15 Co 188/2021-170

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: ; Statutární město Brno, IČO: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vzájemné žalobě žalovaného o určení vlastnictví, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 20. 7. 2021, č. j. 49 C 153/2018-139, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném dne 7. 11. 2014 a vedeném u soudu I. stupně pod sp. zn. 49 C 7/2015 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 3 200 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. [číslo] v kat. území [část obce] v [obec], který je ve vlastnictví žalobce. Žalovaný ze bránil zaplacení požadované částky poukazem na to, že žalobce není vlastníkem předmětného pozemku. V souvislosti s touto obranou žalovaný podal vzájemnou žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, o výměře 80 m2, zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí], v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen předmětný pozemek). Soud I. stupně usnesením ze 4. 10. 2018, č. j. 49 C 7/2015-50 vzájemnou žalobu žalovaného vyloučil k samostatnému řízení; řízení bylo nadále vedeno pod sp. zn. 49 C 153/2018. Vzájemnou žalobu odůvodnil tím, že předmětný pozemek slouží jako oplocená zahrádka domu [adresa] na ulici [ulice] v [obec] (postavený na pozemku p. [číslo]). Předzahrádka přiléhá na jedné straně k domu a na druhé straně je ohraničena veřejnou komunikací – chodníkem. Předzahrádka současně zajišťuje vstup do domu a tvoří s ním logický, integrální a souladný celek. Žalovaný tvrdil, že pozemek dnes označený parc. [číslo] nabyli do vlastnictví jeho rodiče [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří na něm v roce 1936 postavili dům s [adresa], přičemž byli vždy jednoznačně přesvědčeni, že součástí tohoto pozemku je i předmětný pozemek (dnes označený parc. [číslo]). Tvrdil dále, že v průběhu let se dům s pozemky dostal do jeho vlastnictví (částečně děděním, částečně darováním) a že ohledně předmětného pozemku (předzahrádky) byli on i jeho právní předchůdci vždy v dobré víře, že k tomuto pozemku mají vlastnické právo. Toto přesvědčení se opíralo jednak o běžnou logiku uspořádání sousedních pozemků (s obdobně vybudovanými a oplocenými předzahrádkami), dále pak i o skutečnost, že k předzahrádce se jeho rodiče vždy chovali jako oprávnění vlastníci, když tuto nepřetržitě výlučně na svůj náklad udržovali a zvelebovali. O tom, že by neměl být vlastníkem předmětného pozemku, se žalovaný dozvěděl až v roce 2012, kdy si základě informací od žalobce ověřil, že pozemek je v katastru nemovitostí vedený jako pozemek ve výlučném vlastnictví žalobce. Žalovaný namítal, že žalobce se jako vlastník nikdy nechoval a o pozemek se nikdy nestaral. Proto dovozoval, že u něho byly splněny podmínky vydržení podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva spatřoval zejména v tom, že bez vydání určovacího rozsudku není možné provést zápis v katastru nemovitostí za situace, kdy žalobce vlastnické právo žalovaného popírá.

2. Žalobce se vzájemnou žalobou nesouhlasil a navrhoval, aby byla zamítnuta. Zpochybňoval dobrou víru žalovaného a jeho rodičů ohledně vlastnictví předmětného pozemku. V tomto směru poukazoval zejména na to, že rodičům žalovaného (stejně jako ostatním majitelům domů na ulici [ulice] v [obec]) byla předzahrádka propůjčena rozhodnutím Rady [anonymizováno] [územní celek] ze dne 24. 6. 1938. Tvrdil dále, že on sám nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku podle § 5 zákona č. 172/ 1991 ČNR ze dne 24. 4. 1991, o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Poukazoval na to, že žalovaného vyzval k doložení užívacího titulu k předmětnému pozemku přípisem ze dne 10. 9. 2012, na který žalovaný reagoval tak, že si je vědom toho, že není vlastníkem předmětného pozemku a odkázal na rozhodnutí Rady zemského hlavního města Brna ze dne 24. 6. 1938. Z toho dovozoval, že žalovaný i jeho právní předchůdci (jeho rodiče) po celou dobu věděli, že jim předmětný pozemek s předzahrádkou nepatří.

3. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 49 C 153/2018-139 rozhodl tak, že vzájemnou žalobu žalovaného na určení vlastnictví k předmětnému pozemku zamítl (výrok I.) a dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 000 Kč (výrok II.). Z odůvodnění vyplývá, že soud I. stupně vzal za prokázané následující skutečnosti. Rodiče žalovaného ve 30. letech 20. století koupili pozemky v [obec], [katastrální uzemí] a na jednom z pozemků (nyní parcela [číslo]) postavili řadový rodinný dům (nyní [adresa]). Dne 23. 3. 1938 vlastníci domů na ulici [ulice] (mimojiné též rodiče žalovaného) požádali [územní celek] o propůjčení části veřejného statku (a to pozemků před domy). Tyto pozemky byly žadatelům propůjčeny přípisem Rady zemského [územní celek] zn. VI - [číslo] za účelem zřízení předzahrádek za dalších stanovených podmínek. Jednou z podmínek bylo to, že propůjčení mělo být dočasné, předzahrádky měly být ohrazeny a měly mít jednotný vzhled. V rozhodnutí ze dne 23. 3. 1938 (správně však ze dne 24. 6.1938 – pozn. odvolacího soudu) bylo též vlastníkům domu přiznáno„ uznatné“ ve výši 15 Kč ročně pro každého držitele předzahrádky zohledňující jejich péči o veřejný statek (předzahrádku). Po válce nebyla otázka předzahrádek mezi městem a tehdejšími vlastníky domů jakkoli řešena. Dne 3. 12. 1979 se tehdejší správce předmětného pozemku ([ulice] a zahradní správa [územní celek]) obrátil na tehdejší vlastníky domů na ulici [ulice] se žádostí o vypořádání vztahů k pozemkům předzahrádek. Ač nelze s jistotou dovodit, že přípis správce z 3. 12. 1979 byl doručen též žalovanému nebo jeho matce, soud I. stupně to s ohledem na okolnosti případu považoval za vysoce pravděpodobné. Žalovaný nabyl předmětné nemovitosti postupně. Nejprve id. dědictvím po svém otci [jméno] [příjmení] (na základě rozhodnutí Státního notářství ze dne 15. 10. 1968), nabyl dědictvím po své matce (zemřelé 15. 8. 1996), zbývající pak nabyl darovací smlouvou ze dne 31. 1. 2006 od své švagrové [jméno] [příjmení]. V hodnocení výše uvedeného skutkového závěru soud I. stupně poukázal na rozhodnutí Státního notářství ze dne 15. 10. 1968, kde bylo jednoznačně uvedeno, že předmětem dědictví je spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech:„ dům [adresa], or. [číslo] [ulice] ulice, se st. [číslo] parc. [číslo] – zahrada, s tím, že pozemky jsou o výměře celkem 462 m2“. Obdobně v darovací smlouvě ze dne 31. 1. 2006 byly na žalobce převáděny nemovitosti označené jako„ rodinný dům [adresa] na pozemku parc. [číslo] pozemek p. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 117 m2 a pozemek p. [číslo] – zahrada o výměře 344 m2“. Soud I. stupně dospěl k závěru, že je vyloučené, že by se při takovémto označení převáděných nemovitostí mohl žalovaný domnívat, že nabyl též vlastnictví k předzahrádce, když předzahrádka v žádné z těchto listin nebyla uvedena, a pozemky byly jednoznačeně popsány účelem využití, přičemž nelze rozumně předpokládat, že předzahrádka by byla součástí pozemku„ zastavěná plocha a nádvoří“. Poukázal dále na výměry pozemků, když u pozemku p. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří) byla uvedena výměra 117 m2, přičemž výměra předzahrádky byla 80 m2. Soud I. stupně považoval za vyloučené, aby žalovaný takovouto nesrovnalost ve výměrách přehlédl. Na základě těchto úvah pak dovodil, že žalovaný nemohl být v dobré víře, že mu (případně jeho právním předchůdcům) předmětný pozemek patří. Soud I. stupně rovněž dovodil, že v dobré víře nemohli být ani rodiče žalovaného. Zde poukázal na rozhodnutí Rady zemského [územní celek] ze dne 23. 3. 1938 (správně však ze dne 24. 6. 1938), které bylo vydáno právě na základě žádosti rodičů žalovaného o propůjčení předmětného pozemku. Byť z této listiny nebylo možné bez dalšího dovodit, že by listina byla skutečně rodičům žalovaného (jako tehdejším vlastníkům nemovitosti) doručena, je z ní nadevší pochybnost zřejmé, že rodiče žalovaného věděli o tom, že jim předmětný pozemek před domem nepatří. Za dané situace tak podle soudu I. stupně bylo vysoce nepravděpodobné, že by rodiče žalovaného tuto informaci nepředali žalovanému a jeho bratrovi (jehož spoluvlastnický podíl ve výši id. později nabyla švagrová žalovaného [jméno] [příjmení], která ho následně v roce 2006 darovala žalovanému). Soud I. stupně nedostetek dobré víry spatřoval i v tom, že žalovaný na začátku jednáních se žalobcem nezpochybňoval nijak vlastnictví žalobce k předmětnému pozemku, když se nebránil tím, že by on sám měl být vlastníkem tohoto pozemku, pouze vyjadřoval nesouhlas s výší nabízené kupní ceny. Dobrou víru žalovaného nedovodil ani z provedených svědeckých výpovědí. Na základě těchto dílčích skutkových a právních závěrů soud I. stupně dospěl ke konečnému závěru o tom, že v případě žalovaného (i jeho právních předchůdců) nebyly splněny podmínky vydržení ve smyslu § 135a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 4. 1983, když nebyla splněna podmínka 10-leté dobrověrné držby.

4. Proti rozsudku soudu I. stupně žalovaný podal odvolání, kterým navrhoval, aby rozsudek byl změněn tak, že jeho vzájemné žalobě bude vyhověno. Soudu I. stupně vytýkal zejména to, že své rozhodnutí opřel nikoliv o relevantní důkazy, ale o své domněnky, pocity a úvahy. Vůbec se také nevypořádal s tím, co odvolací soud v obdobném sporu (spor mezi žalobcem a panem [příjmení] vedený u odvolacího soudu pod sp. zn. 19 Co 307/2008) vzal za prokázané. Nesouhlasil také se závěrem soudu I. stupně o tom, že je nadevší pochybnost prokázané, že jeho rodiče věděli o tom, že jim sporný pozemek nepatří, s poukazem na existenci listiny ze dne 24. 6. 1938. Zde namítal, že žádost jeho rodičů o propůjčení předmětného pozemku vůbec neexistuje a dále, že v řízení nebylo prokázané, že by listina z 24. 6. 1938 byla jeho rodičům doručena. Stejně tak měl za nepodložený závěr soudu o tom, že jeho rodičům byl doručen dopis Technické a zahradní správy [územní celek] ze dne 3. 12. 1979, případně, že by o tomto dopisu museli vědět. Vědomost jeho rodičů (případně vědomost jeho samého) nelze založit ani na výpovědi svědka [jméno] [příjmení] (který vypovídal o tom, že vlastníci domů na ulici [ulice] věděli o tom, že předzahrádky nejsou v jejich vlastnictví), když tento svědek hovořil pouze ve vztahu ke své nemovitosti a ke své vědomosti, a neuvedl nic konkrétního k osobě žalovaného, jeho dobré víře a délce vydržení. Nesouhlasil ani s tím, že nedostatek dobré víry soud opřel i o znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] (který byl zpracován ve věci dědictví jiného vlastníka domu na ulici [ulice]), když měl za to, že ani znalce tehdy nenapadlo, že předzahrádka patří jinému vlastníkovi; v opačném případě by to do posudku musel výslovně uvést. K této námitce dále dodal, že znalecký posudek k důkazu nepředložil žalobce, ale on sám, byť se týká sousední nemovitosti. Poukázal rovněž na to, že výměra předmětného pozemku 80 m2 je s ohledem na celkovou plochu pozemku nepatrná a nemohla ani u znalce vyvolat pochybnosti, čí by předzahrádka měla být. Proto tento důkaz byl hodnocen nesprávně. Za daných okolností tak byl nesprávný i závěr soudu o tom, že nemá splněnou 10-letou dobu držby (v dobré víře), neboť do této doby je třeba započítat i držbu jeho právních předchůdců. U jednání odvolacího soudu pak žalovaný své odvolání doplnil novou námitkou, když zpochybnil, že by předmětný pozemek měl přejít do vlastnictví žalobce na základě zákona z roku 1991. V tom směru poukazoval na to, že podle zmíněného zákona podmínkou převodu vlastnictví k pozemku bylo to, že žalobce na pozemku hospodařil; tato podmínka však v případě žalobce nebyla splněna, neboť ten se po dlouhou dobu o předmětný pozemek nijak nestaral a nehospodařil na něm. Z toho dovozoval, že žalobce se vlastníkem předmětného pozemku nestal. Proto bylo pro žalovaného překvapivé, když zjistil, že žalobce je v katastru zapsán jako vlastník předmětného pozemku.

5. Žalobce odvolání žalovaného považoval za nedůvodné a navrhl, aby napadený rozsudek byl v celém rozsahu potvrzen. K nové námitce, že by snad neměl být vlastníkem předmětného pozemku, uvedl, že tato námitka není pro tento spor relevantní, když žalovaný v tomto řízení (de facto v pozici žalobce) má povinnost tvrzení a důkazní, přičemž musí zejména prokázat své tvrzení o tom, že on nebo jeho právní předchůdci drželi předmětný pozemek v dobré víře a po celou vydržecí dobu. Z tohoto pohledu otázka vlastnictví žalobce není významná.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Odvolací soud nejprve konstatuje, že v daném případě byl dán naléhavý právní zájem žalovaného na určení vlastnictví ve smyslu § 80 o.s.ř. Je třeba vycházet z toho, že pokud by žalovaný byl v řízení úspěšný, rozsudek by byl podkladem pro zápis vlastnického práva žalovaného k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, přičemž jiným způsobem se žalovaný tohoto práva nemohl domoci (za situace, kdy žalobce je zapsán v katastru jako výlučný vlastník a kdy popírá tvrzené vlastnické právo žalovaného k předmětné nemovitosti).

8. Pokud se týká nově uplatněné námitky žalovaného v průběhu odvolacího řízení o tom, že by na žalobce nemohlo přejít vlastnické právo k předmětnému pozemku (na základě zákona č. 172/ 1991 ČNR), tato námitka skutečně v tomto řízení není právně významná. V tomto řízení se totiž nezkoumá otázka vlastnictví žalobce k předmětnému pozemku, ale posuzuje se výhradně, zda žalovaný je či není vlastníkem předmětného pozemku. Jak správně poukázal žalobce, je to žalovaný (v pozici faktického žalobce), kdo v tomto řízení musí tvrdit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho vlastnické právo k předmětnému pozemku, a tyto skutečnosti také prokázat. Jelikož je žalobce v tuto chvíli zapsán v katastru jako vlastník předmětného pozemku, lze určovací žalobu podat jedině vůči žalobci, který je v tomto směru pasivně legitimován.

9. Pokud se týká okolností ohledně nabytí vlastnického práva k souvisejícím pozemkům (dnes označeným parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 117 m2 a parc. [číslo] – zahrada o výměře 344 m2, [územní celek], [katastrální uzemí]), zde tvrzení účastníků sporná nebyla, a proto odvolací soud odkazuje na správné skutkové závěry soudu I. stupně ohledně nabytí vlastnictví nejprve rodiči žalovaného a později žalovaným (blíže popsané v bodě 33 odůvodnění napadeného rozsudku a dále v bodě 43). Nebylo také sporné, že předmětný pozemek (předzahrádka) je dnes v katastru zapsaný jako výlučné vlastnictví žalobce.

10. Podstatou tohoto sporu bylo posoudit, zda předmětný pozemek žalovaný (případně jeho právní předchůdci) držel v dobré víře, že mu (jeho právním předchůdcům) tento pozemek patří.

11. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákon, dále jen o.z.) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

12. Z výše citovaného přechodného ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že k řešení předmětného sporu je třeba použít zákon č. 40/1964 Sb. (občanský zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák.).

13. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

14. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

15. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983 oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odstavce 3 téhož ustanovení do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle odst. 4 téhož ustanovení pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

16. Odvolací soud vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu v tom směru, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku, a to i když jde o domnělý (tzv. putativní) titul. K tomuto závěru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 4663/2010, příp. sp. zn. 22 Cdo 1398/2000. Současně je judikatura ustálená (viz. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 595/2001) v závěru, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Naopak dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („ titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. V soudní praxi tedy není pochyb o tom, že pokud se někdo chopí držby pozemku bez tzv. právního titulu (např. se spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím převáděné nemovitosti je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni, přičemž tato okolnost není uvedena ve smlouvě o převodu nemovitosti a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí), nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou po něm lze požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil.

17. V dané věci bylo nutné posoudit dobrou víru zvlášť ve vztahu k právním předchůdcům žalovaného (jeho rodičům) a zvlášť ve vztahu k žalovanému. Pokud se týká jeho rodičů, odvolací soud na základě provedených důkazů (na rozdíl od soudu I. stupně) nevzal za jednoznačně prokázané, že by rodiče žalovaného ([jméno] a [jméno] [příjmení]) v roce 1938 požádali o propůjčení předmětného pozemku (veřejného statku) za účelem zřízení předzahrádek, tak jak vyplývalo z přípisu Rady zemského [územní celek] ze dne 24. 6. 1938, ani, že by tento přípis byl následně rodičům žalovaného doručen. [příjmení] toto bylo postaveno na jisto, musela by v řízení být k důkazu předložena vlastní žádost o propůjčení části veřejného statku podepsaná rodiči žalovaného nebo alespoň doklad o tom, že rodičům žalovaného byl přípis Rady [územní celek] ze dne 24. 6. 1938 doručen (případně by musel být označen nějaký jiný důkaz, který by to nepochybně mohl prokázat). Žádný takovýto důkaz však v řízení předložen nebyl, a proto závěr soudu I. stupně o tom, že rodiče žalovaného nadevší pochybnost věděli, že předmětný pozemek je veřejným statkem, je skutečně poněkud spekulativní. Stejně tak je spekulativní závěr soudu I. stupně o tom, že vlastníkům domů [adresa] na ulici [ulice] byl doručen přípis Technické a zahradní správy [územní celek] ze dne 3. 12. 1979 (kterým všichni vlastníci domu na ulici [ulice] měli být informováni o tom, že předzahrádky jsou ve správě Technické a zahradní správy [územní celek] s tím, že je potřeba provést majetkoprávní vypořádání k těmto pozemkům). I zde platí, že v řízení nebyl předložen žádný doklad o doručení tohoto přípisu, a tato skutečnost nebyla bezpečně prokázána ani žádným jiným důkazem. I přes tyto odlišnosti v těchto dílčích skutkových závěrech však odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný.

18. Z výše citované soudní judikatury totiž vyplývá, že k účinnému vydržení věci nepostačí samotné držení věci, ale pro účinnou dobrou víru musí existovat právní skutečnost způsobilá k nabytí vlastnického práva, tedy tzv. (právní) titul, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Přitom postačí i domnělý (putativní) právní titul. V posuzovaném případě u právních předchůdců žalovaného (jeho rodičů) nelze žádný takovýto titul dohledat a nelze tedy dojít k závěru, že by se rodiče žalovaného mohli stát dobrověrnými držiteli předmětného pozemku a že by tak mohlo dojít k vydržení podle tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále také o.z.o.), případně podle tzv. středního občanského zákoníku z roku 1950. Na tomto místě je potřeba zmínit, že shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu se vztahuje především k občanskému zákoníku z roku 1964 (obč. zák.) ve znění účinném od 1. 4. 1983, a to k výkladu § 130 odst. 1, který hovoří o tom„ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným“. Oprávněná držba pak byla upravena stejně i v ustanovení § 145 odst. 1 středního občanského zákoníku z roku 1950 účinného od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964. Pokud se týká úpravy vydržení v obecném zákoníku občanském z roku 1811 (účinného do 31. 12. 1950), zde podle § 1460 o.z.o. bylo nutné splnění dvou podmínek: 1) držba řádná, poctivá a pravá, 2) uplynutí času. Ustanovení § 1461 o.z.o. pak přímo upravovalo to, co za účinnosti dalších občanských zákoníků dovozovala soudní judikatura, když podle tohoto ustanovení za řádnou držbu (postačující k vydržení) byla považována každá držba, která se zakládá na takovém právním důvodu, který by postačil k převzetí vlastnictví, kdyby náleželo převodci. Takovými důvody jsou např. odkaz, darování, zápůjčka, koupě a prodej, směna, placení atd.

19. I za účinnosti obecného zákoníku občanského tedy musela k účinnému vydržení být splněna základní podmínka, a to existence právního důvodu – tj. titulu (byť třeba domnělého). Jak již bylo výše zmíněno, takovýto titul ve vztahu k právním předchůdcům žalovaného nebyl žádnou stranou tohoto sporu tvrzen ani prokázán. Pro tento spor to nemá zásadní právní význam, ale lze jenom dodat, že z předloženého přípisu Rady zemského [územní celek] ze dne 24. 6. 1938 lze spíše usuzovat na to, že žádný takovýto právní titul ve vztahu k rodičům žalovaného neexistoval, když v roce 1938 předmětný pozemek a další sousední předzahrádky byly tehdejším vlastníkům domů skutečně jen propůjčeny za účelem zřízení předzahrádek za stanovených podmínek. Po válce a po změně společenských poměrů v roce 1948 pak tato záležitost již právně nebyla nijak řešena a prokazatelně ji začal řešit žalobce až poté, co mu předmětný pozemek byl převeden do vlastnictví.

20. Ve vztahu k žalovanému by pak právní titul (případně domnělý právní titul) mohl být nepochybně spatřován v dědických rozhodnutích, na základě kterých se v roce 1968 stal nejprve vlastníkem ideální předmětných nemovitostí (na základě dědictví po otci), později v roce 1996 vlastníkem ideální nemovitostí (na základě dědictví po matce) a konečně v roce 2006 vlastníkem zbývající ideální nemovitostí (na základě darování od švagrové [jméno] [příjmení]). Zde bylo úkolem soudu posoudit, zda žalovaný při zachování alespoň základní obezřetnosti mohl zjistit, že drží fakticky větší pozemek, než nabyl podle dědických rozhodnutí (případně podle darovací smlouvy). Pro posouzení dobré víry přitom byl rozhodující první nabývací titul, tedy rozhodnutí Státního notářství [okres] ze dne 15. 10. 1968, sp. zn. [spisová značka]. Z tohoto rozhodnutí lze mít za prokázáno, že žalovaný jako dědictví po zemřelém otci [jméno] [příjmení], ([anonymizována dvě slova]) nabyl ideální nemovitostí označených jako:„ dům [adresa], or. [číslo] [ulice] ulice, se st. [číslo] parc. [číslo] – zahrada, o celkové výměře pozemku 462 m2“; stejným rozhodnutím nabyla matka žalovaného [jméno] [příjmení] do svého vlastnictví ideální nemovitostí a bratr žalovaného [jméno] [příjmení] ideální nemovitostí. Je třeba zohlednit to, že předmětem dědění (později darování) byly vždy dva pozemky, a to zastavěná plocha a nádvoří (na kterém se nacházel dům) a dále pozemek za domem, kde se nacházela zahrada. Výměra pozemku - zastavěná plocha a nádvoří přitom činila cca 117 m2 a výměra zahrady cca 344 m2. Výměru předmětného pozemku, na kterém se nachází předzahrádka (80 m2), nelze poměřovat i k pozemku za domem (zahrada), ale jen k pozemku - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 117 m2. Dle přesvědčení odvolacího soudu žalovaný při zachování alespoň základní obezřetnosti mohl zjistit, že fakticky držená výměra pozemku (dnes označeného parc. [číslo]) je cca o 68 % větší, než podle (prvního) nabývacího titulu. Odvolací soud si je vědom toho, že judikatura přijala závěr v tom směru, že nabyvatel pozemku nemá vždy povinnost automaticky nechat vytyčit hranice jím držených pozemků za účelem zjištění, zda náhodou nedrží i část pozemku, jehož vlastníkem není (viz. např. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4663/2010 – na které odkazoval i žalovaný ve svém odvolání). Je tedy třeba, aby v každém sporném případě byly individuálně posouzeny okolnosti, na základě kterých bude moci být učiněn právní závěr o tom, zda nabyvatel (v daném případě žalovaný) mohl být v dobré víře, že je vlastníkem i pozemku (nebo jeho části), jehož převodce nebyl vlastníkem. Zde je judikatura rovněž ustálena v závěru, že jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Při posuzování tohoto omylu je judikatura ustálena v obecném závěru, že lze tolerovat překročení až do výše 50 % výměry nabytého pozemku (viz. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, sp. zn. 22 Cdo 2004/2004, příp. sp. zn. 29 Cdo 273/2011). Ve výjimečných případech judikatura dovodila, že lze tolerovat i překročení vyšší než 50 %. Takovéto překročení lze tolerovat zejména v případech, kdy předmětný pozemek bude mít nepravidelný tvar, případně se bude nacházet ve svažitém terénu. V poměrech v projednávané věci žádné takovéto výjimečné okolnosti odvolací soud neshledal, když se jedná o pozemek v rovině a podle nabývacích titulů tyto pozemky byly jasně rozděleny na pozemek pod domem (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemek za domem (zahrada). Za daných okolností tak žalovaný i bez geometrického vyměření mohl minimálně nabýt pochybnosti, že právně není vše v pořádku, pokud poměr výměry drženého pozemku ve vztahu k zastavěné ploše je o cca 68 % větší než skutečně převáděný pozemek. Proto se u žalovaného nemohlo jednat o omluvitelný omyl a na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že pozemek byl historicky oplocen.

21. Za daných okolností tak odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný (ani jeho právní předchůdci) nemohl být v dobré víře, že mu předmětný pozemek patří, proto nebyly splněny podmínky vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983.

22. Odvolací soud dále - při vědomí zásady legitimního očekávání zakotvené v ust. § 13 platného občanského zákoníku - zdůrazňuje, že skutkově obdobná věc týkající se manželů [příjmení], která jako jediná z obdobných kauz prošla odvolacím řízením a byla pravomocně skončena tak, že žalobě na určení vlastnictví manželů [příjmení] bylo vyhověno (v této věci rozhodoval Krajský soud v Brně jako odvolací soud ve věci vedené pod sp. zn. 19 Co 307/2018), se v podstatných okolnostech odlišovala od dané věci. Šlo zejména o to, že v řízení, které se týkalo žaloby manželů [příjmení], byla skutková situace taková, že dům na ulici [ulice] byl v jejich případě postaven až v letech 1969 – 1970, přičemž tehdejší vlastníci měli právní titul, na základě dohody ze dne 17. 10. 1969 o zřízení práva společného osobního užívání k pozemku p. [číslo] o výměře 451 m2. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by již existovaly dva pozemky, a to zastavěná plocha a nádvoří s domem a pozemek se zahradou. Naopak manželé [příjmení] nabyli do svého vlastnictví holý pozemek, kde se nenacházela ani zahrada ani dům. Za těchto odlišných okolností soud ve věci sp. zn. 19 Co 307/2008 mohl pochopitelně při hodnocení základní obezřetnosti a možného právního omylu manželů [příjmení] dojít k jiným závěrům, než dospěl tento odvolací soud ve věci žalovaného. V případě manželů [příjmení] byl totiž rozdíl mezi výměrou převáděného a skutečně drženého pozemku zhruba 15 %, zatímco v této věci (jak již bylo výše uvedeno) byl tento rozdíl zhruba 68 %. Nejednalo se tedy o skutkově totožnou věc, a proto žalovaný nemohl mít legitimní očekávání, že jeho věc bude posouzena stejně, jak učinil Krajský soud v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 19 Co 307/2018.

23. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I. tohoto rozsudku).

24. O nákladech odvolacího řízení (výrok II. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl se svým odvoláním úspěšný, proto žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč. Tato částka představuje paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za účast u jednání odvolacího soudu (§ 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.) Odvolací soud shodně se soudem I. stupně vycházel z toho, že žalobce sice byl v řízení zastoupen advokátem, nicméně s ohledem na to, že žalobce je statutárním městem, které má dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby ve sporech tohoto typu využil práce svých zaměstnanců, aniž by musel využívat pomoci advokátů, nebyly náklady za právní zastoupení považovány za účelné náklady (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/19).

Poučení