10 Co 431/2023 - 152

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] o 174 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 9. 2023, č. j. 34 C 141/2022-118 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 174 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 16. 1. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 152 720,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 174 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z uvedené částky od 16. 1. 2022 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu se odvolal žalobce z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Soud pochybil zejména tím, že zkoumal skutečnou vůli účastníků dohody o zrušení pracovního poměru a výkladem projevu vůle změnil smysl jinak jasného právního jednání. Soud prvního stupně dospěl k závěru o skutečné vůli účastníků dvoustranného právního jednání pouze na základě provedených důkazů navržených žalovanou, a aniž by provedl účastnický výslech žalobce, který byl nadto navržen a zcela nekriticky převzal tvrzení žalované a dle názoru žalobce hodnotil provedené důkazy jednostranně v neprospěch žalobce. Poukázal na znění ustanovení článku 2 Dohody, uzavřené účastníky řízení dne 27. 10. 2021, a to dohody o rozvázání pracovního poměru, na základě které tento skončil dne 31. 12. 2021 s tím, že v citovaném článku dohody je zcela srozumitelně, nezaměnitelně a jednoznačně konstituován závazek žalované k zaplacení mimořádné odměny ve výši 174 000 Kč ve prospěch žalobce. Mezi účastníky je nesporné, že mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč nebyla žalobci zaplacena. Spor však o tom, zda má být článek 2 a 3 Dohody vyložen jako závazek k vyplacení mimořádné odměny nebo odstupného. Žalovaná se brání tím, že vůle účastníků nesměřovala ke sjednání závazku vyplatit mimořádnou odměnu, ale k závazku vyplatit odstupné. V Dohodě je však jednoznačně konstituován závazek žalované k vyplacení mimořádné odměny a dokonce je zde též uveden důvod, pro který má tato odměna být žalobci vyplacena. Obsah dohody týkající se mimořádné odměny je však zcela jednoznačný, nezaměnitelný, srozumitelný, a to za použití výkladu jazykového, logického i systematického. Žalobce v době jejího uzavírání nevěděl, že má zákonný nárok na odstupné, až na Úřadu práce se dozvěděl, že má vedle nároku na zaplacení mimořádné odměny též nárok na odstupné. Na základě intervence úřadu práce, který postupoval sám a z úřední povinnosti bez jakékoliv účasti žalobce, došlo ze strany žalované k vyplacení odstupného. Žalovaná však následně začala tvrdit, že vyplacením odstupného splnila též svoje smluvní povinnosti z předmětné dohody, neboť neměla vůli plnit cokoliv nad rámec sjednané částky ve výši 174 000 Kč. Žalobce s postojem žalované nesouhlasil a trval na splnění smluvního závazku žalované spočívající v zaplacení mimořádné odměny. S ohledem na skutečnost, že žalovaná se v řízení bránila tím, že neměla vůli zaplatit žalobci mimořádnou odměnu, ale toliko odstupné, na které měl žalobce nárok podle § 67 zákoníku práce, přistoupil soud prvního stupně ke zjišťování skutečné vůle účastníků, přičemž dospěl k závěru, že skutečnou vůlí účastníků bylo sjednat v dohodě závazek k vyplacení odstupného a nikoliv mimořádné odměny. Žalobce se závěrem soudu prvního stupně nesouhlasí, byť v odůvodnění napadeného rozsudku přináší odbornou právní analýzu institutu výkladu projevu vůle v soukromoprávních vztazích s akcentem na jeho specifika v pracovním právu a tím ospravedlňuje svůj postup. V oblasti pracovního práva platí tři základní interpretační pravidla, soud prvního stupně však zachytil první dvě, což ovlivnilo nesprávnost napadeného rozhodnutí.

3. Žalobce souhlasí s poukazem soudu prvního stupně na ust. § 555 odst. 1 a § 556 o. z., a rovněž i s odkazem na ust. § 18 zákoníku práce. Žalobce se ztotožňuje se soudem prvního stupně i v tom, že toto výkladové pravidlo bude použito podpůrně jen v případě, kdy se nejasnost ohledně obsahu projevené vůle nepodaří odstranit právě podle pravidla prvního, kterým je skutečná vůle jednajících. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu však konstituuje ještě třetí pravidlo, které soud zcela opomenul, když dle tohoto se zakazuje pomocí výkladu projevu vůle„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel, popřípadě jiný subjekt v pracovněprávním vztahu neměl nebo kterou sice dokonce měl, ale neprojevil ji (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, či ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021). V pracovněprávních vztazích se soud musí při výkladu právních jednání uvedenými pravidly řídit, a to posuzovat obsah právního jednání dle úmyslu jednajících stran, v pochybnostech použít výklad příznivější pro zaměstnance a dále platí zákaz nahrazovat nebo doplňovat neprojevenou vůli, a tím měnit smysl právního jednání. Právě aplikaci třetí zásady soud prvního stupně zcela opomněl a jedině tak si lze vysvětlit, že dospěl k závěrům jím prezentovaným v odůvodnění napadeného rozsudku. Žalobce zdůraznil, že všichni účastníci předmětné Dohody ustanovení, jímž byl sjednán nárok žalobce na zaplacení mimořádně odměny, rozuměli a rozhodně nepřipouštěl různý výklad a objektivně nevzbuzuje žádné pochybnosti. Institut mimořádné odměny je každému jasný, což potvrdila i svědkyně [příjmení], která dohodu vypracovala a která uvedla, že institutu mimořádné odměny rozumí, avšak s tím, že skutečná její vůle, tj. vůle zaměstnavatele – žalované, bylo ujednat odstupné. Žalobce zdůraznil, že právě třetí zásada představuje jakýsi korektiv prvních dvou interpretačních zásad, který platí v pracovněprávních vztazích přesně z toho důvodu, aby nedocházelo k deformaci jasných právních jednání v neprospěch jedné strany (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, či usnesení ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2566/2022). K obdobným závěrům dospěla i komentářová literatura ve vztahu k otázce výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích a lze tak jednoznačně z odborných závěrů dovodit, že k výkladu projevu vůle je třeba přistoupit pouze tehdy, není-li projevená vůle sama o sobě jednoznačná. [anonymizováno]. [příjmení] výslovně poukazuje na konkrétní dopady výše popsaného třetího pravidla, když v pracovněprávních vztazích se totiž zakazuje nahrazovat či měnit smysl jinak jasného právního jednání. Oba tyto instituty (mimořádná odměna a odstupné) jsou jasně definované a nezaměnitelné instituty pracovního práva, o jejichž výkladu nemohou panovat žádné pochybnosti.

4. Žalobce znovu namítl, že soud prvního stupně dospěl k závěru o skutečné vůli účastníků dvoustranného právního jednání jednak pouze na základě provedených důkazů navržených žalovanou, a jednak soud při zjišťování skutečné vůle účastníků pochybil, když postupoval tak, jakoby vykládal jednostranné právní jednání a za tím účelem vyslechl výhradně svědkyni [příjmení] [příjmení], autorku Dohody. Jak ovšem soud zjišťoval úmysl žalobce, to mu není známo. Žalobce svůj účastnický výslech navrhl, soud prvního stupně jej však neprovedl, aniž by o jeho neprovedení jakkoliv rozhodl a dokonce svůj postup nevysvětlil ani v odůvodnění napadeného rozsudku v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Tímto soud prvního stupně zatížil řízení vadou a založil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř.

5. Žalobce uvedl, že mu ze strany žalované byla dána nabídka na ukončení pracovního poměru dohodou a v této souvislosti mu bylo nabídnuto, že pokud ji uzavře, bude mu vyplacena mimořádná odměna za zaškolování zaměstnance. Druhou možností bylo ukončení pracovního poměru výpovědí, která by však musela být projednána odbory a žalobce by nestihl termín do konce roku 2021. Není pak pravda, že žalovaná neměla důvod motivovat žalobce k uzavření dohody, jak soud prvního stupně uvádí. Žalobce akceptoval uzavření dohody, do které chtěl nechat doplnit, že důvodem ukončení pracovního poměru byla organizační změna na straně žalované, což odpovídalo skutečnosti. Žalobce v žádném případě nepožadoval jakékoliv jiné změny dohody. Byla mu nabídnuta dohoda obsahující závazek zaplatit mimořádnou odměnu, kterou akceptoval, a oba účastníci svobodně projevili vůli k jejímu uzavření. Pokud měla žalovaná vůli plnit prostřednictvím odměny též svoje zákonné povinnosti dle § 67 zákoníku práce, měla potom tuto vůli do dohody výslovně zahrnout. Žalobce zdůraznil, že za zásadní považuje argumentaci spočívající v tom, že soud prvního stupně se neměl pouštět do zjišťování společného úmyslu jednajících stran a na základě toho následně měnit smysl jinak jasného právního jednání. Žalobce rovněž vytkl soudu prvního stupně nekritický způsob převzetí skutkové verze okolností týkajících se uzavření dohody dle tvrzení žalované a svůj nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně podrobně odůvodnil pod bodem II. písm. iii) odůvodnění odvolání.

6. Žalobce zdůraznil, že mu bylo výslovně nabídnuto, že pokud uzavře dohodu, bude mu vyplacena mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč, přičemž o odstupném nepadla žádná zmínka. Žalobce tedy projevil vůli k uzavření dohody s tím, že očekával zaplacení mimořádné odměny ve výši 174 000 Kč s tím, že skutečně nepředpokládal, že mu bude vyplaceno odstupné, když ani nevěděl, že má na odstupné ze zákona nárok. O nároku na odstupné byl upozorněn až ze strany Úřadu práce. Současně připomíná, že uzavřením dohody neměl v žádném případě vůli čehokoliv se vzdát, a pokud vůlí žalované bylo zaplatit žalobci toliko odstupné, měla obsah dohody formulovat jinak. Jedná-li se v daném případě o dvoustranné právní jednání, nemůže být rozhodující vůle pouze jedné strany, a to zaměstnavatele. Nelze zjišťovat vůli zaměstnance z pouhé interní e-mailové komunikace zaměstnavatele, jak učinil soud prvního stupně a navíc vycházeje z výpovědi [příjmení] [příjmení], které má na výsledku této věci eminentní osobní zájem, neboť sama uvedla, že pochybila v rámci přípravy dohody a může se obávat v případě neúspěchu určitého postihu ze strany zaměstnavatele. Podstatné je, že mezi účastníky byla platně uzavřena dohoda, ve které byl jednoznačně a platně sjednán závazek k zaplacení mimořádné odměny, která žalobci však uhrazena nebyla. Z těchto důvodu žalobce navrhl, aby odvolací soud zopakoval důkaz dohodou, neboť z ní je namístě dojít k jinému skutkovému závěru o jasnosti projevu vůle a k tomu, že žalobce ani žalovaná neprojevili v dohodě vůli k plnění odstupného a napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalované uloží povinnost zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaná při ústním odvolacím jednání navrhla potvrzení napadeného rozsudku se shodnou argumentací jí uplatněnou v průběhu nalézacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, v intencích ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalobce a stanovisku žalované, a poté, co zopakoval k důkazu Dohodu uzavřenou mezi účastníky řízení dne 27. 10. 2021, jíž byl ukončen pracovní poměr žalobce u žalované a sjednán závazek žalované vůči žalobci zaplatit mu mimořádnou odměnu ve výši 174 000 Kč a doplnil dokazování o účastnický výslech žalobce navržený jím před soudem prvního stupně k prokázání okolností předcházejících uzavření předmětné dohody, mimo jiné k jeho pracovní náplni, k zaškolování nového zaměstnance v souvislosti se sloučením dvou pracovních pozic do jedné (soud prvního stupně žalobce účastnicky nevyslechl, aniž o tomto důkazním návrhu rozhodl a aniž jeho neprovedení odůvodnil v napadeném rozsudku), dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

9. Soud prvního stupně zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že skutečný úmysl smluvních stran projevený v předmětné dohodě o skončení pracovního poměru byl sporný, a proto podléhá výkladu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak proto, že sám závěr o jednoznačnosti určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (body 42. až 46. odůvodnění). Soud prvního stupně uzavřel, že není podstatné, co žalobce věděl o svém právu na odstupné či mimořádnou odměnu, naopak podstatné je, zda si strany chtěly ujednat povinnost žalované zaplatit žalobci čtyřnásobek jeho průměrného výdělku jen jednou nebo dvakrát, tedy jinak řečeno, zda si strany chtěly sjednat, aby žalovaná zaplatila žalobci jedenkrát 174 000 Kč nebo dvakrát 174 000 Kč. Je přitom vyloučeno, aby žalobce v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru počítal s druhou variantou. Kdyby v tomto řízení o skutečné vůli účastníků nebylo zjištěno nic jiného, bylo by třeba mít za to, že si strany sjednaly povinnost žalované zaplatit žalobci mimořádnou odměnu za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracoviště, včetně zapracování nového zaměstnance. Žalobce proto stran skutečné vůle účastníků nic prokazovat nemusel. Tvrdila-li žalovaná, že ujednání o mimořádné odměně mělo zastřít žalobcův nárok na odstupné podle ust. § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ve spojení s kolektivní smlouvou závaznou pro žalovanou ve výši jednou 174 000 Kč, byla povinna toto tvrzení prokázat, přičemž jak vyplynulo z provedeného dokazování, této své procesní povinnosti dostála. V dokazování přitom šlo o zjištění skutečného úmyslu stran, o žádné nahrazování, doplňování či měnění smyslu jinak jasného právního jednání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tak žalobce měl nárok na zaplacení částky 174 000 Kč jen jednou z titulu odstupného dle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce ve spojení s kolektivní smlouvou závaznou pro žalovanou. Tuto částku žalovaná zaplatila v lednu 2022 se mzdou za prosinec 2021, a proto její dluh vůči žalobci dle § 1918 odst. 1 o. z. ve spojení s § 4 zákoníku práce zanikl splněním přede dnem, od něhož žalobce požaduje zaplacení zákonného úroku z prodlení, tudíž se žalovaná neocitla v prodlení se splněním dluhu a žalobci právo na zaplacení ani zákonného úroku z prodlení nevzniklo (body 48. až 50. odůvodnění).

10. Z Dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 27. 10. 2021, uzavřené mezi žalovanou v pozici zaměstnavatele a žalobcem v pozici zaměstnance, odvolací soud zjistil, že tito účastníci se dohodli, že pracovní poměr mezi nimi uzavřený na pozici specialista vozového parku [obec] pracovní smlouvou s platností od 1. 1. 2001 končí dnem 31. 12. 2021 z organizačních důvodů – reorganizace pracovních pozic na pracovišti. Dále se dohodli, že k výplatě mzdy za měsíc prosinec 2021 bude zaměstnanci vyplacena mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč brutto, a to za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic na pracovišti, včetně zapracování nového zaměstnance. Dále se dohodli, že zaměstnavatel zaměstnanci vyplatí mzdu za měsíc prosinec 2021 a mimořádnou odměnu dle článku 2 dohody po skončení pracovního poměru v řádném výplatním termínu zaměstnavatele. Vyjma zde uvedených finančních nároků nemá zaměstnavatel vůči zaměstnanci žádné další závazky a zaměstnanec nebude po zaměstnavateli ničeho dalšího požadovat a nárokovat. Zaměstnanec prohlásil, že nemá vůči zaměstnavateli žádné další pohledávky ani závazky, což zaměstnavatel potvrdil (článek 1 až 4 dohody).

11. Z účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že se na konci roku 2020 dozvěděl, že žalovaná bude rušit některé pozice včetně jeho pozice a pozice kolegy [anonymizováno]. V roce 2021 ve spolupráci s panem [příjmení] započali shánět náhradu a od září roku 2021 se měl žalobce s kolegou [anonymizováno] podílet na zácviku nového pracovníka. V září po návratu z dovolené byl žalobce na jednání u svědkyně [příjmení] společně s panem [příjmení] a jednali o tom, zda pracovní poměr bude ukončen dohodou či výpovědí. Žádný závěr přijat nebyl, a pak se konala další schůzka, na které svědkyně [příjmení] žalobci naznačila, že za zácvik nového pracovníka dostane mimořádnou odměnu, což žalobce akceptoval, protože u žalované pracoval dvacet let. Dne 26. 10. žalobci přišla Dohoda o rozvázání pracovního poměru mailem, ve které bylo uvedeno, že je žalobci přiznána odměna ve výši 174 000 Kč a kterou podepsal. V lednu pak byl na Úřadu práce, předložil doklady o skončení pracovního poměru a zaměstnankyně úřadu mu řekla, že má nárok na odstupné, s tím, že bude kontaktovat bývalého zaměstnavatele. Jako důvod skončení pracovního poměru v dohodě byla uvedena reorganizace, přičemž jej uvedla do dohody sama žalovaná. Na jednání s žalovanou žalobce zmínil, že by v dohodě měl být důvod skončení pracovního poměru uveden, a to reorganizace. Žalobce věc chápal tak, že s ním byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru z důvodu reorganizace, žalovanou mu byla přiznána odměna a na úřadu se dozvěděl, že má zákonný nárok na odstupné. Při jednáních žalovaná o odstupném nevěděla, stejně jako žalobce, neboť nikdy za takových okolností pracovní poměr neukončoval a o kolektivní smlouvě povědomí měl, avšak pouze rámcově. Žalobce potvrdil, že byl odborářem a z tohoto členství měl nějaké benefity. Skutečnost, že by jeho výpověď musela být projednána odbory, se žalobce dozvěděl až na úřadu práce. K výši navržené mimořádné odměny se žalobce nevyjadřoval.

12. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně nesdílí, neboť prostor pro výklad projevu vůle dle jeho názoru není dán. Dohodou o skončení pracovního poměru ze dne 27. 10. 2021 bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že se účastníci tohoto řízení dohodli na skončení pracovního poměru žalobce z organizačních důvodů – reorganizace pracovních pozic na pracovišti, a to ke dni 31. 12. 2021, dále se dohodli, že ve výplatě mzdy za měsíc prosince 2021 bude žalobci vyplacena žalovanou mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč brutto, a to za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic pracoviště, včetně zapracování nového zaměstnance, a rovněž se dohodli, že tato odměna bude vyplacena žalobci po skončení pracovního poměru v řádném výplatním termínu žalované s tím, že vyjma zde uvedených finančních nároků nemá zaměstnavatel vůči zaměstnanci, tedy žalovaná vůči žalobci žádné další závazky a zaměstnanec, tj. žalobce, nebude po zaměstnavateli ničeho dalšího požadovat a nárokovat. Žalobce v pozici zaměstnance prohlásil, že nemá vůči zaměstnavateli, tj. žalované, žádné další pohledávky ani závazky, což žalovaná potvrdila.

13. Odvolací soud shledal námitky žalobce důvodnými a souhlasí s ním v tom, že ujednání v předmětné dohodě o skončení pracovního poměru žalobce u žalované nepřipouští výklad. Podstatou věci bylo posouzení obsahu ujednání v Dohodě o závazku žalované k vyplacení mimořádné odměny žalobci. Odvolací soud je názoru, že při koncipování závazku žalované vyplatit žalobci mimořádnou odměnu byl použit výraz, který je jasný, jednoznačný, zcela srozumitelný, a pokud soud prvního stupně prováděl k výkladu projevu vůle účastníků dokazování, pak zcela nadbytečně a ve svém důsledku s nepřípustným výsledkem spočívajícím v záměně zcela jasného projevu vůle obou smluvních stran, tj. účastníků tohoto řízení. Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou žalobce správně poukazuje, zastává zcela logický názor, že k výkladu projevu vůle je třeba přistoupit pouze tehdy, pokud vůle není projevena jednoznačně a jasně. Výkladem projevu vůle není však dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle však nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Žalobce svojí účastnickou výpovědí prokázal tvrzení o okolnostech a průběhu sjednávání předmětné dohody o rozvázání pracovního poměru, v jejímž rámci byla mimo jiné dojednána mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč hrubého, přičemž o jeho věrohodnosti nemá soud důvod jakkoliv pochybovat, a tudíž i skutečnost, kterou ani žalovaná nezpochybňovala, že dohoda, o níž odvíjí žalovaný nárok, byla sjednána v tom znění, ve kterém ji žalobce dne 27. 10. 2021 podepsal. Pokud žalovaná, potažmo soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku argumentuje tím, že obsahem předmětné dohody je i ujednání o tom, že vůči sobě účastníci nemají žádné další závazky a že žalobce nebude po žalované ničeho dalšího požadovat a nárokovat, pak toto ujednání nijak nekoliduje s tím, že žalobci vznikl zákonný nárok na odstupné s ohledem na organizační důvod, který je navíc v dohodě uvedený, a žalobce jej ani vůči žalované neuplatnil, naopak vyšlo najevo, že žalovaná k podnětu úřadu práce k výplatě odstupného přistoupila z vlastní iniciativy. Je třeba zdůraznit, že dohodu vypracovala žalovaná v pozici zaměstnavatele, tedy jako subjekt v silnějším postavení, že mimořádnou odměnu ve výši 174 000 Kč hrubého specifikovala důvodem„ za spolupráci a podílení se na reorganizaci pracovních pozic pracoviště, včetně zapracování nového zaměstnance“. Projevená vůle žalované je jasná a nebudí jakoukoliv pochybnost vedoucí k výkladu projevu vůle dle interpretačních pravidel. Námitky žalované, že nikdy žádnou mimořádnou odměnu a ještě navíc ve výši odpovídající odstupnému žádnému zaměstnanci nevyplatila, není pro danou věc relevantní, a ani nebyly předmětem dokazování. Stejně tak výpovědi slyšených svědků, z nichž soud prvního stupně vycházel při formování, resp. změny jasně a srozumitelně projevené vůle žalované. Jinými slovy je nepřípustné, aby provedeným dokazováním byla doplňována či nahrazena vůle účastníka, která vůbec projevena nebyla. V dohodě o rozvázání pracovního poměru zakládající nárok žalobce na vyplacení mimořádné odměny žalovanou není zaznamenán jakýkoliv projev vůle k vyplacení odstupného namísto mimořádné odměny.

14. Nad rámec přijatého závěru odvolací soud uvádí, že i kdyby bylo pro výklad projevu vůle místo, pak nelze pominout ust. § 18 zákoníku práce, dle kterého je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nepříznivější. Nezbývá tak než uzavřít, že účastníky sjednanou dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 27. 10. 2021 vznikl platný závazkový vztah, na základě kterého vznikla žalované povinnost zaplatit žalobci mimořádnou odměnu ve výši 174 000 Kč hrubého, a to bez ohledu na skutečnost, že následně žalobci vyplatila ve stejné výši částku z titulu odstupného jako zákonný nárok.

15. Odvolací soud proto výrok I. napadeného rozsudku dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 174 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 174 000 Kč počínaje 16. 1. 2022 do zaplacení, neboť se žalovaná s plněním této povinnosti ocitla v prodlení v návaznosti na zaslanou výzvu ze dne 3. 2. 2022 podanou k poštovní přepravě dne 7. 2. 2022 s poskytnutou sedmidenní lhůtou od doručení výzvy (ust. § 1970 o. z., a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Žalovaná je povinna k plnění v obvyklé třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., počínaje právní mocí tohoto rozsudku (výrok I.).

16. Výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř., když žalobce se svým nárokem zcela uspěl. Náleží mu proto jak náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím, a to v celkové výši 152 220,60 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce rovněž v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní moci tohoto rozsudku (ust. § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění). Žalobcem vyúčtované náklady řízení před soudem nalézacím odvolací soud s odkazem na podání žalobce ze dne 12. 9. 2023 shledal účelně vynaloženými, a tudíž v souladu s tímto vyúčtováním žalobci přiznal odměnu v celkové výši 92 690 Kč (za 11,5 úkonů po 8 060 Kč), režijní paušál ve výši 3 450 Kč, 21 % DPH ze součtu uvedených částek ve výši 20 189,40 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 6 960 Kč, tj. 123 289,40 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb. a § 137 odst. 3 o. s. ř.). Za odvolací řízení žalobci náleží odměna za dva úkony právní služby (odvolání a účast u ústního jednání), tj. 16 120 Kč, režijní paušál ve výši 600 Kč, 21 % DPH ve výši 3 511,20 Kč a náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 8 700 Kč, tj. celkem 28 931,20 Kč.

Poučení