9 C 117/2012 - 1853

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Magliovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované 1: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] proti žalovanému 3: [název žalované], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [pojišťovna], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro 222 731,41 EUR / regresní náhrada takto:

Výrok

I. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 144 323,03 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 6. 2012 do 7. 12. 2018, úrok z prodlení z částky 2 156,49 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 6. 2012 do 20. 5. 2019, úrok z prodlení z částky 19 554 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 3. 2016 do 7. 12. 2018, úrok z prodlení z částky 4 146,38 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 3. 2016 do 20. 5. 2019, úrok z prodlení z částky 23 450,97 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 18. 5. 2017 do 7. 12. 2018, úrok z prodlení z částky 1 307,15 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 18. 5. 2017 do 20. 5. 2019, úrok z prodlení z částky 437,78 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 9. 1. 2018 do 7. 12. 2018 a úrok z prodlení z částky 1 022,52 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 9. 1. 2018 do 20. 5. 2019, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný 1 a vedlejší účastník na straně žalovaného 1 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 1/3 náhradu nákladů řízení ve výši 75 040,18 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný 3 a vedlejší účastník na straně žalovaného 3 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 150 080,36 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Česká republika – Okresní soud v Karlových Varech nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyni se vrací soudní poplatek z odvolání ve výši 39 288 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou z 29. 6. 2012 se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení částky ve výši 222 731,41 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že coby německá zdravotní pojišťovna vynaložila tuto částku v souvislosti s léčením německého občana [jméno] [příjmení], [datum narození], který dne 1. 7. 2010 na cyklistické stezce v obci Aš utrpěl rozsáhlou škodu na zdraví v důsledku pádu do neoznačené stavební jámy, která se na místě nacházela z důvodu opravy kanalizace prováděné žalovanou 1, resp. žalovanou 2, pro žalovaného 3 coby stavebníka a investora.

2. Žalobkyně, německá zdravotní pojišťovna a subjekt veřejného práva založený zákonem, dovozovala odpovědnost žalovaných z jejich postavení zhotovitele (žalovaná 1), subzhotovitele (žalovaná 2) a vlastníka, investora a stavebníka stavby (žalovaný 3), kteří porušili své povinnosti k řádnému provedení stavby stanovené stavebním zákonem tím, že nezajistili dostatečná bezpečnostní opatření na staveništi, v důsledku čehož došlo ke škodě na zdraví poškozeného.

3. V žalobě žalobkyně dovodila, že podle nařízení Evropského parlamentu Rady ES č. 864/2007 (II) se rozhodné právo určí podle článku 4 dle obecného pravidla místa vzniku škody. Vzhledem k tomu, že k úrazu poškozeného došlo na území České republiky, je na věc nutno aplikovat české právo. Pravomoc Okresního soudu v Karlových Varech pak žalobkyně dovodila z nařízení Rady ES č. 44/2001 (Brusel I) jako obecného soudu žalované 1, v jehož obvodu má žalovaná 1 sídlo.

4. Žalobkyně hradila poškozenému, jeho manželce a za poškozeného jednotlivá plnění zákonného zdravotního pojištění specifikovaná v ustanovení § 21 první knihy německého sociálního zákoníku (SGB I), a to 1) Pflegegeldleistung – ošetřovné soukromé osobě (vyplácené manželce poškozeného) – dle § 38 jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI.), 2) Pflegesachleistung – ošetřovné profesionálnímu pečovateli – dle § 38 ve spojení s § 36 jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI.), 3) Entfallene KV-Beiträge – ušlé příspěvky zdravotního pojištění, které nebyly žalobkyni uhrazeny poškozeným v době, kdy pobíral dávky, dle § 224 ve spojení s §§ 241 a 242 páté knihy německého sociálního zákoníku (SGB V), 4) Beiträge zur Pflegeverisicherung – příspěvky pro pojištění ošetřovatelské péče, které žalobkyni nebyly uhrazeny poškozeným v době, kdy pobíral dávky, dle § 57 odst. 2 ve spojení s § 59 odst. 2 jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI), 5) Beiträge zur Bundesagentur für Arbeit – příspěvky pro Spolkovou agenturu práce na pojištění pro případ nezaměstnanosti, dle § 345 a § 349 třetí knihy německého sociálního zákoníku (SGB III) 6) Beiträge zur Rentenversicherung – příspěvky na důchodové pojištění hrazené žalobkyní za poškozeného nositeli penzijního pojištění poškozeného dle § 166 a § 170 šesté knihy německého sociálního zákoníku (SGB VI), 7) RV-Beitrag der Pflegeperson – příspěvek na důchodové pojištění manželky poškozeného coby pečující osoby placené žalobkyní příslušné instituci důchodového pojištění dle § 44 jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI), § 166 šesté knihy německého sociálního zákoníku (SGB VI) a § 170 šesté knihy německého sociálního zákoníku (SGB VI), 8) Verihinderungspflege (tageweise) – příspěvky na péči v době překážek na straně manželky poškozeného dle § 39 jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI), 9) Pflegeberatungsbesuch – poradenská návštěva k péči pro nemocného pobírajícího dávky Pflegegeld uskutečněná v jeho domácím prostředí, které slouží k zajištění kvality domácí péče, dle § 37 jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI) a 10) Betreuungsleistung (ohne Demenz) – plnění na péči (další příspěvek, který musí být účelově použit a který poškozený používá na placení ambulantní pečovatelské péče) dle § 45b jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI).

5. Nároky na uhrazení jednotlivých plnění zákonného zdravotního pojištění vůči žalovaným jakožto škůdcům přešly na žalobkyni na základě ustanovení § 116 desáté knihy německého sociálního zákoníku (Sozialgesetzbuch, č. l. 1 zákona ze dne 18. 8. 1980 Spolkové sbírky I S. 1469 a č. l. 1 zákona ze dne 4. 11. 1982 Spolkové sbírky I S. 1450 ve znění oznámení z 18. 1. 2001 Spolkové sbírky I S. 130), podle něhož 1) Nárok na náhradu škody, vyplývající z jiných právních předpisů, přechází na sociálního pojistitele, pokud je tento na základě pojistné události povinen poskytnout sociální dávky, sloužící k napravení spáchané škody a vztahuje se na stejný časový úsek jako náhrada škody poskytnutá škůdcem. K tomu náleží také: 1. příspěvky hrazené ze sociálního pojištění a 2. příspěvky na nemocenské pojištění (…). Žalobkyně má tudíž v důsledku zákonné cese proti žalovaným postižní (regresní) nárok sui generis, jehož zákonným předpokladem je, že žalobkyně uhradila ze zákonného pojištění příspěvky na jednotlivé složky sociálního pojištění v souvislosti s péčí o svého pojištěnce (poškozeného), přičemž tato její zákonná povinnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby vůči němu (pojištěnci).

6. Česká republika jako člen Evropské unie by měla tento regresní nárok žalobkyně vzniklý dle německých právních předpisů uznat podle č. l. 85 Nařízení EP a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, podle něhož obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: a) převzala-li instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát; b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát. Uvedené nařízení má dle č. l. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie obecnou působnost, je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Tento svůj názor žalobkyně podporovala odkazem na judikaturu Soudního dvora EU, konkrétně na rozsudky ve věci sp. zn. C -428/92 a C -397/96.

7. Žalobkyně tedy tvrdila, že a) částky jí vyplacené poškozenému byly vyplaceny v souladu s německými právními předpisy; b) existence samotného nároku poškozeného na tyto částky je taktéž zakotvena v německých právních předpisech; c) regresní nárok poškozeného přešel na základě německých právních norem na žalobce; d) podle č. l. 85 nařízení a č. l. 288 Smlouvy o fungování Evropské Unie musí být tento přechod respektován i ostatními členskými státy, byť k němu došlo na základě německých právních předpisů.

8. Žalobkyně uhradila v souvislosti s léčením poškozeného a péčí o něj částku 222 731,41 EUR, načež fakturou [číslo] ze dne 7. 11. 2011 vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalované 1 k úhradě částky 167 139,32 EUR, fakturou [číslo] ze dne 7. 11. 2011 vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalované 1 k úhradě částky 5 020,41 EUR, fakturou [číslo] ze dne 25. 4. 2012 vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalované 1 k úhradě částky 6 845,21 EUR, fakturou [číslo] ze dne 26. 4. 2012 vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalované 1 k úhradě částky 2 508,40 EUR, a fakturou [číslo] ze dne 9. 11. 2011 vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalované 1 k úhradě částky 41 218,15 EUR. V průběhu řízení hradila žalobkyně dále částku 50 176,03 EUR, načež vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalované 1 fakturou [číslo] ze dne 3. 12. 2015 k úhradě částky 23 285,29 EUR a fakturou [číslo] ze dne 3. 12. 2015 k úhradě částky 26 890 EUR, částku 49 105,07 EUR, načež vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalované 1 fakturou [číslo] ze dne 11. 4. 2017 k úhradě částky 16 177,81 EUR a fakturou [číslo] ze dne 12. 4. 2017 k úhradě částky 32.927,26 EUR, a částku 5 708,12 EUR, k jejíž úhradě vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalované 1 fakturou [číslo] ze dne 29. 8. 2017, částku 5 817,73 EUR, k jejíž úhradě vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1 fakturou [číslo] ze dne 15. 2. 2018 a částku 5 736,11 EUR, k jejíž úhradě vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1 fakturou [číslo] ze dne 16. 7. 2018 na částku 5 736,11 EUR.

9. Soud k návrhu žalobkyně připustil postupně rozšíření žaloby o 50 176,03 EUR s příslušenstvím, o 49 105,07 EUR s příslušenstvím, o 5 708,12 EUR s příslušenstvím a o 6 502,64 EUR s příslušenstvím.

10. V řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 31/2013, v němž byla projednávána žaloba na náhradu škody na zdraví podaná poškozeným [jméno] [příjmení] proti žalovanému 3 a žalované 1, bylo v průběhu řízení mezitímním rozsudkem rozhodnuto, že základ žalobcova nároku je ze 70 % po právu. V tomto řízení v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 25 Cdo 832/2016-574, dovodil Nejvyšší soud ČR odpovědnost žalované 1 za škodu na zdraví, kladně se vyjádřil k posouzení míry spoluzavinění poškozeného v rozsahu 30 % a uvedl též, že solidární odpovědnost žalovaných lépe zabezpečuje ochranu práv poškozeného. Vyjádřil se dále i tak, že odpovědnost žalovaného 3 za škodu by měla být posuzována dle § 420 občanského zákoníku z hlediska postavení žalovaného 3 coby investora či stavebníka.

11. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR specifikovaného v bodě 10 vedlejší účastník na straně žalované 1 žalobkyni dne 7. 12. 2018 uhradil (s ohledem na poměr spoluzavinění poškozeného ve výši 30 %) částku ve výši 187 765,78 EUR odpovídající 70 % žalobního nároku, co se týká nákladů léčení, pomůcek pro postižené a jednotlivých položek za poskytnutou péči, načež vzala žalobkyně svou žalobu zpět co do uhrazené částky, a dále co do částky 98 316,19 EUR představující 30 % nadále požadovaných částek včetně příslušenství. Vzhledem k tomu, že dne 20. 5. 2019 zaplatil vedlejší účastníka na straně žalované 1 veškeré nároky žalobkyně typu Pflegesachleistung– ošetřovné profesionálnímu pečovateli – dle § 38 ve spojení s § 36 jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI), Verihinderungspflege – příspěvky na péči v době překážek na straně manželky poškozeného dle § 39 jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI) a Betreuungsleistung (ohne Demenz) plnění na péči (další příspěvek, který musí být účelově použit a který poškozený používá na placení ambulantní pečovatelské péče) dle § 45b jedenácté knihy německého sociálního zákoníku (SGB XI) vzala žalobkyně svou žalobu zpět i co do částky 8 623,54 EUR se zde specifikovaným příslušenstvím; z důvodu písařské chyby při návrhu na naposled uvedené zpětvzetí vzala žalobkyně následně zpět žalobu ještě co do částky 9 EUR. Po uvedených zpětvzetích žaloby bylo řízení částečně zastaveno.

12. Po uvedených změnách žaloby se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 39 508,76 EUR s úrokem z prodlení z částky 9 432,47 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 6. 2012 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 11 422,84 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 3. 2016 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 9 615,43 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 18. 5. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 2 542,82 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 9. 1. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky ve výši 6 502,64 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 28. 5. 2019 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení z částky ve výši 144 323,03 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 6. 2012 do 7. 12. 2018, z částky 19 554 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 3. 2016 do 7. 12. 2018, z částky 23 450,97 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 18. 5. 2017 do 7. 12. 2018 a z částky 437,78 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 9. 1. 2018 do 7. 12. 2018, z částky 2 156,49 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 6. 2012 do 20. 5. 2019, z prodlení z částky 4 146,38 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 1. 3. 2016 do 20. 5. 2019, z částky 1 307,15 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 18. 5. 2017 do 20. 5. 2019 a z částky 1 022,52 EUR ve výši 7,75 % p. a. ode dne 9. 1. 2018 do 20. 5. 2019. Požadovaná částka se skládala z částky 4 995,59 EUR představující 70 % nároku specifikovaného jako Entfallene KV-Beiträge představující ušlé příspěvky zdravotního pojištění, z částky 136,85 EUR představující 70 % nároku specifikovaného jako Beiträge zur Pflegeversicherung, z částky 203,63 EUR představující 70 % nároku specifikovaného jako Beiträge zur Bundesagentur für Arbeit, z částky 3 199 EUR představující 70 % nároku specifikovaného jako Beiträge zur Rentenversicherung, z částky 9 740,18 EUR představující 70 % nároku specifikovaného jako RV-Beitrag der Pflegeperson, kterou žalobkyně odvedla za manželku poškozeného v období od července 2014 do června 2018, z částky 140,04 EUR představující 7 % nároku specifikovaného jako Pflegeberatungsbesuch, a z částky 21 058,20 EUR s příslušenstvím představující 70 % nároku specifikovaného jako Pflegegeldleistung.

13. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, v němž byla žaloba výrokem I. zamítnuta co do částky 39 508,76 EUR s příslušenstvím, přičemž co do příslušenství z již uhrazených částek bylo ve výroku II. vyhověno. Žalobkyně podala odvolání do zamítavého výroku I. a do výroku III. týkajícího se náhrady nákladů řízení. V průběhu odvolacího jednání vzala své odvolání do výroku I. zpět a tento nabyl právní moci. V současné době je předmětem řízení tedy jen příslušenství částek, které byly žalobkyni uhrazeny vedlejším účastníkem na straně žalované 1) dne 7. 12. 2018 ve výši 187 765,78 EUR a dne 20. 5. 2019 ve výši 8 623,54 EUR (viz bod 11).

14. Žalovaná 1 se žalobou nesouhlasila. Na základě výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soud ČR v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 31/2013 již svou vlastní pasivní legitimaci, jejíhož nedostatku se zpočátku dovolávala z důvodu smluvního přenesení odpovědnosti na další subzhotovitele, dále nezpochybňovala, upozorňovala však, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by tvrzené částky skutečně vyplatila a domáhala se určení spoluodpovědnosti žalovaného 3 odpovídajícího za jednání svého mandatáře [jméno] [příjmení] a poukazovala na spoluzavinění poškozeného. Vznesla rovněž námitku promlčení ve vztahu ke všem nárokům požadovaným žalobkyní a společně se žalovaným 3 namítala jednak nedostatek procesní způsobilosti žalobkyně k podání žaloby a jednak skutečnost, že by k tomuto jednání byla řádně udělená právní moc.

15. Shodný postoj jako žalovaná 1 zaujal k žalobě i vedlejší účastník na straně žalované 1, který však v průběhu řízení s ohledem na právní názor Nejvyššího soud ČR sp. zn. 25 Cdo 832/2016-574 ve věci vedené u Okresního soudu v Chebu týkající odpovědnosti žalované 1 opakovaně plnil žalobkyni částky specifikované shora odpovídající nárokům, které by žalobkyně měla proti žalovaným dle českého práva.

16. Žalovaná 2 v průběhu řízení v důsledku insolvence zanikla, řízení proti ní bylo zastaveno.

17. Žalovaný 3 se žalobou rovněž nesouhlasil. Zpochybňoval procesní způsobilost žalobkyně, jakož i skutečnost, že zástupci žalobkyně byla udělena plná moc k tomu příslušnou osobou, a v neposlední řadě též charakter žalovaných nároků vedoucí k nejistotě ohledně pravomoci soudu ve sporu rozhodovat. Uváděl dále, že nároky i po částečném zpětvzetí žaloby požadované žalobkyní nemají žádný ekvivalent v českém právu, a proto nemohou být přiznány, když rozhodným právem pro posuzování věci je právní řád České republiky, podle něhož je nutné na regres zdravotní pojišťovny aplikovat § 55 zákona č. 48/1997 Sb. Ve vztahu k žalovanému nároku namítl promlčení a poukazoval rovněž na spoluzavinění poškozeného, který porušil povinnosti uvedené v § 4 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Ve své argumentaci se žalovaný 3 s odkazem na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zaměřil dále na nedostatek svojí odpovědnosti za škodu na zdraví poškozeného s tím, že osobou výlučně odpovědnou za zajištění bezpečnosti celého staveniště a to od jeho převzetí dne 22. 5. 2009 do odstranění vad a nedodělků dne 23. 9. 2010 je na základě smlouvy o dílo ze dne 20. 5. 2009 a dohody o odstranění vad a nedodělků žalovaná 1 (a spolu s ní společně a nerozdílně ten, kdo měl označení výkopových prací řádně označit). Co se týče kontrolní činnosti při provádění stavby, kterou na základě mandátní smlouvy konal pro žalovaného 3 [jméno] [příjmení], skončila tato činnost kolaudací dne 16. 6. 2010 a v době odstraňování vad, potažmo úrazu poškozeného již nebyly tyto dva subjekty ve smluvním vztahu. Žalovaný 3 nevěděl o době, místě ani čase provádění výkopů a nebylo mu známo ani konkrétní místo výkopů; ve skutečnosti výkop provedly osoby, které nepovolil ani neschválil, s nimiž neměl žádný právní vztah a nad nimiž neměl žádnou efektivní kontrolu. Tyto osoby navíc porušily právní předpisy na úseku dopravního práva a nezajistily potřebná úřední povolení k zásahu do komunikace. Žalovaný 3 dále poukazoval na nesprávnost postupu žalobkyně v rámci řízení předkládající soudu pouze obyčejné překlady k důkazu navrhovaných listin, včetně překladů dokládajících znění německých právních předpisů. Poté, co předmětem řízení zůstalo již jen příslušenství k částkám vyplaceným žalobkyni vedlejším účastníkem na straně žalovaného 1), namítl žalovaný 3), že se žalobkyně nemůže domáhat příslušenství podle českého práva, tvrdí-li zároveň, že pohledávka vyplývá z práva německého.

18. Vedlejší účastník na straně žalovaného 3 se žalobou rovněž nesouhlasil, a to s argumentací korespondující svým rozsahem i obsahem námitkám žalovaného 3. Zdůrazňoval přitom zejména, že žalobkyně předkládající pouze výpis plateb ze systému dostatečně neprokázala výplatu tvrzených částek, ani vznik některých svých nároků. Namítal, že část nároků žalobkyně je svou podstatou platbou pojistného na sociální a zdravotní pojištění, případně vlastní ušlý zisk žalobkyně, přičemž takovéto právo by poškozený vůči škůdci mít nemohl a nemohlo by tudíž přejít ani na jeho pojistitele. Dále odkazoval i na rozhodnutí Soudního dvora Evropského společenství volného obchodu (dále jen„ Soud ESVO“) sp. zn. E -11/16, v němž se soud vykládající dohodu o Evropském hospodářském prostoru (EEA) ve vztahu ke státům ESVO věnoval výkladu právě č. l. 85 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a dospěl k názoru, že převedený či bezprostřední nárok nesmí přesáhnout nároky, které má poškozený vůči třetí osobě odpovědné za úraz podle vnitrostátního práva státu EHP, kde k úrazu došlo, včetně veškerých příslušných pravidel mezinárodního práva soukromého.

19. Soud ve věci rozhodl rozsudkem z 5. 10. 2021, č. j. 9 C 117/2012-1515, proti němuž se odvolali všichni účastníci. Vzhledem k tomu, že odvolání do výroku I. rozsudku, jímž byla žaloba co do části 39 508,76 Kč s příslušenstvím částečně zamítnuta, podala pouze žalobkyně, která jej následně vzala zpět, bylo odvolací řízení ohledně výroku I. zastaveno a výrok I. rozsudku z 5. 10. 2021, č. j. 9 C 117/2012-1515, nabyl právní moci. Co do výroku II. a III. byl rozsudek zdejšího soudu z 5. 10. 2021, č. j. 9 C 117/2012-1515, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2022, č. j. 10 Co 35/2022-1628, zrušen a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu jednání zejména s upozorněním na – v mezidobí vydaná – rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 3215/2021 a 25 Cdo 1334/2020.

20. V další fázi řízení (po rozhodnutí odvolacího soudu) doplnil soud dokazování o některé důkazy, a s přihlédnutím ke skutečnostem, které byly mezi účastníky nesporné, učinil následující závěr o skutkovém stavu.

21. Žalobkyně vznikla rozhodnutím Bavorského státního ministerstva práce a sociálních věcí, pro rodinu, ženy a zdraví ze dne 30. 5. 1995 spojením místních pojišťoven (zjištěno z překladu Bavorské sbírky zákonů a nařízení č. 13/1995), a je tak jednou ze zdravotních pojišťoven s působností v Bavorsku. Žalobkyně sestává z centrálního ředitelství se sídlem v Mnichově a jednotlivých oblastních ředitelství (zjištěno z § 1 a § 28 stanov žalobkyně). Žalobkyni zastupuje před soudem i mimo soud představenstvo (zjištěno z § 35 odst. 1 stanov žalobkyně). Na mimořádném zasedání Správní rady žalobkyně dne 10. 11. 2017 byla předsedkyní představenstva [žalobkyně] zvolena [titul] [jméno] [příjmení] (zjištěno z překladu Zápisu ze 3. zasedání Správní rady žalobkyně), která následně výslovně schválila všechny úkony [jméno] [příjmení], bývalého ředitele oblastního ředitelství v Hofu, učiněné dosud v řízení, a to včetně udělení plné moci zástupci žalobkyně (zjištěno z předkladu listiny nazvané plná moc ze dne 25. 11. 2020).

22. Dne 1. 7. 2010 došlo na cyklostezce v ulici [ulice] v obci [obec] k nehodě cyklisty – německého občana [jméno] [jméno] [příjmení], [datum narození], který vjel do výkopu nacházejícího se za mírnou pravotočivou zatáčkou na rozhraní stínu od lesního porostu a byl proto špatně viditelný, a při pádu utrpěl mnohačetná poranění, a to přerušení hrudní míchy ve výši mezi 4. a 5. obratlem, frakturu nekloubních hrbolů těl krčních obratlů č. 0/1, frakturu šestého a sedmého krčního obratle s těly krčních obratlů 6/7 s odtržením trnových obratlových výběžků, frakturu skloubení mezi kloubními výběžky kosti týlní a prvním krčním obratlem vpravo, frakturu třetího a čtvrtého hrudního obratle, frakturu pátého hrudního obratle s poškozením měkkých tkání 3. stupně při uzavřené zlomenině, natržení hrudní aorty, traumatický hemopneumothorax vpravo a pneumothorax vlevo, frakturu klíční kosti vlevo, frakturu lopatky vlevo, neurogenní poruchu vyprazdňování močového měchýře a střev (mezi účastníky nesporné).

23. Stavebníkem a investorem stavby nazvané Sportovní a rekreační areál včetně ubytování na vrchu Háj, Aš, byl žalovaný 3, který měl povinnost nebezpečná místa staveniště dle potřeby zabezpečit nebo označit výstražnými nápisy a zajistit proti přístupu nepovolaných osob (zjištěno z Rozhodnutí Městského úřadu Aš ze dne 4. 9. 2008 o stavebním povolení).

24. Práce na předmětné komunikaci prováděla coby zhotovitel žalovaná 1, která smlouvou o dílo na realizaci stavby„ Revitalizace vrchu Háj“ mimo jiné převzala odpovědnost„ za zajištění zábran potřebných pro průběh prací, bezpečnostních a dopravních opatření pro ochranu staveniště“; doba plnění byla mezi účastníky sjednána do 22. 5. 2010 (zjištěno ze smlouvy o dílo [označení] [smlouvy] ze dne [datum rozhodnutí]). Obdobnou smlouvu o dílo uzavřela žalovaná 1 se [právnická osoba] stavby spol. s r. o. dne 8. 6. 2009, která následně uzavřela obdobnou subdodavatelskou smlouvu se společností [právnická osoba] dne 30. 7. 2009. Dílo bylo předáno na základě předávacího protokolu ze dne 25. 5. 2010, následně však byly prostřednictvím kamerových zkoušek vykonaných správcem kanalizace [právnická osoba] zjištěny skryté vady, spočívající v narušení kanalizační sítě a mezi účastníky došlo dne 11. 6. 2010 k uzavření dohody k odstranění těchto vad; obdobná dohoda byla následně uzavřena se [právnická osoba] stavby spol. s r. o, která následně uzavřela stejnou dohodu s [právnická osoba] (mezi účastníky nesporné). Kolaudační souhlas byl udělen dne 16. 6. 2010, k odstranění veškerých vad a nedodělků díla došlo až k 23. 9. 2010 (zjištěno z kolaudačního souhlasu ze dne 16. 6. 2010 a z protokolu o odstranění vad ze dne 23. 9. 2010).

25. Žalovaný 3 uzavřel dne 20. 5. 2009 mandátní smlouvu s [jméno] [příjmení], který měl ve prospěch mandanta, jeho jménem a na jeho účet při realizaci, dokončení a kolaudaci stavby„ Revitalizace vrchu [příjmení]“ provádět investorsko-inženýrské činnosti, přičemž investorsko-inženýrská činnost zahrnovala též kontrolu postupu a způsobu provádění stavby, zejména pokud jde o dodržení příslušných zákonů, norem a předpisů, o bezpečnost při práci, při instalaci a provozu zařízení a vybavení stavby; smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, a to do doby úplného splnění veškerých povinností mandatáře z této smlouvy (zjištěno z mandátní smlouvy [číslo] ze dne 20. 5. 2009). [jméno] [příjmení] byl zároveň v žalované 2 osobou pověřenou technickými věcmi (zjištěno z protokolu o výslechu obviněného [jméno] [příjmení] ze dne 30. 3. 2011, který je součástí trestního spisu vedeného Okresním soudem v Chebu pod č. j. 2 T 97/2011) 26. [jméno] [příjmení] byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 7. 3. 2013, čj. 2 T 97/2011-585, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2013, čj. 6 To 277/2013-618, uznán vinným ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že jako mandatář na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 20. 5. 2009 mezi žalovaným 3 a [jméno] [příjmení] v souvislosti s realizací stavby "Revitalizace vrchu Háj", jejímž předmětem bylo provádění investorsko-inženýrské činnosti při realizaci, dokončení a kolaudaci stavby a jako pověřená osoba [právnická osoba] [obec], spol. s r.o., se sídlem v [obec], ul. [ulice] [číslo] která prováděla na základě subdodavatelské smlouvy odstranění pokolaudačních závad v rámci stavby "Revitalizace vrchu Háj" na kanalizačním potrubí v ulici [ulice] v obci [obec], okr. [obec], po níž probíhá stezka pro cyklisty a stezka pro pěší, nezajistil uzávěru komunikace u příslušného dopravně správního úřadu, v níž by byly stanoveny podmínky pro dopravní značení při uzávěře komunikace, nezajistil řádné označení uvedené komunikace dle vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb. v souladu s technickým pokynem pro dopravní značení [číslo] řádné značení prováděných výkopů, dle nařízení vlády č. 591/2006 Sb. o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích a dne 1. července 2010 po ukončení výkopových prací kolem 16:00 hodin zůstal v neoznačené komunikaci, řádně neoznačený výkop o délce 10,2 m, v šířce od 1,7 do 2,4 m a v hloubce 2,7 m, do něj v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin nejpozději do 19:30 hodin téhož dne vjel cyklista [jméno] [jméno] [příjmení], [datum narození], občan SRN, na jízdním kole zn. Canyon v.č. A7H06576 jedoucí po uvedené komunikaci v klesání ve směru od rozhledny směrem do centra obce, kdy neoznačený výkop byl špatně viditelný, neboť se nacházel za mírnou pravotočivou zatáčkou a na rozhraní stínu od lesního porostu, při pádu do výkopu utrpěl cyklista těžké zranění, mnohočetná poranění, a to úrazové příčné přerušení hrudní míchy ve výši mezi 4. a 5. hrudním obratlem s poraněním pravého kmene sympatiku a kompletním příčným přerušením míchy pod 4. hrudním obratlem, frakturu nadkloubních hrbolů těl krčních obratlů [číslo] frakturu 6. a 7. krčního obratle s těly krčních obratlů 6/7 (stabilní) s odtržením trnových obratlových výběžků, frakturu skloubení mezi kloubními výběžky kosti týlní a 1. krčním obratlem vpravo, frakturu 3. a 4. hrudního obratle, frakturu 5. hrudního obratle s poškozením měkkých tkání III. stupně při uzavřené zlomenině, natržení hrudní aorty, traumatický hemopneumothorax (pronikání vzduchu a krve do pohrudniční dutiny) vpravo a pneumothorax vlevo, frakturu klíční kosti vlevo, frakturu lopatky vlevo, neurogenní poruchu vyprazdňování močového měchýře a střev, kdy zranění zanechají trvalé následky v podobě úplného ochrnutí dolních končetin a svalstva trupu, čímž obžalovaný v uvedeném postavení porušil ustanovení § 45 odst. 2 s odkazem na § 77 odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů v platném znění, § 2 odst. 1, 2 Vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava o řízení na pozemních komunikacích s odkazem na technické podmínky č. 66 č. l. 1, 1.4, bod 9), 2.1, 3.3.9, 3.7.2, 3.7.3, a dále § 1 a § 2 nařízení vlády č. 591/2006 Sb. o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích včetně přílohy č. 1 část 1 bod 1 písm. b) a přílohy č. 3 část III bod 2 tohoto nařízení“.

27. Z překladu posudku ke stanovení potřeby péče v souladu se sociálním zákoníkem XI. z 20. 5. 2014 bylo zjištěno, že s účinností od února 2012 je v souladu se sociálním zákoníkem potřeba dlouhodobé péče o poškozeného [jméno] [příjmení] ve stupni II.

28. Tvrzení, že v souvislosti s úrazem poškozeného uhradila v období od 1. 7. 2010 do 1. 7. 2018 poskytovatelům zdravotních služeb celkem částku 339 274,47 EUR, prokazovala žalobkyně převážně výpisy ze svých elektronických systémů, když uvedla, že částky vyplácené jednotlivým poskytovatelům služeb byly zasílány hromadným převodem za velký počet pojištěnců a rozdělení částek z jednotlivých faktur a přirazení k příslušenému pojištěnci bylo možné pouze v interním systému žalobce. Běžnou praxí v SRN je, že se platby poskytovatelům služeb prokazují právě výpisy z interního systému, neboť jednotlivé doklady prokazující individuální plnění neexistují (viz Čestné prohlášení žalobkyně na č. l. 1659 spisu). Neboť jednou z hlavních námitek žalovaných proti požadovanému nároku posléze bylo, že žalobkyně neprokázala výplatu částek jednotlivým poskytovatelům, předložila žalobkyně soudu překlady několika rozhodnutí německých soudů (např. rozsudku Zemského soudu v Brémách ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 1 O 2112/16, či Zemského soudu v Stade ze dne 5. 3. 2019, č. j. 4 O 430/16), z nichž vyplývá, že u regresních nároků podle § 116 SGB X může zdravotní pojišťovna podávající žalobu prokázat výši škody předložením seznamu škodních položek, k němuž přiloží údaje z vyúčtování poskytovatelů služeb, které jí byly zaslány elektronickou cestou. Poskytovatelé výkonů totiž zasílají vyúčtování na rozdíl od občanskoprávních zvyklostí nikoli na papírových fakturách, nýbrž výhradně elektronickou cestou, a v situaci, kdy veřejné zdravotní pojišťovny tyto částky následně vymáhají od osob odpovídajících za vznik škody, používají logicky výtisky souborů, které jí zaslali poskytovatelé výkonů. Byť soud v předmětné věci aplikuje české procesní právo, musí nepochybně přihlédnout ke skutečnosti, že pokud je v systému sociálního práva v SRN stanoveno, že data budou předávána pouze elektronickou cestou a tamním soudům k prokázání výše škody vyúčtování v elektronické podobě postačují, nelze po žalobkyni podléhající uvedeným pravidlům předložení jiných než elektronických dokladů spravedlivě požadovat. O pravdivosti žalobkyní vedených záznamů, a tedy i skutečnosti, že žalobkyně jí tvrzené částky příslušným subjektům vyplatila, ostatně neměl soud pochybnosti rovněž s ohledem na charakter žalobkyně coby veřejnoprávního subjektu, a to zvlášť v situaci, kdy vedlejší účastník na straně žalované 1 po přezkoumání jednotlivých nároků již z větší části plnil. Žalobkyní předloženými rozhodnutími německých soudů pokládá soud za vyvrácený obsah znaleckého posudku znalce [titul] [celé jméno znalce] v bodě 6. 1. 3. a 6. 1. 4. týkající se způsobu prokazování úhrady nákladů léčení a výplaty sociálních dávek zdravotní pojišťovnou.

29. Z výpisů z elektronických systémů žalobkyně, které byly přílohou v bodu 29 specifikovaných faktur, vyplynulo, že žalobkyně evidovala, jakému poskytovateli a kdy byla uhrazena konkrétní částka. Kromě pouhých výpisů z elektronického systému jsou součástí těchto příloh též některé doklady o uhrazení léků předepsaných jednotlivými lékaři odpovídající lékařské zprávě [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení] o předepsaných lécích či pomůckách z 12. 10. 2011 či dotazník vyplněný odborníkem z oboru urologie [titul] [příjmení], z něhož plynou termíny vyšetření, které by bylo možno spárovat s elektronickými záznamy.

30. Žalobkyně vyzvala vedlejšího účastníka na straně žalované 1) k úhradě částky 167 139 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 1. 7. 2010 do 30. 7. 2011 (zjištěno z faktury [číslo] ze dne 7. 11. 2011), k úhradě částky 5 020,33 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 1. 3. 2011 do 31. 8. 2011 (zjištěno z faktury [číslo] ze dne 7. 11. 2011), k úhradě částky 6 845,21 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 1. 7. 2011 do 8. 3. 2012 (zjištěno z faktury [číslo] ze dne 25. 4. 2012), k úhradě částky 2 508,40 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 1. 9. 2011 do 29. 2. 2012 (zjištěno z faktura [číslo] ze dne 9. 11. 2011, k úhradě částky 23 285,29 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 1. 6. 2015 do 30. 9. 2015 (zjištěno z faktury [číslo] ze dne 3. 12. 2015), k úhradě částky 32 927,26 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 25. 6. 2015 do 14. 3. 2018 (zjištěno z faktury [číslo] ze dne 12. 4. 2017), k úhradě částky 16 177,81 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 14. 4. 2014 do 30. 4. 2017 (zjištěno z faktury [číslo] ze dne 11. 4. 2017), částky 5 708,12 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 1. 3. 2017 do 31. 8. 2017 (zjištěno z faktury [číslo] ze dne 29. 8. 2017), k úhradě částky 5 817,73 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 1. 8. 2017 do 28. 2. 2018 (zjištěno z faktury [číslo] ze dne 15. 2. 2018) a k úhradě částky 5 736,11 EUR, kterou vynaložila v souvislosti s hrazením zde specifikované péče o poškozeného v období od 12. 1. 2018 do 1. 7. 2018 (zjištěno z faktury [číslo] ze dne 16. 7. 2018).

31. Žalobkyně vyzvala dopisy dne 15. 5. 2012 žalovanou 1, vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1) a žalovanou 2) k úhradě částky 222 731,41 EUR coby regresní náhrady za vyplacené léčebné náklady spojené s léčbou poškozeného v období od 1. 7. 2010 do 8. 3. 2012 (zjištěno z výzev [právnická osoba] ze dne 15. 5. 2012).

32. Podle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů, a kdo je spáchal. Z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody (k tomu např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 35, publikované pod R 22/1979). V daném případě je proto soud vázán výrokem rozsudku Okresního soudu v Chebu, č. j. 2 T 97/2011-585 o tom, že byl spáchán trestný čin, včetně skutkového stavu, tj. i tím, že nebyla zajištěna uzávěra komunikace, řádné označení uvedené komunikace a prováděných výkopů, když dne 1. 7. 2010 po skončení výkopových prací zůstal„ v neoznačené komunikaci řádně neoznačený výkop“. Soud proto k otázce označení a zajištění výkopu neprováděl další dokazování.

33. Soud k návrhu žalovaného 3 k prokázání tvrzení, že žalovaný 3 nevěděl ani nemohl vědět o probíhajícím výkopu, provedl k důkazu protokol o jednání ve věci 13 C 31/2013 ze dne 13. 11. 2019 vedené u Okresního soudu v Chebu zaznamenávající výpovědi svědků [příjmení] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]. Z výpovědi svědka [příjmení] [příjmení], stavbyvedoucího žalované 1, vyplynulo, že žalovaný 3 věděl o vadách díla, neboť sám požadoval jejich odstranění, které spočívalo ve vykopání, odtěžení, zavodnění a opětovném zasypání, což fakticky prováděl žalovaný 2 na základě postupného pokynu – tento pokyn nejprve obdržel svědek od žalovaného 3, následně tento pokyn předal [právnická osoba] a ta žalované 2. Rozvrh výkopových prací dělal [jméno] [příjmení], který byl jak technickým dozorem za žalovaného 3, tak tím, kdo práce prováděl; [jméno] [příjmení] komunikoval s [jméno] [příjmení] vedoucím oddělení investic žalovaného 3, který věděl co se děje, [jméno] [příjmení] dobře znal, a věděl zřejmě i to, že bude vykopán předmětný výkop. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], stavbyvedoucího subdodavatele žalované 1, vyplynulo, že pan [příjmení] jako technický dozor investora měl povědomost o provádění výkopu. Oproti tomu z výpovědi [jméno] [příjmení] vyplynulo, že o provádění výkopu nebyl informován, na stavbě fyzicky zastupoval [jméno příjmení], jako technický dozor; on sám tam docházel při kontrolních dnech. Dále byl k návrhu žalovaného 3 v řízení k důkazu proveden protokol o výpovědi [jméno] [příjmení], učiněné v rámci trestního řízení, z něhož je zřejmé, že [jméno] [příjmení] byl zaměstnancem žalované 2, zároveň měl jako stavební technický dozor za žalovaného 3 přehled o veškerém dění na stavbě. Z uvedených důkazů dle názoru soudu nelze vyvodit závěr tvrzený žalovaným 3, tedy že žalovaný 3 nevěděl a nemohl vědět o provádění výkopu žalovaným 1, respektive žalovaným 2. Jednotlivé výpovědi o skutečnosti, zda o výkopu byl informován přímo žalovaný 3 prostřednictvím svého odborného aparátu (konkrétně pana [příjmení]) jsou totiž ve vzájemném rozporu. Na základě všech těchto provedených důkazů však lze uzavřít, že o výkopových pracích musel vědět mandatář žalovaného 3 [jméno] [příjmení].

34. Z Rámcové smlouvy o dílo ze dne 12. 4. 2010 uzavřené mezi objednatelem společností [právnická osoba] a [právnická osoba] s. r. o. coby zhotovitelem vyplynulo, že žalovaná 2 uzavřela subdodavatelskou smlouvu s dalším subjektem, z Rozhodnutí o uzavírce pozemní komunikace ze dne 26. 6. 2009 pak, že termín uzavírky předmětné komunikace byl pouze do 31. 5. 2010, a pro následné zásahy do komunikace měla žalovaná 1 vyžádat nové rozhodnutí o uzavírce. Oběma provedenými důkazy chtěl žalovaný 3 prokazovat, že ostatní žalovaní porušili své smluvní (žalovaná 2) či zákonné povinnosti. Dle názoru soudu by však prokázání toho, že někdo jiný též porušil svou povinnost, nemohlo vést k závěru, že žalovaný 3 své povinnosti neporušil.

35. Z fotografie místa výkopu, z překladů žádosti manželky poškozeného, dotazníku manželky, posudku lékaře o soběstačnosti poškozeného ze dne 21. 3. 2011, z dopisu právnímu zástupci žalobce ze dne 11. 9. 2014 a z překladu stanovení nákladů na péči pečující osobou ze dne 21. 3. 2011, nebyly zjištěny žádné právně významné skutečnosti.

36. Po právní stránce posoudil soud věc – spor s mezinárodním prvkem - následovně.

37. Pravomoc českých soudu je založena č. l. 2 odst. 1 nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť žalovaní mají obvyklé místo pobytu v České republice.

38. Co se týče rozhodného práva – je třeba jej vzhledem k datu škodní události (úrazu poškozeného [jméno] [jméno] [příjmení]) dne 1. 7. 2010, určit dle komunitárního práva. V souladu se článkem 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) je rozhodným právem právo české, neboť nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti. Jak je však odůvodněno dále v bodech 43 a 44, uplatní se české právo pouze pro určení, zda a v jakém rozsahu je založena odpovědnost třetí osoby, která způsobila škodu. Povaha a rozsah nároků se totiž dle speciální kolizní normy vycházející z č. l. 85 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004, o koordinaci systému sociálního zabezpečení, řídí právní úpravou státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení.

39. Podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, a v téže době účinných přímo aplikovatelných předpisů evropského práva.

40. Podle § 415 SOZ každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

41. Podle § 420 SOZ každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odst. 1). Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovně právních předpisů není tím dotčena. Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odst. 2).

42. Podle § 439 odst. 1 SOZ způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně.

43. Podle č. l. 85 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004, o koordinaci systému sociálního zabezpečení, podle něhož obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: a) převzala-li instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát; b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát.

44. Přímý dopad nařízení č. 883/2004, o koordinaci systému sociálního zabezpečení, vyložil Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21, kde připomenul, že nařízení má obecnou působnost a je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech a č. l. 85 je třeba vnímat jako právní normu kolizní povahy, která pro soud členského soudu rozhodující žalobu, jíž je uplatněn vůči třetí straně regresní nárok instituce, která poskytla poškozenému dávky, určuje jako rozhodné právo členského státu, kterému podléhá instituce, která dávky poskytla, a to ohledně posouzení povahy, rozsahu a přechodu nároků; pro určení, zda a v jakém rozsahu je založena odpovědnost třetí osoby, která způsobila škodu, je naopak třeba aplikovat hmotné právo státu, na jehož území ke škodě došlo. Byť se totiž Soudní dvůr Evropské unie dosud výkladem článku 85 nařízení č. 883/2004 nezabýval, podal v minulosti opakovaně výklad k článku 93 odst. 1 nařízení 1408/71, jehož znění je prakticky totožné se zněním článku 85 nařízení č. 883/2004. Stěžejními jsou rozsudky ve věcech C -428/92 DAK v . Laererstandens Brandforsikring (dále také jen„ DAK“) a C -397/96 Kordel a další (dále také jen„ Kordel“). Judikatura Soudního dvora k článku 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 je aplikovatelná při interpretaci č. l. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 nejen z důvodu totožného znění, ale i z toho důvodu, že později uvedené nařízení nahrazuje to dříve uvedené (srov. č. l. 90 odst. 1 a body 3 a 44 preambule nařízení č. 883/2004). Stejné závěry zaujal též Nejvyšší soud ČR v rozhodnutích 25 Cdo 1334/2020, 25 Cdo 3215/2021 a 25 Cdo 589/2020.

45. Neboť žalobkyně podléhá právu Spolkové republiky Německo, zjišťoval soud obsah německého práva upravujícího povahu, rozsah a přechod nároků na nositele pojištění. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení zůstalo již jen příslušenství ze žalobkyni vyplacených částek odpovídajících nákladům na léčení, pomůcky pro postižené a na jednotlivé položky za poskytnutou péči a dále nárokům typu Pflegesachleistung – ošetřovné profesionálnímu pečovateli, Verihinderungspflege a Betreuungsleistung (ohne Demenz), zabýval se soud již pouze obsahem ustanovení vztahujících se právě k těmto nárokům.

46. Ke zjištění obsahu tohoto práva předložila žalobkyně soudu překlady § 116 X. knihy německého zákoníku o sociálních zabezpečeních, § 12 I. knihy německého sociálního zákoníku, § 21 I. knihy německého sociálního zákoníku, §§ 29, 30, 31, 33 a 34 IV. knihy německého sociálního zákoníku, § 38 ve spojení s § 36 XI. knihy německého sociálního zákoníku, § 39 XI. knihy německého sociálního zákoníku, § 45b XI. knihy německého sociálního zákoníku a § 11 V. knihy německého sociálního zákoníku. Dále soud nechal za účelem zjištění příslušných ustanovení německého práva zpracovat znalecký posudek z oboru německého práva vyjadřující se též k interpretaci a aplikaci uvedených ustanovení (znalecký posudek [tiutl] [celé jméno znalce], [titul], [titul], [číslo] z 9. 10. 2023, na č. l. 1685 a násl. spisu).

47. Pro posouzení nároku žalobkyně se soud nejprve zabýval otázkou, zda vůbec byly splněny podmínky odpovědnosti jednotlivých žalovaných za škodu na zdraví způsobenou poškozenému stanovené v zákoně č. 40/1964 Sb., v tehdy platném znění. Předpoklady této odpovědnosti jsou vznik škody, protiprávní jednání škůdce (charakterizovaný jako projev lidské vůle, který je v rozporu s objektivním právem), příčinná souvislost mezi nimi, a zavinění. Skutečnost, že na zdraví poškozeného vznikla škoda, byla mezi účastníky nesporná a soud se jí proto nebude v tomto odůvodnění podrobněji zabývat. Co se týče protiprávního jednání žalované 1, která coby zhotovitel díla odstraňovala v době vzniku škody na zdraví poškozeného pokolaudační závady na kanalizačním potrubí, bylo v řízení prokázáno, že žalovaná 1 smluvně převzala odpovědnost za zajištění zábran potřebných pro průběh prací a bezpečnostních a dopravních opatření pro ochranu staveniště, komunikace ani výkop však řádně označeny nebyly. Přestože žalovaná 1 následně uzavřela smlouvu o dílo s dalším subjektem, v němž se tento subjekt rovněž zavázal k výše specifikovaným bezpečnostním a dopravním opatřením, nezbavuje tato okolnost žalovanou 1 odpovědnosti za zajištění staveniště. V souladu s ustanovením § 420 odst. 2 SOZ byli totiž další subzhotovitelé pouze osobami použitými žalovanou 1 ke své činnosti.

48. Protiprávní jednání žalovaného 3 shledal soud v následujícím. Žalovanému 3 bylo coby stavebníkovi předmětné stavby„ Revitalizace vrchu Háj“ vydáno správním orgánem stavební povolení se stanovením určitých povinností při provádění stavby. Vzhledem k tomu, že součástí prací na této stavbě byly také výkopové práce, měl stavebník vykonávat veškeré výkopové práce v souladu s ustanoveními § 19 a 20 vyhlášky 324/1990 Sb., kromě toho měl stavebník dle stavebního povolení nebezpečná místa staveniště dle potřeby zabezpečit nebo označit výstražnými nápisy a zajistit proti přístupu nepovolaných osob. Požadavky na zajištění výkopových prací na staveništích upravovalo dále (tedy i v době provádění stavby) nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, podle něhož v příloze č. 3, článku III. Bodu 2. uvedené přílohy musí být výkopy na veřejných prostranstvích zakryty nebo u okraje, kde hrozí nebezpečí pádu fyzických osob do výkopu, zajištěny zábradlím podle zvláštního předpisu, přičemž prostor mezi horní tyčí a zarážkou u podlahy je nutno zajistit proti propadnutí osob způsobem odpovídajícím místím a provozním podmínkám bez ohledu na hloubku výkopu. Ve vzdálenosti větší než 1,5 m od hrany výkopu lze zajištění provést vhodnou zábranou zamezující přístupu osob do prostoru ohroženého pádem do hloubky. Povinností žalovaného 3 coby stavebníka bylo tyto podmínky dodržet, a to i v době odstraňování vad díla (tedy po vydání kolaudačního rozhodnutí), když nelze přijmout výklad, že by vydáním kolaudačního rozhodnutí postavení žalovaného 3 jako stavebníka zaniklo. Uvedené podmínky pak byl žalovaný 3 povinen dodržet, ať už si konkrétní práci zajišťoval sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera. Z výše uvedeného trestního rozsudku je zřejmé, že výkop nebyl nijak označen ani zajištěn. Podle obecného ustanovení § 415 SOZ je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku, na zdraví, na přírodě a životním prostředí. Žalovaný 3 si však takto nepočínal, když jako stavebník nesplnil povinnosti stanovené nařízením vlády č. l. 591/2006 Sb., týkající se zajištění výkopových prací., ani povinnosti vyplývající ze stavebního povolení, čímž se dopustil protiprávního jednání.

49. Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je také dána, neboť porušení povinností při zajištění výkopových prací vedlo k nezabezpečení výkopu, v jehož důsledku došlo následně ke škodě poškozeného na zdraví.

50. Posledním předpokladem odpovědnosti za škodu je zavinění, které je obecně charakterizováno jako vztah škůdce k vlastnímu jednání, přičemž v citovaném ustanovení § 420 odst. 3 občanského zákoníku je toto zavinění presumováno. Žalovaný 3 v průběhu řízení rozsáhl argumentoval ve prospěch svého tvrzení, že způsobenou škodu nezavinil, a na podporu tohoto stanoviska citoval celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1198/2019 rozlišující samostatného a nesamostatného pomocníka, rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2595/2019 vylučující odpovědnost za neschváleného, neobjednaného a nekontrolovatelného zaměstnance, rozhodnutí 25 Cdo 823/2011 opírající prevenční povinnost o rozumné předpoklady a obvyklou míru opatrnosti, rozhodnutí 25 Cdo 3125/2005 a 25 Cdo 2269/2006 definující exces při výkonu činnosti použitými osobami). Soud však přesto dospěl k závěru, že žalovaný 3 měl a mohl vědět, že nedošlo k řádnému zajištění výkopu, čímž je dáno jeho zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti. Žalovaný 3 totiž jednak sám disponoval odborným aparátem, jehož prostřednictví měl zajistit kontrolu splnění všech povinností vyplývajících z právních předpisů i stavebního povolení, jednak za účelem investorsko-inženýrské činnosti při realizaci, dokončení a kolaudaci stavby uzavřel mandátní smlouvu s [jméno] [příjmení], mezi jehož povinnosti patřila i kontrola postupu a způsobu provádění stavby, zejména pokud jde o dodržení příslušných zákonů, norem a předpisů, dále o bezpečnost při práci, při instalaci a provozu zařízení a vybavení stavby; tato smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, a to do doby úplného splnění veškerých povinností mandatáře z této smlouvy, a nepochybně se vztahovala i na období, kdy byly odstraňovány vady provedeného díla. [jméno] [příjmení] přitom o výkopu musel vědět, neboť, jak vyplynulo z provedeného dokazování, dělal on sám rozvrhy výkopových prací a jeho prostřednictvím o výkopu věděl, či měl vědět i žalovaný 3. Žalovaný 3 se nevyvinil tím, že uzavřel smlouvu o provedení prací s žalovanou 1 ani tím, že ve věci figurovalo (údajně bez vědomí žalovaného 3) několik dalších subdodavatelů díla, neboť tyto skutečnosti nemůžou mít žádný vliv na odpovědnosti obou žalovaných ve vztahu ke třetím osobám.

51. Soud tedy uzavřel, že podmínky odpovědnosti obou žalovaných za škodu na zdraví způsobenou poškozenému jsou podle výše citovaných českých právních předpisů dány a dále se zabýval otázkou, má-li žalobkyně coby zdravotní pojišťovna dle práva SRN vůči těmto žalovaným právo na náhradu toho, co vynaložila na úhradu služeb poskytnutých svému pojištěnci ve Spolkové republice Německo a v jakém rozsahu.

52. Podle § 11 V. knihy německého sociálního zákoníku měl poškozený jakožto pojištěná osoba nárok na dávky pro léčbu nemoci (odst. 1), dávky na léčebnou rehabilitaci jakož i udržovací a jiné doplňkové dávky nezbytné k odvrácení, odstranění, snížení, kompenzaci, zabránění zhoršení nebo zmírnění následků zdravotního postižení nebo potřeby dlouhodobé péče (odst. 2) či - dle stanov zdravotní pojišťovny na rehabilitaci a pomůcky (odst. 6). Podle knihy XI. německého sociálního zákoníku měl poškozený jakožto osoba potřebující péči ve 2. stupni následující nároky dle § 36 XI. německého sociálního zákoníku (osoba potřebující péči ve stupních 2 – 5), a to zde blíže specifikovaný nárok na opatření péče o tělo a podpůrná opatření související s péčí, jakož i na pomoc s vedením domácnosti jako věcnou dávku s tím, že dle odst. 3 téhož ustanovení činí pro osoby, které potřebují péči 2. stupně dávky celkem až 724 EUR měsíčně. Podle § 39 odst. 1 XI. knihy německého sociálního zákoníku měl dále poškozený nárok na úhradu nezbytné náhradní péče pro případ, že pečující osoba nemůže poskytovat péči z důvodu dovolené nemoci nebo jiných důvodů, a to ve výši až 1 612 EUR ročně. Podle § 45b XI. knihy německého sociálního zákoníku měl poškozený, coby osoba potřebující domácí péči, nárok na úlevovou úhradu ve výši až 125 EUR měsíčně. V souladu s citovanými ustanoveními měl tedy poškozený nárok, jemuž odpovídala povinnost žalobkyně, na úhradu nákladů léčení, zdravotních pomůcek, jakož i nákladů na péči poskytovanou poškozenému pečující osobou v domácím prostředí. Podle § 116 X. knihy německého sociálního zákoníku přechází nárok na náhradu škody na základě jiných zákonných ustanovení na pojišťovnu, pokud má na základě události, která způsobila škodu, poskytovat sociální dávky, které slouží k nápravě škody stejného druhu a vztahují se ke stejnému časovému období jako náhrada škody, kterou má hradit škůdce. Je zřejmé, že jak náklady léčení a zdravotních pomůcek poškozeného, tak nutnost vyplácet sociální dávky na úhradu péče o poškozeného v domácím prostředí, vznikly v příčinné souvislosti se škodní událostí, a jejich smyslem je napravit či zmírnit její důsledky. Nárok na jejich náhradu přešel proto dle výkladu § 116 X. knihy německého sociální zákoníku zjištěného ze znaleckého posudku [titul] [celé jméno znalce] [titul], [titul], na žalobkyni jakožto pojistitele.

53. Soud tedy uzavřel, že na žalobkyni přešel nárok na úhradu částek, které dle výše citovaných zákonných předpisů uhradila za léčbu, pomůcky a náklady na ošetřování poškozeného, a že vedlejší účastník na straně žalované 1) uhradil žalobkyni tyto částky oprávněně. Z tohoto důvodu rozhodl soud o povinnosti žalovaných zaplatit žalované s odkazem na ustanovení § 1970 občanského zákoníku též příslušenství z uhrazených částek jdoucí od splatnosti žalobkyní vystavených faktur do dne úhrady původně žalovaných částek tak, jak je specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku. Zároveň rozhodl o povinnosti žalovaných uhradit požadovaný nárok v režimu solidární odpovědnosti, odpovídající závěrům soudů v řízení o náhradu škody vedeném u Okresního soudu v Chebu (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016), když případné uplatnění odpovědnosti dělené ani žádný z účastníků ani nenavrhoval.

54. K žalovanými vzneseným námitkám ohledně nedostatku procesní způsobilosti i aktivní legitimace žalobkyně jakož i k nedostatku pravomoci soudu se již vyjádřil odvolací soud v bodě 20 v usnesení ze dne 19. 9. 2022, č. j. 10 Co 35/2022-1628.

55. Žalovaní dále bez bližšího upřesnění vznesli námitku promlčení žalovaných nároků. Žaloba napadla dne 29. 6. 2012, veškerá plnění musela být žalobkyní poskytnutá až po škodní události – úraze poškozeného dne 1. 7. 2010. Co se týče jednotlivých rozšíření žaloby, byla podána dne 1. 3. 2016 co do částky 50 176,03 EUR, přičemž žalobkyně se domáhala proplacení nákladů vzniklých v období let 2014 – 2015, dne 18. 5. 2017 co do částky 49 105,07 EUR, přičemž žalobkyně se domáhala proplacení nákladů vzniklých v období 2014 - 2017, a dne 10. 1. 2018 co do částky 5 708,12 EUR, přičemž žalobkyně se domáhala proplacení nákladů za rok 2017. Vzhledem k tomu, že promlčecí lhůtou u regresu je obecná promlčecí lhůta dle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., odvozovaná od doby, kdy bylo poskytnuto plnění, uzavřel soud, že nárok žalobkyně ze žaloby vůči žalovaným není promlčený.

56. Žalovaný 3 po rozhodnutí odvolacího soudu namítal nově, že se žalobkyně nemůže domáhat českého příslušenství k nároku požadovanému podle práva německého. Soud nepovažuje tuto námitku za důvodnou. Pokud totiž ve sporu zahájeném v roce 2012 bylo po dobu 12 let jednáno o příslušenství požadovaném podle českého práva, aniž by proti tomu strana žalovaná cokoli namítala, došlo mezi účastníky ke konkludentní volbě českého práva pro příslušenství (viz článek 14 Nařízení Řím II, podle něhož si strany mohou zvolit právo, kterým se bude řídit jejich mimosmluvní závazkový vztah, přičemž tato volba musí být výslovně vyjádřena nebo musí s dostatečnou určitostí vyplývat z okolností případu a nesmí jí být dotčena práva třetích osob). Mezi faktory, které svědčí závěru o konkludentní volbě práva, patří dle doktríny mimo jiné odkaz na ustanovení konkrétního zákona nebo odkaz na institut, jenž je typický pro konkrétní právní řád (BŘÍZA, Petr. Vybrané aspekty volby práva podle nařízení Řím I. Právní fórum. 2010, č. 10, str. 470-478). V posuzovaném případě došlo dle názoru soudu ke konkludentní volbě práva tím, že ve sporu vedeném před českými soudy žalobkyně od počátku požadovala příslušenství podle českého práva, proti čemuž nebylo po dobu 12 let ze strany žalovaných ničeho namítáno, a naopak se obě strany příslušných ustanovení českého práva dovolávaly. Námitka vznesená žalovanou by sice mohla představovat změnu této volby, avšak byla vznesena před závěrečnými řečmi, po koncentraci řízení, a tudíž opožděně.

57. Nad rámec výše uvedeného je možné uzavřít, že co se týče příslušenství, sdílí osud pohledávky, neboť podle ustanovení § 510 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se má za to, že právní jednání a práva i povinnosti týkající se věci hlavní týkají i jejího příslušenství. Rozhodným právem pro posouzení základu nároku, tedy pro posouzení podmínek odpovědnosti z titulu náhrady škody, je právo české. Německé právo upravuje toliko otázky přechodu právního nároku na pojistitele, jakož i jeho rozsah, přičemž tato dualita nemá vliv na skutečnost, že rozhodným právem je stále právo místa vzniku škody podle článku 4 odst. 1 nařízení Řím II, a tedy právo české.

58. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení celkem částky 334 223,27 EUR, v průběhu řízení vzala žalobu zpět co do částky 196 398,28 EUR z důvodu zaplacení vedlejším účastníkem na straně žalovaného 1 a co do částky 98 316,19 EUR s příslušenstvím z důvodu spoluzavinění poškozeného. Co do částky 39 508 EUR s příslušenstvím byla žaloba pravomocně zamítnuta. Žalobkyně tak byla v řízení úspěšná co do částky 196 398,28 EUR s příslušenstvím, neúspěšná byla co do částky 137 833,95 EUR (součet částky, pro niž byla žaloba zamítnuta, a částky, pro niž byla žaloby vzata zpět z důvodu spoluzavinění poškozeného. Procentuálně lze úspěch žalobkyně vyjádřit tak, že představuje 58,76 % (196 398,28 EUR z částky 334 223,27 EUR), neúspěch pak představuje 41,24 %. Z uvedeného důvodu přiznal soud žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17,52 %, přičemž povinnost hradit tyto náklady rozdělil mezi žalované (a jejich vedlejší účastníky) tak, že žalovaný 1 společně s vedlejším účastníkem na straně žalovaného 1 byl zavázán k úhradě jedné třetiny těchto nákladů, žalovaný 3 společně s vedlejším účastníkem na straně žalovaného 3 pak k úhradě dvou třetin. Tento nepoměr je dán skutečností, že zatímco žalovaný 1, respektive jej podporující vedlejší účastník, uhradil žalobkyni v roce 2018 a 2019 alespoň částku odpovídající českým právním předpisům a opakovaně se svou ochotou ve věci dohodnout snažil přispět ke smírnému ukončení řízení, žalovaný 3 společně se svým vedlejším účastníkem nekoncentrovanou obranou (postupným i opakovaným vznášením nejrůznějších námitek včetně např. námitky nepravomoci soudu apod.) naopak k délce řízení, a tedy nárůstu nákladů řízení přispěli.

59. Náklady řízení sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 431 653 Kč (tedy 421 831 Kč + 9 822 Kč odpovídající nevrácenému soudnímu poplatku z odvolání), z nákladů na překlady ve výši 170 069,7 Kč, z nákladů za zastoupení advokátem v celkové výši 498 560 Kč za 29 dále specifikovaných úkonů právní služby, z částky 8 700 Kč za 29 režijních paušálů a z níže rozepsaných cestovních náhrad v celkové výši 27 861,71 Kč, a DPH ve výši 148 090,19 Kč, a činily celkem částku 1 284 934,6 Kč, přičemž 17,52% z této částky činí 225 120,54 Kč.

60. Advokátovi náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), dle ust. § 8 odst. 1 AT se za tarifní hodnotu považuje hodnota výše peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby, jehož se právní služba týká; z tohoto důvodu a s ohledem na opakované rozšiřování žaloby či její zpětvzetí se tarifní hodnota opakovaně měnila, soud rovněž zohlednil aktuální kurz eura ke dni jednotlivých úkonů právní služby. Zástupci žalobkyně náleží z tarifní hodnoty ve výši 222 731,41 EUR za úkon příprava a převzetí právního zastoupení ze dne 26. 6. 2012 částka 31 460 Kč, za každý ze dvou úkonů podání žaloby a replika žalobkyně ze dne 4. 2. 2014 částka 31 180 Kč. Z tarifní hodnoty 50 176,03 EUR za rozšíření žaloby ze dne 1. 3. 2016 náleží žalobkyni za tento úkon 13 740 Kč. Z tarifní hodnoty 49 105,07 EUR za rozšíření žaloby ze dne 18. 5. 2017 náleží žalobkyni za tento úkon 13 540 Kč. Z tarifní hodnoty 5 708,12 EUR za rozšíření žaloby ze dne 9. 1. 2018 náleží žalobkyni za tento úkon 6 940 Kč. Z tarifní hodnoty 331 908,83 EUR za odvolání a vyjádření se ze dne 17. 7. 2018 náleží žalobkyni za tento úkon 42 660 Kč. Z tarifní hodnoty 286 081 EUR náleží žalobkyni za zpětvzetí žaloby ze dne 8. 1. 2019 částka 37 660 Kč. Z tarifní hodnoty 41 638,66 EUR náleží žalobkyni za účast na ústním jednání soudu dne 10. 1. 2019 12 580 Kč. Za částečné zpětvzetí žaloby ze dne 27. 5. 2019 co do 8 623,54 EUR náleží žalobkyni 9 220 Kč, za rozšíření žaloby co do částky 6 502,64 EUR částka 7 820 Kč. Z tarifní hodnoty 39 508 EUR náleží žalobkyni za účast na soudním jednání dne 30. 5. 2019 částka 12 420 Kč, tatáž částka pak náleží za každý ze čtyř úkonů účast na soudních jednáních dne 13. 8. 2019 a 8. 4. 2021 trvajících v obou případech přes dvě hodiny, za účast na soudním jednání dne 21. 5. 2020 náleží částka 12 620 Kč, za 2 úkony účasti na soudním jednání dne 9. 7. 2020 přesahujícího dvě hodiny vždy částka 12 540 Kč, za účast na soudním jednání dne 18. 5. 2021, 7. 9. 2021, závěrečný návrh žalobkyně ze dne 22. 9. 2021 a odvolání z 25. 11. 2021 vždy částka 12 340 Kč; za částečné zpětvzetí odvolání náleží žalobkyni částka 12 180 Kč. Po zpětvzetí odvolání se tarifní hodnota odvíjela od kapitalizovaného příslušenství, které zůstalo nadále jediným předmětem řízení, a činila 82 874,81 EUR. Z ní náleží žalobkyni za vyjádření k odvoláním žalovaných z 26. 1. 2022 částka 16 460 Kč, za písemné podání ve věci samé učiněné k výzvě soudu dne 12. 5. 2022 částka 16 580 Kč, za vyjádření ke znaleckému posudku z 20. 11. 2023 částka 16 460 Kč, za 2 úkony účasti na soudním jednání dne 7. 5. 2024 přesahujícího dvě hodiny vždy částka 16 620 Kč a za závěrečný návrh z 28. 5. 2024 částka 16 500 Kč.

61. Žalobkyně požadovala náhradu dalších 27 úkonů právní služby, již však soud nepřiznal. Žalobkyně v průběhu řízení řádně neplnila povinnost tvrzení, když opakovaně a až k výzvě soudu doplňovala svá tvrzení, která mohla a měla být součástí žaloby. Ostatní podání ve věci samé nazvaná jako doložení tvrzení a důkazů, doložení podkladů, doložení překladů, zaslání výpisu z obchodního rejstříku apod. pak neodpovídají svým obsahem ani rozsahem úkonům právní služby specifikovaným v ustanovení § 11 odst. 1 advokátního tarifu.

62. Náklady v souvislosti s překlady doložila žalobkyně fakturami [číslo] na částku 12 493,25 Kč, [číslo] na částku 22 869,00 Kč, [číslo] na částku 2 177,50 Kč, [číslo] na částku 351,00 Kč, č. [bankovní účet] na částku 15 345,00 Kč, č. 2019 na částku 12 487,20 Kč, č. [bankovní účet] na částku 21 450,00 Kč, č. 2018 na částku 4 921,60 Kč, č. 2018 na částku 526,40 Kč, č. 2017 na částku 2 105,40 Kč a č. 2014 na částku 5 608,40 Kč, [číslo] na částku 17 369,55 Kč a [číslo] na částku 30 915,50 Kč – celkem 170 069,7 Kč.

63. Cestovní náhrady činily celkem částku 27 861,71 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 0 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 21 826,21 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 10. 1. 2019 náhrada 2 242,66 Kč za 270 ujetých km v částce 1 442,66 Kč (33,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 3,7 l /100 km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 30. 5. 2019 náhrada 2 242,66 Kč za 270 ujetých km v částce 1 442,66 Kč (33,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 3,7 l /100 km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 13. 8. 2019 náhrada 2 242,66 Kč za 270 ujetých km v částce 1 442,66 Kč (33,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 3,7 l /100 km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 21. 5. 2020 náhrada 2 251,68 Kč za 270 ujetých km v částce 1 451,68 Kč (31,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 3,7 l /100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 9. 7. 2020 náhrada 2 509,26 Kč za 270 ujetých km v částce 1 709,26 Kč (31,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,7 l /100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 8. 4. 2021 náhrada 2 480,05 Kč za 270 ujetých km v částce 1 680,05 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,7 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 5. 2021 náhrada 2 480,05 Kč za 270 ujetých km v částce 1 680,05 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,7 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 9. 2021 náhrada 2 480,05 Kč za 270 ujetých km v částce 1 680,05 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,7 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 7. 5. 2024 náhrada 2 897,14 Kč za 270 ujetých km v částce 2 097,14 Kč (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,6 l /100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 23 026,21 Kč ve výši 4 835,50 Kč.

64. Ve výroku IV. rozsudku bylo podle § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o nepřiznání nákladů na znalecký posudek České republice s odůvodněním, že jej soud sice potřeboval ke zjištění cizího práva, avšak jeho zpracování účastníci nenavrhovali.

65. Ve výroku V. rozhodl soud dle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o vrácení části soudního poplatku vyměřeného z odvolání, které vzala žalobkyně co do výroku I. zpět. Pokud žalobkyně tvrdila, že ve věci neměla platit žádný soudní poplatek, aniž svůj názor vysvětlila, soud se s tímto výkladem § 11 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neztotožnil.

Poučení