103 Co 14/2024 - 273

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Šebka a soudců Mgr. Kateřiny Staré a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 1/0] c) [Jméno zainteresované osoby 2/0], narozený dne [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 2/0] všichni zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] proti žalované: Česká [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno] 3 - Žižkov zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o nahrazení projevu vůle, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 5 C 367/2023-176 ze dne 20. 2. 2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném rozsahu, ve výroku I. co do pozemků parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] a parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa], ve výroku III., IV. a V. potvrzuje; ve výroku I. s tím, že hodnota všech rozsudkem soudu prvního stupně vydávaných náhradních pozemků činí 514 186,76 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů odvolacího řízení 4 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně a).

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) náhradu nákladů odvolacího řízení 3 176 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce b).

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci c) náhradu nákladů odvolacího řízení 3 176 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce c).

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem č.j. 5 C 367/2023-176 ze dne 20. 2. 2024 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) rozhodl, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to pozemku parcela č. [hodnota] v katastrálním území a obci [adresa], pozemku parcela č. [hodnota] v katastrálním území a obci [adresa], pozemku parcela č. [hodnota] v katastrálním území a obci [adresa], pozemku parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa], pozemku parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] a pozemku parcela č. [hodnota] v katastrálním území a obci [adresa], to vše [adresa], coby náhradních pozemků podle § 11a zákona o půdě, na uspokojení restitučních nároků žalobců, v blíže uvedeném znění (výrok I.). Současně rozhodl, že v řízení se zastavuje „v části, v níž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle specifikovaného ve výroku I. ve vztahu“ k pozemku parcela č. [hodnota], orná [Anonymizováno], a pozemku parcela č. [hodnota], orná [Anonymizováno], oběma v katastrálním území a obci [adresa] (výrok II.). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení 39 089 Kč, zaplatit žalobci b) náhrada nákladů řízení 26 769 Kč a zaplatit žalobci c) náhradu nákladů řízení 26 769 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám zástupce žalobců (výroky III., IV. a V.).

2. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“), s nárokem podle § 11a odst. 1 citovaného zákona na vydání náhradních pozemků na uspokojení svých neuspokojených restitučních nároků za pozemky nevydané. Žalobkyně a) byla oprávněnou osobou (rovným dílem) spolu s právní předchůdkyní žalobců b) a c) paní [jméno FO], jejíž jsou žalobci b) a c) dědici. Žalobkyně a) a právní předchůdce žalobců b) a c) se počínaje rokem 2009 začali nejprve formou výzev u žalované (jejího předchůdce [právnická osoba]) domáhat vydání rozhodnutí o (ne)vrácení odňatých pozemků, o kterých dosud nebylo rozhodnuto, a převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané. V letech 2015 až 2018 podaly 10 přihlášek do veřejných nabídek na vydání náhradních pozemků. Ze sdělení žalované ze dne 23. 9. 2015 a z rozhodnutí o nabídkách učiněných dne 5. 12. 2018 se podává, že „minimálně k těmto datům žalovaná považovala restituční nároky oprávněných osob za dostatečně uspokojené“, proto k jejich nabídkám, účasti v nabídkovém řízení pro možné přečerpání nároků nepřihlížela. Dále zjistil, že všechny náhradní pozemky, jejichž vydání se žalobci v konečném znění domáhají, jsou ve vlastnictví státu, přičemž celková hodnota pozemků vydaných výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně představuje částku 514 186,76 Kč. Od roku 2003 bylo ze strany žalované vydáno celkem [hodnota] rozhodnutí, která zakládala právo žalobců na vydání náhradních pozemků. Existuje nejméně 9 rozhodnutí vydaných v letech 2009-2019, k jejichž vydání se váže vznik práva na vydání náhradních pozemků, přičemž tyto nároky žalobců dosud nejsou zcela uspokojeny. K přecenění restitučního nároku žalobců ze strany žalované došlo až v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná předtím evidovala celkovou výši restitučních nároků žalobců v rozsahu 97 034,66 Kč, v průběhu řízení došlo z její strany k přecenění nároků na celkovou hodnotu 4 538 304,86 Kč; řízení přitom bylo zahájeno až v září 2023. Do té doby žalovaná evidovala restituční nároky žalobců ve výši mnohonásobně nižší. Tím ztěžovala uspokojení nároků žalobců. Žalovanou nabízené pozemky, z hlediska do té doby žalovanou evidované výše neuspokojených restitučních nároků žalobců, tak nemohly být adekvátní náhradou za pozemky odňaté. Možnosti žalobců pro případné účasti ve veřejných nabídkách byly limitované výší jejich žalovanou v nesprávné výši evidovaného restitučního nároku. To plyne ostatně i z neúspěšných účastí žalobců [či právní předchůdkyně žalobců b) a c)] ve veřejných nabídkách, ve kterých byly přihlášky žalobců shledány neplatnými, neboť dle žalované neměli disponovat potřebnou výší restitučního nároku k vydání jimi požadovaných pozemků. Soud prvního stupně uzavřel, že „za nesprávného ocenění restitučních nároků všech žalobců nebylo možno po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se nadále veřejných nabídek účastnili, neboť by evidentně i nadále zaznamenávali neúspěch, s ohledem na nesprávné ocenění jejich nároku žalovanou. Kvantitativně a kvalitativně omezené parametry veřejných nabídek žalované tak nebyly způsobilé uspokojit relevantní nároky žalobců v přiměřené lhůtě předpokládaným způsobem, tj. právě prostřednictvím veřejné nabídky“. I případná „nepříliš vysoká předchozí aktivita žalobců v účastech na veřejných nabídkách“ je za „nesprávného ocenění nároků žalobců a lpění žalované na takovém nesprávném ocenění“ dostatečnou. Postup žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců je proto třeba považovat za liknavý až svévolný. Je mimo jiné povinností žalované nároky oprávněných osob evidovat ve správné výši a nelze po oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby ohledně určení výše jejich nároků nahrazovaly v tomto směru nedostatečnou činnost žalované. Byla to žalovaná, kdo bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároků oprávněných osob jeho nesprávným ohodnocením, t.j nesprávným určením ceny oprávněné osobě (jejímu předchůdci) odňatých pozemků a nevydaných pozemků. Hodnota neuspokojených restitučních nároků žalobců představuje, podle shodných tvrzení účastníků, nejméně 800 000 Kč (bez zohlednění hodnoty pozemků, které jsou předmětem výroku I. rozsudku soudu prvního stupně). Vydáním předmětných pozemků v celkové hodnotě 514 186,76 Kč tak nebudou jejich restituční nároky přečerpány. Vzhledem k tomu, že liknavost, příp. svévole žalované se týká i rozhodnutí o nárocích vydaných v letech 2009 - 2019, „k jejichž vydání se váže vznik práva na vydání náhradních pozemků“, není třeba řešit otázku „případného uspokojení nároku žalobců z rozhodnutí vydaných v letech 2003-2005 a případného promlčení (práva) na přecenění těchto nároků“. Ohledně vydávaných náhradních pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně pak nejsou dány žádné zákonné výluky ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, ani další okolnosti, které by bránily vydání těchto pozemků. Vydávané náhradní pozemky zvolené žalobci – předmětné pozemky – jsou k uspokojení restitučního nároku žalobců, coby náhradní pozemky, vhodné.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání, kterým jej napadla v rozsahu jeho výroku I. co do pozemku parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] a pozemku parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] (dále též jen „odvoláním dotčené pozemky“) a ve výrocích III., IV. a V. Ve svém odvolání namítá, že s odvoláním dotřenými pozemky je počítáno pro budoucí komplexní pozemkové úpravy, jak již namítala v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Jsou pro plánované komplexní pozemkové úpravy zapotřebí a „v brzké době se stanou nepřevoditelnými ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb.“. Proto jsou nevhodné coby pozemky náhradní k uspokojení restitučních nároků žalobců, navzdory skutečnosti, že v současné době zatím poznámka o zahání komplexních pozemkových úprav ve vztahu k těmto pozemkům zapsána v evidenci katastru nemovitostí není. Judikatura Nejvyššího soudu přitom klade zvýšené nároky na důkladné prověření pozemků požadovaných jako pozemky náhradní ze strany soudů. Zde odkázala například na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 403/2018 ze dne 27. 2. 2018. Dále žalovaná zdůraznila, že restituční nárok žalobců v průběhu soudního řízení přecenila, „a zcela tak odpadl důvod vedení soudního řízení“. Žalobci se tak mohli a mohou nadále účastnit veřejných nabídek žalované a získat náhradní pozemky postupem podle § 11a zákona o půdě. Dle žalované po přecenění celkový restituční nárok žalobců představuje částku 4 538 304,84 Kč, na nějž čerpali (se zohledněním též všech předmětných pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) částku 4 203 646,19 Kč; zůstatek jejich nároků při zohlednění i předmětných vydávaných pozemků (uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) tak činí 334 840,65 Kč; bez zohlednění předmětných pozemků je zůstatek restitučních nároků žalobců dán ve výši 849 027,41 Kč. Ohledně odvoláním dotčených pozemků dosud v katastru nemovitostí není poznámka o zahájení komplexních pozemkových úprav vyznačena. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení pak měl soud prvního stupně postupovat podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když „zcela pominul, že žalobci v průběhu soudního řízení vzali svoji žalobu zpět pro dva náhradní pozemky, parcely č. [hodnota] a [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] v celkové hodnotě 613 381,37 Kč. Při poměřování úspěchu a neúspěchu ve věci tak jednoznačně vyplývá, že žaloba byla z větší části neúspěšná, a procesně tak byla úspěšnější strana žalovaná. Zde odkázala například na rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 19 Co 230/2020-781 ze dne 5. 11. 2020, vydaný přímo ve vztahu k žalobcům, v němž odvolací soud dovodil, že „nelze pominout, zda žalobci a v jakém rozsahu vzali žalobu částečně zpět a z jakého důvodu, tedy zda se do jejich poměrů prosadí § 146 odst. 2 o.s.ř.“, a uzavřel zde, že jestliže žalobci požadovali nevhodné pozemky, ohledně kterých byly uplatněny restituční nároky jinými oprávněnými osobami a měli vědomost, že jsou předmětem jiných řízení mezi restituenty a státem, pak je zpětvzetí žaloby ohledně nich logickým vyústěním nevhodnosti výběru. Proto je dle žalované namístě i v dané věci aplikovat § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalobci též měli možnost žádat převod dalších jiných vhodných pozemků k celkovému uspokojení svého restitučního nároku, to však neučinili, místo toho vzali žalobu bez dalšího částečně zpět. Nedoplnili předmět řízení o další požadované pozemky tak, abych jejich restituční nárok byl zcela vypořádán. Současně je výše přiznané náhrady nákladů řízení nepřiměřená. Žalovaná odkázala například na rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn. 24 Co 139/2023 ze dne 26. 10. 2023 v obdobné věci, v níž odvolací soud snížil přiznanou odměnu za právní zastoupení žalobkyně, právě z důvodu nepřiměřenosti přiznané odměny, když stanovil výši odměny advokáta paušální částkou za řízení v jednom stupni. Žalovaná proto navrhla rozsudek soudu prvého stupně v napadeném rozsahu změnit ve výroku I. tak, aby ohledně odvoláním dotčených pozemků byla žaloba zamítnuta, ve výrocích III., IV. a V. o náhradě nákladů řízení tak, aby bylo rozhodnuto, dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně žádnému z účastníků.

4. Žalobci navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správného. Zdůraznili, že ohledně odvoláním dotčených pozemků nebylo ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zahájení komplexních pozemkových úprav ani zapsáno v katastru nemovitostí. Z pohledu žalobců tak žádný žalovanou tvrzený odvolací důvod ve skutečnosti dán není. Restituční nárok žalobců je opodstatněný, to již bylo v minulostí konstatováno v jiných řízeních o vydání náhradních pozemků, například v řízení vedeném v odvolacím řízení Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 27 Co 71/2019 nebo pod sp. zn. 19 Co 230/2020. V průběhu řízení před soudem prvního stupně sice došlo ze strany žalované k přecenění restitučního nároku žalobců, avšak nikoliv v plné šíři; žalobci považují výši svého celkového restitučního nároku dánu v rozsahu přes 7 000 000 Kč; nebyly dle jejich názoru přeceněny jejich restituční nároky ze čtyřech posledních rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Ohledně náhrady nákladů řízení je žalovanou odkazované rozhodnutí Krajského soudu v Praze (vydané v odvolacím řízení) sp. zn. 24 Co 139/2023 ze dne 26. 10. 2023 ojedinělé, analogicky aplikuje zrušenou vyhlášku č. 484/2000 Sb. V jiných obdobných řízeních ohledně náhrady nákladů řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Zde odkázali například na rozhodnutí Krajského soudu v Praze č.j. 21 Co 471/2017-243 ze dne 9. 5. 2018, kdy soud dospěl k závěru, že „není důvodu k ponížení nákladů řízení z důvodu částečného zpětvzetí nebo zamítnutí žaloby v těchto soudních řízeních a náklady řízení mají být přiznány v plné výši“. Odkázali rovněž na rozhodnutí (v odvolacím řízení) Krajského soudu v Plzni č.j. 61 Co 44/2002-353 dne 16. 3. 2022, v němž soud dovodil, že v řízení „primárně nešlo o to, kolik pozemků žalobkyně získají, ale o výši, respektive přecenění hodnoty jejich restitučního nároku, a ohledně tvrzení o nutnosti přecenění tohoto nároku měly žalobkyně úspěch. Je také třeba vzít v úvahu, že výběr vhodných pozemků bez součinnosti žalované je pro restituenty obtížný, neboť nemohou mít informace o všech okolnostech, které mohou bránit převodu pozemků do jejich vlastnictví“. Odvolací soud zde tak uzavřel, že je namístě přiznat restituentům náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ve výroku I. co do vydávaných pozemků parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] a parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení III., IV. a V.), jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalované neopodstatněným.

6. Ve zbylém rozsahu výroku I. nebyl rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním dotčen a v tomto rozsahu nabyl samostatně právní moci.

7. Žalovaná obsahově uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci co do závěru, že odvoláním dotčené pozemky jsou pozemky k uspokojení restitučního nároku žalobců coby náhradní pozemky vhodné, s ohledem na plánované zahájení komplexních pozemkových úprav ohledně nich, jakož co do závěru, že je dán nárok žalobců na (přímé) uspokojení restitučních nároků náhradními pozemky v soudním řízení, tedy mimo (zásadně) stanovený postup prostřednictvím veřejných nabídek, s ohledem na to, že žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně přecenila restituční nárok žalobců. Dále též co do zhodnocení okolnosti částečného zpětvzetí žaloby ze strany žalobců v průběhu řízení ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

8. Soud prvního stupně v řízení z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, že žalobcům coby oprávněným osobám dle § 4 zákona o půdě byl přiznán nárok na náhradní pozemky (§ 11a citovaného zákona) za pozemky nevydané, na základě restitučního nároku žalobců [právní předchůdkyně žalobců b) a c) paní [jméno FO]], rozhodnutími správních úřadů – pozemkových úřadů vydávanými od roku 2009. Důvodem nevydání odňatých pozemků dle rozhodnutí pozemkových úřadů (blíže citovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; srov. body 5. až 17. odůvodnění) byly překážky ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě.

9. Správně soud prvního stupně zjistil, že výzvami ze dne 17. 9. 2012, 16. 10. 2012 a 19. 3. 2015 se žalobkyně a) a [jméno FO] obracely na pozemkový úřad s tím, že dosud nebylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na vydání ve výzvách specifikovaných pozemků. Předcházejícími výzvami z 5. 12. 2003, 11. 1. 2005 a 25. 4. 2005 žalobkyně a) a [jméno FO] požádaly [právnická osoba] o bezúplatný převod pozemků za pozemky nevydané. V dopise z [datum] urgovaly uspokojení svých restitučních nároků. Obdobné výzvy učinily v roce [Anonymizováno]. Dopisem z [datum] žalovaná žalobkyni a) a [jméno FO] sdělila, že s nimi neuzavře smlouvu o převodu blíže označeného pozemku, neboť má jejich uplatněné nároky (každá ve výši 135 000 Kč) za neprokázané. Dne [datum] byly žalobkyně a [jméno FO] z veřejných nabídek vyřazeny, jejich nabídky byly shledány neplatnými z důvodu nedostatečného restitučního nároku. Správně zjistil, že minimálně v letech 2015 - 2018 žalovaná považovala restituční nároky oprávněných osob za dostatečně uspokojené, když nepřihlížela k jejich nabídkám v rámci účasti ve veřejných nabídkách, a to pro možné přečerpání nároků.

10. Správně zjistil, že vlastníkem odvoláním dotčených pozemků je Česká republika, s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu; tento stav platí i ke dni rozhodování odvolacího soudu (viz výpisy z katastru nemovitostí ohledně odvolání dotčených pozemků ke dni 28. 8. 2024 na č.l. 259 a 260 spisu).

11. Správně soud prvního stupně též zjistil, že hodnota předmětných (náhradních) pozemků je celkem 514 186,76 Kč; z toho odvoláním dotčený pozemek parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] představuje částku 38 668,86 Kč a pozemek parcela č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] představuje částku 34 456,10 Kč (viz znalecký posudek číslo [č. účtu] ze dne 26. 12. 2023 znalce [tituly před jménem] [jméno FO]).

12. Žalovaná ještě v průběhu řízení před soudem prvního stupně evidovala celkovou výši restitučních nároků žalobců v částce 97 034,66 Kč, k jejich přecenění došlo ze strany žalované až v průběhu řízení před soudem prvního stupně na celkovou hodnotu 4 538 304,84 Kč. Řízení v dané věci bylo přitom zahájeno (§ 82 odst. 1 o.s.ř.) podáním žaloby soudu dne 12. 9. 2023. Sama žalovaná v podání ze dne [datum] (č.l. 193 a násl. spisu) potvrzuje, že k přecenění restitučních nároků žalobců přistoupila na konci roku 2023.

13. Účastníci shodně potvrdili (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), že ke dni rozhodování odvolacího soudu je rozsah dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, odhlédnuto od předmětných pozemků, jež jsou předmětem výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jako celku, dán ve výši nejméně 849 000 Kč.

14. V katastru nemovitostí nejsou u odvoláním dotčených pozemků vedeny žádné poznámky – v částech listů vlastnictví ohledně nich B1, C a D není uveden žádný zápis. Tento stav platí i ke dni rozhodování odvolacího soudu (viz výpisy z katastru nemovitostí ohledně odvolání dotčených pozemků ke dni 28. 8. 2024 na č.l. 259 a 260 spisu). Oba odvoláním dotčené pozemky jsou vedeny jako druh pozemku „[Anonymizováno], o výměře ohledně parcely č. [Anonymizováno] o velikosti 5 454 m a ohledně parcely č. [Anonymizováno] o velikosti 4 937 m.

15. Shora zjištěný skutkový stav je dostatečný pro právní posouzení věci. V podrobnostech lze odkázat na skutková zjištění a skutkové závěry v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje.

16. Ve vztahu k právnímu posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle § 4 zákona o půdě, jež mají právo na uspokojení svých dosud neuspokojených restitučních nároků formou vydání náhradních pozemků ve smyslu § 11a zákona o půdě, a to mimo veřejné nabídky sestavované státem (pozemkovým úřadem). Tento důsledek vyplývá z dovozeného závěru o liknavosti státu při uspokojování tohoto restitučního nároku žalobců. Odvolací soud se zde ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že taková liknavost na straně žalované je dána. Vyjít je nutno v rozsahu celkového restitučního nároku žalobců představujícího – dle aktuálního rozsahu uznávaného státem (žalovanou), po jí provedeném přecenění: u žalobkyně a) původní výše 2 269 821,82 Kč, zůstatek ke dni rozhodnutí odvolacího soudu (bez zohlednění předmětných pozemků uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) 424 513,71 Kč, u žalobce b) a u žalobce c) u každého z nich původní výše 1 134 241,52 Kč, zůstatek 212 256,85 Kč, jakož ze skutečnosti, že žalovaná dlouhou dobu restituční nárok žalobců neuspokojila. Tento nárok byl uplatněn již v roce 1992, rozhodováno o něm bylo pozemkovými úřady rozhodnutími vydávanými od roku 2009, a to v podstatě do nedávné doby – viz ještě rozhodnutí z roku 2019. I délku těchto správních řízeních vedených státem (jež představuje nutný předpoklad uspokojení zákonem o půdě založeného restitučního nároku žalobců, uplatněného v roce 1992) nutno zohlednit. Rovněž délka správního řízení je totiž otázkou uspokojování restitučního nároku žalobců, když tento nárok byl dán již účinností zákona o půdě (24. 6. 1991), uplatněn byl v roce 1992 a rozhodnutí ohledně něho byla vydávána až do roku 2019. I to je způsob, jakým stát uspokojuje restituční nároky oprávněných osob, a délka tohoto správního řízení je – není-li vyvolána obstrukčním chováním oprávněné osoby – v tomto směru přičitatelná státu. Následně žalobci vyvíjeli dostatečnou aktivní činnost k uspokojení svého restitučního nároku (viz shora uvedené výzvy a přihlašování se do veřejných nabídek). Zohlednit nutno rovněž, že uspokojování restitučního nároku žalobců žalovaná ztěžovala nesprávným oceněním jeho výše po dlouhou dobu (až do konce roku 2023), což bránilo žalobcům v řádné účasti ve veřejných nabídkách (limitace přihlášky co do hodnoty nabízených pozemků hodnotou aktuálně žalovanou uznávanou výší restitučního nároku). K přecenění a výraznému navýšení nároku žalobců ze strany žalované došlo až koncem roku 2023, již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, do té doby žalovaná evidovala výši restitučního nároku žalobců řádově nižší (viz shora). Žalobci se přitom některých veřejných nabídek zúčastnili (viz shora). Uvedený postup žalované je nutno hodnotit jako postup představující libovůli a svévoli; při zohlednění postavení oprávněných osob dle zákona o půdě a povinnosti státu primárně docílit, zajistit - již vzhledem k marně uplynulé době, jež překročila dobu přiměřenou – uspokojování jejich restitučních nároků.

17. Způsob oceňování restitučního nároku žalobců žalovanou svědčí o její liknavosti (či dokonce svévoli), když až koncem roku 2023 byl – k žádosti samotných žalobců, v průběhu předmětného řízení před soudem prvního stupně jejich restituční nárok přeceněn (a to ještě dle žalobců nedostatečně). Nesprávnost ocenění restitučního nároku oprávněné osoby je pak – bez dalšího, bez podmínky „signalizace“ oprávněnou osobou, objektivně - žalované (státu) přičitatelná.

18. Restituční nárok žalobců byl dlouhou dobu státem nesprávně oceněn, což ztěžovalo možnost jeho uspokojení z jejich strany (jejich aktivitou). Přihlédnout třeba k době trvání neuspokojení restitučního nároku žalobců i k jeho zbývajícímu rozsahu, jež je – i dle evidence samotné žalované – stále nikoliv zanedbatelný.

19. Je proto správný závěr o nejméně liknavosti žalované (státu) při uspokojování restitučního nároku žalobců. Za této situace je namístě uzavřít, že žalobci jsou takovými oprávněnými osobami, jimž svědčí právo domáhat se náhradních pozemků dle § 11a zákona o půdě přímo, mimo mechanismus veřejné nabídky.

20. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že došlo v průběhu řízení před soudem prvního stupně k přecenění jejich restitučního nároku žalovaným. Žalobcům totiž již právo domáhat se uvedeným postupem uspokojování svého restitučního nároku vzniklo; následné jeho přecenění ze strany žalované (dle žalobců přitom stále ještě nedostatečné) na takto vzniklém právu žalobců domáhat se uspokojení ve smyslu § 11a zákona o půdě přímo v soudním řízení ve vztahu ke konkrétním náhradním pozemkům nemůže ničeho změnit. Takový závěr je též v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 12. 2018, č.j. 7 C 169/2018-399, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 71/2019-523 ze dne 12. 3. 2020, týkajících se téhož restitučního nároku, v nichž bylo rovněž dovozeno právo žalobců domáhat se přímého uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních pozemků v soudním řízení.

21. Ve vztahu k odvoláním dotčeným pozemkům odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, uzavřel, že jsou pozemky k uspokojení restitučních nároků žalobců, coby pozemky náhradní, vhodnými. Vydání těchto pozemků nebrání ani překážky dle § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů; ani (analogicky) překážky ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě. Odvoláním dotčené pozemky nejsou dosud dotčeny komplexními pozemkovými úpravami, neboť ohledně nich nebyla vyznačena v katastru nemovitostí příslušná poznámka.

22. Podle § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby, mimo jiné podle zákona o půdě, pouze zemědělské pozemky určené k řešení podle § 2 zákona č. 139/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u kterých je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav. K tomu do současné doby (ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu) nedošlo; potom taková překážka převoditelnosti ani nevhodnost z tohoto důvodu u těchto pozemků dána není. Po zahájení komplexních pozemkových úprav bude „jen“ případně jednáno se žalobci coby novými vlastníky.

23. Ze shora uvedených závěrů se podává, že nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních odvoláním dotčených náhradních pozemků.

24. Vzhledem k hodnotě všech žádaných náhradních předmětných pozemků (514 186,76 Kč), výši zůstatků neuspokojených restitučních nároků každého ze žalobců [žalobkyně a) nejméně 424 513,71 Kč, žalobce b) a žalobce c) každý z nich nejméně 212 256,85 Kč] ke dni rozhodnutí odvolacího soudu a tomu, že žalobci žádají vydání náhradních předmětných pozemků do svého podílového spoluvlastnictví, se spoluvlastnickým podílem žalobkyně a) o velikosti ideální a každého ze žalobců b) a c) o velikosti ideální , bude předmětnými pozemky uspokojován restituční nárok žalobkyně a) v rozsahu 257 093,38 Kč a žalobců b) a c) každého z nich v rozsahu 128 546,69 Kč.

25. Odvolací soud zde přitom vychází ze závěru, že stanovená cena náhradních pozemků plněných na restituční nárok oprávněné osoby pravomocným rozhodnutím (která představuje řešení předběžné otázky pro takové rozhodnutí) je závazná co do výše (rozsahu) takto uspokojeného restitučního nároku oprávněné osoby (v daném případě žalobců).

26. Vzhledem ke skutečnosti, že došlo ze strany žalované k přecenění restitučního nároku žalobců na shora uvedený rozsah, jehož aktuální zůstatek převyšuje hodnotu vydávaných předmětných náhradních pozemků, je nadbytečné zabývat se otázkou promlčení práva žalobců na přecenění jejich restitučního nároku (neboť takové jejich právo bylo v uvedeném rozsahu žalovanou realizováno).

27. Na základě shora uvedených závěrů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku I. co do odvoláním dotčených pozemků (jímž bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci ohledně nich smlouvu o jejich bezúplatném převodu do podílového spoluvlastnictví žalobců, žalobkyně a) se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální a žalobců b) a c) každého z nich se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální ) jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil; s tím, že současně určil, v jakém rozsahu je (všemi) předmětnými náhradními pozemky restituční nárok žalobců uspokojován.

28. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i v jeho výrocích III., IV. a V. o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků. Tyto výroky odpovídají ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Úvaha soudu prvního stupně o plném procesním úspěchu žalobců (se zohledněním okolností, které pozemky byly coby náhradní pozemky žalobci žádány v průběhu řízení na uspokojení jejich restitučního nároku, z jakých důvodů následně došlo ohledně některých pozemků k zastavení řízení) není nepřiměřená. Dané řízení je řízení ve věci, v níž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; soud tak není vázán žalobou co do konkrétně žádaných náhradních pozemků (srov. § 153 odst. 2 o.s.ř.), je vázán toliko tím, že žalobci se domáhají uspokojení konkrétně vymezeného restitučního nároku formou vydání náhradních pozemků, mimo mechanismus veřejné nabídky. Volba náhradního pozemku, coby pozemku k uspokojení nároku oprávněné osoby vhodného, je úkolem soudu (byť je zde rozhodné stanovisko oprávněné osoby k akceptaci případně takto soudem určeného náhradního pozemku). Soud prvního stupně rovněž správně vyšel z toho, že předmětem sporu mezi stranami byla též samotná výše restitučního nároku žalobců, kdy až v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo ze strany žalované k jeho přecenění na řádově vyšší částku. Předmětem sporu bylo i též samo právo žalobců domáhat se uspokojení svého restitučního nároku vydáním konkrétních náhradních pozemků v soudním řízení, mimo veřejné nabídky (viz též odvolací námitky žalované). I to je nutno při poměřování procesního úspěchu žalobců zohlednit. Soud prvního stupně rovněž správně vyšel z toho, že předmětem řízení bylo penězi ocenitelné plnění, když byla známa hodnota žádaných náhradních pozemků. Bylo tak při stanovení tarifní hodnoty za úkon právní služby poskytnutý v řízení zástupcem žalobců – advokátem namístě vyjít z ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 809/2015 ze dne 8. 9. 2015). Protože pak jde o předmět řízení, kde způsob vypořádání vyplývá z právního předpisu, platí, že je-li důvodem částečného zastavení řízení (či změny žaloby) okolnost procesní reakce oprávněné osoby na zjištěnou nevhodnost některých pozemků coby pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku, nelze v tomto rozsahu hovořit o procesním neúspěchu oprávněné osoby v řízení.

29. Co do výše plně procesně úspěšným žalobcům přiznané náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně lze zcela odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. Výše stanovené náhrady není nepřiměřená a odpovídá judikatuře zdejšího soudu (viz též rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 71/2019-523 ze dne 12. 3. 2020, týkající se téhož restitučního nároku); žalovanou odkazované rozhodnutí Krajského soudu v Praze č.j. 24 C 139/2023-2239 ze dne 26. 10. 2023, v níž odvolací soud snížil přiznanou odměnu za zastoupení a stanovil výši odměny advokáta paušální částkou za řízení v jednom stupni (stanovenou dle své úvahy), je rozhodnutím ojedinělým. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla soudem prvního stupně stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám zástupce žalobců dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení – s ohledem na jeho předmět a výsledky – byli žalobci plně procesně úspěšní; mají tak právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalované. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalobců představují: odměnu zástupce – advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, při zastupování tří osob): u žalobkyně a) ze základu – předmětu odvolacího řízení ve výši 73 124,96 Kč činí jedna polovina základ 36 562,48 Kč, z toho 1 úkon právní služby (po snížení o 20%) činí 2 064 Kč, u žalobců b) a c) ze základu 73 124,96 Kč činí jedna čtvrtina základ 18 281,24 Kč, z toho 1 úkon právní služby (po snížení o 20%) činí 1 488 Kč; dále 2 náhrady hotových výdajů po 300 Kč (každému ze žalobců zde náleží jedna třetina těchto náhrad), to vše dle § 6, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k), § 12 odst. 4, § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Celkem tak náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení žalobkyně a) činí 4 328 Kč a žalobců b) a c) každého z nich 3 176 Kč. Jejich zaplacení každému ze žalobců odvolací soud uložil žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám zástupce žalobců dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení