10 Co 368/2023 - 1102

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně se přikazují psací stůl, kancelářská židle, sestava kancelářského nábytku a dvě tiskárny značky Canon z horní pracovny bytu účastníků v domě [adresa] a podnik žalobkyně vytvořený při jejím podnikání pod IČO [IČO], do výlučného vlastnictví žalovaného se přikazují stavba kolny a skladu umístěná na pozemku č. parc. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], balkónové sezení ratanové – 2 křesílka a stolek, stůl se židlí a postel z dětského pokoje č. [hodnota], jídelní stůl a 6 židlí, mikrovlnná trouba a domácí pekárna z kuchyně, postel a skříň z ložnice, sedátko WC - bidet z koupelny, domácí kino - televize Panasonic AVC, DVD přehrávač, DVB-T tuner a hudební aparatura s reprosoustavou, obývací stěna, lampa a 4 svítidla z obývacího pokoje, vše z bytu účastníků v domě [adresa], kamerový systém a venkovní dekorace - 6 keramických obalů na květiny v domě [adresa], sekačka na trávu značky Mountfield model 5330 PD BW, traktor na sekání trávy typ Starjet AJ -102 a obchodní podíl ve výši 100% ve společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], [adresa] u Plzně, žalobkyni se přikazuje k úhradě závazek ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] uzavřené mezi žalobkyní, jako dlužnicí, a žalovaným, jako spoludlužníkem, a [právnická osoba]., dne 20. 8. 2009, v celé jeho dosud nesplacené výši, žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na úplné vypořádání částku 115 163,34 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 51 495,16 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 61 495,17 Kč, která jím byla již dne 14. 8. 2023 zaplacena.

Odůvodnění

1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci vyjmenované ve výroku I a dále podnik žalobkyně vedený na její jméno, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci vyjmenované ve výroku II a obchodní podíl ve výši 100 % ve společnosti [právnická osoba], žalobkyni dále přikázal k úhradě závazek ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] ve výši 76 935,95 Kč (výrok III) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání vypořádacího podílu částku 60 413 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V), a žalobkyni i žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever náhradu nákladů řízení placených státem do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, v případě žalobkyně ve výši 51 495,165 Kč a v případě žalovaného ve výši 61 495,165 Kč (výroky VI a VII).

2. Proti tomuto rozsudku podala si žalobkyně včasné odvolání z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dle žalobkyně nebyla soudem prvního stupně vyslyšena její žádost ohledně spravedlivého vypořádání společného jmění manželů, které nebude zatíženo zjevnou nespravedlností a nebude založeno pouze na formálním přístupu k hodnocení skutkových okolností i vzájemných práv a povinností a na dogmatické aplikaci právních norem. Provedené vypořádání ze strany soudu prvního stupně je však dle žalobkyně zcela nespravedlivé a tristní. Výsledkem vypořádání totiž je, že žalovanému zůstal ve výlučném vlastnictví plně funkční dům v ceně nejméně 6 075 660 Kč, který měl v době počátku jeho rekonstrukce účastníky, která byla provedena a financována účastníky z prostředků společného jmění manželů, hodnotu 439 780 Kč, zatímco žalobkyně má vyplácet žalovanému vypořádací podíl 60 413 Kč a má doplatit úvěr ve výši 76 935,95 Kč. To vše po 28 letech manželství, v rámci kterého se chovala slušně, společný majetek nijak nezadlužila, naopak větší měrou přispěla k získávání finančních prostředků.

3. Jde-li o vypořádání zrekonstruovaného rodinného domu, pak žalobkyně namítla, že i nadále je subjektivně přesvědčena o tom, že tento dům by měl být společný, neboť bylo dohodnuto, že účastníci na svoje náklady dům zrekonstruují a přistaví, což vyplývá z toho, že byli stavebníky v rámci stavebního povolení, nikoli tedy otec žalovaného, který také souhlasil s tím, aby účastníci rekonstrukci, přístavbu a nástavbu domu dle stavebního povolení dokončili. Platnost stavebního povolení byla opakovaně prodlužována, ke kolaudaci domu však za trvání manželství účastníků nedošlo, a to dle žalobkyně z účelových důvodů, aby byla z vlastnictví domu vyřazena. Po provedené rekonstrukci měl dům hodnotu 6 075 660 Kč, žalobkyně však nemá mít nárok ani na vlastnictví domu ani na jakoukoli refundaci, respektive vypořádání investic do domu. Dle žalobkyně je přitom věc poměrně jednoduchá, neboť podle znalců [tituly před jménem] Zdeňka Němce a [tituly před jménem] Jana Balihara je nová budova tvořena pouze z 36 % původních prvků, 2 % opravovaných prvků a 62 % nově zbudovaných prvků, pročež má žalobkyně za to, že by měl být dům společný a takto by měl být vypořádán. Připustila však, že argumentaci soudu prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nelze upřít přesvědčivost a právní preciznost. Výsledek celého vypořádání je však dle ní nespravedlivý a neakceptovatelný. Dle žalobkyně tak nejde ani o to, zda dům bude shledán součástí společného jmění manželů či nikoli, ale je třeba, aby nedošlo k tomu, že dům není ve společném jmění manželů a žalobkyně zároveň nemá nárok na vypořádání investic. Pokud by tedy byl závěr soudu prvního stupně o výlučném vlastnictví žalovaného k domu správný, pak to má důsledky na vypořádání společného jmění manželů, které ale soud prvního stupně v potaz nevzal a nezohlednil je.

4. Pro vymezení předmětu řízení a předmětu vypořádání SJM je dle žalobkyně podstatné vymezení skutkových okolností a skutkových tvrzení, nikoli právní hodnocení, a potažmo doslovná specifikace vypořádávaných položek (zde odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 909/2003 a sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09). Dle žalobkyně v žalobě a dalších podáních do skončení 3leté vypořádací lhůty jasně a jednoznačně po skutkové stránce vymezila, že se domáhá vypořádání společného jmění manželů z důvodu, že účastníci byli stavebníky v rámci rekonstrukce a přístavby rodinného domu, že tento dům byl ve vlastnictví otce žalovaného, že rekonstrukci a přístavbu provedli z prostředků SJM, že si na to brali úvěry a že dne 18. 3. 2011 došlo k uzavření darovací smlouvy, na základě které je žalovaný v katastru nemovitostí evidován jako výlučný vlastník domu. Pokud tedy soud prvního stupně shledal, že dům je ve výlučném vlastnictví žalovaného, chybně neřešil a nevypořádal investici ze společného jmění manželů do předmětného domu. Jestliže byl dům až do uzavření darovací smlouvy se žalovaným ve vlastnictví otce žalovaného, pak účastníkům vznikla vůči otci žalovaného pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, která je součástí společného jmění manželů, a je nezbytné ji vypořádat, přičemž její výše odpovídá zhodnocení domu, které vzniklo v důsledku provedených investic z prostředků společného jmění manželů. V souladu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1054/2004 a sp. zn. 22 Cdo 3554/2008 tuto společnou pohledávku manželů vůči třetí osobě měl soud prvního stupně dle žalobkyně přiřknout do výlučného vlastnictví žalovaného a v rámci vypořádání společného jmění manželů zohlednit její hodnoty ku prospěchu žalobkyně, neboť je to žalovaný, který má z pohledávky výlučný prospěch Připomněla, že to, že otec žalovaného zemřel, ještě neznamená, že pohledávka zanikla, je sice promlčena, avšak ani to není na překážku jejího vypořádání v rámci společného jmění manželů a vypořádat by ji bylo možné dokonce i tehdy, pokud by zanikla, jak to vyplývá z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu.

5. Pokud by ani takový způsob vypořádání investic do domu nebyl možný, bylo by dle žalobkyně nezbytné situaci vyřešit v rámci vypořádání závazků, jelikož veškeré závazky ze všech dluhů použitých na přestavbu a přístavbu domu by měly jít výlučně k tíži žalovaného a žalobkyně by měla mít nárok na úhradu všech těchto závazků.

6. Žalobkyně dále nesouhlasila s nevypořádáním pohledávky vůči společnosti [právnická osoba] ve výši 1 293 000 Kč, neboť soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně interpretuje její účastnickou výpověď jako rozpornou a není tak správný závěr soudu prvního stupně, že by se domnívala, že v době, kdy vedla účetnictví žalovaného a jeho společnosti, pohledávka ze společného jmění manželů za společností neexistovala a že ji do účetnictví musel žalovaný dodatečně vložit. Žalobkyně ve skutečnosti ve své účastnické výpovědi uvedla, že pohledávka neexistovala v době, kdy žalovaný vstoupil do společnosti a ona začala vést účetnictví, a že tato pohledávka vznikla za trvání manželství postupně jednotlivými vklady. Dle žalobkyně byla přitom tato položka k vypořádání uplatněna do uplynutí 3 let od zániku manželství a bylo ji třeba vypořádat. Namítla dále, že právní moc rozsudku o rozvodu manželství nastala až dne 1. 2. 2013, tedy po skončení účetního období roku 2012 a poté, co žalobkyně přestala vést účetnictví společnosti žalovaného, a tedy v mezidobí mohlo dojít k libovolnému nakládání s pohledávkou a pohledávka tak již ke dni zániku SJM nemusela existovat, což ale žalobkyni nemohlo a nemuselo být známo. Jediné, co mohla žalobkyně zjistit z veřejných zdrojů tak bylo to, že žalovaný byl ke dni zániku SJM jediným společníkem společnosti, právě proto také uváděla, že žádá vypořádat podnikání žalovaného ve společnosti [právnická osoba], jehož součástí pohledávka byla, resp. firmu žalovaného.

7. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. V odvolání sepsaném přímo žalobkyní, žalobkyně ze svého pohledu popsala průběh manželství účastníků, včetně podnikání jich obou, poukázala na dle ní promyšlený a naplánovaný převod domu na žalovaného a na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nespravedlivé, neboť z ní soud udělal bezdomovce, bývalému manželovi přiřkl vše a ona sama má ještě platit jeho dluhy, respektive dluhy společné, které do společného jmění manželů patří. Poukázala také na změnu v osobě vyřizující soudkyně a s tím spojenou změnu právního názoru ohledně toho, zda dům spadá do společného jmění manželů či nikoli, a setrvala na stanovisku, že dům do společného jmění manželů patří, a také na tom, že úvěry, které uváděla, byly na rekonstrukci, přístavbu a dostavbu domu použity. Jde-li o pohledávku vůči společnosti [právnická osoba], pak o ní věděla, a do uplynutí 3 let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství ji k vypořádání dle svého názoru uplatnila.

9. Písemné vyjádření k odvolání žalobkyně ze strany žalovaného podáno nebylo, v rámci jednání před odvolacím soudem žalovaný považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhl jeho potvrzení.

10. Na podkladě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně a stanoviska žalovaného k němu, a poté co po poskytnutí poučení oběma účastníkům ve smyslu § 118a o. s. ř. dokazování na podkladě jejich návrhů doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je možné považovat jen zčásti za důvodné.

11. Odvolací soud se dále v odůvodnění svého rozhodnutí soustředí na posouzení těch skutečností, které zůstaly mezi účastníky sporné, a naopak těm skutečnostem, které byly soudem prvního stupně vyřešeny způsobem, proti kterému ani jeden z účastníků nic nenamítá, se podrobněji věnovat nebude. Již na tomto místě pak odvolací soud uvádí, že s ohledem na to, že k zániku společného jmění manželů v souvislosti se zánikem manželství účastníků jejich rozvodem došlo ke dni 1. 2. 2013 (viz § 149 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění), správně soud prvního stupně aplikoval pro vypořádání společného jmění manželů účastníků právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku, tedy zákonu č. 40/1964 Sb. v rozhodném znění (dále jen obč. zák.), a tedy pohledem této právní úpravy bude věc hodnotit také odvolací soud.

12. Jde-li o otázky, které byly soudem prvního stupně vyřešeny způsobem, proti kterému účastníci nic nenamítají, jde zejména o vypořádání movitých věcí účastníků, podniku žalobkyně a obchodního podílu žalovaného v obchodní společnosti [právnická osoba] Odvolací soud tak vychází z toho, že mezi účastníky panuje nyní již shoda na tom, jaké movité věci do společného jmění účastníků spadaly, jakou hodnotu měly a jak mají být mezi účastníky rozděleny a dále, jaká je hodnota podniku žalobkyně a obchodního podílu žalovaného ve společnosti [právnická osoba] a jak mají být tyto hodnoty vypořádány, tedy způsobem, jak to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud proto na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k této části vypořádání plně odkazuje s tím, že ve výroku svého rozhodnutí pouze upřesnil označení některých movitých věcí přikazovaných do výlučného vlastnictví některého z účastníků takovým způsobem, jak byly specifikovány ve znaleckých posudcích k jejich ocenění. Jinak tedy odvolací soud převzal do výroku svého rozhodnutí přikázání movitých věcí do výlučného vlastnictví některého z účastníků tak, jak bylo provedeno soudem prvního stupně, neboť to odpovídá návrhu účastníků a nic proti tomu jimi není namítáno ani v odvolacím řízení, a současně při výpočtu vypořádacího podílu účastníků vychází z obvyklé ceny těchto věcí zjištěné a uvažované soudem prvního stupně, tedy v případě žalobkyně ve výši 19 750 Kč a v případě žalovaného ve výši 91 400 Kč. Shodně jako soud prvního stupně dále odvolací soud přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně podnik žalobkyně vedený na její jméno a žalovanému obchodní podíl ve výši 100% ve společnosti [právnická osoba], přičemž při výpočtu vypořádacího podílu uvažoval odvolací soud opět s hodnotou (obvyklou cenou) podniku žalobkyně i obchodního podílu žalovaného ve společnosti [právnická osoba] zjištěnou soudem prvního stupně a odsouhlasenou oběma účastníky, tedy v případě obvyklé ceny podniku žalobkyně s částkou 338 000 Kč a v případě obvyklé ceny obchodního podílu žalovaného ve společnosti [právnická osoba] s částkou 430 000 Kč.

13. Pokud jde o skutečnosti, které zůstaly mezi účastníky sporné, pak se odvolací soud nejprve soustředil na posouzení námitky žalobkyně, že je nesprávný závěr soudu prvního stupně, že nemovitá věc – stavba č. p. 195, rodinný dům, stojící na pozemku parcelní č. [hodnota], v obci a katastrálním území [adresa] nespadá do společného jmění manželů účastníků, a nemůže být proto jako jeho součást vypořádána. Na rozdíl od žalobkyně dospěl však odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně k této otázce provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí soudu (zejména znalecký posudek znalce z oboru stavebnictví a ekonomika [tituly před jménem] Zdeňka Němce ze dne 16. 8. 2015 č. 213/2015, který byl včetně výslechu znalce řádně k důkazu proveden soudem prvního stupně), z provedeného dokazování správně zjistil veškeré potřebné skutečnosti, které také správně právně posoudil, přičemž odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tomto ohledu plně odkazuje. Ve shodě se soudem prvního stupně má tak odvolací soud za to, že provedenou rekonstrukcí, přestavbou, vestavbou a přístavbou původního domu ve vlastnictví otce žalovaného nová věc nevznikla, jelikož nedošlo k takové destrukci obvodového zdiva 1. nadzemního podlaží původního domu ve vlastnictví otce žalovaného, v jehož důsledku by zanikl stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby (zbourání původní kolny a chléva přistavěných k původnímu domu na tento závěr vliv nemá), a současně nedošlo ani k tomu, že by se v důsledku rekonstrukce, přestavby, vestavby a přístavby zcela změnil stavební charakter celé dosavadní stavby (domu) a jejího funkčního určení. Nedošlo tak k zániku původní stavby (domu) a vzniku stavby nové (domu), nýbrž pouze ke změně stavby původní (domu), kdy vše, co bylo přidáno, je třeba považovat za přírůstek dosavadní stavby, který náleží vlastníku stavby původní jako její součást (viz § 120 a § 135a obč. zák.). Vlastnictví ke stavbě (domu) se tudíž zpracováním (přepracováním) dle § 135b obč. zák. nemohlo změnit, resp. toto ustanovení zákona na posuzovanou věc nedopadá. Správně přitom soud prvního stupně vyšel z toho, že podstatným pro posouzení zániku stavby původní je to, co bylo odstraněno, a nikoli to, co bylo nově vybudováno, a tedy ve skutečnosti podstatným není vyšší procento nově vytvořených prvků oproti prvkům původním, jak to žalobkyně namítá ve svém odvolání (k tomu srovnej také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2617/2008, a ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2794/2010). Ani vyšší procento nově vytvořených prvků oproti prvkům původním tedy neznamená, jak se mylně domnívá žalobkyně, že muselo dojít ke vzniku nové věci jejím zpracováním, a tím také ke změně vlastnictví k nové věci, která by měla spadat do společného jmění manželů účastníků, neboť to byli právě oni, kteří byli stavebníky a kteří také stavbu podle tvrzení žalobkyně ze svých prostředků spadajících do společného jmění manželů financovali.

14. V poměrech posuzované věci přitom nelze uzavřít ani tak, že by zde v souvislosti s přístavbou domu, která dle žalobkyně fakticky představuje nový rodinný dům, vznikly dvě samostatné věci, u nichž by mohlo být posouzeno odlišně jejich vlastnictví. Je sice pravdou, že přístavba původního rodinného domu ve vlastnictví otce žalovaného významným způsobem obytné plochy tohoto domu rozšířila, ovšem ani prostřednictvím této přístavby další (druhá) samostatná věc nevznikla. Je tomu tak z tohoto důvodu, že zde stále zůstalo zachováno stavební a funkční propojení s původním rodinným domem ve vlastnictví otce žalovaného, neboť obě části nemovité věci jsou stavebně propojeny zejména v půdním prostoru původního rodinného domu, ve které byla realizována vestavba obytných místností užívaných společně s přistavěnou částí domu, dům má pro obě své části pouze jeden topný systém (jeden zdroj tepla pro obě části, kotelna je umístěna v nové části) a jedno odkanalizování (jednu kanalizační přípojku), vodovodní přípojka pro byt v přístavbě domu má vodoměrnou sestavu umístěnu na vnitřním povrchu obvodové zdi sklepa pod původní částí domu (viz opět znalecký posudek znalce [tituly před jménem] Zdeňka Němce ze dne 16. 8. 2015 č. 213/2015), tedy ani část původní ani část nová nemohou samostatně plnit svoji funkci a samostatně existovat, tudíž nejde o dvě samostatné nemovité věci v podobě nového a původního rodinného domu, nýbrž nově zřízená stavba je skutečně jen součástí stavby původní (k tomu srovnej opět rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3732/2013).

15. Je tak třeba setrvat na závěru, že prostřednictvím provedených stavebních úprav došlo jen k významnému zhodnocení původní nemovité věci, ovšem bez toho, že by zde vznikla věc nová. Provedené stavební úpravy tudíž neměly vliv na vlastnictví nemovité věci, které zůstalo zachováno minimálně až do doby jeho převodu na žalovaného otci žalovaného. S ohledem na to považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že vlastní rodinný dům č. p. [Anonymizováno] v [adresa] nemůže být předmětem vypořádání společného jmění manželů účastníků, jak to žalobkyně od počátku řízení požadovala, jelikož se ve skutečnosti součástí společného jmění manželů účastníků ze shora uvedených důvodů nestal.

16. Pro úplnost k této otázce odvolací soud dodává, že namítá-li žalobkyně nyní určitou dohodu ohledně nakládání s nemovitou věcí, pak ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 11. 8. 2021, jak na to správně poukázal již soud prvního stupně, uvedla, že zde žádná dohoda ohledně toho, kdo se stane vlastníkem nemovité věci po provedení stavebních prací, uzavřena nebyla (přesně uvedla ohledně toho, co mělo být až budou stavební práce dokončeny, že neví, že to nikdy neřešili, že žila v tom, že to bude na dědu a po jeho smrti, že to půjde do dědického řízení, že úvaha o tom, že se to převede na stavebníky, si myslí že tam nebyla). Sama o sobě skutečnost, že účastníci byli stavebníky ve stavebním řízení také vliv na otázku vlastnictví k nemovité věci nemá, stejně jako to, jaké (čí) prostředky byly v rámci rekonstrukce, přestavby, vestavby a přístavby nemovité věci investovány. Pro posouzení této otázky nebylo ve skutečnosti podstatné ani to, zda otec žalovaného v průběhu trvání manželství účastníků platně žalovanému nemovité věci ve svém vlastnictví smlouvou ze dne 18. 3. 2011 daroval či nikoli, neboť v každém případě (ať už se tak stalo platně či neplatně) by rodinný dům do společného jmění manželů účastníků nespadal. Pokud by k platnému darování těch nemovitých věcí, které vlastnicky náležely otci žalovaného, žalovanému nedošlo, zůstaly by až do jeho smrti, ke které došlo také za trvání manželství účastníků, v jeho výlučném vlastnictví, a poté by byly předmětem dědictví po něm, a i pokud by je žalovaný nakonec jako dědictví po svém otci nabyl, stejně by se součástí společného jmění manželů účastníků nestaly, neboť stejně jako věci nabyté darem se součástí společného jmění manželů nestávají ani věci nabyté dědictvím (k tomu srovnej § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.).

17. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale odvolací soud posuzoval rovněž otázku vedlejších staveb a dalších stavebních a jiných úprav umístněných na pozemcích dříve ve vlastnictví otce žalovaného, jelikož pouze v případě, pokud by šlo o součásti věci hlavní, musely by nutně sdílet osud věci hlavní, zatímco v případě příslušenství věci hlavní by tomu tak být nutně nemuselo, přičemž žalobkyně včas v rámci řízení před soudem prvního stupně žádala vypořádat vedle domu č. p. [Anonymizováno] v [adresa] rovněž vedlejší stavbu (kolna – sklad postavená jako samostatná stavba od základů nově), oplocení, včetně vrat a vrátek, terénní úpravy, včetně zpevněných ploch (betonová zámková dlažba, obrubníky, plocha ze zatravňovacích tvárnic, opěrné zdi), přípojky a čistící jímku.

18. Odvolací soud při posouzení této otázky dospěl k závěru, že v případě terénních úprav, včetně zpevněných ploch (betonová zámková dlažba, obrubníky, plocha ze zatravňovacích tvárnic), případně opěrných zídek, jde v každém případě o součásti pozemků, na nichž jsou umístěny, tudíž ani ony do společného jmění manželů účastníků nespadají, neboť jako součásti pozemků byli a jsou ve vlastnictví toho, komu vlastnicky náleží předmětné pozemky, tedy původně ve vlastnictví otce žalovaného a následně případně žalovaného (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1470/2010, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 260/2012, a ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, to samé platí i pro jezírka, skalky a podobné úpravy, stejně jako pro trvalé porosty – k tomu srovnej např. ještě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4526/2007)

19. Z toho, co žalobkyně požadovala v rámci své žaloby včas vypořádat, tak zbývalo posoudit otázku oplocení, včetně vrat a vrátek, vodovodní a kanalizační přípojky s čistící jímkou, a stavby kolny a skladu.

20. Jde-li o oplocení, vrata a vrátka, zde odvolací soud po doplnění dokazování s přihlédnutím k tvrzením obou účastníků, která doplnili spolu s důkazními návrhy zejména k výzvě odvolacího soudu žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. (podání žalobkyně ze dne 11. 12. 2023 a ze dne 17. 1. a 18. 1. 2024, podání žalovaného v reakci na podání žalobkyně ze dne 6. 2. 2024 a ze dne 19. 2. 2024; žalovaný na výzvu odvolacího soudu dle § 118a o. s. ř. dále již nereagoval), dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně nebylo prokázáno její tvrzení, že by oplocení, vrata, včetně vrátek, byly zbudovány z prostředků náležejících do společného jmění manželů účastníků, respektive naopak bylo dle názoru odvolacího soudu prokázáno, že (pokud vychází z tvrzení žalobkyně, jak k jejich zbudování došlo) byly zbudovány z prostředků, které do společného jmění manželů účastníků nenáležely, což samo postačuje pro závěr, že nejde o součást společného jmění manželů účastníků. Odvolací soud se tak podrobněji nemusel již zabývat tím, zda jde o příslušenství či součást určité věci hlavní (jen pro úplnost proto odvolací soud poznamenává, že oplocení, vrata i vrátka mohou být v závislosti na způsobu jejich provedení jak součástí jiné věci hlavní tak jejím příslušenstvím – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009, ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1470/2010, a ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 370/2010). Odvolací soud přitom vychází z toho, že bylo na žalobkyni, aby prokázala charakter oplocení a vrat a vrátek a také jejich zhotovení z prostředků náležejících do společného jmění manželů, neboť bylo jejím tvrzením, že jde o součást společného jmění manželů účastníků, zatímco tvrzením žalovaného bylo, že o součást společného jmění manželů účastníků nejde.

21. Ve vztahu k vratům a vrátkům je třeba ze žalobkyní a žalovaným předložených listin (faktura – daňový doklad č. [hodnota] vystavený [jméno FO] dne 28. 11. 2011 na objednatele [jméno FO], faktura – daňový doklad č. [hodnota] vystavený [jméno FO] dne 28. 11. 2012 na objednatele [jméno FO], zpráva [jméno FO] z 28. 11. 2023, fotografie vrat a vrátek, úvěrová smlouva uzavřená [jméno FO] s [právnická osoba]., dne 12. 1. 2012 a soupiska dokladů potvrzujících účelové použití vyčerpaných prostředků ze dne 30. 11. 2012) dovodit, že objednatelem dodávky těchto vrat, včetně vrátek, byla dcera účastníků, z jejíž prostředků došlo také k úhradě dodávky vrat, včetně vrátek, jelikož k této úhradě došlo prostřednictvím úvěru, který si na sebe dcera účastníků vzala. Sama žalobkyně přitom vysvětlovala již před soudem prvního stupně v podání ze dne 2. 5. 2017 rozpor ohledně existence dvou faktur týkajících se zhotovení týchž vrat, včetně vrátek, tím způsobem, že druhou z faktur znějící na jméno žalovaného si nechala vystavit sama a došlo zde k záměně roku jejího vystavení. Tomu odpovídají i fotografie předložené žalovaným ohledně dřívějšího zhotovení vrat s vrátky než v roce 2012. Z druhé faktury s datem vystavení dne 28. 11. 2012 tak při určení objednatele zhotovení vrat a vrátek vycházet nelze. Pokud tedy objednatelkou vrat, včet vrátek, byla dcera účastníků, z jejíž výlučných prostředků došlo také k jejich úhradě, nemohla se stát tato vrata, včetně vrátek, součástí společného jmění manželů účastníků, bez ohledu na to, zda následně ke splácení úvěru převzatého dcerou účastníků došlo z prostředků náležejících do společného jmění manželů účastníků.

22. Jde-li o oplocení, zde odvolací soud opětovně vyšel z provedených důkazů předložených oběma účastníky (faktury – daňové doklady č. [hodnota] vystavené společností [právnická osoba]. dne 20. 7. 2010 znějící na objednatele jednou na společnost [právnická osoba] a podruhé na p. [jméno FO], faktura – daňový doklad č. [hodnota] vystavený společností [právnická osoba]. dne 16. 8. 2010 znějící na objednatele společnost [právnická osoba] a výpisy z účtu společnosti [právnická osoba] dokládají úhradu obou těchto faktur společností [právnická osoba]) a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že objednatelem oplocení a jeho montáže dle takto předložených daňových dokladů byla společnost [právnická osoba], jelikož bylo prokázáno, že právě společností [právnická osoba] byla úhrada faktur za dodání a montáž oplocení provedena, zatímco v případě totožné faktury znějící na jméno žalovaného, její úhrada žalobkyní prokázána nebyla. Pokud tedy odvolací soud vyšel z toho, že oplocení způsobem namítaným žalobkyní bylo pořízeno a zbudováno z prostředků obchodní společnosti [právnická osoba] a nikoli z prostředků společného jmění manželů účastníků, nelze opětovně uvažovat s tím, že by oplocení spadalo do společného jmění manželů účastníků.

23. Pokud jde o vodovodní a kanalizační přípojku, včetně čistící jímky, u nichž žalobkyně rovněž namítala, že tvoří součást společného jmění manželů účastníků, jelikož byly vybudovány za trvání manželství účastníků z prostředků náležejících do společného jmění manželů účastníků, je třeba vzít v potaz také speciální právní úpravu, která se k takovým přípojkám vztahuje. V případě kanalizačních a vodovodních přípojek přitom platí, že nejsou součástí pozemku, ve kterém jsou umístěny, přičemž vlastníkem kanalizační nebo vodovodní přípojky zřízené před 1. 1. 2002 je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak, a vlastníkem přípojek zřízených po tomto datu je osoba, která na své náklady přípojku pořídila (k tomu srov. shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011, a ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003). Tyto závěry přitom vyplývají z § 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů. V poměrech posuzované věci tak bylo podstatným zjištění, kdy byly vodovodní a kanalizační přípojka zhotoveny. V tomto ohledu se ve svých tvrzeních, která k výzvě odvolacího soudu účastníci dle § 118a o. s. ř. doplnili, účastníci lišili, neboť žalobkyně uváděla, že k vybudování těchto přípojek došlo až po 31. 12. 2001, zatímco žalovaný namítal, že k jejich vybudováním došlo před 1. 1. 2002 a že náležely jeho otci jako vlastníku stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci (k prokázání tohoto tvrzení předložil místní vyhlášku obce [adresa]/[Anonymizováno], podle které k napojení na veřejnou kanalizaci mělo dojít do konce roku 2000; ovšem sama o sobě tato vyhláška nedokládala, že se tak v případě domu čp. [Anonymizováno] v [adresa] také skutečně stalo).

24. Žalobkyně k prokázání svého tvrzení ohledně zbudování těchto přípojek navrhla k provedení faktury č. [hodnota] a 5 [jméno FO] vystavené dne 6. 7. 2002 a 7. 3. 2003, které se však podle jejich obsahu vybudování ani vodovodní a ani kanalizační přípojky netýkaly, neboť se týkaly zbudování vnitřních rozvodů v domě č. p. [Anonymizováno] v [adresa]. Žalobkyně tudíž své tvrzení o tom, že by tyto přípojky byly zbudovány až po datu 31. 12. 2001 těmito listinami neprokázala, přičemž dále k prokázání těchto svých tvrzení označila pouze svoji účastnickou výpověď, kterou také odvolací soud provedl, v ní ovšem sama připustila, že přesný termín zbudování přípojek neví a mohly být budovány již od roku 2000. Žalobkyně tak neunesla své důkazní břemeno a přes poučení odvolacího soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. neprokázala, že by vodovodní přípojka a kanalizační přípojka, včetně čistící jímky, byly zbudovány po 31. 12. 2001. V takovém případě se ale uplatní vyvratitelná právní domněnka zakotvená v § 3 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb. o tom, že tyto přípojky byly ve vlastnictví vlastníka domu č. p. [Anonymizováno] v [adresa], který byl na vodovod a kanalizaci připojen, tedy ve vlastnictví otce žalovaného, který následně tyto nemovité věci daroval žalovanému. Ani tato vyvratitelná právní domněnka žalobkyní vyvrácena nebyla, neboť jí předložené faktury neprokazovaly, že by přípojky byly zbudovány z prostředků náležejících do společného jmění manželů účastníků, a jiné důkazy žalobkyně neoznačila s výjimkou své účastnické výpovědi, která však také k vyvrácení zákonné domněnky dostatečná nebyla. Ani skutečnost, že účastníci byli stavebníky ve stavebním řízení, kde bylo s výstavbou vodovodní a kanalizační přípojky počítáno (ovšem jejich skutečné provedení je od projektové dokumentace odlišné), ještě k takovému závěru nepostačuje. Odvolací soud tudíž uzavírá, že ani vodovodní a kanalizační přípojku, včetně čistící jímky, nelze považovat za součást společného jmění manželů účastníků, které by bylo možné v rámci tohoto řízení vypořádat.

25. V případě stavby kolny a skladu nejde s ohledem na její stavebně technický charakter (stavba spojená se zemí pevným základem) a okamžik jejího vzniku (shodně dle účastníků rok 1996) o součást jiné nemovité věci, mohlo by se tedy jednat jen o její příslušenství. Aby mohlo jít o příslušenství jiné věci hlavní musela by ale vlastnicky náležet stejné osobě, jinak by musela být posouzena jako samostatná věc s vlastním právním osudem (viz § 121 obč. zák.). S ohledem na tvrzení žalobkyně, která uvedla po poučení odvolacího soudu ve smyslu § 118a o. s. ř., a tvrzení žalovaného v reakci na tato vyjádření, s přihlédnutím k důkazům provedeným již před soudem prvního stupně ohledně této stavby, dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba stavbu kolny a skladu považovat za stavbu náležející do společného jmění manželů účastníků, neboť byla nově vystavěna účastníky jako stavebníky za trvání jejich manželství minimálně z části z prostředků spadajících do společného jmění manželů účastníků. V takovém případě nemohlo jít o příslušenství věci hlavní, tedy domu č. p. [Anonymizováno] v [adresa], jelikož šlo o věc nově vzniklou, ke které účastníci její výstavbou nabyli vlastnické právo v rámci společného jmění manželů, zatímco vlastníkem domu č. p. [Anonymizováno] v [adresa] byl v té době otec žalovaného (žalovaný k prokázání svých tvrzení, která by mohla vést k jinému závěru, žádné relevantní důkazy neoznačil, přičemž při jednání odvolacího soudu dne 30. 5. 2024 další námitky proti závěru o tom, že jde o součást společného jmění manželů nevznášel, a jako součást společného jmění manželů ji připustil). Účastníci se dále při jednání odvolacího soudu shodli na hodnotě (obvyklé ceně) této nemovité věci v rámci jejího vypořádání v částce 70 000 Kč, a proto právě s touto částkou odvolací soud v rámci vypořádání účastníků uvažoval. Tuto nemovitou věc přikázal odvolací soud do vlastnictví žalovaného jako knihovního vlastníka pozemku, na kterém je tato nemovitá věc postavena, a také knihovního vlastníka rodinného domu, jemuž tato nemovitá věc jako vedlejší stavba slouží, kdy po sjednocení vlastnictví věci hlavní a této vedlejší stavby, bude tato vedlejší stavba nadále příslušenstvím stavby hlavní. Ostatně žalobkyně tuto věc do svého výlučného vlastnictví přikázat ani nepožadovala.

26. Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalobkyně pro případ, že by odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně o tom, že dům č. p. [Anonymizováno][Anonymizováno]v [adresa] není součástí společného jmění manželů účastníků, v tom směru, že by mělo dojít k vypořádání investic ze společného jmění manželů účastníků do rekonstrukce, přestavby, vestavby a přístavby tohoto domu, včetně zbudovaných součástí a příslušenství stavby hlavní a pozemků, případně, že by alespoň v rámci vypořádání závazků účastníků z úvěrů, které za trvání manželství převzali (oni sami či i třetí osoby), a prostředky z nich použili na tyto investice, měla být polovina veškerých takto převzatých závazků nahrazena žalovaným žalobkyni.

27. Odvolací soud zde nejprve hodnotil, zda žalobkyně včas v 3leté lhůtě od zániku společného jmění manželů nárok na vypořádání těchto investic uplatnila. Dospěl však k závěru, že se tak nestalo, jelikož žalobkyně od počátku řízení až do uplynutí 3leté lhůty od zániku společného jmění manželů, tedy do dne 1. 2. 2016, kdy ve vtahu k neuplatněným hodnotám nastoupila nevyvratitelná právní domněnka vypořádání dle § 150 odst. 4 obč. zák., vždy žádala v rámci vypořádání společného jmění manželů účastníků vypořádat rodinný dům č. p. [Anonymizováno] v [adresa], včetně jeho součástí a příslušenství, a naopak nežádala vypořádat investice ze společného jmění manželů účastníků do přestavby, přístavby, vestavby a rekonstrukce tohoto rodinného domu, včetně jeho součástí a příslušenství, ať už v podobě namítaných vnosů ze společného jmění manželů účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného či z titulu pohledávky vzniklé účastníkům za otcem žalovaného z důvodu zhodnocení jeho majetku.

28. Je sice pravdou, že žalobkyně v této 3leté lhůtě poukazovala v žalobě i dalších svých podáních na to, že účastníci byli stavebníky ve stavebním řízení ve vztahu k příslušné přístavbě, přestavbě, vestavbě a rekonstrukci rodinného domu č. p. [Anonymizováno] v [adresa], včetně jeho příslušenství a součástí, a že vynakládali na tuto stavební činnost prostředky spadající do společného jmění manželů účastníků, ovšem tyto skutečnosti uváděla na podporu svého tvrzení o tom, že rodinný dům č. p. [Anonymizováno] v [adresa], včetně jeho součástí a příslušenství, tvoří součást společného jmění manželů účastníků, a nikoli proto, že by žádala vypořádat investice do tohoto rodinného domu jako investice do výlučného majetku někoho jiného (ať již otce žalovaného či žalovaného samotného). Žalobkyně tedy ve svých podáních do uplynutí 3 let o zániku společného jmění manželů vypořádání pohledávky za otcem žalovaného [jméno FO] z důvodu zhodnocení nemovitých věcí v jeho vlastnictví do dne 21. 3. 2011 (právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitým věcem ve prospěch žalovaného), případně do okamžiku jeho smrti dne 13. 10. 2011 nenavrhla (takovou pohledávku jako hodnotu k vypořádání vůbec nezmiňovala) a ani nepožadovala, aby bylo žalovaným uhrazeno, co bylo ze společného jmění manželů ode dne 21. 3. 2011 vynaloženo na jeho výlučný majetek (žalobkyně nadto platnost převodu nemovitého majetku na žalovaného zpochybňovala, tedy zpochybňovala, že by již od tohoto data šlo o výlučný majetek žalovaného), případně ode dne následujícího po smrti otce žalovaného dne 13. 10. 2011 (v takovém případě ovšem scházelo i tvrzení, že by to byl právě žalovaný, který tento majetek po svém otci zdědil), a to byť eventuálně pro případ, že by se soud neztotožnil s jejím právním názorem na to, jaké nemovité věci spadají do společného jmění manželů účastníků.

29. Ve vztahu k řádnému uplatnění pohledávky vůči třetí osobě jako součásti vypořádávaného společného jmění manželů a vnosů ze společného jmění manželů na výlučný majetek některého z manželů odvolací soud odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se vymezení předmětu vypořádání společného jmění manželů ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006, ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3227/2017, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012 a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012. Z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že i vypořádání investic ze společného jmění manželů na výlučný majetek některého z manželů či výlučný majetek třetí osoby předpokládá, že účastník uplatní požadavek na úhradu toho, co bylo vynaloženo ze společného jmění manželů na výlučný majetek některého z manželů, případně požadavek na vypořádání pohledávky spadající do společného jmění manželů vůči třetí osobě. Takový požadavek ale žalobkyně včas neuplatnila a ani její skutková tvrzení k uplatnění takového požadavku nesměřovala. Přitom ani omyl v tom, zda určitá věc tvoří součást společného jmění manželů účastníků či zda je možné vypořádat jen investice do ní, nepředstavuje důvod, proč by mělo dojít k vypořádání takových investic i přesto, že jejich vypořádání řádně a včas uplatněno nebylo.

30. V poměrech posuzované věci nelze při hodnocení této otázky přehlédnout to, že žalobkyně byla od počátku zastoupena v tomto řízení advokátem a že otázka, zda rodinný dům č. p. [Anonymizováno] v [adresa], včetně jeho součástí a příslušenství, spadá do společného jmění manželů účastníků, byla mezi účastníky od prvního vyjádření žalovaného uplatněného před uplynutím 3leté lhůty od zániku společného jmění manželů sporná. Nic tedy žalobkyni nebránilo v tom, aby alespoň eventuálně pro případ, že by se soud s jejím právním názorem ohledně toho, že dům č. p. [Anonymizováno] v [adresa], včetně jeho součástí a příslušenství, do společného jmění manželů účastníků spadá, neztotožnil, navrhla vypořádání investic ze společného jmění manželů účastníků do tohoto nemovitého majetku. Pokud tak žalobkyně řádně neučinila, neboť takový návrh ve skutečnosti nepodala, nelze dle názoru odvolacího soudu v neprospěch žalovaného nyní tuto nedostatečnou aktivitu žalobkyně nahrazovat soudem a k vypořádání takových investic ze společného jmění manželů účastníků přesto přistoupit, neboť by tak soud porušil rovnost účastníků tohoto řízení v neprospěch žalovaného. Ani otázka změny právního názoru soudu prvního stupně s ohledem na změnu v jeho obsazení stran toho, zda rodinný dům č. p. [Anonymizováno] v [adresa] tvoří či nikoli součást společného jmění manželů účastníků, nemá na posouzení věci odvolacím soudem vliv, kdy je k tomu možné dodat, že první vyřizující soudkyní byl podle obsahu protokolů o jednání před soudem prvního stupně její názor stran toho, že předmětný dům č. p. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] do společného jmění manželů účastníků spadá, vyjádřen až při jednání dne 9. 5. 2017, tedy po uplynutí lhůty 3 let od zániku společného jmění manželů účastníků. V době, kdy mohla žalobkyně rozsah vypořádávané masy společného jmění manželů účastníků upravovat, nemohl tedy její úvahy ve skutečnosti tento názor ovlivnit. Nebylo také povinností soudu prvního stupně poskytovat žalobkyni poučení o tom, jaké součásti společného jmění manželů by mohla k vypořádání uplatnit, neboť takové poučení by šlo nad rámec poučovací povinnosti soudu dle občanského soudního řádu (ať už ve smyslu § 5 o. s. ř. či § 118a o. s. ř.) a ve svém důsledku by oslabovalo úlohu soudu jako nestranného orgánu a vedlo by k porušení rovnosti účastníků v občanském sporném soudním řízení. Požadavek na řádnou specifikaci jednotlivých položek (součástí) společného jmění manželů k vypořádání konečně nelze považovat ani za přepjatě formalistický, a to s ohledem na dispoziční zásadu ovládající sporné občanské soudní řízení a také s ohledem na hmotněprávní důsledky na vypořádání společného jmění (viz nevyvratitelná zákonná domněnku vypořádání, která zde případně nastupuje).

31. Pro úplnost odvolací soud znovu podotýká, že minimálně až do 20. 3. 2011 byly nemovité věci (s výjimkou kolny a skladu, jak shora zdůvodněno) ve výlučném vlastnictví otce žalovaného, a tudíž případnými investicemi ze společného jmění manželů účastníků do těchto nemovitých věcí mohla skutečně vzniknout účastníkům jen pohledávka vůči otci žalovaného v rozsahu zhodnocení jeho nemovitého majetku. Pokud takovou pohledávku žalobkyně k vypořádání v tomto řízení včas neuplatnila, pak to znamená, že se ve vztahu k této majetkové hodnotě uplatnila domněnka (nevyvratitelná) vypořádání dle § 150 odst. 4 obč. zák. spočívající v tom, že tato pohledávka náleží rovným dílem každému z manželů, tedy žalovanému i žalobkyni. S ohledem na úmrtí [jméno FO], tedy otce žalovaného, v říjnu roku 2011, je však samozřejmě otázkou, zda je taková pohledávka vymahatelná po jeho dědicích, čímž se však odvolací soud nezabýval, neboť takové úvahy by překračovaly rámec tohoto řízení. Pouze investice provedené nejdříve v době od 21. 3. 2011, pokud se v té době žalovaný platně stal vlastníkem příslušných nemovitých věcí, by tak mohly být považovány za vnosy ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného; ovšem ani ty k vypořádání řádně a včas uplatněny nebyly.

32. S ohledem na výše uvedený právní názor se tedy odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nezabýval tím, zda a případně v jaké výši pohledávka spadající do společného jmění manželů účastníků vůči [jméno FO] z důvodu zhodnocení jeho nemovitých věcí vznikla, a ani tím, zda a jaké vnosy byly ze společného jmění manželů účastníků na nemovité věci vynaloženy po 20. 3. 2011, neboť tyto hodnoty nebylo možné v tomto řízení vypořádat.

33. Pokud bylo dále žalobkyní namítáno, že správně měla být vypořádána také pohledávka účastníků spadající do společného jmění manželů za společností [právnická osoba], pak i v případě této pohledávky dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně uzavřel, že ani tato pohledávka k vypořádání včas v 3leté lhůtě od zániku společného jmění manželů účastníků žalobkyní uplatněna nebyla. Za řádné uplatnění této pohledávky nelze považovat to, pokud žalobkyně žádala vypořádat obchodní podíl žalovaného v této společnosti, respektive jeho podnikání v rámci této společnosti či jeho firmu, neboť pro řádné uplatnění této pohledávky bylo nezbytné, aby žalobkyně tuto pohledávku spadající do společného jmění manželů za společností [právnická osoba] nejen řádně skutkově vymezila (označila), ale také její vypořádání samostatně (nad rámec obchodního podílu žalovaného ve společnosti [právnická osoba]) uplatnila. Tak se tomu ale ze strany žalobkyně opět včas nestalo. I v případě této pohledávky ovšem platí, že nastoupila nevyvratitelná domněnka vypořádání dle § 150 odst. 4 obč. zák. v tom směru, že tato pohledávka rovným dílem náleží oběma bývalým manželům s tím, že otázkou vymahatelnosti takové pohledávky se odvolací soud opět nezabýval, neboť ani to do rámce tohoto řízení o vypořádání společného jmění manželů účastníků nespadá.

34. K námitce žalobkyně, že tuto pohledávku ve skutečnosti včas uplatnit nemohla, neboť jí skutečnosti, které se jí týkaly známy nebyly, respektive nemohla vědět, zda ke dni zániku společného jmění manželů účastníků ještě existuje či nikoli, odvolací soud uvádí, že lze souhlasit se soudem prvního stupně, že žalobkyně až do srpna roku 2012 vedla žalovanému, resp. společnosti [právnická osoba] účetnictví, a byla tak seznámena s tím, že je zde pohledávka žalovaného jako společníka vůči této společnosti evidována, a tudíž jí nic nebránilo, aby takovou pohledávku v rámci vypořádání společného jmění manželů účastníků včas a řádně uplatnila. Pokud by se ukázalo, že oproti době, po kterou byla žalobkyně s účetnictvím společnosti [právnická osoba] seznámena, došlo ke změně, musela by být taková změna sice zohledněna, avšak žalobkyně v každém případě mohla takovou pohledávku k vypořádání uplatnit v jí (naposledy) známé výši, popřípadě s požadavkem na zjištění její (aktuální) výše soudem, což ale neučinila. Stran možnosti vypořádání této pohledávky, rovnosti stran a poučení ze strany soudu platí to samé, co bylo odvolacím soudem uvedeno shora stran možnosti vypořádání investic do nemovitých věcí.

35. Odvolací soud tak shrnuje, že ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v rámci tohoto řízení nelze vypořádat ani žalobkyní tvrzené investice ze společného jmění manželů účastníků do nemovitých věcí ve výlučném vlastnictví otce žalovaného a následně (podle zápisu v katastru nemovitostí) žalovaného a ani pohledávku spadající do společného jmění manželů účastníků za společností [právnická osoba]

36. Pokud jde o vnos z výlučného vlastnictví žalobkyně do společného jmění manželů ve výši 370 000 Kč, o kterém soud prvního stupně rozhodoval, pak k závěrům soudu prvního stupně žalobkyně ve svém odvolání žádné námitky neuplatnila. Sluší se tak jen uvést, že pro případ, že dle tvrzení žalobkyně měly jí být tyto prostředky darovány ze strany jejích rodičů a investovány v době, kdy výlučným vlastníkem rodinnému domu č. p. [Anonymizováno] v [adresa] a dalších nemovitých věcí byl otec žalovaného, pak by v žádném případě nemohlo jít o vnos z výlučného majetku žalobkyně do společného jmění manželů účastníků, nýbrž by šlo o investice z výlučného majetku žalobkyně do výlučného majetku třetí osoby, tedy otce žalovaného, přičemž taková pohledávka by se v žádném případě v rámci vypořádání společného jmění manželů účastníků stejně nevypořádávala.

37. Rovněž ve vztahu k pojistným smlouvám rizikového životního pojištění [Anonymizováno] u [právnická osoba]., a (ne)vypořádání soudem prvního stupně případného plnění z těchto smluv žádné námitky ze strany žalobkyně v jejím odvolání uplatněny nebyly. Odvolací soud i zde se závěrem soudu prvního stupně, že zde není co vypořádávat, souhlasí, jelikož žádný zůstatek na tomto životním pojištění účastníků ke dni zániku společného jmění manželů nebyl evidován, neboť žádnou spořící složku toto pojištění neobsahovalo, žádné pojistné plnění z nich také nebylo vyplaceno. Nebyla zde tedy žádná majetková hodnota, která by mohla být v rámci vypořádání společného jmění manželů účastníků zohledněna. Do úvahy tak připadlo jen zohlednění hrazení tohoto pojištění po zániku společného jmění manželů účastníků, zde ovšem platí, jak bude dále ještě podrobněji zdůvodněno v rámci vypořádání závazků účastníků, že platby na něj (ve výši 51 180 Kč) byly vynaloženy žalovaným, který ale odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, tudíž v neprospěch žalobkyně nebylo možné při respektování zásady zákazu reformationis in peius v civilním sporném řízení tyto platby zohlednit.

38. V rámci vypořádání společného jmění manželů účastníků tak zbývalo vypořádat závazky účastníků, které jim za trvání manželství jako součást společného jmění manželů vznikly. Odvolací soud i zde souhlasí se soudem prvního stupně, že je možné vypořádat jen ty závazky, které ke dni zániku manželství trvaly a nikoli ty závazky, které byly v průběhu trvání manželství sice převzaty, ale již uspokojeny, a tedy v době zániku společného jmění manželů účastníků již neexistovaly. K tomu je třeba uvést, že vypořádání společného jmění manželů není sporem účetním, ve kterém by se vypořádávaly veškeré hodnoty za celou dobu jeho trvání, nýbrž vypořádávány jsou pouze ty hodnoty, které zde existují v době jeho zániku. Závazky účastníků, které vznikly za trvání manželství a za trvání manželství také zanikly, nemohly být výjimečně vypořádávány ani z toho důvodu, že prostředky z nich měly být podle tvrzení žalobkyně investovány do výlučného majetku otce žalovaného, případně následně žalovaného, a že žalovaný nyní tyto nemovité věci sám užívá, jelikož by tím ve skutečnosti bylo obcházeno to, že žalobkyně včas investice z takto převzatých úvěrů do výlučného majetku třetí osoby jako pohledávku spadající do společného jmění manželů či jako vnosy do výlučného majetku žalovaného neuplatnila. Ani v tomto směru nelze tedy vyhovět námitkám žalobkyně a žalovanému ukládat povinnost nahradit žalobkyni jednu polovinu výše již splacených úvěrů. To samé platí i ohledně možnosti zohlednit tyto již splacené závazky jako důvod pro disparitu podílů účastníků při vypořádání jejich společného jmění. Odvolací soud se tudíž otázkou úvěrů převzatých za trvání manželství účastníky, pokud závazky z nich zanikly ještě před zánikem společného jmění manželů účastníků, dále nezabýval.

39. Vypořádat nebylo dále možné ani závazky, které ve skutečnosti nevznikly účastníkům, ale byly převzaty třetími osobami, neboť v takovém případě nemohlo jít o závazky spadající do společného jmění manželů účastníků (bez ohledu na to, zda ve skutečnosti byly hrazeny účastníky z prostředků společného jmění manželů); závazky spadající do společného jmění manželů účastníků by případně mohly představovat jen závazky účastníků vůči těmto třetím osobám, které ale nebyly žalobkyní ani řádně tvrzeny, nadto i v jejich případě, pokud byly uhrazeny za trvání manželství a ke dni zániku společného jmění manželů účastníků již zanikly (neexistovaly), by stejně být vypořádávány z důvodů vypočtených výše nemohly.

40. Vypořádány tedy mohly být pouze ty závazky, které ke dni zániku manželství ještě existovaly (ve stavu ke dni zániku společného jmění) a spadaly do společného jmění manželů účastníků. Za závazek, který by spadal do společného jmění manželů účastníků, však nelze považovat, jak to správně uzavřel soud prvního stupně, závazek ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru Expres a úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota]-[Anonymizováno], který převzala dcera účastníků [jméno FO], jelikož v tomto případě nejde o závazek účastníků. Na tento závěr nemá vliv ani to, že podle tvrzení žalobkyně prostředky z tohoto úvěru měly být investovány do výlučného majetku žalovaného, a ani to, že úvěr ve skutečnosti měl být splácen ze strany účastníků, a to zčásti po dobu trvání manželství a zčásti (převážně) po jeho zániku. Vypořádáván by tedy případně mohl být pouze závazek, pokud by takový závazek účastníkům vznikl, vůči dceři účastníků [jméno FO], ten však k vypořádání žalobkyní navržen nebyl. Odvolací soud tedy dále pro nadbytečnost nehodnotil ani námitky žalovaného, že ve skutečnosti prostředky z tohoto úvěru nebyly na investice do nemovitých věcí v jeho knihovním vlastnictví použity.

41. Jde-li o závazek ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] dle smlouvy uzavřené dne [právnická osoba]. 2011 mezi [právnická osoba]., jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a žalobkyní jako spoludlužníkem, pak v případě, pokud byl platně převzat, šlo o závazek spadající do společného jmění manželů účastníků, jelikož se ve vztahu k němu zákonná výluka uvedená v ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. neuplatní již z toho důvodu, že byl převzat ještě dříve, než se žalovaný měl stát vlastníkem nemovitých věcí, na jejichž zhodnocení měl být dle žalobkyně použit. V průběhu odvolacího řízení ke dni 22. 8. 2023 byl závazek z tohoto úvěru plně splacen (viz zpráva [právnická osoba]. ze dne 15. 11. 2023), a tudíž nemohl být odvolacím soudem jako závazek k úhradě některému z účastníků přikazován. V rámci vypořádání tohoto závazku tak mohlo být uvažováno pouze o vypořádání toho, co bylo po zániku společného jmění manželů účastníků na tento závazek některým z účastníků uhrazeno (po zániku společného jmění účastníků bylo na tento úvěr uhrazeno celkem 169 641,20 Kč).

42. To samé platí rovněž o závazku ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] uzavřené dne 20. 8. 2009 mezi [právnická osoba]., jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a žalobkyní jako spoludlužníkem, který byl nepochybně závazkem spadajícím do společného jmění manželů účastníků, jelikož byl převzat více jak 18 měsíců předtím, než se měl na základě darování žalovaný stát vlastníkem nemovitých věcí, a ještě předtím měly být prostředky z něj do nemovitých věcí také investovány. I tento úvěr byl po zániku společného jmění manželů účastníků ještě za řízení před soudem prvního stupně doplacen ke dni 21. 4. 2021 (po zániku společného jmění manželů bylo na tento úvěr zaplaceno 165 297,07 Kč).

43. Ve vztahu k platbám, které byly uhrazeny po zániku společného jmění manželů účastníků na splacení těchto dvou úvěrů, odvolací soud uvádí, že s ohledem na to, jaké částky byly žalovaným žalobkyni na úhradu závazků splácených po zániku jejich společného jmění poukazovány do doby vydání rozsudku soudu prvního stupně ve výši 948 000 Kč (odvolací soud vychází s ohledem na zákonnou koncentraci řízení před soudem prvního stupně dle § 119a o. s. ř. ze shodných tvrzení účastníků uvedených před soudem prvního stupně v tom směru, v jaké výši a za jakým účelem byly žalovaným platby po zániku společného jmění manželů účastníků žalobkyni zasílány, tedy za účelem úhrady závazků hrazených účastníky; ostatně žalovaný ve vztahu k soudu svá tvrzení nezměnil ani v průběhu odvolacího řízení) a co bylo žalovaným uhrazeno po vydání rozsudku soudu prvního stupně, tedy částka 24 400 Kč, je třeba uzavřít, že oba tyto úvěry byly po zániku společného jmění manželů hrazeny z výlučných prostředků žalovaného, a tedy zásadně by žalovanému příslušelo právo na vypořádání těchto jeho úhrad po zániku společného jmění manželů účastníků ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák.

44. Odvolací soud však ve vztahu k závazku ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota], dospěl k závěru, že při respektování zásady zákazu reformationis in peius v civilním sporném řízení, včetně řízení o vypořádání společného jmění manželů, není možné jen k odvolání žalobkyně k platbám provedeným žalovaným na tento úvěr po zániku společného jmění manželů účastníků přihlédnout, neboť k nim nepřihlížel soud prvního stupně a jejich vypořádání neprovedl, neboť tento závazek za součást společného jmění manželů účastníků nepovažoval a požadavek žalovaného na vypořádání považoval také za opožděný, přičemž žalovaný odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021). Nadto i v případě tohoto úvěru sporoval žalovaný jen zčásti jeho využití na nemovité věci nyní v jeho knihovním vlastnictví, a tedy i v jeho případě by se uplatnily úvahy uvedené odvolacím soudem ve vztahu k úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] uvedené níže, a tedy by stejně žalovaným uhrazené splátky nebyly při vypořádání žalobkyní nahrazovány.

45. Zohlednit by tak bylo možné platby žalovaného na závazek ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota], o kterých uvažoval již soud prvního stupně. Zde ovšem odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že je namístě ve vztahu k tomuto závazku přistoupit k disparitě podílů účastníků v rámci vypořádání jejich společného jmění oproti zákonné úpravě § 149 odst. 2 obč. zák. v tom ohledu, že žalobkyní nebude žalovanému ničeho nahrazováno v souvislosti s tím, že po zániku společného jmění manželů účastníků žalovaný veškeré splátky tohoto úvěru prostřednictvím plateb zasílaných žalobkyni uhradil. Odvolací soud k tomuto závěru dospěl proto, že je dle něj nepochybné na podkladě důkazů předložených žalobkyní ohledně investic do nemovitých věcí nyní knihovně připsaných žalovanému (aniž by se odvolací soud musel jednotlivě těmito důkazy zabývat a hodnotit námitky žalovaného stran některých z nich, kdy konkrétní námitky k tomuto úvěru se týkaly jen vyfakturované částky necelých 40 000 Kč a samy o sobě jen k závěru o jejich nevynaložení nepostačovaly) a ostatně je mezi účastníky i nesporné (neboť sám žalovaný užití minimálně části prostředků jako investic do těchto nemovitých věcí připouštěl a připouští), že prostředky, které účastníci získali z poskytovaných úvěrů použili (byť nikoli v celém rozsahu, ovšem ve významném rozsahu) na investice do výlučného majetku otce žalovaného, jehož výlučným vlastníkem se následně podle darovací smlouvy z března roku 2011 stal sám žalovaný, který také tento nemovitý majetek po zániku manželství sám výlučně užívá. Pokud tedy žalovaný sám po zániku manželství má prospěch z tohoto nemovitého majetku a investic, které na něj byly za trvání manželství účastníků vynaloženy, není dle názoru odvolacího soudu namístě, aby žalobkyně žalovanému nahrazovala to, co bylo žalovaným vynaloženo na splacení tohoto úvěru po zániku manželství účastníků a jejich společného jmění, neboť jiné řešení by dle názoru odvolacího soudu nebylo spravedlivé. Právě a jedině tímto způsobem mohl odvolací soud v rámci vypořádání tohoto závazku zohlednit námitky žalobkyně stran využití finančních prostředků získaných tímto úvěrem a vyslyšet její apel na spravedlivé rozhodnutí soudu.

46. Jiná situace je však v případě závazku ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] převzatého na základě smlouvy uzavřené dne 20. 8. 2009 mezi [právnická osoba]., jako věřitelem a žalobkyní jako dlužníkem a žalovaným jako spoludlužníkem, který také spadá do společného jmění manželů účastníků a výluka uvedená v § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. namítaná žalobkyní se ani u něj neuplatní, neboť se dle názoru odvolacího soudu žalobkyni nepodařilo v tomto případě prokázat, že by tento úvěr byl použit pouze či převážně na investice do nemovité věci ve výlučném vlastnictví otce žalovaného. Žalobkyně sice tvrdila, že rovněž tento úvěr výlučně byl za tímto účelem poskytnut a použit, ovšem jí předložené doklady tomu neodpovídaly, neboť minimálně zčásti (např. daňový doklad č. 14/2009 ze dne 30. 10. 2009 vystavený [jméno FO] za vybourání, vyzdění, odvoz suti z bytového jádra na akci [jméno FO] 52, faktura Otýse a Reichla ze dne 30. 10. 2009 za výměnu WC kombi s uvedenou adresou T. [jméno FO] 52) naopak svědčily o tom, že tímto úvěrem získané prostředky byly použity také na rekonstrukci bytové jednotky ve vlastnictví rodičů žalobkyně na adrese [adresa], [jméno FO] 52, ve které účastníci předtím, než se přestěhovali do domu na adrese [adresa], bydleli a ji užívali, a zčásti z nich nebylo možné zjistit, kde k investicím došlo. Odvolací soud přitom nemohl přisvědčit tvrzením žalobkyně a jejímu vysvětlení, že ve skutečnosti, ač tomu doklady neodpovídají, byly veškeré prostředky použity na investice do nemovitosti na adrese [adresa], jelikož sám žalovaný toto popřel a z provedených listinných důkazů vyplýval opak. Vedle toho žalovaný předložil smlouvu o půjčce ze dne 10. 1. 2008 uzavřenou mezi žalobkyní a matkou žalovaného, podle které měla matka žalovaného žalobkyni zapůjčit za účelem rekonstrukce bytu na adrese [adresa], [jméno FO] 52, částku 120 000 Kč, která měla být podle oznámení o výplatě z překlenovacího úvěru ze dne 17. 9. 2009 splacena právě z tohoto úvěru. Odvolací soud tak vyšel z toho, že v případě tohoto úvěru nelze uzavřít, že by prostředky jím získané byly skutečně použity jen či alespoň převážně na nemovitou věc nyní v knihovním vlastnictví žalovaného, a proto v případě tohoto úvěru dospěl k závěru, že nelze uplatnit disparitu jako při vypořádání úvěru předchozího tak, že by žalovaným uhrazené prostředky na jeho splacení po zániku manželství účastníků nebyly při vypořádání v jeho prospěch zohledněny. Tyto platby a tento závazek (jeho dosud nesplacenou část) je tedy třeba dle odvolacího soudu vypořádat dle § 149 odst. 2 obč. zák. stejně jako další součásti společného jmění manželů.

47. V případě tohoto úvěru, jak vyplynulo ze zpráv vyžádaných odvolacím soudem od příslušné stavební spořitelny ze dne 15. 11. 2023 a ze dne 7. 5. 2024 a rovněž ze shodného tvrzení účastníků ohledně úhrady splátky v měsíci květnu 2024, bylo uhrazeno po zániku společného jmění manželů do 31. 5. 2024 celkem 215 614,73 Kč a zbývá ještě na jeho úplné zaplacení uhradit částku 57 104,48 Kč. Celkem tedy na tento úvěr bude po zániku společného jmění manželů účastníků zaplaceno 272 719,21 Kč. Z těch splátek, které již byly uhrazeny, žalobkyně uhradila částku 16 500 Kč a žalovaný částku 199 114,73 Kč, jelikož žalovaný až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalobkyni pravidelně zasílal platby na plnění závazků z úvěrů účastníků, které, i s připočtením plateb na pojištění vztahující se k těmto závazkům, celkovou výši uhrazených závazků ze strany účastníků překročily, včetně závazku znějícího na jméno dcery účastníků [jméno FO] (celkem do dne vyhlášení rozsudku odvolacího soudu zaplaceno 911 401 Kč a žalovaným zaplaceno 972 400 Kč), a tedy platby do 30. 6. 2023, které byly na tento úvěr uhrazeny, byly uhrazeny žalovaným, který ještě v měsíci lednu 2024 uhradil na tento úvěr částku 1 500 Kč. Žalobkyně tedy tento úvěr hradila ze svých výlučných prostředků až poté, co jí žalovaný přestal platby zasílat, a tedy uhradila právě částku 16 500 Kč.

48. S ohledem na to, že jde o závazek převzatý jako dlužnicí žalobkyní a že žalovaný se po zániku manželství na jeho úhradě podílel v podstatně větším rozsahu než žalobkyně, dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že je namístě dosud nesplacený zůstatek tohoto závazku ve výši 57 104,48 Kč přikázat k úhradě žalobkyni.

49. Pro úplnost odvolací soud dodává s přihlédnutím k tomu, že žalovaný odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, že nemohl ve prospěch žalovaného a v neprospěch žalobkyně v žádném případě při respektování zásady zákazu reformationis in peius v civilním sporném řízení zohlednit ani to, že žalovaný ve skutečnosti v zasílaných platbách žalobkyni do doby rozhodnutí soudu prvního stupně na úhradu závazků hrazených po zániku společného jmění manželů účastníků uhradil více, než kolik součet těchto závazků, včetně hrazeného pojištění, činil. Tento „přeplatek“ tedy odvolací soud v rámci vypořádání společného jmění účastníků nijak nezohledňuje, a nemohl ho proto započítat ani na vypořádací podíl v rámci vypořádání společného jmění manželů, jak žalovaný navrhl ve svém závěrečném návrhu (ovšem započtení v pravém slova smyslu by nebylo stejně možné, neboť pohledávka z vypořádání společného jmění vzniká až konstitutivním rozhodnutím soudu).

50. Takto byly vyčerpány veškeré hodnoty (pasiva i aktiva), které mohly být v rámci tohoto řízení vypořádány.

51. Pokud jde o výpočet vypořádacího podílu, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že je třeba zohlednit ještě další namítané okolnosti ze strany žalobkyně již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a doplněné v rámci odvolacího řízení po výzvě odvolacího soudu dle § 118a o. s. ř. spočívající v chování žalovaného v průběhu manželství, jednak v jeho nevěrách spojených s opuštěním společné domácnosti, a zejména v jejím napadání, tedy v domácím násilí, a to v rámci disparity podílů účastníků při vypořádání jejich společného jmění manželů (vedle disparity uvažované výše při vypořádání jednoho závazku). Odvolací soud přitom na základě doplněného dokazování rozvodovým spisem účastníků (spis Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. 7 C 53/2012, včetně rozhodnutí o přestupku v souvislosti s napadením žalobkyně žalovaným - rozhodnutí Města Touškov ze dne 20. 6. 2012, č. j. 11/PŘ-12, PRE/1516/12, ke kterému se vztahovaly i další listiny předložené žalobkyní v souvislosti s oznámením tohoto přestupku), návrhem na zahájení řízení o úpravu poměrů tehdy nezletilých dcer účastníků ze dne 7. 6. 2000, návrhem na úpravu poměrů tehdy nezletilé dcery účastníků Petry ze dne 16. 6. 2003, rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 8. 2003, č. j. 17 Nc 91/2000-43, s přihlédnutím k tomu, co sama žalobkyně o průběhu manželství vypověděla před soudem prvního stupně dne 11. 8. 2021 (zde mimo jiné uvedla, že oba manželé se starali o rodinu, žalovaný byl k dcerám hodnější, ona byla přísnější, oba byli hodně zaměstnaní), dospěl k závěru, že i když manželství účastníků bylo dlouhodobé (trvalo více jak 28 let) a nevěry žalovaného se v jejich majetkovém hospodaření projevily spíše okrajově (podle návrhu žalobkyně z roku 2000 pobyt žalovaného mimo společnou domácnost trval necelých šest týdnů, přičemž návrh byl po obnovení společného soužití účastníků vzat zpět, druhé odloučení účastníků mělo být delší a trvat přibližně jeden rok, ale nebylo žalobkyní žádáno upravit poměry nezletilé dcery i pro dobu před rozvodem, naopak jí bylo v návrhu uváděno, že byl dohodnut příspěvek žalovaného 6 000 Kč měsíčně, přičemž k rozvodu manželství nakonec ani v roce 2003 nedošlo, neboť došlo opět k obnovení společného soužití účastníků a účastníci spolu žili až do 18. 1. 2012, kdy žalobkyně společnou domácnost opustila) a násilné chování žalovaného vůči žalobkyni bylo také spíše ojedinělé a až v závěru manželství účastníků dosáhlo intenzity přestupku, za který byl také žalovaný přestupkově potrestán (žalobkyni fyzicky napadl po ukončení jejich společného soužití při odvozu společných věcí žalobkyní z jejich bývalého společného bydliště tak, že ji přívodním kabelem od TV několikrát uhodil do střední části levého stehna a pod pravé žebro), je třeba tyto okolnosti zohlednit v disparitě podílů účastníků tím způsobem, že žalobkyni bude z vypořádávaných aktiv náležet 55 % a žalovanému jen 45 % a z vypořádaných pasiv bude hradit žalovaný 55 % a žalobkyně jen 45 %. Dle názoru odvolacího soudu právě takto vyjádřená disparita podílů účastníků při vypořádání jejich společného jmění adekvátním způsobem zohledňuje zjištěné skutečnosti, neboť zejména fyzické napadení žalobkyně žalovaným ještě za trvání manželství a společného jmění manželů nelze žádným způsobem omluvit, a je třeba, i když nemělo přímý dopad do majetkové sféry účastníků, hodnotit je jako opak péče o domácnost (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012).

52. S ohledem na to, v jaké intenzitě k nevhodnému chování ze strany žalovaného v průběhu manželství došlo a jaký dopad do majetkové sféry účastníků mělo (dopad chování žalovaného do majetkové sféry rodiny nebyl příliš významný, neboť účastníci např. absolvovaly v posledních letech manželství řadu společných zahraničních dovolených, žili ve vybavených domácnostech apod.), stejně tak jako do jejich života a psychiky žalobkyně, nelze ale disparitu podílů účastníků na vypořádávaném společném jmění manželů stanovit ve větším rozsahu, kdy ani větší přičinění žalobkyně na nabytí majetku a uspokojování potřeb rodiny v důsledku jejích vyšších příjmů prokázáno nebylo (naopak bylo žalobkyní v jejích návrzích z let 2000 a 2003 vždy tvrzeno, že příjem žalovaného je vyšší, a bylo to také zjištěno soudem v rozsudku ze dne 15. 8. 2003).

53. Odvolacím soudem vypořádávaná aktiva činila celkem 949 150 Kč, z nichž žalobkyně obdržela věci a jiné majetkové hodnoty v obvyklé ceně 357 750 Kč a žalovaný v obvyklé ceně 591 400 Kč. Při odvolacím soudem uvažované disparitě podílů na vypořádávaných aktivech společného jmění manželů na žalobkyni připadá částka 522 032,50 Kč a na žalovaného částka 427 117,50 Kč. Pokud žalovanému připadla aktiva v částce 591 400 Kč a žalobkyni v částce 357 750 Kč, vypořádací podíl ve prospěch žalobkyně činí 164 282,50 Kč. V případě vypořádávaných pasiv, tedy závazku z úvěru, v celkové uvažované výši ke dni zániku společného jmění manželů 272 719,21 Kč, by mělo být na tento závazek žalobkyní při uvažované disparitě podílů zaplaceno 122 723,64 Kč a žalovaným 149 995,57 Kč. Žalovaným byla uhrazena částka 199 114,73 Kč, zatímco žalobkyní dosud jen částka 16 500 Kč a dále jí byla přikázána k úhradě nesplacená část úvěru ve výši 57 104,48 Kč, a tedy žalovanému náleží v případě pasiv vypořádací podíl od žalobkyně ve výši 49 119,16 Kč. Po vzájemném zohlednění dílčích vypořádacích podílů aktiv a pasiv společného jmění manželů činí celkový vypořádací podíl ve prospěch žalobkyně částku 115 163,34 Kč.

54. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil způsobem uvedeným ve výroku I tohoto rozsudku.

55. V souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval odvolací soud znovu o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů, přičemž rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá. Odvolací soud zde zohlednil zejména charakter daného řízení jako řízení iudicium duplex a zároveň zde neshledal natolik závažné okolnosti (výjimečné důvody), pro které by o náhradě nákladů řízení rozhodl jinak (k tomu srovnej také stanovisko Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st 59/23). V té souvislosti ve vztahu k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud dále připomíná, že žalovaným odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podáno nebylo, a tudíž jen k odvolání žalobkyně, v jejíž prospěch nakonec výsledek odvolacího řízení zčásti vyzněl, by žalobkyni ukládána povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému stejně při respektování zásady zákazu reformationis in peius být nemohla, byť žalobkyně převážně se svými požadavky na vypořádání společného jmění manželů (ani po odvolacím řízení) neuspěla (k tomu srovnej také nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23). V rámci odvolacího řízení žalobkyně sice se svým odvoláním uspěla jen zčásti a nikoli převážně, ovšem ani pro odvolací řízení neshledal zde odvolací soud v postoji žalobkyně a jejím chování v rámci odvolacího řízení takové okolnosti, které by odůvodňovaly jiné rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení než rozhodnutí, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá.

56. O náhradě nákladů řízení placených státem rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. za použití § 148 odst. 1 o. s. ř. stejně jako soud prvního stupně veden stejnými úvahami, neboť dospěl k závěru, že s ohledem na výsledek tohoto řízení je namístě uložit oběma účastníkům povinnost nahradit náklady řízení placené státem (kdy opětovně při respektování zásady zákazu reformationis in peius v občanském soudním řízení sporném nemohl v neprospěch žalobkyně rozhodnout jinak, pokud výsledek rozhodnutí odvolacího soudu je pro žalobkyni příznivější než rozhodnutí soudu prvního stupně), kdy ani u jednoho z účastníků předpoklady pro jeho osvobození od soudních poplatků za naplněné neshledal. Stejně jako soud prvního stupně zohlednil v rámci tohoto rozhodnutí odvolací soud to, v jakém rozsahu byly účastníky zaplaceny zálohy na náklady spojené s vypracováním znaleckých posudků, tedy v částce o 10 000 Kč vyšší ze strany žalobkyně. Celkové náklady řízení placené státem v podobě znalečného, které nebyly kryty zálohami, činily 112 990,33 Kč, proto odvolací soud při zohlednění vyšší zálohy zaplacené žalobkyní, uložil žalobkyni stejně jako soud prvního stupně zaplatit na této náhradě částku 51 495,16 Kč a žalovanému částku 61 495,17 Kč (takto i se započtením uhrazených záloh zaplatí oba účastníci na nákladech dokazování stejně). S ohledem na to, že žalovaný již na podkladě rozsudku soudu prvního stupně částku 61 495,17 Kč na účet soudu prvního stupně uhradil, ve výroku svého rozsudku tuto skutečnost odvolací soud vyjádřil a žalobkyni stanovil k zaplacení této náhrady běžnou lhůtu 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.