10 Co 31/2022

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; Ing. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa], [země], zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] o neplatnost rozvázání pracovního poměru o odvolání žalované do rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 39 C 119/2020-287, ze dne 4. 11. 2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba žalobce na určení, že rozvázání pracovního poměru u žalované okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 12. 3. 2020 je neplatné, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, jejíž výše bude uvedena v písemném vyhotovení tohoto rozsudku, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice státem hrazené náklady řízení ve výši 6 540 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Plzeň-město.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 12. 3. 2020 je neplatné. Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení ve výši 59 506,10 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit České republice státem hrazené náklady řízení ve výši 6 540 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město.

2. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalovaná, která v odvolání uvedla, že v daném případě šlo o to, zda žalobce porušil své pracovní povinnosti. Žalovaná setrvala na závěru, že žalobce je porušil, neboť použil pracovní prostředky pro své soukromé účely a také vyslovila závěr, že toto porušení dosahovalo takové intenzity, aby bylo namístě okamžitě zrušit pracovní poměr s žalobcem. Soud prvního stupně se shodl se závěrem žalované, že žalobce své pracovní povinnosti porušil s odkazem na § 301 zákoníku práce a Pracovní řád (bod 4.4 a bod 4.5). Pokud jde o intenzitu porušení pracovních povinností, pak ji soud prvního stupně neshledal takovou, aby bylo v případě žalobce s ním možno ukončit pracovní poměr okamžitě, ale že zde byly dány podmínky pro výpověď z pracovního poměru. Dále pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda na straně zaměstnavatele prokázána nebyla, protože opotřebení počítače nenastalo, spotřeba elektrické energie byla vyčíslena v minimálních částkách, nedošlo k nárůstu mzdových prostředků (počítačem byl software využíván i v mimopracovní době) a s těmito závěry žalovaná nesouhlasí. Z provedeného dokazování nevyplynuly tyto závěry, považuje je za nekonzistentní a rozporné. Pokud by totiž žalovaná jednání žalobce neodhalila, škoda by se za jeden rok za zneužívání služebního notebooku zvýšila až na cca 1 000 Kč, což už není minimální částka. Podstatné ale je, že škoda (jakákoli) vznikla a v té souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu k těmto otázkám. Podle názoru žalované je nesprávný i závěr, že i malá škoda se nemohla u žalované vzhledem k její velikosti projevit. Poukázala především na to, že soud prvního stupně se odchýlil od dosavadní judikatury, na kterou žalovaná v průběhu řízení poukazovala, když poukazovala zejména na rozsudky Nejvyššího soudu těchto spisových značek: 21 Cdo 3915/2020, 21 Cdo 1496/2013, 21 Cdo 2590/2015 a 21 Cdo 3034/2016. Z této judikatury vyplývá, že na výši škody nezáleží. Žalovaná také nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu ke mzdovým prostředkům nedošlo k nárůstu, protože software byl používán i v mimopracovní době, na počítači pracuje neustále a žalobce řešil bitcoiny i v práci, což vyplynulo ze svědeckých výpovědí. Argumentace soudu o tom, že byl žalobce odměněn za rok 2019, je lichá, protože tuto nelze zpětně odebrat. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, žaloba žalobce zamítnuta, eventuálně, aby byl rozsudek soudu prvního zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce. Ten ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s rozsudkem v té části, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní povinnosti. Žalobce nepopírá, že program na počítač instaloval, ale že ho instaloval pouze jednorázově ze zvědavosti a že zaměstnanci směli používat pracovní notebooky k soukromým účelům. Připustil, že i když se v tomto případě mohlo jednat o exces, nelze toto jednání posoudit jako porušení pracovních povinností. Program se spouštěl sám po zapnutí PC a virtuálního počítače. Chod nebyl na služebním notebooku patrný, nevykazoval větší zátěž, hlučnost a vliv těžby nebyl postřehnutelný. Podle názoru žalobce závěry soudu uvedené v jeho bodě 25. rozsudku jsou nepřiléhavé. V této souvislosti poukázal zejména na to, že soud dospěl k závěru, že pracovní prostředky mají být využívání k výkonu práce, ne soukromé účely. Podle žalobce jsou zcela běžné výjimky z uvedeného pravidla, zejména v IT oblastech či tam, kde zaměstnanci využívají k práci počítače. Přímo Pracovní řád žalovaného, a to bod 4.4 zakotvuje oprávnění užívat IT zařízení k výkonu právní činnosti, ale je zde uvedeno, že toto platí, nebylo-li dohodnuto jinak. Žádné požadavky na formu této dohody nebyly upraveny. Stačil třeba i ústní souhlas žalovaného. Svědecké výpovědi pana [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] bylo prokázáno, že zaměstnanci žalovaného měli povoleno užívat pracovní notebooky k též k soukromým účelům, což činili například tak, že poslouchali hudbu YouTube, hledali polední menu, surfovali po internetu. Tato praxe vyplývá i ze svědeckých výpovědí současných zaměstnanců pana [příjmení] a paní [příjmení]. Ti sice mluvili ve prospěch žalovaného, že užívání notebooku k soukromým účelům bylo zakázáno, ale potvrdili, že takto je také užívají. Podle žalovaného užití pracovního notebooku žalobcem k soukromým účelům (k těžbě kryptoměny) mělo vést k naprosté ztrátě důvěry, přitom žalovaný ani po předmětném incidentu žádná opatření k zamezení užívání notebooku k soukromým účelům nepřijal. Žalovaný o skutečnosti, že jeho zaměstnanci těží kryptoměnu věděl a až do doby, než se žalovaná chtěla zbavit žalobce, toto toleroval. Žalobce popřel, že by se počítače chovaly nestandardně hlučně, což bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi pana [příjmení], [příjmení], [příjmení] a též znaleckým posudkem. Kontrola byla provedena pouze proto, že o předmětném jednání věděl. Pokud by bylo shledáno, že žalobce porušil pracovní povinnosti, pak nebyla naplněna intenzita porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Soud prvního stupně správně přihlédl k výjimečnosti institutu okamžitého zrušení pracovního poměru a k tomu, že nedošlo k opotřebení notebooku, nedošlo ke škodě na straně žalované, neboť spotřeba elektrické energie navíc byla velmi malá a nedošlo ani ke škodě na mzdových prostředcích a také nebylo prokázáno bezpečnostní riziko.

4. Dále se žalobce vyjádřil k odvolání žalované s tím, že vyslovil souhlas s postupem soudu prvního stupně, který jako nadbytečné považoval vypracování revizního znaleckého posudku. Důvodem pro zpracování znaleckého posudku ze strany žalované bylo to, že nebyl spokojen s výsledky znaleckého zkoumání. Znalec riziko bezpečností zhodnotil jako velmi malé, neboť problém by se týkal pouze virtuálního počítače. Dále vyslovil nesouhlas s tím, že by výpověď svědka [příjmení] měla být nevěrohodná, když tento u žalovaného již nepracuje a nehrozí mu z důvodu instalace programu na těžbu kryptoměny, kterou také provedl, u žalované žádné postihy. Pan [anonymizováno] byl odborníkem na těžbu kryptoměny a objasnil fungování programu a logicky zdůvodnil, proč program nepředstavoval žádné riziko. Soud prvního stupně správě dospěl k závěru, že žalovanému nevznikla žádná škoda, přičemž otázkou škody je nutno se zabývat k okamžiku podání okamžitého zrušení a otázky typu„ co kdyby“ jsou irelevantní. Dále také zdůraznil to, že podle znalce měla být IT adresa, se kterou měly být spojeny webové stránky pro těžby kryptoměny aktivní pouze do poloviny ledna, přitom k okamžitému zrušení pracovního poměru mělo docházet od 10. 2. 2020 do 9. 3. 2020. Jedná se o období, kdy zřejmě docházelo k pokusům programu o spojení se s danou webovou stránkou, avšak neúspěšně, protože tato stránka byla pravděpodobně již téměř měsíc„ mrtvá“, o čemž žalobce nevěděl, protože programu nevěnoval pozornost. Vznik škody nebyl prokázán, protože použití tohoto programu nemělo vliv na opotřebení notebooku. Spotřeba energie se v případě žalované společnosti nemohla u ní negativně projevit. Počítače totiž zaměstnanci nechávali zapnuté i přes noc a stahovali si či instalovali programy potřebné k práci. Notebook byl často využíván nepřetržitě pro pracovní účely. Za škodu pak nelze považovat ani to, že by žalobce, pokud k těžbě kryptoměny neužíval pracovní notebook, musel vynaložit nemalé finanční prostředky na pořízení drahého počítače. Tento argument ze strany žalované je absurdní. Žalovaná pak napadla závěr soudu prvního stupně, že k hypotetické škodě nedošlo ani ve vztahu ke mzdovým prostředkům. Žalobce opakovaně uváděl a bylo potvrzeno svědeckou výpovědí pana [příjmení]. Program pouze nainstaloval, jednorázově spustil, následně se program spouštěl sám, program běžel na pozadí bez dalších zásahů. V pracovní době se tedy žalobce věnoval práci a program ho neomezoval. Surfování po internetu, pouštění si hudby ze strany ostatních zaměstnanců pak spotřebovává mnohonásobně více času. Bylo vyloučeno rovněž bezpečnostní riziko, o tom svědčí i závěr soudu, že pokud toto řešila žalovaná dlouhé měsíce, nesvědčí to o kritickém porušení bezpečnosti. Jestliže mohla žalovaná vyhodnocovat rizika po dobu třech měsíců, pak není naplněn předpoklad, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalovaného zaměstnával po výpovědní dobu, jak uzavřel soud prvního stupně v bodu 28. O tom pak svědčí i to, že nebyl pro žalovanou problém vytvořit pro žalobce podmínky pro další zaměstnávání. Okamžité zrušení pracovního poměru je krajním prostředkem a rozhodne-li se takto zaměstnavatel, pak musí nést odpovědnost za neplatnost takového postupu. Jestliže bylo umožněno zaměstnavatelem používat pracovní notebooky k soukromým účelům, pak žalobce žádnou povinnost neporušil. Žalobce proto navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a byly mu přiznány náklady odvolacího řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání a k vyjádření žalobce a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že v daném případě jsou v důsledku nesprávného právního hodnocení správně zjištěného skutkového stavu podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně.

6. Podle § 55 odst.1 písm.b) zákoníku práce zaměstnavatel může vyjímečně pracovní poměr zrušit jen tehdy porušil –li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujícím se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

7. Podle § 301 zákoníku práce zaměstnaci jsou povinni a) pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnaci, b) využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly,c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, poku s nimi byli řádně seznámenid) řádně hospodařit s prostředky jimi svěřenými a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztártou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

8. Podle § 306 odst.1 zákoníku práce pracovní řád je zvláštním druhem vnitřního předpisu; rozvádí ustanovení toto zákona, popřípadě zvláštních právních předpisů podlezvláštních podmínek zaměstnavatele, pokud jde o povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance z pracovněprávních vztahů.

9. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně po procesní stránce správně, správně žalobce i žalovanou poučil o jejich povinnostech, přičemž v případě zkoumání individuálních okolností v souvislosti se shledaným porušením pracovních povinností žalobce, tzn. k osobě zaměstnance, k jeho dosavadnímu plnění pracovních úkolů a výši způsobené škody vzhledem ke shledanému porušení pracovní povinnosti žalobce přihlížet nemusel, a tudíž toto poučení v tomto rozsahu považuje odvolací soud vzhledem k níže uvedeným závěrům za nadbytečné.

10. Soud prvního stupně provedl ve vztahu k porušení pracovní povinnosti žalobce důkazy (jde zejména o důkazy uvedené v bodech 10 – 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž jejich hodnocení je shrnuto zejména v bodě 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a s takto provedeným rozsahem dokazování a hodnocením důkazů se odvolací soud ztotožňuje, a to zhlediska odvolacím soudem přijatého právního závěru. Závěry soudu prvního stupně jednoznačně odpovídají správnému hodnocení porušení povinností žalobce vyplývající ze zákoníku práce jakožto zaměstnance žalované, které jsou upraveny v ust. § 301 zákoníku práce. Porušení pracovních povinností žalobce jednoznačně potvrzuje také Pracovní řád žalované, na který soud prvního stupně v odůvodnění odkazuje, a tj. zejména body 4.4 (oprávnění zaměstnance používat technické, telekomunikační a jiné IT zařízení výlučně k výkonu své pracovní činnosti nebylo-li dohodnuto jinak) a bod 4.5, který upravuje používání IT techniky, tj. povinnosti dbát interních bezpečnostních směrnic, zákazu instalovat a používat soukromý software, jakož i jakýkoli software bez potvrzení o možnosti využívání bez licenčního ujednání a software, jehož užívání nebylo zaměstnavatelem povoleno). Na tyto povinnosti vyplývající ze zákoníku práce a na pracovní řád soud prvního stupně ve svém rozsudku správně poukázal a také podle názoru odvolacího soudu vycházel správně ze základní premisy vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, že pracovní prostředky mají být využívání pouze k výkonu práce, nikoli pro soukromé účely. Žalobce tedy tím, že na služebním notebooku nainstaloval software pro těžbu kryptoměny, který jednoznačně nepotřeboval pro plnění svých pracovních úkolů, který znamenal zásah do softwarového vybavení a který nebyl povolen, porušil pracovní povinností a tímto jednáním došlo ke zneužití svěřených pracovních prostředků. Soud prvního stupně také správně rozlišil používání technických, telekomunikačních a jiných IT zařízení, případně jiného firemního materiálu k soukromým účelům, o čemž žalobce tvrdil, že takto byly využívány v souvislosti se zněním bodu 4.4 Pracovního řádu a odvolací soud se také plnění ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně, že používání svěřených prostředků k soukromým účelům nebylo povoleno, i když se tak dělo. A správně soud prvního stupně zdůraznil rozdíl mezi např. pouštěním hudby či hledáním obědového menu oproti nainstalování nepovoleného softwaru znamenajícího zneužití pracovních prostředků zaměstnavatele. To, že žalobce software pro těžbu kryptoměny instaloval, sporné nebylo, stejně jako to, že tento program, když ho údajně dle vlastních tvrzení nepoužíval,následně neodinstaloval. V závěrech týkajících se porušení pracovních povinností ze strany žalobce pak odvolací soud plně odkazuje na závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožňuje.

11. Odvolací soud se však neztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně přistoupil k hodnocení intenzity porušení pracovních povinností ze strany žalobce a také s tím, že se soud prvního stupně nevypořádal s ustálenou judikaturou k otázkám okamžitého zrušení pracovního poměru, na kterou žalovaná v průběhu řízení před souem prvního stupně poukazovala. Soud prvního stupně sice v bodě 24. uvádí, že vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyzdvihuje zejména závěry týkající se toho, že okamžité zrušení pracovního poměru je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výjimečným opatřením. Dále uvádí, že k okamžitému zrušení pracovního poměru může zaměstnavatel přistoupit pouze tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Okamžité zrušení pracovního poměru je o výjimečný institut, a má opodstatnění jen tehdy, jestliže k porušení pracovních povinností dojde zvlášť hrubým způsobem. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 1838/2008 a usnesení Ústavního soudu II. ÚS 1471/14. Soud prvního stupně dovodil, že ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k normám s relativně neurčitou právní hypotézou a vymezení hypotézy závisí na konkrétních okolnostech případu. Vycházel z toho, že je nutné přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k intenzitě porušení pracovních povinností, důsledkům porušení pracovních povinností pro zaměstnavatele a také k tomu, zda způsobil zaměstnavateli škodu. Vymezení této hypotézy je na soudu.

12. Soud prvního stupně, jak je již shora uvedeno, pominul judikaturu k hodnocení intenzity porušení pracovních povinností, která se týká útoku na majetek zaměstnavatele. V této souvislosti byl odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 3915/2020, 1496/2013, 2590/2015 a 3034/2016, správný a přiléhavý. Kromě toho ještě odvolací soud poukazuje na další rozhodnutí ve stejném duchu, tj. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1631/2018 a 21 Cdo 3034/2016. Útok na majetek zaměstnavatele je natolik závažným porušením pracovních povinností žalobce, že není možné přihlížet právě k těm dalším okolnostem případu, které soud prvního stupně zkoumal, tzn. okolnosti týkající se osoby zaměstnance, dosavadního plnění pracovních úkolů, jakož i výši způsobené škody. Tento přísný závěr je odůvodněn tím, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ust. § 301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Zaměstnanec je povinen hospodařit s jemu svěřenými prostředky řádně, chránit před zničením, ztrátou a zneužitím. Narušení takové důvěry ze strany zaměstnavatele může zaměstnavatel sankcionovat i okamžitým zrušením pracovního poměru se zaměstnancem. Tím spíše takto může postihnout zaměstnancův útok na majetek zaměstnavatele, což v daném případě se stalo zneužitím služebního notebooku a nepovolenou insatacií softwaru na těžbu kryptoměny Bitcoin.Útok na majetek zaměstnavatele představuje sám o sobě tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

13. Zavedením judikaturního pojmu„ útok na majetek zaměstnavatele“ a nově víceméně automatického přísnějšího hodnocení takového tomuto podřaditelného protiprávního jednání zaměstnance Nejvyšší soud tímto revidoval předchozí k zaměstnancům poměrně shovívavou judikaturu a opustil zvažování soudů a hodnocení prohřešku a jeho osoby v širších souvislostech z více úhlů. I když v minulosti už některé případy byly posouzeny obdobně přísně, když například v případě neoprávněně navýšeného vyúčtování cestovních náhrad o 36 Kč toto bylo shledáno jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.

14. Tyto závěry jsou shrnuty v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3915/2020, které se po skutkové stránce týkalo toho, že kontrolou žalované za jeden kalendářní měsíc (srpen 2018) bylo zjištěno, že žalobkyně používala firemní vozidlo k soukromým cestám. Toto jednání bylo zaviněné, protože byla seznámena s vnitřním předpisem žalované upravující pravidla pro používání vozidla pro soukromé cesty. V této věci se žalovaná bránila tím, že částečně měla souhlas zaměstnavatele, ostatní zaměstnanci také používali služební vozidla pro soukromé účely (nákupy, cesty do školky atd.). Argumentace žalobkyně tedy stála na tom, že činila pouze to, co činili všichni ostatní zaměstnanci se souhlasem zaměstnavatele, užívala služební vozidlo na soukromé cesty do práce a z práce a občas užilo vozidlo nad rámec cest do práce a z práce. Dále argumentovala tím, že toto jednání jí i dalším zaměstnancům bylo dlouhodobě tolerováno. Následně, když se stala pro žalovanou nepohodlnou, byl s ní zrušen okamžitě pracovní poměr. V tomto případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolací soudu, že jednání žalobkyně spočívající v používání firemního vozidla k soukromým cestám bez souhlasu žalované je porušením pracovních povinností v intenzitě odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru. V té souvislosti je zde odkaz na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá závěr, že útok na majetek zaměstnavatele, například při vykázání soukromých cest jako pracovních, je z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolností, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve vztahu k otázce ztráty důvěry v loajalitu a poctivost zaměstnance. Povinnosti zaměstnance je, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu ať už majetkovou či morální.

15. Porovnáním skutků, na základě kterých bylo v případě jiných zaměstnanců v jiných obdobných případech (viz např. zneužití služebního vozidla) shledáno, že se jednalo o intenzivní porušení pracovních povinností odůvodňující skončení pracovního poměru okamžitým zrušením a srovnáním s případem žalobce, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě se jedná také o natolik intenzivní pracovních povinností žalobce, které samo o sobě zakládá důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.

16. V této věci navíc žalobce pracoval v IT oddělení žalované jako [příjmení] [příjmení] (nesporná skutečnost), povinnosti uvedeném v pracovním řádu v částech č .4.4 a 4.5 se týkaly zejména zaměstnanců v tomto pracovním zařazení. Přesto žalovaný postupoval v rozporu s tímto zákazem a to ještě ve spolupráci s dalšími kolegy z IT oddělení, z nichž jeden z nich se rovněž obrátil na soud s žalobou na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru (toto řízení je nyní přerušeno). I tyto skutečnosti (mezi účastníky nesporné) mají vliv na hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobce. Toto kritérium v rámci dalších demonstrativně uvedených pak stanoví i pracovní řád (pracovní postavení. Žalobce při jednání před soudem prvního stupně potvrdil, že s pracovním řádem byl seznámen.

17. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které jsou uvedeny v bodě 10, který se týká zachování lhůty pro podání žaloby. K tomuto závěru ostatně ani žádná odvolací námitka vznesena nebyla.

18. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změni podle § 220 odst.1 písm.a) o.s.ř. tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu žalobce na určení, že rozvázání pracovního poměru u žalované okamžitým zrušením pracovního poměru je neplatné, zamítl.

19. Odvolací námitky žalované spočívaly právě v té otázce intenzity porušení pracovních povinností, když nesouhlasila s posouzením soudu prvního stupně a právě odkazovala na shora uvedenou judikaturu, od které se soud odchýlil.

20. Odvolací soud má za to, že se jedná o případ, kdy není nutno zvažovat další okolnosti, a proto k jednotlivým námitkám týkajících se výše škody, mzdových nároků, bezpečnostního rizika, blíže nevyjadřuje, neboť to z hlediska právního posouzení této věci není nezbytné. To samé se týká argumentace žalobce o tom, že byl za rok 2019 odměn roční odměnou. V té základní otázce, to znamená otázce, že porušení povinností ze strany žalobce bylo intenzivní, se odvolací soud shoduje se soudem prvního stupně. Podle § 10 odst. 2 občanského zákoníku není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností. Dalšími odvolacími námitkami žalované se proto odvolací soud nezabýval.

21. Pokud jde o vyjádření žalobce k odvolání, které se týká otázky porušení pracovních povinnosti ze strany žalobce, s čímž žalobce nesouhlasil a v tomto se neshodoval se závěrem soudu prvního stupně, pak v této části odvolací soud, jak již shora uvedl, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Sám žalobce připustil, že i pokud vycházel z toho, že zaměstnanci směli používat pracovní notebooky k soukromým účelům, mohlo se v případě instalace softwaru na těžbu kryptoměny jednat o exces, ale zároveň hodnotí toto jednání jako jednání, které není porušením pracovních povinností s odkazem na to, že program se spouštěl sám po zapnutí PC a virtuálního počítače, chod nebyl na notebooku patrný, notebook nevykazoval větší zátěž, hlučnost a vliv těžby nebyl postřehnutelný. Podle názoru žalobce bylo v řízení prokázáno, že zaměstnancům bylo povoleno užívání pracovních notebooků k soukromým účelům, což namítal v souvislosti s výpověďmi svědků [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. S tímto argumentem uplatněným ze strany žalobce však nelze plně souhlasit a v této části se odvolací ztotožňuje s hodnocem soudu pevního stupně. Soud prvního stupně uvedl, že byť z výpovědí slyšených svědků bylo zjištěno, že využívali výpočetní techniku i pro soukromé účely, používání svěřených prostředků pro soukromé účely povoleno nebylo. Odvolací soud znovu pokuazuje na obdobnou skutkovou situaci řešenou Nejvyšším soudem (zneužití služebního vozidla).

22. V souvislosti s vyjádřením žalobce je nutno znovu upozornit na článek 4.5 Pracovního řádu (viz shora), který žalobce ve svém vyjádření zcela opomíjí a který byl soudem prvního stupně hodnocen v souvislosti s porušením pracovních povinností žalobce a na který je v odůvodnění rozhodnutí soudu první stupně také poukázáno. Z tohoto článku pracovního řádu vyplývá zákaz instalací soukromých a nepovolených sofwarů při požívání IT techniky.

23. Dalšími otázkami, které jsou zmíněny ve vyjádření k odvolání, se odvolací soud nezabýval vzhledem ke shora zaujatým závěrům, kde odůvodnil jaké skutkové okolnosti jsou pro posouzení věci podstatné, z čehož vyplývá, že dalšími okolnosti na straně žalobce nebylo nutné, vzhledem ke charakteru porušení jeho pracovní povinnosti v souvislosti s útokem na majetek žalované zneužitím jejího majetku, se zabývat (bezpečnostní riziko, způsobená škoda, mzdové nároky, opotřebení počítače). Nezabýval se ani argumentací žalobce, že program pouze nainstaloval a jednorázově spustil, neboť to pro hodnocení zneužití majetku zaměstnavatele v podobě útolu na majetek zaměstnavatele není podstatné. Navíc žalobce tento program neodinstaloval. Odvolací soud k tomu znovu podotýká, že už samotná instalace nepovoleného softwaru je porušením pracovní povinnosti. Jelikož došlo k narušení základního předpokladu fungování vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy k narušení důvěry, byly naplněny předpoklady pro zrušení pracovního poměru okamžitě a nebylo nutné zabývat se dalšími otázkami týkajícími se otázky spravedlnosti dalšího zaměstnávání žalobce a i dalších otázek v souvislosti s dalším jednáním po okamžitém zrušení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou. Rozhodně není pravdivý argument žalobce, že nemohl porušit povinnost, která neexistovala. Tato námitka je zcela v rozporu s provedeným dokazováním a skutkovým závěrem soudu prvního stupně. Užívání k soukromým účelům, pokud tím argumentuje žalobce jakožto povoleným, se vztahu k bodu č. 4 Pracovního řádu, ale instalace softwaru k bodu 4.5 a tím, že by tento software byl pro žalobce povolený žalobce do ukončení koncentrace řízení vůbec neargumentoval a vlastně neargumentuje až do konečného rozhodnutí v této věci odvolacím soudem.

24. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a ve věci byl úspěšný žalovaný. Odvolací soud pro znovu rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) Náklady řízení žalovaná vyúčtovala až v odvolacím řízení, a pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně, vyúčtovala v souladu s ust § 151 odst. 3 a § 2 odst. 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. paušální náhrady za 7 úkonů po 300 Kč za jednání u soudu ve dnech 22. 9. 2020, 10. 6. 2021, 4. 11. 2021 a 10. 8. 2021 a dále za 5 úkonů po 300 Kč za vyjádření ze dne 15. 6. 2020, vyjádření ze dne 21. 9. 2020, jednání se žalobcem dne 24. 9. 2020, vyjádření ze dne 26. 8. 2021 a závěrečné vyjádření ze dne 26. 10. 2021, tedy celkem částku 3 600 Kč za 12 úkonů právní pomoci po 300 Kč. Pokud jde o paušální náhrady za účasti u jednání soudu, pak tyto žalované nepochybně náleží. Žalované náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč i za vyjádření k doplnění žaloby ze dne 26. 5. 2020, tj. podání žalované ze dne 15. 6. 2020. Toto vyjádření právě reagovalo na doplnění žaloby, neboť žalobce v žalobě původně uvedl pouze to, že obdržel okamžité zrušení pracovního poměru, že domáhá jeho neplatnosti, ale neuvedl k tomu žádné důvody. Toto vyjádření žalované je tedy účelně vynaloženým nákladem. Stejně tak žalované náleží paušální náhrada vyjádření k doplnění žaloby, a to dalšímu ze dne 9. 9. 2020 (podání žalované ze dne 21. 9. 2020). Nelze však přiznat paušální odměnu za jednání se žalobcem dne 24. 9. 2020, což nemělo přímou souvislost s probíhajícím jednáním, protože jednání ve věci proběhlo 22. 9. 2020 a následně byl ustanoven znalec. Dále žalované náleží odměna za vyjádření, které bylo vyžádáno soudem, jde o vyjádření ze dne 26. 8. 2021 a stejně tak závěrečný návrh. Žalované tedy náleží za 11 úkonů po 300 Kč 3 300 Kč. Dále za řízení před soudem prvního stupně náleží žalované jízdné za cesty ze sídla žalované dne 22. 9. 2020 vozidlem Volkswagen Passat při náhradě 4,20 Kč km jízdy, za 160 km za jízdu tam a zpět tedy 672 Kč, naftu podle vyhlášky 31,80 Kč l při spotřebě 5,7 l /100 km, tedy 290 km a celkem za tuto jízdu 962 Kč. Za jízdu dne 10. 6. 2021 vozidlem Volkswagen Passat při náhradě 4,40 Kč km jízdy, za 160 km za jízdu tam a zpět tedy 704 Kč, nafta dle vyhlášky 27,20 Kč l při spotřebě 5,7 l /100 km, tedy 248 Kč, celkem 952 Kč. Dále náleží žalované jízdné za cestu dne 10. 8. 2021 vozidlem Ford Focus při náhradě 4,40 Kč km jízdy, za 160 km za jízdu tam a zpět 704 Kč, benzín podle vyhlášky 33,80 Kč l při spotřebě 6,7 l /100 km, tedy 362 Kč, celkem tedy 1 066 Kč a za cestu dne 4. 11. 2021 vozidlem Ford Focus při náhradě 4,40 Kč km jízdy, za 160 km za jízdu tam a zpět, tedy 704 Kč, benzín dle vyhlášky 33,80 Kč l při spotřebě 6,7 l /100 km, tedy 362 Kč a celkem 1 066 Kč. Na jízdném dle předložených dokladů, tj. technických průkazů vozidel, s nimiž byly cesty vykonány, náleží žalované 4 046 Kč. Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit zálohu na vypracování znaleckého posudku ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaná zaplatila a náklady řízení tedy činí 27 346 Kč. Žalovaná požadovala rovněž DPH, kterou sice nepočítala ze zálohy, ale DPH v případě žalované jakožto nezastoupeného účastníka nelze počítat DPH ani v případě paušální odměny a ani v případě jízdného. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 27 346 Kč. Pokud jde o náklady před soudem odvolacím, ty představují 1 úkon po 300 Kč za podané odvolání, 1 úkon po 300 Kč za jednání u odvolacího soudu, tedy 600 Kč a dále jízdné vozidlem schváleném ke služebním jízdám pro zaměstnavatele Ford Focus, SPZ [anonymizována dvě slova] [číslo], při náhradě 4,70 Kč km jízdy, za 160 km jízdy tam a zpět 752 Kč, benzín dle vyhlášky ve výši 37,10 Kč l při spotřebě 6,7 l /100 km, tedy 397,70 Kč a celkem tedy 1 149,70 Kč. I zde žalovaná nárokovala DPH, které ji však přiznáno být nemohlo. Žalovaná doložila doklady k vozidlu, se kterým cestu k odvolacímu soudu vykonala. Za odvolací řízení tedy náleží úspěšné žalované částka 1 149,70 Kč. Žalované totiž náleží náklady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, tj. ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., protože byla v řízení úspěšná. Výrokem III. odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit České republice státem hrazené náklady ve výši 6 540 Kč, protože se jedná o částku, která nebyla pokryta zálohami, které zaplatila žalovaná a které vznikly v souvislosti s tímto řízením, tj. s vypracovaným znaleckým posudkem a vyplaceným svědečným. Tato povinnost byla neúspěšnému žalobci uložena ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

25. Lhůta k zaplacení byla jak v případě výroku II., tak v případě výroku III. uložena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení