10 Co 358/2022-473

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobců: ; a) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] c) [příjmení] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [země] [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] o vydání náhradních pozemků, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 8. 2022, č. j. 5 C 226/2020-269, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. se mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rovným dílem částku 13 947 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení rovným dílem částku 4 394 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 5 C 226/2020-269, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s původním žalobcem [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále jen žalobce nebo původní žalobce), smlouvu o převodu pozemků specifikovaných v žalobě ležících v katastrálních územích [obec], [obec] [anonymizováno] [obec], [obec] a [anonymizována dvě slova] [obec] (výrok I.), a původnímu žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 14 171 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal si původní žalobce včasné odvolání z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř., které následně obsáhle odůvodnil svým podáním ze dne 12. 12. 2022.

3. Původní žalobce předně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není k podání žaloby aktivně legitimován, neboť postoupil celý svůj restituční nárok plynoucí z rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [číslo jednací] a v postupních smlouvách nevymezil, že si ponechává zbývající část nároku v neevidované výši. Na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že příslušnými postupními smlouvami ze dne 2. 11. 2000 a ze dne 11. 12. 2000 nemohl postoupit a nepostoupil nic víc, než je v postupních smlouvách uvedeno, přičemž je dle něj také naprosto zjevné, že by nárok ve výši přesahující 35 000 000 Kč nikdy nepostoupil za částky, které jsou v postupních smlouvách uvedeny. Závěr okresního soudu, že by postupní smlouva měla obsahovat vymezení, že si ponechává zbývající část nároku v neevidované výši, dle žalobce nemá žádnou oporu v zákoně, a nebylo tedy jeho povinností takovou skutečnost v postupní smlouvě uvádět. Žalobce tedy setrval na svém tvrzení uvedeném již v řízení před soudem prvního stupně, že jím byla postoupena pouze část restitučního nároku v celkové výši 1 434 058,80 Kč, jak z obsahu postupních smluv vyplývá, kde jsou postoupené částky specifikovány a explicitně je uvedeno, že je postupována pouze část nároku.

4. Dle původního žalobce tedy již ze samotného obsahu smluv o postoupení pohledávky je zřejmý jeho úmysl postoupit nárok mu přiznaný na oba postupníky pouze v rozsahu jeho nesporné výše dle (chybného) ocenění žalované a za postoupení nároku v tomto rozsahu obdržet odpovídající peněžité plnění, kdy ostatně celý svůj restituční nárok s ohledem na jeho nesprávné ocenění žalovanou ani postoupit nemohl (nemohl převést tu část nároku, která mu s ohledem na stanovisko žalované nenáležela). Vůle smluvních stran tak dle žalobce jistě nesměřovala k převodu celého restitučního nároku, což ani z textace daných smluv o postoupení nevyplývá a z jejich textace ani nevyplývá, že byl v důsledku postoupení nárok vypořádán. Dle žalobce tak nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, pokud je v postupních smlouvách výslovně uvedeno, že se postupuje jen přesně vyčíslená část restitučního nároku. Nelze tedy po více jak dvaceti letech dovodit, že úmysl stran byl jiný než postoupit jen část restitučního nároku. Není také dle žalobce pravdou, že by nepředložil tvrzení a důkazy ohledně jiné hodnoty jeho pohledávky vůči žalované, neboť opak je pravdou. Žalobce tedy v obou případech postoupil pouze část svého nároku, a to v souhrnné výši, v jaké žalovaná tento jeho nárok (nesprávně) ocenila.

5. Není také pravdou, že by o přecenění původních pozemků požádal až v březnu 2021, neboť již v průběhu roku 2020 se žalovanou jednal o přecenění jeho zástupce [anonymizováno] [příjmení] [jméno], žalovaná ovšem na nesprávném ocenění setrvala a přecenit nevydané pozemky odmítá i nadále. Předmětem postoupení nemohla být tedy ta práva, která nebyla s pohledávkou spojena, což je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. s jeho rozhodnutím ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012. Dále žalobce poukázal na dle něj obdobný případ řešený ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 131/2021, kde soud odvolací i dovolací uzavřely opačně, což odpovídá i odborné literatuře, kterou žalobce citoval. Pokud tedy nemohl v době uzavření postupních smluv svůj nárok na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky uspokojit ve výši, kterou nyní dokládá, nemohl v takové výši postoupit ani tento nárok na jinou osobu, neboť nemohl postoupit více práv, než sám má, kdy tuto zásadu lze prolomit jen zcela výjimečně. Samotné právo domáhat se náhrady za v minulosti odejmuté pozemky ve správné výši, nepředstavuje dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu právo obligační a nejedná se ani o samostatné majetkové právo, které by podléhalo promlčení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017), a tedy žalobce nemohl na třetí osoby postoupit právo na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky v té části, kterou sám v době uzavření postupních smluv nedisponoval, kdy navíc samotné právo na správné ocenění nevydaných pozemků nemůže být považováno za příslušenství pohledávky s ohledem na taxativní výčet uvedený v ust. § 513 o. z., resp. v ust. § 121 odst. 3 obč. zák. Toto právo je tak třeba posoudit jako právo, které i po postoupení pohledávky zůstává žalobci, kdy ani v postupních smlouvách nebylo uvedeno, že by takové právo bylo postupováno.

6. Dále žalobce poukázal na smysl písemné formy právního jednání s tím, že soud prvního stupně měl vycházet přednostně právě z textu postupních smluv, pokud např. s odůvodněním uplynutí dalšího času od jeho předchozí výpovědi v jiném řízení neprovedl výslech žalobce. Je přitom dle žalobce evidentní, že jeho úmyslem bylo dosáhnout správného ocenění restitučního nároku, jelikož s oceněním žalované nesouhlasil, a pokud jím byla postoupena pouze část restitučního nároku v celkové výši 1 434 058,80 Kč, nemohlo být jeho úmyslem postoupení celého restitučního nároku, jelikož sám žalobce tuto výši restitučního nároku (1 434 058,80 Kč) jako celkovou výši neuznával. Pokud v dalších letech neusiloval o správné ocenění restitučního nároku, bylo to tím, že nevěděl, jakým způsobem by toho mohl dosáhnout, ovšem skutečnost, že nárok za správně oceněný nepodkládal, vyplývá z jeho aktivity od roku 2020, kdy na základě vyhledané odborné pomoci zjistil, jakým způsobem se může správného ocenění, a tedy i úplného vypořádání svého nároku, domoci. Nebylo přitom jeho povinností uvádět nesprávnost ocenění v postupních smlouvách, kdy v té souvislosti žalobce poukázal také na právní úpravu výkladu právního jednání dle § 556 o. z. Rovněž svědek [příjmení] ve své výpovědi před [název soudu], ze které soud prvního stupně vycházel, byť ji fakticky nijak nezohlednil, dle žalobce potvrdil, že na něj žalobce postoupil svůj nárok v určité výši 200 000 Kč a nikdy neměl za to, že by na něj mělo být postoupeno více. Společný úmysl stran týkající se významu smlouvy má přitom přednost před samotným zněním smlouvy. Pokud se tedy strany smlouvy o postoupení pohledávky z 11. 12. 2000 shodly, je zjevné, že postoupena byla jen část nároku žalobce ve výši 200 000 Kč.

7. Dle žalobce žalované ani nepřísluší vznést námitku absence aktivní legitimace žalobce, neboť jí ani v případě postoupení pohledávky takové právo nepřísluší (zde žalobce odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). Žalované jako dlužníku tak nepřísluší posuzovat, zda došlo k postoupení celé pohledávky nebo pouze její části, ale musí vycházet z toho, co jí bylo stranami sděleno. Dále poukázal žalobce na to, že dle jeho informací by bylo možné již provést výslech svědka [titul]. [příjmení], který by se mohl vyjádřit i k jeho aktivitě v souvislosti se správným oceněním jeho nároku. Pokud žalobce ve své účastnické výpovědi před [název soudu], ze které také soud prvního stupně vycházel a žalobci neumožnil, aby vypovídal přímo před soudem prvního stupně, uvedl, že pokládal pana [příjmení] za majitele restitučního nároku a že se svého nároku zbavil, pak ale opakovaně před soudem prvního stupně uvedl, že takto situaci vnímal vždy pouze ve vztahu k té části nároku, která je v postupní smlouvě specifikována, nikoli tedy k nároku jako celku. Na to se ho ostatně [název soudu] ani při jeho výslechu neptal, kdy rovněž výslech žalobce byl dle něj veden značně konfrontačně, přičemž žalobce se také nebyl s ohledem na psychické vypětí a únavu v kombinaci s velkým horkem schopen v otázkách soudu a zástupce žalované orientovat. Pokud jej sám soud prvního stupně nevyslechl, zatížil dle žalobce řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

8. Na podporu své argumentace ohledně částečného postoupení restitučního nároku poukázal žalobce na závěry přijaté v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 9. 2019, č. j. 13 C 260/2017-287, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 Co 392/2019-335, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3348/20, z nichž obsáhle citoval.

9. Dle žalobce jsou závěry rozsudku soudu prvního stupně také v rozporu se základním smyslem a účelem zákona o půdě, dobrými mravy, základními principy spravedlnosti, základními zásadami soukromého práva a demokratického právního státu (zde také poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, a ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000), pokud je za situace, kdy je žalobci přiznán pouze zlomek skutečné hodnoty nevydaných pozemků, tento stav aprobován poukazem na postoupení zjevně toliko části restitučního nároku a žalobci tak není přiznána spravedlivá (a zákonná) náhrada a je mu znemožněno, aby se domohl toho, co mu po právu náleží. Závěr soudu prvního stupně nemůže obstát i z toho důvodu, že hodnota nevydaných pozemků a tedy restitučního nároku žalobce na náhradu je dána ze zákona, a tedy žalovaná má povinnost uspokojit nárok žalobce v plné výši jeho správné hodnoty (která je zde od počátku). Dle žalobce pak není naplněno ani základní poslání soudní moci vymezené v ust. § 1 o. s. ř., neboť žalobci nebyla poskytnuta ochrana jeho soukromých práv a jeho zcela oprávněnému zájmu získat náhradu za to, co mu bylo protiprávně odejmuto, a naopak byl rozhodnutím soudu prvního stupně na svých právech zkrácen. Smyslem restitučního zákonodárství tedy dle žalobce není, aby oprávněné osoby získaly jako náhradu za křivdy způsobené státem co nejméně, ale naopak, aby došlo k jejich zmírnění a alespoň částečné a důstojné kompenzaci těchto křivd a aby byly nároky oprávněných osob vypořádány plně a poměrně k cenám převáděných náhradních pozemků. Soud prvního stupně tato východiska ale dle žalobce nezohlednil.

10. Závěrem k této otázce žalobce uzavřel, že z rozhodnutí [stát. instituce] – [anonymizována dvě slova] ze dne 20. 2. 1995, [číslo jednací], byla jím postoupena pouze část restitučního nároku ve výši 1 434 058,80 Kč z celkového restitučního nároku ve výši 35 148 500 Kč, a tedy žalobce je i nadále držitelem restitučního nároku z tohoto rozhodnutí ve výši 33 714 441,20 Kč a je v daném sporu aktivně legitimován.

11. Dále se žalobce vyjádřil k otázce liknavosti a svévole na straně žalované a své aktivitě v rámci uspokojování restitučního nároku. Žalobce nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně, že by nevyvinul dostatečnou aktivitu směřující k uspokojení svého restitučního nároku. Naopak dle žalobce prokázal, že žalovanou opakovaně vyzval k poskytnutí náhradního pozemku, tuto náhradu mu ovšem žalovaná neposkytla, a tedy již v průběhu 90. let jednala vůči žalobci liknavě a svévolně, a nadto ani dnes nepřiznává mu správné ocenění nevydaných pozemků. Dle žalobce je z konstantní judikatury zřejmé, že o liknavosti a svévoli žalované svědčí již nesprávné ocenění původních (nevydaných) pozemků, resp. restitučního nároku žalobce, neboť ten se v případě nesprávného ocenění nemůže ucházet o pozemky, o jaké by se mohl ucházet v případě, kdyby jeho restituční nárok byl oceněn správně, zejména co se pozemků s větší výměrou či vyšší kvalitou půdy a tím související i vyšší cenou týče. Z toho důvodu také dle žalobce nelze v souladu s konstantní judikaturou po oprávněných osobách účast ve veřejných nabídkách požadovat. Na podporu tohoto závěru poukázal žalobce na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to jeho rozhodnutí ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 999/2021, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1276/2021, ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021, ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2429/2020, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 293/2022, z nichž opětovně obsáhle citoval. S ohledem na aktuální vyčíslení nároku žalobce z uvedeného rozhodnutí uplatněného v této věci je úspěch žalobce ve veřejných nabídkách v podstatě vyloučen, přičemž pochybení žalované při ocenění nevydaných pozemků je na tolik zjevné, že je zarážející, že se žalovaná stále obhajuje nepatřičnými námitkami. Podrobněji se dále žalobce vyjádřil k charakteru nevydaných pozemků jako pozemků dle jeho názoru stavebních. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/2020, také namítl, že na aktivitu oprávněných osob nelze klást přehnané nároky a že je třeba přihlédnout k jejich předchozí aktivitě a nelze se omezit jen na formální stránku posouzení jejich aktivity.

12. Žalobce tedy setrval na tom, že postup žalované v souvislosti s uspokojováním jeho restitučního nároku byl bezpochyby liknavý a svévolný, čímž byly splněny podmínky pro podání žaloby o převod náhradních pozemků.

13. Žalobce tudíž navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby eventuálně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Původní žalobce po předložení věci k rozhodnutí odvolacímu soudu dne [datum] zemřel, a tedy ztratil způsobilost být účastníkem řízení, odvolací soud proto se zohledněním výsledku pozůstalostního řízení po původním žalobci rozhodl usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tak, že v řízení bude na místě dosavadního (původního) žalobce pokračováno se žalobci současnými tak, jak jsou označeni v záhlaví tohoto rozsudku, a to s každým z nich v rozsahu jedné třetiny nároku dosavadního (původního) žalobce.

15. Žalovaná se k odvolání původního žalobce písemně nevyjádřila, v rámci odvolacích jednání uvedla, že je považuje za nedůvodné, neboť dle jejího názoru soud prvního stupně posoudil věc právně správně na základě správného hodnocení skutkového stavu věci. Dle žalované tedy původní žalobce postoupil celý svůj nárok na dvě třetí osoby a po dobu více než 20 let nežádal o jakékoli přecenění, o to požádal teprve dne 8. 3. 2021 a žalovaná tento nárok žalobce přecenit odmítla. Žalobce tedy dle žalované nevyvinul po dobu více než 20 let žádnou aktivitu ve směru k přecenění jeho nároku. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

16. Na podkladě včasného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce (žalobců) a vyjádření žalované k němu, a poté, co ve věci konal dne 30. 8. 2023, 12. 10. 2023 a 26. 10 2023 jednání, dospěl k závěru, že odvolání za důvodné považovat nelze.

17. V posuzované věci se prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu pozemků podané u Okresního soudu v Domažlicích dne 7. 10. 2020 domáhal původní žalobce vydání náhradních pozemků v k. ú. [obec], [obec], [obec] [anonymizována dvě slova], [obec] [anonymizováno] [obec], [obec], [obec], [obec] a [anonymizována dvě slova] [obec] s tvrzením, že jeho restituční nárok vycházející z rozhodnutí [stát. instituce] – [anonymizována dvě slova] ([anonymizována dvě slova] [územní celek]) ze dne 20. 2. 1995, zn. [anonymizováno] [číslo] (dále jen příslušné, uplatněné či namítané rozhodnutí [anonymizováno] úřadu) byl žalovanou nesprávně oceněn, jelikož dle něj nevydané pozemky měly být oceněny jako pozemky stavební a rozdíl v ocenění provedeném ze strany žalované a oceněním dle žalobce správným činí 33 714 441,20 Kč. S ohledem na to jsou dle žalobce splněny také judikaturní předpoklady pro to, aby se mohl domáhat vydání náhradních pozemků prostřednictvím žaloby.

18. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 10. 2020, č. j. 5 C 226/2020 – 54, vyloučil část věci týkající se vydání náhradních pozemku v k. ú. [obec] k samostatnému řízení, vyslovil v této části předmětu řízení svoji místní nepříslušnost a věc postoupil v tomto rozsahu [název soudu] jako soudu místně příslušnému.

19. Žalovaná s žalobou uplatněnou žalobcem nesouhlasila, neboť dle ní původní žalobce není věcně aktivně legitimován, jelikož celý svůj restituční nárok postoupil, přičemž dle ní nejsou splněny ani judikaturní předpoklady pro možnost domáhat se vydání konkrétních náhradních pozemků ze strany žalobce s ohledem na neaktivitu žalobce a skutečnost, že na straně žalované nelze shledat liknavost a ani svévoli při uspokojování nároku žalobce. Nesouhlasila také s tím, že by byl nárok původního žalobce nesprávně oceněn.

20. S touto argumentací původní žalobce již v řízení před soudem prvního stupně nesouhlasil, neboť dle něj postoupil jen část svého nároku v přesně vyčíslené výši, a nesouhlasil ani s tím, že by nebyly splněny judikaturní předpoklady pro možnost uplatnění žaloby z jeho strany.

21. Na podkladě částečných zpětvzetí žaloby soud prvního stupně řízení zčásti zastavil ohledně náhradních pozemků v k. ú. [obec] (usnesením ze dne 18. 1. 2022, č. j. 5 C 226/2020 – 166), v k. ú. [obec], v k. ú. [obec] (část původně požadovaných pozemků), v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec] (část původně požadovaných pozemků) a v k. ú. [obec] [anonymizována dvě slova] (usnesením vyhlášeným při jednání dne 27. 6. 2022), přičemž také připustil změnu žaloby ve vztahu ke znění navrhované smlouvy o převodu pozemků (usnesením vyhlášeným při jednání dne 27. 6. 2022).

22. Soud prvního stupně konal ve věci několik jednání, při kterých provedl dokazování řadou listinných důkazů a také znaleckými posudky, účastníky seznámil se svým názorem, že bude postupovat ve smyslu ust. § 13 o. z. a respektovat závěry rozhodnutí vydaných ve věci [název soudu] vedené pod sp. zn. [spisová značka] a ve věci [název soudu] vedené pod sp. zn. [spisová značka], které se týkaly týchž účastníků, zamítl návrh na provedení výslechu svědka [titul]. [jméno] [příjmení] pro neúčelnost a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu zcela zamítl a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

23. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku věnoval nejprve posouzení otázky, zda původní žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, a to s ohledem na námitku žalované, že nároky žalobce z příslušného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu byly již zcela vypořádány a žalobce postoupil celý svůj restituční nárok na třetí osoby. Vyšel přitom z provedených důkazů k této otázce a zejména ze závěrů vyjádřených v rozhodnutích vydaných ve věcech [název soudu] sp. zn. [spisová značka] a [název soudu] sp. zn. [spisová značka], a to s poukazem na ust. § 13 o. z. Uzavřel přitom, že původní žalobce měl v úmyslu postoupit a také postoupil [titul]. [jméno] [příjmení] a [titul]. [jméno] [příjmení] postupními smlouvami ze dne 2. 11. 2000 a 11. 12. 2000 celý restituční nárok plynoucí z rozhodnutí [anonymizována dvě slova] zn. [anonymizováno] [číslo] ve výši 1 434 050,80 Kč, byť po částech a dvěma osobám, a tedy není ve sporu aktivně legitimován, neboť mu již nárok z rozhodnutí [anonymizováno] úřadu zn. [anonymizováno] [číslo] nesvědčí. Současně také zmínil nečinnost žalobce trvající 20 let po postoupení nároku a označil jeho současný postup za zneužití práva. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a uložil žalobci povinnost k náhradě těchto nákladů žalované ve výši 14 171 Kč.

24. Po zhodnocení výše uvedených skutečností s přihlédnutím k námitkám uplatněným ze strany žalobců dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně při posouzení věci vyšel z ustanovení § 13 o. z. a s ohledem na to, že ve stejné věci původního žalobce bylo již dvěma soudy rozhodnuto, rozhodl ve věci samé stejně, neboť důvod odchýlit se od dříve přijatých závěrů neměl a nemá pro takové odchýlení důvod ani odvolací soud.

25. Soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené provedl dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Není tedy důvod mu vytýkat, že neprovedl výslech žalobce a svědka [titul]. [příjmení] a vyšel z obsahu protokolu [název soudu] ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] ze dne 21. 6. 2021 o jejich výsleších, jelikož tyto výslechy byly provedeny ve věci týchž účastníků týkající se shodné problematiky, a tedy oba účastníci (původní žalobce i žalovaná) měli plnou možnost v souvislosti s těmito výslechy realizovat svá procesní práva. Pokud soud prvního stupně považoval obsah těchto výpovědí za vyčerpávající a neměl potřebu provést jejich doplnění či upřesnění, bylo by nadbytečné, aby výslechy těchto osob opakoval. Ostatně výslech původního žalobce již možné provést není, pokud dne [datum] zemřel. V případě svědka [titul]. [příjmení] ani odvolací soud důvod pro zopakování jeho výslechu neshledal, neboť by ani dle jeho názoru nemohl jeho výslech přinést něco jiného, než co už svědek jednou před soudem uvedl; v rámci odvolacího řízení ostatně již nebylo provedení jeho výslechu ani navrhováno. S výjimkou výslechu svědka [titul]. [jméno] [příjmení], jak bude uvedeno níže, nebylo třeba dle názoru odvolacího soudu provádět ani další důkazy výslechy svědků [příjmení] [jméno] [jméno] a [titul]. [jméno] [příjmení], neboť těmito výslechy měla být prokazována aktivita původního žalobce v průběhu (na podzim) roku 2020 v souvislosti s jeho snahou o přecenění jeho restitučního nároku i z namítaného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu, tedy opětovně jeho aktivita nastupující téměř 20 let poté, co svůj restituční nárok z namítaného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu postoupil. I pokud by tedy výpověďmi těchto osob bylo prokázáno, že se [anonymizováno] [příjmení] [jméno] zajímal u [titul]. [jméno] [příjmení] o přecenění nároku původního žalobce rovněž z rozhodnutí [anonymizováno] úřadu namítaného v této věci na podzim roku 2020, na závěrech soudu prvního stupně (a ani soudu odvolacího) by to nic neměnilo, jelikož i tak by neaktivita původního žalobce po dobu téměř 20 let podporovala právě ten závěr, že aktivitu v takto dlouhém období nevyvíjel z důvodu, že se již nepokládal za majitele tohoto restitučního nároku. Nadto se dle tvrzení původního žalobce mělo jednat o aktivity spíše neformální, neboť žádný formalizovaný výstup v podobě žádosti o přecenění nároku žalobce předcházející aktivitě vyvinuté až v prosinci roku 2020 (vlastní žádost o přecenění nároku je až z 8. 3. 2021) tvrzen a předkládán nebyl.

26. Odvolací soud s ohledem na námitku, že zdravotní stav svědka [titul]. [jméno] [příjmení] mu již umožňuje jeho výslech, tedy nakonec přistoupil k výslechu tohoto svědka, neboť se jednalo o dalšího z účastníků postupních smluv a osobu, která původního žalobce při vyřizování jeho restitučních věcí zastupovala. Ve vztahu k výslechu tohoto svědka se tedy neztotožnil s tím závěrem soudu prvního stupně, že by jeho výslech, který dosud žádným soudem proveden nebyl, byl nadbytečný. Ani po provedení jeho výslechu ale neshledal důvod pro přehodnocení skutkových závěrů soudu prvního stupně, které se shodovaly se skutkovými závěry přijatými soudy již ve dvou dalších věcech, a ani pro přehodnocení právního závěru, že původní žalobce nebyl v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť celý svůj restituční nárok z namítaného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu postoupil na třetí osoby. Ovšem i pro případ, že by původnímu žalobci aktivní věcná legitimace v tomto sporu svědčila, nejsou z důvodu jeho pasivity trvající po dobu 20 let stejně splněny další judikaturou požadované předpoklady pro možnost vyhovění uplatněné žalobě jako výjimečného prostředku pro uspokojení nároku oprávněné osoby za situace, kdy s ohledem na liknavost, libovůli, svévoli či diskriminaci ze strany žalované nemůže přes svoji aktivitu (přes své aktivní přičinění) dosáhnout uspokojení svého nároku cestou zákonem zásadně předvídanou, tedy účastí ve veřejných nabídkách.

27. Odvolací soud tedy na tomto místě pro stručnost na skutkové závěry i právní hodnocení soudu prvního stupně odkazuje, jelikož s nimi souhlasí, a s ohledem na námitky uplatněné žalobci, je i s ohledem na provedený výslech [titul]. [jméno] [příjmení] doplňuje následujícím způsobem.

28. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zdali žalovaná postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).

29. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále dovodila, že zatímco na straně státu (jehož postavení bez dalšího není možné připodobňovat postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se vždy musí řídit zákonem) nedochází při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb. k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou ocenění pozemků odňatých (z čehož soudní praxe dovodila, že pokud oprávněná osoba obdržela rozsáhlejší plnění, než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat), oprávněné osobě (jež není co do autonomie vůle nikterak omezena) – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – nelze upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo, a že není principiálního důvodu pro to, aby jí bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, spolu s další tam odkazovanou judikaturou; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16). Naposled uvedené situaci se ovšem zřetelně vymykají ty případy, kdy byl nárok oprávněné osoby uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevů vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán (k této problematice srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023).

30. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž založena na konkluzi, že v případě postoupení celého restitučního nároku přechází i právo domáhat se přecenění nároku na postupníka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, nebo přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, jenž byl uveřejněn pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nejde přitom o příslušenství pohledávky, jak se žalobci vyjadřují, ale o právo s tímto nárokem spojené.

31. Ve shodě se žalobci má dále odvolací soud za to, že pro závěr o tom, že byla postoupena pouze část restitučního nároku ze strany oprávněné osoby na třetí osobu, není nezbytně nutné, aby v postupní smlouvě bylo výslovně uvedeno, že si zbývající část nároku oprávněná osoba ponechává, neboť postačuje, že taková skutečnost z obsahu postupní smlouvy vyplývá, a to případně i po jejím výkladu za využití pravidel pro výklad právních úkonů jednajících osob. Soud prvního stupně přitom své rozhodnutí nezaložil na tom, že subjektivní věcná legitimace původnímu žalobci (a nyní jeho právním nástupcům) nesvědčí jen proto, že by v postupních smlouvách ze dne 2. 11. 2000 a 11. 12. 2000 nebylo výslovně uvedeno, že si původní žalobce jako postupitel ponechává nedoceněný státem neevidovaný„ zbytek“ pohledávky, nýbrž založil svůj závěr na tom, že s ohledem na obsah obou postupních smluv, vyjádření původního žalobce v rámci jeho účastnické výpovědi provedené před [název soudu] ve věci sp. zn. [spisová značka], vyjádření svědka [titul]. [jméno] [příjmení] v rámci jeho svědecké výpovědi provedené před [název soudu] ve věci sp. zn. [spisová značka] a i s přihlédnutím k následnému chování původního žalobce v souvislosti s tímto jeho nárokem, z obsahu postupních smluv postoupení jen části restitučního nároku nevyplývá, ale naopak z jejich obsahu vyloženém v souladu s vůlí jednajících osob plyne, že žalobce prostřednictvím obou postupních smluv postoupil na postupníky souhrnně celý svůj restituční nárok vyplývající z příslušného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu.

32. K námitce týkající se výkladu vůle jednajících osob dále odvolací soud uvádí, že nelze v dané věci při výkladu postupních smluv uzavřených v roce 2000 postupovat podle nového občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. v rozhodném znění, jak to činí žalobci, nýbrž je třeba postupovat podle občanského zákoníku, tedy zákona č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění (dále jen obč. zák.), a tedy výklad těchto právních úkonů provést dle ust. § 35 odst. 2 obč. zák., ovšem tedy opět zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li v rozporu s jazykovým projevem.

33. Pravidlo pro výklad právních úkonů v soukromoprávních vztazích upravené v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., jež je třeba na interpretaci obou smluv o postoupení pohledávky použít, přitom klade na soud požadavek případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranit výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak u hlediska subjektivního, tak objektivního) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, či ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005). Doslovný výklad textu smlouvy přitom může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). K závěrům o obsahu písemného právního úkonu tedy s ohledem na výše uvedené může vést nejen důkaz listinou, v níž je právní úkon zachycen; k závěrům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009).

34. Soud prvního stupně se dle názoru odvolacího soudu v souladu s výše uvedeným při výkladu postupních smluv správně vypořádal s námitkou, že v obou postupních smlouvách je výslovně uvedeno, že postupována je pouze část nároku (pohledávky) původního žalobce v určité výši, jelikož je správnou úvaha soudu prvního stupně, že je třeba posuzovat obě postupní smlouvy uzavřené v krátkém časovém odstupu jen několika týdnů ve vzájemné souvislosti a že v takovém případě ve svém součtu restituční nárok postoupený po částech oběma postupními smlouvami odpovídal celému restitučnímu nároku z příslušného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu, jak byl tehdy žalovanou (resp. [anonymizována dvě slova] [země]) vyčíslen a evidován a v obou postupních smlouvách také svojí výší popsán s odkazem na znalecký posudek, kterým k jeho vyčíslení v této výši došlo. Uvedení postoupení jen části restitučního nároku v postupních smlouvách je tedy třeba interpretovat tak, že vyjadřuje jen to, že každému z postupníků původní žalobce postoupil jen část svého restitučního nároku, ve svém souhrnu však oběma dohromady nárok celý, a nevyjadřuje tedy to, že by si původní žalobce část restitučního nároku hodlal (i po uzavření druhé z postupních smluv) ponechat, jak to namítají žalobci. Ani z použitých jazykových prostředků tedy neplyne, že by se v souhrnu oběma postupními smlouvami jednalo o postoupení toliko části restitučního nároku, popřípadě jen nároku, který byl nesporný, a že by snad existoval nějaký další nárok, který by naopak v té době sporný byl, a předmětem postoupení se tudíž nestal.

35. Jako stěžejní pro zjišťování úmyslu jednajících stran v okamžiku uzavření smluv o postoupení pohledávky datovaných na konec roku 2000 je třeba si položit otázku, zda původní žalobce na základě vnějších okolností, které mu byly nebo mohly být známy, nabyl důvodného přesvědčení, že je oprávněnou osobou disponující v té době vyšším restitučním nárokem než oběma smlouvami postoupil, a na jakých objektivně existujících okolnostech mohl takové přesvědčení založit. Úmysl původního žalobce postoupit pouze část restitučního nároku je tak logicky svázán s jeho vědomostí, že je (v době postoupení) nositelem nároku vyššího, než kolik bylo v postupních smlouvách uvedeno.

36. Soud prvního stupně se tedy musel vypořádat s námitkou, že původní žalobce v době předcházející uzavření postupních smluv i v době jejich uzavření považoval ocenění svého restitučního nároku za nízké, a tedy nesprávné, což dle něj přisvědčuje tomu, že skutečně chtěl postoupit jen část svého restitučního nároku ve výši tehdy vyčíslené a evidované a nikoli nárok celý. Soud prvního stupně však s ohledem na obsah výpovědi původního žalobce ve věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] uzavřel, že v době uzavření postupních smluv bylo úmyslem žalobce postoupit celý restituční nárok a jako celku se jej zbavit, čemuž odpovídá i to, že následně po dobu cca 20 let žádnou aktivitu ve vztahu k možnému uplatnění či přecenění tohoto svého restitučního nároku nevyvinul.

37. Ani této úvaze soudu prvního stupně není co vytknout, neboť původní žalobce skutečně v této své výpovědi (z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně, při kterém byl výslech žalobce jako účastníka řízení proveden, přitom nevyplývá nic, z čeho by bylo možné usuzovat na to, že by výslech žalobce byl veden značně konfrontačně a že by se žalobce nebyl s ohledem na psychické vypětí a únavu v kombinaci s velkým horkem schopen v otázkách soudu a zástupce žalované orientovat, jak je namítáno v odvolání; je sice pravdou, že je zde značný časový odstup výpovědi původního žalobce od uzavření postupních smluv, což mohlo mít určitý vliv na přesnost popisu okolností uzavírání postupních smluv z jeho strany, jak je také namítáno, ale základní skutečnosti si původní žalobce jistě zapamatoval a také o nich před soudem prvního stupně vypověděl a z jeho výpovědi lze tak při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) o tom, že se chtěl svého restitučního nároku jeho postoupením„ zbavit“, že věc takto považoval za vyřešenou a po podpisu smlouvy už to„ dál neřešil“, že [titul]. [příjmení] byl majitelem tohoto nároku, vypověděl, aniž by se současně vyjádřil tak že takto situaci vnímal jen ve vztahu k části nároku specifikovanému v postupní smlouvě. Žalobce byl také před uzavřením postupních smluv sdělením [anonymizována tři slova] ze dne 16. 8. 2000 o výši svého nároku v té výši, ve které jej následně postoupil, informován, a byl seznámen i se znaleckým posudkem na ocenění odňatých a nevydaných pozemků v této výši (jak to plyne ze samotných postupních smluv), a právě z tohoto ocenění při uzavření postupních smluv podle jejich obsahu vycházel. Původní žalobce také skutečně po dobu cca 20 let po uzavření postupních smluv o uplatnění zbytku restitučního nároku v podobě jeho přecenění a uspokojení neusiloval (alespoň nic jiného prokázáno nebylo) a k takové aktivitě přistoupil až poté, jak to sám uvedl ve své výpovědi, co byl [titul]. [příjmení] kontaktován s nabídkou možnosti pomoci mu s přeceněním pozemků. Taková mnohaletá pasivita žalobce tedy skutečně významně podporuje závěr o tom, že skutečnou vůlí žalobce bylo v roce 2000 dvěma postupními smlouvami postoupit celý restituční nárok z příslušného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu a ničeho si z něj již neponechat, a to i s přihlédnutím k tomu, že (v kontrastu s tím) naopak v době před uzavřením postupních smluv žalobce aktivně o uspokojení svého nároku usiloval a po jejich uzavření dále usiloval o uspokojení jiných svých nároků.

38. Tento závěr přitom není nijak zpochybněn ani tím, co uvedl svědek [titul] [příjmení] [příjmení] při svém výslechu před [název soudu] ve věci sp. zn. [spisová značka], neboť ten sice potvrdil to, že mu byl postoupen restituční nárok v té výši, jak byl v postupní smlouvě ze dne 11. 12. 2000 vyčíslen, ovšem nevypověděl nic o tom, že by byl informován, že žalobce s oceněním svého nároku nesouhlasí a činí v tomto směru nějaké kroky.

39. Pokud odvolací soud vyslechl svědka [titul]. [jméno] [příjmení], kterému původní žalobce část svého restitučního nároku ve výši 200 000 Kč postoupil postupní smlouvou ze dne 2. 11. 2000 a který také žalobce při řešení jeho restitučních nároků zastupoval, pak ani jeho výpověď závěr soudu prvního stupně nezpochybnila a naopak dle odvolacího soudu potvrdila, že v době postoupení nároku na konci roku 2000 byl původní žalobce srozuměn s tím, že se mu nárok přecenit nepodaří, a že jeho postoupením dosáhne pro něj nepříznivějšího uspokojení svého nároku. Svědek [titul]. [jméno] [příjmení] tedy sice popsal, jak se (ovšem jen zcela neformálně, tedy nikoli formou oficiální žádosti) před postoupením nároku snažil za žalobce řešit přecenění restitučního nároku z namítaného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu, ovšem současně uvedl, že se mu nepodařilo potřebné dokumenty potřebné pro přecenění nároku získat a jejich získání nepovažoval za možné, a proto také dále o přecenění nároku neusiloval. Potvrdil také, že po postoupení nároku již jeho přecenění za žalobce neřešil, protože nebylo, co řešit, ale řešil jiné restituční nároky žalobce a rovněž jejich správné ocenění. Z toho dle názoru odvolacího soudu jednoznačně plyne, že nejen původní žalobce, ale i svědek [titul]. [jméno] [příjmení] měl otázku restitučního nároku původního žalobce z rozhodnutí [stát. instituce] – [anonymizována čtyři slova] [územní celek]) ze dne 20. 2. 1995, zn. [anonymizováno] [číslo], jeho postoupením za vyřešenou. Pro úplnost odvolací soud dodává, že údajná zajišťovací funkce postoupení části restitučního nároku původního žalobce na svědka [titul]. [jméno] [příjmení] z obsahu postupní smlouvy nevyplývá, původní žalobce nic takového neuvedl, a naopak uvedl, že prostřednictvím postoupení pohledávky hradil své dluhy u svědka, ostatně i sám svědek také o dluzích původního žalobce vůči němu hovořil a také ohledně určité odměny za zastupování žalobce, a ohledně„ vrácení“ postoupené části nároku vypovídal jen neurčitě a nikoli s jistotou, že by se tak skutečně stalo, přičemž nic dalšího pro to nesvědčilo (a nebylo ostatně ani původním žalobcem či současnými žalobci tvrzeno).

40. Žalobci namítanou současnou aktivitu původního žalobce ve vztahu k přecenění jeho restitučního nároku z namítaného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu počínající nejdříve v roce 2020 nelze v kontextu jeho předchozí mnohaleté pasivity vykládat tak, jak to činí žalobci, tedy jako důkaz toho, že původní žalobce hodlal postoupit jen část svého nároku a část svého nároku si ponechal, a to i s přihlédnutím k tomu, že podle vlastní výpovědi původního žalobce ve věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] současná iniciativa k přecenění restitučního nároku nevyšla z jeho strany, nýbrž ze strany třetích osob, které se na žalobce s nabídkou pomoci mu samy obrátily (odvolací soud nepovažoval za nutné tyto osoby vyslýchat jako svědky, neboť ani jednoznačné prokázání aktivity žalobce v roce 2020 by k jinému závěru nevedlo). Ani případná aktivita původního žalobce v souvislosti s řešením dalších jeho restitučních nároků také nic nevypovídá o vůli původního žalobce v souvislosti s postoupením restitučního nároku z rozhodnutí [anonymizováno] úřadu namítaného v této věci, neboť původní žalobce nepochybně mohl nárok z namítaného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu (celý) postoupit a nároky z jiných rozhodnutí [anonymizováno] úřadu si ponechat a o jejich uspokojení dále usilovat, resp. se jejich přiznání teprve domáhat a následně o jejich uspokojení usilovat.

41. Pokud žalobci argumentují tím, že by bylo nelogické, aby původní žalobce postoupil svůj restituční nárok třetím osobám jen za zlomek jeho skutečné hodnoty, je sice možné připustit, že původní žalobce vyčíslenou výši svého restitučního nároku [anonymizována dvě slova] [země] považoval v určité době za nízkou (a to s ohledem na výpověď svědka [titul] [jméno] [příjmení], neboť nebylo prokázáno, že by se původní žalobce s žádostí o přecenění nároku dopisem ze dne 9. 3. 2000 na [anonymizována dvě slova] [země] skutečně obrátil, neboť doručení této žádosti nebylo doloženo, a svědek [titul]. [příjmení] také o žádné formalizované žádosti nehovořil), nakonec ale v době postoupení nároku v každém případě právě z takto vyčíslené výše svého restitučního nároku sám původní žalobce vycházel (k dotazu, zda souhlasil s tímto oceněním původní žalobce ve své výpovědi před [název soudu] ve věci sp. zn. [spisová značka] uvedl:„ když jsem to podepsal, tak asi jo“), pokud s tím podle jeho výpovědi nebylo možné dle jeho tehdejšího zástupce [titul]. [jméno] [příjmení] nic dělat („ bylo mi řečeno, že není jiné možnosti“) a na radu svého tehdejšího zástupce a s jeho pomocí také svůj restituční nárok postoupil (zčásti přímo jemu), kdy jej také v postupních smlouvách ve výši evidované [anonymizována dvě slova] [země] specifikoval, a to z toho důvodu, aby z tohoto nároku měl alespoň nějaký prospěch, neboť jiný způsob jeho uspokojení neviděl s ohledem na informace od svého tehdejšího zástupce podle své výpovědi jako reálný (výslovně uvedl, že mu [titul]. [příjmení] řekl, že„ jinak bychom se toho nezbavili“). Svědek [titul]. [příjmení], pokud mu byla tato část výpovědi původního žalobce předestřena, ji nepopřel. Naopak si tedy podle názoru odvolacího soudu počínal původní žalobce tehdy (v době uzavření postupních smluv) na podkladě jemu tehdy známých skutečností a doporučení jeho zástupce logicky tak, aby dosáhl prospěchu ze svého restitučního nároku, a to způsobem, který se mu tehdy jevil jako nejvhodnější, tedy prostřednictvím postoupení celého restitučního nároku, neboť uspokojení převodem náhradních pozemků se mu nejevilo jako reálné (se žádostmi o převod náhradních pozemků na území [územní celek] žalobce neuspěl a získání náhradních pozemků v místě jeho bydliště nepovažoval rovněž za reálné). Právě z pohledu tehdejšího úmyslu (tehdejší vůle) původního žalobce je přitom třeba jeho jednání při uzavření postupních smluv i nyní vykládat.

42. Odvolací soud tedy v této otázce uzavírá, že důvodem pro jiný závěr ohledně obsahu postupních smluv nemůže být ani nyní žalobci namítaná nevýhodnost uzavřených postupních smluv, která má svědčit o tom, že vůle původního žalobce při jejich uzavření byla jinou, jelikož podle vlastních tvrzení (byť ne zcela konzistentních a neodpovídajících zcela ani jeho výpovědi) si sice původní žalobce v době uzavření postupních smluv měl být nesprávného ocenění nároku vědom, ovšem, jak uvedli sami žalobci i ve svém závěrečném návrhu, neměl současně žádnou konkrétní informaci o tom, že je jeho nárok řádově mnohem vyšší (zde je možné poukázat i na postupně se vyvíjející judikaturu ohledně ocenění restitučních nároků), a podle zjištění odvolacího soudu se v době postoupení nároku s jeho oceněním ze strany žalované smířil, resp. je akceptoval, protože mu„ nic jiného nezbylo“, tedy rozhodně přecenění svého nároku neočekával, a tedy přistoupil k uzavření postupních smluv, kterými se podle vlastního vyjádření ve své výpovědi předmětného nároku (jako celku) zbavil a věc takto vyřešil, kdy rovněž při jednání odvolacího soudu ve věci sp. zn. 10 Co 27/2022 k dotazu soudu uvedl, že tehdy (v době uzavření postupních smluv) měl věc za vyřešenou. Vůli původního žalobce tedy bylo v době uzavření postupních smluv postoupit nárok z namítaného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu jako celek a nikoli jen jeho část. Samo o sobě případné pochybení v úsudku původního žalobce ohledně výše jeho restitučního nároku v době jeho postoupení či ohledně možnosti dosažení změny jeho ocenění a jeho uspokojení jiným způsobem důvodem pro jiný závěr ohledně obsahu postupních smluv být nemůže, přičemž není ani důvodem, pro který by původní žalobce neměl být těmito postupními smlouvami vázán. Ve světle výše připomenuté judikatury Nejvyššího soudu totiž restituční nárok mohl být zcela vypořádán a zaniknout na základě smluvního ujednání s jinou osobou v souladu s principem smluvní autonomie i tehdy, pokud na jeho uspokojení oprávněná osoba obdržela plnění v nižší hodnotě, než by jí podle zákona náleželo.

43. Případné nesprávné rozhodnutí původního žalobce v tomto ohledu nelze také přičítat k tíži žalované, byť je jinak skutečně její povinností vyčíslit a evidovat nároky oprávněných osob ve správné výši (správnost či nesprávnost vyčíslené a evidované výše restitučního nároku žalovanou přitom nebyla v tomto řízení verifikována, neboť dokazování k této otázce nebylo v úplnosti provedeno a soudem prvního stupně nebyla tato otázka v podstatě hodnocena, jelikož toho pro rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo třeba; s ohledem na to se touto otázkou nezabýval ani odvolací soud, a proto ani blíže nehodnotí argumentaci účastníků k této otázce, včetně námitky žalobců ohledně toho, že není pravdou, že žádné důkazy k této otázce nepředložila, neboť ani pro rozhodnutí odvolacího soudu takové posouzení není potřebné).

44. Platným postoupením celého restitučního nároku (viz také § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 524 a násl. obč. zák.) také nezaniklo právo na správné ocenění restitučního nároku, resp. na jeho přecenění, pouze toto právo přešlo v souladu s ust. § 524 odst. 2 obč. zák. i s ustálenou judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3122/2021) na postupníka, aniž by to muselo být v postupní smlouvě výslovně uvedeno (jde o zákonný důsledek postoupení celého nároku). Postoupení celého restitučního nároku tedy nevede ke ztrátě povinnosti žalované uspokojit restituční nárok ve správné výši (postoupením nedochází ke změně obsahu závazku, rozsahu ani obsahu povinnosti dlužníka), nýbrž vede jen k tomu, že se takového uspokojení může domáhat již postupník a nikoli původní oprávněná osoba. Ani úvahy žalobců ohledně nesprávné argumentace žalované a potažmo i soudu prvního stupně v souvislosti s účelovým výkladem prosazovaným žalovanou ve snaze zbavit se své povinnosti uspokojit restituční nárok v plném rozsahu tak nelze považovat z tohoto pohledu za správné.

45. Podle názoru odvolacího soudu se tedy soud prvního stupně s obsahem obou postupních smluv náležitě vypořádal a v kontextu obou postupních smluv a výpovědí původního žalobce a svědka [titul]. [jméno] [příjmení] jejich obsah vyložil způsobem odpovídajícím tehdejší vůli jednajících osob při postoupení pohledávky, zejména vůli samotného původního žalobce, tak, že vůlí samotného žalobce bylo oběma postupními smlouvami, byť postupně, převést na třetí osoby veškerý (celý) restituční nárok z rozhodnutí [anonymizováno] úřadu namítaného v této věci a tímto se tohoto svého restitučního nároku„ zbavit“. Tento závěr pak byl podpořen rovněž výpovědí svědka [titul]. [jméno] [příjmení] provedenou před odvolacím soudem. Podle názoru odvolacího soudu nejsou tyto závěry v rozporu se zásadou autonomie vůle jednajících osob, ale naopak této autonomii vůle jednajících osob odpovídají a nejsou ani v rozporu s tím, co uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 550/22, na který žalobci v odvolacím řízení poukázali.

46. Obsah obou postupních smluv tedy soud prvního stupně správně vyložil tím způsobem, že původní žalobce jejich prostřednictvím celý svůj restituční nárok z rozhodnutí [anonymizována dvě slova] zn. [anonymizováno] [číslo] postoupil již v roce 2000 na třetí osoby, a tudíž v takovém případě jde i případné přecenění nároku již ku prospěchu postupníků (třetích osob) a původní žalobce nebyl již aktivně věcně legitimován ani k podání žaloby v této věci. Původnímu žalobci přitom od počátku, a tedy také v době postoupení, svědčilo právo na plné uspokojení jeho restitučního nároku ve správné výši (bez ohledu na to, jak byla výše jeho nároku evidována žalovanou), tedy jím také mohl v celém rozsahu disponovat, a tudíž původní žalobce nepřeváděl více práv, než sám měl, jak žalobci také namítali.

47. Pokud žalobci obsáhle argumentují jinými rozhodnutími v obdobných věcech, musí odvolací soud dodat, že je třeba postupovat vždy v každém konkrétním případě individuálně a vždy v každém konkrétním případě hodnotit jednotlivé jeho okolnosti ve světle provedených důkazů a zjištěného skutkového stavu věci, což učinil, a tedy není možné jen mechanicky přenášet závěry z jednoho rozhodnutí na věc jinou, pokud konkrétní skutkové okolnosti nejsou zjištěny stejně. Dle názoru odvolacího soudu přitom v poměrech posuzované věci byly nakonec všechny individuální okolnosti zjištěny a zhodnoceny a na podkladě jejich zhodnocení dospěl také odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o tom, že původní žalobce celý svůj restituční nárok z namítaného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu na třetí osoby postoupil, a tedy mu již aktivní věcná legitimace v daném sporu nesvědčí. Pokud tedy dospěly soudy v jiných věcech k závěru jinému, neznamená to, že by závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího v této věci nebyl správný, neboť se tak stalo za jinak zjištěných skutkových okolností.

48. Vedle toho je třeba připomenout, že žalobci se sice dovolávají aplikace ust. § 13 o. z. ve vztahu k jimi namítaným rozhodnutím, které se ale týkají jiných oprávněných osob (zde pro úplnost odvolací soud uvádí, že žalobci opakovaně namítané rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2023, č. j. 11 Co 130/2022-844, bylo ve vztahu k žalobkyni c) [jméno] [příjmení], u které bylo postoupení nároku řešeno, zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2756/2023, a to s ohledem na to, že závěry odvolacího soudu nejsou – minimálně prozatím - správné), ale zcela pomíjí, že ve věci téhož původního žalobce a téže žalované bylo ohledně jeho nároku na vydání náhradních pozemků z téhož rozhodnutí [anonymizováno] úřadu (odlišnost tak spočívala jen v jiných náhradních pozemcích, které původní žalobce žádal vydat) již také rozhodnuto, a to pravomocně ve dvou věcech (věc vedená u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] a u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]) se stejným závěrem jako ve věci této. Soud prvního stupně a odvolací soud se tedy nijak nezpronevěřily ani ustanovení § 13 o. z., pokud je jimi rozhodnuto stejně jako jinými soudy ve skutkově stejné věci týchž účastníků, a s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti řešeného případu ani závěrům Ústavního soudu v jeho nálezech ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Pokud bylo žalobci poukazováno na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, zde byla řešena situace odlišná, tedy započtení nároku za zhodnocení pozemků státem, zatímco nyní je posuzován úkon v podobě postupních smluv uzavřených mezi dvěma soukromými osobami.

49. Sluší se nakonec uvést, že do poměrů projednávané věci nijak nedopadají závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (rozsudek byl uveřejněn pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kterým žalobci argumentují, neboť citovaný rozsudek vyložil problematiku vážící se k omezené možnosti dlužníka namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky se zřetelem na identifikaci osoby, které by měl plnit, a nezabýval se dalšími obsahovými aspekty postupní smlouvy, jež by měly na určení aktivně legitimovaného subjektu vliv. V dané věci bylo přitom postoupení nároků žalované oznámeno a doloženo (v celém rozsahu nároku původního žalobce evidovaného žalovanou), tudíž žalovaná oprávněně z postoupení nároku vycházela a jeho postoupení v této věci namítala.

50. Závěr soudu prvního stupně s ohledem na výše uvedené nelze tedy považovat ani za rozporný se základním smyslem a účelem zákona o půdě, dobrými mravy, základními principy spravedlnosti, základními zásadami soukromého práva a demokratického právního státu, jak to žalobci namítali.

51. Samotný závěr o tom, že původní žalobce nebyl s ohledem na postoupení celého restitučního nároku z namítaného rozhodnutí [anonymizováno] úřadu ve sporu aktivně legitimován, a tudíž aktivní věcná legitimace nemůže svědčit ani současným žalobcům jako jeho univerzálním právním nástupcům, je přitom dostatečný pro to, aby žaloba byla zamítnuta, a tedy soud prvního stupně a rovněž odvolací soud se již dalšími skutečnostmi zabývat nemusely.

52. Odvolací soud nad rámec výše uvedeného s ohledem na to, že rovněž touto otázkou se soud prvního stupně, byť jen stručně, zabýval, dále uvádí, že souhlasí i s tím závěrem, že možnost uplatnění žaloby na vydání konkrétního pozemku mimo rámec veřejných nabídek žalobou podanou oprávněnou osobou je institutem výjimečným, kdy pro možnost jeho uplatnění musejí být splněny judikaturní předpoklady. Ty spočívají v tom, že postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby je liknavý, svévolný či diskriminační vůči oprávněné osobě, přičemž skutečně jedním ze zásadních faktorů při zkoumání liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace oprávněné osoby je rovněž aktivita samotné oprávněné osoby (její přičinění), ať už v podobě účasti ve veřejných nabídkách či v souvislosti s oceněním (přeceněním) jejího nároku. V té souvislosti je sice možné přisvědčit žalobcům v tom směru, že nesprávné ocenění nároku původního žalobce, které však nebylo v tomto řízení dosud verifikováno, by mu v účasti ve veřejných nabídkách bránilo, jelikož žalovaná eviduje jeho nárok v nulové výši jako postoupený třetím osobám, a nárok přecenit odmítá. Nelze ale současně přehlédnout, že podle zjištění odvolacího soudu se původní žalobce prostřednictvím svého zástupce o přecenění svého nároku pokoušel před postoupením nároku v roce 2000, ovšem ve zcela nedostatečné a neadekvátní podobě, pokud se mělo jednat jen o zcela neformální konzultace jeho tehdejšího zástupce mimo rámec obvyklého úředního styku založené na osobních vazbách tehdejšího zástupce žalobce [titul]. [jméno] [příjmení] na pracovníky [anonymizována dvě slova] [země] (v případě žádosti o přecenění ze dne 9. 3. 2000 nebylo doloženo její doručení [anonymizována dvě slova] [země], přičemž sdělení tohoto fondu původnímu žalobci ze dne 16. 8. 2000 za reakci na tuto žádost považovat nelze, neboť v něm není ohledně této žádosti žádná zmínka a také neobsahuje žádnou reakci na skutečnosti uváděné v žádosti ze dne 9. 3. 2000, ale obsahuje jen potvrzení o výši restitučního nároku původního žalobce z příslušného rozhodnutí tak, jak byla od počátku žalovanou evidována), a následně po postoupení svého nároku žádnou další aktivitu ve vztahu k přecenění tohoto svého restitučního nároku neučinil po dobu téměř 20 let (pokud by odvolací soud přihlédl k tvrzené aktivitě žalobce a jeho zástupce, ovšem opět bez formalizovaného výstupu v podobě žádosti o přecenění nároku, na podzim roku 2020), nebo po dobu více jak 20 let (pokud by bylo přihlédnuto až k žádosti z 18. 12. 2020 ohledně poskytnutí údajů o ocenění pozemku a k žádosti o přecenění nároku z března roku 2021). Nedostatek aktivity původního žalobce trvající po velmi dlouhou dobu však i dle názoru odvolacího soudu původního žalobce i současné žalobce jako jeho nástupce diskvalifikuje z možnosti domáhat se tímto výjimečným způsobem, tedy prostřednictvím žaloby podané u soudu s výběrem konkrétních pozemků, uspokojení restitučního nároku, i pokud by aktivní legitimace k uplatnění nároku žalobcům svědčila, jelikož přičinění původního žalobce ve vztahu k uspokojení jeho nároku není možné považovat za dostatečné.

53. V tomto ohledu je možné poukázat také na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019), kdy řešeny těmito rozhodnutími byly také situace, kdy oprávněná osoba podala žádost o přecenění nároku poté, kdy ten byl v původně určené výši téměř celý uspokojen, a po dobu patnácti let proti původnímu ocenění nijak nebrojila, a kdy oprávněná osoba, jež restituční nárok zdědila, požádala o jeho přecenění až po dvanácti letech. Pokud tedy v této věci původní žalobce před postoupením svého nároku vyvinul aktivitu ohledně přecenění nároku zcela nedostatečnou a po postoupení svého nároku nevyvinul žádnou další aktivitu ve vztahu k přecenění svého restitučního nároku minimálně po dobu téměř 20 let, jde o situaci srovnatelnou se situacemi řešenými v těchto rozhodnutím, kde byla aktivita oprávněných osob shledána rovněž nedostatečnou.

54. Odvolací soud tak souhlasí i s tím závěrem, že i s ohledem na dlouhodobou pasivitu původního žalobce trvající nepřetržitě minimálně téměř dvě desetiletí by veškeré judikaturní předpoklady pro možnost vyhovění uplatněné žalobě stejně splněny nebyly.

55. Odvolací soud tedy shrnuje, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, pokud žalobu v této věci zamítl.

56. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl soud prvního stupně správně dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a správně tedy uložil povinnost původnímu žalobci náhradu nákladů řízení žalované zaplatit. Odvolací soud k tomu dodává, že zde neshledává s přihlédnutím k důvodům, pro které byla žaloba zamítnuta, žádné okolnosti, které by bylo možné považovat za důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by žalované neměla být výjimečně náhrada nákladů řízení dle ust. § 150 o. s. ř. přiznána. Soud prvního stupně dále náhradu nákladů řízení žalované správně vypočetl, až na výjimku náhrady cestovních výdajů za cesty konané k jednáním soudu prvního stupně. Odvolací soud totiž nemohl akceptovat požadavek žalované na určení ceny pohonné hmoty podle údajů v jejím podání ze dne 21. 10. 2022, neboť žalovaná by pro případ, aby cena pohonné hmoty nebyla určena dle příslušné vyhlášky, musela předložit doklad o nákupu pohonné hmoty v souvislosti s cestou vykonanou k jednáním soudu prvního stupně s požadovanou cenou, což neučinila (k tomu srovnej § 158 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb.). Náhradu cestovních výdajů za cesty konané k jednáním soudu prvního stupně dne 22. 9. 2021, 11. 5. 2022, 27. 6. 2022 a 24. 8. 2022 osobním automobilem tovární značky Škoda Octavia, [registrační značka], tedy odvolací soud vypočetl dle ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášek č. 589/2020 Sb. a 511/2021 Sb. na celkovou částku 8 847 Kč (základní náhrada celkem za 4 cesty při najetých 330 km na jedné cestě [obec] – [obec] a zpět činí 6 105 Kč a náhrada za spotřebované pohonné hmoty za tyto čtyři cesty činí celkem 2 742 Kč). Celkem tedy náleží žalované za řízení před soudem prvního stupně náhrada nákladů nezastoupené osoby ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. po připočtení částky 5 100 Kč za 17 úkonů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 13 947 Kč 57. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve výroku I. potvrdil (odvolací soud s ohledem na zamítnutí podané žaloby nepovažoval za nutné promítat v rámci potvrzujícího rozhodnutí skutečnost, že do postavení původního žalobce vstoupili současní žalobci), a ve výroku II. jej postupem dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rovným dílem částku 13 947 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

58. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. a převážně úspěšné žalované (neúspěch žalované v podobě snížení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně o 224 Kč je neúspěchem v nepatrné části) přiznal proti žalobcům právo na plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.

59. Náklady odvolacího řízení na straně žalované spočívají v nákladech nezastoupené osoby ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. vyčíslené za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb. jako paušální náhrada za pět úkonů (2x příprava na jednání odvolacího soudu, 2x účast u jednání odvolacího soudu, písemný závěrečný návrh) po 300 Kč a dále jako náhrada hotových výdajů v podobě cestovních výdajů za cesty osobním automobilem k jednání odvolacího soudu [obec] – [obec] a zpět v celkové výši 2 894 Kč vypočtené dle ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 467/2022 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2023 (základní náhrada 5,20 Kč x 196 km x 2 + náhrada za spotřebované pohonné hmoty - 1,96 km – počet najetých km ve stech x 5,3 – spotřeba pohonné hmoty použitého vozidla tovární značky Škoda Octavia, [registrační značka], pro kombinovaný provoz dle technického průkazu vozidla x 41,20 Kč – cena benzínu automobilového 95 oktanů dle vyhlášky). Celkem náklady žalované v tomto odvolacím řízení, které jsou žalobci povinni nahradit, činí 4 394 Kč.

60. Odvolací soud tedy uložil žalobcům povinnost rovným dílem zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované částku 4 394 Kč ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Poučení