19 Co 17/2022-123

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců Mgr. Radky Nekudové Hajdové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobců: ; a) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] ; b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20.7.2021, č.j. 108 C 5/2020-93, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech odvolacího řízení částku 15 780 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobců a) a b).

Odůvodnění

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.7.2021, č.j. 108 C 5/2020-93, bylo rozhodnuto takto: I. Určuje se, že žalobce a) a žalobkyně b) mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti id. , žalobce a) je výlučným vlastníkem podílu o velikosti id. a žalobkyně b) je výlučným vlastníkem podílu o velikosti id. na nemovitosti, a to pozemku parcelní [číslo] ostatní plocha, o výměře 78 m, zapsaném na LV [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí] u [stát. instituce], [stát. instituce]. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) a žalobkyni b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 41.820 Kč k rukám právního zástupce žalobce a) a žalobkyně b), do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání s tím, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku naplnění podmínek pro vydržení vlastnického práva žalobci k pozemku p. [číslo] v k.ú. [část obce]. Tvrdil, že bylo prokázáno, že prarodiče žalobce a) věděli, že jim předzahrádka nepatří, což vyplývá především z dopisu z 24.6.1938, adresovaného [jméno] [příjmení], a poukazoval na obsah tohoto dopisu a původní vlastnické vztahy k domu. Uvedl, že to byli žalobci, kdo se na dopis z roku 1938 odvolávali v průběhu mimosoudního jednání se žalovaným o koupi předzahrádky v podání z 26.9.2012 a též ji předložili v řízení pod sp.zn. 46 C 20/2015, takže lze mít za to, že o listině věděli. Sdělil, že nemovitostí nabyli žalobci do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy v roce 1984, v řízení o povolení stavby garáže v roce 1990 nebyla otázka vlastnictví předzahrádky řešena a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v posudku z 10.6.1983 rozlišuje mezi zahradou a předzahrádkou, která není oceňována, jen její oplocení a přípojky. Tvrdil, že většina svědků má vztah k projednávané věci, neboť jsou či byli ve stejné situaci jako žalobci, s nimiž se znají, a soud měl přihlédnout k výpovědi svědka [příjmení]. Rozebíral podmínky pro vydržení, když dle něho nemohli být žalobci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky předzahrádky. Zrekapituloval znovu jednotlivé důkazy, které dle něj vyvracejí dobrou víru žalobců, a uvedl, že mezi jednotlivými parcelami je rodinný dům a hranice mezi pozemky je zřejmá. Navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba na určení vlastnictví byla zamítnuta.

3. Žalobci ve vyjádření k odvolání sdělili, že o listině z 24.6.1938 se dozvěděli až v roce 2014, do té doby netušili, že jsou jakékoli pochybnosti o vlastnictví předzahrádky a žalovaný nedoložil, že by jim byla tato listina do daného roku známá, což lze konstatovat i o listině od [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [územní celek] ze 3.12.1979. Poukazovali na znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] z roku 1983, jenž oceňoval rodinný dům s předzahrádkou, malým dvorkem a zahradou, dále na stavební řízení při výstavbě garáže v domě, kdy též nevznikla pochybnost o tom, že by nebyli vlastníky předzahrádky a též na to, že jako laici, až do porady s právníkem, o institutu vydržení nevěděli a vlastnické právo vydrželi dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Uvedli, že předzahrádka tvoří s ostatními pozemky jeden celek a z tohoto celku pak je předzahrádka zcela zanedbatelnou výměrou a tvoří s pozemky integrální celek. Navrhli, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu (účastníci další návrhy na dokazování nevznášeli, a to ani v odvolacím řízení) i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku také odkazuje. Skutková zjištění učiněná soudem I. stupně z jednotlivých důkazů jsou správná a odvolací soud ohledně nich odkazuje na body 5. až 16. odůvodnění napadeného rozsudku s upřesněním překlepu v bodu 7. (jinak je to ale v rozsudku správně), když od [jméno] a [jméno] [příjmení] nabyli v roce 1984 žalobci do tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společné jmění manželů) podíl o velikosti (nikoli tedy , když nabyla [jméno] [příjmení]) a upřesněním toho, že dopis [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [územní celek] ze 3.12.1979 má jako adresáta uvedeno – majitel domu [ulice], tj. neplyne z něj, komu byl určen a kdo byl vyzván, aby se s danou organizací spojil, ani není známo, zda a komu byl doručen. Se závěry soudu I. stupně o skutkovém stavu, učiněnými v bodu 18. odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožňuje a též na ně odkazuje, když tyto závěry jsou správné. Lze k tomu doplnit, že žalobce a) se dle svého vyjádření u jednání 22.9.2020 v domě narodil a bydlel v něm jako dítě, až do doby, kdy začal chodit do 2. nebo 3. třídy a kdy se přestěhovali, a v domě zůstala bydlet jeho babička a strýc a poté se o dům a své příbuzné začal starat od roku 1982 a bydlel v něm trvale od roku 1985 a on si vybavuje, že plot i úprava předzahrádky tam byly už když on byl dítě, babička mu nikdy neřekla, že by předzahrádka k domu nepatřila a až do roku 2012 po něm v souvislosti s ní nikdo nic nechtěl a nic jim o tom neříkal a on si myslel, že se jedná o jejich majetek. Současně u téhož jednání zástupkyně žalovaného uvedla, že jí není známo, jakým způsobem se o pozemky staral stát, jakožto předchůdce žalovaného a žalovaný sám se o to začal starat, jakmile mu to známo bylo (tj. v roce 2012). Ohledně rozhodnutí ze 13.8.1990 (bod 13. odůvodnění napadeného rozsudku) lze ještě uvést, že dle jeho bodu 12. musela být srážková voda z příjezdu ke garáži svedena na vlastní pozemek, což tam byla jen ta předzahrádka a neměla zatékat do sousedních objektů a dle bodu 13. daného rozhodnutí (jenž je ve spise na č.l. 15 až 16) museli žalobce a) a jeho sestra písemně žádat příslušnou organizaci o souhlas s přejezdem přes veřejný chodník (na ulici, za plotem) a ohledně předzahrádky o nic žádat nemuseli.

5. Pokud jde o právní závěry soudu I. stupně, vycházející ze skutkového stavu tak, jak je uveden v napadeném rozsudku, případně doplněn či upřesněn výše, ty považuje odvolací soud za zcela správné, úplné, přesné a výstižné a plně se s nimi ztotožňuje. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení je jednoznačně dán tak, jak soud I. stupně vymezil v bodu 19. odůvodnění rozsudku a na projednávanou věc a závěry ohledně vydržení dopadá občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále obč. zák.), jak soud I. stupně správně uvedl v bodu 20. odůvodnění rozsudku. Žalobci předmětný pozemek p. [číslo] v k.ú. [část obce] fakticky dlouhodobě drželi a mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že jejich držba, kterou odvíjeli od kupní smlouvy z roku 1984, darovací smlouvy z roku 1988 a darovací smlouvy z roku 1995, přesahovala (do roku 2012) 10 let, když i od smlouvy z roku 1995 by vydržení dosáhli k roku 2005.

6. Neshoda mezi účastníky byla až v tom, zda žalobci byli držiteli oprávněnými (protože jen takový se dle § 134 odst. 1 obč. zák. může vydržením stát vlastníkem nemovité věci při splnění zákonné 10ti leté délky držby), tj. zda byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim předzahrádka, tj. p. [číslo] v k.ú. [část obce], patří. Svoji dobrou víru o tom, že jim předzahrádka patří, odvozovali od uvedených smluv, uvedených v bodech 7. a 18. napadeného rozsudku, jimiž získali p. [číslo] s domem [adresa] a p. [číslo] v k.ú. [část obce] (v této věci jde vždy o k.ú. [část obce]), když spolu s nabytím těchto nemovitých věcí se chopili i držby p. [číslo] neboť všechny 3 pozemky tvořily jeden oplocený areál, oddělený od veřejného chodníku a silnice na ulici [ulice] i od jejich sousedů. Odvolací soud se plně ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že žalobci byli v dobré víře, že jim předzahrádka, tj. p. [číslo] v k.ú. [část obce], patří, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem i k tomu, že vyvinuli běžnou, normální opatrnost, kterou po nich lze požadovat.

7. Ve vztahu k rozloze p. [číslo] p. [číslo] představovala a představuje rozloha p. [číslo] cca 17 %, což mohlo objektivně založit dobrou víru žalobců o vlastnictví i prostoru předzahrádky, jak soud I. stupně správně rozebral v bodech 24. až 26. odůvodnění napadeného rozsudku. Dle názoru odvolacího soudu není důvod nepoměřovat předzahrádku, tj. p. [číslo] k celkové velikosti pozemku (v součtu obou p. [číslo] p. [číslo]), protože z nabývacích titulů z let 1984, 1988 a 1995 (a k tomu viz i výpis z LV č.l. 17 spisu) vůbec neplyne, jak a kde by měla být p. [číslo] umístěna (neplyne z toho třeba to, že se svým umístěním nachází až za domem ve směru od ulice) a jak je odvolacímu soudu obecně známo i známo z úřední činnosti, bývá běžné, že pozemek označený zastavěná plocha a nádvoří bývá vsazen (umístěn) dovnitř jiného pozemku. Pokud by se plocha p. [číslo] poměřovala ve vztahu k zahradě p. [číslo] představuje to 23 % plochy zahrady, což pořád evidentně lze podřadit pod omluvitelný omyl. Pokud by poloha p. [číslo] – zahrada byla v nabývacích titulech nějak blíže označena (takto neměli žalobci žádný důvod něco dalšího zjišťovat, jestliže pořád drželi a užívali ten stejný uzavřený areál, jak jej žalobce a) znal od narození), bylo by na zvážení, zda poměřovat plochu předzahrádky jen ve vztahu k p. [číslo] ale dle názoru odvolacího soudu, s ohledem na všechny zde podrobně popsané souvislosti, by i 59,5 % rozlohy této předzahrádky ve vztahu k p. [číslo] zakládalo s ohledem právě na všechny okolnosti věci omluvitelný omyl žalobců. K tomu, že žalobci byli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, se právě přidávají i okolnosti další, které soud I. stupně správně zhodnotil a zdůraznil v bodech 28. až 33. odůvodnění napadeného rozsudku – všechny 3 pozemky tvořily a tvoří jeden oplocený prostor, začínající plotem u chodníku na ulici a oddělující tyto pozemky od sousedů (jiných osob) a až na konci p. [číslo] končící plotem, mezi tím je jen dům [adresa] (lze poznamenat, že právě hmota domu též opticky znepřehledňovala velikost pozemků); takto znal stav žalobce a) od svého narození v roce 1956, takto v něm vyrůstal a po přetržce, kdy ale dům obývala jeho babička a strýc (a státem tehdy dosazení nájemníci), s nimiž on byl v kontaktu a věděl, že se na daném stavu nic nezměnilo, užíval daný prostor od začátku 80. let, a to i s manželkou, tj. žalobkyní b). V době kupní smlouvy v roce 1984 bylo žalobcům 28 let, v době první darovací smlouvy v roce 1988 jim bylo 32 let a v době druhé darovací smlouvy v roce 1995 jim bylo 39 let, nabývali to od osob blízkých a převzali to a užívali (předzahrádku, dům i zahradu) jako jeden kolem oplocený prostor (tak jak jej žalobce a) znal od narození), ohledně něhož nikdy nikdo, až do roku 2012, vůbec netvrdil a neuplatňoval, že by jim z něj něco nepatřilo. Používané označení předzahrádka, jenž je například ve znaleckém posudku, také není terminus technicus, z něhož by bylo možné poznat, že jde o samostatnou věc v právním slova smyslu, je to označení„ lidové“, používané běžnými lidmi, tak jako když místo slova nádvoří (zastavěná plocha a nádvoří, coby technický pojem evidence, resp. katastru nemovitostí) používají slovo dvorek, ale neznamená to, že když to takto označí, nebo to neuvedou, že plochu dvorku při darování či převodu nenabydou (třeba v nabývacích titulech žalobců není u p. [číslo] zastavěné plochy ani označení nádvoří ani označení dvorek a stejně je zřejmé, že to co oni označují za dvorek, také opravdu nabyli).

8. Ze spisu vůbec neplyne, že by žalobci či jejich právní předchůdci, od kterých nemovitosti získali, měli jakékoli povědomí o dopisu Rady zemského hlavního města Brna ze dne 24.6.1938, jenž nasvědčuje tomu, že prostor předzahrádek byl městem v roce 1938 propůjčen do užívání původnímu vlastníku (dům byl postaven v roce 1934). Není známo, zda vůbec a komu byl dopis doručen, zvlášť když původní vlastník se jmenoval [jméno] [příjmení] a v dopise je uvedeno [jméno] [příjmení], dopis by byl adresován jen [jméno] [příjmení] a nikoli ostatním třem spoluvlastníkům a [jméno] [příjmení] byl po válce odsunut do Německa; že žalobci či jejich právní předchůdci o tom dopise museli vědět, jsou jen spekulace a nepodložené domněnky, zvlášť když žalobce a) se narodil 18 let po daném dopise a mezi tím proběhly tak dramatické události jako 2. světová válka a poválečný vývoj v republice. Dopis [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [územní celek] ze 3.12.1979 je pro tuto věc úplně k ničemu (a v podstatě svým obsahem popírá dopis z roku 1938) již proto, že není adresován konkrétním lidem, tj. ani právním předchůdcům žalobců, při uvedení adresáta – majitel domu [ulice] – není jasné zda vůbec a kdo a kdy jej dostal, žádné jeho doručení komukoli neplyne ze spisu (na dané ulici jsou desítky domů), a pokud se v něm píše, že nespecifikovaný majitel domu [ulice] užívá jako předzahrádku drážní těleso bývalé„ [anonymizováno]“ je to v rozporu s dopisem z roku 1938, kde o nějakém drážním tělese vůbec není řeč a psalo se v něm o zeleni, zahrádkách a obchodech (dopisu z roku 1979 tím pádem úplně chybí kontext).

9. Co, naopak ve prospěch žalobců využitelné je a co jim svědčí je rozhodnutí [anonymizováno] [obec] [anonymizováno] ze 13.8.1990 o povolení stavby garáže (č.l. 15 až 16 spisu), protože pokud je v bodu 12. povolení uvedeno, že srážková voda z příjezdu ke garáži musí být svedena na vlastní pozemek, tím byla u garáže právě jen ta předzahrádka (alespoň takto musí každý pochopit), a pokud dle bodu 13. rozhodnutí museli žalobce a) se sestrou písemně žádat příslušnou organizaci o souhlas s přejezdem přes veřejný chodník (jenž je mezi silnicí, coby veřejnou dopravní komunikací a jejich plotem s bránou) a ohledně předzahrádky o nic žádat nemuseli, takto přece také musí každého utvrdit v tom, že předzahrádka, tj. p. [číslo] je jejich, když souhlas s přejezdem přes ni nepotřebují. Žalobcům zcela jistě svědčí i znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení] z roku 1983 (jenž je v příloze spisu), kde znalec uvedl, že posudek se týká rodinného domu s předzahrádkou, malým dvorkem a zahradou za domem, do hodnoty toho domu plochu předzahrádky zahrnoval, protože si evidentně také myslel, že je obsažena v celkové ploše pozemků p. [číslo] p. [číslo] celkem 466 m2 (před drobnými pozemkovými úpravami), nic jiného se z posudku nedá dovodit (není v něm třeba to, že hodnotu domu snižuje, že vlastníci k němu nemají přístup z veřejné komunikace přes vlastní pozemek) a znalec podrobně oceňoval i jednotlivé věci a porosty na ní; pokud by znalec vycházel z toho, že plocha předzahrádky není součástí daných pozemků žalobců, muselo by se to v posudku projevit snížením ceny (hodnoty) nemovitostí, neboť co jiného by mělo snížit jejich hodnotu než to, že k ním není přímý přístup z veřejné komunikace.

10. Až na jednoho (p. [příjmení], jenž ale na rozdíl od ostatních žalobce vůbec neznal, nikdy s nimi nemluvil a ani nevěděl, kde žalobci bydlí) také všichni slyšení svědci ([jméno] [anonymizováno], V. [příjmení], [jméno] [příjmení]) shodně potvrdili, že o tom, že by předzahrádky neměly být jejich, nevěděli, považovali to za součást svého majetku, tak se o to i starali a že by to s předzahrádkami mělo být jinak, zjistili až v roce 2012, když se ohledně toho ozvalo město. Pro otázku vydržení v roce 2005 je naprosto nepodstatné, co se žalobci dozvěděli od žalovaného od roku 2012 dál, stejně jako to, že po r. 2012 i za něj žalovanému něco uhradili; žalobci jako laici nemuseli do doby porady s právníkem o institutu vydržení vědět (pro vydržení není významné právní povědomí držitelů o takové možnosti). Listinu z roku 1938 žalobci v řízení o peníze u Městského soudu v Brně sp.zn. 46 C 20/2015 předložili, ale až 7.7.2016, což souvisí s tím, jak se od září 2012 celá věc vyvíjela a co lidi v ulici o předzahrádkách zjistili a dohledali, ale nic to nemění na tom, že ze spisu nelze z ničeho dovodit, že by takové znalosti žalobci měli do roku 2012 (ze spisu plyne, že na první, pro ně překvapivý dopis města, z 10.9.2012, lidé bydlící na dané ulici, nachystali typizovaný dopis pro každého, jenž potom koncem září 2012 posílali jednotliví vlastníci městu [anonymizováno], ale to už je dlouho po vydržení žalobci). Jestliže žalobci po celou dobu zaplocenou předzahrádku užívali a starali se o ni spolu s rodinným domem a zahradou (šlo o jeden integrální celek), neměli důvod si před rokem 2012 vlastnické vztahy někde ověřovat za situace, kdy jim v užívání nikdo nebránil, ani jim město nepsalo, že by to bylo jejich a kdy i ostatní lidé, bydlící v ulici, byli přesvědčeni o tom, že předzahrádky jsou jejich. Běžný člověk přece není kombinace geodeta, kartografa, inženýra a právníka, hledajícího v katastrálních knihách a na úřadech, jestli náhodou nenarazí na nějakou zajímavost či problém, jímž by se mohl zabývat, a to za situace, kdy nemá absolutně žádný důvod to dělat. Na celou věc nelze nahlížet dnešním pohledem, kdy je digitalizovaný katastr nemovitostí a je díky internetu možnost nahlédnout do údajů v katastru nemovitostí, včetně katastrálních map, to jsou záležitosti, které rozvojem technologií přišly až cca po roce 2010, třeba v 80. letech 20. století by se žalobci museli dostavit na tehdejší geodézii a podat si žádanku, případně si nechat vypracovat geometrický plán a k tomu neměli žádný důvod, jestliže jim nikdo ani nenaznačil, že by snad část jimi oploceného integrálního celku neměla být jejich. Vždyť i žalovaný s celým svým odborným aparátem zjistil celou věc až v roce 2012 (že to zjistili, psalo město až v dopise z 10.9.2012), takže po žalobcích nelze chtít, aby něco ověřovali třeba v 80. či 90. letech 20. století, když k tomu neměli žádný důvod. Žalobci, tak i dle názoru odvolacího soudu, dostatečně prokázali, že byli po nezbytnou dobu, potřebnou pro vydržení, v dobré víře, že jsou vlastníky i předzahrádky, tj. p. [číslo] v k.ú. [část obce], s přihlédnutím ke všem okolnostem, a že vyvinuli běžnou (normální) opatrnost, kterou po nich lze požadovat a že tak byli držiteli oprávněnými.

11. Pokud jde o jiné odvolacímu soudu známé spory o vydržení předzahrádek v ulici [ulice], lze doplnit, že manželé [příjmení] se žalobou na určení vlastnictví uspěli (u Krajského soudu v Brně vedeno pod sp.zn. 19 Co 307/2018), [jméno] [příjmení] také uspěl (a věc skončila již rozsudkem Městského soudu v Brně, č.j. 54 C 233/2017-76) a co se týká p. [příjmení], jenž se žalobou na určení vlastnictví neuspěl (u Krajského soudu v Brně vedeno pod sp.zn. 15 Co 188/2021), v této věci a ve věci p. [příjmení] (při jejich porovnání) jednak byl poněkud odlišný skutkový stav a byly i odlišné provedené důkazy, jednak některé důkazy, předložené ve věci p. [příjmení], se týkaly právě manželů [příjmení] a nikoli p. [příjmení], dále pak z některých důkazů bylo v této věci vyvozeno více skutkových okolností než ve věci p. [příjmení] (například pro ilustraci – při porovnání stavebního povolení [anonymizováno] ze 13.8.1990 – ve věci p. [příjmení] nebylo zohledněno to, co je pod body 12. a 13. daného rozhodnutí tak, jak je rozebíráno zde v rozsudku), dále z některých důkazů byly dovozeny odlišné souvislosti (například zatímco u posudku Ing. [příjmení] z roku 1983, týkajícího se [anonymizováno], bylo ve věci p. [příjmení] dovozeno, že z něj plyne, že předzahrádka oceňována není, v této věci je daný důkaz hodnocen jako potvrzení zahrnutí předzahrádky do ocenění, mimo jiné i proto, že znalec v posudku neuvedl snížení hodnoty nemovitostí žalobců pro chybějící přístup k nim) a ve věci p. [příjmení] též odvolací soud vyšel z toho, že v jeho nabývacích titulech je zahrada polohována tak, že je za domem, zatímco manželé [příjmení] ve svých nabývacích titulech o poloze zahrady nic nemají (a tudíž v této věci, na rozdíl od věci p. [příjmení], bylo dovozeno, že s ohledem na všechny uvedené okolnosti lze omluvitelný omyl žalobců, s přihlédnutím ke všem okolnostem této věci, uznat, i pokud by se plocha p. [číslo] porovnávala buď jen ve vztahu k zahradě nebo i jen ve vztahu k p. [číslo]).

12. S ohledem na vše uvedené byl rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. jako zcela věcně správný potvrzen, včetně výroku II. o nákladech řízení, u něhož odvolací soud plně odkazuje na přesné odůvodnění dle bodu 38. rozsudku soudu I. stupně, s nímž se ztotožňuje.

13. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů vzniklých na právním zastoupení za odměnu za 3 úkony při zastupování dvou osob (sepis vyjádření k odvolání, převzetí zastoupení Mgr. [anonymizováno] a účast zástupkyně u jednání odvolacího soudu 5.10.2022) po 2 480 Kč za každou zastoupenou osobu dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Odměna tak činí 2 480 Kč x 2 osoby x 3 úkony = 14 880 Kč a náleží k ní i 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu.

Poučení