17 C 269/2023 - 274

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Oncirkovou ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozená [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o vydání náhradního pozemku a nahrazení projevu vůle takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhají nahrazení projevu vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemku s žalobci v tomto znění: Převodce: [Jméno žalované], se sídlem [adresa], PSČ: [adresa] a Nabyvatel A: [Jméno žalobce A], nar. [Datum narození žalobce A], bytem [adresa] Nabyvatel B: [Jméno žalobce B], nar. [Datum narození žalobce B], bytem [adresa]; Nabyvatel C: [Jméno žalobce C], nar. [Datum narození žalobce C], bytem [adresa], část [adresa], [adresa] uzavírají tuto Smlouvu o převodu pozemku I. [Jméno žalované], jednající jménem [Anonymizováno] jako převodce, spravuje ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon o půdě“), mimo jiné též tento pozemek ve vlastnictví státu: - pozemek parc. č. [hodnota] nacházející se v katastrálním území [adresa], [adresa]. (dále jen jako „pozemek“)

II. Nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě. Nevydaný pozemek uvedený v čl. I. této smlouvy byl oceněn na částku 67 435,- Kč (slovy: šedesát sedm tisíc čtyři sta třicet pět korun českých). Nároky nabyvatelů vůči převodci na převod jiného pozemku dle zákona o půdě činí ke dni uzavření této smlouvy částku 33.714.441,20,- Kč (slovy: třicet tři milionů sedm set čtrnáct tisíc čtyři sta čtyřicet jedna korun českých dvacet haléřů). tento nárok nabyvatelů uplatňují na základě: - pravomocného rozhodnutí Pozemkového úřadu [Anonymizováno] ze dne 20. února 1995, zn. PÚ [Anonymizováno].

III. Převodce převádí na nabyvatele A až C nemovitost – pozemek specifikovaný v čl. I. této smlouvy, včetně součástí a příslušenství, se všemi právy a povinnostmi, a nabyvatelé A až C jej do svého vlastnictví přijímají, a to tak, že nabyvatel A přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitosti specifikované v článku I. této smlouvy o velikosti ideální 1/3, nabyvatel B přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitosti specifikované v článku I. této smlouvy o velikosti ideální 1/3 a nabyvatel C přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitosti specifikované v článku I. této smlouvy o velikosti ideální 1/3. Vlastnické právo k pozemku přechází na nabyvatele vkladem do katastru nemovitostí na základě této smlouvy.

IV. Smluvní strany shodně prohlašují, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily. Nabyvatelé dále prohlašují, že jim je znám stav převáděného pozemku a tento pozemek do svého výlučného vlastnictví přijímají tak, jak je uvedeno v čl. III. této smlouvy. V. 1) Smluvní strany se dohodly, že jakékoliv změny a doplňky této smlouvy jsou možné pouze písemnou formou na základě dohody účastníků smlouvy. 2) Tato smlouva nabývá účinnosti dnem podpisu této smlouvy smluvními stranami.

VI. Smluvní strany po přečtení smlouvy prohlašují, že s jejím obsahem souhlasí a že tato smlouva je shodným projevem jejich vážné a svobodné vůle a na důkaz toho připojují své podpisy. V Praze dne................... V Praze dne...................... ............................................ ............. ................ ................... [Jméno žalované] se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 963 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou ze dne 8. 9. 2023 domáhali rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle žalované, jímž by souhlasila s uzavřením smlouvy o převodu pozemku p. č. [hodnota], nacházejícím se v katastrálním území [adresa] u Plzně (dále jen pozemek), a to ve znění uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku. Svoji žalobu odůvodnili tím, že jsou právními nástupci jejich otce [jméno FO], narozeného dne 5. 11. 1948 (dále jen právní předchůdce žalobců) a jsou tak osobami oprávněnými ve smyslu ust. § 4 odst. 4 z. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Uvedli, že jim dosud nebyla vydána v plné výši náhrada za pozemky v katastrálním území [adresa], které jim nebylo možno vydat. Důvodem je to, že žalovaná nepřiznává žalobcům náhradu za nevydané pozemky ve správné výši. Vznesený nárok opírají žalobci o rozhodnutí Pozemkového úřadu hlavního města Prahy ze dne 20. 2. 1995, zn. PÚ 6652/92/1 (dále jen rozhodnutí PÚ), kterým byla právnímu předchůdci žalobců přiznána náhrada za nevydané pozemky v k.ú. [adresa] (specifikované v žalobě blíže), které nebylo možno vydat z důvodu jejich zastavění (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Náhrada za nevydání pozemků byla žalovanou (resp. právním předchůdcem-[právnická osoba] ČR) stanovena na částku 1 434 058,80 Kč. Žalobci s takovýmto oceněním nesouhlasí, neboť nevydané pozemky jsou zastavěny letištěm v [adresa], pozemky byly odejímány právním předchůdcům v souvislosti se stavbou letiště a jako stavební pozemky by měly být oceněny částkou 250 Kč/m2. Výše nároku žalobců tak činí 35 148 500 Kč. Domáhali se vůči žalované přecenění svých nároků, ta to však odmítá. Žalobci odkazují na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterými podporují svůj nárok na přecenění hodnoty nevydaných pozemků a podrobně vysvětlují, z jakého důvodu mají být nevydané pozemky oceněny jako pozemky stavební. Současně kritizují přístup žalované, jejímž cílem by nemělo být minimalizovat výši náhrad, ale spravedlivě vypořádat nároky žalobců, aby došlo k napravení křivd způsobených zvůlí předchozího režimu. Poukazují na selektivní přístup žalované k jednotlivým restituentům a upozorňují na povinnost žalované evidovat nároky oprávněných osob ve správné výši. Žalobci dále uvedli, že na základě odborné pomoci, které se právnímu předchůdci žalobců dostalo od [tituly před jménem] [jméno FO] dne 20. 11. 2020, došlo k přecenění nároku plynoucího z jiného rozhodnutí (PÚ 846/92/4), avšak pokud se jedná rozhodnutí PÚ 6652/92/1, bylo [tituly před jménem] [jméno FO] ústně sděleno, že tento nárok žalovaná nepřecení, neboť jej eviduje jako tzv. nulový nárok (tj. vyčerpaný do výše uznané žalovanou) a že musí podat žalobu. V další části žaloby žalobci opět velice podrobně vysvětlují, v čem spatřují liknavost a svévoli žalované, která je podmínkou k uplatnění žalobou specifikovaného nároku na převod konkrétního náhradního pozemku a odkazují na nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 495/2002 ze dne 4. března 2004, a následná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který přístup Ústavního soudu ČR ve svých rozhodnutích přijal za svůj až od roku 2009. Závěrem žalobci uvádějí, že cena pozemku, jehož vydání se domáhají, je nižší (67 435 Kč), než-li hodnota oprávněného nároku žalobců, kterou stanovují na částku ve výši 33 714 441,20 Kč (tedy od tvrzené hodnoty nevydaných pozemků ve výši 35 148 500 Kč, odečetli nárok, který jim žalovaná přiznala, tzn. 1 434 058,80 Kč).

2. Součástí žaloby byl i návrh žalobců na vydání předběžného opatření, kterému nadepsaný soud vyhověl a který byl následně k odvolání žalované usnesením odvolacího soudu zamítnut. Pro potřeby odůvodnění tohoto rozsudku není přínosné se otázkou předběžného opatření více zabývat, než-li ho takto konstatovat.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 29. 9. 2023 (v rámci odvolání proti vydanému předběžnému opatření) a ze dne 3. 10. 2023 a uvedla následující skutečnosti. Žalovaná předně namítla nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců, neboť z rozhodnutí PÚ 6652/92/1 nemohou žalobci uplatňovat žádné nároky. Tyto byly v celkové výši 1 436 968,80 Kč vyčerpány, když byly již v roce 2000 právním předchůdcem žalobců postoupeny třetím osobám (smlouvou ze dne 2. 11. 2000 a ze dne 11. 12. 2000), a to v plné výši přiznaného nároku. Tvrzení žalobců, že v roce 2000 došlo k postoupení pouze části nároku plynoucího z rozhodnutí PÚ 6652/92/1, žalovaná odmítla jako nepravdivé, a to s poukazem na již vydané rozsudky jiných soudů ČR ve věcech právního předchůdce žalobců (rozsudky OS Klatovy sp. zn. 4 C 309/2020, OS Bruntál sp. zn. 8 C 72/2021 a OS Domažlice sp. zn. 5 C 226/2020 a další zastavená řízení u jiných soudů, kde vzal právní předchůdce žalobců žalobu zpět). Poukázala dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2844/2017 ze dne 28. 11. 2017, z kterého upozornila na závěr, že i případné přecenění restitučního nároku jde k prospěchu postupníku.

4. Žalovaná dále odporovala žalobě i z toho důvodu, že žalobci neprokazují splnění judikaturou daných podmínek pro vyhovění žalobě, a to v podobě aktivní účasti právního předchůdce žalobců při uspokojování nároku (o přecenění nároku požádal až 8. 3. 2021), liknavosti a svévole žalované a žalobci tvrzené výše nároku. Podrobně se žalovaná vyjádřila i k otázce ocenění nevydaných pozemků, k jejich označení za ne/zastavitelné a poukázala na nesprávnost znaleckých posudků předložených žalobci k prokázání hodnoty nevydaných pozemků. Závěrem navrhla žalobu zamítnout, a to i pro rozpor s dobrými mravy.

5. V replice ze dne 7. 12. 2023 žalobci uvedli, že jejich právní předchůdce nepostoupil celý svůj restituční nárok plynoucí z rozhodnutí PÚ 6652/92/1, ale pouze jeho část vyčíslenou v postupních smlouvách, odpovídající výši uznaného nároku (200 000 Kč jednou smlouvou a 1 234 058,80 Kč smlouvou druhou) a že si pohledávku ve zbývající (neuznané) výši 33 714 441,20 Kč ponechal. Již v době postoupení pohledávky měl právní předchůdce žalobců za to, že jeho nárok je oceněn nesprávně a sám žádal právního předchůdce žalované o jeho přecenění. Pokud tedy sám právní předchůdce žalobců zpochybňoval výši nároku, je absurdní, aby bylo jeho úmyslem postoupit celý jeho nárok. Opětovně se pak žalobci vyjádřili podrobně k otázce liknavosti a svévole žalované, k otázce označení nevydaných pozemků za pozemky stavební a ke způsobu jejich ocenění.

6. Po prvním jednání ve věci, konaném dne 12. 12. 2023, se účastníci opětovně písemně vyjádřili a s ohledem na koncentraci řízení k 11. 1. 2024, učinili jakousi sumarizaci a menší rozšíření svých důkazních návrhů, kdy skutková tvrzení zůstala v podstatě v tom rozsahu, jak je shora uvedeno.

7. Na základě důkazů provedených při dalším jednání dne 1. 3. 2024 dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

8. Z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, sp.zn. PÚ 6652/92/1 ze dne 20. 2. 1995, které nabylo právní moci dne 20. 3. 1995, soud zjistil, že jím bylo podle ust. § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnuto tak, že se právnímu předchůdci žalobců, panu [jméno FO], narozenému dne 5. 11. 1948, nevydávají pozemky o celkové rozloze 145 094 m2, nacházející se v k.ú. [adresa]. Takto bylo rozhodnuto dle ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě s tím, že mu budou poskytnuty pozemky náhradní, popřípadě náhrada dle ust. § 16.

9. Z usnesení Okresního soudu v Chomutově č.j. 35 D 68/2023-68 ze dne 26. 4. 2023 bylo zjištěno, že žalobci jsou dědici po zesnulém [jméno FO], narozeném dne 5. 11. 1948 a že soud mimo jiné schválil dohodu těchto dědiců, dle které se žalobci dohodli, že nabývají mimo jiné i 1/3 práv a povinností plynoucích z předmětného rozhodnutí PÚ.

10. Ze žádosti o vydání náhrady ze dne 22. 5. 1996 soud zjistil, že právní předchůdce žalobců touto požádal [právnická osoba] ČR o vydání náhradního pozemku. Z potvrzení o převzetí této žádosti, vystaveného [právnická osoba] ČR dne 23. 5. 1996, soud zjistil, že právní předchůdce žalobců byl zaregistrován jako osoba oprávněná k vydání náhradních pozemků. Ze žádosti ze dne 16. 10. 1996 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobců požádal [právnická osoba] ČR o bezúplatný převod náhradních pozemků a současně o ocenění nevydaných pozemků. Z přípisu ze dne 17. 1. 1997 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobců upomínal opět [právnická osoba] ČR o vydání náhradních pozemků, a požádal o vydání konkrétního pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Ze sdělení [právnická osoba] ČR ze dne 29. 1. 1997 soud zjistil, že právnímu předchůdci žalobců bylo sděleno, že bylo nařízeno přerušení vydávání veškerých náhradních pozemků v obci hl. města Prahy, a to do odvolání. Obdobné sdělení obsahoval i dopis [právnická osoba] ČR ze dne 14. 5. 1998, dle kterého není možný převod pozemků, jelikož není v Praze schválený územní plán.

11. Z dopisu právního předchůdce žalobců ze dne 8. 3. 2021 soud zjistil, že tento požádal [Jméno žalované] o přecenění nevydaných pozemků z předmětného rozhodnutí PÚ 6652/92/1.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 2. 11. 2000 mezi právním předchůdcem žalobců jako postupitelem a [tituly před jménem] [jméno FO] (narozen 2. 6. 1950), jako postupníkem, soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávky plynoucí z rozhodnutí PÚ 6652/92/1, a to v části představující 200 000 Kč.

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 11. 12. 2000 mezi právním předchůdcem žalobců jako postupitelem a [tituly před jménem] [jméno FO] (narozen 17. 4. 1940), jako postupníkem, soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávky plynoucí z rozhodnutí PÚ 6652/92/1, a to v části představující 1 234 058,80 Kč.

14. Z listiny označené jako „Nároky vybraných osob za nevydané pozemky“ bylo zjištěno, že ke dni 13. 6. 2022 žalovaná z rozhodnutí PÚ 6652/92/1 neeviduje ve prospěch právního předchůdce žalobců žádný nárok, když hodnota nároku v celkové výši 1 434 058,80 Kč byla postoupena na osoby uvedené shora.

15. Z rozsudku Okresního soudu Klatovy č.j. 4 C 309/2020-222 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, č.j. 10 Co 27/2022-343, z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích č.j. 5 C 226/2020-269 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 10 Co 358/2022 - 473 a z rozsudku Okresního soudu v [adresa] č.j. 8 C 72/2021-311 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] č.j. 71 Co 230/2022-341 soud zjistil, že se právní předchůdce žalobců domáhal za použití rozhodnutí PÚ 6652/92/1 vydání náhradních pozemků v jiných katastrálních územích a že všechny tyto žaloby byly pravomocně zamítnuty s odůvodněním, že právnímu předchůdci žalobců nesvědčí aktivní legitimace k podání žaloby, když svá práva plynoucí z rozhodnutí PÚ 6652/92/1 zcela postoupil smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 2. 11. a 11. 12. 2000.

16. Z protokolu o ústním jednání, konaném dne 21. 6. 2021 u Okresního soudu v Klatovech ve věci sp. zn. 4 C 309/2020 soud zjistil, že při tomto jednání byl vyslechnut právní předchůdce žalobců. Pro rozhodnutí v této věci jsou podstatná jeho následující vyjádření. Potvrdil, že uzavřel s [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] předmětné smlouvy o postoupení pohledávek. K dotazu soudu, zda souhlasil s oceněním postupovaných nároku uvedl, že když to podepsal, tak asi jo. Uvedl dále, že situaci vnímal tak, že se toho restitučního nároku zbavuje, bral to jako vyřešenou věc, smlouvu podepsal a dál to neřešil. O tom, že je restituční nárok špatně oceněn se dozvěděl asi před rokem či dvěma (rozuměj před okamžikem jeho výpovědi u soudu). K dotazu, zda aktivně žádal o přecenění nároku uvedl, že zkontaktoval pana [jméno FO] a ten o přecenění žádal, bližší údaje neuvedl.

17. Z totožného protokolu o jednání Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 4 C 309/2020 soud zjistil, že zde byl vyslechnut i [tituly před jménem] [jméno FO] a ten uvedl následující, pro toto rozhodnutí, podstatné věci. Potvrdil, že uzavřel předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky, zřejmě proto, že potřeboval doplnit nějaký svůj restituční nárok, o přecenění postoupení pohledávky nikdy neuvažoval, přímo na osobu právního předchůdce žalobců si pro velký časový odstup nevzpomínal.

18. Z protokolu o jednání Krajského soudu v Plzni dne 12. 10. 2023 ve věci sp. zn. 10 Co 358/2022 soud zjistil, že zde byl vyslechnut [tituly před jménem] [jméno FO] a ten uvedl následující, pro toto rozhodnutí, podstatné věci. Uvedl, že měl zmocnění od právního předchůdce žalobců k vyřizování jeho restitučních záležitostí asi od roku 1997. Potvrdil, že uzavřel předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky, a to z toho důvodu, že právní předchůdce žalobců neměl finanční prostředky, a tak mu je [tituly před jménem] [jméno FO] půjčil. Následně mu převedl právní předchůdce žalobců část restitučního nároku, kdy smlouvu o postoupení koncipoval [tituly před jménem] [jméno FO], podle toho, co chtěl právní předchůdce žalobců. Zbytek nároku právní předchůdce žalobců postoupil nějakému zemědělci, u toho byl i [tituly před jménem] [jméno FO]. K dotazu soudu dále [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že poté, co byl předmětný nárok právního předchůdce žalobců postoupen těmito dvěma smlouvami, již nebyl tento nárok nijak řešen. Dále potvrdil, že koncipoval i smlouvu s [tituly před jménem] [jméno FO], částku do ní uvedl na základě přání právního předchůdce žalobců a uvedl, že kdyby počkal, tak by dostal plnění, a nikoliv restituční nárok. K dotazu soudu také uvedl, že právní předchůdce žalobců po postoupení pohledávky svůj nárok již neřešil, protože ho neměl, když ho postoupil. Dále se [tituly před jménem] [jméno FO] vyjadřoval k otázce požadavku na přecenění předmětného restitučního nároku, kdy všechna jednání vedl neformálně a ústně se zaměstnancem [právnická osoba] panem Křivkou, počátek jednání umístil do roku 1997. Dále k dotazu soudu, zda má problémy s pamětí [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že má v souvislosti s nemocí zlikvidovanou jednu hemisféru.

19. Na základě všech těchto skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu právnímu hodnocení věci.

20. První otázkou, kterou musel soud v tomto sporu řešit, byla samotná otázka aktivní legitimace žalobců, tedy otázka, zda žalobcům svědčí práva plynoucí z rozhodnutí Pozemkového úřadu hlavního města Prahy ze dne 20. 2. 1995, zn. PÚ 6652/92/1. Žalovaná se bránila v řízení tím, že právní předchůdce žalobců svá práva přiznaná předmětným rozhodnutím postoupil na třetí osoby a již není, resp. jeho právní nástupci nejsou, nositeli jakýchkoliv práv z rozhodnutí PÚ 6652/92/1. Soud tedy musel posoudit nejprve obsah smluv o postoupení pohledávek ze dne 2. 11. 2000 a 11. 12. 2000 a vyložit vůli smluvních stran. S ohledem na okamžik uzavření smluv bylo nutné tyto vykládat za použití z. č. 40/1964 Sb. v tehdy platném znění („starý“ občanský zákoník, dále jen ObčZ), a to s ohledem na přechodná ustanovení z. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník), konkrétně ust. § 3028 odst. 3.

21. Podle ust. § 35 odst. 2 ObčZ platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

22. Podle ust. § 33a z.č. 229/1991 Sb. o půdě platí, že veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona a nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen "zákona") jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby (dále jen "pohledávky"). Nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona a podle zákona.

23. Podle ust. § 524 ObčZ (1) věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. (2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

24. Předmětné smlouvy o postoupení pohledávek byly uzavřeny v krátkém časovém odstupu, a proto je soud vykládá ve vzájemné souvislosti tak, že byly uzavřeny dvě pouze z důvodu odlišnosti osob postupníků, ale pokud se jedná o předmět postoupení, pak vůlí právního předchůdce žalobců bylo postoupit pohledávku celou. K tomuto závěru lze dospět za použití jazykového výkladu, kdy smlouvami je převáděn v součtu nárok ve výši, tak jak byl oceněn žalovanou, a to včetně haléřů (200 000 Kč + 1 324 058,80 Kč). Slovní vyjádření v čl. III. smluv, že postupitel postupuje „část“ své pohledávky vykládá soud ve vztahu k mnohosti osob postupníků a nikoliv ve vztahu k samotnému předmětu postoupení, tak jak se snažili tvrdit žalobci.

25. K tomuto výkladu subjektivní vůle právního předchůdce žalobců dospěl soud však nejen na základě jazykového vyjádření obsaženého ve smlouvách, ale i za použití dalších důkazů a jejich vzájemných souvislostí.

26. Důkazem svědčícím o jednoznačné vůli právního předchůdce žalobců byla především jeho samotná účastnická výpověď učiněná dne 21. 6. 2021 v řízení před Okresním soudem v Klatovech sp.zn. 4 C 309/2020. Při této uvedl, že souhlasil s oceněním, že „když to podepsal, tak asi jo“. Situaci vnímal tak, že se toho restitučního nároku zbavuje, bral to jako vyřešenou věc, smlouvu podepsal a potom už to dál neřešil. Věc za něj řešil vlastně [tituly před jménem] [jméno FO]. Dále nebyl soudu schopen sdělit, kdo inicioval soudní spor, když uvedl, že mu prostě přišlo předvolání k soudu.

27. Z protokolu o výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO], jakožto postupníka ze smlouvy ze dne 11. 12. 2000, učiněného u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 4 C 309/2020, nevyplynul ani náznak toho, že by si právní předchůdce žalobců zamýšlel při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ponechat nějaké právo (právo na přecenění) plynoucí z postoupené pohledávky ve svém vlastnictví.

28. Ani z protokolu o výslechu svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který byl proveden Krajským soudem v Plzni dne 12. 10. 2023 ve věci sp. zn. 10 Co 358/2022, nemůže soud dospět k jinému výkladu vůle právního předchůdce žalobců, když i tento svědek uvedl, že smlouvy o postoupení koncipoval on podle toho, co chtěl právní předchůdce žalobců. Potvrdil dále, že poté, co byl předmětný nárok postoupen dvěma smlouvami, dále již právním předchůdcem žalobců řešen nebyl, když ten nárok již neměl, tak ho neřešil.

29. Úmysl právního předchůdce žalobce postoupit pouze část restitučního nároku se žalobci snažili prokázat i tvrzením (jistě způsobilým k prokázání obsahu subjektivní vůle), že právní předchůdce měl vědomost o tom, že jeho nárok přiznaný PÚ 6652/92/1 je přiznán v nižší částce, než-li má ve skutečnosti být, jinak řečeno tvrdili, že jejich předchůdce věděl o nároku na přecenění hodnoty restitučního nároku směrem nahoru. Toto tvrzení, které by mohlo při jeho prokázání svědčit o odlišné vůli právního předchůdce žalobců, než-li vůli jazykově vyjádřené ve smlouvách, však v řízení prokázáno nebylo. Z listin sepsaných právním předchůdcem žalobců v devadesátých letech (čl. 216, 218, 219 spisu) lze zjisti pouze to, že vyzývá žalovanou (právní předchůdkyni) k vydání náhradních pozemků. O chybném ocenění či vznesení nároku na přecenění není nikde ani zmínka. Vůle právního předchůdce žalobců dosáhnout přecenění restitučního nároku byla žalobci prokázána až v období roku 2021 (dopisem ze dne 8. 3. 2021). Jde tedy o období 21 let po uzavření smluv o postoupení pohledávky, které nevypovídá ničeho o vůli právního předchůdce žalobců v roce 2000.

30. Pokud by bylo úmyslem právního předchůdce žalobců postoupit pouze část svého restitučního nároku, pak by to nutně muselo znamenat i jeho vědomost o existenci nároku vyššího, než-li toho vyjádřeného (v součtu) ve smlouvách o postoupení. S ohledem na provedené důkazy soud jednoznačně dospěl k závěru, že vůlí právního předchůdce žalobců bylo v okamžiku uzavření postupních smluv postoupit celou pohledávku plynoucí z rozhodnutí PÚ 6652/92/1, a to formou dvou smluv na dva postupníky. V řízení nebylo žalobci prokázáno, že by měl jejich právní předchůdce v okamžiku uzavření těchto smluv vůli ponechat si „nárok na přecenění“ ve svém vlastnictví, když nebylo ani prokázáno, že by v okamžiku uzavření smluv právní předchůdce žalobců měl o tomto právu jakékoliv povědomí. Ostatně pokud by měl, nic mu nebránilo v tom, toto promítnout i v samotném jazykovém vyjádření smluv.

31. Pokud je již konstantní judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2836/2012, nebo rozsudky 28 Cdo 2344/2013 či 28 Cdo 2844/2017) přijímán závěr, že postoupením celého restitučního nároku nezaniká právo na jeho správné ocenění, pouze toto právo přechází v souladu s ust. § 33a z.č. 229/1991 Sb. o půdě a ust. § 524 odst. 2 ObčZ na postupníka, nelze než konstatovat, že tvrzený nárok na přecenění byl postoupen na postupníky [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] již v roce 2000 a žalobcům toto právo vůči žalované nesvědčí. Pokud nejsou žalobci držiteli práv plynoucích z rozhodnutí PÚ 6652/92/1, neosvědčili svoji aktivní věcnou legitimaci v tomto sporu a žaloba musela být zamítnuta.

32. Soud je dlužen účastníkům řízení ještě osvětlit, proč některé důkazy neprováděl. Předně je zřejmé, že celá skupina důkazů, směřujících mimo otázku ne/prokázání aktivní legitimace žalobců, vztahující se k otázkám, které by mohly být řešeny až po prokázání aktivní legitimace žalobců, prováděna nebyla z důvodu jejich nadbytečnosti (tzn. otázka povahy nevydaných pozemků, jejich hodnoty, zastavitelnosti, znalecké posudky, liknavost a svévole žalované atd.). Pokud jde o zamítnutí návrhu žalobců na výslech [tituly před jménem] [jméno FO], soud musí konstatovat, že nepovažoval za nutné tento výslech provádět s ohledem na jeho provedení Krajským soudem v Plzni dne 12. 10. 2023 ve věci sp.zn. 10 Co 358/2022 a považoval za dostatečné přečtení protokolu k důkazu. Především tak učinil z toho důvodu, že právní zástupce žalobců k výslovnému dotazu soudu uvedl, že nezpochybňuje a nepopírá pravdivost obsahu této výpovědi a ani soud neměl důvod o pravdivosti obsahu výpovědi, u které byl přítomen i právní zástupce žalobců, a o které byl pořízen protokol jako veřejná listina (§ 134 o.s.ř.), důvod pochybovat. Opakování výslechu svědka za naprosto totožných okolností, k naprosto stejným skutečnostem nepovažoval soud za přínosný a nutný. To samé platí i pro návrh žalované na přehrání záznamu o výpovědi této osoby. Pokud jde o navrhovaný výslech [tituly před jménem] [adresa], tak tento nebyl proveden z toho důvodu, že svědek se měl vyjadřovat k tvrzené vůli právního předchůdce žalobců směřující k přecenění restitučního nároku, a to v letech 2020-2021, tedy k prokázání vůle v době 20 let po uzavření rozhodných smluv o postoupení pohledávky. Ani tento důkazní prostředek tak nemohl přispět k objasnění subjektivní vůle právního předchůdce žalobců na konci roku 2000, kdy uzavřel smlouvy o postoupení pohledávky. Pokud jde o řadu rozhodnutí nižších soudů, na která byla také odkazováno, soud je neprováděl k důkazu, ani je nehodnotil v tomto rozhodnutí, když šlo o rozhodnutí ve skutkově odlišných věcech (jiní účastníci, jiné smlouvy o postoupení s jiným obsahem). Současně i odkazy žalobců na judikaturu vyšších soudů byly nepřiléhavé, když se jednalo o skutkově odlišné spory, případně citace z rozhodnutí byly vytrženy z kontextu rozhodnutí.

33. Co již soud hodnotit musel, byly rozsudky Okresního soudu v Klatovech č.j. 4 C 309/2020-222 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 10 Co 218/2022-398, Okresního soudu v Domažlicích č.j. 5 C 226/2020-269 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 10 Co 358/2022-473 a Okresního soudu v Bruntále č.j. 8 C 72/2021-311 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 71 Co 230/2022-341. V těchto věcech soudy posuzovaly totožné smlouvy o postoupení pohledávek za účasti totožných osob v řízení (případně právních předchůdců). Byl posuzován totožný skutkový stav za použití v podstatě totožných důkazních prostředků. Soud tak nemohl při svém rozhodnutí ignorovat ani ust. § 13 o. z., podle kterého platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Po provedeném řízení dospěl i zdejší soud k totožnému závěru o absenci aktivní legitimace žalobců.

34. Žalované, která byla v řízení zcela úspěšná soud přiznal v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 3 963 Kč, kterou jsou žalobci povinni uhradit solidárně. Náklady řízení jsou tvořeny paušální náhradou stanovenou dle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za 7 úkonů (odvolání do usnesení o předběžném opatření, vyjádření k žalobě, doplnění tvrzení a důkazů k výzvě soudu, 2x příprava na jednání soudu a 2x účast při jednání soudu) v celkové výši 2 100 Kč. Dále žalovaná uplatnila nárok na náhradu nákladů za dopravu k jednání soudu, a to za cestu dne 12. 12. 2023 ve výši 1 425 Kč při použití osobního automobilu a dne 1. 3. 2024 za jízdu vlakem ve výši 438 Kč, kdy podrobný výpočet nákladů na dopravu žalovaná provedla v podání ze dne 12. 3. 2024 a soud ho shledal za správný.

Poučení