. I vedlejší účastník namítal, že v dané věci není protiprávní jednání žalovaného, není dána jeho pasivní legitimace ani aktivní věcná legitimace žalobkyně. Výši požadovaného odškodnění považoval za zjevně nepřiměřené. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 4. 2019, č. j. 13 C 404/2013-524, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2020, č. j. 15 Co 198/2019-656, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, byla žalovanému uložena povinnost vůči žalobkyni k zaplacení jednorázového odškodnění za škodu podle § 444 odst. 3 obč. zák. v částce 192 000 Kč s příslušenstvím. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné vyplývá, že po doplnění dokazování byly shledány předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody ve smyslu § 420 a 444 obč. zák., neboť bylo zjištěno, že u matky žalobkyně došlo ke škodě na zdraví s následkem usmrcení a bylo rovněž prokázáno jednání žalovaného jako non lege artis, kdy postup non lege artis byl potvrzen všemi znaleckými posudky. Po doplnění dokazování byla prokázána i příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a škodlivým následkem na straně matky žalobkyně a bylo namístě aplikovat doktrínu ztráty šance. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 670/2021-701, bylo odmítnuto dovolání proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni (bod 4. odůvodnění napadeného rozsudku). Soud prvního stupně vyslechl žalobkyni a svědky v osobě [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], zjištění z uvedených výpovědí shrnul pod body 6., 7., 8., 11. a 12. odůvodnění napadeného rozsudku. Výzvou ze dne 4. 12. 2014 žalobkyně v zastoupení svého zástupce vyzvala žalovaného k náhradě škody a nemajetkové újmy, přičemž výzva byla doručena (bod 10.).

12. Soud prvního stupně provedl k důkazu protokoly o jednání ve věci sp. zn. 13 C 404/2013, při němž byla slyšena svědkyně [příjmení] [příjmení] a [anonymizováno] [příjmení], která uvedla, že dne 3. 3. 2010 jí bylo matkou žalobkyně řečeno, že je pod kontrolou mamologické ordinace a svědkyně [příjmení] [příjmení] uvedla, že po předestření výpisu zdravotnické dokumentace matky žalobkyně není poznat, který lékař vyšetření v konkrétní den prováděl, přičemž potvrdila, že v roce 2010 byla u žalovaného zaměstnána, v inkriminované době pracovali v ordinaci pouze oni dva, resp. vždy pracoval pouze jeden lékař. K dokumentaci matky žalobkyně - k záznamu z 19. 2. 2010 se vyjádřila tak, že zde není podpis, není schopna rozlišit, zda uvedený záznam psala či nikoliv (body 13. a 14. odůvodnění). Soud prvního stupně provedl dokazování za účelem zjištění majetkových poměrů na straně žalovaného a z přehledu nominální mzdy v ČR v období let 2006 až 2021 zjistil, že v období roku 2011 nominální mzda v ČR činila částku 24 455 Kč měsíčně (body 15. až 17. odůvodnění).

13. Soud prvního stupně konstatoval, že jednotlivá dílčí skutková zjištění si vzájemně neodporují, odkázal na ust. § 11, § 13 a § 420 odst. 2 obč. zák., zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, a uzavřel, že shledal žalobou uplatněný nárok včetně příslušenství důvodným zčásti, tj. co do částky 489 100 Kč, z důvodů uvedených v bodu 23. odůvodnění.

14. Soud prvního stupně odkázal na zjištění a závěry jeho rozsudku, č. j. 13 C 404/2013-524, ve znění rozsudku u Krajského soudu v Plzni, č. j. 15 Co 198/2019-656, jímž byl žalobkyni přiznán nárok z titulu náhrady škody na zdraví dle ust. § 443 odst. 3 obč. zák. (správně § 444 odst. 3) ve výši 192 000 Kč s příslušenstvím s tím, že v případě, že nárok na nemateriální újmu danou ust. § 444 obč. zák. není dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví, není vyloučeno, aby se dotčená osoba domáhala další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se v dané věci domáhá přiznání peněžité satisfakce na základě rozdílných skutkových tvrzení s tím, že dle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené fyzické osobě dle ust. § 13 odst. 2, 3 obč. zák. peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobem zásahem do osobnostního práva na soukromí a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké. Zaujal shodnou argumentaci týkající se samotného obsahu uplatněného nároku, poukázal na zjištění z provedených důkazů a shrnul, že z citovaných rozhodnutí vyplývá, že je dáno tvrzené protiprávní jednání spočívající v neposkytnutí řádné lékařské péče, škoda na zdraví [jméno] [příjmení], matky žalobkyně, a rovněž i příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodou včetně zavinění ve formě nedbalosti.

15. Konstatoval, že ve smyslu ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 159a odst. 3 o. s. ř. je namístě z těchto rozhodnutí vycházet i v dané věci. Nedůvodnou shledal námitku žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť ta v řízení ve věci uplatnila ve smyslu § 11 a 13 obč. zák. svůj originární nárok, nedostatek aktivní věcné legitimace nelze dovodit toliko z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, č. j. 31 Cdo 2376/2021-471, kterým byla primárně řešena otázka doktríny ztráty šance při prokazování kauzality v medicínsko-právních sporech. I přes skutečnost, že z odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku, č. j. 15 Co 198/2019-656, při posuzování prokázání příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem na straně matky žalobkyně aplikoval doktrínu ztráty šance, je názoru, že při posouzení příčinné souvislosti právě s ohledem na ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. a § 159a odst. 3 o. s. ř. je třeba vycházet z uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, byť z rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 vyplývá, že tímto závěrem velkého senátu je překonán právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 41/2017 ohledně doktríny ztráty šance.

16. Soud prvního stupně zdůraznil, že z citovaných rozsudků soudů prvního stupně a odvolacího vyplývá, že ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. za užití § 853 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, je dána pasivní věcná legitimace žalovaného, neboť za předmětné protiprávní jednání, zásah do osobnostních práv žalobkyně, odpovídá žalovaný, který při své činnosti spočívající ve výkonu lékařské praxe použil třetí osobu, tj. nerozhodnou je skutečnost, že předmětného protiprávního jednání, které spočívalo v nesprávné diagnostice pacientky [příjmení] dne 19. 2. 2010, se osobně dopustila ošetřující lékařka [anonymizováno] [příjmení], nikoliv osobně žalovaný, kdy odpovědnost žalovaného je odpovědností objektivní. Při stanovení peněžité náhrady soud postupoval dle ust. § 136 o. s. ř., tedy ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 894/2018. Zohlednil okolnosti na straně žalobkyně jakožto pozůstalé, tak i na straně žalovaného jako osoby odpovědné za protiprávní jednání. Vzal za prokázané, že v době před úmrtím matky žalobkyně zde existoval blízký rodinný vztah rodiče a dítěte, skutečnost, že žalobkyně žila ve společné domácnosti s matkou, z čehož vyplývá citová existenční závislost tehdy nezletilé žalobkyně na matce, skutečnost, že žalobkyně trvale pociťuje smrt matky jako skutečnost, s níž se dosud nevyrovnala. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] se podává, že přes dlouhodobý kontakt v období roku 2011 až 2017 u žalobkyně nebyly shledány rysy posttraumatické stresové poruchy, došlo k začlenění žalobkyně do běžného života, přes počáteční úzkostné, depresivní ladění došlo minimálně k částečné kompenzaci, takže žalobkyně mohla fungovat v běžném životě. Byla prokázána odpovědnost žalovaného za předmětné protiprávní jednání, která je odpovědností objektivní, kdy žalovaný odpovídá za protiprávní jednání zaměstnance. Při stanovení výše peněžité náhrady soud vyšel ze základní částky náhrady, za kterou se v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) považuje dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozené, kdy neshledal žádné mimořádné důvody pro zvýšení ani pro snížení takto stanovené peněžité náhrady. Hrubá měsíční nominální mzda za rok 2011, tj. za rok předcházející smrti matky žalobkyně, činila částku 24 455 Kč, dvacetinásobku pak odpovídá částka 489 100 Kč. Při zohlednění majetkových poměrů žalovaného lze mít za to, že tato výše náhrady, včetně příslušenství nemá pro něj likvidační důsledky. Výši úroku z prodlení soud stanovil v zákonné výši za období prodlení s plněním peněžitého závazku, tj. uplynutím lhůty dle výzvy k plnění, a zamítl veškeré zbývající důkazní návrhy specifikované v podáních účastníků, neboť směřovaly k prokázání nerozhodných skutečností z hlediska žalovaného nároku. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ust. § 142 a 142a o. s. ř. ve spojení s ust. § 136 o. s. ř., přičemž pro určení výše náhrady byla východiskem přisouzená částka 489 100 Kč s tím, že neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by vzniklé náklady neměly být žalobkyni přiznány (bod 24. odůvodnění).

17. Odvolací soud se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, vyjma výše přiznané náhrady, se zcela ztotožňuje, proto na ně v podrobnostech odkazuje. Souhlasí tedy i s východiskem v souladu s ust. § 135 odst. 2 o. s. ř., jímž bylo řízení vedené u soudu prvního stupně, sp. zn. 13 C 404/2013, a posléze u soudu odvolacího, sp. zn. 15 Co 198/2019, o jednorázové odškodnění dle ust. § 444 odst. 3 obč. zák., které bylo žalobkyni přiznáno ve výši 192 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud nemá v tomto směru ani výhrady týkající se výkladu rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, jímž byl překonán právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 41/2017, podle nějž snížil-li zjištěný postup odborného zdravotního personálu non lege artis šanci postižené pacientky na přežití, šlo o zásah do jejích osobnostních práv, který ovlivnil i samotný fatální výsledek tohoto léčení a zasáhl tak do osobnostních práv pozůstalých osob. Jinými slovy byl překonána doktrína ztráty šance na přežití v tom smyslu, že Nejvyšší soud neshledal, že by byly dány jednoznačné a dostatečně přesvědčivé důvody pro natolik široký výklad § 420 obč. zák., jenž by umožňoval pokládat ztrátu šance za chráněný statek srovnatelný se škodou na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení. Ze stejných důvodů, které byly vyloženy ve vztahu ke ztrátě šance, Nejvyšší soud konstatoval, že však nelze shledat opodstatnění, proč by tomuto pojetí mělo ustoupit stávající chápání příčinné souvislosti. Nejvyšší soud uzavřel, že na zavázání poskytovatele zdravotní péče k náhradě škody bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti jednání se škodlivým následkem coby jedné z podmínek obecné odpovědnosti ve smyslu § 420 obč. zák. by bylo možné pohlížet jako na ukládání povinnosti bez náležitého zákonného podkladu.

18. Nutno však zdůraznit, že odvolací soud v řízení sp. zn. 15 Co 198/2019 jednoznačně (po doplnění revizního znaleckého posudku) konstatoval non lege artis postup žalovaného a jeho příčinnou souvislost s úmrtím matky žalobkyně, přičemž požadované 100 % odškodnění snížil z důvodů v rozsudku blíže uvedených o 20 % Odvolací soud se tak zcela ztotožňuje i s argumentačním výkladem rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 podaný žalobkyní, která výstižně reaguje na odvolací argumentaci žalovaného a relevantně vysvětluje, proč toto rozhodnutí Nejvyššího soudu není na danou věc přiléhavé, a proč nevylučuje aktivní legitimaci žalobkyně. Odvolací soud tedy potvrzuje i správnost závěrů soudu prvního stupně týkající se aktivní i pasivní legitimace žalovaného, které jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud se žalovaný necítí být v dané věci odpovědný, odvolací soud připomíná, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně sám v rámci smírného vyřešení sporu nabídl žalobkyni z titulu náhrady jí uplatněné nemajetkové újmy částku ve výši 1 000 000 Kč.

19. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně odůvodnění nároku žalobkyně znaleckým posudkem znalce [příjmení], který uzavřel, že postup žalovaného je postupem non lege artis, své závěry potvrdil v dodatku k jím vypracovanému znaleckému posudku (to vše v řízení 13 C 404/2013) a správnost jeho závěrů byla i předmětem revize (stejně tak i závěrů znalce [příjmení] [příjmení], jehož znalecký posudek v řízení předložil žalovaný), přičemž revizní znalecký ústav v osobě Všeobecné fakultní nemocnice v [obec] rovněž dospěl k závěru o non lege artis postupu žalovaného. Uvedený znalecký ústav ještě vypracoval doplněk (v řízení vedeném u odvolacího soudu pod sp. zn. 15 Co 198/2019), jímž stvrdil závěr o příčinné souvislosti mezi postupem non lege artis žalovaného a škodní událostí na straně matky žalobkyně spočívající v jejím úmrtí.

20. Odvolací soud neshledal důvodnou ani další odvolací námitku žalovaného o promlčení nároku, pokud počátek promlčecí lhůty odvíjí ode dne, kdy došlo k postupu non lege artis. Jednak není zřejmé, k jakému jednání mělo dle žalovaného dojít dne 19. 10. 2010, když absence odpovídající diagnostické metody je vztahována ke dni 19. 2. 2010, a jednak rozhodným datem je dle názoru odvolacího soudu den úmrtí matky žalobkyně, tj. [datum], a pokud byla žaloba podána dne 15. 12. 2014, byla podána včas. Počátek promlčecí lhůty se odvíjí od tvrzeného ublížení na zdraví, v daném případě s následkem smrti, k níž došlo právě [datum], přičemž počíná běžet tříletá promlčecí doba a podstatné je, že judikatura v případě nejistoty ohledně počátku běhu promlčecí lhůty preferuje ten výklad, který je pro pacienta příznivější (nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/2018). Odvolací soud se neztotožňuje ani s argumentací, že mnohá tvrzení žalobkyně jsou účelová a že na její psychický stav měly a stále mají vliv i jiné faktory, v tomto ohledu je stěžejní závěr soudu prvního stupně promítnutý v bodu 23. odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud judikoval, že je v případě nároků z titulu nemajetkové újmy nutno zohlednit intenzitu vztahu pozůstalého se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, vzájemnou existenční závislost, zda byl pozůstalý očitým svědkem události nebo jak se o ní dozvěděl a rovněž postoj škůdce k události, formu a míru zavinění, v omezeném rozsahu také jeho majetkové poměry tak, aby byly eliminovány likvidační důsledky. V dané věci odvolací soud akcentuje samotný vztah mezi žalobkyní a její zemřelou matkou, o jehož kvalitě nemá jakékoliv pochybnosti (viz výpovědi svědků a žalobkyně), útlý věk žalobkyně, ale i věk její matky, která zemřela předčasně, v mladém věku, dále nelze přehlédnout skutečnost, že žalobkyně byla svědkem odcházení své maminky s vědomím, že nelze okamžik smrti zvrátit, a že ji již nebude mít nablízku. Významným je i samotný postoj žalovaného k celé události, který svoji odpovědnost po celé řízení odmítá a dle názoru odvolacího soudu do jisté míry i necitlivě bagatelizuje. V souhrnu tedy ani jednu z odvolacích námitek žalovaného nelze považovat za relevantní.

21. Odvolací soud v tomto směru na žalovaného apeluje, aby si uvědomil, že dítě svého rodiče potřebuje v jakémkoliv věku, zejména v období dětství a dospívání je rodič pro dítě nepostradatelným. Ztráta blízkého člověka v dospělosti potvrzuje neocenitelnou hodnotu, kterou pozůstalý se zemřelým sdílel, a o kterou definitivně přišel. O tuto životní zkušenost je žalobkyně významně a nenahraditelně ochuzena, pokud se svojí maminkou prožila jen 13 let svého života.

22. Pokud žalobkyně zpochybnila závěr soudu prvního stupně o samotné výši přiznané náhrady s argumentací výše popsanou, nutno podotknout, že soud prvního stupně zvolil přiléhavá východiska, postupoval správně dle ust. § 136 o. s. ř. a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 894/2018, ze dne 19. 9. 2018), která uvádí právě dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (matky žalobkyně) jako výchozí s tím, že tento základ by měl být modifikován již jen v řádu desítek procent a nikoliv více násobků. Odvolací soud si je vědom rozsáhlé judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (např. rozhodnutí 4 Tdo 1402/2015 - případ pozůstalé nezletilé dcery, které byla vyplacena částka 700 000 Kč, 25 Cdo 1901/2018 z 27. 2. 2019, či tzv. havířovská kauza – úmrtí dítěte při porodu, kdy matka byla odškodněna částkou 750 000 Kč, otec částkou 500 000 Kč a prarodiče částkou od 70 000 Kč do 100 000 Kč). Odvolací soud vzal v úvahu i nález Ústavního soudu I. ÚS 2844/14, jímž bylo stěžovatelkám přiznáno odškodnění ve výši 1 700 000 Kč (matce zemřelého), resp. 1 000 000 Kč sestře zemřelého. Po zohlednění všech okolností dané věci spolu se zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně v řízení, sp. zn. 13 C 404/2013, ve spojení s rozsudkem zdejšího odvolacího soudu, sp. zn. 15 Cdo 198/2019, který přistoupil k 20 % snížení jednorázového odškodnění, dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě výši náhrady přiznané soudem prvního stupně navýšit na násobek, tj. na částku 978 200 Kč, a tuto ponížit o 20 %, tak jak učinil odvolací soud v souvisejícím řízení o jednorázovém. Ve výsledku má pak žalobkyně celkem nárok na částku 782 560 Kč Odvolací soud vzal v úvahu i fakt, že žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně nabídl v rámci smíru k úhradě částku 1 000 000 Kč. Pokud žalobkyni soud prvního stupně přiznal částku 489 100 Kč, pak v rozdílu této částky a částky 782 560 Kč odvolací soud uložil žalovanému ještě povinnost zaplatit žalobkyni 293 460 Kč a v rozdílu souhrnné přiznané částky a částky uplatněné žalobou nárok žalobkyně ve zbytku, tj. co do 9 217 440 Kč, včetně odpovídajícího příslušenství zamítl.

23. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tj. ve výroku I., potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 293 460 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím a potvrdil, že ve zbytku, tj. co do částky 9 217 440 Kč, spolu s příslušenstvím, se žaloba zamítá (výrok I. a II.), a to vše v souladu s ust. § 219 o. s. ř. a § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

24. Výrok III. o náhradě nákladů odvolacího řízení v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. korigoval tak, že znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl, přičemž soud prvního stupně sice správně vycházel z úspěchu žalobkyně ve věci (§ 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 136 o. s. ř.), pochybil však při východisku tarifní hodnoty, jíž je ve věcech nároků z titulu nemajetkové újmy částka 50 000 Kč v souladu s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT (vyhláška č. 177/1996 Sb.). Jeden úkon právní služby je pak honorován částkou 3 100 Kč, za 18 úkonů právní služby tak žalobkyni k rukám jejího zástupce náleží odměna ve výši 55 800 Kč, přičemž odvolací soud nepřiznal odměnu za výzvu ke zproštění mlčenlivosti a vyčíslení náhrady nákladů řízení, neboť tyto úkony pro jejich obtížnost či náročnost nepovažuje za úkony, za které by náležela ve smyslu ust. § 11 odst. 3 AT odměna. Dále přiznal 18 režijních paušálů po 300 Kč, tj. 5 400 Kč, z titulu náhrady cestovného (v souladu s vyčíslením v bodu 24. odůvodnění napadeného rozsudku) částku 13 514 Kč, dále z titulu náhrady za ztrátu času částku 5 600 Kč a 21 % DPH ve výši 16 865,94 Kč. V součtu všech výše uvedených položek jde o částku 97 180 Kč, kterou je žalovaný spolu s vedlejším účastníkem společně a nerozdílně povinen zaplatit v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na specifikaci jednotlivých úkonů promítnutých v bodu 24. odůvodnění napadeného rozsudku.

25. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn shodně jako o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně měla se svým odvoláním oproti žalovanému úspěch, byť jen částečný. Žalobkyni náleží náhrada za dva úkony právní služby, a to odměna ve výši 3 100 Kč za účast u odvolacího jednání a odměna ve výši 1550 Kč za účast u jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení rozsudku, dále dva režijní paušály po 300 Kč, tj. 600 Kč, náhrada cestovného v celkové výši 2919 Kč, náhrada ztráty času ve výši 1600 Kč a 21 % DPH ve výši 1438,5 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb. a § 137 odst. 3 o. s. ř.), v souhrnu jde o částku 11 207,50 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce, a to rovněž v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 ost. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění (výrok IV.).

26. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastník na straně žalovaného ukončil účast, proto se již odvolacího jednání neúčastnil a není mu ani ukládána povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.