108 C 5/2020-93

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Hanou Stříteckou jako samosoudkyní ve věci žalobců: ; a) [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] ; b) [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: ; [územní celek], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitosti takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobce a) a žalobkyně b) mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti id. , žalobce a) je výlučným vlastníkem podílu o velikosti id. a žalobkyně b) je výlučným vlastníkem podílu o velikosti id. na nemovitosti, a to pozemku parcelní [číslo] ostatní plocha, o výměře 78 m, zapsaném na LV [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí] u [stát. instituce], katastrální pracoviště Brno – město.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) a žalobkyni b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 41.820 Kč k rukám právního zástupce žalobce a) a žalobkyně b), do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku p. [číslo] o výměře 78 m2, ostatní plocha v k.ú. [část obce], [územní celek], a to tak, že mají spoluvlastnický podíl o velikosti id. ve společném jmění manželů, spoluvlastnický podíl o velikosti id. je ve výlučném vlastnictví žalobce a) a spoluvlastnický podíl o velikosti id. je ve výlučném vlastnictví žalobkyně b). Žalobu odůvodnili tím, že tento pozemek je oplocenou předzahrádkou před jejich rodinným domem. Přes tuto předzahrádku vede vstup do domu a s domem tvoří logický celek. Dům byl vystavěn v 30. letech 20. století, žalobci i právní předchůdci žalobce (rodiče žalobce) o tento pozemek pečovali, na vlastní náklady jej osázeli a zatravnili. Žalobcům v užívání předzahrádky nikdo nebránil. Také stavební úřad uložil žalobcům povinnost vybudovat v předzahrádce na náklady žalobců vodoměrné a kanalizační šachty, dlážděné vstupy a vjezdy do garáží, zpevněné plochy pro nádoby na odpadky apod. V celé ulici patří ke každému rodinnému domu oplocené předzahrádka, která tvoří jednotnou celistvou linii. Žalobci se tedy domnívali, že byli vždy v dobré víře, že jim k tomuto pozemku svědčí vlastnické právo a toto vlastnické právo tedy vydrželi. Informaci o tom, že pozemek tvořící předzahrádku není jejich vlastnictvím, se dozvěděli až v roce 2012 v souvislosti s rekonstrukcí vozovky v ulici [ulice].

2. Žalobci dále uvedli, že nemovité věci (rodinný dům, zahradu i předzahrádku) vlastnili předci žalobce a). V roce 1984 žalobci odkoupili od [jméno] a [jméno] [příjmení] id. nemovitých věcí, kterou nabyli do společného jmění manželů (tehdy bezdpodílové spoluvlastnictví manželů). Dále žalobce a) nabyl darováním id. nemovitých věcí od své babičky [jméno] [celé jméno žalobkyně] v roce 1988. [jméno] [celé jméno žalobkyně], sestra žalobce následně převedla darovací smlouvu v roce 1995 každému ze žalobců id. nemovitých věcí. Nakonec žalobci dovozují svoji dobrou víru také ze stavebního řízení z roku 1990, kdy byla prováděna realizace vestavby garáže v rodinném domě. Ve stavebním povolení bylo uvedeno, že žalobce má zajistit svod vody a zpevnění předzahrádky v rámci budování vjezdu přes tuto předzahrádku. Ani v této souvislosti se žalobci nedozvěděli, že nejsou vlastníky předzahrádky. Tehdy stavební úřad nevyžadoval souhlas vlastníka, v rámci stavebního řízení se v tomto ohledu nic neřešilo. Žalobci také poukazují na obsah znaleckého posudku Ing. [příjmení] z roku 1983, kde se hovoří o předzahrádce.

3. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že nabyl vlastnické právo na základě § 5 zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Tvrzení žalobců o jejich dobré víře nemůže obstát zejména s ohledem na rozhodnutí Rady zemského hlavního města Brna ze dne 24. 6. 1938, dle kterého měly být majitelům domů předzahrádky propůjčeny. Žalovaný dále disponuje dopisem ze dne 24. 6. 1938 adresovaným panu [jméno] [celé jméno žalobce], jednomu z předků žalobce, z jehož obsahu je zřejmé, že pozemek je vlastníkům domu pouze propůjčován za účelem zřízení předzahrádek. Právní předchůdci žalobce tak nemohli být v dobré víře ohledně vlastnického práva k pozemku. Dále dobrou víru žalobců nabourává to, že žalobci podali dne 26. 9. 2012 návrh na dispozici s majetkem města, kde uvedli, že nejsou vlastníky.

4. Soud při zjišťování skutkového stavu vyšel jednak ze shodných skutkových tvrzení účastníků a dále z provedených důkazů a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a závěrům.

5. Z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] ze dne 17.5.2021 je zřejmé, že žalovaný je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník pozemku [parcelní číslo], o výměře 78 m2, ostatní plocha, způsob využití zeleň v k.ú. [část obce], obci [obec]. Jako nabývací titul je zde uveden § 5 zákona č. 172/1991 Sb. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 10.1.2020 je zřejmé, že žalobci jsou vlastníky pozemku p. [číslo] o výměře 131 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům a pozemku p. [číslo] o výměře 338 m2, zahrada, přičemž žalobce a) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. , žalobkyně b) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. a spoluvlastnický podíl o velikosti id. je ve společném jmění manželů žalobců. Nabývacími tituly jsou kupní smlouva ze dne 24. 5. 1984, kterou žalobci nabyli id. do společného jmění manželů, darovací smlouva ze dne 28. 4. 1988, kterou nabyl žalobce a) id. nemovitých věcí a darovací smlouva ze dne 5. 10. 1995 (právní účinky vkladu ke dni 6. 10. 1995), kterou nabyli oba žalobci zbývající spoluvlastnické podíly. Tyto skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné.

6. Z výpisu z evidence nemovitostí týkající se [list vlastnictví] v k.ú. [část obce], okres [okres] zjistil, že v roce 1975 nemovité věci vlastnil [jméno] [celé jméno žalobce], [jméno] [celé jméno žalobkyně] (každý id. ) a [jméno] [příjmení] (id. 1/2).

7. Z notářského zápisu č. 3 NZ 129/88 ze dne 28.4.1988 soud zjistil, že žalobce a) nabyl darovací smlouvou spoluvlastnický podíl o velikosti id. k domu [adresa] s parcelou [číslo] zastavěná plocha, o výměře 129 m2 a pozemek p. [číslo] zahrada o výměře 337 m2. Dárkyní byla paní [jméno] [celé jméno žalobkyně] [datum narození], babička žalobce a). Z notářského zápisu č. 3 NZ 165/84 ze dne 24.5.1984 soud zjistil, že žalobci jako manželé nabyli do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů) spoluvlastnický podíl o velikosti id. k domu [adresa] s parcelou [číslo] zastavěná plocha, o výměře 129 m2 a pozemek p. [číslo] zahrada o výměře 337 m2. Prodávajícími byli [jméno] [příjmení] [jméno]. Z rozhodnutí ze dne 2.11.1987, č.j. 1 D 499/87-30 vyplývá, že [jméno] [celé jméno žalobkyně] nabyla děděním od zůstavitelky [jméno] [celé jméno žalobkyně] spoluvlastnický podíl id. domu [adresa] s parcelou [číslo] zastavěná plocha, o výměře 129 m2 a pozemek p. [číslo] zahrada o výměře 337 m2. Z darovací smlouvy ze dne 5.10.1995 uzavřené mezi [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], sestrou žalobce a) jako dárkyní a žalobci jako obdarovanými vyplývá, že každý z žalobců na základě této smlouvy nabyl do svého výlučného vlastnictví spoluvlastnický podíl o velikosti id. k domu [adresa] s parcelou [číslo] zastavěná plocha, o výměře 129 m2 a pozemek p. [číslo] zahrada o výměře 337 m2. Tyto skutečnosti vyplývají také ze zápisu v katastru nemovitostí, z účastnického výslechu žalobce a žalovaný žádnou z těchto skutečností nerozporoval.

8. Stejně tak mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný zaslal žalobcům dopis ze dne 10.9.2012, č.j. MMB/304306/2012, ve kterém žalovaný oznámil žalobcům, že užívají pozemek p. [číslo] v k.ú. [část obce], jehož vlastníkem je žalovaný a žádá je o doložení užívacího titulu, dále byli žalobci upozorněni, že může být vymáháno bezdůvodné obohacení za užívání tohoto pozemku. Dopis byl dle dodejky doručen žalobcům dne 14. 9. 2012. Následně z návrhu žalobců na dispozici s majetkem města podané majetkovému odboru [stát. instituce] a další korespondence (například z dopisů majetkového odboru [stát. instituce] ze dne 5.7.2014, č.j. MMB/019130 /2014, ze dne 3.9.2014, č.j. MMB/034463 /2014, ze dne 14.11.2013, č.j. MMB/038671 /2013, dopisu žalobců ze dne 29.9.2014 a dopisu žalobců a dalších vlastníků domů v ulici [ulice]) je zřejmé, že probíhala komunikace mezi žalobci (a dalšími vlastníky domů v ulici [ulice]) ohledně řešení majetkového režimu předzahrádek. K dohodě však nedošlo kvůli odlišné představě o výši kupní ceny případně nájemného.

9. Z účastnického výslechu žalobce a) vyplynulo, že žalobce na dům na ulici [ulice a číslo] začal docházet, když mu onemocněli rodiče. V domě tehdy bydlela jeho babička, strýc a dva nájemníci. V rodině byla shoda o tom, že dům si žalobce a) opraví pro sebe. V osmdesátých letech došlo ke koupi spoluvlastnického podílu od [jméno] a [jméno] [příjmení], kdy převod zařizovala babička žalobce a). Žalobci pak začali v domě bydlet v roce 1985. Žalobce a) dále prováděl vestavbu garáže, kdy vjezd do garáže vedl přes předzahrádku. Žalobce a) stavební úpravy prováděl na základě stavebního povolení a projektové dokumentace. Žalobce a) platí daň z nemovitých věcí, přičemž uvedl, že daňové přiznání pro něj zpracovávala sestra, a že když jej poprvé podával v roce 1992, blíže jeho obsah nezkoumal a není si tedy jistý, jestli daň hradí také za předzahrádku. Ke svojí laické vědomosti o velikosti pozemků uvedl, že zahrada má podle něj rozlohu okolo 400 m2, dům má rozlohu 110 nebo 115 m2 a předzahrádka má 80 m2. Babička se žalobci a) nikdy nezmínila o tom, že předzahrádka na rozdíl od domu a pozemku není jejich rodiny a že patří někomu jinému. Když se žalobcům v roce 2012 ozvalo město, překvapilo je to.

10. Z fotodokumentace je také zřejmé, že předzahrádka je oplocena, je na ní vybudován chodník a vjezd do garáže a jsou na ní vysázeny dřeviny a jiné rostliny.

11. Ze svědeckých výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří jsou všichni vlastníky sousedních nemovitostí, a ohledně předzahrádek řeší (případně již řešili) s žalovaným stejný problém. Všichni svědci uvedli, že město se začalo domáhat svých práv k předzahrádkám v souvislosti s rekonstrukcí ulice v roce 2012, pro všechny svědky byla skutečnost, že nejsou vlastníky předzahrádek překvapivá. Žalovaný nabízel prodej nebo nájem předzahrádek vlastníkům domu. Prodej předzahrádek byl nabízen za tržní cenu, která vlastníkům domů připadala vysoká s ohledem na to, že všichni o předzahrádky po dlouhou dobu pečují a na vlastní náklady je udržují. [příjmení] vlastníků na dohodu nepřistoupila a došlo tak k několik soudním sporům. Svědek [jméno] [příjmení] navíc uvedl, že prováděl rekonstrukci domu a žádal o souhlas ke zřízení vjezdu do garáže, což řešil s příslušným úřadem. V souvislosti s výslechem svědka [jméno] [příjmení] byl proveden listinný důkaz návrhem pana [příjmení] na dispozici s majetkem města podanou dne 1.10.2012 majetkovému odboru [stát. instituce], která se týkala pozemku p. [číslo] (jde o předzahrádku před jeho domem). Tento návrh je svým obsahem stejný jako návrh žalobců týkající se jejich předzahrádky.

12. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], který je rovněž vlastníkem domu v ulici [ulice], vyplynulo, že vždy věděl, že nebyl vlastníkem předzahrádky, protože mu to řekla původní majitelka, babička jeho manželky. Babička manželky se snažila o narovnání majetkových vztahů. Podle svědka museli všichni vědět, že předzahrádky nejsou jejich. Babička svědkovi manželky mluvila o tom, že ohledně předzahrádek probíhala komunikace s městem. Svědek však neuvedl konkrétnější okolnosti těchto jednání, neuvedl, kdo se jich měl účastnit a zejména neuvedl, že by situaci ohledně předzahrádek řešili žalobci nebo někdo z vyslechnutých svědků.

13. Z rozhodnutí ze dne 13.8.1990, č.j. OVÚP 2489/90 obvodního národního výboru III. [obec], odbor výstavby a územního plánování soud zjistil, že bylo povoleno provedení stavby garáže v domě na adrese [ulice a číslo] na pozemku p. [číslo] v k.ú. [část obce] s tím, že měl být postaven zpevněný příjezd ke garáži. V tomto rozhodnutí ani v přiloženém plánku nejsou uvedeny parcelní čísla pozemků a není tedy zřejmé, že vjezd do garáže má být vybudován na jiném pozemku, který není ve vlastnictví stavebníka.

14. Ve znaleckém posudku vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení] dne 10.6.1983 bylo provedeno ocenění nemovitostí, a to domu [adresa] a pozemků, přičemž objekt je popsán jako„ rodinný dům s podkrovím, v řadovém zastavění, s předzahrádkou, malým dvorkem a zahradou za domem. V posudku je popisována i předzahrádka a to, co na ní bylo vybudováno (oplocení, chodník, přípojky inženýrských sítí a porosty). Zároveň je oceňováno oplocení předzahrádky, přípojky, které na ní vedou a porosty. Také je ve znaleckém posudku uvedeno, že předzahrádka je oplocena a že stáří tohoto oplocení je staré 49 let, tedy stejně jako dům, který byl dle posudku postaven před 49 lety (rok 1934, posudek vyhotoven 1983). V posudku není uvedena konkrétní výměra předzahrádky, pouze je zde uvedena výměra pozemků tak, jak odpovídá zápisu v katastru nemovitostí.

15. Z dopisu Rady zemského [územní celek] ze dne 24. 6. 1938 sp. zn. VI -6341/22.3 adresované panu [jméno] [příjmení] soud zjistil, že adresát spolu s dalšími majiteli domů na ulici [ulice] jednali s žalovaným o propůjčení části veřejného statku ke zřízení jednotně řešených předzahrádek před domy. Listina dále stanovuje, jak mají být předzahrádky vybudovány, co na nich má být vysázeno a podobně.

16. Z dopisu technické a zahradní správy města Brna ze dne 3. 12. 1979 adresovaném vlastníkům domů v ulici [ulice] soud zjistil, že tito byli vyzváni, aby se dostavili k projednání vypořádání majetkoprávního stavu předzahrádek.

17. Soud neprovedl důkaz daňovým přiznáním k dani z nemovitých věcí podaného žalobci v roce 1992 (případně 1993), neboť žalobce nezprostil správce daně mlčenlivosti dle § 52 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád. Žalobce také uvedl, že daňové přiznání pro něj zpracovávala jeho sestra podle listin obsahujících nabývací tituly, ve kterých sporný pozemek uveden není, případně dle výpisu z katastru nemovitostí.

18. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobci postupně nabyli spoluvlastnické podíly na nemovitých věcech - domu [adresa] s parcelou [číslo] zastavěná plocha, o výměře 129 m2 a pozemek p. [číslo] zahrada o výměře 337 m2. Id. nemovitých věcí nabyli žalobci do společného jmění manželů kupní smlouvou ze dne 24. 5. 1984, id. nabyl žalobce a) darovací smlouvou ze dne 28. 4. 1988 od své babičky. A každý z žalobců nabyl id. darovací smlouvou ze dne 5.10.1995 od sestry žalobce a). Spolu s nabytím těchto nemovitých věcí se žalobci chopili držby sousedního pozemku p. [číslo] ostatní plocha, o výměře 78 m2 zapsaného na [list vlastnictví] pro [územní celek], k.ú. [část obce], který tvoří oplocenou předzahrádku a přístup k domu z veřejné komunikace, přičemž v katastru nemovitostí je k tomuto pozemku evidováno vlastnické právo žalovaného. Žalobci začali užívat nemovité věci v rozsahu, v jakém je užívali předci žalovaného a) od roku 1985, kdy začali v domě bydlet. Takto žalobci užívají předzahrádku až do nynějška. Do roku 2012 žalobci netušili, že pozemek, na kterém je vybudována oplocená předzahrádka, není v jejich vlastnictví. Takovou informaci nedostali ani od převodců, kteří taktéž užívali předzahrádku jako přístup k domu a jeden funkční celek, ani si své vlastnictví neověřovali v katastru nemovitostí. V roce 1990 byla vybudována vestavba garáže, kdy byl přes předzahrádku postaven vjezd do garáže. Ani v souvislosti s vyřizováním stavebního povolení nebyl řešen vlastnický režim předzahrádky, nebyl vyžadován souhlas žalovaného jako vlastníka předzahrádky a ani v této souvislosti tak nevznikly pochybnosti o tom, že žalobci vlastní předzahrádku stejně jako dům a pozemky pod ním.

19. Nejprve se soud v souladu s ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v platném znění zabýval otázkou, zda je splněn požadavek naléhavého právního zájmu, aby mohlo být rozhodnuto určovací žalobou o tom, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jelikož rozsudek soudu o určení vlastnictví by byl, v případě úspěchu žalobců, podkladem pro zápis vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, přičemž jiným způsobem se žalobci tohoto práva nemohou domoci, je v daném případě dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti označené ve výroku I. rozhodnutí.

20. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Na projednávanou věc se tak použije zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Soud tak v dané věci vycházel jednak z ust. § 129 odst. 1 obč. zák., dle něhož je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Dle ust. § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Dle ust. § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

21. Na základě takto zjištěného stavu a po jeho právním podřazení pod shora uvedená ustanovení zhodnocení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobci vlastnictví k domu a zahradě nabyli z části darováním a z části koupí. Žalobci nabývali spoluvlastnické podíly k nemovitosti ke dnům 24. 5. 1984, 28. 4. 1988 a 5. 10. 1995.

22. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci, přičemž tato se může zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Omyl držitele musí být omluvitelný s tím, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, musí být se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu v dobré víře, že mu právo, které vykonává, náleží.

23. Nejdříve ode dne nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu mohli žalobci započít držbu sporného pozemku. Dříve si žalobci byli vědomi toho, že užívají dům i ostatní pozemky, které nejsou jejich vlastnictvím, když věděli, že nemovité věci alespoň z části stále vlastní jejich právní předchůdci.

24. Dále se soud zabýval otázkou, zda mohli být žalobci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří a že jej nabyli spolu s domem a zahradou. Nejvyšší soud při posuzování dobré víry zkoumá rozdíl ve výměrách skutečně nabytých pozemků a uchopené části cizího pozemku. Pokud jde o výměry pozemků, tak předzahrádka má výměru 78 m2, pozemek, na kterém stojí dům, má výměru 131 m2 a zahrada má výměru 338m2. Celková výměra nemovitostí žalobců tedy činí 469 m2 a poměrný rozdíl rozlohy skutečně nemovitých nemovitostí k výměře předzahrádky pak činí zhruba 17%. V této souvislosti soud odkazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, ze kterého vyplývá, že při posuzování poměru nabytého a skutečně koupeného pozemku za účelem zjištění, zda se nabyvatel stal oprávněným držitelem, který se ujal i držby části sousedního pozemku, jehož vlastnictví nenabyl, je třeba vycházet z poměru výměry všech na sebe navazujících nabytých parcel k uchopené části cizího pozemku a že nestačí vyjít jen z výměry parcely přilehající k této části. S ohledem na závěry tohoto rozhodnutí soud porovnával výměru všech skutečně nabytých nemovitostí s výměrou předzahrádky.

25. Judikatura Nejvyššího soudu uvádí, že omluvitelnosti omylu zpravidla svědčí, že držená část pozemku nepřesahuje 50% výměry skutečně drženého pozemku. Ve výjimečných případech Nejvyšší soud připustil omluvitelný omyl i při vyšším přesahu dokonce i přes 100% (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015).

26. Při výslechu žalobce a) uvedl svůj odhad ohledně výměry jednotlivých pozemků se od skutečných výměr liší (u zahrady žalobce odhadoval 400 m2 oproti skutečným 338 m2 a u domu odhadoval 110 m2 oproti 131 m2). Rozdíl ve výměrách pozemků v posuzovaném případě je takový, že může objektivně založit dobrou víru k tomu, že žalobci nabyli vlastnické právo i k předzahrádce.

27. Pro dobrou víru žalobců v to, že spolu s domem a zahradou nabyli vlastnické právo také k pozemku, na kterém se nachází předzahrádka, svědčí také následující okolnosti.

28. Žalobci nabyli nemovité věci od osob blízkých, kdy jde o příbuzné žalobce a). Žalobci nabývali nemovitosti, jejichž faktický stav žalobce a) velmi dobře znal, když nemovitosti včetně připlocené předzahrádky užívala jeho rodina, od doby, co si žalobce a) vzpomíná. Dům ve 30. letech postavili předci žalobce a), kteří užívali dům, zahradu i předzahrádku, kterou si oplotili, osázeli a udržovali ji. Stejně tak tomu bylo i u osob, které na žalobce nemovité věci převedly.

29. V této souvislosti soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1004/2009, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve prospěch dobré víry držitele pozemku mohou svědčit také okolnosti, že takový pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, že pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek, převodcem byla osoba držiteli blízká, případně, že titulem nabytí nemovitostí bylo darování.

30. Také v rozsudku ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2437/2017 Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska běžné opatrnosti je jistě rozdíl v přístupu nabyvatele v případě, kdy je mu věc prodávána za úplatu cizí osobou, a v případě, kdy ji získává bezúplatně od osob blízkých, kteří věc dlouhodobě užívají.

31. Navíc v období, kdy žalobci nabývali nemovité věci, přístup do evidence nemovitostí nebyl tak snadno dostupný jako nyní, jelikož neexistoval dálkový přístup. V současné době je běžné, ověřovat si údaje v katastru nemovitostí i v katastrální mapě, dříve však tato praxe běžné nebyla.

32. Dobrou víru žalobců také utvrzuje obsah znaleckého posudku ze dne 10. 3. 1983, ve kterém jsou oceňovány součásti předzahrádky, jako je oplocení, chodník, přípojky inženýrských sítí a porosty. Znalec popisuje, že oceňuje rodinný dům s předzahrádkou, malým dvorkem a zahradou za domem pro účely převodu vlastnického práva z občana na občana. Výslovně pak znalecký posudek uvádí například ocenění oplocení předzahrádky, přístupového chodníku, vodovodní přípojky a kanalizační přípojky, které se nachází na sporném pozemku.

33. Dále ve prospěch dobré víry žalobců svědčí i ta skutečnost, že žalovaný od doby, kdy byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku, do roku 2012 byl nečinný a své vlastnické právo ke spornému pozemku nevykonával ani se nedomáhal svých práv.

34. Pokud jde o listiny předložené žalovaným, a to dopis Rady zemského [územní celek] sp. zn. VI -6341/22.3 adresované panu [jméno] [příjmení] (pravděpodobně nepřesně označen [jméno] [celé jméno žalobce]) a dopis technické a zahradní správy města Brna ze dne 3. 12. 1979 adresovaném vlastníkům domů v ulici [ulice], k těmto soud uvádí, že ani jedna listina nebyla adresována žádnému z žalobců a v řízení nebylo prokázáno, že by se v průběhu vydržecí doby s obsahem těchto listin seznámili nebo že by věděli o jejich existenci. Listina adresovaná [jméno] [příjmení] sice může svědčit o tom, že [jméno] [celé jméno žalobce] mohl vědět o vlastnickém režimu předzahrádky, avšak toto by mělo vliv na posouzení dobré víry [jméno] [celé jméno žalobce] a ne na dobrou víru žalobců. [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce] nevystupoval ve smluvních vztazích, kterými žalobci nabývali nemovitosti, jako převodce. Žalobce a) ve svém podání ze dne 4. 3. 2020 uvedl, že [jméno] [celé jméno žalobce] je jeho předek, který dům ve 30. letech postavil, avšak po válce byl odsunut do Německa. V případě dopisu technické a zahradní správy města Brna není zřejmé, komu byla listina doručena. Tehdejšími vlastníky domu na adrese [adresa] (babička žalobce a) a [jméno] [příjmení]. Žalobci v té době vlastníky nebyli. Námitka žalovaného, že žalobce sám, poté, co byl žalovaným upozorněn, že je zde pochybnost o jeho vlastnictví k uvedené předzahrádce, uhradil bezdůvodné obohacení a jednal se žalovaným o vyřešení vzniklé situace, kterou chtěl řešit koupí předzahrádky, nesvědčí o tom, že by si byl vědom, že není vlastníkem. Žalobci se pouze snažili vyřešit vzniklou situaci smírně, což je pochopitelné a racionální a nezpochybňuje to dobrou víru žalobců za předchozí období.

36. Dále žalovaný argumentuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2018, č.j. 22 Cdo 4208/2018, dle kterého nemůže dojít k vydržení vlastnického práv k pozemku, byl-li předmětem převodní smlouvy pouze dům na tomto pozemku. Dle názoru soudu tyto závěry nelze aplikovat na posuzovaný případ. Ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu je posuzován případ, kdy se převodní smlouva týkala pouze domu, který však nebyl součástí pozemku, v převodní smlouvě tedy nebylo uvedeno, že by byl převáděn jakýkoli pozemek (a to ani pozemek, na kterém dům stojí). V případě žalobců však došlo k převodu domu i pozemků, které dle údajů z katastru nemovitostí tvoří zahradu a zastavěnou plochu a nádvoří. Naproti tomu má soud za to, že lze získat domnělý právní titul k pozemku, který není uveden v převodní smlouvě. Tyto situace, které vedly k vydržení, nastaly například v případě, který posuzoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1004/2009 a tyto situace obecně připouští Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30.5.2018, sp. zn. 22 Cdo 1577/2018, kdy uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt.

37. Dobrá víra žalobců byla narušena až dopisem města Brna ze dne 10. 9. 2012, ve kterém žalovaný žalobce vyzval k doložení užívacího titulu ke spornému pozemku. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobci byli dobrověrnými držiteli po dobu překračující 10 let (jednalo se období od roku 1984 případně 1988 a 1995 do roku 2012), a proto jejich žalobě jako důvodné vyhověl.

38. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a to tak, že úspěšným žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které spočívají jednak v uhrazeném soudním poplatku v částce 5 000 Kč a dále také v nákladech právního zastoupení. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou právního zástupce dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif - dále jen„ AT.“), přičemž ve věci byly učiněny sedm úkonů právní pomoci a to příprava a převzetí věci, podání žaloby v této věci (spolu s doplněním ze dne 4. 3. 2020), účasti na soudním jednání dne 22.9.2020, 18.5.2021, 10.6.2021 a 20.7.2021. S ohledem na to, že se ve věci jednalo o určení vlastnického práva k nemovitosti, soud z důvodu zásady ekonomie řízení nevypracovával znalecký posudek na ocenění ceny nemovitosti jen pro určení sazby mimosmluvní odměny, když uvedené lze podřadit pod ustanovení § 9 odst. 1 AT. Dle tohoto ustanovení jsou určeny tarifní hodnoty pro případ, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, což právě odpovídá uvedené zásadě ekonomie řízení (neprovádět oceňování nemovitosti jen pro stanovení sazby mimosmluvní odměny). Ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) AT pak přímo pamatuje na určení vlastnického práva ve vztahu k nemovité věci a to ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) AT. Za této situace soud vyšel z toho, že se za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč, z níž odměna činí částku 3 100 Kč. Zástupce zde zastupoval dvě osoby a proto mu dle ust. § 12 odst. 4 AT náleží za každou zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. V dané věci tak tedy bylo přiznáno 7 úkonů po 3 100 Kč, přičemž tato byla v každém případě snížena o 20 %, dále pak 7 režijních paušálů po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 AT, celkem se pak jedná o částku 36 820 Kč. Žalobci tedy mají právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 41 820 Kč.

Poučení