10 Co 825/2024 - 1946

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]-[Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: za účasti vedlejšího účastníka: 3. [adresa], IČO [IČO] sídlem [adresa], [adresa] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A], [Anonymizováno].[Anonymizováno]., [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o regresní náhradu o odvolání žalovaného č. 3 a vedlejšího účastníka na straně žalovaného č. 3 proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 2024, č. j. 9 C 117/2012-1853 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 3 a vedlejším účastníkem na straně žalovaného č. 3 zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Žalovaný č. 3 a vedlejší účastník na straně žalovaného č. 3 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 135 190 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 9 C 117/2012-1853, žalovaným č. 1 a č. 3 uložil společně nerozdílně zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z blíže specifikovaných částek, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalované č. 1 a vedlejšímu účastníku na její straně uložil společnou a nerozdílnou povinnost zaplatit žalobkyni 1/3 náhrady nákladů řízení ve výši 75 040,18 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žalovanému č. 3 a vedlejšímu účastníku na jeho straně uložil společnou a nerozdílnou povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 150 080,36 Kč k rukám zástupce žalobkyně, rovněž do tří dnů správní moci rozsudku (výrok III.), rozhodl, že Česká republika – Okresní soud v Karlových Varech nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) s tím, že žalobkyni se vrací soudní poplatek z odvolání ve výši 39 288 Kč (výrok V.)

2. Proti výrokům I. a III. se odvolal žalovaný č. 3 s námitkou, že soud prvního stupně se nevypořádal s vlastní výzvou k případné aplikaci ust. § 150 o. s. ř. na kterou podrobně reagoval poukazem na institut dobrých mravů a důvody hodných zvláštního zřetele, poukázal na procesní zavinění, pokud nikdy žalobkyni ničeho nezaplatil, její nároky vždy důrazně popíral, a tudíž zavinění spočívá na straně vedlejšího účastníka žalované č. 1, který žalovanou částku postupně hradil. Připomněl zákaz reformace in peus odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1238/23 s tím, že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť není možné spárovat konkrétní částky s příslušenstvím (úroky). Vytkl soudu prvního stupně nesprávně určenou výši úspěchu, když vychází jen z jistin, nikoliv z příslušenství, které nekapitalizoval (viz bod 58. odůvodnění). Není určena a zohledněna skutečnost spočívající ve spoluzavinění poškozeného. Rozdělení výše nákladů řízení poměrem 1/3 k tíži žalované č. 1 a 2/3 k tíži žalovaného č. 3 nemá oporu v ust. § 142 či 146 o. s. ř. Žalovaný č. 3 dále nesouhlasil s úhradou nákladů za překlady listin zajištěné žalobkyní a navrhl ověření nákladů z titulu cestovného. Podrobně se vyjádřil k námitce promlčení, které mělo být posuzováno dle německého práva s tím, že i pro určení příslušenství – úroků mělo být rozhodné německé právo, nikoliv české. Žalovaný č. 3 setrval na přesvědčení, že se v daném sporu vyvinil, jak vyplynulo z dokazování a že nároky žalobkyně nebyly prokázány, jak vyplynulo ze znaleckého posudku [tituly před jménem] Tomáše Macha.

3. Druhý okruh námitek žalovaného č. 3 se týkal odvolacích důvodů při napadení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 10. 2021, který byl následně odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s důrazem na skutečnost, že protiprávního zaviněného jednání, kvůli němuž došlo k vynaložení nákladů na léčení a ošetření, se dopustil [jméno FO], který za to byl také pravomocně odsouzen a jeho zaviněné protiprávní jednání je příčinou toho, že musely být vynaloženy náklady na léčení a ošetření poškozeného. Žalovaný č. 3 zaviněně protiprávně nejednal a nedopustil se jednání, které by bylo v příčinné souvislosti s vynaložením nákladů na léčení a ošetření. Připomněl citaci ust. § 135 odst. 1 o. s. ř., dle kterého je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu, soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Za této důkazní situace žalovaný č. 3 nemá pasivní legitimaci ani podle českého práva.

4. Vedlejší účastník na straně žalovaného č. 3 v odvolání zpochybnil procesní způsobilost žalobkyně, povinnost nahradit náklady řízení za situace, kdy plnila žalovaná č. 1, respektive vedlejší účastník na její straně, jen na základě vlastního rozhodnutí, dále zpochybnil úhradu jednotlivých plateb tvrzených žalobkyní, skutečnost, že by žalovaný č. 3 a vedlejší účastník na jeho straně byli vyzváni k plnění ve smyslu ust. § 142a o. s. ř. s tím, že náklady řízení by měly být uhrazeny naopak žalovanému č. 3 a vedlejšímu účastníku na jeho straně.

5. Žalobkyně v rámci vyjádření k odvolání žalovaného č. 3 a vedlejšího účastníka na jeho straně vyjádřila s odvolací argumentací nesouhlas a v otázce nákladů řízení uvedla, že řízení bylo zahájeno v roce 2012, kdy v občanském soudním řádu povinnost k zaslání předžalobní výzvy dle ust. § 142a o. s. ř. vůbec nebyla upravena, pak námitka žalovaného č. 3 není na místě. I přes tuto skutečnost žalobkyně všechny žalované k úhradě vyzvala, a to jednak žalobkyně přímo sama, jednak následně dopisy ze dne 15. 5. 2012 prostřednictvím škodního zástupce [právnická osoba], jak také doložila a jsou součástí soudního spisu. Od podzimu 2018, kdy žalobkyně s vedlejším účastníkem č. 1 komunikuje ohledně úhrady částek, byly všechny další nároky již řešeny primárně mimosoudně, žalobkyně tedy jednala v tomto ohledu hospodárně, když pro přehodnocení stanoviska vedlejšího účastníka č. 1 se na něj obracela s dalšími postupně vznikajícími nároky mimosoudně, neboť takový postup měl za daného stavu věci již smysl. Žalobkyně odmítla námitky, že by náklady na překlady byly vynaloženy neúčelně a nedůvodně, když k doložení překladu listin navíc byla vyzvána soudem a poukázala na ust. § 18 o. s. ř. a ust. § 137 o. s. ř. Bez jejich doložení by jen stěží mohla žalobkyně unést břemeno důkazní. Byť sama žalobkyně v rámci hospodárnosti řízení již odvolání do výroku o nákladech řízení nepodávala, v situaci, kdy budou podrobeny přezkumu odvolacímu soudu, má žalobkyně za to, že některé úkony by žalobkyni měly být přiznány oproti tomu, jak o nich rozhodl soud prvního stupně, neboť se jednalo buď o vyjádření ve věci samé, anebo na výzvu soudu.

6. Podáním došlým odvolacímu soudu dne 29. 10. 2024 vzala žalobkyně žalobu v plném rozsahu zpět a požádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť k zastavení řízení došlo pro chování žalovaného, respektive vedlejšího účastníka, a to provedenou platbou vedlejšího účastníka č. 1 dne 18. 10. 2024, kdy byla uhrazena částka 82 487,60 EUR odpovídající úroku z prodlení vypočtenému dle výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2024. Žalobkyni byla ze strany vedlejšího účastníka č. 1 dále dne 17. 10. 2024 uhrazena částka 75 040,18 Kč, odpovídající nákladům řízení uvedeným ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Ve vztahu k nákladům řízení vůči žalovanému č. 3 a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně žalobkyně požádala o přiznání náhrady nákladů řízení ve stejném rozsahu jako uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně s případným přihlédnutím k nezohledněným úkonům, které žalobkyně uvedla ve svém vyjádření k odvolání, a také náklady vzniklé v odvolacím řízení, a to za účast na jednání odvolacího soudu a za vyjádření k odvolání. Dále žalobkyně připomněla požadavek o vrácení soudního poplatku dle výroku V. rozsudku soudu prvního stupně napadeného odvoláním žalovaného č. 3 a vedlejšího účastníka na jeho straně.

7. Žalovaný č. 3 se zpětvzetím žaloby souhlasil podání došlým odvolacímu soudu dne 6. 11. 2024 s tím, že neznamená souhlas s důvodností nároku žalobkyně v tom smyslu, že by byl uplatněn po právu a zaplacen vedlejším účastníkem na straně žalovaného č. 1 v souladu s právem. Vedlejší účastník na straně žalovaného č. 1 všechna plnění poskytl žalobkyni zcela dobrovolně a bez jakékoliv konzultace s žalovaným č. 3 a vedlejší účastníkem na jeho straně. Navíc žalovaná č.1 a vedlejší účastník na její straně nepodali odvolání proti napadenému rozsudku a k plnění přistoupili zcela dobrovolně o své vůli a bez souhlasu či vědomí žalovaného č. 3.

8. Žalovaný č. 3 setrval na tom, že žalobní nároky nebyly oprávněné co do důvodu, ani co do výše a neměly být žalobkyni hrazeny. Žalovaný č. 3 dále namítl, že se stejně jako vedlejší účastník na jeho straně po celou dobu více než 12 let trvajícího řízení aktivně a účinně bránili žalobě, podali řádně a včas odvolání proti prvnímu meritornímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 10. 2021 a také proti druhému ze dne 18. 6. 2024 a trvali na podaných odvoláních i při odvolacím jednání konaném dne 10. 10. 2024. Připomněl, že první meritorní rozsudek byl k odvolání žalovaného č. 3 zrušen pro procesní vady a věc vrácena k dalšímu řízení, druhý rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvolacím soudem věcně přezkoumán, protože byl neúplný a odvolací soud nařídil žalobkyni doplnění tvrzení a důkazů. Všechny tyto okolnosti nelze klást k tíži žalovaného č. 3 a naopak svědčí o jeho efektivní a důvodné obraně. Teprve po odvolacím jednání zaplatil vedlejší účast žalovaného č. 1 zbytek dluhu žalobkyni bez vědomí a souhlasu žalovaného č. 3 a vedlejšího účastníka na jeho straně a proti jejich vůli, a to bylo důvodem pro zpětvzetí žaloby. Obrana žalovaného č. 3 byla za dané situace a po celou dobu řízení zcela legitimní a oprávněná z důvodu, že žalobkyně pravomocně „prohrála“ částku 39 508,76 EUR podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 10. 2021, žalobkyně prováděla rozšiřování a omezování žaloby bez kvalifikované výzvy dle § 142a o. s. ř. vůči žalovanému č. 3, k omezování žaloby z důvodu placení docházelo bez vědomí a souhlasu a proti vůli žalovaného č. 3 a žalovaný č. 3 podal odvolání proti oběma rozsudkům ve věci samé, takže proti němu není jediné pravomocné rozhodnutí. Žalovaný č. 3 tak neměl na vzniklou situaci spočívající v zaplacení veškerých jistin a jejich příslušenství vedlejším účastníkem na straně žalovaného č. 1 žádný vliv a rozhodně k nim nedošlo v důsledku souhlasu žalovaného č. 3 nebo vedlejšího účastníka na jeho straně. Z uvedených důvodů má žalovaný č. 3 nárok na zaplacení nákladů řízení, přičemž předmět řízení vymezil pod bodem III. a náklady řízení specifikoval pod bodem IV. podání, jímž vyjádřil souhlas se zpětvzetím žaloby.

9. Vedlejší účastník na straně žalovaného č. 3 vyjádřil souhlas se zpětvzetím žaloby podáním došlým odvolacímu soudu dne 10. 11. 2024 s tím, že nesouhlasí, aby byl uznán povinností zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně, ani ty, které žalobkyni vznikly v souvislosti s odvolacím řízením. Naopak požádal, aby žalobkyni byla stanovena povinnost zaplatit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi, a to za řízení před soudy obou stupňů. Vedlejší účastník odkázal na své odvolání ze dne 29. 7. 2024, v němž uvedl důvody, pro které shledal rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. nesprávný a shrnul důvody tvrzené nesprávnosti tak, že vedlejší účastník svým chováním nikterak nezavinil, že řízení bylo opakovaně zastavováno vzhledem k plněním žalovanou č. 1, respektive vedlejším účastníkem na její straně. Vedlejší účastník také nezavinil, že tito účastníci nepodali odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2024, čímž vůči nim nabylo právní moci ve výroku I. a II. rozsudku. Vedlejší účastník nikterak nezavinil délku řízení odpovídající dvanácti rokům, takže neodpovídá ani za prodlení, které mělo vzniknout se zaplacením částek, kterých se domáhala žalobkyně a o nichž se pojednává ve výroku I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

10. Vedlejší účastník dále poukázal na argumentaci uvedenou v podání žalovaného č. 3 ze dne 7. 11. 2024, v němž i žalovaný č. 3 projevil souhlas se zpětvzetím žaloby a poukázal prakticky na stejné okolnosti, na kterých setrvával od počátku řízení i vedlejší účastník na straně žalovaného č.

3. Za nejpodstatnější okolnost považuje vedlejší účastník skutečnost, že žalobkyně v celém takto dlouhém řízení neprokázala, v jaké výši, kdy a komu plnila částky, ze kterých měl sestávat její regresní nárok. Výpisy z její interní evidence mající dokazovat, že žalobkyně uhradila ty či ony platby, nepředstavují jednoznačný důkaz o tom, že tyto částky byly skutečně zaplaceny. Na uvedený nedostatek žaloby poukazoval vedlejší účastník opakovaně, ale jeho výhrady nebyly v rozhodnutí soudu prvního stupně reflektovány. Žalobkyně tak ve skutečnosti sama zavinila délku řízení, a to svou liknavostí při plnění svého důkazního břemene, jakož i břemene tvrzení. Pokud bylo na předmětnou žalobu vícekrát žalovanou č. 1 a jejím vedlejším účastníkem plněno, stalo se tak bez předchozích projednání se solidárně zavázaným účastníkem, tedy zcela svévolně a vedlejší účastník by za toto jednání neměl nést žádnou odpovědnost. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby kdykoliv v průběhu tohoto řízení vyzvala vedlejšího účastníka, potažmo žalovanou č. 3 ke smírnému jednání, kde by se všechny zúčastněné strany mohly dohodnout na skutečné výši regresního nároku či jiném řešení sporu, namísto toho žalobkyně jednala vždy jen s žalovanou č. 1, respektive vedlejším účastníkem na její straně. Vedlejší účastník navrhl, aby odvolací soud řízení zastavil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit náklady řízení vzniklé vedlejšímu účastníku na straně žalovaného č. 3 před soudy obou stupňů ve výši specifikované a předložené spolu se souhlasem se zpětvzetím žaloby.

11. Odvolací soud pro zpětvzetí žaloby a za souhlasu žalovaného č. 3 a vedlejšího účastníka na jeho straně rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalovaného č. 3 a vedlejšího účastníka, zrušil ve výroku I. a III. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 3 a vedlejším účastníkem na jeho straně dle ust. § 96 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.).

12. Výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., dle kterého byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

13. Dle názoru odvolacího soudu není pochyb o tom, že bylo plněno na důvod žaloby, pak žalovaným v postavení solidárně zavázaných dlužníků vznikla povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení, a to i když hradil pouze jeden z nich. Tento závěr odvolací soud přijal při vědomí rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, ze dne 15. 3. 2018, jehož právní věta zní: Jeli žalobou uplatněn nárok vůči více žalovaným a mají-li žalovaní na tento nárok plnit společně a nerozdílně, pak plnění poskytnuté jedním ze žalovaných je třeba zásadně považovat pro účely rozhodování o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. za „chování“ všech žalovaných, to je i těch, kteří plnění neposkytli a žalobu za důvodně podanou vůči všem žalovaným. Brání-li se však některý ze žalovaných, jenž plnění na žalobou uplatněný nárok, neposkytl tím, že vůči němu není uplatněný nárok po právu, musí soud pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posoudit důvodnost takové obrany; je-li tato obrana důvodná, rozhodne o nákladech řízení mezi žalobcem, jenž vzal žalobu zpět, a tímto žalovaným podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.

14. V judikatuře Nejvyššího soudu zmiňovaná důvodnost obrany znamená to, zda se kryje s uplatněným důvodem žaloby, nejde o hmotněprávní posouzení prokázání žalovaného nároku, důvodná obrana ve vztahu k nákladům řízení by byla, pokud by byl žalovaný žalován bez vztahu k žalovanému nároku, což není řešená situace ve vztahu k žalovanému č. 3, který popírá prokázání nároku uplatněného žalobkyní. Nelze přehlédnout, že odvolací námitka žalovaného č. 3 je v tomto směru pouze obecného rázu, aniž by byla blíže konkretizovaná. Za tohoto stavu věci jsou povinni k náhradě nákladů řízení vzniklých žalobkyni oba solidárně zavázaní žalovaní, v dané věci žalovaná č. 1, která však již náklady řízení, k nimž byla zavázána ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, zaplatila, jak žalobkyně v rámci zpětvzetí žaloby potvrdila a žalovaný č. 3 a vedlejší účastník na jeho straně, kterým byla ve výroku III. rozsudku uložena společná a nerozdělná povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovaní č. 1 a 3 byli z titulu regresního nároku žalováni po právu společně a nerozdílně, jak také promítl soud prvního stupně v napadeném rozsudku ve výroku I., přičemž i v řízení o náhradu škody uplatněné poškozeným vůči žalovaným č. 1, 3 v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 C 31/2023, přičemž o odvolání žalovaného č. 3 a vedlejšího účastníka na jeho straně rozhodl zdejší odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 14 Co 312/2023-1334, byli uznáni odpovědnými společně a nerozdílně.

15. Námitky žalovaného č. 3 odvolací soud shledal obecnými a nekonkrétními a touto optikou je třeba je odmítnout a takto uplatněnou obranu klást žalovanému č. 3 k tíži.

16. Odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., neboť za důvody hodné zvláštního zřetele je třeba považovat takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a okolnosti další, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud tedy zvažuje-li aplikaci moderačního práva, má povinnost dát účastníkům prostor se k tomu vyjádřit a umožnit tak vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Jen tak je postup soudu předvídatelný a dostojí zásadě kontradiktornosti řízení (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3517/22, ze dne 9. 5. 2023).

17. Odvolací soud si je vědom postupu soudu prvního stupně, který při ústním jednání předcházejícím vyhlášení napadeného rozsudku o úvaze aplikovat ust. § 150 o. s. ř. účastníky řízení informoval, tito se také k němu vyjádřili (žalobkyně zamítavě), a to s poukazem na délku řízení, spornost nároku, když rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci nemajetkových nároků poškozeného bylo pravomocně přijato po více než deseti letech od zahájení řízení a vývoj judikatury, když otázka, jaké právo má být ve sporu o regresní náhradu použito, bylo dovozeno až Nejvyšším soudem v roce 2022.

18. Postup podle ust. § 150 o. s. ř. musí být výjimečný, což opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje i Ústavní soud. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu shodně plyne, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širší souvislostech a brát zřetel na konkrétní okolnosti případu. Uvedeno pravidlo vyjadřuje snahu zohlednit specifika jiných typů řízení než těch, která jsou zahájena na základě žalob o zaplacení peněžitého plnění, v nichž se míra úspěchu ve věci poměřuje nejsnáze (nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22). Odvolací soud však takové výjimečné okolnosti, vycházeje z argumentace žalovaného č. 3 a vedlejšího účastníka na jeho straně, nenašel, stejně jako soud prvního stupně, který ve věci náhrady nákladů řízení rozhodl dle kritéria úspěchu ve věci.

19. Pokud žalovaný č. 3 namítá absenci předžalobní výzvy, odvolací soud ji ve shodě s argumentací žalobkyně shledal nedůvodnou, neboť institut předžalobní výzvy byl zaveden až s účinností od 1. 1. 2013, přičemž žaloba byla podána k soudu dne 29. 6. 2012, byť žalovaný č. 3 brojí následnými procesními úkony žalobkyně spočívajícími v omezování a rozšiřování žaloby.

20. Použití ust. § 150 o. s. ř. není namístě ani z důvodů majetkových poměrů žalovaného č. 3, který jejich neuspokojivost netvrdil.

21. Opakované popírání nároků žalobkyně ve věci samé souvisí s výkladem důvodnosti žaloby proti oběma solidárně zavázanými žalovanými č. 1, 3, jak již bylo vyloženo shora.

22. Odvolací soud při stanovení výše nákladů řízení před soudem prvního stupně a povinnosti žalovaného č. 3 a vedlejšího účastníka na jeho straně, vycházel ze závěru soudu prvního stupně, aniž, jak namítl žalovaný č. 3, kapitalizoval příslušenství jistiny nároku žalobkyně, neboť pro určení úspěchu ve věci je kapitalizace příslušenství velmi sporná i s ohledem na polemiku nad ne zcela nepřesvědčivými závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích z roku 2010 a 2017 a rozhodovací praxí soudů v komparaci s úpravou základu, z něhož se při výměře vychází, v zákoně o soudních poplatcích a advokátním tarifu, (diskuse zveřejněná v rámci e-právo.cz dne 7. 7. 2022, autor [tituly před jménem] Vojtěch Hermann, a odkaz na rozhodovací praxi Ústavního a Nejvyššího soudu – I. ÚS 2717/08, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017 a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017).

23. Příslušenství žalované jistiny bylo soudem prvního stupně přiznáno a zaplaceno podle českého práva, správně však mělo být stejně jako jistina posuzováno dle německého práva. Dokazování před odvolacím soudem s ohledem na zpětvzetí žaloby v tomto směru ale provedeno nebylo, přičemž je třeba mít na paměti zásadu procení ekonomie spočívající v tom, že rozhodování o nákladech řízení není jeho cílem. Odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že příslušenství, které zůstalo předmětem odvoláním napadeného rozsudku, bylo zaplaceno až po odvolacím jednání a k faktu, že žalovaný č. 3 sice absenci kapitalizace namítá, ale příslušenství také nekapitalizuje. Námitka žalovaného č. 3, že soudem prvního stupně při výpočtu povinnosti k náhradě nákladů řízení nebylo zohledněno 30 % spoluzavinění poškozeného, není důvodná, neboť jak se podává z bodu 58. odůvodnění napadeného rozsudku, na který v podrobnostech odvolací soud odkazuje, stejně jako na bod 59. až 61. a bod 63. odůvodnění týkající se cestovních náhrad, přihlédnuto k němu bylo. Za situace, kdy žalovaný č. 3 námitku k přiznanému cestovnému nekonkretizuje a pouze žádá jeho přepočet, odvolací soud se jí nezabýval a o správnosti výpočtu cestovného provedeného soudem prvního stupně neměl důvod pochybovat.

24. Námitku vztahující se k nákladům souvisejících s žalobkyní zajištěných překladů listin, jichž se dovolávala v řízení, odvolací soud shledal důvodnou, a proto oproti soudu prvního stupně, který žalobkyni nárok za tvrzené výdaje za překlady v celkové výši 170 069,70 Kč (viz bod 62. odůvodnění napadeného rozsudku), náhradu nákladů o tuto částku ponížil. V tomto ohledu se ztotožnil s argumentací žalovaného č. 3 spočívající v tom, že obsah relevantní části německého práva měl soud zjistit z úřední povinnosti, jak je výslovně upraveno v ust. 23 zákona o mezinárodním právu soukromém, č. 91/2012 Sb., a proto náklady spojené s překlady německých právních předpisů a úředních listin nelze považovat za účelně vynaložené náklady řízení a ukládat jejich zaplacení účastníkům řízení. Ztotožňuje se s žalovaným č. 3 i v tom, že překlady německých dokladů prokazujících obsah a rozsah nároku žalobkyně nejsou účelně vynaloženými náklady řízení, protože žalobkyně by je musela vyhotovit i bez zahájení soudního řízení, aby žalovaným doložila důvodnost svých nároků, když žalovaní ani vedlejší účastníci na jejich straně nebyli a nejsou povinni bez dalšího přijmout dokumenty pořízené v cizím jazyce a zajistit si jejich překlady. I odkaz na ust. § 18 odst. 1 o. s. ř., dle kterého mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení a mají právo jednat před soudem ve své mateřštině, je dle názoru odvolacího soudu případný.

25. Z komentáře v systému ASPI k ust. § 18 odst. 1 o. s. ř. mimo jiné vyplývá, že obdrží-li soud jinou, například důkazní, listinu v jiném jazyce, než ve kterém je vedeno řízení, je oprávněn po účastníku, který ji předložil, žádat její překlad do češtiny, je-li to nezbytné pro rozhodnutí o věci.

26. Pravidla jsou pro všechny účastníky soudního řízení stejná a právo na automatický a bezplatný překlad tak mají osoby, které neovládají český jazyk pouze při jednání (rozhodnutí Městského soudu v Praze publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2018). Mimo jednání je pak třeba na zaplacení překladu trvat a jedná se o náklady, které vznikly zpravidla státu, a proto by soud neměl zapomínat rozhodnout o náhradě jeho nákladů a rozlišovat náklady vzniklé tlumočením při a mimo jednání. V podmínkách civilního sporného řízení lze s přihlédnutím k ústavním kautelám (v pojetí nálezu Pl. ÚS 36/01) učinit závěr, že právo na bezplatné tlumočení se váže na samotné jednání, mimo jednání, zejména v kontextu listin je překlad na účastnících samotných v rámci jejich součinnosti pro doložení jimi uplatněného nároku (srov. rozsudek NS ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 23 Cdo 1656/2015). Pokud odvolací soud nahlédl do faktur předložených žalobkyní spolu se závěrečným návrhem (č. 2021427 z 5. 12. 2023 znějící na částku 30 915 Kč a č. 2023347 ze dne 1. 12. 2021 znějící na částku 17 369 Kč), zjistil, že neobsahují konkrétní předmět zakázky, je z nich zřejmý pouze údaj o překladu z N - Č a z Č – N, zadavatel v osobě žalobkyně, dodavatel v osobě [tituly před jménem] [jméno FO], a dále údaje o datu vystavení a splatnosti. Nezbývá než uzavřít, že faktury provedení překladů v této věci neprokazují, pokud jejich předmět není uveden a ani jejich proplacení, a tudíž se odvolací soud i z tohoto důvodu jejich účelností nezabýval.

27. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolacím soudem nebyl shledán důvod pro rozdělení náhrady nákladů řízení mezi žalovanou č. 1 a žalovaného č. 3 v poměru 1 : 3 a s ohledem na solidární zavázanost rozhodl o náhradě nákladů řízení v poměru stejném, tedy každý z žalovaných se podílí jednou polovinou.

28. Odvolací soud shledal na straně žalobkyně důvodnými náklady řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 431 653 Kč, z nákladů za zastoupení advokátem v celkové výši 498 560 Kč za 29 úkonů právní služby, z částky 8 700 Kč odpovídající 29 režijním paušálům po 300 Kč, z náhrady cestovného ve výši 27 861,71 Kč, a 21 % DPH ze součtu uvedených položek (vyjma zaplaceného soudního poplatku) v souladu s ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., a to ve výši 112 375,60 Kč, tj. celkem 1 079 150,26 Kč, přičemž 17,52 % odpovídá částka 189 067 Kč, jedné polovině (50 % podílu žalovaného č. 3) pak částka 94 534 Kč (po zaokrouhlení), což je částka z titulu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud dále s ohledem na procesní zavinění žalovaného č. 3 přiznal žalobkyni i náhradu nákladů odvolacího řízení za dva úkony právní služby, tj. odměna za dva úkony po 16 500 Kč (viz bod 60. odůvodnění napadeného rozsudku), kdy za poslední úkon právní služby před soudem prvního stupně (za závěrečný návrh) žalobkyni byla přiznána částka 16 500 Kč, odměna pak činí 33 000 Kč, dále dva režijní paušály po 300 Kč, tj. 600 Kč a 21 % DPH ve výši 7 056 Kč. V součtu činí náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně částku 40 656 Kč a spolu s náklady řízení před soudem prvního stupně jsou žalovaný č. 3 a vedlejší účastník na jeho straně povinni společně a nerozdílně zaplatit na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 135 190 Kč (po zaokrouhlení) v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 2 o. s. ř., pokud jde o místo plnění).

Poučení