19 CO 29/2022 - 415

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců Mgr. Radky Nekudové Hajdové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobců: ; a) [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] STIFTUNG sídlem [adresa], [anonymizováno] knížectví zastoupený advokátem Dr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] ; b) S.D. [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení] von und zu [anonymizováno], [datum narození] bytem [adresa], Lichtenštejnské knížectví zastoupený advokátem Dr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] proti žalovanému: ; Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] o vyklizení a určení vlastnického práva k nemovitostem, o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. června 2021, č. j. 108 C 221/2018-316, takto:

Výrok

I. ; Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II.

II. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. zamítl návrh žalobců, aby žalovaný byl zavázán k povinnosti vyklidit a předat žalobcům pozemek v katastrálním území Ořešín parcelní číslo KN 445 v rozsahu odpovídajícímu původnímu pozemku číslo PK 443 (předmětný pozemek). Výrokem II. zamítl návrh žalobců, aby žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč, výrokem III. zamítl návrh žalobců na zaplacení částky 20.000 Kč, ve výroku IV. zamítl návrh na určení, že žalobce a) je vlastníkem předmětného pozemku, výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci jsou povinni je zaplatit žalovanému společně a nerozdílně ve výši 2 400 Kč.

2. Soud I. stupně tak rozhodl o návrhu žalobců, kterým se domáhali, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit předmětný pozemek a zaplatit žalobcům částku 10 000 Kč, eventuelně zaplatit žalobcům částku 20 000 Kč, dále se domáhali určení, že žalobce a) je vlastníkem předmětného pozemku. Soud I. stupně nejprve vyřešil procesní otázky, a to otázku věcné příslušnosti, o které bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci tak, že příslušným k projednání věci je v prvním stupni Městský soud v Brně. Dále odstraňoval vady žaloby, kdy po doplnění žaloby žalobci uzavřel, že předmětný pozemek je dostatečně a určitě vymezen a žaloba je tak projednatelná, a následně si vyřešil otázku, se kterou organizační složkou státu bude na pozici žalovaného jednat. Dále se zabýval otázkou imunit a postavením žalobce b) a uzavřel, že tento jako hlava státu není vyňatý z dosahu platnosti právních předpisů ohledně hmotněprávních norem týkajících se nabývání či pozbývání věcných práv k nemovitostem na území jiného státu, zvlášť pokud sama podává žalobu v občanském soudním řízení. Soud I. stupně posoudil návrh žalobců jako nedůvodný, když zejména poukázal na to, že vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu presidenta republiky [číslo] 1945 Sb. (dekret) přešlo na stát dnem účinnosti dekretu, rozhodnutí příslušných správních orgánů měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ke dni účinnosti dekretu. Žalobci v řízení neprokázali, že by jim svědčilo vlastnické právo k předmětné nemovitosti, Československý stát se po 2. světové válce ujal vlastnického práva postupem, který nelze považovat za nicotný, když proběhl podle tehdejších předpisů a byl přezkoumán v rámci správního řízení, stát tedy vlastnictví předmětné nemovitosti na základě dekretu převzal a od té doby držbu nepřetržitě vykonává. Byla tak zamítnuta žaloba na vyklizení pozemků. Byla rovněž zamítnuta žaloba na peněžité plnění, které je dle soudu I. stupně plně závislé na úspěchu žalobního návrhu v rozsahu výroku vindikačního a určovacího, pokud nelze učinit závěr, že žalobci jsou vlastníky, nemohou mít nárok ani na finanční plnění. Pokud jde o eventuální petit, který byl rovněž zamítnut, zde soud I. stupně poukázal na to, že vlastnické právo svědčí straně žalované a nemůže tak být důvodný nárok žalobců na zaplacení peněžité náhrady za nemovitou věc, který byl neměl oporu v platném právu, na věc nedopadají restituční předpisy, nejedná se ani o bezdůvodné obohacení, ani o náhradu škody, neboť žalovaný postupujíc dle platného práva se jako vlastník nemohl obohatit, ani porušit zákon, smluvní povinnost či dobré mravy. Na požadovaném určení vlastnictví soud I. stupně neshledal naléhavý právní zájem s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS st. [číslo] ze dne [datum] (dále jen Stanovisko).

3. Proti uvedenému rozsudku podali žalobci včasné a řádné odvolání, obsáhle a podrobně odůvodněné, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na obsah odvolání žalobců a jeho doplnění, zejména doplnění z [datum]. Pokud jde o nosné body odvolání žalobců, tito soudu I. stupně vytýkají, že odmítl na věc aplikovat normy mezinárodního práva veřejného, hodnotit zvláštní postavení právního předchůdce žalobců - knížete jako hlavy státu - ve vztahu k nemovitosti, nesouhlasili se závěrem soudu I. stupně o nemožnosti přezkoumávat konfiskační rozhodnutí, Stanovisko dle nich soud aplikoval paušálně, aniž by jakkoliv vyvrátil argumenty vznesené žalobci, že Stanovisko se na věc neaplikuje, soud I. stupně opomněl skutečnost, že užívání nemovitosti státem je protiprávní, nárok žalobců na vyklizení nemovitosti není založen pouze na tvrzených vlastnických právech, nýbrž je založen i na imunitě hlavy státu, neboť na knížete [jméno] [jméno] [příjmení] se vztahovala jak jurisdikční, tak exekuční imunita. Pokud napadený rozsudek odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR R II. [číslo], tento odkaz je nepřípadný, neboť Nejvyšší soud nepřezkoumával postavení knížete a jeho majetku podle mezinárodního práva, přičemž v odůvodnění Nejvyšší soud dokonce explicitně vyslovil závěr, že kníže je jako hlava státu nepochybně chráněn imunitami dle mezinárodního práva. Pokud se soud I. stupně exekuční imunitou knížete a jejím porušením nezabýval, je napadený rozsudek z toho důvodu nepřezkoumatelný. Odvolatelé jsou dále přesvědčeni, že soud I. stupně se měl zabývat i správním rozhodnutím Československého státu a vypořádat se se všemi námitkami žalobců. Soud I. stupně naopak správní rozhodnutí – vyhlášku Okresního národního výboru v [obec] ze dne 3.7.1945, č.j. 470/přes (dále„ vyhláška ONV“, kterou odvolatelé označují jako„ text“), považoval za správní akt, a to přes jeho zjevnou nicotnost a jeho flagrantní vady, a odmítl ji věcně přezkoumat, přičemž soudem provedené, avšak nehodnocené důkazy prokázaly, že k právoplatné konfiskaci majetku knížete nikdy nedošlo a nemohlo dojít. Napadenému rozsudku dále odvolatelé vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů, vedoucí k nesprávnému posouzení nicotnosti vyhlášky ONV, nesprávné posouzení neexistence ONV v [obec], když nicotnost správního aktu nemůže být zhojena ani rozhodnutím nadřízeného správního orgánu, jedná se o paakt, který není způsobilý vyvolat žádné právní následky, nicotnost nebyla zhojena ani soudem druhé instance, ani Nejvyšším správním soudem Československé republiky, nemůže být zhojena ani uplynutím času. Odvolatelé dále poukázali na to, že věc nespadala do pravomoci národních výborů, že vyhláška ONV byla vydána v rozporu s pokyny ústředních orgánů ČSR. Dále odvolatelé vytýkají napadenému rozsudku vady v posouzení návrhu na určení vlastnického práva, neboť žalovaný stát nemá dobrou vírou v to, že nemovitost drží oprávněně, stejně tak je dán naléhavý právní zájem žalobců, jakožto oprávněných vlastníků, na zápis vlastnictví do katastru nemovitostí. Nesprávně byl posouzen i eventuální nárok žalobců, žalobci poukázali v této souvislosti na zákaz odejmutí majetku cizincům bez náhrady s odkazem na mezinárodní právo, které je nedílnou součástí českého právního řádu a soudy jsou povinny se jím řídit. Odvolatelé navrhli zrušení napadeného rozsudku, případně jeho změnu tak, aby žalobě bylo vyhověno v celém rozsahu.

4. Žalovaný s odvoláním nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. K odvolání se vyjádřil písemně v tom smyslu, že se plně ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, když napadený rozsudek pokládá za věcně a právně správný, předmětný spor byl posouzen ústavně konformním způsobem. Obsáhlé odvolání je možno co do uplatněných argumentů hodnotit jako velmi podobné s argumentací žalobců učiněnou již v řízení před soudem I. stupně, se kterou se soud I. stupně odpovídajícím způsobem vypořádal. Žalovaný poukázal na odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání žalobců v obdobné věci ze dne 13. 12. 2021, č. j. 22 Cdo 815/2021-1151, z jehož obsahu bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že Nejvyšší soud se prizmatem žalobci tvrzené nesprávnosti právního posouzení věci zabýval, v podstatě shodnými či obdobnými námitkami a připomínkami, jaké jsou nyní uplatněny odvolateli v předmětném odvolání. Opakovaně žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobci podali k různým okresním soudům v rámci celé České republiky velké množství žalob, obsahujících totožná tvrzení i důkazy, rozdílnost spočívá pouze ve specifikaci nemovitých věcí, v některých věcech již bylo rozhodnuto odvolacími soudy a dále v jedné věci výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu, kdy rozhodnutí jsou v rozsudcích pro žalobce nepříznivá.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

6. Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně v napadeném rozsudku přehledně a logicky, uvedl co a z jakých důkazů má za prokázáno, jak důkazy hodnotil, ze kterých důkazů učinil skutková zjištění a které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jeho postup považuje odvolací soud za zcela správný a pro stručnost v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v odst. 7 až 38. Soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav a s jeho skutkovými závěry se odvolací soud ztotožňuje. Soud I. stupně rovněž správně postupoval v procesních otázkách daného sporu, konkrétně co se týče věcné příslušnosti, projednatelnosti žaloby a volby organizační složky státu, se kterou na pozici žalované bude jednat (v podrobnostech viz odst. 3 až 5 odůvodnění napadeného rozsudku).

7. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li k tomu naléhavý právní zájem.

8. Podle § 1040 odst. 1 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

9. Podle § 991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že na něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 1 odst. 1, písm. a) dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne [datum] o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dekret), s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost.

11. Podle § 1 odst. 2 dekretu, osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.

12. Podle § 1 odst. 3 dekretu, o tom, lze-li připustiti výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbor zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra.

13. Podle § 2 odst. 1 dekretu, za osoby národnosti německé nebo maďarské jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti.

14. Podle § 2 odst. 2 dekretu, výjimky z ustanovení odstavce 1 budou určeny zvláštním dekretem.

15. Podle § 4 dekretu presidenta, zemědělským majetkem (§ 1, odst. 1) jest rozuměti zemědělskou a lesní půdu, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho části.

16. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. zákona o mezinárodním právu soukromém, z pravomoci českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen.

17. V době po vyhlášení napadeného rozsudku bylo ve věci stejných žalobců, jako v dané věci, proti žalované České republice, a dalším žalovaným, v obdobné věci, která se liší pouze co do specifikace pozemků, kterých se týká, vydáno Nejvyšším soudem České republiky rozhodnutí ze dne 13. 12. 2021, sp.zn. 22 Cdo 815/2021 o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 30 Co 83/2020-863. Výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání žalobců odmítnuto. Nejvyšší soud ČR ve výše citovaném rozhodnutí dospěl k závěrům, z nichž lze vycházet i při posouzení odvolacích námitek žalobců v předmětném sporu. Žalobci v tomto sporu mají za to, že se na ně nevztahují právní předpisy o konfiskaci a správní rozhodnutí vydané na jejich základě trpí takovými vadami, že je nicotné, nejedná se správní akt, nýbrž paakt, který není způsobilý vyvolat žádné právní následky, kdy nicotnost nebyla zhojena ani soudem druhé instanci, ani Nejvyšším správním soudem Nejvyšší soud ČR se k otázce konfiskace podle dekretu a k možnosti přezkumu její opodstatněnosti, jakož i k otázce aplikace Stanoviska v citovaném rozhodnutí podrobně vyjádřil. Odkázal na dřívější rozhodnutí, a to usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2017, sp.zn. 22 Cdo 4705/2016, proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud, coby zjevně neopodstatněnou, odmítl usnesením ze dne [datum], sp.zn. III.ÚS 2130/17, ve kterém Ústavní soud odůvodnil, proč se na posuzovanou věc (a podle názoru odvolacího soudu i na věc předmětnou) vztahuje Stanovisko, které nelze shledávat jako překonané, opět potvrdil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před [datum], a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy, a dále že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu byl dekret samotný; docházelo, k ní tudíž k datu jeho účinnosti ([datum]), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter. Ústavní soud dále uvedl, že vydáním restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po [datum], bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval.

18. V předmětném sporu (obdobně jako ve sporu, který byl přezkoumáván ve výše označeném dovolacím řízení) soud I. stupně zjistil, že Československý stát se v roce 1945 chopil držby předmětné nemovitosti na základě dekretu a právní předchůdce žalobců byl podle tohoto dekretu vyhláškou ONV označen za osobu německé národnosti, konfiskaci svého majetku se přitom tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil. S ohledem na závěry shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze tak uzavřít, že předmětný pozemek přešel do vlastnictví státu dnem účinnosti dekretu, a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců. [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení], kníže z Liechtensteinu nemohl převést věnovací listinou ze dne [datum] předmětné nemovitosti na žalobce a) a žalobci se proto nemohou úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva za použití obecných občanskoprávních institutů – žaloby na určení vlastnického práva, žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci.

19. Pokud jde o odvolací námitky žalobců, týkajících se vad konfiskačního řízení, pak i ohledně těchto lze aplikovat závěry z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které poukázalo na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně již uváděné Stanovisko, kdy Ústavní soud dovodil, že skutečnosti nastalé před [datum] a jejich právní následky, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu vnitrostátního, dále, že konfiskace podle dekretu byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno, a že odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Opakovaně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že ve věcech konfiskace podle dekretu zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. V předmětném sporu soud I. stupně srozumitelně vysvětlil, a odvolací soud se s jeho názorem plně ztotožňuje, že tvrzené vady konfiskačního řízení nemůže účinky konfiskace majetku zpochybnit, neboť právním titulem převodu vlastnického práva není správní akt, nýbrž dekret sám, když rozhodnutí příslušných orgánů měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu, kdy soudu I. stupně správně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 4705/2016 ze dne 26. 4. 2017. Jak vyplývá ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 815/2021 nemohou proto být důvodné námitky žalobců ohledně tvrzené nicotnosti správního aktu – vyhlášky ONV - pro nedostatek věcné pravomoci bývalého ONV v [obec], z důvodu absolutní jurisdikční a exekuční imunity právního předchůdce žalobce a) jako hlavy státu, z důvodu neexistence orgánu, který správní akt měl vydat, či z důvodu jeho nevykonatelnosti. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není sto účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu lze aplikovat i pokud jde o odvolací námitku žalobců týkající se otázky jurisdikční imunity hlavy státu v roce 1945, kterou byl právní předchůdce žalobce a) ve smyslu mezinárodního práva. Dle citovaného rozhodnutí skutečnost, že právní předchůdce žalobců byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a tudíž na něj mohla dopadat jurisdikční imunita, nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho vlastnického práva k majetku, který pozbyl před únorem 1948 na základě dekretu. Je tomu tak zejména z důvodu historických a právních okolností, za nichž dekret v roce 1945 vznikl. Nejvyšší soud poukázal na to, že vydání dekretu bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem, který respektuje i Evropský soud pro lidská práva.

20. V předmětné věci je podstatné, že předmětná nemovitost přešla do vlastnictví Československého státu dnem účinnosti dekretu a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců. Z tohoto důvodu pak nemohly být v dědickém řízení o právním předchůdci žalobců projednány nemovitosti, které mu již z důvodu konfiskace majetku nepatřily a jejich vlastníkem se nemohl stát ani ten, komu bylo v dědickém řízení potvrzeno jejich nabytí (srovnej citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 815/2021, dále rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp.zn. III.ÚS 130/2017).

21. Pokud žalobcům nesvědčí vlastnické právo, jak vyplývá z výše uvedeného, nelze než považovat za správný závěr soudu I. stupně, kterým zamítl žalobu na vyklizení předmětného pozemku (v podrobnostech viz odst. 60 až 68 odůvodnění napadeného rozsudku).

22. Stejně tak je správný závěr soudu I. stupně pokud zamítl návrh žalobců na zaplacení peněžité náhrady ve výši 10 000 Kč, eventuálně částky 20 000 Kč. Soud I. stupně tak rozhodl v souladu s konstantní judikaturou, konkrétně s usnesením Ústavního soudu ze dne [datum] sp.zn. III.ÚS 2130/2017, kde Ústavní soud vysvětlil, že absence náhrady je inherentním znakem konfiskace, pro kterou z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jakýkoliv nárok žalobců na plnění za užívání pozemku žalovaným nemůže být s ohledem na výše uvedené důvodný (v podrobnostech viz odst. 69 až 73 odůvodnění napadeného rozsudku). Stejně tak se odvolací soud ztotožňuje se závěrem ohledně nároku uplatněného v eventuálním petitu, tedy že nárok na zaplacení peněžité náhrady za předmětnou nemovitou věc nemá oporu v platném právu, když vlastnické právo nesvědčí žalobcům, nýbrž straně žalované (v podrobnostech viz odst. 75 odůvodnění napadeného rozsudku).

23. Rovněž posouzení určovací žaloby zamítavým výrokem IV. napadeného rozsudku je zcela správné. Soud I. stupně při posouzení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení správně vycházel ze Stanoviska. Své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil a odvolací soud na jeho rozhodnutí v podrobnostech odkazuje (odst. 77 až 82 odůvodnění napadeného rozsudku). Soud I. stupně rozhodl v souladu s již citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, které však v době svého rozhodování neměl k dispozici, neboť k jeho vydání došlo až následně. Je nepochybné, že žalobcům naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem nesvědčí, neboť předmětná nemovitost nepřešla na stát bez právního důvodu. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k majetku, který byl v poválečném období dotčen konfiskací podle dekretu shledal Ústavní soud ústavně konformním rovněž v usnesení ze dne [datum], sp.zn. IV.ÚS 294/09-3, nebo ze dne [datum], sp.zn. III.ÚS 1160/18, tento závěr odpovídá také ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 10. 11. 2009, sp.zn. 28 Cdo 3874/2017, ze dne 14. 12. 2017, sp.zn. 28 Cdo 5581/2015, nebo ze dne 27. 6. 2017, sp.zn. 22 Cdo 5583/2016).

24. Odvolací soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou odvolatelů ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Napadený rozsudek odvolací soud považuje za řádně odůvodněný, obsahující všechny zákonné náležitosti vyjmenované v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., rozsudek je přehledně a logicky strukturovaný. Soud I. stupně se vypořádal se všemi námitkami žalobci uplatněnými, které se ostatně v podstatné části kryjí i s námitkami odvolacími.

25. Pro úplnost odvolací soud dodává, a že s ohledem na již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2021, sp.zn. 22 Cdo 815/2021, i s přihlédnutím na množství dalších sporů stejných žalobců o určení vlastnictví k nemovitým věcem, o vyklizení nemovitostí, o zaplacení peněžité náhrady za jejich užívání, zamítl návrh žalobců na přerušení řízení do skončení řízení vedeného u Evropského soudu pro lidská pod [číslo] o stížnosti podané Lichtenštejnským knížectvím proti České republice.

26. Vzhledem k tomu, že odvolací soud považuje skutkové i právní závěry soudu I. stupně v napadeném rozsudku za správné, ve smyslu § 219 o.s.ř. napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný v celém rozsahu, pochybení neshledal ani ve výroku o náhradě nákladů řízení.

27. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, pak v odvolacím řízení byla úspěšná strana žalovaná a odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, které představují 3 paušály hotových výloh po 300 Kč za 3 úkony dle ustanovení § 1 odst. 3 písm. a), b), c) (vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání, účast na jednání u odvolacího soudu), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení