10 CO 349/2022 - 403

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v širším pojetí o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 9. 2022, č. j. 36 C 256/2019-350 ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 11. 2022, č. j. 36 C 256/2019-368 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se s výjimkou výroku V., který nebyl odvoláním dotčen, potvrzuje a ve výroku IX. se potvrzuje v tomto správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město částku 5 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 68 443,60 Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. 2008, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, vše zapsané Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, [stát. instituce] pro katastrální území [obec], [územní celek], na [list vlastnictví] (výrok I.), uvedenou nemovitou věc přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu částku 4 740 830 Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), ve vztahu ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku 350 324,11 Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku ve výši 1 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 16. 10. 2021 do zaplacení do deseti dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), vzájemný návrh žalované ve zbylé části, tj. co do zaplacení částky 78 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z 80 000 Kč od 15. 10. 2021 do 16. 10. 2021 a z částky 78 250 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení zamítl (výrok VI.), ve vztahu k vzájemnému návrhu žalované na zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím žalované uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na nákladech řízení částku 33 962,31 Kč rovněž do deseti dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.). Žalované dále uložil povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 4 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a náklady státu za vyplacená znalečná v plné výši s tím, že o konkrétní výši a lhůtě splatnosti rozhodne samostatným usnesením, které soud prvního stupně vydal dne 7. 11. 2022, č. j. 36 C 256/2019-368, jímž rozhodl o tom, že výše částky, kterou je žalovaná dle výroku IX. rozsudku povinna zaplatit ČR na účet Okresního soudu Plzeň-město na náklady státu za vyplacená znalečná činí částku 15 900 Kč s tím, že ve vztahu k částce 10 000 Kč se žalované lhůta k plnění nestanovuje, neboť částka ve výši 5 000 Kč byla zálohově zaplacena žalobcem a částka ve výši 5 000 Kč byla zálohově zaplacena žalovanou, zbývající částku ve výši 5 900 Kč je žalovaná povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

2. Proti rozsudku se včas odvolala žalovaná s výjimkou výroku V. s odkazem na odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Namítla, že podílové spoluvlastnictví mělo být vypořádáno tak, že nemovitosti měly být přikázány do jejího výlučného vlastnictví, když soud prvního stupně uvedl, že se jeví být vhodnější výlučným vlastníkem nemovitosti s ohledem na historii vlastnictví. V této souvislosti žalovaná doplnila, že se jedná o nemovitost, kterou postavili její předci a žalovaná ji považuje za dědictví své rodiny nejen v právní ale i morální rovině. Nemovitost je tedy rodinným majetek, který po desetiletí spravovala, a proto se jeví jako vhodnější výlučný vlastník. Soud prvního stupně přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce z důvodu nesolventnosti žalované, avšak již v průběhu řízení před soudem prvního stupně uvedla, že ohledně zajištění prostředků pro vyplacení druhého spoluvlastníka jedná s [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jehož výslech navrhla. Jmenovaný by potvrdil, že žalované je připraven prostředky na vyplacení podílu poskytnout, ale rovněž by prokázal jako osoba pracující v realitách, že cena nemovitostí uvedená ve znaleckém posudku není cenou obvyklou, jelikož v mezidobí došlo k výrazné změně cen na realitním trhu. Žalovaná i nadále považuje znalecký posudek a způsob určení hodnoty nemovitosti za nesprávný, proto navrhla revizní znalecký posudek, jehož zadání soud prvního stupně zamítl i přes předložené vyjádření renomované realitní kanceláře, ze kterého plyne, že ceny nemovitostí v poslední době klesají. I když znalkyně použila porovnávací metodu pro stanovení ceny, nezvolila nejlépe srovnatelné nemovitosti k nemovitosti vypořádávané v tomto řízení. Znalkyní stanovená cena tedy neodpovídá faktické ceně nemovitosti, a to i s ohledem na její stav, který je popsán ve zprávě pana [příjmení], kterého si na posouzení stavu objednal žalobce. Soud prvního stupně nejenže neslyšel navrženého svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], ale neprovedl ani další žalovanou navržené výslechy svědků, kteří se měli vyjadřovat zejména k tomu, jakým způsobem se žalovaná a případně žalobce o nemovitost stará. Tím bylo zatíženo řízení vadou, která mohla mít vliv na nesprávné skutkové posouzení celé věci a tím nesprávné rozhodnutí. Žalovaná je přesvědčena, že je nutné zpracovat doplněk znaleckého posudku kvůli změně ceně nemovitosti a svědky vyslechnout z důvodů výše uvedených. Kdyby se žalovaná po celou dobu téměř čtyřiceti let o nemovitost nestarala, nebyla by v současném stavu a nebylo by co vypořádávat. Naopak žalobce sám uvedl, že nemovitost před koupí vůbec neviděl. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s nepřiznáním nároku na tzv. širší vypořádání, a to ve vztahu k jí uplatněným nákladů na údržbu a správu domu. Soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy a dokonce označil nárok žalované za rozporný s dobrými mravy. Ohledně prováděné správy a údržby navrhla k výslechu svědky manžele [příjmení] a nájemce [příjmení], ani tyto důkazy soud prvního stupně neprovedl. Žalovaná požadovala pouze adekvátní odměnu za prováděnou správu, pak závěr soudu o jejím chování v rozporu s dobrými mravy je nepřiléhavý. Popsaný jednostranný přístup soudu k provádění a hodnocení důkazů se jeví jako nepřiměřeně přísný, a ačkoli žalovaná vznášela námitku podjatosti vyřizujícího soudce v průběhu jednání, byla jako nedůvodná zamítnuta, nicméně žalovaná je s ohledem na průběh celého řízení přesvědčena o tom, že jí vznesená námitka podjatosti nebyla nedůvodná.

3. Bez ohledu na výsledek řízení žalovaná namítla i nepřiměřenost nákladů řízení přiznaných žalobci za řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 262/20, ze dne 10. 11. 2020, dle kterého je namístě v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnout tak, že žádnému z účastníků by neměla být náhrada nákladů řízení přiznána. Žalovaná se v žádném případě nechovala obstrukčně v rámci řízení, pouze bránila svá práva. K jednání se řádně dostavovala, plnila pokyny soudu a za obstrukci nelze považovat skutečnost, že žalovaná pouze využila svých procesních možností. Žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobu podal žalobce dne 12. 7. 2019, řízení, na které soud prvního stupně odkazuje, sp. zn. 31 C 236/2016, bylo zahájeno již dne 11. 12. 2018 a sp. zn. 18 C 264/2019 dne 4. 7. 2019, tedy ještě před podáním žaloby v této věci. Není tedy pravda, že by žalovaná vedla soudní spory se záměrem obstruovat v tomto řízení. Jeho průběh byl ovlivněn i pandemií covid-19, žádný z těchto úkonu však nelze podřadit pod jakékoliv obstrukční jednání žalované, která se k jednání vždy řádně dostavila a ani jednou nepožádala o jeho odročení.

4. Žalovaná navrhla, aby byl výrok o nákladech řízení bez ohledu na posouzení další argumentace žalované týkající se způsobu vypořádání spoluvlastnictví změněn ve světle uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu tak, že žádnému z účastníků nebude náhrada nákladů řízení přiznána, ledaže by odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek odvolací soud změnil, nemovitosti přikázal do jejího výlučného vlastnictví a žalované případně přiznal náhradu nákladů řízení, eventuálně vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, a to na základě řádného znaleckého posudku.

5. Žalobce v rámci vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně zkoumal veškerá kritéria pro rozhodnutí o způsobu vypořádání jeho spoluvlastnictví k nemovitosti, přičemž dospěl k závěru po provedeném dokazování, že žalovaná není solventní, a proto nemovitost přikázal žalobci, který solventnost prokázal a je připraven okamžitě uhradit žalované vypořádací podíl dle znaleckého posudku. Poukázal na judikatura, dle které osoba, které má být vyplacen vypořádací podíl, není možné vystavit riziku exekučního vymáhání vypořádacího podílu a v souladu s ní soud prvního stupně hodnotil riziko exekučního vymáhání jako vysoké, jelikož žalovaná nebyla v minulosti schopna řádně a včas plnit své povinnosti vůči žalobci i jiným osobám v mnohonásobně menší výši než té, která by odpovídala výši vypořádacího podílu. Soud prvního stupně rovněž příhodně odkázal na žádost žalované o osvobození od soudních poplatků, ve které tvrdila svou nemajetnost, rovněž přihlédl k budoucímu účelnému využití nemovitosti, když žalovaná vzhledem k nedostatku finančních prostředků není schopna zajistit další využití a i samotnou existenci nemovitosti. Vypořádací podíl byl stanoven na základě znaleckého posudku, jehož závěry znalkyně v průběhu výslechu obhájila. Zpracování revizního znaleckého posudku tak nebylo vzhledem k závěrům soudu třeba, jelikož zde nebyla pochybnost o správnosti znaleckého posudku. Pouze z důvodu, že má žalovaná odlišný názor než soudem jmenovaný znalec, nelze revizní znalecký posudek zadávat. Soud prvního stupně se také vypořádal s předloženým vyjádřením [právnická osoba], pro kterou pracuje [jméno] [příjmení], který měl žalované zajistit financování vypořádacího podílu a který tak měl zájem na věci. Vyjádření zainteresované osoby na věci nemůže závěry soudem ustanoveného nezávislého znalce snížit. Žalovaná naopak svými podáními i jednáním prokázala, že solventní není. Již dříve měla možnost nabýt spoluvlastnický podíl žalobce na nemovitosti, když jí byla dle tehdejší platné právní úpravy učiněna nabídka na využití předkupního práva, které však nevyužila, jelikož jednak zcela nesmyslně a neoprávněně rozporovala vlastnické právo žalobce, a jednak nesouhlasila s výší kupní ceny, která byla ve srovnání s částkou, která nyní byla stanovena za vypořádací podíl výrazně nižší. Žalovaná ignoruje vlastnické právo žalobce a jedná vůči němu protiprávně, když odmítá přiznat, že je spoluvlastníkem nemovitosti a že má k této rovněž práva. Žalovaná rovněž jedná obstrukčně a snaží se všemožným způsobem prodloužit aktuální protiprávní stav, který je pro žalovanou velmi vyhovující, jelikož nadužívá nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, do nemovitosti ničeho neinvestuje a inkasuje nájemné za užívání nemovitosti, aniž by cokoliv plnila žalobci. Žalostný stav nemovitosti způsobila žalovaná, která nemá zájem do nemovitosti investovat, ani nemá prostředky na úhradu nákladů na nemovitost. Vyjádření žalované ohledně správy a péče o nemovitost považuje žalobce za zcela absurdní a irelevantní, neboť nemovitost je ze strany žalované zanedbaná, ve velmi špatném stavu, což bylo v řízení prokázáno. Žalovaná naprosto žalobce vylučuje ze správy nemovitosti, odmítla mu vydat požadované listiny, předat klíče, neumožnila mu vstup do nemovitosti, nepředložila nájemní smlouvy, odmítla mu předložit jakékoli vyúčtování nákladů na nemovitost, odmítla s ním jakkoliv jednat, jelikož ignoruje jeho vlastnické právo. Žalovaná i nadále jedná v rozporu s právními předpisy a porušuje žalobcova ústavně zaručená práva, její jednání tak nemůže požívat právní ochrany. Žalovaná při jednání dne 15. 10. 2021, tedy více než dva a půl roku poté, co byl žalobce zapsán jako spoluvlastník do katastru nemovitostí, uvedla, že žalobci nic nevydala, neboť jej nepovažuje za spoluvlastníka. Pak je zcela v rozporu s dobrými mravy, pokud následně požaduje náhradu za správu nemovitosti, navíc když je zřejmé, že žádná správa vykonávána nebyla nebo byla naprosto nedostatečná a prováděna zahálčivým způsobem, jak vyplývá ze zjištěného stavu nemovitosti. Důkazy ohledně možných nákladů na nemovitost, které byly žalovanou předloženy po koncentraci řízení, nemohly být provedeny. Žalované nemohla být přiznána náhrada nákladů, ke kterým důkazy vůbec nepředložila, ačkoliv k nim byla soudem vyzvána. Nemovitost je ve velmi špatném stavu vyžadující kompletní rekonstrukci, značné investice a opravy, vyskytují se v ní praskliny a trhliny na fasádě a ve zdech v interiéru, musí být posouzena její statika. Do nemovitosti zatéká a vyskytují se v ní plísně. Nemovitost je velmi zanedbaná, je v ní nepořádek, nebyla rekonstruována minimálně v posledních 30 až 40 letech. Je naprosto neuvěřitelné a žalobce považuje za zcela absurdní, že si žalovaná argumentuje řádnou správou nemovitosti či jakýmkoli vztahem k ní, protože je nemovitost za desítky let„ správy“ žalovanou ve stavu výše popsaném. Žalobce je přesvědčený o tom, že závěry soudu prvního stupně jsou správné a že nárok žalobkyně na zaplacení částky 78 250 Kč s příslušenstvím není po právu. Žalobce vyjádřil souhlas i s rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení, který se plně vypořádal s nejednotností rozhodování Ústavního soudu ohledně nákladů řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, jak rozepisuje pod bodem V. svého vyjádření.

6. K námitce podjatosti vznesené žalovanou vůči vyřizujícímu soudci žalobce poukázal na usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. Nc 556/2021-151, ze dne 2. 11. 2021, kterým bylo rozhodnuto, že soudce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 36 C 256/2019. Pokud žalovaná opakovaně v odvolání vznesla námitku podjatosti vyřizujícího soudu, pak je přesvědčen, že žalovaná pouze není spokojena s výsledkem sporu, a proto se snaží zpochybnit nezávislost vyřizujícího soudce, aniž přináší jakékoliv relevantní odůvodnění námitky. Námitka podjatosti tedy byla vznesena neoprávněně s tím, že žalovaná opakovaně zneužívá svých procesních práv, kdy jejím cílem není vůbec dosáhnout vyloučení soudce, ale prodloužit soudní řízení a zachovat aktuální protiprávní stav.

7. Žalobce zdůraznil, že odvolání žalované neobsahuje žádnou relevantní právní argumentaci, pouze není spokojena se závěry napadeného rozsudku, aniž by ke svým tvrzením uvedla relevantní právní základ. Žalovaná ani neodůvodňuje, jaká jiná vada řízení má mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaná nepravdivě uvádí, že soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, nikterak nespecifikuje, na základě jakých provedených důkazů mělo dojít k nesprávným skutkovým zjištěním a rovněž neuvádí, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející v intencích ust. § 212 a násl. o. s. ř., zohlednil odvolací námitky a stanovisko žalobce k nim, a poté, co ve věci konal odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy hodnotil ve smyslu zásad dle § 132 o. s. ř. a skutková zjištění rovněž odpovídajícím způsobem právně posoudil. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně souhlasí, pro stručnost na ně zcela odkazuje, neboť jsou podány zcela vyčerpávajícím způsobem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě zrušit podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitosti, a to poté, kdy žalovaná opakovaně navrhla zamítnutí žaloby z důvodů v ust. § 1140 o. z., případně že je namístě postup dle § 1155 o. z., následně pak uvedla, že na této obraně netrvá. Soud prvního stupně se vypořádal s namítaným nedostatkem aktivní legitimace žalobce, a pokud konstatoval, že strany nejsou schopny se na zrušení podílového spoluvlastnictví dohodnout, jde o závěr přiléhavý (bod 37. odůvodnění napadeného rozsudku). Soud prvního stupně rovněž podal správný výklad způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že vyplývá ze zákona, který preferuje rozdělení společné věci. V této věci však nebylo možno reálně věc rozdělit se vznikem bytových jednotek, jak uváděla žalovaná, a to zejména z právních důvodů. Dle závěrů judikatury platí, že soud přistoupí k takovému rozdělení (tj. na jednotky) jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 o. z. Jsou-li příčinou podání návrhu na zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu konfliktní vztahy účastníků, není účelné zachovat jejich existenci. Soud prvního stupně poukázal na zjištěné vyhrocené vztahy mezi účastníky tohoto řízení, které blíže popsal (bod 38. odůvodnění). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná má bližší vztah k nemovitosti, neboť ji minimálně od roku 1981 obhospodařuje a má k ní citový vztah na rozdíl od žalobce, který ji vlastní až od roku 2019. Pokud by žalovaná byla solventní pro vyplacení vypořádacího podílu, nemovitost by přikázal do jejího vlastnictví. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaná však zcela evidentně solventní není, jak prokazují vedené exekuce pro zaplacení nákladů řízení ve sporech 18 C 264/2019 a 31 C 236/2019. Žalovaná není schopna řádně splácet ani menší částky, které po ní vymáhalo SVJ v řádech tisícikorun (viz exekuce sp. zn. 74 EXE 986/2022). Příjem žalované tvoří jen starobní důchod, a to ve výši 9 000 Kč. Aktuálně žalovaná čelí dalším dvěma žalobám v řízeních vedených pod sp. zn. 28 C 261/2019 a 16 C 147/2021. Je zcela evidentní, že z důvodu vysokého věku žalované neexistuje bankovní či jiný důvěryhodný subjekt, který by za současné ekonomické situace, míry inflace a vysokých úrokových sazeb byl ochoten žalované půjčit částku přesahující 4 000 000 Kč, když jediným příjmem je starobní důchod a nájemné z bytu a nebytového prostoru, ze kterého minimálně polovina náleží žalobci. Pokud žalovaná namítala, že má zajištěny finanční prostředky na vyplacení podílu od pana [příjmení], který pracuje pro [právnická osoba], avšak jen do výše odpovídající maximálně poloviny z částky 7 500 000 Kč vyplývající z vyjádření toto společnosti, pak z výslechu žalované bylo soudem prvního stupně zjištěno, že pan [příjmení] je jí osobou zcela neznámou, je současně otázkou, z čeho by žalovaná půjčku či úvěr od uvedené osoby splácela, pokud se současně snažila soud pro potřeby osvobození od placení soudních poplatků přesvědčit o své nemajetnosti. Soud prvního stupně posoudil tvrzení žalované o její solventnosti jako ryze účelová a další dokazování k těmto tvrzením již neprováděl, neboť uzavřel, že žalovaná je nesolventní. Vzal v úvahu i tu skutečnost, že pokud by věc přikázal žalované, vystavil by žalobce s vysokou mírou pravděpodobnosti riziku exekučního vymáhání pohledávky, pokud žalovaná v minulosti nebyla schopna řádně a včas plnit své povinnosti v mnohonásobně menší výši než té, které by odpovídala výše vypořádacího podílu. Oproti tomu žalobce prokázal svou solventnost předloženým výpisem z účtu, ze kterého bylo zjištěno, že disponuje dostatečnými finančními prostředky k vyplacení vypořádacího podílu žalované. Soud prvního stupně rovněž přihlédl k budoucímu účelnému využití věci, přičemž má za to, že věc bude zcela jistě lépe účelně využita movitým žalobcem než nemovitou žalovanou, která již v minulosti nemovitost spravovala způsobem popsaným ve vyjádření pana [příjmení], ve kterém se uvádí, že příčinou špatného stavu nemovitosti je neodborná nebo spíše žádná péče o nemovitost za posledních několik let. Absenci rekonstrukce nemovitosti žalovaná ani nesporovala, když přiznala, že rekonstrukci neprovedla, protože nemá peníze (bod 39. odůvodnění napadeného rozsudku). Soud prvního stupně rovněž výstižně odůvodnil závěr o výši vypořádacího podílu, k jehož vyplacení zavázal žalobce vůči žalované, odvolací soud proto i v této dílčí části odkazuje na závěr soudu prvního stupně učiněný pod bodem 40. odůvodnění.

10. K dotazu odvolacího soudu týkající se solventnosti žalované pro případ přikázání řešené nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví žalovaná uvedla, že si pořídila byt na adrese svého bydliště proto, aby byl dům k dispozici jejím bratrancům, pokud by se stali dědici. K panu [příjmení], který jí přislíbil úvěr, má zkrátka důvěru (byť jí není osobou blízkou), dříve měl na nemovitosti reklamu. Pokud byla dotázána, z čeho by splácela jí poskytnutý úvěr (přičemž nelze přehlédnout i pokročilý věk žalované), uvedla, že žádné úspory nemá, má invalidní dceru a starala by se jen o svoji půlku a na ostatní by se„ vykašlala“ (zřejmě pokud by podílové spoluvlastnictví zrušeno nebylo). K dotazu, jakou má představu ohledně udržení stávajícího stavu nemovitosti, pokud potvrdila, že na její rekonstrukci finanční prostředky nemá, uvedla, že na opravu by použila příjem z pronájmu nebytového prostoru.

11. Odvolací soud námitky žalované týkající se neprovedení všech důkazů navržených před soudem prvního stupně, absence zadání revizního znaleckého posudku, způsobu vypořádání a s tím související ceny nemovitosti považuje za nedůvodné. Odvolací soud připomíná, že o provedení důkazů ve smyslu, který z důkazů proveden bude a který nikoliv, rozhoduje soud na základě výsledků dokazování a vyhodnocení potřeby dokazování doplnit pro zjištění skutkového stavu věci. Soud prvního stupně dostatečným způsobem vysvětlil, proč konkrétní důkazy navržené žalovanou již neprovedl, a v tomto směru odvolací soud poukazuje na odůvodnění podané v bodu 31. a 39. odůvodnění rozsudku. Co se týká námitky nezadání revizního znaleckého posudku či doplňku stávajícího znaleckého posudku, pak soud prvního stupně správně vyhodnotil jeho nadbytečnost, pokud znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] splňuje všechny zákonné parametry, navíc znalkyně své závěry obhájila i ústní formou, případně své závěry k dotazům doplnila). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že za situace, kdy odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně o způsobu vypořádání, tj. přikázání nemovitosti žalobci, pak přezkum znaleckého posudku o ceně nemovitosti, proti níž žalovaná brojí jako proti vysoké, by byl proti smyslu její odvolací argumentace, neboť by mohl vést ke snížení výše jí náležejícího vypořádacího podílu. Pokud soud prvního stupně v rámci úvah o způsobu vypořádání vzal v potaz rovinu, který z účastníků je vhodnější osobou, která by se měla stát výlučným vlastníkem vypořádávané nemovitosti, hodnotil vztah účastníků k nemovitosti, současně i jejich solventnost a kritérium účelnosti využití nemovitosti, postupoval správně a učiněné závěry odpovídají provedenému dokazování. V podrobnostech odvolací soud odkazuje i na soudem prvního stupně citovanou judikaturu a nepovažuje za nutné dalším způsobem tyto závěry doplňovat a argumentovat. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k návrhu žalované na širší vypořádání, jak vyplývají z bodů 27. až 31. odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Námitka podjatosti vznesená žalovanou v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byla předmětem přezkumu odvolacím soudem se závěrem, že vyřizující soudce není podjatý pro řešení daného sporu, a pokud ji žalovaná opakuje i v rámci odvolání, vyřizující soudce se k ní znovu vyjádřil v rámci předkládací zprávy s odkazem na již učiněný přezkum, v rámci kterého byla námitka jako nedůvodná zamítnuta, současně ji vyhodnotil jako opožděně podanou. V tomto směru odvolací soud konstatuje, že jednak skutečně o námitce podjatosti vznesené žalovanou vůči vyřizujícímu soudci již bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2021, č. j. Nc 556/2021-151 (tak, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 36 C 256/2019 u Okresního soudu Plzeň-město), a jednak skutečně se jeví jako opožděně podaná a současně nedůvodná, neboť tvrzení o pochybnosti o nepodjatosti vyřizujícího soudce ničím nedokládá a ve své podstatě je pouhou stížností na postup soudu, který se odrazil v napadeném rozsudku, se kterým nesouhlasí.

13. Odvolací soud rovněž nepřehlédl, že soud prvního stupně postupoval i procesně správně, když poučil účastníky dle ust. § 118a o. s. ř. a o důsledcích koncentrace řízení dle ust. § 118b o. s. ř., které rovněž odrazil do zjištěného skutkového stavu věci. Z důvodů výše uvedených odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku V., který nebyl odvoláním dotčen, potvrdil a ve výroku IX. ve spojení s usnesením ze dne 7. 11. 2022, č. j. 36 C 256/2019-368, ve správném znění tak, aby výrok korespondoval odůvodnění tohoto usnesení a zcela srozumitelný tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město částku 5 900 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

14. Odvolací soud shledal správným i závěr o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení včetně stanovené výše, pro stručnost i zde odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, a to v bodu 41. až 45., a to jak ve vztahu k nákladům řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, tak ve vztahu k vzájemnému návrhu žalované na širší vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž se zcela shoduje s argumentací podpořenou judikaturou Ústavního soudu včetně jejího vývoje. Odvolací soud k námitce žalované, že v řízení neobstruovala, že využívala svých procesních práv, uvádí, že nález Ústavního soudu, na který odkazuje i soud prvního soudu prvního stupně v bodu 43. odůvodnění, sp. zn. IV. ÚS 404/2022 ze dne 5. 4. 2022, připomíná, že zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. iudicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám. Současně však pojmenovává situace (pod bodem II. právní věty tohoto nálezu, kterou soud prvního stupně ve zmíněném bodu odůvodnění rovněž cituje), ve kterých je důvod rozhodnout o nákladech řízení dle § 142 odst 3 o. s. ř., a tedy uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhého spoluvlastníka. Pro takový postup v tomto řízení v této věci nastaly podmínky, a to dle názoru odvolacího soudu pro šikanózní výkon práva žalovanou. Soud prvního stupně sice jednání žalované označuje jako obstrukční chování s poukazem na jí iniciované soudní spory, jimiž napadla vlastnické právo žalobce, v důsledku čehož bylo řízení na dva roky přerušeno a na postoje k žalobci jako spoluvlastníkovi, jak jeho jednotlivé momenty soud prvního stupně zdůrazňuje v bodu 43. odůvodnění. Dle názoru odvolacího soudu je již jen představa žalované, která je zcela zjevně nesolventní osobou, jak bylo shora podrobně uvedeno, znakem šikanózního výkonu práva. Jinými slovy v této věci nastala situace, na kterou pomýšlí nález Ústavního soudu IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022 a závěr soudu prvního stupně je i v této rovině správný včetně výpočtu částek ukládaných žalované z titulu náhrady nákladů řízení k zaplacení.

15. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) má svoji oporu v ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení sestávajících se v souladu s vyúčtováním náhrady zástupcem žalobce z odměny za zastupování za dva úkony právní služby (za vyjádření k odvolání a za účast u jednání před odvolacím soudem) po 27 300 Kč, tj. 54 600 Kč, ze dvou režijních paušálů po 300 Kč, tj. 600 Kč, z náhrady cestovného ve výši 1 364,96 Kč (nevybočující svojí výší úpravě ve vyhlášce č. 467/2002 Sb. pro rok 2023) a z 21 % DPH vypočtené ze součtu výše uvedených položek dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 11 878,64 Kč. Žalovaná je tak povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 68 443,60 Kč, a to k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o. s. ř. a ve lhůtě do deseti dnů od právní moci rozsudku, tj. v delší než obvyklé třídenní, dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. (v souladu s délkou lhůty k plnění stanovenou soudem prvního stupně).

Poučení