108 C 221/2018-316
Citované zákony (9)
Rubrum
Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci žalobců: ; a) [název žalobkyně] sídlem [adresa žalobkyně], [anonymizována dvě slova] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] ; b) [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce], [anonymizována dvě slova] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalované] o vyklizení a určení vlastnického práva k nemovitostem takto:
Výrok
I. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti vyklidit a předat žalobci a) a žalobci b) pozemek v [katastrální uzemí] parcelní číslo KN [anonymizováno] v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK [anonymizováno].
II. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci a) a žalobci b) částku 10.000 Kč.
III. Zamítá se návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci a) a žalobci b) částku 20.000 Kč.
IV. Zamítá se návrh, aby bylo určeno, že žalobce a) je vlastníkem pozemku v k.ú. [část obce] parcelní číslo KN [anonymizováno] odpovídajícímu původnímu pozemku PK [anonymizováno].
V. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 2.400 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
ŽALOBNÍ NARACE 1. Žalobou doručenou soudu dne 20.12.2018, opravenou a doplněnou podáním z 31.7.2019, se žalobci a) a b) domáhali určení, že toho, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit a předat jim pozemek p. [číslo] v k.ú. [část obce] v rozsahu pozemku PK [anonymizováno] v k.ú. [část obce] zaplacení částky 10.000 Kč, eventuálně, pro případ, že by soud žalobě na vyklizení nevyhověl, zaplacení částky 20.000 Kč a dále určení, že žalobce a) je jeho vlastníkem. Žalobu odůvodnili tím, že žalobce b) je držitelem požívacích práv k předmětnému majetku, jakožto nadace sui generis s privilegovaným statusem na základě zákona [anonymizována dvě slova] domu. Jedná se o zvláštní vázaný majetkový fond, jehož správa a použití jsou vyhrazeny výlučně hlavě [anonymizována dvě slova] domu a z tohoto titulu panovníkovi [anonymizována dvě slova] jako hlavě státu. Zajišťuje výkon ústavní funkce hlavy státu tím, že hradí veškeré náklady s výkonem této ústavní funkce spojené Žalobce a) je univerzálním dědicem veškerého majetku po [jméno] [jméno] [příjmení], panujícím [anonymizováno] z [anonymizováno], hlavě státu [anonymizována dvě slova], požívajících výsad a imunit podle mezinárodního práva, který zemřel dne 13.11.1989. Žalobce b) je [anonymizována dvě slova] z [anonymizováno], hlavou nezávislého státu – [anonymizována dvě slova]. Jako takový požívá veškerých výsad a imunit podle českého i mezinárodního práva. Hlavou státu je na základě Ústavy [anonymizována dvě slova] z roku 1921 v platném znění. Podle zákona [anonymizována dvě slova] domu mu rovněž náleží právo požívat plody a užitky z veškerého [anonymizováno] majetku, tedy i majetku ve vlastnictví žalobce a). Je povinen chránit jakékoliv ohrožení tohoto majetku. Jako panující [anonymizováno] drží svým vlastním jménem práva k veškerým výnosům, plodům a užitkům z veškerého [anonymizováno] majetku a je oprávněn uplatňovat veškeré nároky na výnosy a náhrady z ušlých výnosů. [anonymizováno] majetek má zvláštní charakter, když je určen především k ústavou uznané podpoře toho, aby [anonymizováno] mohl plnit své povinnosti hlavy [anonymizováno] domu a státu, podle ústavy. Předmětný pozemek, který do tohoto majetku náleží je však v katastru nemovitostí zapsán jako majetek žalovaného a ten jej i drží. Konfiskace majetku [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno], hlavy nezávislého samostatného neutrálního státu však nikdy nenastala, ani nastat nemohla. Dekret [číslo] 1945 Sb., i ostatní prezidentské dekrety se vztahovaly jen na osoby tam uvedené. Nejedná se o věc restituční – žalobci, ani jejich předchůdce [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] nebyli československými ani českými občany. Restituční předpisy pouze ulehčovaly oprávněným osobám vydání majetku, nejsou to předpisy zakládající vlastnické právo státu. Aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu Pl.st. [číslo] je nepřípustná. Bylo vydáno s cílem chránit dobrou víru osob odlišných od státu, zapsaných v katastru nemovitostí. V projednávané věci je však vlastníkem sám stát. Ten je veden jako vlastník v katastru nemovitostí, nemovitosti po víc než 75 let okupuje. Zabrání majetku se navíc přímo účastnil. Na rozdíl od soukromých osob není důvod chránit stát před občanskoprávními žalobami a zbavovat jej odpovědnosti, nebo mu vytvářet podmínky pro získání prospěchu plynoucího z jeho neoprávněného jednání. Ústavní soud navíc odmítá, aby obecné soudy vycházely a přímo odkazovaly na rozhodnutí orgánů veřejné moci z období, v němž docházelo k mocenskému zneužívání práva totalitním režimem. Konečné rozhodnutí ve věci předchůdce žalobců bylo vydáno až v roce 1951. Žalobci poukázali na nepromlčitelnost vlastnictví. Vlastník, nebo oprávněný dědic mají právo domáhat se vyklizení majetku, na kterém se cizí osoba, zde stát, nachází bez oprávnění. Vlastnictví se zaručuje, vlastnické právo je nepromlčitelné. Vlastnické právo žalobců, resp. jejich předchůdců, k předmětnému pozemku pořád a kontinuálně existuje, nikdy nezaniklo, nikdo jim ho právoplatně neodebral. Není v tomto směru významné, že pozemek je neoprávněně okupován již 75 let, trvá ve formě tzv. holého vlastnictví. Český a československý stát nemohli být v dobré víře ohledně svého vlastnického práva, nároku na výplatu náhrady ani v otázce legálnosti převzetí nemovitostí. Stát se nemůže dovolávat právní jistoty, pokud sám porušil zákony i ústavní povinnosti. Nemůže své tvrzené vlastnictví odvozovat od běhu času, dobré víry, ani právní jistoty ve své vlastní akty a činy. Žalobci odmítli přechod vlastnictví ex lege na základě dekretu [číslo] 1945 Sb. Odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu č. IV. ÚS 524/98, uvedli, že to, zda byl či nebyl dán zákonný důvod konfiskace bylo třeba zjišťovat v příslušném správním řízení. Ke konfiskaci sice docházelo s účinky ex tunc ke dni účinnosti dekretu, avšak k tomu, aby se tak stalo, bylo třeba pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu. To ale není případ projednávaného pozemku. [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] pod dekret 12/ 1945 Sb., ani pod dekrety jiné nikdy nespadal. Byl označen za [příjmení], neboť to mělo být všeobecně známo, nicméně [příjmení] nebyl, a to ani fakticky, ani ve smyslu předmětného dekretu. Již Nejvyšší správní soud v roce 1947 stanovil, že je třeba ke každému případu přistupovat individuálně, to platí i dnes. Za zásadní považovali žalobci otázku imunity [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení]. Ten byl hlavou nezávislého státu, což je nepochybné a nezpochybnitelné. Konfiskace se na něj nevztahovala a vztahovat nemohla, faktické zabrání majetku je flagrantním porušením mezinárodního práva. Konfiskace byla ve vztahu k jeho osobě nulitním opatřením, které právně neexistuje. O konfiskaci rozhodoval orgán, který nebyl nadán pravomocí. O hlavě státu, jejíž majetek byl ve více historických zemích, rozhodl jeden okresní národní výbor, jakkoli mělo rozhodovat ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem zahraničí. Neexistoval skutkový základ, což způsobilo bezobsažnost. Neexistovalo přihlášení se [jméno] [jméno] [příjmení] k německé národnosti při sčítání lidu – sám se nepřihlásil a německé národnosti nebyl. Rozhodnutí bylo nesmyslné, vnitřně rozporné a absentovala vůle – z obsahu textu lze číst„ [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] se označuje za osobu německé národnosti“, což neodpovídá dikci dekretu, který nepředpokládá„ označení“, ale to, že určitá osoba je za osobu německé národnosti„ považována“. Toto kritérium ale nebylo splněno ani prokázáno. Konfiskace tedy nikdy nenastala. Dále žalobci poukázali na ust. čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv, z níž dovozují pravomoc soudu přezkoumávat věcnou správnost a případnou nicotnost správních aktů. Soudy nemohou být svazovány pravidly omezujícími plnou jurisdikci. Není možné setrvávat na dogmatech, lžích a nepravdách, které založily orgány ovládané komunistickou mocí, ať už neexistující Okresní národní výbor Olomouc a pak Nejvyšší správní soud v Bratislavě. STANOVISKO ŽALOVANÉHO 2. Žalovaný se bránil tím, že pro úspěch vindikační žaloby musí být prokázáno vlastnické právo, to nenastalo. Pro úspěch žaloby na určení musí být dán naléhavý právní zájem, ten dán nebyl. Žalobci uplatňují více nároků, primárním je však posouzení nároku na určení vlastnictví žalobce a) k předmětné nemovité věci, neboť na tom závisí důvodnost ostatních nároků. Určovací žaloba je preventivního charakteru, má eliminovat stav nejistoty. Nelze-li očekávat, že bude takovou funkci plnit, nemůže být dán ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Na určení, že žalobce a) je vlastníkem předmětného pozemku žalobci naléhavý právní zájem mít nemohou. To je bez dalšího důvodem pro zamítnutí žaloby. Na stát přešlo vlastnictví dekretem 12/ 1945 Sb., vyhláška Okresního národního výboru v Olomouci je jen deklaratorní, nelze ji přezkoumat. Určení národnosti či etnicity [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] je nerozhodné. Titulem je dekret, vyhláška se nepřezkoumává. Vady konfiskačního řízení nemohou konfiskaci zpochybnit. Nelze na ni pohlížet dnešníma očima. Bylo věcí státu, jaké křivdy se rozhodne napravit, limitem je rok 1948. Otázky národnosti nemohou být přezkoumávány. Jsou to dokonané skutečnosti. Žalobcům nesvědčí ani aktivní věcná legitimace. Úřední potvrzení Justičního úřadu [anonymizována dvě slova] je z roku 2015, nedokládá stav ke dni podání žaloby. Žalobce a) by měl prokázat svoji existenci v době podání žaloby do současnosti, což je rozhodné i pro posouzení aktivní legitimace žalobce b). Pokud žalobci dovozují svoji aktivní věcnou legitimaci z toho, že žalobce a) je univerzálním dědicem veškerého majetku po [jméno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] z [anonymizováno], zemřelém 13.11.1989, tato není dána, neboť žalobci a) nesvědčí k požadovanému určení nabývací titul. Úřední potvrzení [anonymizováno] zemského soudu ve [anonymizováno] z [datum] je zcela nedostačující. Dědictví jako takové nebylo projednáno. To, že žalobce a) byl zůstavitelem ustanoven univerzálním dědicem, ještě nezakládá univerzální sukcesi do práv a povinností zůstavitele de iure. Podle v době úmrtí platné československé úpravy mělo být dědictví k nemovitostem na českém území projednáno státním notářstvím. To se nestalo. Žalobce a) nemá jakýkoliv hmotněprávní titul prokazující existenci jím tvrzeného vlastnického práva, což je podstatné i ve vztahu k žalobci b) a ostatním uplatněným nárokům. Pokud předmětný pozemek není ve vlastnictví žalobce a), je vyloučena věcná legitimace žalobce a). Pokud žalobce b) odvíjí své postavení od vzájemného vztahu s žalobcem a), nemůže být dána ani aktivní věcná legitimace žalobce b). Žalovaný poukázal na [anonymizováno] právní jistoty, když předmětnou nemovitou věci již více jak 70 let drží, pečuje o ni jako vlastník a je přesvědčena, že je skutečným vlastníkem. Zpochybnění vlastnického práva po tak dlouhé době je v rozporu s [anonymizováno] právní jistoty. Národní správa byla zavedena a národní správce jmenován do všech podniků, závodů a majetkových podstat [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] na území Československé republiky výměrem MZe č. j. 20037/V-1/1945 z 26.6.1945 dle dekretu [číslo] 1945 Sb. Vyhláškami ONV v Olomouci z 30.7.1945 č.j. 470/pres byl [jméno] [jméno] [příjmení] označen dle dekretu [číslo] 1945 za osobu německé národnosti. Konfiskační vyhlášky byly doručeny vyvěšením 2.8.1945. Konfiskace působila dle dekretu 12/ 1945 Sb., ad personam, konfiskován byl majetek označeného vlastníka. [jméno] [jméno] [příjmení] vznesl proti konfiskaci námitky, s nimiž se vypořádal Zemský národní výbor v Brně ve svém rozhodnutí o stížnosti č.j. 86/VIII-26/46 z 16.1.1946, kterým stížnosti nevyhověl, neboť byly dány zákonné důvody konfiskace, námitky shledal nedůvodnými, když bylo všeobecně známo, že [jméno] [jméno] [příjmení] byl německé národnosti a skutečnost, zda je hlavou nebo občanem neutrálního nebo jiného státu nepovažoval za významnou. Zdůraznil, že [anonymizováno] statky v Československu nebyly exteritoriální. Podstatným pro posouzení oprávněnosti konfiskace byl zápis vlastníka v příslušných vložkách pozemkových knih. Konfiskace se dle ZNV nepříčila mezinárodnímu právu, neboť bez rozdílu postihovala československé občany i cizince. ZNV dospěl k závěru, že námitka, že konfiskační vyhlášku neměl vydávat ONV v [obec], ale Ministerstvo zemědělství nemá oporu v zákoně. Újmu z nesprávného doručení neshledal, když [jméno] [jméno] [příjmení] podal proti vyhlášce stížnost. ONV Olomouc rozhodnutím [číslo] ze 7.2.1947 o žádosti o připuštění výjimky z konfiskace tak, že ji jako nedůvodnou zamítnul. [jméno] [jméno] [příjmení] podal proti rozhodnutí ZNV, zastoupen zmocněncem [jméno] [jméno] z [anonymizováno] stížnost ke Správnímu soudu v Bratislavě, který ji nálezem č.j. 138/46-5 z 21.11.1951 zamítnul s tím, že zjištění správního úřadu, že je [příjmení], zůstalo neotřeseno. Nedošlo tedy ke zkrácení či omezení práv [jméno] [jméno] [příjmení], když brojil proti uvedeným rozhodnutím všemi dostupnými prostředky, přičemž příslušné orgány o nich rozhodovali. To, že byli členové rodu [anonymizováno] považováni za osoby německé národnosti, vyplývá z toho, že se v roce 1930 přihlásili při sčítání lidu k německé národnosti. V kolonce národnost je uvedeno„ deutsch“. Národnost se zapisovala podle mateřského jazyka. Členové rodu [anonymizováno] byli považováni za osoby německé národnosti na základě reálných skutečností, sčítací arch to potvrzuje. K možnosti přezkumu oprávněnosti konfiskace žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu 22 Cdo 4705/2016, podle něhož i kdyby bylo možno přisvědčit dovolateli a uznat, že mu byla konfiskací způsobena křivda (a k této otázce se soudy nemusí vyjadřovat, neboť je nevýznamná), šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948, a takové křivdy se neodčiňují. Soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost konfiskačních vyhlášek a provedené konfiskace vůbec. Dovolatel sice považuje některé skutečnosti za důvod nicotnosti konfiskačních aktů, ovšem tu opírá o tvrzení skutečností, které by mohly vyvolat – pokud by byly dány – pouze závěr o věcné nesprávnosti správních rozhodnutí, resp. provedené konfiskace; tu však soudy nemohou hodnotit. Žalovaný poukázal na to, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným orgánem je nicotný. Již v rozhodnutí z 22.3.1947 sp.zn. 116/46 Nejvyšší správní soud vyslovil, že nelze pochybovat o tom, že vydávání deklaratorních rozhodnutí o splnění zákonných předpokladů konfiskace podle dekretu 12/ 1945 Sb., náleží do působnosti národních výborů – okresního, resp. zemského, jakožto orgánů veřejné správy politické. Dále žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1952/2005, podle něhož se posuzují možnosti přezkumu správních rozhodnutí z doby minulé tak, že nelze dovodit jejich platnost či neplatnost, ale pouze nulitu, přičemž musí jít o vadu tak závažnou, že není možné uplatnit presumpci správnosti. K závěru o nulitním paktu však dle žalovaného v projednávané věci dospět nelze. Žalobcům ani zůstaviteli nepřísluší žádný nárok na vrácení vlastnického práva odvíjející se od zákona, mezinárodní smlouvy, nebo jiné právní normy. Žalobcům vlastnické právo nesvědčí, neexistuje ani nárok na vrácení. I Ústavní soud považuje z hlediska ochrany vlastnického práva za podstatné plynutí času. Dekret 12/ 1945 Sb., dopadal na v něm uvedené osoby bez ohledu na státní občanství. Zásada, že lze poskytnout ochranu jen skutečnému vlastníkovi platí též bez ohledu na státní příslušnost. Křivdy učiněné před 25.2.1948 se neodčiňují, nestanoví-li to zvláštní zákon. Žalobci neprokázali skutečnosti zakládající závěr o existenci vlastnického práva k předmětné nemovité věci. Žalovaný naopak prokázal, že v minulosti došlo k její konfiskaci a přechodu do vlastnictví státu. Ten předmětnou nemovitou věc nabyl a převzal de iure i de facto. Drží ji a nakládá s ní již od roku 1945. Tvrzení žalobců, že [jméno] [jméno] [příjmení] byl hlavou suverénního státu, že předmětná nemovitá věc byla zabrána bez náhrady a že žalobci byla odepřena právní ochrana a přístup k soudu s plnou pravomocí je třeba odmítnout, neboť nejsou relevantní. Z hlediska mezinárodního práva lze projednávanou věc posuzovat pouze na základě pravidel platných k 23.6.1945. Nelze se odvolávat na mezinárodněprávní závazky České republiky, které pro ni vstoupily v platnost po tomto datu. V té době nebyla ještě podepsána [příjmení] [jméno], ani jiné lidskoprávní mezinárodní dokumenty. Je třeba rozlišovat z hlediska mezinárodního práva a dekretu 12/ 1945 Sb., pojmy národnost a státní příslušnost – tj. právní svazek fyzické osoby a státu. Mezinárodněprávní pojem„ nationality“ je někdy překládán nesprávně jako národnost, ač se jedná právě o státní příslušnost. Dekret 12/ 1945 Sb., je však rozlišuje, když se týká osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost. V předválečném období se národnost odvíjela od mateřského jazyka. Pokud tedy československý stát zacházel se zůstavitelem jako s osobou německé národnosti, neznamenalo to, že byl pokládán za německého státního příslušníka. Nelze se odvolávat na zákaz odejmutí majetku cizinců bez náhrady podle rozhodnutí Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ve věci Chorzów, když ten se opíral o smluvní závazky Polska a Německa a cesi území, ani jedno ve vztazích mezi českoslovanským státem a [anonymizováno] nebylo dáno. Ani toto rozhodnutí se netýkalo zvláštního právního režimu, tj. pravidel mezinárodního obyčejového práva umožňujících dotčenému státu za výjimečných okolností podniknout opatření k obnovení a zachování suverenity. To může dle odborné literatury odůvodňovat jinak protiprávní jednání. Univ. Doc. Dr. [jméno] [příjmení] ve svém posudku z roku 1947 hovořil o sebezáchovném aktu. Stejně tak Správní soud v rozhodnutí z 10.12.1948, kterým zamítl stížnost [jméno], [anonymizováno] z [anonymizováno] na rozhodnutí MZI ze 7.3.1946 o zavedení národní správy uvedl, že stížnost sama připouští možnost zásahu do vlastnických práv cizích občanů, jde-li o opatření válečné či poválečné. I Ústavní soud uvedl, že vydání dekretu 108/ 1945 Sb., bylo opatřením v této historické situaci a na bázi tehdy platného právního řádu, reagujícím na předchozí likvidaci státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti a demokraticko-republikánské státní formy Československé republiky. Žalovaný poukázal na to, že zůstaviteli se nepodařilo v poválečné době prokázat, že by spadal do kategorie osob uvedených v § 1 odst. 2 dekretu 12/1945 Sb. Naopak, svoji neloajalitu Československu demonstroval např. telegramem z 1.10.1938, kde blahopřál [jméno] [příjmení] k uzavření Mnichovské dohody a vyjádřil mu svůj upřímný dík. Dále finančně podporoval vznikající nacistické formace jako [právnická osoba], SS, podporoval rovněž WHW. V roce 1938 schválil jednorázový příspěvek na vybudování SA v [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [příjmení], [obec] a [obec] SA a SS byly zločinné organizace. Výjimečné poválečné opatření přispívající k obnovení suverenity tak nijak neporušovalo pravidla mezinárodního práva. Československo žádný svůj závazek neporušilo, nevznikla mu tedy ani mezinárodněprávní odpovědnost. Co se týče jurisdikčních imunit, poukázal žalovaný na to, že žalobci byl majetek konfiskován jako soukromé vlastnictví, nikoli jako majetek suveréna. I nález Správního soudu [číslo] uzavírá, že v knihovním zápise byl jako vlastník uveden zůstavitel, nikoliv [anonymizováno] rod jako korporace, jak by tomu bylo na základě zákona [číslo] ř.z., publikujícího rodinnou smlouvu z roku [číslo]. Žalovaný poukázal na závěr dobového odborníka Doc. [příjmení], podle něhož [jméno] [jméno] [příjmení] nepožíval pro své nemovité vlastnictví v Československu exteritoriality byl postaven na roveň každému jinému cizinci, jelikož podle obyčejového mezinárodního práva nebyla hlava státu vyňata z dosahu platnosti soukromoprávních předpisů o nabývání a pozbývání nemovitostí a dekret [číslo] 1945 Sb., nebyl opatřením trestním, jaké bylo proti exteritoriálním osobám nepřípustné, přičemž nemovité vlastnictví v tuzemsku se spravovalo výlučně tuzemským právním řádem. Postavením zůstavitele a jeho majetku ve vztahu k československému právnímu řádu se zabýval již Nejvyšší soud ČSR v rozsudku R II [číslo], podle něhož zřízením československého státu pominula dříve příslušící práva z listiny z [číslo] a nepřísluší nic více než prosté soukromé vlastnictví pozemkové, které je podrobeno obecnému zákonodárství, bez ohledu na to, že je vlastník suverénem, osobou mezinárodního postavení. I majetek tuzemského vladaře měl povahu soukromoprávní a podléhal obecnému zákonodárství, to platí i o majetku státním a nemůže nic jiného platit ani o pozemkovém majetku cizích států a vladařů. Žalovaný poukázal na platnost těchto závěrů i v současnosti. I dnešní obyčejové mezinárodní právo poskytuje absolutní ochranu a ceremoniální pocty hlavám států a členům jejich rodin, které jsou ve funkci, po dobu oficiálního – a částečně po dobu soukromého – pobytu, jakož i imunitu vůči trestní a částečně i správní a civilní pravomoci, bez ohledu na místo pobytu. Tato imunita ale chrání před výkonem soudní pravomoci jiných států a exekučních opatření, pokud se hlava státu této jurisdikci dobrovolně nepodřídí. Opatření přijatá dekrety prezidenta republiky ale představovala výkon svrchované legislativní pravomoci zákonodárce vůči nemovitostem nacházejícím se na území vlastního státu. Hlava cizího státu není nijak vyňata z působnosti předpisů o nabývání a pozbývání nemovitých věcí na území jiného státu. Mezinárodní právo nechrání majetek sloužící k úhradě nákladů na výkon veřejné funkce hlavy státu před pravomocí soudů ani před legislativními opatřeními, chrání toliko majetek státní a je konkrétně používán nebo určen při výkonu veřejných vrchnostenských funkcí, tedy zejména majetek užívaný k výkonu funkcí diplomatických nebo konzulárních úřadů. Žádné nároky nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že s [anonymizováno] nebyla sjednána globální náhradová dohoda. Předmětem takových dohod, které Československo s některými státy sjednalo, není otázka, zda budou občané druhé strany odškodňováni, ale pouze způsob odškodnění oprávněných osob. Československo vyplatilo druhé straně paušální částku, která již sama odškodnila své občany, přičemž tyto osoby již své nároky nemohly uplatňovat. I po uzavření globální náhradové dohody však konkrétní žadatelé museli prokazovat, že jsou oprávněnými osobami. Žalovaný uvedl, že je třeba vyvrátit tvrzení žalobců, že československá vláda se prostřednictvím ministra zahraničních věcí ze 7.11.1990 zavázala všechny otevřené otázky mezi oběma státy vyřešit jednáním. Jednalo se pouze o zdvořilostní frázi vyjadřující vůli k jednání, nikoli převzetí závazku. Dále žalovaný poukázal na to, že tvrzení žalobců o odnětí soudní ochrany jejich vlastnickým právům a o znemožnění přístupu k soudu s plnou pravomocí považuje za lichá. Uvedl, že bylo zcela na vůli a pravomoci státu, v jakém rozsahu a jakým způsobem zhojí křivdy, k nimž došlo před přistoupení k EÚLP. Stát v restitučních zákonech vymezil okruh křivd, osob a období, které budou zhojeny. K odnětí došlo před rozhodným datem. Vůle státu odčinit křivdy vzniklé před tímto datem dána není, neexistuje tedy na straně žalobců právní důvod k domáhání se jejího odstranění soudní cestou. Žalovaný dále uvedl, že žalobní petity považuje za nepřesné, neurčité a nesrozumitelné. Požadavek na předložení dokumentů žalovaným nemá oporu v zákoně. PROCESNÍ OTÁZKY 3. Soud se v průběhu řízení zabýval otázkou své věcné příslušnosti, o níž měl s ohledem na ust. § 9 odst. 2 písm. c) o.s.ř. pochybnosti. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci Ncp 61/ 2019 z 26.3.2019 a usnesením Ústavního soudu I. ÚS 1864/19 však bylo postaveno na jisto, že příslušným k projednání věci je okresní soud.
4. Soud se rovněž zabýval otázkou projednatelnosti žaloby, když vyzval žalobce k opravě doplnění usnesením 108 C 221/2018-65. Soud nemá za to, že by žalobní petit byl nepřesný, neurčitý a nesrozumitelný, jak uvádí žalovaný. Žalobce se domáhá určení vlastnictví, vydání věci a zaplacení konkrétní finanční částky. Nedoložil – a ani nenavrhnul – geometrický plán, který by mohl být podkladem zápisu vlastnického práva na základě případného vyhovujícího výroku do katastru nemovitostí (na což byl upozorněn v usnesení 108 C 221/2018-107), nicméně z návrhu je zřejmé jak vymezuje část zemského povrhu, jíž se domáhá a zamítavý výrok se do katastru nemovitostí nezapisuje. Bez ohledu na odůvodnění výše požadované finanční částky, byla určena (po doplnění) konkrétním a určitým způsobem, žalobní petit tedy v tomto směru požadavek určitosti a vykonatelnosti splňoval.
5. Zároveň soud v souladu s ust. 21a o.s.ř. usnesením 108 C 221/2018-107 vyřešil otázku s kým za žalovanou [příjmení] [anonymizováno] jednat.
6. Co se týče imunit a postavení žalobce b) a jeho majetku soud nazírá věc tak, že žalobci b) náleží jako hlavě státu veškeré imunity dle mezinárodního práva. Podáním žaloby se však dobrovolně podrobil pravomoci českých soudů, vedení řízení v projednávané věci tedy není zásahem do jeho imunit a postavení hlavy suverénního státu. Zároveň je třeba rozlišovat postavení žalobce b) z hlediska procesního a vnímání dotčeného majetku z hlediska hmotněprávního, kdy již československý Nejvyšší soud v rozsudku R II [číslo] dovodil, že se jedná o prosté soukromé vlastnictví pozemkové, jež je podrobeno obecnému zákonodárství. Smyslem jurisdikční imunity je ochrana státu, ať už jde o imunitu státu, imunitu hlavy státu či imunitu diplomatickou. Hlava cizího státu však není vyňata z dosahu platnosti právních předpisů ohledně hmotněprávních norem týkajících se nabývání či pozbývání věcných práv k nemovitostem na území jiného státu, zvlášť pokud sama podává žalobu v občanském soudním řízení. SKUTKOVÁ ZJIŠTĚNÍ Ohledně současných poměrů 7. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že část zemského povrchu odpovídající pozemku v katastrálním území Ořešín parcelní číslo KN [anonymizováno] v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK [anonymizováno] má český, resp. československý stát v moci od roku 1945.
8. Že tato část zemského povrchu odpovídající pozemku PK [anonymizováno] v k.ú. [část obce] dnes částečně odpovídá části zemského povrchu, dnes označovaného jako pozemek KN [anonymizováno] v k.ú. [část obce] potvrzuje identifikace parcel včetně kopie katastrální mapy.
9. Skutečnost, že žalovaný, tj. [země] je zapsán jako vlastník předmětného pozemku p. [číslo] v k.ú. [část obce] o výměře [výměra], lesní pozemek, potvrzují výpisy z katastru nemovitostí z 18.7.2019 a 1.11.2019. Příslušnost hospodařit s majetkem státu náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. To potvrzuje i zápis o změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu č.j. UZSVM/ [spisová značka] [číslo] z 1.11.2018 ve spojení s návrhem na záznam z 14.11.2018 včetně potvrzení o převedení písemnosti do elektronické podoby. Že se jedná o lesní pozemek potvrzuje i sjetina z 18.7.2019 (publikace dat ISKN + iKatastr: mapa a informace z KN). Ke dni 6.11.2018 byl příslušný hospodařit ČR – Státní pozemkový úřad (seznam nemovitostí na LV), avšak soud vychází ze stavu ke dni vyhlášení rozsudku.
10. Skutečnost, že žalobce a) je jediným dědicem veškerého majetku [jméno] [jméno] [příjmení] z [příjmení] se podává z úředního potvrzení [anonymizováno] zemského soudu ve [anonymizováno] z 12.7.2010. Ohledně odnětí majetku 11. Dne 26.6.1945 jmenoval podle dekretu [číslo] 1945 Sb., ministr zemědělství ČSR národního správce zemědělského a lesního majetku předchůdce žalobců (výměr č.j. 20037/5-1/1945). Tuto skutečnost oznámil zmocněnci předchůdce žalobci přípisem z 12.7.1945 (č.j. 23.255 – V/1- 1945). Vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci č.j. 470/pres z 31.7.1945 byl [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] označen za osobu německé národnosti. Podle vyhlášky byl vyhlášením dekretu č. 12/1945 Sb., zabrán bez náhrady zemědělský majetek předchůdce žalobců. Vyhláška obsahovala poučení o možnosti uplatnit nárok na výjimku. Předchůdce žalobců napadl vyhlášku stížností (9.8.1945 včetně doplnění z 31.12.1945) a požádal o připuštění výjimky. Ke stížnosti předchůdce žalobců byla vyhláška [číslo] přezkoumána [příjmení] národním výborem v [obec], který stížnost rozhodnutím č.j. 8 VIII/26-1946 z 16.1.1946 zamítnul, když poukázal na to, že stížnost byla dodána včas, vady doručení tedy jsou bez významu, konfiskační vyhláška byla vydána příslušným úřadem, k označení za osobu německé národnosti není třeba slyšení, když je možno podat stížnost, shledal, že [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] je německé národnosti, poukázal na to, že je nepodstatné, zda je předchůdce žalobců příslušníkem pobělohorské šlechty, zda je či není cizincem, shledal, že statky předchůdce žalobců nejsou exteritoriální, dovodil, že vyvlastnění se nepříčí mezinárodnímu právu, když nerozlišuje státní příslušnost osob, jimž je majetek vyvlastňován. Žádost o připuštění výjimky postoupil Okresnímu národnímu výboru v Olomouci, který jej rozhodnutím z 21.3.1946 č.j. 220/3 pres zamítnul. Zemský národní výbor v Brně rozhodnutí č.j. 220/3 pres výměrem č.j.31 [číslo] [spisová značka] z 21.1.1947 zrušil a uložil Okresnímu národnímu výboru v Olomouci znovu rozhodnout. Ten tak s konečnou platností učinil výměrem [číslo jednací] ze 7.2.1947 a žádost o připuštění výjimky zamítnul. Správní soud v Bratislavě rozhodnutím [číslo] z 21.11.1951 stížnost předchůdce žalobců proti rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně č.j. 8 [spisová značka] zamítnul. Ohledně otázek předcházejících odnětí 12. Původní vlastník předmětné nemovitosti, [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] učinil v závěti z [datum], jejíž součástí je listina stanovení přání, svým univerzálním dědicem [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno]. Po smrti [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] 11.2.1929 (úmrtní list) přešel majetek (včetně předmětného pozemku) na [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] (odevzdací listina č. D1/29/27, odevzdací listina č. D2/29/91, odevzdací listina č. F ([číslo]) / [číslo], výpis z vložky pozemkové knihy [číslo] pro [katastrální uzemí]). Při sčítání lidu v roce 1930 byla evidována u předchůdce žalobců [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] německá národnost, stejně jako u ostatních přítomných členů jeho rodiny (sčítací archy, včetně zvětšeniny podpisu). Ohledně událostí mezi odnětím a podáním žaloby 13. Československý ministr zahraničí vyjádřil dopisem ze dne 7.11.1990 připravenost jednat o otevřených otázkách, a to bez zatěžování peripetiemi minulosti a s pocitem vzájemné úcty a pochopení.
14. Povahu žalobce a) jakožto nadace, jejímž účelem je zachování, správa, zajištění a zvyšování majetku nadace, jakož i provádění příspěvků popřípadě výplaty obmyšleným osobám potvrzují úřední potvrzení z 27.6.2019 a 29.1.2015.
15. Žalobce a) vyzval žalovaného předžalobní výzvou z 6.12.2018, doručenou téhož dne, k vydání nemovitého majetku. Ostatní 16. V roce 1938 došlo k zahájení diplomatického zastupování [anonymizováno] v ČSR velvyslanectvím [anonymizováno] (diplomatické noty mezi ČSR a [anonymizováno] z 3.5.1938, 30.7.1938, 20.8.1938).
17. Vláda [anonymizováno] potvrdila dne 18.10.1939 úředním potvrzením, že [jméno] [jméno] z [anonymizováno] je [anonymizováno] státním příslušníkem.
18. Průběh odnětí majetku byl předmětem pozornosti Ministerstva zemědělství, které si přálo ihned zavést národní správu (zpráva a doporučení k urychlení národní správy).
19. Národní výbor ve [obec] sdělil přípisem z 12.7.1945 správě velkostatku ve [obec], že [jméno] [jméno] z [anonymizováno], stejně jako [jméno] a [jméno] [jméno] byli vždy hlášeni jako příslušní ve [anonymizováno], [země], národnosti [anonymizováno]. Dne 22.12.1945 sdělilo Velvyslanectví Švýcarska, že [jméno] [jméno] [příjmení], vládnoucí [anonymizováno] v [anonymizováno] a [anonymizováno] [jméno] jsou [anonymizováno] národnosti.
20. Listiny, inventáře a katalogy - archív [obec], [ulice] národní výbor v Olomouci – 65b, popisují ustavení Okresního národního výboru [obec] - venkov jakožto orgánu zastupitelského a veřejné správy ve všech oborech. Označení Okresní národní výbor Olomouc – venkov obsahuje i listina č.j. 16010pres.-47 z 21.5.1947, která výslovně odkazuje na„ zabavení majetku [anonymizováno] zdejší vyhláškou z 31.7.1945 č.j. 470/pres.
21. Oběžník Ministerstva vnitra [číslo] z 25.8.1945 upozorňoval mj. na možnost, že občané [anonymizováno] mohou mluvit německy, avšak je třeba je pro účely aplikace dekretů považovat za osoby národnosti [anonymizováno]. Aplikace dekretu [číslo] 1945 Sb., byla předmětem porady Ministerstva zemědělství 30.10.1946, kde byli přítomni zástupci ministerstva a zemských národních výborů a jejímž účelem bylo urychlení konfiskace. Panovala shoda na nutnosti extenzivního výkladu dekretu [číslo] 1945 Sb., s tím, že je třeba postupovat velmi rigorózně u osob německé národnosti, které jsou příslušníky spojeneckých nebo neutrálních (uvedeno je [anonymizováno] a Švédsko) států, s tím, že nemá být až do vyřešení otázky konfiskační nemá být pokračováno v dalším řízení, zejména na ONV.
22. Ustanovení § 2 dekretu 12/1945 Sb., nebylo Nejvyšším správním soudem vykládána jednotně, o čemž svědčí svolání rozšířeného senátu II. – včetně zápisu. Dne 22.12.1947 dospěl tehdejší NSS k závěru, že pojem národnosti německé a maďarské je výlučně vymezen v § 2 dekretu.
23. Ohledně souladu konfiskace majetku předchůdce žalobce z hlediska souladu s mezinárodním právem existovaly na Ministerstvu zahraničí pochybnosti, o čemž svědčí vyjádření komise C III k [číslo] z 13.8.1949, včetně rozboru. Ohledně této otázky se konala i meziresortní porada na Ministerstvu vnitra o návrhu směrnic k provedení § 1 a § 2 dekretu č. 108/45 Sb., jejímž závěrem bylo doporučení nepovažovat občany spojeneckých nebo neutrálních zemí bez dalšího za osoby národnosti německé nebo maďarské s tím, že je třeba vždy zkoumat nabytí majetku (záznam). Další dokumenty Ministerstva zahraničních věcí, tj. záznam z 28. 2. 1946, záznam [číslo], záznam [číslo], a to včetně rozborů stanovisek a posudků, potvrzují, že ústřední orgány výkonné moci se připravovaly na obhajobu konfiskace jak vnitrostátní, a to před Nejvyšším správním soudem, tak mezinárodní, tj. před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti. Ve vztahu k řízení u Nejvyššího správního soudu byl zastáván názor, že vzhledem ke sčítání lidu 1930 bude konfiskace obhájena, ve vztahu k mezinárodní obraně byla situace vzhledem absenci náhrady, neutralitě [anonymizováno] a stanovisku [anonymizováno] považována za obtížnou. K podobnému závěru směruje i oprava záznamu z 12.9.1947 Ministerstvo zemědělství činilo dotaz na Archiv ministerstva vnitra ohledně z národnosti vlastníků [anonymizováno] velkostatků, odpovědí mu bylo potvrzení z 26.6.1946, že při sčítání uvedli národnost německou a státní příslušnost [anonymizováno].
24. Pochybnosti ohledně konfiskace byly vyjádřeny i ve stanovisku Prof. JUDr. [jméno] [příjmení] (včetně dodatku a historickoprávního posudku), který považoval vyhlášku za nedostatečnou, ba nulitní a konfiskaci odporující zásadám mezinárodního práva. Rovněž Dr. [příjmení] ve svém právním stanovisku vyjádřil pochybnosti ohledně doručení vyhlášky a ohledně mezinárodněprávních otázek s konfiskací spojených.
25. V průběhu řízení u Nejvyššího správního soudu sp.zn. [číslo] ([číslo], [číslo], [číslo]), kde byla napadena jak konfiskační vyhláška, tak nevynětí z konfiskace a další správní akty, byla probírána možnost zrušení vyhlášky i zamítnutí stížnosti, byly vypracovány návrhy obou variant (kopie ze spisu Nejvyššího správního soudu 47 s , b, c, d, předkládací zpráva, zpráva, podání z 26. 4. 1947, výměr z 7. 2. 1947, stížnost proti výměru z 3. 2. 1947, návrh z 14. 4. 1947, přípis z 21. 3. 1946, podání z 31. 5. 1947, přípis z 21. 3. 1946).
26. V únoru 1949 byl Ústředním národním výborem Města Olomouce vyslechnut Dr. [jméno] [příjmení], ředitel [anonymizováno] majetku, který uvedl, že na ředitelství se úřadovalo v českém i německém jazyce, za okupace byl na [jméno] [jméno] [příjmení]. činěn nátlak, aby ředitelem nebyl Čech, bylo přijato 11 vysokoškoláků, vesměs Čechů. [jméno] [jméno] [příjmení]. za okupace bydlel ve [anonymizováno], do [obec] přijel dvakrát či třikrát, to jen na velmi krátkou dobu. Za první republiky bydlel ve [obec]. Jakou měl národnost, ani zda tam byl hlášen, svědek nevěděl. Národní výbor v Olomouci vypracoval dokument„ informace o chování [anonymizováno] [jméno] [jméno] z [anonymizováno] a jeho generálního plnomocníka [anonymizováno] [jméno] [jméno], jakož i [anonymizováno] ústředního ředitelství vůči požadavkům německých úřadů za dobu okupace“, v němž dospívá k závěru, že se stavěli proti germanizačním snahám, podporovali zaměstnance, přijímali osoby, kterým hrozilo pracovní nasazení.
27. Přípisem z 29.8.1972 požádalo [anonymizováno] velvyslanectví [anonymizováno] politické oddělení o zprostředkování zprávy československé vládě, v níž poukazuje na to, že konfiskace bez náhrady představuje porušení mezinárodního práva nezávisle na platném právu daného státu a žádalo jednání o odškodnění.
28. Soud provedl důkaz rozhodnutím Okresního soudu pro Prahu 9 14 C 267/2018-321, Okresního soudu v Kolíně č.j. 19 C 318/2018-650, Městského soudu v Praze č.j. 25 Co 57/2021-409, Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 83/2020-863, Okresního soudu ve Vyškově č.j. 10 C 146/2018-884. Je z nich zřejmé, že žalobci se domáhají vydání vícero pozemků po státu s obdobnou argumentací, jako v projednávané věci, stát se rovněž obdobným způsobem brání, žalobci v uvedených sporech nebyli úspěšní. Soud provedl důkaz žalobou z 1.12.2017, z níž je patrno, že Česká republika zpochybnila závěr Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, kterým byl zamítnut její návrh na vklad vlastnického práva na základě dekretu 12/ 1945 Sb., s tím, že nesplňuje požadavky § 8 katastrálního zákona.
29. Katastrální úřad pro Středočeský kraj zamítnul pod sp.zn. V [číslo] návrh státu na vklad vlastnického práva ve prospěch ČR u pozemku v k.ú. [obec], kde jako zapsaný vlastník dle výpisu z KN figuroval mj. [příjmení] [jméno] z [anonymizováno], a to s tím, že vkladová listina – dekret [číslo] 1945 Sb., neobsahuje náležitosti dle § 8 katastrálního zákona Katastrální úřad pro Olomoucký kraj ve věci OR [číslo] nejprve na základě návrhu na vklad ze strany státu zapsal u pozemků v k.ú. [obec] a [obec] jako vlastníka místo [jméno] [jméno] z [anonymizováno] Českou republiku, avšak následně zápis opravil zpět na původní údaj dne 28.2.2017 a návrh na původní hodnotu rozhodnutím z 8.6.2017 [země] rozhodnutí napadla žalobou z 1.12.2017. Stejně tak Katastrální úřad pro Olomoucký kraj zamítnul dne 3.11.2017 návrh na vklad vlastnického práva k pozemku v k.ú. [obec] u [obec]. 30. [země] a [země] dne 8.9.2009 uzavřely memorandum o budoucí spolupráci, podle něhož si ve smyslu dobrého partnerství a přátelských vztahů hodlaly vyměňovat názory o otázkách, jež jsou předmětem jejich zájmu.
31. Vláda ČR souhlasila usnesením z 13.7.2009 s navázáním diplomatických styků s [anonymizováno]. Považovala je za suverénní stát a [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] za jeho panovníka, o čemž svědčí gratulace československého prezidenta z 10.9.1938. 32. [země] se hodlalo obrátit na ČR za účelem stanovení pravomoci Mezinárodního soudního dvora ve věci sporných otázek konfiskovaného majetku (komunikace mezi [anonymizováno] a předsedou vlády [anonymizováno] z roku 2019). 33. [země] vede proti České republice spor u Evropského soudu pro lidská práva (stížnost z 18.8.2020). Návrh memoranda, v němž by český stát vyjádřil připravenost jednat o obnovení vlastnictví byl ze strany ministerstva financí (přípis ze dne 24.8.2018) i ministerstva zahraničí (přípis ze dne 13.7.2018) odmítnut. [země] vyjádřilo přípisem ze dne 7.8.2018 politování, že je odkázáno na vnitrostátní právní prostředky. Bez skutkových zjištění 34. Z části provedených důkazních prostředků soud skutková zjištění nečerpal, neboť byla bez vztahu k meritu věci. Jednalo se zejména o žalobu z 19.12.2018, výpis infoSoud, rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi č.j. 8 C 349/2018-981, ústavní stížnost ze 7.6.2019, usnesení Ústavního soudu III. ÚS 2130/17, I. ÚS 1864/19, věstník Ministerstva zahraničních věcí, pokyn z 8.5.1909, vyjádření z 19.6.1909, pokyn z 8.5.1909, pohlednice, články zánik bývalého Nejvyššího správního soudu ve světel dokumentů státního ústředního archivu a Právní řád po roce 1989 a tzv. historická paměť, projev ministra [příjmení] z 1.7.1945, zprávu č.j. 19.043/47pres, návrh organizace, návrh z 27.5.1950, dále tiskovina Život v právu i bezpráví a [anonymizováno] v Československu, článek Zjišťování národnosti jako problém statistický a politický. Co se týče rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi, jedná se toliko o procesní rozhodnutí. Co se týče rozhodnutí Ústavního soudu, soud k nim přistupuje jako k judikatuře, nikoli jako k důkazům, z nichž by bylo možno čerpat skutkové závěry ve věci. Dále se jednalo o přípis z 21.11.1951, který je pouhou průvodkou rozhodnutí. Věstník je v podstatě přepisem právních předpisů ve vztahu k osobám požívajícím diplomatických imunit, přičemž otázka vztahu předmětného majetku k československému právnímu řádu byla již vyřešena (NS ČSR R II [číslo]). Listiny z roku 1909 a pohlednice byly předloženy za účelem předestření rozdílnosti rukopisu [jméno] z [anonymizováno]. Soud tuto otázku považuje za nevýznamnou, zároveň je třeba poukázat na zjevnou nehospodárnost pokusů o srovnávání století starých podpisů. Co se týče článků, byť se jedná o texty z odborných časopisů, nemají přímý vztah k věci. O tom, že po roce 1948 došlo k zásadním změnám ve všech oblastech společnosti, včetně NSS je notorietou. Co se týče projevu ministra [příjmení], jedná se o politický projev nemající přímý vztah k meritu projednávané věci. Co se týče kádrových materiálů NSS (zpráva č.j. 19.043/47pres, návrh organizace, návrh z 27.5.1950), jak již bylo uvedeno, není pochyb o tom, že nástup doby nesvobody po únoru 1948 se projevil i na NSS, konkrétní projevy této situace jsou však již bez vztahu k meritu věci. Totéž platí pro poúnorové osudy zástupce předchůdce žalobců, jak se podávají z tiskoviny Život v právu i bezpráví a [anonymizováno] v Československu. Co se týče článku Zjišťování národnosti jako problém statistický a politický, je rovněž bez přímého vztahu k meritu věci.
35. Pokud byly předkládány kopie literatury týkající se mezinárodního práva veřejného či mezinárodní smlouvy, soud je k důkazu neprováděl, neboť se jedná o právo, nikoli o předmět skutkových zjištění. Hodnocení důkazů 36. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Dospěl k závěru, že jsou způsobilým podkladem soudního rozhodnutí.
37. Co se týče pravosti předložených listin, neměl pochyb o tom, že byly vystaveny svými původci v podobě, v jaké byly předloženy. Některé důkazy byly předloženy opakovaně, některé byly předloženy v různých verzích. Pokud byly předloženy dvě verze sčítacího archu, lišící se přítomností podpisu, soud vycházel z toho, že tato okolnost je nepodstatná (viz. bod 102). Je třeba podotknout, že obě verze obsahují u [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno] údaj národnosti„ deutsch“. Pokud žalobci poukazují na to, že arch je podepsán„ [příjmení]“, je třeba poukázat na to, že účelem sčítání lidu v roce 1930 bylo získat povědomí o počtu a skladbě obyvatelstva ČSR, nikoli získat podklad pro poválečné konfiskace. Bylo odpovědností sčítacího komisaře (§ 18 vládního nařízení 86/1930 Sb.), aby údaje ve sčítacím archu byly správné a úplné, nařízení v § 22 výslovně počítalo se zjištěním národnosti osob nepřítomných, arch měl komisař převzít od dospělého člena domácnosti (nikoli rodiny). Sčítací komisař s [jméno] [příjmení] v sídle předchůdce žalobců jednal jako s dospělým členem domácnosti předchůdce žalobců, sčítací archy od něj převzal a přezkoumal jejich správnost. Z žádného provedeného důkazu se nepodává, že by tyto svoje povinnosti porušil a žádný předpis mu nestanovil povinnost jednat přímo s [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno].
38. Soud neshledal důvod k tomu, aby vyhověl návrhu žalobců, aby žalovanému uložil předložit účetní a obchodní listiny ohledně předmětného majetku, a to od roku 1951 do současnosti, za účelem konkrétního vyčíslení nároku. Soud zastává názor, že nikdo nemůže být nucen předkládat důkazy ve svůj neprospěch, přičemž lex specialis ukládající povinným osobám v restitucích kooperovat s osobami oprávněnými se tu s ohledem na skutečnost, že věc není projednávána v režimu restitučních předpisů, neuplatní. I judikatura Nejvyššího soudu (23 Odo 1612/2006) zužuje okruh možných adresátů dotazu soudu tak, že se § 128 o. s. ř. vztahuje pouze na třetí osoby, nikoliv však na účastníky řízení. PRÁVNÍ HODNOCENÍ Právní úprava 39. Podle ust. § 7 odst. 1 o.s.ř., v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
40. Podle ust. § 1040 odst. 1 občanského zákoníku (o.z.), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.
41. Podle ust. § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
42. Podle § 109 odst. 2 Ústavní listiny [anonymizováno] republiky, vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá.
43. Podle ust. § 1 odst. 1 písm. a) dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, 44. Podle ust. § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.
45. Podle čl. I ústavního zákona č. 57/1946 Sb., prozatímní Národní shromáždění schvaluje a prohlašuje za zákon ústavní dekrety a dekrety presidenta republiky, vydané na základě § 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 15. října 1940, [číslo] Úř. věst. čsl. ([číslo] 1945 Sb.), o prozatímním výkonu moci zákonodárné, a to včetně právě uvedeného ústavního dekretu, pokud se tak již nestalo. (2) Veškeré dekrety presidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní. (3) Územní a časová platnost předpisů v předcházejících odstavcích uvedených zůstává beze změny.
46. Podle čl. 2 Ústavy [anonymizována tři slova] je konstituční dědičná monarchie na demokratickém a parlamentárním základě (čl. 79 a 80), státní moc je zakotvena v [anonymizováno] a v lidu a je vykonávána oběma podle ustanovení této ústavy. Podle čl. 3 [anonymizováno] ústavy, dědičné následnictví trůnu v [anonymizováno] domě, zletilost panovníka a dědičného [anonymizováno], jakož i vyskytnuvší se poručnictví upravuje [anonymizováno] dům ve formě domovního zákona. Podle čl. 6 [anonymizováno] ústavy, německý jazyk je státním a úředním jazykem.
47. Podle čl. 1 odst. 1 Domovního zákona [anonymizováno] domu [anonymizováno] z 6.12.1993 [anonymizováno] dům [anonymizováno] je rodinné společenství vytvořené a autonomně organizované na základě dosavadních pravidel domovního práva a na úrovni ústavy [anonymizováno]. Zahrnuje členy na základě narození a členy na základě uzavření sňatku. Podle čl. 12 odst. 1, věty první a druhé a odst. 4 uvedeného předpisu pro následnictví trůnu platí podle tohoto domovního zákona zásada primogenitury. Podle této zásady je vždy prvorozený syn nejstaršího pokolení povolán k následnictví trůnu. [příjmení] povolaný podle řádu pro následnictví trůnu v sobě spojuje funkci hlavy státu, vládce [anonymizováno] domu a předsedy [anonymizováno] nadací. Tyto tři funkce nemohou být odděleny s výjimkou zvláštního případu uvedeného v čl. 17 odst. 5.
48. Podle ust. § 17, věty první, zákona č. 36/1876 ř.z., stížnost k soudu správnímu podaná nemá dle práva účinku odkládacího. Obecné otázky 49. Po podřazení zjištěného skutkového stavu citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.
50. Za zcela zásadní pro posouzení věci považuje soud její povahu, tak jak je vymezena občanskoprávní žalobou u civilního vnitrostátního soudu. Žalobce b) se domáhá nároku v občanském soudním řízení, tedy v řízení, kde se dle § 7 o.s.ř. projednávají a rozhodují spory, které vyplývají z poměrů soukromého práva a zároveň tvrdí skutečnosti ve vztahu k občanskoprávní povaze uplatněného nároku. Soud tedy nárok jako občanskoprávní i posoudil a podle občanskoprávních předpisů rozhodnul. Jiný postup mu ani nepříslušel, neboť k němu nemá pravomoc. Jakýkoli nárok, který se neopírá o soukromoprávní normu občanského práva, proto nemohl a v občanském soudním řízení nemůže být přisouzen. Soud podle o.s.ř. nemůže projednávat případné náhrady náležející podle mezinárodního práva veřejného, ani narušení pravidla mezinárodního práva veřejného, pokud takové pravidlo nemá účinek v právu vnitrostátním - ať už přímý, nebo na základě recepce, inkorporace, atd., tedy pokud nestanoví přímo povinnost soukromoprávnímu subjektu, která by vedla ke vzniku civilního, občanskoprávního, závazku.
51. Československá ústava z roku 1920 neupravovala poměr mezinárodního a vnitrostátního práva, judikatura však dospěla k tzv. dualistické praxi a závěru o primátu vnitrostátního práva, jehož pravidla měla být vždy vtělena do práva vnitrostátního zvláštním aktem zákonodárce, přičemž tato praxe přetrvala i ve 40tých letech (obdobně Malenovský, J., Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva obecně a v českém právu zvláště, Doplněk, Brno, 2000, str. 59). Jelikož žádné takové přímo použitelné pravidlo v rozhodném období součástí československého právního řádu nebylo, nelze je ani uplatňovat v civilním řízení o soukromoprávním nároku.
52. Z hlediska práva mezinárodního může být situace jiná – tam jsou akty zákonodárce i správní rozhodnutí pouhá fakta vyjadřující vůli státu – nicméně i povaha uplatnitelných nároků je jiná a soudu v občanskoprávním řízení nepřísluší o nich rozhodovat.
53. Vnitrostátní soud postupující dle o.s.ř. nemůže rozhodovat spor z mezinárodního práva veřejného mezi suverénními státy.
54. Otázky dodržení nebo nedodržení pravidel mezinárodního obyčejového práva vznášené žalobci, včetně práva státu na sebezáchovu a zákazu odejmutí majetku cizinců bez náhrady jsou tak v projednávané věci bez významu.
55. Soud rozhoduje soukromoprávní spor o vlastnictví konkrétního pozemku mezi soukromoprávními subjekty, které sice jsou na jedné straně hlava suverénního státu a nadace zřízená k financování panovnického domu a na straně druhé stát, avšak v postavení subjektů soukromého práva. Postupuje přitom podle občanskoprávních předpisů a nastíněná povaha účastníků je v tomto kontextu nerozhodná. V takové situaci ale je třeba postupovat podle občanskoprávních předpisů, nikoli podle norem mezinárodního práva veřejného.
56. Pokud žalobci v této souvislosti poukazovali na skutečnost, že součástí československého právního řádu byl za první republiky statut Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, je třeba uvést, že podle čl. 13 a 14 Paktu společnosti národů se jednalo o orgán, který měl nalézat o sporech mezi státy – stranami Paktu, a to o výklad některé smlouvy, o veškerých otázkách práva mezinárodního, o tom, je-li dána skutečnost, která jsouc prokázána, by zakládala porušení mezinárodního závazku, nebo spory a rozsah a povahu náhrady, již je dáti za takové porušení. Přijetí opční doložky, jímž se Československo připojilo ke Statutu jako mezinárodní smlouvě, ale nezaložilo vnitrostátní soukromoprávní práva a povinnosti. Samotný Statut (142/1922 Sb.) totiž vymezuje toliko organizaci soudního dvora, jeho příslušnost a řízení, tedy v zásadě procesní otázky. Samostatně, ani ve spojení s Paktem žádná přímo aplikovatelná soukromoprávní pravidla nezakládá.
57. Pokud žalobci v této souvislosti poukazovali na závěry Komise OSN k odpovědnosti státu, je třeba poukázat na skutečnost, že OSN vznikla až po převzetí sporného pozemku státem.
58. Je třeba podotknout, že i z hlediska vnitrostátního soukromého práva je třeba přechod vlastnictví nazírat podle stavu v době odnětí. Nelze tehdejší postup státu poměřovat dnešními standarty. V této souvislosti je třeba připomenout, že ani majetkové přesuny ve prospěch státu v pozdější době nesvobody, na něž dopadají restituční předpisy, nejsou považovány bez dalšího za neplatné, když restituční předpisy vycházejí z toho, že vlastnické právo restituenta vzniká teprve vydáním věci, nikoli z toho, že by nepřetržitě trvalo jako holé vlastnictví od doby odnětí. Zásadně se vychází z toho, že v minulosti byly spáchány křivdy a nespravedlnosti, je však jen na úvaze zákonodárce, zda, v jakém rozsahu a za jakých podmínek budou zmírněny.
59. Pokud žalobci poukazovali na vyjádření vládních činitelů Československa (dopis ze 7.11.1990), jejich vyjádření, jako představitelů moci výkonné, z hlediska soukromého práva nelze dovodit, že by český stát k něčemu zavazovaly. Nelze uvažovat o aplikaci institutu culpa in contrahendo, jednak proto, že jej československý právní řád v dnešní podobě v době tohoto vyjádření neznal, když byla pouze judikatorně dovozena náhrada nákladů spojených s konkraktačním procesem u téměř sjednaných a na poslední chvíli jednou stranou neuzavřených smluv, jednak proto, že obsah vyjádření nelze považovat za téměř uzavřenou smlouvu a jednak proto, že ani aplikace tohoto institutu by nemohla vést k závěru o existenci vlastnického práva k předmětnému pozemku. Reivindikační žaloba – výrok I.
60. Ve vztahu k vindikačnímu výroku má soud za to, že vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky [číslo] 1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. června 1945); rozhodnutí příslušných správních orgánů podle § 3 odst. 2, resp. podle § 1 odst. 3 dekretu měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 ze dne 26. 4. 2017).
61. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobcům k předmětné nemovité věci svědčilo vlastnické právo, když se jej československý stát po 2. světové válce ujal postupem, který nelze považovat za nicotný, neboť proběhl podle tehdejších předpisů a byl přezkoumán v rámci správního řízení, a to ještě před nástupem doby nesvobody. I následný soudní přezkum, byť dokončen až po roce 1948, vyzněl pro žalobce nepříznivě. Konfiskační vyhláška [číslo] byla přezkoumána Zemským národním výborem v Brně – rozhodnutím z 16. 1. 1946, č.j. 8 VIII/26-1946 a potvrzena.
62. Žaloba ve správním soudnictví neměla vliv na právní moc ani vykonatelnost správního rozhodnutí, ani na přechod vlastnictví k předmětnému pozemku na stát (§ 17 zákona č. 36/1876 ř.z. ve znění zákona č. 164/1937 Sb.).
63. Prostředky nápravy tohoto přezkumu však nelze realizovat cestou občanského soudního řízení, neboť přezkum správních rozhodnutí a už vůbec ne rozhodnutí správních soudů nespadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení.
64. Soud tedy vychází z toho, že stát vlastnictví předmětné nemovité věci na základě dekretu [číslo] Sb., převzal a od té doby držbu nepřetržitě vykonává.
65. Soudu nepřísluší přezkoumávat správní akty, které nejsou zjevně nicotné (tedy nemají vady jako je neexistence právního podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného nebo jinak nemožného plnění, neurčitost, nesmyslnost či vnitřní rozpornost a neexistence vůle), nemá tedy důvod z těchto rozhodnutí ve vztahu k závěru o přechodu vlastnictví nevycházet. Ve vztahu ke správním aktům, které jsou toliko věcně vadné nebo i nezákonné totiž platí presumpce správnosti, tedy dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky. Skutečnosti nastalé před datem 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nebyly-li dotčeny zvláštním zákonem v taxativně stanovených případech, jsou skutečnostmi dokonanými z pohledu práva mezinárodního i vnitrostátního. Ani správní orgány ani soudy tedy nyní nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Účinky dekretu [číslo] 1945 Sb. nastaly 23. 6. 1945, tedy dnem jeho vyhlášení.
66. Pokud žalobci uvádějí, že jejich vlastnictví (včetně vlastnictví jejich předchůdce) nepřetržitě existuje 75 let jako holé vlastnictví, když stát se nemůže dovolávat právní jistoty, pokud sám porušil zákony i ústavní povinnosti, je třeba poukázat na to, že – minimálně z hlediska vnitrostátního práva – stát postupoval dle svých právních předpisů, procedurou těmto předpisům odpovídající. Samotný dekret 12/ 1945 Sb., byl ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., ratihabován s tím, že již od počátku je třeba jej považovat za zákon. Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 výslovně v § 109 odst. 2 počítala s vyvlastněním bez náhrady, stanoví-li tak zákon. Konfiskační vyhláška [číslo] byla přezkoumána Zemským národním výborem v Brně – rozhodnutím z 16. 1. 1946, č.j. 8 VIII/26-1946 a potvrzena.
67. To, zda dekret bylo nebo nebylo možné z hlediska mezinárodního práva považovat za sebezáchovný akt, stejně jako to, zda z hlediska mezinárodního práva měla za odnětí náležet náhrada je, jak již bylo uvedeno, dle názoru soudu v občanském soudním řízení u vnitrostátního soudu bez významu, neboť tato omezení v době odnětí majetku jako pravidlo vnitrostátního soukromého práva neexistovala.
68. S ohledem na výše uvedené soud návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti vyklidit a předat žalobci a) a žalobci b) pozemek v katastrálním území Ořešín parcelní číslo KN 445 v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK 443 zamítnul, když neshledal naplnění podmínek § 1040 o.z., neboť nelze dovodit, že by předmětná nemovitá věc byla státem neprávem zadržována. Žaloba na peněžité plnění – výrok II.
69. Požadované peněžité plnění je závislé na úspěchu žalobního návrhu v rozsahu výroku vindikačního a určovacího. Pokud nelze učinit závěr, že žalobci jsou vlastníky, nemohou mít nárok ani na finanční plnění.
70. Na konfiskaci je třeba nahlížet optikou práva platného ke dni 23. 6. 1945. Vzhledem k ve čtyřicátých letech uplatňované dualistické koncepci recepce mezinárodního práva veřejného, nemůže být nárok na finanční plnění založen z hlediska občanského práva ani na případném porušení normy mezinárodního práva veřejného postupem orgánů československého státu spočívajícím v odnětí předmětné nemovité věci, neboť žádná taková mezinárodní norma neměla odraz ve vnitrostátní právní úpravě.
71. Takového plnění se lze domáhat pouze prostředky a postupem mezinárodního práva veřejného. Újmu z případně mezinárodně protiprávního chování z 23.6.1946 nelze uplatňovat v občanském soudním řízení.
72. Pokud straně žalující nesvědčí – a v posledních 75 letech nesvědčilo – vlastnické právo k pozemku, nemůže být důvodný jakýkoli nárok za užívání pozemku. Nejedná se ani o bezdůvodné obohacení (§ 2991 o.z.), ani o náhradu škody (§ 2909 – § 2913 o.z.), když žalovaný, postupujíc dle platného práva se jako vlastník nemohl ani obohatit, ani porušit zákon, smluvní povinnost, či dobré mravy.
73. Soud proto výrokem II. zamítnul návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci částku 10.000 Kč. Žaloba na peněžité plnění – eventuální petit – výrok III.
74. Vzhledem k tomu, že soud primární petit – návrh na vydání pozemku - výrokem I. zamítnul, zabýval se eventuálním petitem, tedy návrhem na zaplacení finanční částky 20.000 Kč.
75. Pokud vlastnické právo svědčí straně žalované, nemůže být důvodný nárok na zaplacení peněžité náhrady za nemovitou věc. Takový nárok nemá oporu v platném právu. Na věc nedopadají restituční předpisy, které počítají s vyplacením peněžité náhrady v případě nevydatelnosti pozemku. Dekret 12/ 1945 Sb., s náhradou za odňatý majetek nepočítal. Nejedná se ani o bezdůvodné obohacení (§ 2991 o.z.), ani o náhradu škody (§ 2909 – § 2913 o.z.), když žalovaný, postupujíc dle platného práva se jako vlastník nemohl obohatit, ani porušit zákon, smluvní povinnost, či dobré mravy.
76. Soud proto zamítl výrokem III. návrh, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci částku 20.000 Kč. Určovací žaloba – výrok IV.
77. Nejprve se soud zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobců. Soud neměl pochybnosti o tom, že žalobce a) je univerzálním dědicem zůstavitele, [jméno] [jméno] [příjmení] z [anonymizováno], a to v kontextu skutečnosti, že se jedná o nadaci zřízenou k financování potřeb vládnoucího rodu suverénního státu, zůstavitel byl panujícím [anonymizováno] a jeho univerzální sukcesi potvrdil [anonymizováno] soud. Požadovat předložení závěti a přezkoumávat závěry dědického soudu v suverénním státě ve vztahu k jeho panovnické rodině by soud považoval za nehospodárný a formalistický přístup.
78. Dále se soud zabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Zde soud vycházel ze stanoviska Ústavního soudu Pl.ÚS. - st. [číslo].
79. Ve světle uvedeného stanoviska soud naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení neshledal. Obecně je sice dovozováno, že má-li být sporné právo zapsáno do katastru nemovitostí, je naléhavý právní zájem dán, v projednávané věci se však tato obecná teze neuplatní. K rozhodným skutečnostem totiž došlo před více než 70 lety a majetkové poměry se až do podání žaloby nestaly nejistými. Určovací žaloba tak neplní preventivní funkci, ale je nástrojem, kterým mají být nahrazeny jiné prostředky ochrany, ať už neúspěšné, nebo nevyužité a zpochybněna zákonnost před mnoha desítkami let uskutečněných veřejnoprávních úkonů. Žaloba tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobců, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci. V soukromoprávních vztazích má přitom stát stejné postavení jako každý jiný účastník soukromoprávního vztahu, nelze na něj tedy pohlížet jinak a dovozovat, že uvedené judikatorní závěry se na něj nevztahují.
80. I pokud by tedy na straně právního předchůdce žalobců na základě dekretu [číslo] Sb. k majetkové křivdě došlo, tak Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Samo zakotvení restitučních nároků bylo na uvážení státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení či nikoli a za jakých podmínek. V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů, se nelze domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů. Není přitom rozhodné, že žalobci směřují žalobu, resp. žaloby i v jiných obdobných věcech, jen proti státu. Argument Ústavního soudu, že je třeba chránit právní jistotu a dobrou víru osob, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, byl pouze jeden z pomocných argumentů na podporu závěru o tom, že majetkové křivdy způsobené před 25. 2. 1948 se neodčiňují (nikoli tedy cíl, jak uvádějí žalobci). Nelze tedy dovodit, že se závěry stanoviska uplatní jen v případě, že majetek již není v dispozici státu.
81. Dle názoru soudu nelze dovodit existenci naléhavého právního zájmu ani z obavy z mimořádného vydržení (§ 1095 o.z.) ze strany žalovaného. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný, který předmětnou nemovitou věc zároveň drží, je jejím vlastníkem, není tedy prostor pro úvahy o tom, zda mohl vlastnictví navíc ještě vydržet. I pro případnou existenci naléhavého právního zájmu z důvodu obavy z mimořádného vydržení platí závěry plynoucí z aplikace stanoviska Pl.ÚS. - st. [číslo] – ani toto odůvodnění naléhavého právního zájmu by nevedlo k odstranění stavu nejistoty, naopak (viz. odst. 97)
82. Soud proto návrh, aby bylo určeno, že žalobce a) je vlastníkem předmětného pozemku výrokem IV. zamítnul. Námitky 83. Žalobci poukazovali na to, že je lež, že by se jejich předchůdce přihlásil k německé národnosti (jak se uvádí např. ve výměru Ministerstva zemědělství č.j. 200037/V-1/1945). Odkazují přitom na sčítání lidu z roku 1930, který měl za předchůdce žalobců podepsat jejich pracovník. Dle názoru soudu je tato otázka bez významu. Kromě toho, že soudu obecně nepřísluší přezkoumávat správní akty, je třeba uvést, že sčítání lidu v roce 1930 vycházelo ve vztahu k národnosti z mateřského jazyka (§ 21 vládního nařízení č. 86/1930). Jinou národnost umožňovalo zapsat jen výjimečně, a to ve vazbě k jinému jazyku v případě, že mateřským jazykem sčítaná osoba nemluví ani ve své rodině, ani ve své domácnosti. Zároveň byl vyloučen zápis více národností. S možností, že by sčítaná osoba měla národnost bez vlastního jazyka, nařízení vůbec nepočítalo. O tom, že mateřským jazykem předchůdce žalobců byla němčina, není pochyb. [anonymizováno] ústava označuje ve svém čl. 6 němčinu za úřední jazyk, stejně tak listiny, jejichž původcem je předchůdce žalobců či členové jeho rodiny, jsou v německém jazyce.
84. Co se týče námitek žalobců ve vztahu k nicotnosti vyhlášky [číslo], neshledal je soud důvodnými. Dle názoru soudu nelze problematiku nazírat dnešním pohledem, ale pohledem odpovídající době vydání vyhlášky. Vyhláška měla právní podklad – dekret č. 12/1945 Sb., vydal ji příslušný orgán, jak dovodil při přezkumu Zemský národní výbor v Brně a jak odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu (22 Cdo 4705/2016). Co se týče jeho označení, je zřejmé, že rozhodoval Okresní národní výbor, jakožto orgán veřejné moci, sídlící v Olomouci (ustaven podle vládního nařízení č. 4/1945 Sb., o volbě a pravomoci národních výborů). Že se nejednalo o neexistující subjekt potvrzuje i to, že v další komunikaci (již správně označen) na předmětnou vyhlášku jako na svoje rozhodnutí odkazuje. Zemský národní výbor při přezkumu v této otázce nespatřoval problém, když ani předchůdce žalobců na ni ve své stížnosti nepoukazoval. Vyhláška byla vydána v písemné formě, její text je srozumitelný, adresát je zřejmý, když koneckonců proti ní ve lhůtě brojil. Nelze dovodit ani absenci skutkového základu způsobujícího bezobsažnost. Vyhláška ze skutkového závěru, že předchůdce žalobců je německé národnosti dovozuje, že se na jeho majetek vztahovala konfiskace dle dekretu 12/ 1945 Sb. Vyhláška nepožaduje v té době trestné ani nemožné plnění, není neurčitá, vnitřně rozporná či nesmyslná (předchůdci žalobců byl tehdejšími státními orgány odňat konkrétní majetek, včetně předmětného pozemku), neabsentuje vůle. Podstatné dle názoru soudu je to, že nicotnost rozhodnutí správního orgánu nepůsobí (jen) neúplná zjištění či nesprávné závěry, ale pouze vady tak mimořádné intenzity, že zcela vylučují, aby byl brán jako rozhodnutí veřejné moci v potaz. Vady vyhlášky – ani ve formulaci„ označení“ vs.„ přihlášení“, ani v označení subjektu, který ji vydal, k takovému závěru nevedou. Bez ohledu na otázku její věcné správnosti tak nejsou dány podmínky jejího přezkumu.
85. Soud považuje za vhodné doplnit, že na správní rozhodnutí neodkazuje ve smyslu akceptace právní argumentace, dokazování, skutkového stavu, hodnotících soudů, atd. Soud jej bere jako fakt, jako skutečnost, která se stala a která vedla k tomu, že stát převzal mj. předmětný pozemek do své moci a stal se jeho vlastníkem.
86. Stejně tak co se týče rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, byť vydaného již v době nesvobody, a jeho vztahu k předchozímu stanovisku rozšířeného senátu je třeba podotknout, že stanovisko rozšířeného senátu samo o sobě nezakládalo neměnné pravidlo. Soudcům NSS nic nebránilo hlasovat v jednotlivých případech odlišně, s čímž zákon č. 191/1937 Sb. z. a n. v ust. § 10 počítal, když upravoval postup v takové situaci.
87. Ani soulad či nesoulad s obecnými názory či závěry porad Ministerstva zemědělství či komise Ministerstva zahraničí, nebo později vydaného ministerského oběžníku vydaného nemůže mít vliv na otázku nicotnosti vyhlášky [číslo]. Ministerstvem zahraničí vnitřně řešená obava ze (z hlediska mezinárodněprávní) závadnosti a nevlídnosti konfiskace bez náhrady ve vztahu k [anonymizováno] nemohla mít jakýkoli vliv na již nastalou situaci. Porada Ministerstva zemědělství obecně koordinovala postup k urychlení konfiskace s národními výbory, nestanovila však závazná pravidla, kterých by se příslušné orgány byly povinny držet pod sankcí nicotnosti jejich úkonů. Nelze pominout ani to, že proběhla až po přezkumu vyhlášky [číslo] Zemským národním výborem. Oběžník [číslo] pravidla ve vztahu k příslušníkům [anonymizováno] nestanovil.
88. Dle názoru soudu nelze dovozovat žádné závěry ani ze skutečnosti, že Katastrální úřad pro Středočeský kraj a Katastrální úřad pro Olomoucký zamítnuly návrh na zápis vlastnictví státu k pozemkům, kde jako zapsaný vlastník figuroval mj. [příjmení] [jméno] z [anonymizováno]. Katastrální zákon je veřejnoprávní předpis, který stanoví mj. požadavky na obsah listin, které mají být podkladem zápisu do katastru. Logicky předpokládá jako podklad zápisu převážně soudobé listiny soukromoprávní povahy, typicky smlouvy. Pokud listina tyto požadavky nemá, zvlášť pokud je 70 let starým právním předpisem, nemusí to ještě znamenat, že osoba v ní uvedená není vlastníkem. Takovou otázku ale nepřísluší řešit katastrálnímu úřadu, nýbrž soudu.
89. S ohledem na výše uvedené tedy konstrukci žaloby spočívající v tom, že pokud se předchůdce žalobce b) výslovně osobně nepřihlásil při sčítání lidu v roce 1930 k německé národnosti, nesplňoval podmínky § 2 dekretu č. 12/1945 Sb., tedy konfiskace se na něj nemohla vztahovat, konfiskační vyhláška je nicotná a předchůdce žalobce vlastnictví nikdy nepozbyl, naopak žalobce a) jej jako univerzální dědic nabyl, nelze přisvědčit NÁKLADY 90. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož procesně zcela úspěšný účastník má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti účastníkovi, který v řízení úspěch neměl. Náklady procesně úspěšného žalovaného zahrnují nejen náklady ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale i ČR – Státního pozemkového úřadu, který v řízení do vyřešení otázky, která složka ČR je příslušná, rovněž vystupoval. Česká republika je jen jedna, toliko za ni jednají různé organizační složky. Tím, že soud jednal jen s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, pro nikoho řízení neskončilo, nebyl tedy důvod rozhodovat o nákladech řízení. Až v konečném rozhodnutí je na místě vyřešit všechny náklady žalovaného. ČR – Státní pozemkový úřad využil zastoupení advokátem. Soud má za to, že přes to, že se jedná o věc mimořádně složitou, právě Státní pozemkový úřad, který mj. vede správní řízení v restitučních věcech, by měl mít dostatečné odborné kapacity k tomu, aby dokázal ve věci kvalifikovaně vystupovat. Zastoupení advokátem proto soud považuje za neúčelné. Za úkony ČR – Státního pozemkového úřadu, stejně tak jako za úkony ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových tak žalovanému náleží náhrada nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 300 Kč za úkon. Jedná se o následující úkony: Úkon; Dne; Učinil; Ust. vyhl. 254/2015 Sb.; Sazba (Kč): Písemné podání; 3.6.2019; ČR – Státní pozemkový úřad; § 1 odst. 3 písm. a); 300 Písemné podání; 8.10.2019; ČR – Státní pozemkový úřad; § 1 odst. 3 písm. a); 300 Písemné podání; 1.11.2019; ČR – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; § 1 odst. 3 písm. a); 300 Písemné podání; 29.9.2020; ČR – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; § 1 odst. 3 písm. a); 300 Písemné podání; 19.2.2021; ČR – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; § 1 odst. 3 písm. a); 300 Písemné podání; 28.5.2021; ČR – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; § 1 odst. 3 písm. a); 300 Účast na jednání – první dvě hodiny; 3.6.2021; ČR – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; § 1 odst. 3 písm. c); 300 Účast na jednání – další započaté dvě hodiny; 3.6.2021; ČR – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; § 1 odst. 3 písm. c); 300 Celkem; 2.400 91. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit částku 2.400 Kč žalovanému ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.