10 Co 436/2025 - 242

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci ž alobců: [Anonymizováno] [Anonymizováno] c) [Anonymizováno] d) [Anonymizováno] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] o určení vlastnického práva k nemovité věci takto:

Výrok

o odvolání účastníků řízení proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 10. 6. 2025, č. j. 8 C 21/2024-185

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. se mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 172 502,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem částku 35 201,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky části pozemku p. č. [Jméno žalobce A], označených [Anonymizováno], kdy žalobce a) [Anonymizováno] je výlučným vlastníkem p. č. [Anonymizováno], b) [Anonymizováno] a c) [Anonymizováno] jsou spoluvlastníky podílu o velikosti v rámci SJM pozemku p. č. [Anonymizováno] žalobkyně c) [Anonymizováno] je výlučným vlastníkem podílu o velikosti 1/6 pozemku p. č. [Anonymizováno] a žalobkyně d) [Anonymizováno] je spoluvlastníkem podílu o velikosti 1/6 pozemku p. č. [Anonymizováno] (výrok I.) a žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 82 826,33 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.)[Anonymizováno]

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali všichni žalobci a)-d), do obou jeho výroků a žalovaní č. 1-2 do nákladového výroku II.

3. Žalobci nesouhlasili se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, namítli jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatečné odůvodnění, nesprávné právní posouzení věci, nesprávný procesní postup s tím, že v souhrnu je napadený rozsudek překvapivý a tedy nezákonný. Soud prvního stupně neuvádí žádné své úvahy ohledně správnosti závěrů argumentace účastníků řízení ani případné přiléhavosti citované judikatury Nejvyššího soudu na danou věc, své úvahy a svůj právní závěr omezil pouze do bodu 50. napadeného rozhodnutí. Soud prvního stupně nevysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že se jedná o výprosu, mezi kým měla být smlouva o výprose uzavřena, resp. ze strany koho měla být tato udělena a k jakému okamžiku. Soud prvního stupně pod bodem 49. odůvodnění cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3750/2023, z něhož pravděpodobně závěr o výprose převzal, avšak neuvádí, z jakého důvodu toto usnesení NS považuje za přiléhavé, když se jedná o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, a nikoliv práva vlastnického. Žalobci považují uvedený závěr soudu za nesprávný a zcela neodůvodněný, a sice spočívající, že žalobci užívali část předmětného pozemku na základě výprosy a usilují tak proměnit v trvalé právo to, co jim bylo povoleno jen výprosou, v důsledku čehož nebyly splněny podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení. Okolnosti svědčící o možnosti posoudit užívání předmětných částí pozemku žalobce jakožto výprosu nevyplývají z žádných provedených důkazů. Pokud by soud prvního stupně takový závěr snad dovozoval na základě řízení před MNV Manětín v letech [Anonymizováno], které bylo zahájeno na popud Ing. Krause (otce žalobce a)), který se domáhal toho, aby pan Urban (právní předchůdce žalovaných) přesunul jím nově vystavěný plot na pozemku parc. č. [Anonymizováno] zpět do původního místa, kdy [Anonymizováno] označil předmětnou část pozemku za cestu veřejnou, jež je ve vlastnictví MNV, kterou mohou užívat obě strany sporu, tak žalobci s takovým závěrem nesouhlasí. Z uvedeného dokumentu lze skutečně dovodit, že předmětný pozemek si po určitou dobu přivlastnil socialistický režim, který jej označoval za pozemek ve vlastnictví [Anonymizováno], mající sloužit jako veřejná cesta, je však otázkou, jakým způsobem dospěl k uvedenému závěru, kdy praktiky socialistického režimu ve vztahu k soukromoprávnímu vlastnictví jsou obecně známé. Ze žalobci předložených důkazů vyplývá, že předmětný pozemek byl ve vlastnictví [Jméno zemřelé], který zemřel již v roce [Anonymizováno], a od roku [Anonymizováno] byl jmenovaný zapsán na základě pozemkových knih v katastru nemovitostí jako jediný vlastník pozemku parc. č[Anonymizováno], kdy z doloženého výpisu LV současně souvisejících listin se navíc dotýká pouze žalobce a), resp. jeho právních předchůdců a jím užívané části předmětného pozemku, nikoliv žalobců b)-d) a jimi užívané části předmětného pozemku. Soud je povinen přezkoumávat naplnění či případné nenaplnění veškerých předpokladů mimořádného vydržení samostatně ve vztahu k jednotlivým žalobcům a jimi užívaných a držených částí předmětného pozemku. Soud prvního stupně se však zabýval pouze skutkovými okolnostmi a dokazováním pouze ve vztahu k žalobci a) a jím užívané a držené části předmětného pozemku.

4. Minimálně od roku [Anonymizováno] žalobci a jejich právní předchůdci drželi nemovitosti, které neměli žádného žijícího vlastníka, kterému by mohli působit jakoukoli újmu. Chopení se držby i její výkon, který žalobci v řízení prokazují, spadá právě do rozmezí let [Anonymizováno]. I kdyby snad v době socialistického režimu právní předchůdci žalobci užívali pozemek na základě výprosy, což neuznávají a z prokazování ani ze žalobcům známých skutečností to nikterak nevyplývá, nejméně od roku [Anonymizováno] byl předmětný pozemek považován bezesporu za vlastnictví již nežijícího pan [Jméno zemřelé] a žalobci se tak chopili držby pozemku, jehož vlastník nebyl znám. V tomto období předmětný pozemek nebyl užíván žádnými jinými osobami za účelem vstupu obsluhy čerpadla studny z důvodu umožní napájení přilehlého lékařského domu vodou a nelze tudíž hovořit o žádné veřejné cestě. Seznání užívání předmětných částí pozemků na základě výprosy v uvedené době dle žalobců není logicky možné, jelikož ačkoliv lze výprosu ze strany vlastníka předmětné věci udělit mlčky, zcela jistě ji však nelze udělit ze strany zemřelého člověka. Ke vzniku smlouvy o výprose je nutná vůle půjčitele přenechat druhému určitou věc bez sjednaného účelu, shoda stran na obsahu smlouvy a skutečné přenechání věci druhé straně. Závěr soudu prvního stupně o užívání předmětných částí pozemku žalobci na základě výprosy je tak zcela lichý, nepodložený a neodůvodněný.

5. Žalobci vždy měli a dosud mají za to, že svou držbou oni ani jejich právní předchůdci, jak při uchopení se držby, tak v průběhu její výkonu, nemohli zcela objektivně způsobit újmu žádné třetí osobě. Žalobci se v držbu a ani jejich právní předchůdci nevetřeli svémocně, nevloudili se v ní potajmu či lstí, ani neusilovali proměnit v trvalé to, co by bylo snad povoleno je výprosou. I soud prvního stupně ve svém závěru uvádí, že žalobci a jejich právní předchůdci byli přesvědčeni, že užíváním části sporného pozemku nepůsobí nikomu újmu. Žalobci i jejich právní předchůdci samozřejmě během vydržecí doby věděli, že jde o pozemek ve vlastnictví jiné osoby, zemřelého pana [Jméno zemřelé], jehož dědicové nebyli známí, to však nedovozuje jejich nepoctivý úmysl, neboť byli přesvědčení, že jejich jednáním není nikomu způsobována újma. Dle veškerých ověřitelných dostupných zdrojů byl vlastníkem předmětného pozemku v inkriminované době vždy pan [Jméno žalobce F] a z dostupných zdrojů ani ze zdrojů z rodinných archivů, mající žalobci k dispozici, nelze dohledat, že by se vlastnické právo k předmětnému pozemku do doby započetí dodatečného projednání dědictví jakkoliv změnilo. Z listu vlastnictví č. [Anonymizováno] ke dni [Anonymizováno] je zřejmé, že vlastnictví pro [Jméno zemřelé] bylo zapsáno na základě pozemkových knih v řízení vedeném v roce [Anonymizováno], přičemž údaje o [Jméno zemřelé] nebyly známé a ani o jeho právních nástupcích. Žalobci tudíž drželi předmětné části pozemku jako své vlastní, předmětné části pozemku užívali, opečovávali a obhospodařovali výlučně oni, což také prokázali. Nikdo jiný si tyto části pozemku nenárokoval a nedomáhal se jakékoliv náhrady za jejich užívání žalobci a tito byli v přesvědčení, že nikomu svou držbou nepůsobí újmu. Je tedy zjevné, že žalobci ani jejich právní předchůdci nemohli být v nepoctivém úmyslu a takový závěr je souladu s rozsudkem NS ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021.

6. Žalobci prokázali jak potřebnou dobu držby, tak svůj nikoliv nepoctivý úmysl, ačkoliv důkazní břemeno leželo na žalovaných, stejně tak prokázali nikoliv nepoctivý úmysl svých právních předchůdců.

7. Namítaje nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, spatřují jej v jeho nepředvídatelnosti a nesplnění poučovací povinnosti (podrobně v bodu 4. písemného vyhotovení odvolání). Žalobci sám žalobě vyhověl a žalovaným uložil společnou a nerozdílnou povinnost uhradit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalovaní v rámci vyjádření k odvolání žalobců odkázali na závěry soudu prvního stupně, který shledal žalobu nedůvodnou, jelikož na základě mimořádného vydržení žalobci nemohli vlastnické právo k části pozemků vydržet. Odkázali na judikaturu k mimořádnému vydržení s konstatováním, že žalobci užívali pozemek, o němž věděli, že patří jinému. Samotné přesvědčení, že jim vlastnické právo nesvědčí, je pak jednáním nepoctivým, výprosou, z něhož se žalobci snaží učinit právo trvalé. Žalovaní považuje rozsudek soudu prvního stupně za zcela správný v meritu věci, to je v posouzení otázky mimořádného vydržení a navrhli, aby ve výroku I. byl potvrzen (ve výroku II. pak navrhli změnu). Žalovaní se vymezili vůči námitce žalobců o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Soud prvního stupně poskytl stranám dostatek prostoru, aby se k věci po skutkové i právní stránce vyjádřili. Již na prvním jednání soud prvního stupně sdělil předběžný názor spočívající v tom, že vyřešení sporu spočívá na posouzení mimořádného vydržení, u něhož postačí faktické užívání, a nikoliv nepoctivé jednání držitele, tj. držitel nesmí nikomu činit újmu, a poukázal na rozdílnost podmínek u řádného vydržení.

9. Žalovaní poukázali na tvrzení žalobců spočívající v tom, že od počátku věděli, že jim vlastnické právo nesvědčí, avšak nikomu při držbě nečinili újmu. Žalovaní naopak argumentovali tím, že samotný fakt držby není postačující, je třeba, aby držitel byl vnitřně přesvědčen o tom, že mu právo svědčí. Žalovaní s názory žalobců a jimi odkazovanou judikaturou polemizovali a upozornili na právní názor předestřený v rozhodnutí NS ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, který k otázce nepoctivosti uvádí, že pokud se držitel chopí držby, přičemž ví, že vykonává právo, které mu nenáleží, je třeba učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu a mimořádné vydržení pak nenastává. Soud prvního stupně přesvědčivě osvětlil, že se za nepoctivé jednání považuje většinou úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy i případ, pokud někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (srov. bod 50. odůvodnění napadeného rozsudku). Pokud žalobci argumentují výprosou ve znění úpravy v novém občanském zákoníku, mají za to, že musí jít o smlouvu, pak zapomínají, že v dané věci je východiskem doba konce sedmdesátých let minulého století, kdy ani výprosa nebyla legislativně zakotvena. To neznamená, že by ji neznala teorie práva, ostatně tento institut byl znám již v právu římském jako precarium (jednalo se o tzv. půjčku do odvolání). K námitce, že žalobcům výprosu neměl kdo poskytnout, neboť [Jméno žalobce F] zapsaný na LV jako neidentifikovaný vlastník zemřel již v roce [Anonymizováno], žalovaní uvedli, že projevem nepoctivosti je i to, že se někdo zmocní faktické držby pozemku, u něhož není znám vlastník, a pak se dovolává vydržení (držby práva). Judikatura zabývající se mimořádným vydržením nepopisuje všechny znaky nepoctivosti, výčet není v tomto směru uzavřený a ke každému případu je proto nutné přistupovat individuálně. Žalovaní zdůraznili, že lze vydržet krom vlastnického práva i právo věcného břemene, přičemž princip naplnění podmínek vydržení je stejný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, 22 Cdo 421/2001 o podmínkách vzniku nezávazné výprosy s tím, že uživatel nemůže takovou věc vydržet). Žalovaní v uvedeném směru odkázali také na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2660/2023-141, ze dne 31. 10. 2023. Žalobci se chopili držby části pozemku tzv. neformálně, když jim nikdo nic nenamítal a namítat nemohl, protože zapsaný vlastník [Jméno žalobce F] byl mrtev, ovšem v současné době se z této neformální faktické držby žalobci snaží vytvořit právo trvalé – právo vlastnické, tedy dovolávají se uchopení držby práva, což je nutné považovat za uchopení svémocné a činěné v nepoctivém úmyslu. Žalovaní zdůraznili, že projevem nepoctivého úmyslu je právě vědomí, že faktickému uživateli nesvědčí vlastnické právo.

10. Pro žalované je překvapivé, že se žalobci vyjadřují k odvolání žalovaných do výroku II., do kterého se sami také odvolali. Dosavadní soud stál žalované velké peníze, platili i za dosud neuznané právní porady, konzultovali se svým zástupcem koncepty podání i podání protistrany, proto v nákladech řízení požadují své prostředky zpět, přičemž jejich argumentace byla hrubě 11. Žalovaní jimi podané odvolání do nákladového výroku odůvodnili tím, že soud prvního stupně jednak nesprávně vypočetl jeden úkon právní služby dle advokátního tarifu při zastupování dvou účastníků, jednak nesprávně neuznal jako neúčelná jednání s klienty dne [Anonymizováno] s nesprávným odůvodněním, že tyto úkony patří pod převzetí a přípravu zastoupení, jakož i nesprávně jako neúčelné zhodnotil podání žalovaných ze dne 28. 6. 2024, ve kterém údajně žalovaní pouze sdělili soudu prvního stupně názor jím nepožadovaný. V podrobnostech odvolací soud okazuje na písemné vyhotovení odvolání a jeho odůvodnění pod bodem IV. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený výrok II. změnil a přiznal žalovaným jimi správně vypočtené náklady řízení dle advokátního tarifu v předchozím a aktuálně platném znění, a to včetně dosud neuznaných šesti úkonů právní služby a současně, aby jim jako úspěšným odvolatelům byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení s odkazem na ust. § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, ust. § 12 odst. 4 (dále již jen AT) a ust. § 13 odst. 4 AT v platném znění, navýšená od DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

12. Žalobci se k odvolání žalovaných vyjádřili tak, že s názorem soudu prvního stupně spočívajícím v tom, že podání žalovaných ze dne [Anonymizováno] je neúčelné a neodůvodňuje přiznání náhrady jako za úkon právní služby, souhlasí (viz ÚS I. ÚS 988/12). Poradu žalovaných konanou dne [Anonymizováno] považují za součást převzetí a přípravy právního zastoupení, když převzetí právního zastoupení bylo ze strany žalovaných oznámeno vyjádřením ze dne [Anonymizováno], kdy bylo výslovně uvedeno, že právní zástupce se s věcí seznámil až dne [Anonymizováno]. Ve vztahu k dalším poradám žalovaných s advokátem nemají žalobci informace o jejich předmětu. Dle odborné literatury a judikatury jsou však účelné takové porady, jejichž výsledek by se projevil v provedení procesních úkonů reagujících na podstatně změněnou procesní situaci. Žalobci jsou přesvědčeni, že minimálně některé z tvrzených porad nemohly být vzhledem k datu jejich konání a aktuální procesní situaci daného řízení účelné a nikterak se neprojevily na výsledku řízení, ani na dalším postupu žalovaných či obsahu jejich vyjádření, který lze konzultovat bez nutnosti konání porady s klienty, a to zvláště v případě, kdy v dané věci šlo především o její právní posouzení.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolacím námitkám a stanoviskům účastníků řízení k nim, a poté, co ve věci konal odvolací jednání, při kterém ověřil stanoviska stran sporu, dotázal se žalobců na skutkové okolnosti okamžiku uchopení držby předmětné části pozemku a žalovaných na případné doplnění tvrzení o nepoctivém úmyslu žalobců a označení důkazů k tomuto tvrzení, dospěl k závěru, že odvolání žalobců důvodné není, odvolání žalovaných důvodným shledal.

14. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu (body 7.-37. odůvodnění napadeného rozsudku), z provedených listinných důkazů učinil skutkový závěr v bodu 38. a 39. odůvodnění, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, proto v podrobnostech na tento odkazuje. Soud prvního stupně odůvodnil neprovedení důkazních návrhů žalobců (ohledání místa samého, výslech žalobce a)) a důkazního návrhu žalovaného na jeho účastnický výslech a výslech svědka [Anonymizováno] s tím, že z dalších provedených důkazů (například fotografie sporného pozemku a průběh zaplocení) nevyplývaly skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci samé (bod 40. odůvodnění). Citace zákonných ustanovení jsou na danou věc přiléhavá (body 41.-44. odůvodnění), stejně i aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (zejména 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2748/2024, 22 Cdo 2307/2022 a 22 Cdo 3606/2024).

15. Právní závěr soud prvního stupně promítl do bodu 50. odůvodnění, uváděje, že má za prokázané, že skutečnost, že přestože žalobci a jejich právní předchůdci byli přesvědčeni, že užíváním části sporného pozemku p. č. [Anonymizováno] nepůsobí nikomu újmu, užívali pozemek, o kterém věděli, že patří jinému. Protože usilují proměnit v trvalé právo to, co jim bylo povoleno jen výprosou, podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení nebyly splněny. Samotné faktické užívání věci cizí není (ani) držbou práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. splněny podmínky vyžadované zákonem pro mimořádné vydržení, odvolací soud s tímto závěrem souhlasí.

16. Žalobci svůj nárok na určení vlastnického práva části pozemku parc. č. [Jméno žalobce B], v rozsahu specifikovaném ve výroku I. napadeného rozsudku, odůvodnili tím, že tuto část pozemku parc. č. [Anonymizováno] po zákonem stanovenou dobu při započtení doby jejich právních předchůdců drželi a v důsledku splnění zákonných předpokladů pro mimořádné vydržení se stali vlastníky.

17. Žalobce a) svůj nárok odůvodnil tím, že předchozí vlastník nemovitostí (jeho otec), které obklopují pozemek parc. č. [Anonymizováno], tyto nabyl v roce [Anonymizováno], do [Anonymizováno] dojížděl asi dvakrát měsíčně od roku [Anonymizováno] za účelem rekreace s tím, že až do roku [Anonymizováno] zde žili jeho prarodiče. V období let [Anonymizováno] zde otec žalobce a) trvale žil a od roku [Anonymizováno] dům vlastní žalobce a). Právní předchůdce žalobce a) tak držel část pozemku parc. č. [Anonymizováno] od roku [Anonymizováno], tedy 33 let, a žalobce a) drží část tohoto pozemku po dobu dvanácti let. Ani žalobce a) ani jeho právní předchůdce Jaroslav Kraus nebyli v tzv. nepoctivém úmyslu, neboť po dlouhou dobu nebyl znám vlastník řešeného pozemku, resp. v katastru nemovitostí byl uveden [Jméno žalobce F], který zemřel v roce 1950 (nebyl vlastník pozemku v katastru zapsán). Podnět k dodatečnému projednání dědictví po [Jméno zemřelé] dal Úřad pro zastupování v majetkových věcech v roce [Anonymizováno], původní dědické řízení po [Jméno zemřelé] bylo dokončeno v roce [Anonymizováno]) a dodatečné projednání dědictví po jmenovaném probíhalo v letech [Anonymizováno].

18. Žalobci b), c) a d) svůj nárok odůvodnili tvrzením, že plot na přední části pozemku (jehož mimořádného vydržení, její poměrné části, se domáhají) byl vždy ve stejných hranicích a v těchto hranicích vedl, co si žalobci pamatují, minimálně od roku [Anonymizováno]. Spornou část pozemku využívali právní předchůdci žalobců b), c) a d) (otec žalobců c) a d) – [Jméno žalobce C], teta žalobců c) a d) – [Anonymizováno]), jejich sourozenci a další rodinní příslušníci. O tuto pečovali, udržovali. V roce [Anonymizováno] žalobkyně kontaktovala [Jméno žalobkyně] [Anonymizováno] s žádostí o odkup pozemku a nechala si vyhotovit výpis z katastru nemovitostí, ze kterého vyplynula osoba [Jméno zemřelé] jako vlastníka. Zahrada (obklopující sporný pozemek) žalobců b), c) a d) byla jimi využívána jako celek, jak vyplývá z architektonického plánku zahrady. Žalobci b), c) a d) popsali historii nabytí nemovitostí, jichž jsou vlastníky (zapsanými v katastru nemovitostí).

19. Žalobce a) tvrdil (a dokládal dobovou fotodokumentací), že plot na předmětné části pozemku je dodnes ve stejných hranicích a v těchto hranicích vedl, co si žalobce a) pamatuje, prokazatelně minimálně od roku [Anonymizováno]. Nejdříve byl v předmětném místě plot plaňkový, který byl následně vyměněn žalovaným č. 1 za plot pletivový, a to asi před pěti lety. Právní předchůdci žalobců b, c) a d) drželi část pozemku parc. č. [Anonymizováno] (1/4 pak darem od roku [Anonymizováno]) do roku [Anonymizováno] v osobě [Anonymizováno], tj. 15 let, a do roku [Anonymizováno] v osobě [Anonymizováno], tj. 23 let. Žalobci b)-d) drží část předmětného pozemku po dobu téměř 17 let (u žalobkyně d), 8 let u SJM žalobců b) a d), a téměř 17 let u žalobkyně c) co do podílu 1/6. Za připočtení doby držby právních předchůdců tak žalobci b)-d) splňují podmínku doby držby alespoň po dobu dvaceti let. Ani žalobci b)-d) ani jejich právní předchůdci ([Jméno žalobce D]) nebyli v tzv. nepoctivém úmyslu a splnili podmínku nikoliv nepoctivého úmyslu držitele, jakož i dobu potřebnou pro mimořádné vydržení.

20. Při odvolacím jednání k dotazu soudu ohledně okamžiku uchopení držby předmětné části pozemku p. č. [Anonymizováno] žalobci b), c) a d) popsali způsob užívání sporné části pozemku a období započetí držby (prarodiče žalobkyně c) spornou část pozemku užívali od třicátých let) a uvedli, že na části sporného pozemku (nikoliv „soudce“) byla umístěna studna, z níž byla čerpána voda do místní slepičárny s tím, že cizí pán chodil pouštět čerpadlo umístěné ve studni a chodil soudkou na pozemku p. č. [Anonymizováno] Žalobci b) a c) vnímali cestu (včetně soudky) jako jeden celek 21. Žalobci současně přiznali, že již nedokážou uvést okolnosti započetí – uchopení držby, nicméně na počátku nebyla zlá vůle. Současně opakovaně potvrdili, že po celou dobu užívání předmětné části pozemku odůvodněné uchopením její držby, věděli, že tato sporná část pozemku není jejich.

22. Účastníci řízení smír vyloučili a žalovaní ve vztahu k tvrzenému nepoctivému úmyslu žalobců setrvali na dosavadní argumentaci, a to spočívající ve vědomí žalobců, že sporná část pozemku p. č. [Anonymizováno], jejíhož mimořádného vydržení se domáhají, nebyla k okamžiku uchopení držby v jejich vlastnictví. Žalované tížilo břemeno tvrzení o nepoctivém úmyslu žalobců jako držitelů a břemeno důkazní o tomto tvrzení. Podmínkou mimořádného vydržení dle ust. § 1095 o. z. je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby. Postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Jsou-li okolnosti případu „tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybnosti poznat, že se ujímá držby o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu (srov. usnesení ÚS ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 812/24).

23. Odvolací soud vyšel z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu opakoval, a poté, co žalobci k okamžiku uchopení držby předmětné části pozemku p. č. [Anonymizováno]7 odkázali na jejich dosud uplatněná tvrzení, dospěl k závěru, že podmínky pro mimořádné vydržení této sporné části pozemku žalobci splněny nejsou, neboť tvrzené okolnosti, které byly na počátku uchopení držby části pozemku, tedy že věděli, že není jejich vlasnictvím, nemohly ani založit běh vydržecí doby v trvání dvaceti let, která dle všech žalobců uplynula nejpozději k [Anonymizováno]. Odvolací soud se proto již nezabýval problematikou institutu výprosy.

24. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek NS ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3422/2024) se žalobci a), b) a d) v důsledku mimořádného vydržení vlastníky části pozemku p. č. [Anonymizováno] (dle specifikace shora) nestali. Má-li být splněna podmínka nedostatku nepoctivého úmyslu, pak stačí přesvědčení, že není nikomu působena újma. Občanský zákoník podle názoru Nejvyššího soudu nepožaduje od držitele dobrou víru a nezkoumají se objektivní okolnosti. Rozdíl mezi oběma instituty lze vyjádřit tak, že u poctivé držby se zkoumají objektivní okolnosti nasvědčující skutečnosti, že držiteli právo nenáleží, zatímco v případě mimořádného vydržení se zkoumá pouze subjektivní přesvědčení držitele. Nároky na držitele jsou zde zcela minimální. Stejný požadavek se vztahuje i na předchozí držitele, má-li být délka jejich držby započítána do držby vydržitele (srov ust. § 134 odst. 3 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013 a rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2082/2019). Ani u nich není vyžadována držba poctivá, ale pouze absence nepoctivého úmyslu. Po držiteli je tedy požadováno, aby se, byť neoprávněně, domníval, že jemu vykonávané právo patří. Má-li být vydrženo právo vlastnické, je třeba, aby držitel měl za to, že je vlastníkem věci, neboť pokud by vykonával vlastnické právo a přitom věděl, že mu svědčí pouze právo z jiného právního titulu, tedy choval by se jako vlastník, zatímco by věděl, že je pouhým detentorem, nemohl by být přesvědčen o tom, že jeho jednání není nikomu na újmu, a nebyla by splněna podmínka nedostatku nepoctivého úmyslu.

25. V dané věci žalobci konstantně tvrdili, že po celou dobu od počátku uchopení držby věděli, že nejsou vlastníky sporné části pozemku, po dlouhý časový úsek však nebylo jisté, kdo vlastníkem je. Současně potvrdili, že v rozhodném období (70. – 80. léta) uchopení držby pozemku věděli, že jeho sporná část je tehdejšími orgány označována jako veřejný či obecní majetek (viz písemná komunikace [Jméno žalobce E] v [Anonymizováno]), a minimálně od roku [Anonymizováno] seznali, že vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] je [Jméno žalobce F]. Za daného stavu věci nelze mít za splněnou podmínku ust. § 1095 o. z., zákona č. 89/2012 Sb., a sice nedostatku nepoctivého úmyslu držitelů (jejich právních předchůdců) k okamžiku uchopení držby pozemku. správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.).

27. Odvolací soud shledal odvolání žalovaných do výroku II. důvodným, proto jej v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 172 502,25 Kč, a to v souladu s vyúčtováním (specifikací) nákladů řízení žalovanými, podáním došlým soudu prvního stupně dne 11. 6. 2025. Odvolací soud souhlasí s výpočtem tarifní hodnoty za jeden úkon právní služby v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2024, za úkony provedené do tohoto data, a i s výpočtem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025, za úkony právní služby učiněné od 1. 1. 2025. Za správnou považuje aplikaci ust. § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále již jen AT) ve znění do 31. 12. 2024, a od 1. 1. 2025 použití ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění podané žalovanými stejně jako na odůvodnění vztahující se k potvrzení o jednáních s klienty, tj. porad, které proběhly dne [Anonymizováno], které v souhrnu považuje za účelně vynaložené úkony právní služby, vycházeje z judikatury vyšších soudů a rovněž pro stručnost odkazuje na odůvodnění účelnosti těchto úkonů podrobně analyzované v odvolání žalovaných č. 1 a 2 (výrok II.).

28. Výrok III. tohoto rozsudku je také odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy dle kritéria úspěchu ve věci, když žalovaní byli v odvolacím řízení úspěšní, a proto jim náleží i náhrada nákladů tohoto stupně řízení, a to v celkové výši 35 201,75 Kč sestávající se z poloviční odměny za odvolání do nákladového výroku, tj. 5 058 Kč, a z celé odměny, tj. ve výši 10 116 Kč jednak za vyjádření k odvolání žalobců, a jednak za účast u odvolacího jednání. Dále žalovaným náleží tři režijní paušály po 450 Kč za úkony právní služby učiněné v roce 2025, to je 1 350 Kč, za osm započatých půl hodin náhrada promeškaného času po 150 Kč, tj. 1 200 Kč, náleží jim i náhrada cestovného v souladu s vyhláškou č. 475/2024 Sb. ve výši 1 252,35 Kč a dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. také 21 % DPH, vypočtená ze součtu uvedených částek, tj. 6 109,40 Kč. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným částku 35 201,75 Kč stejně jako náhradu nákladů nalézacího řízení v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce žalovaných (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.).