10 Co 480/2024 - 433

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Havlové a soudců Mgr. Vladislavy Poradové a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] b) [Jméno advokáta B], narozená dne [Datum narození advokáta B] bytem [Adresa advokáta B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] proti žalované: [Anonymizováno] - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] o nahrazení projevu vůle, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 7. 2024, č. j. 21 C 229/2020-364, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v nákladovém výroku II. mění potud, že výše náhrady nákladů řízení činí 583 991 Kč a žalobci jsou oprávněni společně a nerozdílně, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, náklady odvolacího řízení ve výši 28 929 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [právnická osoba].

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 16 901 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [právnická osoba].

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 13 559,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta C]

Odůvodnění

1. Shora citovaným (napadeným) rozsudkem okresní soud (dále jen „soud prvního stupně“) nahradil projev vůle žalované, jímž souhlasil s uzavřením smlouvy o převodu pozemků ve vlastnictví [Anonymizováno] s žalobci , a to pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 296 983 m2 v katastrálním území [adresa], obec [adresa], pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 21 072 m2 v katastrálním území [adresa], obec [adresa] a pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 16 474 m2 odděleného na základě geometrického plánu č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], všech zapsaných na LV č. [adresa], kraj [Anonymizováno] s tím, že citovaný geometrický plán ze dne 7. 12. 2023 je nedílnou součástí tohoto rozsudku a s tím, že nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví [Anonymizováno], které mají hodnotu 1 514 562,54 Kč, podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“). Nároky nabyvatelů vůči převodci činí ke dni uzavření smlouvy částku 1 515 766,99 Kč, když tyto nároky nabyvatelé uplatňují na základě pravomocného rozhodnutí [právnická osoba], [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], pravomocného rozhodnutí [právnická osoba], [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum] (dále též jen „[Anonymizováno]“), pravomocného rozhodnutí [právnická osoba], [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], pravomocného rozhodnutí [právnická osoba], [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum] (dále též jen „[Anonymizováno]) a pravomocného rozhodnutí [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] (dále též jen „[Anonymizováno]“). Převodce převádí na nabyvatele uvedené pozemky tak, že nabyvatel č. 1 (žalobce) nabývá z každého z nich id. [Anonymizováno] a nabyvatelka č. 2 (žalobkyně) nabývá z každého z nich id. [Anonymizováno]. Jelikož touto smlouvou dojde k částečnému vypořádání nároků obou žalobců, žalobce bude uspokojen co do výše 1 214 679,16 Kč a žalobkyně co do výše 299 883,38 Kč, je ve smlouvě uvedeno, že smluvní strany shodně prohlašují, že nabytím vlastnického práva k uvedeným pozemkům dochází k částečnému uspokojení nároků obou žalobců, když žalobci po nabytí spoluvlastnického podílu k uvedeným pozemkům náleží neuspokojený nárok ve výši 1 087,83 Kč z prvních čtyřech pravomocných rozhodnutí [právnická osoba], [Anonymizováno] (citovaných shora) a žalobkyni náleží neuspokojený nárok ve výši 116,62 Kč z pravomocného rozhodnutí [Anonymizováno] (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení 619 816 Kč k rukám zástupce žalobců [právnická osoba] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalobcům vznikl nárok na vypořádání restituovaných pozemků, o němž bylo rozhodnuto žalovanou v rozhodnutích [Anonymizováno], které nabylo právní moci 27. 9. 2013, [Anonymizováno], které nabylo právní moci 30. 9. 2013, [Anonymizováno], které nabylo právní moci 23. 12. 2013 a [Anonymizováno], které nabylo právní moci 19. 9. 2014. Tyto čtyři rozhodnutí se vztahují k žalobci, který je synem původní oprávněné osoby [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [datum], kterému nebyly těmito rozhodnutími v rámci restitučního řízení vydány pozemky parc. č. [hodnota], [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a pozemky parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], za současného přiznání náhrady v podobě nároku na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví [Anonymizováno]. Žalobce na základě postupní smlouvy se svým [Anonymizováno] jako nabyvatel získal dne 3. 10. 2014 postavení oprávněné osoby podle § 4 zákona o půdě. Žalobkyni vznikl nárok na vypořádání restituovaných pozemků, o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím [Anonymizováno], které nabylo právní moci 29. 7. 2000, když žalobkyně je [Anonymizováno] původní oprávněné osoby [jméno FO], nar. [datum], které nebyly tímto pravomocným rozhodnutím v rámci restitučního řízení vydány pozemky parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], za současného přiznání náhrady v podobě nároku na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu. Sporná mezi účastníky zůstala liknavost žalované při vyřizování restitučních nároků žalobců a převoditelnost náhradních pozemků ve vlastnictví [Anonymizováno]. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, neboť na své straně neshledala tvrzenou liknavost. Dále poukázala na to, že náhradní pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa], je veden jako orná půda a u tohoto byla s účinky zápisu ke dni [datum] vyznačena poznámka spornosti ve prospěch [Anonymizováno]. Na převod tohoto pozemku bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. – restituce [Anonymizováno], což je zákonnou překážkou převodu. Řízení o určení vlastnictví tohoto pozemku je vedeno pod sp. zn. [spisová značka] a doposud nebylo skončeno. Pokud se jedná o náhradní pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], tento je veden v katastru nemovitostí jako vodní plocha – rybník, což odpovídá jeho skutečnému stavu. S jeho vydáním žalovaná nesouhlasila, protože obecně platí, že při převodu náhradních pozemků k uspokojení restitučního nároku by jejich charakter měl odpovídat charakteru pozemků původních z důvodu zachování ekvivalence mezi hodnotou nevydaných pozemků a poskytnutou náhradou. Původní pozemky, za které se žalobci domáhají náhrady, byly pastviny či role. Za problematické považuje žalovaná stanovení ceny této vodní plochy podle vyhl. č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách dočasného užívání pozemků, ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., která cenu vodní plochy či rybníku neupravuje. Pokud se týká náhradního pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], žalovaná poukázala na to, že po jeho jižní části vede pozemní komunikace. Žalovaná učinila nespornou výši restitučního nároku u žalobce ve výši 1 215 767 Kč a u žalobkyně ve výši 300 000 Kč. Nárok žalobce byl k žádosti oprávněných osob přeceněn v roce 2014 a v roce 2015 a nárok žalobkyně byl přeceněn v roce 2012. Soud prvního stupně po provedeném dokazování shledal postup žalované v posuzované věci jednoznačně liknavým a svévolným. Zejména poukázal na to, že se jednalo o desítky let nesplněný závazek žalované vůči žalobcům při nesprávném ocenění restitučních nároků, dále došlo k upřednostňování oprávněných osob s přímým restitučním nárokem, to vše v situaci, kdy žalovaná nabízela nedostatečné kvantitativní a kvalitativní parametry náhradních pozemků ve veřejných nabídkách. Žalobce se zúčastnil veřejných nabídek ze dne [datum], [datum]. Žalobkyně se zúčastnila jedné veřejné nabídky v roce 2013 a dne [datum]. V rámci veřejné nabídky ze dne [datum] bylo žalobcům sděleno podáním ze dne [datum], že byly upřednostňovány žádosti původních oprávněných osob a byl jim nabídnut k převodu jeden pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Tuto nabídku žalobci odmítli. Žalobce byl vyřazen z řady jiných veřejných nabídek z důvodu upřednostňování jiných oprávněných osob s přímým restitučním nárokem. Následně v roce 2016 žalobci podali žalobu k Okresnímu soudu v Lounech vedenou pod sp. zn. [spisová značka] o nahrazení projevu vůle žalované o převod náhradních pozemků, a to na základě totožných rozhodnutí [právnická osoba] jako v posuzované věci. V uvedeném soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Lounech a následně u Krajského soudu v Ústí nad Labem nebyli žalobci úspěšní, neboť původní vyhovující rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem změněn tak, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že žalobci se domáhali převodu pozemků do spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny pro každého žalobce, což neodpovídalo výši ocenění jejich restitučního nároku. Následně žalobci podali žalobu v posuzované věci. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované, že tři náhradní pozemky nejsou převoditelné. Pokud se jedná o náhradní pozemek parc. č. [Anonymizováno], poukázal na to, že již v roce 2019 Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] v rámci řízení, jehož účastníkem byla i sama žalovaná, vyslovil, že: „Vydání žalobci zvolených pozemků rovněž nebrání žalovanou odkazované řízení o restitučním nároku [Anonymizováno] týkajících se týchž pozemků. Nutno připomenout nalézacími soudy již plně ozřejměnou skutečnost, že žádost o zachování československého státního občanství jeho právního předchůdce [právnická osoba]., jež představovalo podmínku úspěšného uplatnění restitučního nároku (srov. § 4 zákona o půdě, resp. § 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě), byla ve správním řízení pravomocně zamítnuta, stejně jako v soudním řízení žaloba proti tomuto rozhodnutí a na ni navazující kasační stížnost.“. Z tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dovodil, že žalovaná musela vědět, že rodina [Anonymizováno] nesplnila podmínku pro úspěšné uplatnění nároku, a přesto ve svém podání ze dne [datum] námitku nepřevoditelnosti pozemku v projednávané věci uplatnila. Následně od této námitky až podáním ze dne [datum] ustoupila. Námitku spornosti ve prospěch [Anonymizováno] a uplatnění nároku rodiny [Anonymizováno] zhodnotil soud prvního stupně jako účelovou a prokazující liknavost a svévoli žalované při plnění svých závazků vůči žalobcům. Uvedl, že poznámka spornosti zapsaná do katastru nemovitostí na základě řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. [spisová značka] ve prospěch [Anonymizováno], se netýkala pozemků, které žalobci požadují převést v daném řízení. Žalovaná je doposud vedena jako vlastník náhradních pozemků a k žádné změně vlastnictví na základě uvedeného řízení nedošlo. Pokud se týká náhradního pozemku parc. č. [Anonymizováno] (vodní plocha – rybník), žalovaná namítala jeho nepřevoditelnost z důvodu, že se na něm nachází vodní plocha (rybník) a jeho vydání brání stavba bezprostředně se nacházející v blízkém okolí, a to stavba hráze, která s vodní plochou bezprostředně a funkčně souvisí. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na to, že až v průběhu řízení žalovaná předložila geometrický plán č. [hodnota] ze dne [datum], dle kterého byla hráz rybníka vyčleněna z původně požadovaného pozemku parc. č. [Anonymizováno] (výměra 21 811 m2) a byla označena jako parc. č. [hodnota] (787 m2). Tímto geometrickým plánem byla vyčleněna pouze část hráze, nacházející se na původně požadovaném pozemku, neboť další části hráze se nacházely i na dalších pozemcích, které nejsou předmětem žaloby. Geometrický plán i ze sousedních pozemků (parc. č. [Anonymizováno]) vyčlenil nově vzniklé pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], se způsobem využití – hráze. Žalobci na tuto skutečnosti zareagovali a svůj nárok omezili pouze na geometrickým plánem vytvoření nový pozemek parc. č. [Anonymizováno] o výměře 21 072 m2 (vodní plocha – rybník), jež byl na základě geometrického plánu zanesen do katastru nemovitostí. Námitku, že se na uvedeném náhradním pozemku nachází vodní plocha – rybník neshledal soud prvního stupně důvodnou s tím, že se nejedná o překážku jeho převoditelnosti na oprávněnou osobu, když samotná vodní plocha nepředstavuje samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Rybník není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s nímž by bylo možné samostatně nakládat. Za součást zemědělského půdního fondu je třeba považovat též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné, mj. jako vodní nádrže a rybníky potřebné pro zemědělskou výrobu, když odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby je i chov ryb (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 973/2021). Soud prvního stupně měl za prokázané, že rybník byl od roku 2002 pronajat nejprve [právnická osoba], [adresa] a následně od roku 2012 společnosti [adresa]. Dále měl za prokázané, že část pozemku o výměře 162 m2 fakticky hospodářsky využívá [jméno FO], což tvrdila i žalovaná, z čehož dovodil, že náhradní pozemek parc. č. [Anonymizováno] je hospodářsky využitelný. Skutečnost, že hráz rybníka se nachází ve vlastnictví více osob, a to žalované a dále [Anonymizováno], dle soudu prvního stupně nebrání vydání náhradního pozemku žalobcům, když i do současné doby nebyla celá hráz rybníka ve vlastnictví jedné osoby, tedy žalované. Na základě rozhodnutí soudu prvního stupně se žalobci stanou podílovými spoluvlastníky rybníka a žalovaná vlastníkem pouze části hráze, což neohrozí funkci rybníka v situaci, kdy hráz rybníka se nachází na celkem třech pozemcích ve vlastnictví nikoliv jen žalované. Mezi účastníky byla nesporná cena tohoto náhradního pozemku, která byla zjištěna ze žalovanou předloženého znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] č. [Anonymizováno] ze dne 3. 9. 2021 v částce 81 293 Kč. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že převodu tohoto náhradního pozemku na oba žalobce nic nebrání. Ke stejnému závěru dospěl i stran náhradního pozemku parc. č. [Anonymizováno], kdy žalobci zareagovali na námitku žalované, že pozemek je nepřevoditelný s ohledem na pozemní komunikaci, která vede po jeho jižní části, tak, že předložili geometrický plán č. [hodnota] ze dne [datum], z něhož soud prvního stupně zjistil, že na části původně požadovaného pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 16 683 m2 se nachází ostatní plocha – ostatní komunikace, která byla geometrickým plánem vyčleněna do pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 209 m2. Žalobci s ohledem na tuto skutečnost omezili svůj požadavek pouze na převod pozemku bez komunikace, jež je geometrickým plánem vymezen jako pozemek parc. č. [Anonymizováno] o výměře 16 074 m2 (travní plocha). Soud prvního stupně měl ve vztahu k tomuto pozemku za prokázané, že je od roku 2006 pronajat zemědělskému podnikateli [tituly před jménem] [jméno FO] za účelem provozování zemědělské výroby, přičemž jej v současné době fakticky užívá [tituly před jménem] [jméno FO]. Tento náhradní pozemek je tedy zemědělsky využíván a mezi účastníky bylo nesporné, že jeho cena činí 33 903,49 Kč, jak soud prvního stupně zjistil žalovanou předloženého znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] č. [Anonymizováno] ze dne [datum]. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce za nevydané pozemky byl oceněn částkou 1 215 766,99 Kč a nárok žalobkyně částkou 300 000 Kč, tedy celkem 1 515 766,99 Kč. Předmětnou převodní smlouvou jsou převáděny tři pozemky v celkové hodnotě 1 514 562,54 Kč, kterou tvoří součet cen náhradních pozemků parc. č. [Anonymizováno] ve výši 1 399 366,05 Kč, parc. č. [Anonymizováno] ve výši 81 293 Kč a parc. č. [Anonymizováno] ve výši 33 903,49 Kč. Z této celkové ceny náhradních pozemků nabyde žalobce náhradní pozemky v hodnotě 1 214 679,16 Kč a žalobkyně v hodnotě 299 883,38 Kč. Uvedl, že žalobci své nároky nepřečerpali, přičemž nevyčerpaných částí svých nároků se nevzdali, jak plyne z bodu II. převodní smlouvy. Podle jeho závěru požadavek žalobců nabýt náhradní pozemky do podílového spoluvlastnictví v rozsahu [Anonymizováno] z celku pro žalobce a v rozsahu [Anonymizováno] z celku pro žalobkyni odpovídá výši jejich restitučních nároků (tj. 1 215 766,99 Kč a 300 000 Kč), a proto žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když vyšel s odkazem na § 153 odst. 2 o. s. ř. z charakteru daného řízení, kdy se jednalo o vypořádání vztahů mezi účastníky, kde soud není vázán žalobním návrhem. Žalobcům přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech za jejich právní zastoupení. Při stanovení odměny vycházel z tarifní hodnoty rovnající se ceně náhradních pozemků, o jejichž převodu bylo rozhodnuto, tj. z částky [částka]. Celkové náklady řízení žalobců vyčíslil na částku 619 816 Kč, specifikovanou v bodu 158. odůvodnění napadeného rozsudku, kterou uložil zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítala, že nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně o liknavosti a svévoli žalované v posuzované věci. Žalovaná organizuje veřejné nabídky v souladu s ust. § 11a zákona o půdě, když se jedná o jediný zákonem definovaný způsob (vedle finanční náhrady), jakým může žalovaná tyto restituční nároky oprávněných osob uspokojit. Judikaturou soudu bylo dovozeno, že ve výjimečných případech lze na straně žalované shledat naplnění podmínek liknavosti a svévole při uspokojování restitučního nároku vůči konkrétním osobám a tyto osoby se pak mohou prostřednictvím soudu domáhat žalobou na nahrazení projevu vůle převodem i pozemků nezaražených do těchto veřejných nabídek. Žalovaná má za to, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil při posuzování této otázky délku restitučního řízení, která není dokladem liknavosti a svévole žalované s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020. Žalovaná poukazuje na to, že rozhodnutí [Anonymizováno] nabylo právní moci až dne 27. 9. 2013, rozhodnutí [Anonymizováno] dne 30. 9. 2013, rozhodnutí [Anonymizováno] dne 23. 12. 2013 a rozhodnutí [Anonymizováno] dne 19. 9. 2014. Žalobce získal restituční nárok až na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 3. 10. 2014. K přecenění uvedených nároků došlo na základě žádosti oprávněných osob, které disponovaly nárokem vyplývajícího z identických rozhodnutí pozemkového úřadu jako žalobce, a to v roce 2015, tedy ve velmi krátkém čase poté, co byla vydána. Liknavost žalované tedy nelze shledat objektivně ani za dobu od nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu do doby, než došlo k jejich přecenění. Žalobce se účastnil pouze sedmi kol veřejných nabídek, ve kterých (s jedinou výjimkou) neuplatňoval nárok z rozhodnutí [Anonymizováno], jehož uspokojení se domáhá v řízení v posuzované věci, ale s nárokem jiným, jež je evidovaný v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]. Nárok z rozhodnutí [Anonymizováno] uplatnil pouze v jednom kole veřejné nabídky. Ve vztahu k žalobkyni žalovaná uvedla, že tato získala restituční nárok na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 10. 2012, přičemž tento nárok byl žalovanou přeceněn již v roce 2012. Výše restitučního nároku žalobkyně byla proto od počátku nesporná a žalobkyně se účastnila pouze dvou veřejných nabídek, a to v roce 2013 a v roce 2015. Dle žalované byla veřejná nabídka pozemků zcela dostatečná a v rámci nabídek mohli žalobci získat celou řadu pozemků, které byly vhodnou náhradou k uspokojení jejich restitučního nároku. Žalovaná má za to, že z důkazů předložených v řízení před soudem prvního stupně vyplývá absence dostatečné aktivity žalobců. Dále žalovaná namítala, že soud prvního stupně zcela nesprávně vyhodnotil otázku vhodnosti náhradních pozemků k jejich převodu na žalobce. Žalovaná ve vztahu k náhradnímu pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], kdy se jedná z převážné části o rybník s přilehlými břehy, které jsou porostlé stromovím, uvedla, že tento pozemek je součástí nadřazeného funkčního celku – rybníka. Hráz rybníka se nachází ve vlastnictví více osob, a to žalované a pana [Anonymizováno]. Dle žalované je evidentní, že má-li k funkčnímu celku rybníka vlastnické právo vícero osob a tyto tento funkční celek společně využívají, pak převod vlastnického práva části tohoto funkčního celku nutně zasáhne do dlouhodobě budovaných vztahů mezi dosavadními vlastníky a nelze vyloučit vyšší pravděpodobnost možných sporů. Do existujícího funkčního celku nelze tímto způsobem zasahovat, aniž by se soud zabýval možnými konkrétními riziky při zásahu do vlastnické struktury existujícího funkčního celku s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1185/2022. Ve vztahu k nákladovému výroku soudu prvního stupně žalovaná namítala, že výše nákladů řízení v částce 619 816 Kč není přiměřená a zakládá zjevnou nespravedlnost v tomto sporu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval stanovením metodiky nákladů řízení ve sporu, v němž bylo celkem 8 žalovaných zastoupených jedním advokátem, který za ně činil identické úkony. Navrhla proto, aby výše náhrady nákladů řízení byla stanovena v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu a žalobcům byla přiznána náhrada nákladů řízení tak, že bude stanovena společná odměna za jeden úkon právní služby pro všechny zastoupené. Nakonec žalovaná poukázala na to, že napadený rozsudek byl doručován s geometrickým plánem, který měl být jeho nedílnou součástí, ale přesto tento dokument byl doručován bez jakéhokoliv pevného spojení s napadeným rozsudkem.

4. Žalobci ve svém vyjádření k odvolání navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když soud prvního stupně velmi precizně a podrobně v rámci řízení zkoumal veškeré rozhodné skutečnosti a předmětnou věc posoudil na základě rozsáhle provedeného dokazování v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Zdůraznili, že není pravdou, že by soud prvního stupně dovozoval liknavost a svévoli žalované pouze z délky restitučního řízení, naopak soud prvního stupně uvedl mnoho důvodů, pro které shledal postup žalované vůči žalobcům za liknavý a svévolný, kde lze odkázat na body 137-144 napadeného rozsudku. Žalobce vyvíjel aktivní snahu o uspokojení svých nároků ve veřejných nabídkách, avšak s ohledem na jejich parametry jako i na nutnost oprávněných osob o nabízené pozemky soutěžit formou vzájemné „licitace“, kdy v konečném důsledku oprávněné osoby obdrží pozemky o nižší hodnotě, než která by jim měla jako náhrada za nevydané pozemky náležet, zůstávají nároky žalobce neuspokojené. Shodně lze toto uvést i vůči žalobkyni. Jako liknavý a svévolný postup pak lze označit i postup žalované, když o nárocích žalobce bylo rozhodnuto až 9. 12. 2013 a 11. 9. 2014 a z tohoto důvodu byl žalobce nucen účastnit se veřejných nabídek, což jej značně znevýhodňuje vůči jiným oprávněným osobám, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto před 14. 3. 2006. Právní předchůdce žalobce přitom své nároky uplatnil nejpozději do konce roku 1992, o nároku žalobce pak bylo rozhodnut po dlouhých 22 letech. Žalovaná od konce roku 1992 až do 9. 12. 2013 a 11. 9. 2014 nerozhodla o uplatněném nároku žalobce a trvalo jí tak více jak 20 let, než žalobci vůbec umožnila dosažení odpovídající náhrady za odňaté pozemky. Tu však ani do dnešního dne neobdržel, když stále žalobce společně s dalšími oprávněnými osobami vede několik soudních řízení, v jejichž rámci je řešená i správná výše nároků z rozhodnutí, která jsou předmětem tohoto řízení. V jednom případě již žalobce společně s dalšími oprávněnými osobami disponuje pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce, z něhož jasně vyplývá, že žalovaná nároky žalobce neevidovala ve správné výši, a to i přesto, že je přecenila na základě žádosti oprávněných osob. Ani toto přecenění totiž nebylo správné. V tomto rozsudku a také v rozsudku Krajského soudu v Praze, který tento rozsudek jako soud odvolací potvrdil, je přitom jednoznačně konstatováno, že žalovaná vůči žalobci liknavě a svévolně postupovala. Ve vztahu k žalobkyni zdůraznili, že pokud žalovaná namítala, že se tato účastnila tolika dvou kol veřejných nabídek, tak zcela opomíjí skutečnost, že svým postupem vůči žalobkyni v rámci těchto veřejných nabídek v podstatě znemožnila ve veřejných nabídkách další účast. Žalobkyně se snažila svůj restituční nárok uspokojit ve veřejné nabídce pořádané 7. 9. 2015, avšak z této nabídky byla vyřazena, a to pro nedostatečnou kvalitu svého restitučního nároku, když žalovaná žalobkyni sdělila, že při výběru nabyvatele jsou upřednostňovány žádosti původních oprávněných osob před právními nástupci či osobami s kombinovaným restitučním nárokem nebo nárokem postoupeným podle § 13 a § 8 písm. b) zákona o půdě. Žalobci toto sdělení žalované považují za jednoznačný důkaz liknavosti a svévole na straně žalované při uspokojování restitučních nároků, když závěr žalované, že původní oprávněné osoby mají být upřednostňovány před právními nástupci oprávněných osob, nemělo žádnou oporu v zákoně o půdě, podle něhož i před jeho novelou byli za oprávněnou osobu považováni i dědicové původních oprávněných osob nebo postupníci, kterým náležela stejná práva jako původním oprávněným osobám, když změna zavedená novelou zákona č. 229/2019 Sb., kterou se mění zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, pouze zdůraznila, že za oprávněné osoby jsou považováni i dědicové a osoby, na něž byly restituční nároky postoupeny. Závěrem žalobci poukázali na to, že žalovaná fakticky v průběhu tohoto řízení přiznala, že žalobkyně nemohla nikdy dosáhnout uspokojení svého nároku ve veřejných nabídkách, jelikož přinejmenším do roku 2019 (dle vyjádření žalované) by jí účast ve veřejné nabídce nebyla umožněna s poukazem na (zcela absurdní) výklad zákona o půdě. Jakákoliv další snaha žalobkyně o uspokojení nároku ve veřejných nabídkách by tak byla zjevně marná a žalobkyni nezbylo, než se obrátit se svou žalobou na soud, což také fakticky učinila ihned poté, co jí žalovaná sdělila výše uvedené stanovisko. Žalobci pak od této doby společně usilují o uspokojení svých nároků soudní cestou, kdy i tento jejich postup je nutno považovat za jejich aktivitu směřující k uspokojení restitučních nároků. Zde žalobci odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3917/2017, ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2015 a ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3576/2016 a rozsudek ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018. Dále žalobci nesouhlasili s námitkou žalované ohledně údajné nepřevoditelnosti náhradního pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], když existence vodní plochy na pozemku nezakládá žádnou z překážek převoditelnosti ve smyslu § 6 odst. 1 z. č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, ani jinou judikatorně odvozenou překážku převoditelnosti. Naopak Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že existence vodní plochy na náhradním pozemku nebrání vydání oprávněné osobě s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 973/2021 v situaci, kdy i přes existenci vodní plochy je tento pozemek žalovanou třetí osobě pronajímán, a to za účelem zemědělského hospodaření. Odvolací námitku žalované proto považují za nedůvodnou shodně, jako jejich námitku týkající se způsobu výpočtu náhrady nákladů řízení, kterou soud prvního stupně provedl v souladu s vyhl. č. 177/1996 Sb. V této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech, jejichž účastníky byli též oprávněné osoby. Výše náhrady nákladů řízení není dle žalobců nepřiměřená. Žalovaná sama v průběhu řízení navrhovala značné množství důkazů, které fakticky nesouvisely s předmětem sporu a zavinila tak, že v řízení proběhla celá řada úkonů a jednání. Žalovaná často svá vyjádření zasílala soudu prvního stupně těsně před jednáním, čímž zapříčinila prodlužování celého řízení. Žalovaná rovněž v rámci řízení vznášela mnoho námitek, které byly dle názoru žalobců zjevně ryze obstrukčního charakteru.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, k projednání odvolání nařídil odvolací jednání a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozsudku.

7. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jak již byla shora uvedena, mají spolehlivou oporu v jím provedeném dokazování. Pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž soud prvního stupně činil jednotlivá dílčí skutková zjištění, odkazuje odvolací soud pro stručnost na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu, jak je shora citován, není zpochybňován žádnou ze stran sporu ani v odvolacím řízení a skýtá dostatečný podklad pro právní posouzení věci.

8. Podle § 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále již jen „zákon o půdě“), oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby za bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle § 13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

9. Podle § 13 zákona o půdě oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do dvou let ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (odst. 6). Po uplynutí doby uvedené v odstavci 6 právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká (odst. 7).

10. Podle § 13 odst. 8 zákona o půdě, odstavce 6 a 7 se nevztahují na a) oprávněnou osobu, které vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 tohoto zákona, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a její dědice, b) příbuzného v řadě přímé, manžela, partnera nebo sourozence, osoby uvedené v písm. a), která na něj právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 tohoto zákona, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., převede. Ustanovení § 11a se pro postup při převodu jiného pozemku použije obdobně.

11. Podle § 33a odst. 1 zákona o půdě, veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona a nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „zákona“) jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby (dále jen „pohledávky“). Nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona a podle zákona.

12. Se soudem prvního stupně lze zcela souhlasit, že oba žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě. Žalobce je synem původní oprávněné osoby, [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [datum], kterému nebyly pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu ([Anonymizováno]) v rámci restitučního řízení vydány pozemky parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a pozemky parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], za současného přiznání náhrady v podobě nároku na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu. Žalobce získal dnem 3. 10. 2014 postavení oprávněné osoby, neboť tohoto dne uzavřel písemnou smlouvu o postoupení pohledávek, podle které mu jeho [Anonymizováno] [tituly před jménem] [jméno FO] postoupil své nároky na poskytnutí náhrad podle shora citovaných rozhodnutí pozemkového úřadu v souladu s § 33a odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě citovanými shora. Žalobkyně je [Anonymizováno] původní oprávněné osoby [jméno FO], narozené [datum], které nebyly pravomocným rozhodnutí pozemkového úřadu ([Anonymizováno]) v rámci restitučního řízení vydány pozemky č. [hodnota] v k. ú. [adresa], za současného přiznání náhrady v podobě nároku na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu. Žalobkyně dnem 18. 10. 2012 získala postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě (§ 4), když její [Anonymizováno] [jméno FO] postoupila část svého nároku na poskytnutí náhrad dle shora uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu v hodnotě 300 000 Kč na žalobkyni v souladu s § 33a odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě. V této souvislosti odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalobců neexistuje hmotněprávní společenství, jež soud prvního stupně dovodil pouze z tvrzení právního zástupce žalobců učiněného u ústního jednání před soudem prvního stupně dne 17. 1. 2023 o jejich příbuzenském poměru. Tento příbuzenský poměr žalobců měl být odvozen od příbuzenského vztahu původních oprávněných osob, a to [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]. Odvolací soud ve vztahu k posouzení odvolací námitky týkající se liknavého a svévolného přístupu žalované v rámci odvolacího řízení osvědčil to, že mezi žalobci neexistuje žádný příbuzenský vztah, neboť neexistuje ani příbuzenský vztah mezi původní oprávněnou osobou [tituly před jménem] [jméno FO] a původní oprávněnou osobou [jméno FO]. Žalobci vystupují v tzv. samostatném společenství podle § 91 odst. 1 o. s. ř. z důvodu hospodárnosti řízení, když jsou v podobném postavení jako potomci původních oprávněných osob. Pojí je i stejný věk a seznámili se právě v rámci snahy o uspokojení svých restitučních nároků. Shodná je i jejich dlouholetá snaha o nejprve správné ocenění restitučních nároků a následně i o jejich uspokojení ve veřejných nabídkách, ze kterých je žalovaná mimo jiné vyřadila z identických důvodů a následně i soudní cestou (srov. bod 139 napadeného rozsudku soudu prvního stupně a vyjádření žalobců k výzvě soudu na č. l. 399 a 400 spisu). Kromě tohoto nesprávného posouzení soudu prvního stupně týkajícího se společenství žalobců, jež mělo dopad na postup obou žalobců, který by se posuzoval společně a nepožadovala by se po nich stejná míra aktivního přístupu jako u nástupců společných právních předchůdců, lze odkázat při posouzení otázky liknavosti a svévole na straně žalované v plném rozsahu na věcně správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Na jeho podporu a s ohledem na odvolací námitky žalované lze uvést následující.

13. Zákon o půdě v § 9 od své účinnosti, tj. od 24. 6. 2019 do 31. 12. 2012, stanovil, že nárok, na vydání uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti (odst. 1), že dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení (odst. 2) a že nedojde-li k dohodě podle odst. 1, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (odst. 4).

14. Podle § 11 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, platilo, že pozemky nelze vydat v případech uvedených pod písm. a) – f). Odstavec 2 tohoto ustanovení stanovil, že v případě uvedeném v odst. 1 pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů.

15. Ustanovení § 17 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, stanovilo, že nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1 spravují právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady (dále jen „pozemkové fondy“), s výjimkou pozemků vyjmenovaných pod písm. a) – d).

16. Pozemkový fond ČR (dále též jen „Fond“) nabyl právní subjektivitu dnem účinnosti zákona č. 569/1991 Sb., kterým byl zřízen (dnem 1. 1. 1992) a ke stejnému datu na něj přešlo ve shodě s § 2 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb. a § 17 odst. 1 zákona o půdě i právo spravovat nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě.

17. Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012, oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí Pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

18. Zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (účinný od 25. 5. 1999 do 31. 12. 2012), stanovil mj. i postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, dovodil, že smyslem zákona č. 95/1999 Sb. bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod a upravit postup pozemkového fondu při vyřizování požadavku oprávněných osob a jiných osob, které projevily o pozemek zájem; zákon ukládal v § 7 odst. 2 pozemkovému fondu oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu a upravoval postup pozemkového fondu, kdy mezi zájemci byly oprávněné osoby. Z citovaných ustanovení vyplývá, že o nárocích oprávněných osob podle zákona o půdě na vydání nemovitostí, které přešly na stát způsobem uvedeným v § 6 tohoto zákona rozhodly ve správním řízení pozemkové úřady zřízené zákonem České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů (účinný od 15. 7. 1991 do 31. 12. 2002), jejichž soustavu tvořily podle § 11 tohoto zákona okresní pozemkové úřady, kterými byly samostatné referáty okresních úřadů a na území [Anonymizováno] a Ministerstvo [Anonymizováno]. Tento zákona byl následně zrušen zákonem č. 139/2000 Sb., který upravil působnost [právnická osoba] v oblasti pozemkových úprav. [Jméno žalované] zřízený zákonem č. 503/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013, jakožto správný úřad s celostátní působností, je organizační složkou státu podřízený Ministerstvu [Anonymizováno] a vznikl sloučením [právnická osoba] a struktury pozemkových úřadů.

19. Podle § 11a odst. 1 a 2 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (do 31. 10. 2019) oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státních pozemkovém úřadu a změně některých souvisejících zákonů.

20. V judikatuře soudu byl vysloven závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby [právnická osoba] (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává [Jméno žalované]) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (přestože jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhrada, nadána není – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt nesplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popř. nález Ústavního soudu z 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu ČR v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).

21. K otázce, kdy lze přistoupit k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle které lze k tomuto způsobu uspokojení restitučního nároku přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. [právnická osoba]) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1.0 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015 a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015 nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 bod 29). Tomuto postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015 a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu žalované, který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupný čerpáním) či nezařazení shodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po níž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup žalované byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015 a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019).

22. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že při posuzování liknavosti či svévole je nutné zjišťovat a hodnotit rozhodující skutečnosti o postupu oprávněných osob, jakož i [právnická osoba]. Hodnotící závěry soudu prvního stupně o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců nejsou v posuzované věci zjištěným skutečnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do něhož soud prvního stupně promítl všechna relevantní hlediska, jež jsou dána jak soudem prvního stupně zmiňovanou, tak i shora odkazovanou judikaturou.

23. Jak vyplývá ze shora uvedeného, tak do 13. 4. 2006, kdy nabyla účinnosti legitimní změna zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., nebyl pro žalovanou zakotven postup při převodu jiného majetku na osoby oprávněné na základě veřejné nabídky. Do 13. 4. 2006 byly pozemky oprávněným osobám vydávány na základě jejich výběru. Soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, že o nároku právního předchůdce žalobce bylo rozhodnuto až v roce 2013 a 2014 s odkazem na rozhodnutí [Anonymizováno] S ohledem na tuto skutečnost se žalobce mohl účastnit jen vyhlášených veřejných nabídek žalovanou, čímž byl značně znevýhodněn vůči jiným oprávněným osobám, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto před 13. 4. 2006. Správně soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že žalobce se musel s dalšími osobami domáhat svých nároků v soudním řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem byla i správná výše nároků z rozhodnutí, které byly předmětem posuzované věci. Odvolací soud k tomuto závěru ještě dodává, že je nutno přihlédnout i k tomu, že žalobce spolu s dalšími oprávněnými osobami v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce přeceňovali restituční nárok ve výši 7 553 000 Kč, kde byl shledán rozdíl v ocenění 216 160 Kč a dále z rozhodnutí [Anonymizováno], kde byl shledán rozdíl oproti ocenění žalované ve výši 802 685,40 Kč. Již s ohledem na tuto skutečnosti je evidentní, že žalobce spolu s dalšími oprávněnými osobami mají nárok ze správních rozhodnutí v rozsahu milionových částek a jejich nároky byly správně oceněny až v roce 2015, kdy v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] u Okresního soudu v Nymburce, které bylo ukončeno rozsudkem ze dne [datum] a jež byl potvrzen i odvolacím soudem, bylo vedle shora uvedeného vysloveno, že nárok žalobce nebyl evidován ve správné výši a postup žalované byl označen za liknavý. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že nárok žalobce byl oceněn až v roce 2015, což ostatně žalovaná nezpochybňuje. Pokud se týká žalobkyně, má odvolací soud za prokázané, že jí byla přiznána náhrada za odňaté pozemky v roce 2000 (rozhodnutím [Anonymizováno]), žádný náhradní pozemek však předchůdkyni žalobkyně nabídnut nebyl i přesto, že oprávněná osoba nebyla povinna žádat o pozemky prostřednictvím veřejné nabídky. Tato povinnost začala restituenty stíhat až od účinnosti změny zákona o půdě, tj. od 13. 4. 2006. Vedle této otázky přihlédl soud prvního stupně při posuzování liknavého postupu na straně žalované k tomu, že z řady veřejných nabídek byl žalobce spolu s žalobkyní vyloučen s odůvodněním, že disponují toliko postoupeným nárokem a upřednostněny byly oprávněné osoby s nárokem přímým, popř. jejich dědici. V tomto postupu shledal soud prvního stupně na straně žalované diskriminační přístup, nemající oporu v zákoně o půdě, když oba žalobci mají v souladu se shora citovaným § 13 odst. 8 písm. b) ve spojení s § 33a odst. 1 zákona o půdě postavení oprávněných osob, když na ně jako na příbuzné v řadě přímé, jejich rodiče, tj. [tituly před jménem] [jméno FO] a jejich [Anonymizováno] [jméno FO], postoupili své restituční nároky. Odvolací soud s tímto závěrem plně souhlasí. Postoupení nároků na oba žalobce nelze považovat za postoupení spekulativní, což soud prvního stupně podložil konkrétními skutkovými zjištěními na základě řádně provedeného a rozsáhlého dokazování. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzované věci postupovala žalovaná liknavě a svévolně, neboť desítky let nesplnila závazek žalobců vůči žalované, kdy došlo k nesprávnému ocenění restitučních nároků, které byly oceněny správně až na základě žádosti žalobců (jejich předchůdců), což samo o sobě prodloužilo délku prodlení žalované s vypořádáním restitučních nároků obou žalobců (i jejich právních předchůdců), dále že upřednostňovala oprávněné osoby s přímým restitučním nárokem v situaci, kdy byly poskytovány nedostatečné kvantitativní a kvalitativní parametry náhradních pozemků ve veřejných nabídkách, tak s tímto závěrem se odvolací soud zcela ztotožňuje. I v této části s ohledem na odvolací námitky žalované může odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kde i ve vztahu k těmto závěrům odkázal na odpovídající judikaturu. Odvolací soud může pro žalovanou uvést, že žalovaná nesmí upřednostňovat mezi skupinami subjektů, které mají nárok na bezúplatný převod (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3167/07), ve kterém též Ústavní soud vedle shora uvedeného zdůraznil, že žalovaná má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. V posuzované věci bylo zjištěno, že nárok žalobců na vydání náhradních pozemků nebyl a není dlouhodobě uspokojen v situaci, kdy nárok žalobce nebyl uspokojen od roku 2013/2014 a nárok žalobkyně od roku 2000 a v situaci, kdy žalobci vstoupili do práv a povinností původních oprávněných osob na základě postupních smluv. Všechny nároky žalobců byly uplatněny jejich předchůdci již v roce 1992 a žalovaná jejich nároky až doposud nevypořádala. Žalovaná tedy po dobu 23 let nevypořádala nároky žalobců, a proto lze v kontextu všech těchto skutečností (nikoliv pouze s ohledem na délku správního řízení, které předcházelo vydání shora citovaných rozhodnutí) shledat, že nároky žalobců nebyly a nejsou dlouhodobě uspokojeny a postup žalované je nutno hodnotit jako liknavý. Nutno dodat, že vedle účasti žalobců ve veřejných nabídkách, žalobci již v řízení vedeném od roku 2016 u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. [spisová značka] uplatňovali nárok na převod náhradních pozemků na základě identických správních rozhodnutí, kde bylo rozhodnuto o jejich restitučních nárocích spočívajících ve vydání náhradních pozemků. Rozsudek Okresního soudu v Lounech, jež je citován v odůvodnění napadeného rozsudku, byl následně rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], č. j. [spisová značka] změněn tak, že žaloba byla zamítnuta z důvodu, že žalobci ze společně uplatněného nároku v celkové výši 1 515 766,99 Kč (tedy nároku identického jako v posuzované věci) požadovali, aby náhradní pozemky jim byly přikázány do podílového spoluvlastnictví stejnou měrou, a to každý v podílu jedné poloviny z celku. Toto bylo nesprávné, neboť žalobce měl nárok ve výši 80,20 % a žalobkyně ve výši 19,80 %, a proto nárok žalobce byl oceněn částkou 1 215 766,99 Kč a nárok žalobkyně částkou 300 000 Kč. Poté, kdy bylo odmítnuto dovolání žalobců proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], žalobci ihned podali žalobu v posuzované věci, kde uplatnili stejné nároky, jejichž uspokojení po žalované již požadovali ve správné výši dle svých podílů ve vztahu k jejich nárokům. Soud prvního stupně správně přihlédl i k tomuto postupu žalobců, který shledal jako projev jejich aktivity v získání toho, co je jim ze strany žalované dlouhodobě odpíráno v situaci, kdy předcházející soudní řízení zahájili ihned poté, co byli vyloučeni z veřejné nabídky dne 7. 9. 2015.

24. Pokud se týká námitky žalované ve vztahu k charakteru náhradního pozemku parc. č. [Anonymizováno], vodní plocha, rybník o výměře 21072 m2, lze poukázat na to, že i v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2430/2013, má žalovaná postupovat tak, že pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, tedy má být zachována identita v charakteru pozemku. Za kritéria „vhodnosti pozemku“ lze např. pokládat to, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem. Dle odvolacího soudu existence rybníka sama o sobě nebrání vydání nárokovaného pozemku žalobcům, když rybník není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva. Rybník lze považovat za součást zemědělského půdního fondu, když odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby je i chov ryb, kde soud prvního stupně správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 973/2021. I dle názoru odvolacího soudu skutečnost, že hráz rybníka je ve vlastnictví více osob, a to žalované a [Anonymizováno], nebrání vydání předmětného rybníka. Žalobci vstoupí do vlastnictví žalované pouze ve vztahu k jejímu vlastnictví rybníka a žalovaná zůstane nadále vlastníkem části hráze. Obecná teze o tom, že dojde k narušení vztahů vlastníků hráze a rybníka, není ničím podložena a odvolací soud ji neshledal důvodnou, a to i s ohledem na to, že k hrázi rybníka existovalo již vlastnictví více osob a žalobci se pouze na základě rozhodnutí stanou vlastníky rybníka namísto žalované a žalovaná zůstane vlastníkem pouze části hráze, která byla doposud též v podílovém spoluvlastnictví.

25. Nesporná byla mezi účastníky skutečnost, že náhradní pozemky jsou stále ve vlastnictví státu, tj. žalované.

26. Ze všech vyložených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. Odvolací soud změnil za analogického užití § 220 odst. l písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu stupně v nákladovém výroku II. potud, že výše náhrady nákladů řízení činí 583 991 Kč a žalobci jsou oprávněni společně a nerozdílně, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal v řízení úspěšným žalobcům plnou náhradu nákladů řízení jim vzniklých před soudem prvního stupně. Odvolací soud však nepřiznal žalobcům náhradu nákladů za jejich právní zastoupení v soudem prvního stupně přiznané výši, když účelně vynaložené náklady jsou představovány pouze dvaceti úkony právní služby, neboť odvolací soud neshledal účelným podání ze dne 26. 10. 2022 (č. l. 161 - 163 spisu), kterým byly odstraňovány vady žaloby podané právním zástupcem žalobců u soudu prvního stupně dne 9. 10. 2020. Žalobci tímto podáním odstraňovali vady a rozpory v žalobě, na které poukázal soud prvního stupně u prvního jednání ve věci. Odvolací soud má za to, že v případě právního zastoupení žalobců měla být podána řádná žaloba bez vad, a proto toto podání posoudil jako neúčelně vynaložený úkon právní služby. Proto došlo ke snížení účelně vynaložených úkonů za právní zastoupení žalobců, kteří byli zastoupeni společně jedním právním zástupcem, o jeden úkon právní služby. Soud prvního stupně stanovil odměnu právního zástupce žalobců za jeden úkon právní služby správně ve výši 11 504 Kč, když vycházel z tarifní hodnoty 1 514 562,52 Kč s odkazem na § 8 odst. 1, § 7 bod 6 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 – (dále jen „vyhláška“). Jelikož odvolací soud snížil počet úkonů právní služby z 21 na 20 úkonů a dále, protože každému ze žalobců náleží náhrada hotových výdajů pouze za 1 úkon právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. z. 25 Cdo 1610/2014), tak dle odvolacího soudu žalobcům náleží náhrada nákladů před soudem prvního stupně ve výši 583 991 Kč s tím, že žalobci jsou oprávněni společně a nerozdílně. Potud došlo ke změně nákladového výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jinak odvolací soud tento výrok co do základu nároku na náhradu nákladů řízení, lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a platebního místa (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. V potvrzující části lze odkázat na věcně správné odůvodnění nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, tyto náklady ve výši 28 929 Kč, a to za dva úkony právní služby, při kterých zastupoval oba žalobce, a to vyjádření k výzvě odvolacího soudu a vyjádření k odvolání. Tyto náklady za právní zastoupení obou žalobců sestávají z odměny za dva úkony právní služby po 11 504 Kč z tarifní hodnoty 1 514 562,52 Kč podle § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1, § 12 odst. 4 vyhlášky, ve znění účinném od 1. 1. 2025 – (dále jen „vyhláška“). Odměna právního zástupce žalobců tedy činí 23 008 Kč (2x 11 504 Kč) a k této odměně je nutno připočíst režijní náhradu hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky. Žalobcům dále náleží 21% daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce žalobců plátcem, ve výši 5 021 Kč. Celková náhrada nákladů odvolacího řízení přiznaná žalobcům činí 28 929 Kč. Právo na náhradu nákladů řízení mají oba žalobci společně a nerozdílně proti žalované, které byla uložena povinnost k této náhradě ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.) k rukám v té době společného právního zástupce obou žalobců [právnická osoba] (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

29. Dále byla přiznána žalobcům i náhrada nákladů řízení za účast jejich právních zástupců u odvolacího jednání dne 18. 6. 2025, kde již byl každý ze žalobců zastoupen samostatně svým právním zástupcem. Žalobce byl zastoupen [Jméno advokáta A] a žalovaná byla zastoupena [Jméno advokáta C] Oběma žalobcům byla proto přiznána náhrada za jejich zastupování u odvolacího jednání za jeden úkon právní služby. U žalobce činila odměna 13 810 Kč (odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 1 214 679,16 Kč) podle § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky a režijní paušál podle § 13 odst. 4 vyhlášky ve výši 450 Kč. Dále žalobci náleží náhrada za jízdné k odvolacímu soudu z [adresa] a zpět ve výši 338 Kč (když právní zástupce žalobce jízdné autem odvolacímu soudu ve stanovené lhůtě tří dnů od konání ústního jednání nevyčíslil), jež odpovídá jízdnému vlakem z [adresa] a zpět. Tyto náklady odvolacího řízení byly navýšeny o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce žalobce plátcem, tedy o částku 2 933 Kč. Celkem se jedná o náklady odvolacího řízení ve výši 16 901 Kč, které byly uloženy zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř).

30. U žalobkyně činila odměna za jeden úkon právní služby 9 500 Kč (odvolací soud vycházel z tarifní hodnoty 299 883,38 Kč) podle § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky a dále režijní náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky ve výši 450 Kč. Za převzetí a přípravu zastoupení těsně před ukončením tohoto řízení a po nařízení jednání u odvolacího soudu odvolací soud nepřiznal žalobkyni žádné náklady, neboť za tento úkon již byly přiznány náklady původnímu právnímu zástupci žalované [tituly před jménem] [jméno FO]. K částce 9 950 Kč je nutno připočíst jízdné právního zástupce žalobkyně k odvolacímu jednání dne 18. 6. 2025 z [adresa] a zpět ve výši 1 520 Kč (bez DPH ve výši 1 256 Kč). S připočtením 21% daně z přidané hodnoty z částky 9 950 Kč pak náklady odvolacího řízení žalobkyně činí 13 559,50 Kč. Tuto náhradu nákladů odvolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení