19 C 66/2024 - 237

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o vydání náhradního pozemku, o povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci smlouvu, o převodu pozemků jako pozemkové náhrady takto:

Výrok

I. Nahrazuje se projev vůle žalovaného, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků s žalobci, v tomto znění: Převodce: [Jméno žalovaného], se sídlem [Adresa žalovaného] a Nabyvatel č. [číslo]: [Jméno žalobce A], nar. [Datum narození žalobce A], bytem [adresa], PSČ: [adresa] Nabyvatelka č. [číslo]: [Jméno žalobce B], nar. [Datum narození žalobce B], bytem [adresa], PSČ: [adresa] (Nabyvatel č. [číslo]a Nabyvatelka č. [hodnota] dále společně jako „Nabyvatelé“) uzavírají tuto Smlouvu o převodu pozemků A. [Jméno žalovaného], jednající jménem [právnická osoba] jako převodce, spravuje ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon o půdě“), mimo jiné též tyto pozemky ve vlastnictví státu: - pozemky parc. č. [číslo], vše nacházející se v katastrálním území [adresa], [adresa]; - pozemky parc. č. [číslo], vše nacházející se v katastrálním území [adresa], [adresa]; - pozemky parc. č. [číslo], vše nacházející se v katastrálním území [adresa]; - pozemky parc. č. [číslo] vše nacházející se v katastrálním území [adresa]; - pozemky parc. č. [číslo] vše nacházející se v katastrálním území [adresa]; - pozemky parc. č. [číslo], vše nacházející se v katastrálním území [adresa], [adresa]; - pozemek parc. č. [číslo] nacházející se v katastrálním území [adresa]; vše zapsané na LV č. [číslo] vedeném u [právnická osoba], Katastrální pracoviště [adresa]; (dále jako „pozemky“). B. Nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona o půdě. Tento nárok vyplývá z pravomocného rozhodnutí [právnická osoba], Pozemkový úřad, zn. [spisová značka], ze dne [datum]. C. Převodce převádí na nabyvatele nemovitosti – pozemky specifikované v článku A. této smlouvy, včetně součástí a příslušenství, se všemi právy a povinnostmi, a nabyvatel je do svého výlučného vlastnictví přijímá. Vlastnické právo k pozemkům přechází na nabyvatele vkladem do katastru nemovitostí na základě této smlouvy. D. Nabyvatelé nabývají pozemky specifikované v čl. A. této smlouvy do spoluvlastnictví následovně: - Nabyvatel č. [číslo]nabývá spoluvlastnický podíl k pozemkům specifikovaným v čl. A. této smlouvy ve výši dvou třetin (2/3) k celku, a - Nabyvatelka č. [číslo] nabývá spoluvlastnický podíl k pozemkům specifikovaným v čl. A. této smlouvy ve výši jedné třetiny (1/3) k celku. Pozemky uvedené v článku A. této smlouvy byly oceněny částkou 269 468,70 Kč. E. Smluvní strany shodně prohlašují, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily. Nabyvatelé dále prohlašují, že jim je znám stav převáděných pozemků a tyto pozemky do svého spoluvlastnictví přijímají tak, jak je uvedeno v článku C. a D. této smlouvy.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 155 992 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi – [adresa] na náhradě nákladů řízení částku 18 042 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka – [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby a průběhu řízení

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází striktně z pokynu uvedeného v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jde tak v posledku o odůvodnění (kontextuálně) poměrně stručné.

2. Žalobci se původně žalobou domáhali nahrazení projevu vůle, na jehož základě by na ně žalovaný převedl mimo shora označené pozemky rovněž dva pozemky v katastrálním území [adresa] (parc. č. [číslo]) a dva pozemky v katastrálním území [adresa] (parc. č. [číslo]). Ve vztahu k těmto třem pozemkům vzali žalobci postupně v průběhu řízení žalobu zpět, a proto soud v tomto rozsahu řízení již před vyhlášením tohoto rozsudku zastavil, uvedená skutečnost má nicméně vliv na níže odůvodněný nákladový výrok (poté co žalobci vzali zpět žalobu v rozsahu dvou pozemků v katastrálním území [adresa], došlo ukončení účasti vedlejšího účastníka – města [adresa], jenž předtím do řízení přistoupil na straně žalovaného).

3. Důvodem posuzované žaloby je tvrzení žalobců, že žalovaný odmítá správně ocenit jejich restituční nárok (neboť nesprávně považuje nevydané pozemky v katastrálním území [adresa] za zemědělské pozemky, respektive za pozemky, jež nebyly určeny k zástavbě). V důsledku svévolného a liknavého postupu žalovaného se tak žalobci ve svém důsledku nemohou účastnit veřejných nabídek (náhradních) pozemků, tedy nemají reálnou možnost svůj restituční nárok – v dosud neuspokojené části – uspokojit. Žalobci přitom s odkazem na závěry předloženého znaleckého posudku, vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], mají za to, že výsledná hodnota nevydaných pozemků (na něž je třeba hledět jako na pozemky určené pro stavbu na území [právnická osoba]) dosahovala v rozhodné době částky 2 293 100 Kč, tedy nikoliv žalovaným evidované částky 474 827,10 Kč, přičemž se domnívají, že právní předchůdce žalovaného pochybil, když předmětné nevydané pozemky ocenil jako zemědělské, aniž by blíže zkoumal, zda v rozhodné době nebyly určeny k zástavbě. Žalovaný, jenž odmítá přistoupit k přecenění restitučního nároku žalobců, tak podle jejich mínění postupuje svévolně a liknavě, přičemž připomínají, že podle judikatury dovolacího soudu po nich není možno spravedlivě požadovat, aby se dále účastnili veřejných nabídek. Současně žalobci s odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřují v žalobě přesvědčení, že jejich nárok nemohl být promlčen.

4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, neboť trvá na tom, že restituční nárok obou žalobců již byl téměř bezezbytku vypořádán (zůstatek žalobcova nároku dosahuje částky 1,13 Kč, nárok žalobkyně zanikl zcela), přičemž není žádný důvod pro jeho přecenění. Žalovaný navíc zpochybňuje tvrzený aktivní přístup žalobců a jejich trvalou snahu o přecenění restitučního nároku, pakliže pouze doložili, že jeden z nich zaslal žalovanému v roce 2023 dopis, za této situace tak není možno hovořit o liknavosti žalovaného. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu má nicméně žalovaný za to, že nárok žalobců již zanikl, neboť žalobci v minulosti obdrželi adekvátní naturální plnění, a oprávněné osoby se nemohou neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě [právnická osoba]).

5. V průběhu řízení poté žalovaný mimo jiné namítl promlčení žalobci uplatněného nároku, každopádně obsah dalších podání obou stran není třeba na tomto místě jakkoli rekapitulovat, neboť je účastníkům znám; postačí tak toliko uvést, že žalobci v závěrečném návrhu (v rozsahu po částečném zpětvzetí) na žalobě i nadále trvali, a žalovaný v závěrečném návrh setrval na stanovisku, že je namístě žalobu v plném rozsahu zamítnout.

II. Dokazování

6. Jde-li o dokazování, považuje podepsaný soud za vhodné nejprve připomenout, že o obdobném nároku žalobců (jenž vychází ze stejného restitučního nároku) rozhoduje paralelně více okresních soudů. V důsledku této skutečnosti pro výsledek řízení klíčový důkaz – výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO] – nebyl z důvodu hospodárnosti řízení proveden v rámci tohoto řízení, když se zdejší soud – se souhlasem obou procesních stran – spokojil s přepisem výslechu tohoto znalce (viz níže).

7. Současně je třeba zdůraznit, že z dále uvedených důvodů a z důvodu procesní ekonomie se podepsaný soud v rámci dokazování zaměřil primárně na otázku, jaký byl ve vztahu k části pozemku parc. č. PK [číslo] o výměře 18 369 m jeho charakter, tedy zda šlo k roku 1963, kdy došlo k přechodu (převodu) tohoto pozemku z původní oprávněné osoby na stát, o zemědělský pozemek. Žalovaný totiž eviduje celkový restituční nárok žalobců v rozsahu částky 474 827,10 Kč (v cenách roku 1991, přičemž žalobci svědčí polovina tohoto nároku a žalobkyni jedna čtvrtina), zatímco jen znalcem v dané věci provedené ocenění pozemku parc. č. PK [číslo] o výměře 18 369 m dosahuje částky 1 836 900 Kč. Současně soud při posledním jednání před vyhlášením tohoto rozsudku ověřil u účastníků řízení, že v rozsudku (v paralelně vedeném řízení u Okresního soudu v [adresa]), jenž měl být vyhlášen dříve než tento rozsudek, mělo být rozhodováno o náhradních pozemcích v celkové hodnotě zhruba 35 000 Kč. Je tak zjevné, že posuzovaná žaloba musí být shledána důvodnou již za splnění předpokladu, že žalovaný eviduje cenu pozemku parc. č. PK [číslo] o výměře 18 369 m v nesprávné výše, respektive že správně má být evidován v hodnotě, ke které dospěl znalec [tituly před jménem] [jméno FO].

8. Dále je vhodné na tomto místě nejdříve uvést, že mezi účastníky byly v posledku nesporné následující skutečnosti.

9. Žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) s tím, že restituční nárok byl přiznán rozhodnutím [právnická osoba], Pozemkový úřad, zn. [spisová značka] ze dne [datum], a to nárok za celkem třináct v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území [adresa]. Z rozhodnutí PÚ [spisová značka] současně vyplynulo, že tyto pozemky není možno oprávněným osobám vydat z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě (bylo k nim zřízeno právo osobního užívání a po přechodu na stát byly zastavěny). Již na základě rozhodnutí PÚ [spisová značka] je současně mezi účastníky nesporné, že předmětné nevydané pozemky byly na stát převedeny dne [datum], a že k inkriminovanému darování těchto pozemků na stát došlo v tísni, čímž byly splněny podmínky předvídané v ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě.

10. Mezi účastníka došlo v průběhu řízení rovněž ke shodě, že žalobci označené náhradní pozemky (po částečném zpětvzetí) mají celkovou evidovanou hodnotu, tedy že jsou k rozhodnému datu oceněny celkovou částkou 269 468,70 Kč.

11. Za nespornou skutečnost považuje soud dále to, že vlastníkem všech v prvním výroku tohoto rozsudku označených pozemků je Česká republika a žalovaný má oprávnění s nimi hospodařit. Současně vyšel soud z domněnky, že žádný z těchto pozemků (s výjimkou pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa]) není vyloučen z možnosti převodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, neboť s níže pojednanou výjimkou u žádného z nich žalovaný žádnou zákonné překážku neoznačil poté, co postupoval způsobem předvídaným v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 503/2012 Sb.

12. Za nespornou skutečnost je konečně možno označit i to, že se odňaté pozemky nacházejí v katastrálním území [adresa], jež se od roku 1974 nachází v katastru [název města].

13. Mezi stranami tak byly s výjimkou dále diskutované otázky promlčení předmětného nároku sporné „toliko“ dvě otázky: zaprvé, zda žalovaný eviduje správnou hodnotu restitučního nároku žalobců (odvíjející se od primární skutkové otázky, zda nevydané pozemky byly ke dni přechodu na státu pozemky zemědělskými), a zadruhé, zda je možno vydat náhradní pozemek parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa].

14. K otázce ocenění nevydaných pozemků nejprve soud vyslechl autora žalovaným předloženého znaleckého posudku, znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Z tohoto výslechu vyplynulo, že znalec postupoval striktně v instancích zadání, pročež nevydané pozemky oceňoval podle vyhlášky ministerstva financí č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, a to toliko prizmatem skutečností uvedených v katastru nemovitostí (srov. svazek listin na č. l. 88). Součástí znalecké úlohy tak nebylo zabývat se otázkou, zda v katastru uvedené skutečnosti o zemědělském charakteru posuzovaných pozemků odpovídá jejich skutečnému charakteru v rozhodném období (v daném případě k roku 1963). K výslovnému dotazu nicméně [tituly před jménem] [jméno FO] po nahlédnutí do letecké mapy pozemku parc. č. PK [číslo] jednoznačně připustil, že by jeho závěry nemusely být správné, a že by vskutku mohlo jít o stavební pozemek (srov. č. l. 161 verte).

15. Ze znaleckého posudku č. [číslo] vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], se podává, že znalec stanovil cenu části nevydaných pozemků, v celkové výměře 19 824 m (z tohoto část pozemku parc. č. PK [číslo] představuje výměru 18 369 Kč) podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve výši 100 Kč za metr čtvereční, když původní sazbu ve výši 250 Kč (pro [název města]) snížil v souladu s Přílohou č. [hodnota] vyhlášky o 60 % proto, že pozemky se nacházejí v části obce, jež není s obcí stavebně srostlá.

16. V rámci svého výslechu před Okresním soudem v [adresa] pak [tituly před jménem] [jméno FO] připustil, že v případě pozemků parc. č. [číslo] a [číslo] (o celkové výměře 156 m) mělo dojít k celkovému snížení ceny o cca 300 Kč. Z výše i níže uvedených důvodů tato drobná korekce znaleckého závěru ovšem není v kontextu posuzované žaloby podstatná, a proto se jí podepsaný soud dále věcně nezabýval.

17. Jde-li o žalobci předložený znalecký posudek č. [číslo], je na tomto místě nutno zdůraznit, že jej soud považuje za přehledný, srozumitelný, logicky odůvodněný a v daném kontextu podložený potřebnými doklady. Současně platí, že podle mínění podepsaného soudu znalec [tituly před jménem] [jméno FO] své závěry přesvědčivě obhájil během svého výslechu u soudu.

18. Pro potřeby zjištění charakteru odňatých pozemků, primárně pak pozemku parc. č. PK [číslo] o výměře 18 369 m, hodnotil znalcem předložené závěry ve spojení s dalšími žalobci předloženými důkazy, jež z pochopitelných důvodů současně přestavovaly podstatnou část podkladů, se kterými [tituly před jménem] [jméno FO] při přípravě znaleckého posudku pracoval.

19. Žalovaným rozporovaný závěr o stavebním charakteru pozemku parc. č. PK [číslo] (resp. jeho rozhodné části) se tak podává v posledku přímo z leteckého snímku předmětného pozemku z roku 1953, nepřímo pak z rozhodnutí o přípustnosti novostavby rodinného domu z roku 1961 (viz str. 26 ve svazku listin na č. l. 25). Uvedený závěr současně podporuje i existence regulačního plánu z roku 1931, a to – podle názoru podepsaného soudu – bez ohledu na žalovaným dovolávanou skutečnost, že jeho platnost byla zrušena s účinností zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování, tedy od [datum]. V posuzované věci totiž danou fakticitu (tedy prokazatelnou zastavěnost daného pozemku ke dni přechodu na stát, a v tomto případě již řadu let předtím) může jen stěží zpochybnit možná diskutabilnost právního stavu (zápis v evidenci nemovitostí a jeho soulad s tehdy účinnou právní úpravou). Jinými slovy, podle mínění soudu nemůže sát v řízení o posuzovaném restitučním nároku namítat, že fakticky zastavěný pozemek, jenž v rozhodném období přešel na stát, neměl být podle v té době platné a účinné právní úpravy stavebním pozemkem, respektive že podle tehdy platné právní úpravy nespadal do území, jež mělo být zastavěno; opačný závěr by podle podepsaného soudu vedl ke zcela absurdním důsledkům. Řečeno ještě jinak a snad srozumitelně: Pakliže je nezpochybnitelnou skutečností, že a) podle regulačního plánu z roku 1939 měla být na podstatné části tohoto pozemku uskutečněna výstavba (patrně rodinných domů), b) na leteckých snímcích z roku 1953 je viditelná zástavba v místech, jež měla být podle – v té době patrně stále platného – regulačního plánu uskutečněna, a c) v roce 1961 bylo v rámci tohoto pozemku povoleno užívání novostavby rodinného domu, pak se jeví podepsanému soudu jako pojmově vyloučené, aby tento pozemek nebyl v roce 1963 pozemkem stavebním, respektive aby bylo možno jej považovat za zemědělský pozemek. Pro úplnost je možno doplnit, že nepřímo o uvedených skutečnostech svědčí i letecká mapa předmětného pozemku z ročku 1966 (viz svazek listin na č. l. 108); není pak dozajista vinou žalobců (resp. nejde o skutečnost, jež by jim mohla být přičítána k tíži), že neexistuje leteckých snímek předmětného pozemku z roku 1963, zvláště když i takový důkaz by byl ve svém důsledku nadbytečný, neboť mezi leteckými mapami z roku 1953 a 1966 je možno vypozorovat zjevnou logickou souvislost.

20. Spornou skutečností pak (poté co žalobci vzali žalobu zpět v rozsahu náhradních pozemků parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa]) byla již toliko otázka, zda je ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. možno vydat náhradní pozemek parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa]. V případě této sporné skutečnosti nicméně soud v posledku provedl toliko důkaz čestným prohlášením pana [jméno FO], vlastníka pozemků parc. č. st. [číslo], jenž prohlásil, že pozemek parc. č. [číslo] není s žádným pozemkem nebo stavbou v jeho vlastnictví funkčně provázán a že s jeho převodem výslovně souhlasí (viz svazek listin na č. l. 189); nad rámec tohoto důkazu a z něj odvozeného skutkového závěru totiž řešení této sporné skutečnosti představuje níže rozvedené právní hodnocení věci.

21. Pro nadbytečnost soud zamítl důkazní návrh žalovaného, aby byl vypracován revizní znalecký posudek. Na tomto místě je přitom třeba zdůraznit, že právě ve vztahu ke klíčovému nevydanému pozemku parc. č. PK [číslo] žalovaný toliko namítl, že ve znaleckému posudku [tituly před jménem] [jméno FO] nebylo doloženo, že by tento pozemek v době přechodu na státu (v souladu s tehdy platnými stavebními předpisy) byl určený pro stavbu nebo ke zřízení zahrady, přičemž současně nešlo o pozemek vedený v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada. Jelikož podepsaný soud došel k jednoznačnému závěru, že se znalcem předložená klasifikace předmětného pozemku opírá o dostačující podklady (primárně letecký snímek předmětného pozemku z roku 1953), a současně že se znalec v rámci svého výslechu adekvátně vypořádal s námitkou, že z posudku není zřejmé, jak dospěl k závěru, že daný pozemek (lokalita) měl možnost napojení na kanalizaci (zvláště srov. str. 4 přepisu výslechu znalce ve svazku listin na č. l. 189), považuje soud návrh žalovaného na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek za zcela nedůvodný.

22. Obdobně nadbytečným shledal soud návrh žalovaného na provedení účastnické výpovědi žalobců, neboť (bez ohledu na otázku, zda by žalobci se svým výslechem souhlasili) žalovaným dovolávanou otázku, proč byli žalobci řadu let před rokem 2023 „nečinní“, neshledal soud z níže uvedených důvodů právně relevantní.

III. Skutkové hodnocení věci

23. Na základě provedených důkazů, hodnocených nejen jednotlivě, ale taktéž v jejich (logickém) souhrnu dospěl soud k jednoznačnému závěru, že přinejmenším na nevydaný (odňatý) pozemek parc. č. PK [číslo] v rozsahu výměry 18 369 m je s potřebnou mírou pravděpodobnosti namístě hledět jako na pozemek, který byl prokazatelně již v roce 1953, tedy před jeho přechodem (převodem) na stát, pozemkem zastavěným, tedy pozemkem, na kterém nebylo možno provozovat zemědělskou činnost.

24. Pakliže proto žalovaný setrvává na ocenění předmětného restitučního nároku prizmatem závěru, že přinejmenším ve vztahu k pozemku parc. č. PK [číslo] jde o zemědělský pozemek, zjevně nedůvodně setrvává na nesprávné ocenění předmětného restitučního nároku žalobců, a to i poté, co jej žalobce v roce 2023 přípisem vyzval k jeho přecenění, respektive i poté, co žalobci podali v roce 2024 předmětnou žalobu.

25. Současně soud učinil skutkový závěr, že – oproti tvrzení žalovaného – náhradní pozemek parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] není funkčně propojen s pozemky parc. č. st. [číslo], jejichž vlastník pan [jméno FO] existenci funkčního propojení svým prohlášením vyloučil, což považuje soud s přihlédnutím k rozhodným okolnostem věci za zcela postačující.

IV. Právní hodnocení věci

26. Z výše zaznamenaných důvodů považuje soud za zjevné, že žalovaným evidovaný restituční nárok v celkové výši 474 827,10 Kč je evidován – na úrok žalobců – ve zcela nesprávné výši, pakliže je zjevné, že samotný pozemek parc. č. PK [číslo] o výměře 18 369 m je namístě ocenit podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. částkou 1 836 900 Kč.

27. Za této situace bylo z hlediska právního hodnocení věci namístě dále zodpovědět otázku, zda je v postupu žalovaného možno (nutno) spatřovat liknavost a svévoli.

28. Žalovanému je možno přitakat potud, že v posuzované věci byly mezi lety 2015 a 2023 oprávněné osoby vskutku nečinné, z dále uvedených důvodů však podepsaný soud neshledal důvod dovozovat z této skutečnosti žalobcům nepříznivé důsledky.

29. Pakliže totiž z výše pojednaných důvodů musí být žalovanému nejpozději od roku 2023 zřejmé, že předmětný restituční nárok eviduje v nesprávné výši (čímž podle ustálené judikatury postupuje v rozporu s právem), může se podle mínění soudu– prizmatem kritéria liknavosti a svévole – jen stěží o zhruba dva roky později úspěšně bránit tvrzením, že oprávněné osoby byly v minulosti po delší dobu „nečinné“ (taková námitka přitom může být hypoteticky úspěšná toliko optikou námitky promlčení – viz níže). Soudu proto za situace, kdy žalovaný i v průběhu řízení nadále trvá na stanovisku, že předmětný restituční nárok je evidován ve správné výši (a tudíž již byl v zásadě bezezbytku vypořádán), nezbylo než hodnotit jeho přístup jako liknavý a svévolný, neboť tento postup ve svém důsledku znemožňuje žalobcům domoci se uspokojení svého restitučního nároku v plném rozsahu jinak než soudní cestou, neboť je zjevné, že by žalovaný žalobcům – z hlediska dosavadního postoje žalovaného zcela logicky koherentně – nadále neumožnil účastnit se veřejné nabídky na vydání náhradních pozemků.

30. Jelikož tedy shledal soud žalobu důvodnou v tom smyslu, že žalovaný eviduje restituční nárok žalobců v nesprávné výši, a tím jim znemožňuje jeho úplné uspokojení, musel se dále zabývat žalovaným v průběhu řízení vznesenou námitkou promlčení.

31. Žalovaný na podporu důvodnosti své námitky mj. odkázal na závěry přijaté Krajským soudem v [adresa] v rozsudku ze dne [datum] č. j. [spisová značka], ve kterém krajský soud v obdobné věci shledal námitku promlčení důvodnou. Podepsaný soud se nicméně s tam přijatými závěry neztotožňuje, neboť má za to, že krajský soud „mechanicky“ aplikoval obecnou občanskoprávní normu (zakotvující obecnou tříletou promlčecí dobu či lhůtu), aniž by přihlédl ke specifikům restitučních věcí. Odkázal-li přitom krajský soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], je na tomto místě nutno zdůraznit, že dovolací soud spojil možné promlčení toliko s poskytnutím peněžité náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě (resp. jejich přecenění), žalobci se nicméně dovolávají nikoliv přecenění (ve smyslu odpovídající tržní hodnotě či alespoň přiměřené hodnotě), nýbrž jen a pouze správného evidování výše jejich restitučního nároku; nárok na poskytnutí náhrady (finanční či ve formě náhradního pozemku) ve správné výši přitom podle Ústavního soudu žalobcům plyne přímo ze zákona s účinky ex tunc (čímž neotvírají již jednou vypořádaný restituční nárok) – viz Ústavním soudem opakovaně zdůrazňovaný fakt, že ocenění restitučního nároku žalovaným (či jeho právním předchůdcem) je pouze jeho administrativním úkonem, v jehož rámci neprobíhá žádné správní řízení, přičemž o výši nároku není ani vydáváno žádné správní rozhodnutí. Ve vztahu k odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1688/09 pak postačí uvést, že podle názoru podepsaného krajský soud závěry tohoto nálezu poněkud desinterpretoval, když přehlédl, že jeho smyslem je pravý opak dovozovaných závěrů. Jde-li konečně o krajský soudem odkazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2716/11, podepsaný soud pouze připomíná, že skutkové (a právní) okolnosti tamní věci jsou odlišné od projednávané věci, nehledě na zcela omezenou precedenční sílu rozhodnutí, jež Ústavní soud nevydal ve formě nálezu. Jinak řečeno, odkazuje-li žalovaný se svou námitko promlčení primárně na závěry rozsudku Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], domnívá se podepsaný soud, že krajský soud v tomto rozsudku nepředložil natolik přesvědčivou argumentaci, jež by byla s to zpochybnit dále uvedené závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud v níže uvedených nálezech.

32. Podepsaný soud tedy považuje za rozhodující pro řešení otázky promlčení skutečnost, že v relativně nedávné době Ústavní soud ve skutkově obdobných věcech třikrát rozhodl (v různých senátech) zcela shodně v tom smyslu, že restituční nárok oprávněných osob, jenž byl v minulosti od počátku chybně oceněn, nezanikl (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2763/23, III. ÚS 3111/23 a II. ÚS 1186/24).

33. Žalovanému je namístě přisvědčit potud, že se Ústavní soud v žádném z těchto nálezů věcně nezabýval otázkou promlčení. Podepsaný soud se nicméně domnívá, že je možno přistupovat k rozhodovací činnosti Ústavního soudu jako k rozhodovací činnosti „racionálního“ ústavního aktéra. Pakliže totiž v právních věcech, jež vyústily v odkazované nálezy, žalovaný rovněž vznášel námitku promlčení, má podepsaný soud za to, že Ústavní soud tuto námitku přinejmenším implicitně (či tacitně) posoudil jako nedůvodnou, neboť v opačném případě by přijaté nálezy postrádaly potřebnou racionalitu, respektive by byly ve svém důsledku poněkud „nepraktické“.

34. Z důvodu procesní ekonomie se proto podepsaný soud – s vědomím existence odkazovaných nálezů Ústavního soudu – nezabýval otázkou, zda nárok žalobců promlčení podléhá (přičemž postačí připomenout Nejvyšším soudem konstantně uváděný závěr, že právo na přecenění hodnoty odňatých nevydaných pozemků promlčení nepodléhá), zvláště když považuje za zcela zjevné, že i případná důvodně vznesená námitka promlčení, by musela být zamítnuta s tím, že její vznesení v daném kontextu odporuje dobrým mravům, neboť její důsledek by byl v rozporu s obecným principem spravedlnosti. Není totiž možno přehlížet skutečnost, že je to právě žalovaný (a přeneseně stát), kdo navzdory výše uvedeným skutečnostem setrvale odmítá evidovat správnou výši předmětného restitučního nároku, čímž dlouhodobě (bez ohledu na míru aktivity oprávněných osob) porušuje své zákonné povinnosti. Výklad, který by vedl k závěru, že posuzovanou žalobu je namístě zamítnout z důvodu promlčení, by tak zjevně vedl k faktickému popření smyslu a účelu restitučního zákonodárství.

35. Jde-li o otázku „vydatelnosti“ předmětných náhradních pozemků, soud vyšel z předpokladu, že s výjimkou pozemku parc. č. [číslo] jde o nespornou skutečnost, že v prvním výroku rozsudku uvedené (náhradní) pozemky nejsou vyloučeny z možnosti převodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Jde-li o pozemek parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], ztotožnil se soud se stanoviskem žalobců, že námitka žalovaného, podle které je tento pozemek v dlouhodobém nájmu, a navíc je funkčně propojen se stavbou na pozemcích parc. č. st. [číslo], není důvodná. Skutkový závěr, proč není třeba přihlížet k možnému funkčnímu propojení, byl již odůvodněn výše, překážku ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. pak nemůže zakládat ani existence dlouhodobého (pro)nájmu daného pozemku. Se změnou vlastníka totiž výslovně počítá ustanovení § 2221 odst. 1 občanského zákoníku v tom smyslu, že práva a povinnosti z nájmu přejdou na nového vlastníka, existence dlouhodobého nájmu tak per se nemůže vylučovat převoditelnost tohoto pozemku.

36. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že se nezabýval přesnou výší restitučního nároku, neboť předmětem řízení je nahrazení projevu vůle, nikoliv určení výše restitučního nároku. Pro vyhovění žalobě je přitom postačující závěr, že cena náhradních pozemků je (výrazně) nižší než restituční nárok (viz výše).

37. Současně je vhodné uvést, že soud v prvním výroku tohoto rozsudku neuvedl veškerá v petitu požadovaná smluvní ujednání, ale pouze ta, jež jsou nezbytnou náležitostí dané smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]); uvedení ceny náhradních pozemků by pak ani nebylo závazné pro jiná soudní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

38. Za této situace soud žalobě vyhověl, a proto na základě přiměřeného použití ustanovení § 11a zákona o půdě nahradil vůli žalovaného převést na žalobce tzv. náhradní pozemky, tedy v prvním výroku tohoto rozsudku specifikované pozemky v katastrálních územích [adresa], [adresa], [adresa] a [adresa].

V. Stručná sumarizace

39. Jelikož soud v průběhu řízení z přístupu žalovaného vyrozuměl, že pro žalovanou stranu je v zásadě stěží akceptovatelné, aby došlo k přecenění restitučního nároku žalobců, pakliže není k dispozici spolehlivý důkaz, ze kterého nade vši pochybnost (tedy s důkazní silou, k níž není v občanském soudním řízení zpravidla možno dospět) vyplývá stavební charakter odňatých pozemků, považuje soud za vhodné zdůraznit, že považuje postup žalovaného ve svém důsledku za rozporný s povinností řádného hospodáře. Žalovanému nic nebránilo, aby přikročil k přecenění předmětného restitučního nároku na základě jednoznačných a přesvědčivých závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], čímž by nevznikly náklady tohoto řízení (notabene fakticky probíhajícího paralelně u více soudů). Posledně uvedenou skutečnost je pak třeba vnímat rovněž prizmatem shora diskutované (relativně recentní) judikatury, ve které dává Ústavní soud jasně najevo, že bude v případě věcí „typově“ odpovídajících projednávané věci striktně upřednostňovat výklad řídící se zásadou in favorem restitutionis. Podepsaný soud si proto dovoluje odcitovat z těchto nálezů, ve kterých Ústavní soud naléhavě apeluje na žalovaného, aby oprávněným osobám poskytl odpovídající náhradu a nehledal způsoby, jak jim v poskytnutí zákonem stanovené náhrady zabránit. Jakkoli tedy podepsaný soud chápe, že žalovaný toliko plní „politické zadání“, je namístě si položit otázku, zda je zvolený přístup – ve vztahu ke skupině oprávněných osob, jež se rozhodla svého nároku domáhat soudně – skutečně tím ekonomicky nejefektivnějším řešením.

40. Pouze zcela nad rozhodný rámec podepsaný soud dodává, že se v obecné rovině plně ztotožňuje s námitkou žalovaného, že není možno restituční nároky „zvěčňovat“, je však úkolem zákonodárce, nikoliv soudu, aby se případně zabýval otázkou, za jakých okolností by některé v budoucnu uplatňované nároky skutečně bylo možno považovat za promlčené. Z výše uvedených důvodů – mj. i s přihlédnutím k principu legitimního očekávání oprávněných osob – každopádně v posuzované věci podle názoru podepsaného soudu k námitce promlčení (za žádných okolností) nelze přihlédnout, neboť zamítnutí žalob z důvodu promlčení by představovalo porušení všech shora uvedených principů, kterými je řízení o restitučním sporu zpravidla ovládáno.

VI. Náklady řízení

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobcům nárok na náhradu veškerých jimi účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1, § [právnická osoba] odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna ve výši 7 504 Kč za každý z celkem sedmi úkonů učiněných před účinností novely advokátního tarifu (v celkové výši 52 528 Kč), a odměna za celkem tři a půl úkonů právní služby učiněných po datu [datum] ve výši 16 884 Kč za jeden úkon právní služby (v celkové výši 59 094 Kč). S tím koresponduje náhrada hotových výdajů v celkové výši 6 900 Kč. Mezi účelně vynaložené náklady žalobců je dále třeba počítat náhradu prokázaných cestovních výdajů v celkové výši 7 197 Kč (za tři cesty v celkové délce 894 km automobilem [jméno FO], při deklarované spotřeba 6,2, resp. 6,4 litrů benzínu na 100 kilometrů – v podrobnostech soud plně odkazuje na přehledné vyúčtování na č. l. 229), náhradu za promeškaný čas v celkové výši 3 200 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 128 919 Kč, tedy náhrady ve výši 27 073 Kč. Oproti žalobci předloženému vyúčtování tedy soud snížil právním zástupcem žalobců vyúčtovanou odměnu advokáta, neboť dospěl k závěru, že v případě tří „vyjádření“ (ze dne [datum], [datum] a [datum]) je namístě klasifikovat tyto úkony právní služby toliko v poloviční výši. Celkem tak účelně vynaložené náklady žalobců představuje částka 155 992 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců – advokáta [právnická osoba].

42. Jelikož v řízení (v souvislosti s výslechem znalce [tituly před jménem] [jméno FO]) vznikly státu náklady ve smyslu ustanovení § 148 o. s. ř., zabýval se soud rovněž otázkou nákladů státu, přičemž dospěl k následujícímu závěru: pakliže platí, že dané řízení je podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (ve spojení s § 21a odst. 2 zákona o půdě) osvobozeno od soudních poplatků, v důsledku čehož na neúspěšného žalovaného nepřechází poplatková povinnost (srov. ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích), pak by podle mínění podepsaného soudu nedávalo smyslu ani ukládat žalovanému povinnost hradit náklady státu. Z tohoto důvodu soud o nákladech státu (ve výši 3 160 Kč) nerozhodoval, když zohlednil, že žalovaný je podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 503/2012 Sb. organizační složkou státu (ve spojitosti se znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] pak považuje soud za nutné uvést, že mu zcela uniká, proč žalovaný přistoupil k zadání předmětného znaleckého posudku, když v podstatně znalci znemožnil zabývat se jinou než ve svém důsledku toliko právní otázkou, tedy otázkou, jež zpravidla znalci vůbec nepřísluší).

43. Třetím výrokem rozsudku konečně soud rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a vedlejším účastníkem (jehož účast na daném řízení byla v mezidobí ukončena, pročež není uveden v záhlaví tohoto rozsudku, nicméně soud v souladu se závěry obsaženými v usnesení [právnická osoba] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] rozhoduje o nákladech, jež vedlejšímu účastníkovi vznikly, tímto rozsudkem). Účelně vynaložené náklady vedlejšího účastníka představuje podle mínění soudu odměna právního zástupce za jeden a půl úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení a účast na přípravném jednání) v celkové výši 11 256 Kč (kdy soud vyšel ze stejné tarifiní hodnoty jako v případě právního zastoupení žalobců), paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 600 Kč, náhrada prokázaných cestových výdajů (včetně ztráty času) v celkové výši 3 055 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 911 Kč, tedy náhrada ve výši 3 131 Kč. Celkové účelně vynaložené náklady vedlejšího účastníka tak dosahují částky 18 042 Kč.

44. Je současně namístě uvést, že nákladový výrok ve vztahu k nákladům vedlejšího účastníka [adresa], reflektuje skutečnost, že v rozsahu tzv. vedlejší intervence vzali žalobci žalobu zpět (aniž by došlo k zpětvzetí „pro chování žalovaného“), a proto má vedlejší účastník právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Jakkoli soud přihlédl k žalobci namítané skutečnosti, že ve vztahu k pozemkům, kvůli kterým vedlejší účastník přistoupil na žalované straně do řízení, vzali žalobu prakticky záhy zpět, nemohl současně ztrácet ze zřetele, že vedlejšímu účastníkovi v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady, které by jinak nevyložil, a proto by bylo v rozporu s principem spravedlnosti, pakliže by mu tyto náklady neměly být nahrazeny (soud přitom vyšel z nevyvráceného předpokladu, že vedlejší účastník přikročil k právnímu zastoupení advokátem právě v souvislosti s tímto řízením, tedy že nejde o tzv. paušálního klienta tohoto advokáta).

Poučení