10 Co 404/2025 - 300

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A]) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o vydání náhradního pozemku, o povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci smlouvu o převodů pozemků jako pozemkové náhrady o odvolání žalovaného do rozsudku [Anonymizováno], č. j. 19 C 66/2024-237, ze dne 5. 6. 2025 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 43 816 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků s žalobci ve znění, který je uveden v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem výroku I. písmena A)-E). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 155 992 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný. Namítl, že nejsou správné závěry, že by restituční nárok žalobců byl špatně oceněn a že tedy v důsledku nesprávného ocenění by žalovaný vůči žalobcům vystupoval svévolně, liknavě a diskriminačně. Soud výslovně převzal závěry znalce [jméno FO] co do stavebního charakteru části odňatých pozemků a ocenění, s čímž žalovaný nesouhlasí, protože nebyl splněn předpoklad pro ocenění odňatých pozemků jako pozemků určených pro stavbu. Soud nahradil tehdy účinné předpisy (v době odnětí) volnou úvahou o fakticitě zastavěnosti. Je-li rozhodným dnem den 18. 6. 1963, pak podle stavebních předpisů tehdy platných mohl být pozemek pozemkem stavebním tehdy, jestliže k tomu byla právně relevantní dokumentace, tedy územní rozhodnutí. Předchozí regulační plány měly omezený přechod podle § 9 zákona č. 280/1949 Sb. a jeho režim byl nahrazen zákonem č. 84/1958 Sb. Určenost k zástavbě musí vycházet ze schválené dokumentace, nikoli z neúčinných plánů a ortofotomapy. V posudku znalce [jméno FO] chybí verifikace, že podklady dopadají na sporné části historických parcel. Měla být tedy provedena revize tohoto posudku, když sám soud připustil omyl tohoto posudku. Samotná existence regulačního plánu není objektivně způsobilá definovat stavební pozemek, i když je pravdou, že judikatura připouští flexibilnější přístup. Žalovaný navrhl před soudem prvního stupně vypracování revizního posudku a soud ho odmítl, což je procesním pochybením. Nesouhlasí také s posouzením liknavosti a svévole žalovaného. Na nároky žalobců bylo opakovaně plněno v letech 2001, 2002 a 2015. Přes předchozí zjištění o správnosti ocenění, na kterém žalovaný setrval, není možné uvažovat o liknavosti žalovaného. Žalobci již od roku 2015 o nárok neusilovali, proto také žalovaný setrval na své námitce promlčení a na tom, že žalobci byli od roku 2015 zcela pasivní. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, který se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné a pouze tehdy, je-li postup žalovaného liknavý, svévolný či diskriminační. Jedním z předpokladů uspokojení tímto způsobem je aktivní přístup oprávněné osoby, která se nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Podle žalovaného nepostupoval soud pečlivě při zvažování, zda se jedná o tuto výjimečnou situaci. Žalovaný navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně, zamítnutí žaloby a přiznání žalovanému nákladů řízení.

3. K odvolání žalovaného se písemně vyjádřili žalobci. Nárok žalobců nebyl v plném rozsahu uspokojen, nárok žalobkyně č. 2), jak sám uvádí, žalovaný ve svém odvolání nebyl doposud převodem náhradních pozemků uspokojen ani v částečném rozsahu a je tak vyloučeno, aby její nárok byl uspokojen či případně byl promlčen. V této souvislosti odkázali žalobci na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 2763/23 a III. ÚS 3111/23. V těchto rozhodnutích Ústavní soud jednoznačně a výslovně uzavřel, že restituční nároky, které existují ve výši stanovené přímo na základě zákona, nezanikají jejich parciálním plněním bez ohledu na to, zda toto bylo poskytnuto formou náhradního pozemku či vyplacením finanční náhrady. Na dva zmíněné ústavní nálezy navazuje další, nález sp. zn. II. ÚS 1186/24 a jelikož jde o rozhodnutí třetího senátu, k těmto závěrům se vyjádřila již většina Ústavního soudu. Žalobci odkázali a citovali zejména bod 44, 46, 47 a 48 tohoto ústavního nálezu. Závěry Ústavního soudu spočívají v tom, že je nemravné jednání státu, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytne oprávněné osobě náhradu v nesprávné výši a následně hodlá těžit z toho, že tato náhrada byla přijata. Toto stanovisko lze vztáhnout i k otázce promlčení. Dále pak žalobci citovali bod 50, 51, 52, 53, 54 tohoto ústavního nálezu. Poskytnutím částečného plnění žalobcům nemohl tedy nárok žalobců zaniknout, jak žalovaný namítá. Je povinností žalovaného, aby nárok žalobců řádně ocenil a poskytovat právní ochranu jednání žalovaného, který odmítá dostát svým zákonným povinnostem, není ústavně konformní. Citované závěry Ústavního soudu jsou závěry nosnými a jsou závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

4. K námitce promlčení žalobci uvedli, že nedůvodnost námitky promlčení vznesené žalovanými aktuálně potvrdil Ústavní soud ve věci jiných oprávněných osob nacházejících se ve skutkově i právně takřka shodném postavení jako žalobci – viz ústavní nález III. ÚS 1932/24. V bodě 55 tohoto nálezu Ústavní soud učinil závěr, že oprávněnému vznikl nárok podle zákona o půdě na odškodnění za nevydaný pozemek, tento nárok částečným plněním nezanikl, ani nebyl promlčen. Je proto nezbytné poskytnout odpovídající náhradu, a nikoli hledat způsoby, jak poskytnutí zákonem stanovené náhrady zabránit. Tyto závěry se vztahují i na předmětnou věc. Dále žalobci poukázali na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se promlčení (viz například usnesení 28 Cdo 4173/2017). Náhrada poskytovaná ve formě náhradních pozemků i samotné právo domáhat se správného ocenění se nepromlčují. Kromě zmiňované judikatury (dále například rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 4173/2017, 28 Cdo 2786/2020) lze shrnout, že jestliže žalovaný odmítá nárok žalobců řádně ocenit, není možné uvažovat o tom, že by se nárok mohl vůbec promlčet. Nelze uvažovat o promlčení práva na vydání náhradního pozemku v situaci, kdy není postavena najisto samotná hodnota nároku. Oprávněná osoba totiž v situaci, kdy žalovaný odmítá její nárok správně ocenit, nemůže tento nárok uspokojit jinak než soudní cestou.

5. Žalovaným interně evidovaná výše restitučního nároku oprávněné osoby není pro stanovení správné výše restitučního nároku určující. Podle zákona o půdě, judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu je rozhodující pro určení výše restitučního nároku charakter a cena podle administrativního začlenění odňatého a nevydaného pozemku. Je zákonnou povinností žalovaného ocenit nevydané pozemky ve správné výši. Pokud žalovaný tuto svoji povinnost nesplní, nemůže nyní namítat promlčení v důsledku svého protiprávního jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2429/2020). Žalobci také poukázali na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz 28 Cdo 3381/2009, 28 Cdo 1548/2009 či II. ÚS 1186/24), z nichž dovozují, že námitka promlčení uplatněná žalovaným je a priori v rozporu s dobrými mravy. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyplývá závěr, že je nemravné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši, těžil z toho, že restituenti tuto náhradu přijali. Právo žalobců na plné uspokojení nepodléhá promlčení, jak již bylo zmiňováno ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu. Samotná evidence výše nároku žalovaným je podle Ústavního soudu irelevantní. Nárok existuje ve správné výši od samotného počátku (viz ústavní nález I. ÚS 2763/23). Nárok žalobců není promlčen.

6. Navíc v případě žalobkyně č. 2) žalovaný provedl tzv. haléřové vyrovnání a nárok žalobkyně č. 2) bezdůvodně ponížil o částku 0,57 Kč. Nyní nesprávně namítá, že žalobkyni č. 2) její restituční nárok plně uspokojil.

7. K ocenění nevydaných pozemků žalobci poukázali na to, že k doložení stavebního charakteru části nevydaných pozemků doložili celou řadu podkladů od dobové územně plánovací dokumentace po dobové letecké snímky a další podklady osvědčující závěr o stavebních dispozicích části nevydaných pozemků. V odvolání pak shrnuli podklady ke všem pozemkům, které označili v žalobě. K prokázání stavebního charakteru pozemku PK 121 o výměře 18 369 m v katastrálním území [adresa] doložili letecký snímek z roku 1953, letecký snímek z roku 1966 a regulační plán z roku 1939 s legendou. Předmětný pozemek přešel na stát ke dni 18. 6. 1963. Již v době přechodu na stát byl pozemek určen k zastavění příslušnou, toho času platnou územně plánovací dokumentací, a zejména stavební charakter byl určen tím, že v době přechodu na stát byly pozemky zastavěny. Podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu penzum podkladů osvědčující charakter není taxativní povahy. Odkázali v té souvislosti zejména na usnesení Nejvyššího soudu 28 Cdo 3422/2023, kde bylo vysloveno, že dovolací soud aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Za zdroj bezpochybně prokazující charakter nevydaného pozemku lze považovat dobovou územně plánovací dokumentaci, mezi které patří regulační a zastavovací plány, anebo také skutečnost, že nevydaný pozemek byl před nebo v době po jeho přechodu na československý stát zastavěn. Za relevantní podklad jsou považovány i nepotvrzené zastavovací plány. Regulační plán z roku 1939 byl přitom potvrzen, přičemž neexistuje důvod proto pochybovat o jeho vypovídací hodnotě ve vztahu k prokázání stavebního charakteru nevydaného pozemku. To dokonce potvrdil i znalec žalovaného [tituly před jménem] [jméno FO], který v rámci svého výslechu uvedl po nahlédnutí do právním zástupcem žalobců předloženého regulačního plánu Státní regulační komise z roku 1939 pro PK 121 (v kopii listin na čísle listu 108), že pokud by šlo o platný dokument, je možno konstatovat, že by jeho závěry k danému pozemku nemusely být správné, protože by se mohlo jednat o pozemek stavební. V té souvislosti poukázali žalobci na rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 2260/2020 či 28 Cdo 4423/2018 nebo 28 Cdo 3400/2020, 28 Cdo 3808/2020, 28 Cdo 2693/2018. Z judikatury tedy vyplývá, že podklady prokazující stavební charakter předmětných podkladů mohou být různorodého charakteru a ulpívání na předkládání územního rozhodnutí je nepřijatelné. Za pozemky stavební jsou mimo jiné také považovány pozemky, kdy byly určeny pro zřízení komunikace (viz 28 Cdo 108/2018). Jestliže Okresní soud v Domažlicích posoudil dosud doložené podklady za relevantní zdroj pro určení charakteru nevydaného pozemku, nelze považovat jeho závěry za nesprávné nebo odporující aktuálním závěrům vrcholných soudních instanci. Určení části nevydaných pozemků bylo provedeno samotným žalovaným. Je tedy zcela absurdní se domnívat, že by určení těchto částí nebylo dostatečné.

8. Žalovaný v odvolání brojí proti závěrům znaleckého posudku znalce [jméno FO], a to z těch důvodů, že žalovaný je přesvědčen o tom, že k osvědčení stavebního charakteru nevydaných pozemků nebyly doloženy relevantní podklady. Navíc se žalovaný domnívá, že zpracovatel posudku neoprávněně upustil od uplatnění srážek podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky. K tomu žalobci podotkli, že podklady, které předložili ke stavebnímu charakteru odňatých pozemků, představují relevantní zdroj pro posouzení charakteru nevydaných pozemků a jejich částí. Co se týká žalovaným uplatněné námitky nedostatečného posouzení aplikace srážek, žalobci zdůraznili, že žalovaný v rámci odvolání nespecifikoval žádné srážky, jaké srážky by měly být u kterého nevydaného pozemku aplikovány. Žalovaný nedoložil relevantní podklady osvědčující naplnění podmínek pro aplikaci dalších srážek a jedná se pouze o spekulativní tvrzení. V rámci posudku znalci [jméno FO] byla uplatněna srážka za stavební nesrovnalost předmětných pozemků. Posouzení aplikace srážek je pak otázkou skutkovou, jak vyplývá z judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu. 28 Cdo 1024/2018, 28 Cdo 2505/2021). Nadto zpracovatel posudku zkoumal případnou aplikaci i dalších srážek. Dále se pak žalobci věnovali například pozemku 27 (poznámka odvolacího soudu, tento pozemek však nebyl nakonec v rámci řízení před soudem prvního stupně hodnocen). Dále žalobci připomněli, že žalovaný k ocenění nevydaných pozemků doložil znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 22. 10. 2024. [tituly před jménem] [jméno FO] ale neměl k dispozici podklady k prokázání charakteru odňatých pozemků. Znovu odkázali na výslech znalce, který uvedl, že pokud by vzal v potaz relevantní dobové podklady, z nichž by vyplývalo, že se na odňatých pozemcích nacházel například dům nebo cesta, jeho závěry by byly odlišné, protože takový pozemek by považoval za pozemek stavební. Stejně tak se vyjádřil k tomu, jestliže by byly k dispozici letecké snímky, případně regulační plán z roku 1939, který se týkal PK 121. Samotné zadání posudku znalci [jméno FO] determinovalo i způsob ocenění. V zadání bylo ocenit nevydané pozemky v druhu pozemků dle rozhodnutí Pozemkového úřadu MZe, respektive KPÚ, případně evidovaného ke dni přechodu pozemku do vlastnictví státu. Znalec tedy pozemky nemohl ocenit jinak. Z tohoto důvodu také nelze vytýkat soudu prvního stupně, že nepřistoupil k návrhu žalovaného k nařízení revizního znaleckého posudku. V tomto případě vlastně nebyl ani dán rozpor mezi dvěma znaleckými posudky. Žalovaný předložil znalecký posudek, jehož zadání neodpovídá předmětu tohoto sporu. Jejich závěry také nemohly kolidovat.

9. K existenci liknavosti a svévole žalovaného žalobci poukázali na existující judikaturu, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 108/2018, 28 Cdo 100/2020, 28 Cdo 1748/2022, 28 Cdo 2429/2020, 28 Cdo 3808/2020, 28 Cdo 3917/2017, 28 Cdo 2040/2017, 28 Cdo 1540/2015. V té souvislosti poukázali žalobci na postup žalovaného, který nesprávně ocenil a zaevidoval výši jejich restitučního nároku, to znamená, že pro žalobce účast ve veřejných nabídkách byla fakticky nemožná, přitom je to zákonná povinnost žalovaného ocenit nevydané pozemky ve správné výši. Není tedy možné dospět k závěru, že oprávněná osoba nevyvinula dostatečnou aktivitu vůči žalovanému ohledně přecenění svého restitučního nároku. Žalovanému trvá téměř již 30 let, aby správně postupoval. O zbytečných průtazích na straně žalovaného tedy nelze mít pochyb. Je to žalovaný, který bez ospravedlnitelného důvodu dlouhodobě ztěžuje uspokojení nároku oprávněných osob. Žalovaný se snaží svou povinnost správně ocenit nevydaný pozemek delegovat na žalobce. Soud prvního stupně postup žalovaného jako postup liknavý vyhodnotil správně.

10. O aktivitě žalobců svědčí to, že žalovaného vyzývali k řádnému ocenění jejich nároku. Žalobci prostřednictvím žalobce č. 1) opakovaně vyzývali k řádnému ocenění, a to dopisem ze dne 30. 8. 2023 a 7. 2. 2024. Jelikož to je žalovaný, který má primární povinnost zajistit, aby nárok oprávněné osoby byl oceněn ve správné výši a nemá oprávnění tuto povinnost delegovat na oprávněné, pak nelze hodnotit postup žalobců jako neaktivní (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 2429/2020, 28 Cdo 1748/2022, ústavní nález III. ÚS 3111/23, II. ÚS 1186/24, I. ÚS 2763/20, 28 Cdo 1974/2010). Lpění na předkládání žádosti o přecenění a další aktivity žalobců je projevem přepjatého formalismu žalovaného. Z jednání žalovaného je totiž patrné, že i kdyby žalobci byli jakkoliv aktivní, tak by k řádnému ocenění jejich nároku nedošlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 2260/2020, 28 Cdo 2281/2019). Žalovaný pak při hodnocení aktivity žalobců zcela pomíjí, že žalobci na své náklady vyhledali odbornou právní pomoc, když to vyžadovalo nesmírné úsilí, vynaložení nemalého finančního a časového obnosu. V případě žalobce č. 1), respektive jeho právního předchůdce, bylo žádáno o vydání pozemků již na začátku devadesátých let minulého století a tehdy žalobci č. 1) nebylo ani 18 let a žalobkyni č. 2) bylo okolo 30 let, dnes je žalobci č. 1) téměř 50 a žalobkyni č. 2) 68 let a o jejich nároku nebylo doposud řádně rozhodnuto. Nelze tak spatřovat v jednání žalobců nedostatek aktivity směřující k řádnému ocenění a uspokojení jejich nároků. Aktivní snaha žalobců byla prokázána.

11. Žalobci navrhli, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.

12. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, kterému předcházelo, ve smyslu ustanovení § 212 a následující o. s. ř., zohlednil odvolací námitky žalovaného, vyjádření žalobců a po odvolacím jednání (žalovaný k předchozí výzvě odvolacího soudu nesouhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání), dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

13. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Skutkové závěry odvolací soud považuje za správné a úplné a rovněž souhlasí s právním hodnocením ze strany soudu prvního stupně.

14. Žalobci se domáhali nahrazení projevu vůle, na jehož základě by na ně žalovaný převedl označené pozemky jako pozemky náhradní s argumentací, že žalovaný nesprávně ocenil jejich restituční nárok, neboť odňaté pozemky v katastrálním území [adresa] měly stavební charakter. Nesprávným oceněním se žalovaný dopustil svévolného a liknavého postupu, žalobci se tak nemohou účastnit veřejných nabídek, a proto podali žalobu. Jelikož odňaté pozemky byly určené pro stavbu na území hlavního města Prahy, dosahovala jejich hodnota 2 293 100 Kč, tedy nikoli žalovaným evidované částky 474 827,10 Kč. Z důvodu procesní ekonomie soud prvního stupně se zaměřil primárně na otázku odňatého pozemku parcelní číslo PK 121 o výměře 18 369 m, zejména tedy o jeho charakter v době odnětí k roku 1963. Žalovaný ocenil odňatý pozemek jako pozemek zemědělský. Žalobci dokládali, že tento pozemek měl charakter stavební a že jeho hodnota nebyla oceněna správně.

15. Soud vymezil nesporné skutečnosti, dle kterých žalobci jsou oprávněnými osobami s odkazem na příslušná rozhodnutí v rozsahu žalovaných podílů. Z rozhodnutí Pozemkového úřadu bylo zjištěno, že pozemky, které byly právním předchůdcům žalobců odňaty, nebylo možno vydat z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě (bylo k nim zřízeno právo osobního užívání a po přechodu na stát byly zastavěny) Na stát byly převedeny ke dni 18. 6. 1963. Došlo k darování v tísni, čímž byly splněny podmínky dle § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě. V řízení došlo ke shodě, že žalobci označené náhradní pozemky (po částečném zpětvzetí týkající se původně vedlejšího účastníka) mají celkovou evidovanou hodnotu 269 468,70 Kč. Nesporné bylo také to, že označené náhradní pozemky byly převodu schopné ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a to s výjimkou pozemku parcelního čísla [Anonymizováno]/[Anonymizováno], který následně soud prvního stupně vyhodnotil jako pozemek převodu schopný (viz bod 25. rozsudku soudu prvního stupně). Odňaté pozemky se nacházejí v katastrálním území [adresa], které je od roku 1974 v katastru [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Sporné tedy bylo, zda žalovaný eviduje správnou hodnotu restitučního nároku a zda je možno vydat náhradní pozemek parcelní číslo [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] (poznámka odvolacího soudu - v odvolání žalovaný již proti této otázce nic nenamítal). Soud vyslechl k ocenění nevydaných pozemků [tituly před jménem] [jméno FO], znalce žalovaným předloženého znaleckého posudku, který oceňoval pozemky jako zemědělské a při výslechu připustil, že by jeho závěry nemusely být správné (v případě PK 121 po nahlédnutí do letecké mapy), neboť připustil, že by se mohlo jednat o pozemek stavební. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] ocenil pozemky odňaté jako pozemky stavební a původní sazbu 250 Kč pro hlavní město Prahu snížil v souladu s přílohou č. [hodnota] vyhlášky o 60 %, a to proto, že pozemky se nacházejí v části obce, jež není s obcí stavebně srostlá. Znalecký posudek soud prvního stupně vyhodnotil jako posudek s potřebnými vlastnostmi, aby mohl být použit pro závěry soudu. Pokud jde o odňatý pozemek PK 121, vycházel z leteckého snímku předmětného pozemku z roku 1953, nepřímo pak z rozhodnutí o přípustnosti novostavby rodinného domu z roku 1961 (viz strana 26 ve svazku listin na číslo listu 25) a také z regulačního plánu z roku 1931 bez ohledu na žalovaným dovolávanou skutečnost, že jeho platnost byla zrušena s účinností zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování, tedy od 1. 8. 1959. Vycházel především ze zjištěné fakticity k rozhodnému okamžiku, tedy prokazatelné zastavěnosti daného pozemku ke dni přechodu na stát. Podle soudu není možné, aby fakticky zastavěný pozemek, který v rozhodném období přešel na stát, neměl být pozemkem stavebním. Podle regulačního plánu z roku 1939 měla být na podstatné části tohoto pozemku uskutečněna výstavba (patrně rodinných domů), za b) na leteckých snímcích z roku 1953 je viditelná zástavba v místech, která měla být podle – v té době patrně stále platného – regulačního plánu uskutečněna a za c) v roce 1961 bylo v rámci tohoto pozemku povoleno užívání novostavby rodinného domu a je tedy pojmově vyloučené, aby tento pozemek v roce 1963 nebyl pozemkem stavebního charakteru. Pro úplnost pak ještě uvedl i leteckou mapu předmětného pozemku z roku 1966 (viz svazek listin na čísle listu 108), svědčící o zastavěnosti tohoto pozemku a není pak dozajista vinou žalobců, že neexistuje letecký snímek z roku 1963. Mezi leteckými mapami z roku 1953 a 1966 je možno vypozorovat zjevnou logickou souvislost. Revizní znalecký posudek, jehož se dovolával žalovaný, soud zamítl. Ve vztahu ke klíčovému nevydanému pozemku parcelní číslo PK 121 žalovaný namítl, že ve znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO] nebylo doloženo, že by tento pozemek v době přechodu na stát byl určený pro stavbu nebo ke zřízení zahrady, přičemž současně nešlo o pozemek vedený v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada. Soud došel k závěru, že podklady k charakteru zastavěnosti tohoto pozemku byly dostatečné a znalec v rámci svého výslechu se adekvátně vypořádal s námitkou, že z posudku není zřejmé, jak dospěl k závěru, že daný pozemek měl možnost napojení na kanalizaci. Stejně jako nadbytečný shledal soud prvního stupně návrh žalovaného na provedení výslechu žalobců. Závěr soudu, že přinejmenším na nevydaný (odňatý) pozemek parcelní číslo PK 121 v rozsahu výměry 18 369 m je s potřebnou mírou pravděpodobností namístě hledět jako na pozemek, který byl prokazatelně již v roce 1953 pozemkem zastavěným, to znamená pozemkem, na kterém nebylo možno provozovat zemědělskou činnost. Jednalo se tedy o pozemek žalovaným nesprávně oceněný, přičemž ke správnému ocenění byl žalovaný žalobci vyzván. Nárok žalobců tedy žalovaný eviduje v nesprávné výši a postup žalovaného i z tohoto důvodu je nutno považovat za liknavý a svévolný. Žalovanému je možno přitakat potud, že v posuzované věci byly mezi lety 2015 a 2023 oprávněné osoby vskutku nečinné, z dále uvedených důvodů však podepsaný soud neshledal důvod dovozovat z této skutečnosti nepříznivé následky pro žalobce. Nárok žalovaný eviduje v nesprávné výši, čímž postupuje v rozporu s právem, což samo o sobě způsobuje nemožnost žalobců domoci se uspokojení svého restitučního nároku v plném rozsahu jinak než soudní cestou. Námitku promlčení soud prvního stupně neshledal za důvodnou, zejména s odkazem na nedávná rozhodnutí Ústavního soudu ve skutkově obdobných věcech (I. ÚS 2763/23, III. ÚS 3111/23 a II. ÚS 1186/24). Ústavní soudce se sice věcně otázkou promlčení nezabýval, ale na druhé straně závěry, které by přijal, by jinak postrádaly racionalitu. Právo na přecenění hodnoty odňatých nevydaných pozemků promlčení nepodléhá. Navíc pak soud prvního stupně poukázal na to, že vznesení takové námitky v daném kontextu odporuje dobrým mravům. Je to totiž žalovaný, kdo navzdory uvedeným skutečnostem setrvale odmítá evidovat správnou výši předmětného restitučního nároku, čímž porušuje své zákonné povinnosti. Pozemky, kterých se žalobci domáhali jako náhradních pozemků, shledal vydatelné a odkázal pak na poslední judikaturu Nejvyššího soudu, která se týká restitučních nároků.

16. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně plně souhlasí.

17. Základní námitka žalovaného spočívá v tom, že restituční nárok žalobců nebyl špatně oceněn a nesouhlasí tedy také s tím, že by v důsledku nesprávného ocenění vůči nim vystupoval svévolně, liknavě a diskriminačně. Soud nesprávně převzal závěry znalce [jméno FO], co do stavebního charakteru části odňatých pozemků. Tyto námitky odvolací soud musí odmítnout. Má za to, že po skutkové stránce postupoval soud prvního správně, když vycházel z podkladů předložených žalobci a sám po skutkové stránce dospěl k závěru, že pozemky, které byly žalobcům odňaté, měly v době odnětí stavební charakter. Sám tedy vyhodnotil letecké mapy, regulační plán, rozhodnutí o přípustnosti novostavby (viz vše pod bodem 19. rozsudku soudu prvního stupně) a zaujal skutkový závěr o tom, že předmětné pozemky v době odnětí musely mít stavební charakter, a proto také byl správný postup znalce [jméno FO], který je takto ve svém posudku ocenil. Závěry soudu jsou dostatečně odůvodněné, soud hodnotil všechny důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Jeho skutkové závěry jsou závěry, se kterými odvolací soud souhlasí. Výsledkem celkového hodnocení provedených důkazů je závěr o pravdivosti tvrzených skutečností ze strany žalobců, tedy o tom, že nevydané a odňaté pozemky měly stavební charakter.

18. Úkolem znalce [jméno FO] bylo ocenění nevydaných pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., jak vyplývá ze zadání znaleckého posudku. Jelikož se předmět řízení v této věci omezil na parcelní číslo PK 121, je pro posouzení tohoto sporu rozhodující část posudku ohledně ocenění. Ocenění znalec provedl podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky 316/1990 Sb., ve znění účinném ke dni nabytí č.

7. V případě pozemku PK č. 121 vycházel ze základní ceny 250 Kč za metr čtvereční ponížené o 60 %, a to proto, že jde o samostatné sídlo či část obce, která není s obcí stavebně srostlá. Pozemek PK 121 ocenil v předmětné části částkou 1 836 900 Kč. Významné je to, že žalovaný nesouhlasil s oceněním z důvodů nesouhlasu se stavebním charakterem pozemků, jinak k závěrům znalce [jméno FO] nevznesl žádné konkrétní výhrady. Nesouhlasil tedy se závěrem soudu ohledně stavebního charakteru předmětných pozemků.

19. S těmito námitkami odvolací soud nesouhlasí, neboť jak už uváděl shora, má za to, že soud prvního stupně se s touto otázkou správně vypořádal, a to i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která umožňuje flexibilní přístup k této otázce, neboť vždy záleží na individuálních podkladech, které má soud v konkrétní věci k dispozici. Není podstatná existence platné stavebně plánovací dokumentace, na což právě žalovaný několikrát poukazoval. Nejvyšší soud ve své judikatuře v obdobných věcech shledal takové podklady za dostatečné. Přitom se jednalo právě o podklady, které byly například rovněž neúčinné, či se jednalo o ortofotomapy, což ve výsledku znamená, že podstatná byla fakticita zjištěné situace. Navíc k postupu soudu prvního stupně nemá odvolací soud žádné výhrady ani po procesní stránce. Soud prvního stupně se obrátil na obě strany sporu, aby se vyjádřily k tomu, zda trvají na osobním výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO], ten byl totiž vyslechnut v rámci projednávání restitučního nároku žalobců u Okresního soudu v [adresa] a soud za souhlasu obou stran přepis výslechu znalce při jednání provedl. Sám žalovaný písemným podáním ze dne 21. 3. 2025 výslovně soudu prvního stupně sdělil, že netrvá na výslechu znalce [tituly před jménem] [jméno FO].

20. Pokud tedy soud prvního stupně vycházel z odborně provedeného ocenění tohoto znaleckého posudku, pak postupoval správně.

21. Soud prvního stupně se vypořádal i s otázkou revizního posudku, který navrhoval žalovaný, a i s tímto odvolací soud souhlasí. Obecně je možné podrobit znalecký posudek reviznímu znaleckému zkoumání. Soudní praxe přistupuje k vypracování revizního posudku například tehdy, jestliže existují posudky rozporné. Jelikož jde o rozpory v odborných otázkách, je zřejmé, že soud musí využít revizního znaleckého posudku. Taková situace ovšem v daném případě nenastala. [tituly před jménem] [jméno FO] ve svém posudku oceňoval pozemky k době odnětí jako pozemky stavební, zatímco znalec [tituly před jménem] [jméno FO] oceňoval tyto pozemky jako pozemky zemědělské. Již z tohoto důvodu jejich ocenění musí být jiná. Jelikož odvolací soud plně souhlasí se skutkovým závěrem soudem prvního stupně, že odňaté pozemky měly stavební charakter, pak znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] je plně využitelný a nelze považovat jeho závěry již z tohoto důvodu za rozporné se závěry [tituly před jménem] [jméno FO], který vycházel z jiného zadání. k zadání revizního posudku nebyl dán žádný důvod.

22. Pokud jde o liknavost a svévoli, kterou žalovaný namítá především v té souvislosti, že na nároky žalobců bylo opakovaně plněno v letech 2001, 2002 a naposledy v roce 2015 a že není možno uvažovat o liknavosti žalované. Žalobci od roku 2015 o nárok neusilovali a byli pasivní.

23. Rovněž v této části odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně a k věci poukazuje především na jeden z posledních nálezů Ústavního soudu k této problematice, který rovněž soud prvního stupně citoval. Jde o nález II. ÚS 1186/2004, který se rovněž k této otázce vyjadřuje. Šlo přitom o skutkově velmi podobnou věc, protože oprávněné osobě byla vyplacena finanční náhrada za nevydané pozemky v roce 2010. O přecenění pozemků požádal stěžovatel před Ústavním soudem krátce před podáním žaloby v roce 2021 a námitka žalovaného spočívala v pasivitě žalobců. Ústavní soud vyhodnotil situaci tak, že předchůdce žalobce musel provádět vlastní šetření, obracet se na příslušné odborníky, snažit se shromáždit nezbytné podklady před podáním žaloby a takový proces byl pro něj zdlouhavý a nákladný. Aktivitu projevoval tímto způsobem. Ústavní soud pak neshledal podmínku neaktivního přístupu žalobců jako důvodnou.

24. Zabýval se v této věci s odkazem na předchozí vlastní judikaturu také otázkou, zda nároky restituentů je obecně možné přecenit, byla-li jim již poskytnuta náhrada v nezákonné (nižší) výši. Taková možnost pak existuje podle Ústavního soudu i v případě, kdy oprávněná osoba uspokojovala svůj restituční nárok formou vydání náhradního pozemku. Řešil postavení dvou kategorií oprávněných, a to jednak těch, kteří se spokojili s finanční náhradou a jednak těch, kteří byli vypořádáni formou naturální náhrady. Dospěl k závěru, že nároky všech oprávněných osob vyplývající ze zákona o půdě a jejich postavení jsou rovné a přísluší jim stejná práva a stejné povinnosti. Kvalita restitučního nároku nemůže být horší jen proto, že se oprávněná osoba rozhodla uspokojovat svůj nárok jiným způsobem. Nelze pominout ani to, že oprávněné osoby mohly přijmout finanční náhradu pod tíhou mnohaletého restitučního procesu.

25. Z obecných závěrů z tohoto nálezu vyplývá, že restituční nárok původní oprávněné osoby částečným plněním nezaniká a ani zaniknout nemůže. Již od jeho vzniku má být jeho hodnota stanovena podle charakteru odňatého pozemku. Jestliže byl nárok oceněn jinak, v rozporu se zákonnou povinností nižší částkou, pak k tomu dochází již od počátku (ex tunc). Není rozhodné, v jaké výši žalovaný nároky oprávněných osob eviduje. Částečným plněním dluh (obecně) nezaniká a není žádný důvod, aby tak zanikl nárok restituční. Tím spíše proto, že na jedné straně stojí stát plnící své zákonné povinnosti a na druhé straně restituent, jehož křivdy se snaží stát odčinit. Opačný výklad by vedl k protiústavním důsledkům. Jestliže tedy oprávněné osoby neprojevily jednoznačně svoji vůli se práva na uspokojení zbývající části restitučního nároku vzdát, pak není nárok vypořádaný. Je nezbytné poskytnout oprávněné osobě odpovídající náhradu, nikoli hledat způsoby, jak v poskytnutí zákonem stanovené náhrady zabránit. Podstatné je, že došlo k vadnému ocenění nevydaných pozemků. Povinností státu je přitom zajistit správné ocenění restitučního nároku, a nikoli přesouvat toto břemeno na oprávněné osoby, jimž se stát dobrovolně zavázal odčinit historicky způsobenou majetkovou křivdu. Nedostatky v činnosti státní moci nesmějí jít k tíži těch, kteří se na ně s důvěrou obracejí za účelem ochrany svých práv.

26. Restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Není přijatelné, aby stát, který se zavázal způsobené křivdy zmírnit vadným postupem již v době jejich vypořádávání, ocenil restituční nároky oprávněných osob v nižší výši, než jim podle zákona náleží a následně jim odmítal poskytnout odpovídající náhradu. Tím spíše v situaci, kdy jiným oprávněným osobám v obdobné situaci ochranu práva na poskytnutí náhrady ve správné výši přiznával.

27. Poslední námitku, kterou vznesl žalovaný při odvolacím jednání, bylo to, že v důsledku takových žalob, jakou uplatnili nyní žalobci, jsou zde skupiny oprávněných osob, které se těchto dalších nároků již nedomáhají, a pak jsou tu oprávněné osoby jako jsou žalobci, a tudíž mezi nimi vzniká rozdíl v jejich postavení a jejich nerovnost. K tomu lze uvést pouze to, že taková situace sice vzniká (v návaznosti na závěry Ústavního soudu shora citované), ale pouze a jedině v důsledku činnosti či nečinnosti žalovaného a tato námitka nemůže být považována za relevantní.

28. Odvolací soud také odkazuje na obsáhlé, ale přiléhavé závěry uvedené ve vyjádření žalobců v jejich vyjádření k odvolání.

29. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

30. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný a nemá proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Úspěšní byli žalobci, odvolací soud jim proto podle § 224 odst. 1, ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 43 816 Kč. Žalobcům náleží odměna za 2 právní úkony (vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání (za a) žalobce částka 9380 Kč, za b) žalobkyni částka podle § 12 odst. 4 vyhl. č.177/96 Sb. ve výši 7 504 Kč, celkem za společný úkon částka 16 884 Kč) ve výši 33 768 Kč. K této částce náleží 2 x náhrada hotových výdajů po 450 Kč, která se vztahuje k úkonu, nikoliv k počtu zastupovaných osob (§ 13 odst.4 vyhl. č 177/96 Sb.), cestovné ve výši 1537 Kč, 750 Kč za promeškaný čas (14 odst. 3 vyhl. č.177/96 Sb.) a 21 % DPH z těchto částek ve výši 7761 Kč. Platební místo vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta k zaplacení z § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení