11 Co 284/2025 - 146

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pohledávce o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. 8. 2025, č. j. 25 C 6/2024-128 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích pod body I a III potvrzuje.

II. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 79 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně advokátky [Jméno advokátky].

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 11 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k pohledávce žalovaného vůči společnosti [právnická osoba], IČ [IČO], z titulu půjčky společníka, jejíž výše měla činit ke dni 1. 2. 2013 částku 1 293 000 Kč (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 111 300 Kč (výrok II) a České republice na nákladech státu částku 8 735,04 Kč (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. 12. 2012, č. j. 7 C 53/2012-70, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2013. Společné jmění manželů bylo vypořádáno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Co 368/2023-1102 (právní moc 24. 7. 2024). Pohledávka, která měla být dle tvrzení žalobkyně v podílovém spoluvlastnictví účastníků, jehož zrušení a vypořádání se žalobkyně domáhala, měla v minulosti tvořit součást společného jmění manželů. Citovanými rozhodnutími soudů však nebyla tato pohledávka vypořádána jako součást SJM, neboť dle odůvodnění pravomocných rozhodnutí nebyla žalobkyní v zákonné tříleté lhůtě řádně k vypořádání uplatněna. Žalobkyně dovodila, že nastala nevyvratitelná domněnka dle ust. § 150 odst. 4 tehdy účinného občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.) a pohledávka se stala součástí podílového spoluvlastnictví účastníků s tím, že jejich podíly jsou shodné. Žalovaný činil v řízení spornou existenci pohledávky i její výši. Žalobkyně byla v průběhu řízení soudem prvního stupně vyzvána k doplnění tvrzení a návrhům důkazů ve vztahu k právnímu základu pohledávky, k její výši i splatnosti a k dalším obsahovým náležitostem žalobkyní dodatečně tvrzené smlouvy o půjčce, byla současně poučena o následcích nesplnění výzvy. Žalobkyně svá tvrzení částečně v zákonné lhůtě a částečně po jejím uplynutí doplnila, změnila též návrh na způsob vypořádání, když oproti původnímu návrhu, aby byla pohledávka reálně rozdělena mezi účastníky rovným dílem, požadovala přikázání celé pohledávky žalovanému a uložení povinnosti k vyplacení nominální hodnoty pohledávky. Ke svým tvrzením též označila důkazy, z nichž některé soud prvního stupně provedl a některé nikoliv. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že z důkazů sice vyplynulo, že účetně společnost [právnická osoba], IČ [IČO], závazek za žalovaným evidovala, právní podstata i existence pohledávky však zůstala sporná a žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní o existenci pohledávky, tedy ani o spoluvlastnictví účastníků k ní. Soud prvního stupně zohlednil i skutečnost, že žalobkyně byla osobou, která vedla předmětné společnosti účetnictví do roku 2012, měla proto přístup k dokladům prokazujícím předmětnou pohledávku, nebyl tedy dán důvod pro uplatnění vysvětlovací povinnosti. Náklady řízení soud prvního stupně odvodil od hodnoty celé nemovitosti ve výši 1 293 000 Kč, vypočetl odměnu advokáta ve výši 13 500 Kč bez DPH za jeden úkon a přiznal odměnu za osm úkonů právní služby, za dva režijní paušály po 300 Kč a šest režijních paušálů po 450 Kč, celkem tedy 111 300 Kč. Náklady vynaložené státem představují úhradu svědečného [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 8 735,04 Kč.

3. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo jeho změny a úplného vyhovění žalobě. V odvolání namítala, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když neuložil vysvětlovací povinnost žalovanému. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2564/2019. Dále odkázala na znalecký posudek č. 520/2016 ze dne 2. 5. 2016 vypracovaný v řízení o vypořádání společného jmění účastníků [tituly před jménem] [jméno FO] a jeho dodatek ze dne 29. 9. 2020 a rovněž na revizní znalecký posudek č. 403/29/2022 ze dne 12. 7. 2022 vypracovaný znaleckým ústavem [adresa] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v [adresa], odkázala také na účetní závěrky založené ve sbírce listin obchodního rejstříku. Dle žalobkyně je v těchto dokumentech sporná pohledávka jednoznačně uvedena a tyto listiny prokazují, že ke dni 1. 2. 2016, kdy uplynula tříletá lhůta po zániku manželství, pohledávka v žalobou uplatněné výši stále existovala. Dále uvedla, že byť to byla žalobkyně, kdo existenci pohledávky tvrdil, a tížilo ji tedy obecně důkazní břemeno, nemohla ovlivnit další osud pohledávky. Bylo na žalovaném jako jediném společníkovi a jednateli společnosti [právnická osoba], IČ [IČO], aby tvrdil a prokazoval další osud pohledávky, když je současně patrné, že o pohledávce společnost stále účtuje. Argument žalovaného, že nemůže z účetnictví pohledávku odstranit, proto je o ní stále účtováno za současného popírání její existence, považuje žalobkyně za účelový. Postup soudu, který požadoval po žalobkyni doplnění tvrzení a přesnou specifikaci jednotlivých vkladů peněz žalobcem do společnosti, považuje za přehnaně formalistický. Pohledávku považuje totiž žalobkyně za jeden celek s jediným právním důvodem vzniku, který v základních obrysech objasnila, a je zřejmé, že se jedná o půjčku. Měla proto v řízení nastoupit vysvětlovací povinnost žalovaného, který této povinnosti nedostál. Nebyl ani dán důvod, aby soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzením a důkazním návrhům žalobkyně označeným až po koncentraci řízení, neboť jimi bylo reagováno na skutečnosti plynoucí z účastnického výslechu žalovaného, který byl proveden až po koncentraci řízení. Stejně tak nebyl dán důvod, aby soud prvního stupně neuložil žalovanému povinnost předložit jako důkaz průběh účtu 365. Dále žalobkyně uvedla, že obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba], který byl předmětem vypořádání společného jmění účastníků, byl znalci v řízení o vypořádání společného jmění manželů oceněn při zohlednění veškerých závazků společnosti včetně závazku vůči žalovanému, jeho hodnota tak byla přiměřeně nižší s ohledem na předmětnou pohledávku. Žalovaný v řízení o vypořádání společného jmění účastníků pohledávku ani nesporoval, ničeho proti ní nenamítal, jeho současný postoj je tedy ryze účelový a soud by z něj neměl vycházet. Žalobkyně dále označila za nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, kdy soud prvního stupně nezohlednil judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 404/22), podle které by měla být náhrada přiznána jen z důvodů zvláštního zřetele hodných. Namítala i nesprávnost výpočtu nákladů řízení, když tarifní hodnota, ze které měla být odvozena odměna advokáta, by měla činit jen hodnoty pohledávky, tedy 646 500 Kč, nikoliv její celou hodnotu. Počet úkonů byl také soudem uveden nesprávně, bylo jich jen šest, neboť žádné ze soudních jednání nepřesáhlo dvě hodiny. Žalobkyně se dovolávala i ustanovení § 150 o. s. ř.

4. Žalovaný se k odvolání písemně nevyjádřil, v závěrečném návrhu před odvolacím soudem uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné a odkázal na ně.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobkyně, k obsahu spisu a dospěl následně k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které tvoří též základ i jeho skutkových zjištění a následující základní právní úvahy. Účastníci byli manželé, jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 1. 2. 2013, tímto dnem také došlo k zániku společného jmění manželů. Ve tříleté lhůtě od zániku manželství sice byla podána žaloba na vypořádání společného jmění manželů, ale předmětná pohledávka nebyla žádným z účastníků k vypořádání v této lhůtě označena, k jejímu vypořádání proto nedošlo. V rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Co 368/2023-1102, se soudy obou stupňů shodly, že pohledávka nebyla k vypořádání včas uplatněna, a vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly po účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., postupovaly při vypořádání již podle tohoto zákona a nemohly vypořádat to, co nebylo včas k vypořádání uplatněno. S ohledem na přechodná ustanovení § 3028 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se postupuje ode dne jeho účinnosti ohledně práv a povinností vzniklých po 1. 1. 2014 již podle tohoto zákona. Dne 1. 2. 2016 tedy nastala zákonná nevyvratitelná domněnka dle ust. § 741 písm. c) v té době již účinného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a pohledávka byla vypořádána tak, že náleží oběma manželům a jejich podíly jsou stejné. Pohledávka jako nehmotná věc ve smyslu ust. § 496 odst. 2 občanského zákoníku se tak stala součástí jejich spoluvlastnictví ve smyslu ust. § 1115 a násl. občanského zákoníku, a účastníci se stali jejími spoluvlastníky dle ust. § 1115 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že pohledávka dle tvrzení žalobkyně má charakter peněžitého, tedy dělitelného plnění, platí ust. § 1871 odst. 1 občanského zákoníku, které upravuje základní pravidlo dílčího spoluvěřitelství. Každý ze spoluvlastníků může uplatnit, tedy i žalovat, svůj díl pohledávky, není-li zákonem či smlouvou stanoveno jinak. U společné pohledávky bývalých manželů navíc dle (byť starší, ale stále platné) judikatury může v režimu aktivní solidarity společnou pohledávku uplatnit vůči dlužníku kterýkoliv z bývalých manželů a poté, kdy obdrží plnění, bude povinen zaplatit druhému část na něj připadající (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1192/2007). Žalobkyně tak měla možnost žalovat již od 1. 2. 2016 přímo na plnění. Tato úvaha však sama o sobě nemůže vést k zamítnutí podané žaloby, byť zvolený postup nepovažuje odvolací soud za zcela praktický včetně dopadu na běh lhůt. Vypořádání spoluvlastnictví k peněžité pohledávce je tedy v zásadě možné.

7. Soud prvního stupně se při poučení žalobkyně a též ve své úvaze obsažené v odůvodnění rozsudku zaměřil na to, zda je pohledávku možné vypořádat s ohledem její vymezení a specifikaci, a dospěl k závěru, že žalobkyně o její existenci neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. K tomu žalobkyně namítala, že pokud přijal tento závěr, měla být žaloba odmítnuta, nikoliv zamítnuta, neboť by se jednalo o neprojednatelný nárok. Odvolací soud předně uvádí, že žalobu považuje ve shodně se soudem prvního stupně za projednatelnou. Není zcela totožný rozsah požadovaných skutkových informací, které jsou podstatné pro vylíčení skutkového děje, na němž žalobce obecně staví svůj žalobou uplatněný nárok, a jednoznačností a určitostí vymezení pohledávky, která má být předmětem vypořádání a prokázání její existence. Např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 25 Cdo 49/2008, vyplývá, že „nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednávání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 135/2003)“. Pokud v posuzovaném případě žalobkyně vylíčila skutečnosti, kterými jednoznačně určila výši pohledávky, i skutkové okolnosti, které zamezují, aby byla zaměnitelná, a to i odkazem na účetnictví společnosti, postačuje takové vymezení k nezaměnitelnosti a k tomu, aby byla žaloba projednatelná. To však nemůže stačit současně k závěru o oprávněnosti a existenci takové pohledávky. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (např. rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1242/2005, 32 Cdo 2306/98, 30 Cdo 1711/2024) vysvětluje, jak je třeba pohledávku specifikovat, popsat, aby bylo možné ji považovat za určitou, byť to zákon výslovně takto nestanoví. Znaky specifikující pohledávku jsou jednak označení dlužníka a jednak skutkový popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Tento popis musí být natolik nepochybný, aby bylo zjistitelné, o jakou pohledávku se jedná. Mezi definiční znaky pohledávky judikatura zahrnuje dále předmět plnění a uvedení právního důvodu plnění tak, aby o pohledávce mezi účastníky nebyly pochybnosti a nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou. Pokud pohledávky postupně vznikají v průběhu vícero účetních období, představují vždy samostatné pohledávky (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3855/2018). Soud prvního stupně tedy uvažoval správně, pokud za situace, kdy mezi účastníky bylo sporné, zda pohledávka (pohledávky) existuje (existují), resp. existovala (existovaly) a v jaké je (jsou) výši, poučil při jednání 8. 1. 2025 žalobkyni o tom, že musí bližší specifikaci pohledávky(vek) doplnit, a to nejen co do právního důvodu vzniku, ale i přesných dat vzniku a výše jednotlivých vkladů, případně dalších obsahových náležitostí uzavřené smlouvy.

8. Odvolací soud je toho názoru, že odkaz na znalecké posudky zpracované v řízení o vypořádání společného jmění manželů, z nichž lze zjistit jen souhrnnou výši, a nikoliv jednotlivé postupně vznikající pohledávky s ohledem na jednotlivé vklady a ani právní důvod takových vkladů, nemůže postačovat. Z posudků nelze dovodit, jaký právní titul vklady měly, kdy byly konkrétně provedeny a zda vznikla vůbec povinnost společnosti částku (částky) vrátit, kdy a v jaké výši. Znalecké posudky byly vypracovány na základě účetních závěrek a souhrnných účetních dokumentů a vycházely ze souhrnné výše pohledávky, o které bylo společností (respektive žalobkyní v pozici účetní) účtováno, aniž by z nich byly zjistitelné znaky pohledávky blíže definující. Znalci nepracovali s prvotními účetními doklady a podklady k samotné pohledávce (k jednotlivým vkladům), neboť se zaměřovali na zjištění obvyklé tržní ceny společnosti ke dni rozhodování o vypořádání společného jmění manželů podle stavu ke dni zániku manželství, nezkoumali správnost účetnictví a v něm zahrnutých jednotlivých položek a jejich závěry nelze vnímat tak, že by prokazovaly oprávněnost zaúčtované souhrnné položky, a tedy ani existenci pohledávky účastníků, resp. oprávněnost jí odpovídajícího závazku společnosti. Je sice pravdou, že závazek zjištěnou obvyklou cenu společnosti mohl negativně ovlivnit, z posudků však bližší informace nelze zjistit, stejně jako z rozhodnutí soudů o vypořádání společného jmění manželů. Ve světle citované judikatury tak nemohou tyto důkazy postačovat k dostatečně určité specifikaci ani k prokázání existence a oprávněnosti pohledávky, ohledně níž žalobkyně žádá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se soudem prvního stupně, že není možné za tohoto stavu tvrzení a dokazování rozhodnout o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pohledávce (pohledávkám), neboť není postaveno najisto, co je předmětem spoluvlastnictví účastníků.

9. Zbývá tedy zodpovědět otázku, koho tíží za dané situace břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k dostatečné specifikaci pohledávky a prokázání její existence a výše. Soud prvního stupně vyšel ze základní zásady civilního řízení, že tyto povinnosti vážou účastníka, který se svým tvrzením určité okolnosti dovolává, v daném případě tedy žalobkyni, a to i při zohlednění skutečnosti, že zpracovávala pro předmětnou společnost účetnictví. Žalobkyně v odvolání namítala, že postup soudu prvního stupně byl přepjatě formalistický, a pokud je zřejmé, že pohledávka ke dni 1. 2. 2016 existovala, je popsána ve znaleckých posudcích a následně již její další osud mohl ovlivnit jen žalovaný, měl soud uložit vysvětlovací povinnost žalovanému se všemi důsledky na břemeno tvrzení a břemeno důkazní v neprospěch žalovaného. Odkázala při tom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2564/2019. K tomu odvolací soud uvádí, že vysvětlovací povinnost je třeba vnímat jako výjimku z pravidla. Jak uvádí v judikatuře vyšší soudy (např. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1586/17 nebo Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4484/2016), pokud bychom přistoupili k volnému ukládání vysvětlovací povinnosti stranám nezatíženým důkazním břemenem ve sporném řízení, ztratilo by takové řízení svůj princip kontradiktornosti a byla by potlačena projednací zásada. Vysvětlovací povinnost je použitelná tam, kde se z objektivních důvodů dostává břemenem tvrzení a břemenem důkazním zatížený účastník do jím nezaviněné a jím nevyvolané nouze.

10. Žalobkyně byla soudem prvního stupně poučena 8. 1. 2025 při jednání, že musí svá tvrzení a důkazní návrhy doplnit, byla poučena též o následcích nesplnění této povinnosti. Účastníkům byla poskytnuta lhůta v trvání třiceti dnů od jednání, tedy do 7. 1. 2025. V podání ze dne 7. 2. 2025 žalobkyně doplnila, že předmětná pohledávka má charakter dlouhodobého závazku společnosti za žalovaným, jehož výše ke dni 31. 1. 2013 činila 1 293 000 Kč, pohledávka vznikla v roce 2009 vkladem ve výši 962 000 Kč a navyšovala se dalšími vklady ve výši 25 000 Kč v roce 2010, 257 000 Kč v roce 2011 a 49 000 Kč v roce 2013 a jeho podstata se odvíjela od doplňování hotovosti do pokladny a na bankovní účet společnosti z prostředků žalovaného jako společníka. Žalobkyni nebyla známa splatnost pohledávky. Dále uvedla, že tímto přináší opěrné body svých tvrzení a měla by na ně navazovat vysvětlovací povinnost žalovaného, neboť vlastnosti pohledávky a dispozice s ní, včetně následného snížení, nemohou jít k její tíži, když žalovaný je jediným jednatelem a společníkem společnosti, která o pohledávce, byť v nižší výši, nadále účtuje. Navrhla proto, aby si soud prvního stupně jako důkaz vyžádal průběh účtu 365 za období od 1. 2. 2013 dosud. Žalobkyně dále podáním ze dne 21. 5. 2025, tedy po uplynutí koncentrační lhůty, popsala přesněji jednotlivé vklady žalovaného do společnosti co do jednoznačných položek provedených v konkretizovaných datech a popsala i výběry peněz žalovaným ze společnosti. Podrobněji odvolací soud odkazuje na bod 5 napadeného rozsudku, v němž jsou tyto pohyby popsány. Tím odůvodnila částku vyčíslenou na 1 293 000 Kč ke dni 31. 1. 2013 a vysvětlila, že se jí tyto informace podařilo najít ve svých poznámkách, dokladech a dokladech vrácených jí ze spisu soudu ve věci vypořádání společného jmění manželů. Neoznačila žádný důkaz k prokázání takto doplněných tvrzení a ani neuvedla, z jakého objektivního důvodu tato svá tvrzení neuvedla dříve v řádné koncentrační lhůtě.

11. Je zřejmé, že žalobkyně až do roku 2012 zpracovávala účetnictví společnosti [právnická osoba], tuto skutečnost žalobkyně nesporovala. Z rozsudku Okresního soudu Plzeňsever ze dne 28. 6. 2023, č. j. 3 C 225/2013-998, vyplývá, že k ukončení soužití účastníků došlo někdy v říjnu 2011 (bod 13 rozsudku). Žalobkyně tedy měla k účetní dokumentaci přístup i po ukončení soužití účastníků. Žalobkyně byla též iniciátorem řízení o vypořádání společného jmění manželů a mohla pohledávku k vypořádání včas označit. K podkladům, které byly pro přesnou specifikaci pohledávky v době do roku 2012 nutné, tedy měla žalobkyně přístup. Tyto podklady si mohla uchovat, resp. z nich mohla dovodit jednak určitý popis pohledávek a mohla též včas označit důkaz je prokazující. Nakonec je zřejmé, že se jí přesný soupis vkladů a výběrů shromáždit povedl a že konkrétní tvrzení minimálně co do výše pohledávky, respektive jednotlivých vkladů a výběrů, byla schopna doplnit. Bez objektivního důvodu se tak však stalo až po uplynutí koncentrační lhůty dne 21. 5. 2025. V koncentrační lhůtě sice žalobkyně doplnila důkazní návrh na vyžádání si účtu č. 365 z účetnictví předmětné společnosti, nicméně tento důkazní návrh se výslovně vztahoval k období od 1. 2. 2013 do současné doby.

12. Je třeba rozlišovat tvrzení a důkazy, k nimž měla objektivně žalobkyně přístup s ohledem na své působení v pozici osoby účtující o společnosti do roku 2012. K těmto tvrzením a důkazům není vysvětlovací povinnosti žalovaného potřeba. Pokud žalobkyně zanedbala zjištění informací ohledně těchto skutkových okolností, pak se k nim vysvětlovací povinnost žalovaného nevztahuje. Mezi těmito okolnostmi jsou informace o výši, právním důvodu vzniku a případně též splatnosti pohledávek (jak žalobkyně uvádí „vkladů“) od roku 2004 do roku 2012. Za skutkovou okolnost týkající se splatnosti lze považovat i to, že nebyla dohodnuta. Žalobkyně od počátku tvrdí, že důvodem vzniku pohledávky byla půjčka, tedy že mělo dojít k vrácení poskytnutého plnění. V následujících vyjádřeních pak hovoří již pouze o vkladech peněz na účet či do pokladny bez vysvětlení právního titulu. Výši jednotlivých poskytnutých peněžních prostředků (žalobkyně uvádí „vkladů“) dodatečně specifikovala. Stalo se tak ale až po uplynutí koncentrační lhůty, k těmto tvrzením tedy není možné přihlížet. K dalším obsahovým náležitostem včetně splatnosti se pak již nevyjadřovala. Vysvětlovací povinnosti žalovaného k těmto tvrzením potřeba nebylo a žalobkyně byla objektivně schopna taková tvrzení v nezbytném rozsahu do řízení přinést. Procesní postavení žalobkyně ohledně pohledávky by bylo nepochybně výhodnější, pokud by pohledávku označila k vypořádání včas v řízení o vypořádání společného jmění manželů, neboť v tomto řízení je judikatura vyšších soudů ve vztahu k vysvětlovací povinnosti benevolentnější. To však žalobkyně neučinila. V tomto řízení tedy ani odvolací soud neshledal důvody pro uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému ve vztahu k právnímu důvodu vzniku a výši předmětné pohledávky. Jiná by byla situace ohledně osudu pohledávky od roku 2013 dosud a ohledně její aktuální výše, pokud by své břemeno tvrzení o předchozích okolnostech žalobkyně splnila. O dalším osudu pohledávky po roce 2013 by žalobkyně neměla z objektivních důvodů dostatek možností a informací a vysvětlovací povinnost žalovaného by tak byla namístě. Využitelná by však byla jen tehdy, pokud by předchozí období bylo řádně žalobkyní objasněno. Za dané situace by takový důkaz byl nadbytečný, neměl by na co navazovat. Pokud se týká důkazního návrhu žalobkyně účtem č. 365 předmětné společnosti, pak tento důkazní návrh byl sice včas v koncentrační lhůtě označen, vztahoval se však až k období od roku 2013 dosud, tedy nikoliv k okolnostem vzniku a specifikace pohledávky, tedy důvodům pro zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, ale až k následnému osudu pohledávky, který důvodem pro zamítnutí žaloby nebyl. Odvolací soud se tedy shoduje se soudem prvního stupně i v tomto procesním postupu, a byť není odůvodnění napadeného rozhodnutí v této otázce nijak obsáhlé, lze z něj důvody pro tento postup dovodit. Ze stejného důvodu pak ani odvolací soud navrhovaný důkaz neprovedl, resp. od žalovaného nevyžádal. Na tom nic nemění ani postoj žalovaného v řízení o vypořádání společného jmění manželů, který nelze považovat za uznání ve smyslu § 2053 občanského zákoníku, ani skutečnost, že při ocenění společnosti bylo k pohledávce snižující hodnotu společnosti přihlíženo. Bylo na žalobkyni, aby buď v řízení o vypořádání společného jmění, či v jiném řízení, hájila svá práva včas a způsobem souladným s procesními zásadami civilního řízení.

13. Odvolací soud tak postupoval podle § 219 o. s. ř. a výrok I napadeného rozsudku, který považuje za věcně správný, ze shora uvedených důvodů potvrdil.

14. Pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud předně uvádí, že nebyly zjištěny žádné specifické okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci ust. § 150 o. s. ř., ani sama žalobkyně je nijak nespecifikovala. Postup podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. je tak správný. Tarifní odměna se u sporů o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví odvozuje od hodnoty vypořádávané věci, pokud je vypořádání navrhováno přikázáním věci, anebo hodnoty celé věci, pokud je navrhováno reálné rozdělení (ust. § 8 odst. 5 advokátního tarifu). V řízení byl sice podán návrh na vypořádání pohledávky jejím reálným rozdělením, podáním ze dne 7. 1. 2025 však již bylo požadováno přikázání pohledávky za současného vyčíslení vypořádacího podílu žalovanému. Odvolací soud tak považuje za spravedlivé vycházet z hodnoty pohledávky podle ust. § 8 odst. 5 věty druhé advokátního tarifu. Tarifní hodnota tedy činí 646 500 Kč a odměna z ní odvozená dle ust. § 7 bod 6 advokátního tarifu činí 10 900 Kč za úkon právní služby, a to za sedm úkonů spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu vyjádření dne 28. 10. 2024 a dále účasti při jednáních dne 8. 1. 2025, 2. 4. 2025, 12. 5. 2025, 21. 7. 2025 a 13. 8. 2025, vždy po jednom hlavním úkonu, celkem 76 300 Kč. Za vyjádření dne 5. 2. 2025, které nebylo soudem žádáno, a za soudem nevyžádaný písemný závěrečný návrh odměna nepřísluší. Dále pak přísluší dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 a pět náhrad po 450 Kč s ohledem na úkony učiněné po 1. 1. 2025, tedy 2 850 Kč. Celkem tedy náleží žalovanému na nákladech řízení odměna za zastoupení advokátem ve výši 79 150 Kč.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši odpovídající jednomu hlavnímu úkonu za účast u odvolacího jednání 10 900 Kč a jedna paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč, tedy 11 350 Kč. Povinnost k zaplacení uložil odvolací soud žalobci ve lhůtě dle § 160 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení