11 Af 45/2014 - 225

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce BONVER WIN, a.s., IČ 25899651, se sídlem v Ostravě – Hrabůvce, Cholevova 1530/1, zastoupeného JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 394/12, proti žalovanému Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o žalobách proti rozhodnutím ministra financí č. j. MF-9418/2014/34-2901-RK ze dne 5. 8. 2014, č. j. MF-124774/2013/34-2901-RK ze dne 5. 8. 2014, č. j. MF-35053/2014/34-2901- RK ze dne 24. 10. 2014, č. j. MF-36768/2014/34-2901-RK ze dne 24. 10. 2014, č. j. MF- 35640/2014/34-2901-RK ze dne 24. 10. 2014, č. j. MF-36766/2014/34-2901-RK ze dne 4. 12. 2014 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce, se žalobami podanými u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení celkem šesti rozhodnutí ministra financí, vydaných ve dnech 5. 8. 2014, 24. 10. 2014 a 4. 12. 2014, kterými ministr financí zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutím ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) ve věci zrušení povolení k provozu loterií a jiných podobných her na území hlavního města Prahy a měst Nového Boru, Kopřivnice, Litvínova, Frýdlantu nad Ostravicí a Ostravy. Žalobce v podaných žalobách namítal protiústavnost a protiprávnost napadených rozhodnutí, spočívající v nerozhodování podle platného práva České republiky ve spojení se závaznými předpisy Evropské unie, čímž byl žalobce přímo zkrácen na svých právech. pokračování 11 Af 45/2014 Žalobce předně namítal, že ministr financí i ministerstvo v řízení v prvním stupni postupovali nezákonně, když jejich rozhodnutími byla zrušena vydaná povolení k provozu loterií a jiných podobných her. Žalobce namítal, že postupem správních orgánů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když oznámení o zahájení správního řízení bylo spojeno s dalšími úkony (výzvou žalobci k učinění návrhů dalších důkazů, s výzvou žalobci k vyjádření se ke všem podkladům pro rozhodnutí ve věci a s výzvou dotčenému orgánu k poskytnutí dalších informací důležitých pro řízení). Nezákonnost tohoto postupu je dána tím, že ministerstvo již v okamžiku zahájení řízení předvídalo své rozhodnutí. Takový postup je dle žalobce zcela nezákonný, jak uvádí ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud č.. 5A 152/2002 - 41. Žalobce tedy nesouhlasí s postupem žalovaného, neboť jím byla porušena žalobcova zákonem zaručená procesní práva, zejména nebylo žalobci umožněno vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí. Žalobce dále namítal, že možnost zrušit již udělená povolení k provozování loterií a jiných podobných her je zakotvena v § 43 odstavec 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“ či „loterní zákon“), přičemž správní orgány obou stupňů postupovaly při aplikaci tohoto ustanovení v rozporu se zákonem. Ministerstvo odůvodnilo svůj postup dvěma skutečnostmi. Jednak to byl údajný, ministerstvem shledaný rozpor provozování hazardních her s obecně závaznou vyhláškou města a jednak zrušení přechodného ustanovení článku II bod 4 zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon o loteriích a další související zákony v souvislosti s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Z dikce zákona je zřejmé, že ustanovení § 43 odstavec 1 zákona o loteriích dopadá na případy, kdy nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné. Žalobce nemůže přijmout skutečnost, aby taková změna povolovací praxe, pramenící z určitého vývoje ve výkladu právní normy, působila zpětně na již vydaná a dosud platná povolení a aby tato změna v povolovací praxi ospravedlňovala využití ustanovení § 43 odstavec 1 zákona o loteriích s cílem již platná povolení zrušit. V řešeném případě nedošlo, od okamžiku udělení povolení, k žádné objektivní změně, když jedinou změnou je změna právního názoru ministerstva a jeho výkladu právní normy, když nezměněné skutečnosti v novém správním řízení posuzuje zcela jinak. Podle názoru žalobce představuje zrušení povolení podle § 43 odst. 1 loterního zákona porušení ústavních principů právní jistoty a bylo nepřípustným retroaktivním zásahem do subjektivních práv žalobce. Žalobce namítal, že obecně závazné vyhlášky jednotlivých měst jsou nezákonné a v rozporu s ústavním pořádkem, jsou diskriminační a v rozporu s právem EU. Zároveň jsou zatíženy vadami, ke kterým došlo v procesu notifikace podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES, pro které by měla být jejich účinnost pozastavena, a následně by měly být zrušeny. Žalobce dále namítal, že v případě statutárního města Ostravy nebyla herní zařízení provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou, neboť ta reguluje pouze loterie a jiné podobné hry podle ustanovení § 2 písm. e), l) a n) zákona o loteriích, přičemž povolení byla vydána v souladu s ustanovením § 50 odstavec 3 téhož zákona. Tudíž tam nedošlo k žádné skutečnosti ve smyslu § 43 odst. 1 loterního zákona, pro kterou by měla být obecně závazná vyhláška rušena. pokračování 11 Af 45/2014 Žalobce je přesvědčen, že žalovaný rozhodl způsobem, který nezohledňuje dobrou víru žalobce a jeho legitimní očekávání, že bude moci provozovat herní zařízení povolená v souladu se zákonem až do konce doby jejich platnosti uvedených v povolení, a nešetří tak jeho práva a oprávněné zájmy. Otázka přiměřenosti zásahu do jeho práv nabytých v dobré víře pak dle žalobce nebyla ze strany žalovaného vůbec zohledněna. Žalobce považuje právní názory uvedené v napadených rozhodnutích za překvapivé, neboť nelze po něm spravedlivě požadovat, aby změnu výkladu a aplikační praxe ze strany správních orgánů jakkoliv předvídal. Z tohoto důvodu nelze dodatečně zbavit žalobce jeho legitimního očekávání v dodržení podmínek vydaných povolení ze strany státu, založené na ustáleném výkladu a aplikaci právní úpravy podle stavu ke dni vydání předmětných povolení, přičemž toto legitimní očekávání je na místě chránit ve smyslu judikatury Ústavního soudu k otázce nepřípustnosti retroaktivity. Žalobce v závěru svého podání namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno také tehdy, když se žalovaný ztotožnil s názorem ministerstva, že ke zjištění skutečného stavu věci nebylo třeba provést žádný z žalobcem navržených důkazů. Žalobce však trvá na tom, že jím navržené důkazy jsou nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal s některými jeho argumenty, zejména nedodržením notifikačního procesu podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES při přijetí zákona č. 300/2011 Sb., dále s argumentem, že z obecně závazných vyhlášek vyplývá, že se na povolení nevztahuje či s jeho návrhem, aby žalovaný podal Ministerstvu vnitra ČR podnět k zahájení řízení podle Hlavy VI., díl I zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“). Městský soud v Praze z obsahu všech šesti podaných žalob zjistil, že se jedná typově o shodná rozhodnutí ministerstva. Žalobce ve všech podaných žalobách shodně namítá protiprávnost napadených rozhodnutí, spočívající v tvrzení, že žalovaný v napadených rozhodnutích i ministerstvo v rozhodnutích prvého stupně nerozhodovali podle platného práva České republiky ve spojení se závaznými předpisy Evropské unie, čímž byl žalobce přímo zkrácen na svých právech. Z těchto důvodů soud postupoval podle ustanovení § 39 odstavec 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. 11Af 45/2014 - 82, rozhodl o jejich spojení ke společnému projednání a rozhodnutí. Žalovaný v podaném vyjádření uvedl, že již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 Ústavní soud judikoval, že v případě, že by ministerstvo nerušilo povolení k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami, samo by se dopustilo zásahu do Ústavou zaručeného práva obcí na samosprávu. Žalovaný dále odkázal na nález Ústavního soud sp. zn. Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. 4. 2013, v němž tento soud dospěl k závěru, že u provozovatelů videoloterních terminálů „nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude při nejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, neboť si měli a mohli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných předpisů.“ Žalovaný shrnuje, že zrušení přechodného ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 300/2011 Sb., tak představuje okolnost podle ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona a postup ministerstva dle tohoto ustanovení není protiústavní ani protizákonné. pokračování 11 Af 45/2014 K námitce žalobce namítající porušení jeho práva na spravedlivý proces, když ministerstvo spojilo oznámení o zahájení správního řízení s dalšími úkony, žalovaný uvedl, že ministerstvo v konkrétních případech zkoumalo, zda poté, kdy účastník řízení v souladu s oznámeními o zahájení řízení postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoliv, a zda účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit. S ohledem na konkrétní průběh správního řízení v předmětné věci byly podklady pro vydání rozhodnutí známy již v době zahájení řízení, tudíž od počátku bylo pro žalobce předvídatelné, že zjišťování podkladů nebude zjevně potřebné. Žalovaný doplnil, že v v případě, že by spis byl doplněn o relevantní podklad pro vydání rozhodnutí, přistoupilo by ministerstvo k nové výzvě podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, jak tomu činí v jiných správních řízeních, které jsou známy i žalobci, neboť v nich figuruje jako účastník řízení. K námitkám žalobce napadající obecně závazné vyhlášky z důvodu jejich nezákonnosti a diskriminační povahy žalovaný uvedl, že obce prostřednictvím obecně závazných vyhlášek vyjádřily jednoznačně svůj regulační úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her, přičemž dozor nad těmito vyhláškami spadá do působnosti Ministerstva vnitra. Správní orgán prvého stupně není oprávněn jakkoli přezkoumávat zákonnost těchto vyhlášek a je povinno v rámci právního stavu aplikovat platnou a účinnou vyhlášku, která v souladu se zákonem o obcích nebyla shledána nezákonnou. K námitce porušení notifikačního procesu podle Směrnice č. 98/34/ES pak žalovaný uvedl, že zákon č. 300/2011 Sb. byl řádně podroben notifikačnímu procesu dle příslušné směrnice, přičemž pravomoc obcí regulovat na svých územích loterie a jiné podobné hry zde byla dána ještě před nabytím účinnosti tohoto zákona. Uvedenou námitku tak žalovaný považuje za neúčelnou a doplňuje, že ministerstvu nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu dle směrnice. Žalovaný v závěru svého vyjádření uvedl, že s ohledem na shora uvedené soudu navrhuje, aby žalobu zamítl. Žalobce využil svého práva a podal k obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu repliku, v níž ke své námitce napadající postup ministerstva, které spojilo oznámení o zahájení správního řízení s jinými úkony řízení, doplnil, že argument ministerstva nemůže obstát s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozhodnutí ze dne 1. 7. 2010, č. j. 62Af 8/2010 – 267. Dále žalobce poukázal na účel § 36 odstavec 3 správního řádu a shrnul, že spojení výzev podle § 36 odst. 3 a odst. 1 téhož ustanovení s oznámením o zahájení řízení je závažnou procesní vadou, která vedla k porušení zákonem zaručených procesních práv žalobce, a rozhodnutí o zrušení vydaných povolení tak bylo vydáno v rozporu s právem žalobce na spravedlivý proces. V dalším žalobce dále setrval na svých již jednou uvedených námitkách a znovu zopakoval své argumenty vyjadřující jeho přesvědčení v nezákonnost a protiústavnost vydaných rozhodnutí. Žalobce mimo samotnou repliku ještě doplnil svá předchozí podání a návrhem označeným „Návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie“ soudu navrhl, aby Soudnímu dvoru Evropské unie předložil předběžné otázky v následném znění: pokračování 11 Af 45/2014 1. Je regulace loterií a jiných podobných her v České republice v souladu s právem EU, když stát prostřednictvím zákona bez stanovení jakýchkoliv omezení nebo podmínek umožňuje jednotlivým obcím, aby na svém území pouze na základě svého uvážení a bez nutnosti jakéhokoliv odůvodnění nebo stanovení přechodného období (či přiměřené náhrady) regulovaly prostřednictvím obecně závazných vyhlášek provozování loterií a jiných podobných her, přičemž tato regulace může být jakákoliv od úplného povolení po úplný zákaz?

2. Je výše popsaná regulace loterií a jiných podobných her v souladu s právem EU (zejm. čl. 56 SFEU), když vzhledem k popsané naprosté svobodě obcí při regulaci loterií a jiných podobných her na jejich území nijak nezaručuje: a. zamezení svévolné regulace loterií a jiných podobných her ze strany obcí; b. skutečné sledování cílů souvisejících s ochranou spotřebitelů před hráčskou závislostí, a to i vzhledem k tomu, že přijatá regulace nemusí být nijak odůvodněna; a c. sledování uvedených cílů systematickým a koherentním způsobem, tedy systematičnost a koherenci této regulace na území, na kterém jsou jinak shodné demografické, politické a geografické podmínky; d. soulad s požadavky plynoucí z obecných zásad práva EU, zejména ze zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i z práva na vlastnictví 3. Jsou ty obecně závazné vyhlášky obcí, které zakazují provozování loterií a jiných podobných her na celém území obce nebo na jeho části, případně znatelně omezují provozní dobu loterií a jiných podobných her, přičemž neobsahují žádné (nebo pouze vágní a nedostatečné) odůvodnění a nestanovují přechodné období (ani přiměřenou náhradu), v souladu s právem EU?

4. Jsou obecně závazné vyhlášky obcí, které regulují místa provozování loterií a jiných podobných her a které tedy fakticky zakazují na celém území nebo jeho části poskytování nebo využívání služeb v podobě loterií a jiných podobných her, technickým předpisem podléhajícím notifikaci Evropské komisi dle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES? Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 26. 11. 2015 zástupce žalobce odkázal na podanou žalobu a na obsah všech dalších doplňujících podání žalobce v této věci. Zdůraznil především rozpor napadených rozhodnutí s právem EU, neboť se podle jeho názoru nejedná o přiměřené omezení volného pohybu služeb provedenou regulací státem. Navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost předložit informace a dokumenty o tom, že novela zákona o loteriích sleduje cíle a účel zajištění sledování legitimních cílů a zda jde o regulaci systematickou. Namítl nesoulad vydaných napadených rozhodnutí se zásadami práva EU, zdůraznil porušení principu legitimního očekávání a skutečnost, že aplikovaná česká právní úprava postrádá přechodná ustanovení. Právě rozpor s právem EU žalovaný správní orgán v řízení nijak nezkoumal, přestože je to jeho povinností. Nezákonnost a neústavnost obecně závazných vyhlášek měst a obcí, které byly důvodem zahájení správního řízení, je zřejmý i ze stanoviska Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, neboť jejich postup je selektivní a tedy v rozporu se soutěžním právem. pokračování 11 Af 45/2014 Zástupkyně žalovaného správního orgánu navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na zcela jednoznačnou judikaturu městského soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu a ohledně námitek, týkajících se rozporu s právem EU a porušení notifikačního procesu odkázala na novější judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10As 62/2015 – 170, který se s obdobnou argumentací náležitě vypořádal. O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 11Af 45/2014 - 119, kterým žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud ve svém rozhodnutí vycházel zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10 a z nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Z odůvodnění výše uvedených nálezů dospěl městský soud k závěrům, že žalobní námitka, v níž žalobce namítal, že z dikce zákona je zcela zřejmé, že ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích dopadá pouze na případy, kdy nastanou nové okolnosti nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, které bránily udělení povolení, je zcela nedůvodná. Podle názoru soudu nelze u provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé interaktivních videoloterijních terminálů, stejně jako každý jiný subjekt práva, si totiž mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (včetně obecně závazných vyhlášek). S ohledem na to, že žalobci nesvědčilo legitimní očekávání, muselo právo na samosprávu v daných případech převážit nad jeho právem podnikat v oblasti loterií a jiných podobných her. K námitce tvrzeného rozporu regulace loterií s právem Evropské unie, dospěl soud k závěru, že předmětné oblasti hazardu nejsou regulovány unijním právem a dotčená ustanovení loterijního zákona nemají za cíl provádět ustanovení unijního práva. V důsledku této skutečnosti, tak nemohlo dojít k tvrzenému rozporu, jak tvrdí žalobce. Soud tedy i tuto námitku posoudil jako nedůvodnou. Městský soud v případě žalobcem namítaného nedodržení notifikačního procesu dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10As 62/2015 - 170 uvedl, že obecně závazná vyhláška obstojí i bez výslovného odkazu na ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích, neboť jak již bylo výše uvedeno, pravomoc obcí regulovat loterie a jiné podobné hry vyvěrá přímo z ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích, a není tak vázáno na konkrétní znění zákonného zmocnění v loterním zákoně. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je zřejmé, že neshledal důvody pro to, aby předložil věc Soudnímu dvoru Evropské unie s žádostí o zodpovězení předběžných otázek, které žalobce formuloval v podané žalobě, neboť měl za to, že se danou problematikou již dostatečně zabýval Ústavní soud a zároveň neshledal důvody pro to, aby se od těchto závěrů jakkoli odchýlil. Soud v závěru svého rozhodnutí k namítaným procesním vadám správního řízení uvedl, že zahájení řízení se současným poučením o možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí, bylo v daném případě v souladu se zákonem. V okamžiku zahájení správního řízení již existovaly všechny podklady pro vydání rozhodnutí. Rozsudek Městského soudu byl ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1As 297/2015 - 77, a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. V úvodu odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že na většinu žalobcových námitek již judikatura poskytuje odpověď. Rozhodnutí pokračování 11 Af 45/2014 městského soudu pak zhodnotil tak, že městský soud obecné judikaturní závěry vyložil a na věc aplikoval správně, nicméně co se týče konkrétních žalobních námitek, těmi se městský soud zabýval nedostatečně. Buďto je vůbec neposoudil, nebo je vypořádal nedostatečně, pouhým obecným odkazem na předešlá rozhodnutí. Jedná se zejména o námitku nepřípustné změny předmětu správního řízení (bod žalob nazvaný „Procesní vady řízení před MF potvrzené ministrem“), nemožnosti aplikace obecně závazných vyhlášek pro jejich diskriminační charakter (bod žalob nadepsaný „K rozporu povolení s OZV“) a nedodržení tzv. legisvakanční lhůty v případě obecně závazné vyhlášky města Litvínov (bod VIII. A „litvínovské“ žaloby). V důsledku toho pak posoudil kasační stížností napadené rozhodnutí jako částečně nepřezkoumatelné. Městský soud v Praze znovu posoudil důvodnost podané žaloby, přitom vycházel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, neboť je tímto právním názorem vázán (§ 110 odst. 4 s. ř. s). Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Oznámením ze dne 21. 5. 2013 zahájilo ministerstvo podle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích správní řízení z moci úřední o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Důvodem zahájení řízení byl nesoulad vydaného povolení s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Ostravy č. 11/2011. Rozhodnutím ze dne 2. 12. 2013 ministerstvo zrušilo rozhodnutí týkající se vydání povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle ustanovení § 50 odstavec 3 loterního zákona, přičemž z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ministerstvo přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou daného města, čímž bylo naplněno ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasný rozklad, o kterém rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 5. 8. 2014 tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Oznámením ze dne 23. 5. 2013 zahájilo ministerstvo podle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích správní řízení z moci úřední o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Důvodem zahájení řízení byl nesoulad vydaného povolení s obecně závaznou vyhláškou města Frýdlant nad Ostravicí č. 3/2011. Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2013 ministerstvo zrušilo rozhodnutí týkající se vydání povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle ustanovení § 50 odst. 3 loterního zákona, přičemž z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ministerstvo přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou daného města, čímž bylo naplněno ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasný rozklad, o kterém rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 5. 8. 2014 tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Oznámením ze dne 22. 5. 2013 zahájilo ministerstvo podle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích správní řízení z moci úřední o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Důvodem zahájení řízení byl nesoulad vydaného povolení s obecně závaznou vyhláškou města Litvínov č. 5/2011. Rozhodnutím ze dne 18. 3. 2014 ministerstvo zrušilo rozhodnutí týkající se vydání povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle ustanovení § 50 odst. 3 loterního zákona, přičemž z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že pokračování 11 Af 45/2014 ministerstvo přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou daného města, čímž bylo naplněno ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasný rozklad, o kterém rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 24. 10. 2014 tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Oznámením ze dne 18. 5. 2013 zahájilo ministerstvo podle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích správní řízení z moci úřední o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Důvodem zahájení řízení byl nesoulad vydaného povolení s obecně závaznou vyhláškou města Kopřivnice č. 2/2011. Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2014 ministerstvo zrušilo rozhodnutí týkající se vydání povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle ustanovení § 50 odst. 3 loterního zákona, přičemž z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ministerstvo přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou daného města, čímž bylo naplněno ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasný rozklad, o kterém rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 24. 10. 2014 tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Oznámením ze dne 11. 6. 2013 zahájilo ministerstvo podle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích správní řízení z moci úřední o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Důvodem zahájení řízení byl nesoulad vydaného povolení s obecně závaznou vyhláškou města Nový Bor č. 6/2011. Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2014 ministerstvo zrušilo rozhodnutí týkající se vydání povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle ustanovení § 50 odst. 3 loterního zákona, přičemž z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ministerstvo přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou daného města, čímž bylo naplněno ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasný rozklad, o kterém rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 24. 10. 2014 tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Oznámením ze dne 27. 5. 2013 zahájilo ministerstvo podle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích správní řízení z moci úřední o zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Důvodem zahájení řízení byl nesoulad vydaného povolení s obecně závaznou vyhláškou hlavního města Prahy č. 18/2011. Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2014 ministerstvo zrušilo rozhodnutí týkající se vydání povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle ustanovení § 50 odst. 3 loterního zákona, přičemž z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ministerstvo přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterií a jiných podobných her z důvodu jeho rozporu s obecně závaznou vyhláškou daného města, čímž bylo naplněno ustanovení § 43 odst. 1 loterního zákona. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce včasný rozklad, o kterém rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 4. 12. 2014 tak, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě podle ustanovení § 75 s. ř. s. a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadených rozhodnutí. Věc soud posoudil takto: pokračování 11 Af 45/2014 Při úvaze o důvodnosti stěžejní žalobní námitky, týkající se vlastní možnosti správního orgánu prvého stupně zrušit již udělená povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her, vycházel soud z následující právní úpravy: Podle ustanovení § 43 odstavec 1 zákona o loteriích orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné. Podle ustanovení § 50 odstavec 3 téhož zákona může ministerstvo povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, za předpokladu, že v povolení budou všechny podmínky provozování takové loterie a jiné podobné hry podrobně stanoveny. Použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté tohoto zákona. Ministerstvo v této souvislosti stanoví provozovateli, aby učinil opatření k zamezení hry osobám, které nedovršily věku 18 let, a k zajištění veřejného pořádku. Podle ustanovení § 50 odstavec 4 téhož zákona může obec stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce. Podle čl. II., bodu 1 a 4 zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném do 30. 4. 2013 platilo, že řízení o povolení loterie a jiné podobné hry zahájená přede dnem 1. 1. 2012 se dokončí podle zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném před tímto dnem. Povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydaná před 1. L. 2012 zanikají, s výjimkou loterií podle § 2 písm. c), ve lhůtě stanovené v povolení, pokud dále není stanoveno jinak. Ministerstvo financí změní do šesti měsíců od 1. 1. 2012 povolení vydaná podle zákona ve znění účinném před 1. 1. 2012 tak, aby odpovídala tomuto zákonu s tím, že doba jejich platnosti bude stanovena podle bodu 4. Podle bodu 4 pak platilo, že na povolení, která byla vydána podle § 2 písm. i), j) a podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném před 1. 1. 2012, se zmocnění obce vydávat obecně závaznou vyhlášku nevztahuje do 31. 12. 2014; totéž platí pro ustanovení § 50 odst. 5 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1. 1. 2012. Dobu platnosti těchto povolení omezí ministerstvo tak, aby jejich platnost skončila nejpozději dnem 31. 12. 2014, budou-li tyto loterie a jiné podobné hry provozovány v rozporu s obecně závaznou vyhláškou obce nebo v rozporu s ustanovením §50 odst. 5 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném od 1. 1. 2012. Jednotlivé námitky žalobce pak soud posoudil následovně: Námitku žalobce napadající postup žalovaného, když oznámení o zahájení řízení spojil s výzvou žalobci navrhovat důkazy a činit jiné návrhy podle § 36 odst. 1 správního řádu a výzvou vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu a současně také s výzvou dotčenému orgánu, k poskytnutí všech informací důležitých pro řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu, shledal soud nedůvodnou z následujících důvodů. pokračování 11 Af 45/2014 Žalobce ve svých podáních nesouhlasí s uvedeným postupem ministerstva, neboť je přesvědčen, že jím zvolený postup byl nelogický a zasáhl do žalobcova práva na spravedlivý proces. Naproti tomu žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na ustanovení § 46 odst. 3 správního řádu a uvedl, že procesní postup ministerstva byl zcela v souladu s právními předpisy, neboť v průběhu správního řízení již nebyl spis doplňován o žádné podklady či relevantní skutečnosti, tudíž nebyl důvod postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu. Před samotným posouzením důvodnosti žalobcovy námitky poukazuje soud na odlišné závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8Afs 21/2009 – 243, uvedl, že: „Účelem seznámení se s podklady pro rozhodnutí je právě možnost účastníka seznámit se obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován. Pokud je tento účel zajištěn a účastníku je řádně procesně sděleno, kdy tento okamžik v řízení nastává, jeví se druhotným, zda je případně stanoveno mezidobí od zaslání poučení a stanovení data, kdy se lze s podklady seznámit. Na odlišném právním posouzení pak stojí rozhodnutí ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5A 152/2002 - 41, v němž dospěl k závěru, že: „V situaci, kdy je zjišťování podkladů pro rozhodnutí zjevně potřebné a tedy předvídatelné, nepostačí, jestliže správní orgán účastníku řízení dal možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí toliko v oznámení o zahájení správního řízení, tj. teprve před samotným započetím zjišťování podkladů pro správní rozhodnutí.“ Z uvedených rozhodnutí tak vyplývá, že posouzení postupu správního orgánu je vždy věcí konkrétních skutkových okolností, přičemž podstatným je, v jakém stádiu dokazování se nachází správní řízení v okamžiku, ke kterému je jeho účastník poučován o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a nikoli to, kdy je datováno ono poučení, pokud z něj jednoznačně vyplývá, kdy má účastník řízení možnost do spisu nahlédnout. Samotná možnost spojení oznámení o zahájení řízení s jiným úkonem ve správním řízení je pak výslovně aprobována správním řádem v § 46 odstavec 3. Ze šesti spisových materiálů, jež byly soudu předloženy, je zřejmé, že podkladem pro vydání rozhodnutí žalovaného byly toliko obecně závazné vyhlášky dotčených měst a nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13. Z přiložených spisů není patrné, že by byl spisový materiál před vydáním rozhodnutí doplňován o nové skutečnosti či důkazy k jejichž seznámení by bylo nutno žalobci poskytnout dodatečnou lhůtu. Soud tedy souhlasí se závěry žalovaného, který v napadených rozhodnutích uvedl, že ministerstvo již v příslušných oznámeních o zahájení řízení uvedlo, že podklady pro rozhodnutí jsou tvořeny toliko obecně závaznou vyhláškou, která je platná dnem vyhlášení, respektive vyvěšením na úřední desce obce, a účinná patnáctým dnem vyhlášení, pokud není stanoveno jinak, a nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jenž je díky zveřejnění ve Sbírce zákonů navrhovateli znám. Soud tak neshledal důvodnou námitku žalobce, že uvedený postup žalovaného je závažnou procesní vadou, která vedla k porušení zákonem zaručených procesních práv žalobce. Ani následující námitku žalobce, jež napadala postup žalovaného z důvodu jeho rozporu s § 43 odst. 1 zákona o loteriích, neshledal soud důvodnou s následujícím odůvodněním: pokračování 11 Af 45/2014 Žalobce ve svých podáních namítal, že zrušení vydaných povolení postupem podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích, představuje porušení ústavních principů právní jistoty, ochrany dobré víry a legitimního očekávání a je nepřípustným retroaktivním zásahem do právní sféry žalobce. Dále toto ustanovení zákona o loteriích považuje za ustanovení obecné, které není možné na daný případ aplikovat, neboť na daný případ dopadá speciální přechodné ustanovení článku II bod 1 věta druhá zákona č. 300/2011 Sb. Žalobce taktéž v rámci této námitky uvedl, že nález Ústavního soudu, jímž byl zrušen čl. II bod 4 zákona č. 300/2011 Sb., ani vydání obecně závazné vyhlášky nelze považovat za okolnost, kterou předvídá § 43 odst. 1 zákona o loteriích. Žalobce též napadá postup žalovaného z důvodu porušení zásady proporcionality, neboť jím sledovaných cílů, lze dosáhnout i méně restriktivními způsoby. Naproti tomu žalovaný uvedl, že aplikace obecně závazné vyhlášky na dříve vydaná povolení je nejen postupem, který plně odpovídá loternímu zákonu, ale též závěrům Ústavního soudu vyslovených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, jež jsou plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Městský soud v Praze považuje opět za podstatné nejprve poukázat na stěžejní závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, ve kterém Ústavní soud uvedl, že … „Loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovatelných aktivit, samozřejmě v míře různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí… Záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat, se tak z tohoto pohledu jeví jako cíl legitimní… Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu § 10 písm. d) zákona o obcích, či zda se bude opírat o generální klauzuli § 10 písm. a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatné… Ústavní soud tak dospěl k závěru, že je to obec, která je zmocněna k regulaci míst, na nichž umístění tzv. inominátních loterií zakazuje, avšak rozhodování o jejich povolení je v pravomoci Ministerstva financí, které je povinno k obecní regulaci při svém rozhodování přihlížet… Jakmile Ministerstvo financí zjistí kolizi vydaných povolení s obsahem obecně závazných vyhlášek je povinno ze zákona zahájit řízení o přezkumu těchto povolení a postupovat v intencích § 43 odst. 1 loterijního zákona. Toto ustanovení předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterii či jinou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou i po vydání povolení. Pokud tak Ministerstvo financí nepostupuje, je to naopak ono, kdo zasahuje do ústavního práva na územní samosprávu.“ K důvodu zrušení čl. II bod 4 zákona č. 300/2011 Sb., pak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13 uvedl, že: „…Součástí práva na samosprávu ve smyslu ustanovení čl. 8, čl. 100 odst. 1 i čl. 104 odst. 3 a ve smyslu nyní již ustálené judikatury Ústavního soudu je také možnost obcí prostřednictvím vydávání obecně závazných vyhlášek regulovat provoz interaktivních videoloterijních terminálů na svém území… Ústavní rozměr práva na samosprávu pochopitelně nelze měnit obyčejným zákonem, jako zcela lichý tudíž musí být odmítnut argument, podle něhož byla možnost usměrňovat na svém území provoz interaktivních videoloterijních terminálů obcím svěřena až přijetím zákona č.300/2011 Sb., … Pokud tedy napadené ustanovení (myšlen bod 4 čl. II zákona č. 300/2011 Sb.,) možnost obcí regulovat provoz interaktivních videoloterijních terminálů byť jen dočasně, avšak po pokračování 11 Af 45/2014 dobu nikoliv nevýznamnou, vylučuje, jedná se o zásah do ústavně garantovaného práva na samosprávu.“ Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žalovaný postupoval v souladu s uvedenými závěry Ústavního soudu, když podle § 43 odst. 1 zákona o loteriích zrušil vydaná povolení, neboť je Ústavou zaručeným právem obcí regulovat provoz loterií a jiných podobných her na svém území. Žalovaný tyto své závěry v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnil, když s odkazem na relevantní nálezy Ústavního soudu uvedl, že: Ministerstvo financí aplikací ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích respektuje regulační záměr obce v oblasti loterií a jiných podobných her, který dalo jednoznačně najevo prostřednictvím předmětné vyhlášky… Zrušení bodu 4 čl. II zákona č. 300/2011 Sb., pak představuje okolnost dle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o loteriích, jež je nutno vykládat tak, že došlo ke zrušení ochranné lhůty a obecně závazná vyhláška byla aplikovatelná ihned.“ K námitce legitimního očekávání žalobce a porušení zásady proporcionality v případě následného zrušení povolení k provozu loterií a jiných podobných her, soud opět nejprve poukazuje na související nálezy Ústavního soudu, neboť obdobné námitky již byly předmětem jeho rozhodování. V nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, Ústavní soud dospěl k závěru, že: „Ani nálezy Ústavního soudu ani souběžně s nimi realizovaný novelizační počin zákonodárce již dříve existující ústavní právo obcí na samosprávu nevytvořily. Již z tohoto důvodu nelze u provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů – stejně jako každý jiný subjekt práva – si totiž mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (včetně obecně závazných vyhlášek). To ostatně plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu, v níž konstatoval, že zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Shodně s navrhovatelem pak Ústavní soud konstatuje, že za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů, že správní praxe ministerstva spojená s opomíjením práva obcí na samosprávu bude pokračovat.“ V případě žalobcovy námitky porušení principu proporcionality vycházel soud z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6As 285/2014 - 32, ve kterém Nejvyšší správní soud - s odkazem na závěrečné stanovisko „Návrh opatření k nápravě veřejného ochránce práv“ ze dne 4. 11. 2011, sp. zn. 2601/2010VOP/BK, dostupné na www.ochrance.cz, uvedl, že „žalobce si musel být vědom, že podniká v oboru, který je pro své negativní dopady na společnost, a zejména na její zranitelné skupiny, předmětem přísných zákonných restrikcí. Žalobci muselo být známo, že jakákoliv změna vnějších okolností, jakkoliv nezávislá na jeho vůli, může podle zákona vést ke změně či odebrání vydaného povolení. Tomu mohl a měl přizpůsobit své podnikatelské plány, neboť se jedná o riziko podnikání v tomto specifickém oboru.“ Nadto postup žalovaného, kdy v reakci na přijetí obecně závazné vyhlášky zruší vyhlášce odporující povolení, navíc přímo vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Nemůže proto jít o postup neproporcionálně zasahující do práv žalobce. pokračování 11 Af 45/2014 K těmto závěrům dospěl v napadených rozhodnutích také žalovaný, když s odkazem na nálezy Ústavního soudu konstatoval, že v případě provozovatelů videoloterijních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání, neboť si mohli a měli být vědomi rizika, že jejich sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, ale i podzákonných právních předpisů. Žalovaný nepochybil ani tehdy, když námitku porušení principu proporcionality posoudil jako nedůvodnou, neboť jak uvedl, v případě, že by ministerstvo nerušilo povolení k provozování loterií a jiných podobných her, jejichž provozování je v rozporu s obecně závaznými vyhláškami obcí, samo by se dopustilo nepřípustného zásahu do ústavního práva obcí na samosprávu. Námitku, v níž žalobce rozporuje dopad obecně závazné vyhlášky statutárního města Ostravy č. 11/2011 na provozování výherních hracích zařízení podle § 50 odstavec 3 soud neshledal důvodnou s následujícím odůvodněním: Žalobce předně namítal, že v obecně závazné vyhlášce statutárního města Ostravy č. 11/2011, byla dotčená herní zařízení povolena na základě ustanovení § 50 odstavec 3 zákona o loteriích, ještě přede dnem 1. 1. 2012, ale vzhledem k tomu, že obecně závazná vyhláška nabyla účinnosti až k datu 1. 1. 2012, a reguluje pouze provozování loterií podle § 2 písm. e), l) a n) zákona o loteriích, se tak na dotčená herní zařízení nevztahuje. K této žalobní námitce soud uvádí, že povolení k provozování loterií a jiných podobných her na území statutárního města Ostravy byla vydána za účinnosti zákona o loteriích, v jeho znění účinném do dne 31. 12. 2011, tedy v době, kdy ustanovení § 2 tohoto zákona ještě neobsahovalo písmena l) a n). Nicméně obecně závazná vyhláška č. 11/2011, jež nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2012, již reflektovala znění zákona o loteriích po provedené novelizaci a explicitně regulovala výherní hrací přístroje podle § 2 písm. e), l) a n). Jak uvádí v napadeném rozhodnutí žalovaný, statutární město Ostrava prostřednictvím napadené vyhlášky vyjádřilo jednoznačně svůj regulativní úmysl ve vztahu k jednotlivým druhům loterií a jiných podobných her. K tomu soud doplňuje, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011, uvedl, že nelze klást na obce jako na normotvůrce přísně formální pravidla, ale vždy je nutné jít po smyslu a účelu obecní regulace. Soud dává za pravdu žalobci, že by jistě bylo vhodné, kdyby normotvorná činnost města Ostravy byla důslednější a přezkoumávaná vyhláška obsahovala odkaz i na § 50 odst. 3 zákona o loteriích, jak to ostatně učinila i města Kopřivnice, Nový Bor, Litvínov, hlavní město Praha či Frýdlant nad Ostravicí. Nicméně, i přes tento formulační nedostatek je vyhláška po obsahové stránce zcela jednoznačná, rozsah zákazu provozu loterií a jiných podobných her na území města je zřejmý, a proto není důvod ji shledat nezákonnou a přistoupit k její neaplikovatelnosti. Žalobce dále ve svých podáních namítal nezákonnost a protiústavnost obecně závazných vyhlášek dotčených měst, zejména z důvodu nedodržení principu proporcionality a z důvodu jejich diskriminačního charakteru. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozhodnutí ze dne 20. 1. 2016 městskému soudu připomněl povinnost soudů posuzovat před aplikací každou obecně závaznou vyhlášku individuálně z hlediska kritérií stanovených ústavním pořádkem a zákony. Městský soud - v souladu s tímto závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu – vyzval jednotlivé žalobami dotčené obce, aby v řízení před soudem odůvodnily vydání obecně pokračování 11 Af 45/2014 závazných vyhlášek. Následně městský soud přistoupil k provedení testu ústavnosti všech šesti napadených obecně závazných vyhlášek, tzv. „testu čtyř kroků“. Z nálezu Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 vyplývá, že podle své ustálené judikatury volí Ústavní soud k posouzení souladu napadených ustanovení obecně závazných vyhlášek s ústavním pořádkem nebo zákonem tzv. „test čtyř kroků“. Ústavní soud v rámci tohoto testu postupně zkoumá, zda měla obec pravomoc vydat napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky (1. krok testu), zda se obec při vydávání napadených ustanovení obecně závazných vyhlášek nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, tedy zda nejednala ultra vires (2. krok testu), zda obec při jejich vydání nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu) a konečně zda obec přijetím napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně (4. krok testu). Městský soud v rámci posouzení souladu napadených obecně závazných vyhlášek s ústavním pořádkem rozdělil posuzované vyhlášky do dvou skupin, kdy v první skupině jsou vyhláška města Frýdlant nad Ostravicí č. 3/2011, vyhláška města Nový Bor č. 6/2011 a vyhláška města Litvínov č. 5/2011, a to z důvodu jejich zcela shodné regulace loterií v podobě zákazu na celém jejich území. Do druhé skupiny pak soud zařadil vyhlášky města Ostravy č. 11/2011, města Kopřivnice č. 2/2011 a vyhlášku hl. m. Prahy č. 10/2013, a to z důvodu jejich explicitní územní či časové regulace. Při posuzování souladu vyhlášek s ústavním pořádkem soud vycházel z nálezů Ústavního soudu, zejména sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011, Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 a Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011. Obecně závazné vyhlášky měst Frýdlant nad Ostravicí, Nový Bor a Litvínov Posouzení z hlediska 1. kroku testu Městský soud po posouzení prvního kroku testu konstatoval, že výše uvedená města vydala napadené obecně závazné vyhlášky na základě pravomoci jim svěřené podle článku 104 odstavec 3 Ústavy. Městský soud v rámci posouzení tohoto kroku připomíná, že z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že uvedené ustanovení zmocňuje obce k originální normotvorbě, a tedy k jejich vydání není zapotřebí výslovného zákonného zmocnění (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/99 ze dne 17. 8. 1999, či Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. 12. 2007) Posouzení z hlediska 2. a 3. kroku testu Jak již uvedl soud výše, základem normotvorné pravomoci obcí v oblasti samostatné působnosti je přímo článek 104 odstavec 3 Ústavy. Jeho zákonné rozvedení je obsaženo v ustanovení § 10 zákona o obcích, které vymezuje věcné oblasti, v nichž je obec oprávněna bez dalšího zákonného zmocnění tvořit právo. Ústavní soud ve světle zákonné úpravy konstatoval, že do sféry samostatné působnosti obce regulovatelné obecně závaznými vyhláškami, ve smyslu ústavním pořádkem garantované územní samosprávy, spadají záležitosti, které jsou převážně místního nebo regionálního charakteru a jejichž úprava je v zájmu obce a jejích občanů. Dále Ústavní soud poznamenal, že jde o oblasti „územní samosprávě bytostně vlastní“. Nemohl tím myslet nic jiného, než že tyto oblasti z povahy věci spadají do sféry územní samosprávy a územní samosprávné celky nemohou být zcela zbaveny možnosti uplatňovat svou politickou vůli podílet se na veřejnoprávní regulaci jevů v těchto oblastech se vyskytujících. Jelikož se loterie a jiné podobné hry nacházejí převážně na okraji pokračování 11 Af 45/2014 společensky akceptovatelných aktivit, jeví se záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat, jako legitimní cíl. Městský soud v Praze v rámci posuzování vyhlášek měst vycházel z dikce ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích, podle kterého „obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou, že sázkové hry podle § 2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. j) a § 50 odst. 3 mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.“ Z výše uvedeného tedy vyplývá, že města Frýdlant nad Ostravicí, Nový Bor a Litvínov nejednaly ultra vires ani nezneužily zákonem jim svěřenou působnost, když zakázaly provoz loterií a jiných podobných her na celém svém území. Posouzení z hlediska 4. kroku testu Při posouzení tohoto kritéria vycházel soud ze závěru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. 9. 2006, podle něhož: „Aplikace principu nerozumnosti ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní“. Městský soud dospěl k závěru, že v případě města Frýdlantu nad Ostravicí, Nového Boru a města Litvínova se nejedná o zjevnou nerozumnost, když přistoupily k absolutnímu zákazu loterií a jiných podobných her na jejich území, ale o realizaci jejich ústavního práva na samosprávu. Z výše uvedeného je zřejmé, že uvedené vyhlášky jsou v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, a proto soud posoudil v této části námitku žalobce jako nedůvodnou. Obecně závazné vyhlášky Statutárního města Ostravy, města Kopřivnice a Hlavního města Prahy V případě obecně závazných vyhlášek statutárního města Ostravy, města Kopřivnice a hl. m. Prahy, je situace poněkud odlišná, a to z toho důvodu, že uvedená města přistoupila k explicitní územní a časové regulaci hazardu na svém území. Po posouzení souladu těchto vyhlášek s ústavním pořádkem a zákonem pomocí testu čtyř kroků dospěl soud k následujícím závěrům. Posouzení z hlediska 1. kroku testu I v případě této druhé skupiny vyhlášek dospěl soud k závěru, že města vydala vyhlášky na základě své pravomoci zakotvené v článku 104 odstavec 3 Ústavy v rámci originální normotvorby, k níž je dané ustanovení zmocňuje. Posouzení z hlediska 2. a 3. Kroku pokračování 11 Af 45/2014 V případě posouzení, zda města nejednala ultra vires a nezneužila zákonem jim svěřenou působnost, soud v případě obecných závěrů odkazuje na předchozí posouzení ústavnosti obecně závazných vyhlášek města Frýdlant nad Ostravicí, Nový Bor a Litvínov. a) Statutární město Ostrava v článku 1 napadené vyhlášky uvedlo, že provozování výherních hracích přístrojů definovaných v § 2 písm. e), l) a n) zákona o loteriích je zakázáno provozovat na veřejně přístupných místech, kterými se rozumí herny, pohostinská zařízení a další místa, která splňují podmínky provozního režimu podle §17 odst. 10 zákona o loteriích, v těchto lokalitách: - na území celého městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, - na území celého městského obvodu Polanka nad Odrou, - v městském obvodu Poruba na ulici Hlavní třída, Alšově náměstí a Nezvalově náměstí, - v městském obvodu Vítkovice na Mírovém náměstí, náměstí Jiřího z Poděbrad, na ulici Halasova a ulici Jeremenkova, - v městském obvodu Svinov na ulici Peterkova č.p. 79 a 132 (nádraží Svinov). V článku 2 pak regulaci konkretizovalo z hlediska časového, a to tak, že na území městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky a městského obvodu Vítkovice mohou být výherní hrací přístroje, interaktivní videoloterní terminály a lokální loterní systémy provozovány pouze v době od 10:00 hodin do 22:00 hodin. b) Město Kopřivnice z hlediska určení míst k provozu loterií a jiných podobných her v článku 2 předmětné vyhlášky stanovilo, že sázkové hry lze provozovat na území města pouze v kasinech, hernách a restauračních zařízeních splňujících k tomuto provozování zákonné podmínky, vyznačených v příloze 1 této vyhlášky. V článku 2 pak doplnilo, že sázkové hry lze na místech uvedených v článku 2 provozovat pouze v čase od 17:00 do 01:00 hodin. (pozn. příloha č. 1 obsahuje plán města Kopřivnice a v ní konkrétně vyznačené provozovny) c) V případě vyhlášky hl. m. Prahy se v § 1 uvádí, že loterie a jiné podobné hry, jak jsou definovány v § 2 e), g), i), j), l), m) a n), a dále v § 50 odst. 3 zákona o loteriích, mohou být provozovány pouze na místech uvedených v příloze k této vyhlášce. V § 2 pak stanovuje, že provozování loterií na místech uvedených v příloze k této vyhlášce je možné pouze v čase, který je u konkrétního místa uveden. Na tomto místě soud považuje za vhodné nejprve stručně uvést závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud, a poté přistoupit ke konkrétnímu posouzení jednotlivých vyhlášek. Již v případě nálezu Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011, v němž byl Ústavní soud postaven před otázku posouzení ústavnosti obecně závazné vyhlášky města Kladna, kdy regulace, obsahující rozsáhlý seznam konkrétních nemovitostí, v nichž byla herních zařízení povolena bez časového omezení, či pouze dočasně, a výkladem a contrario všech ostatních nemovitostí, kde bylo jejich provozování zakázáno, neshledal Ústavní soud nezákonnou či protiústavní, neboť uvedl, že výjimkou, při jejímž splnění lze akceptovat právní předpis upravující jedinečné (konkrétní) případy, je situace, kdy taková regulace nepředstavuje porušení principu rovnosti. Regulace jedinečných případů a jejich vydělení z rámce obecnosti pokračování 11 Af 45/2014 proto musí být dle jeho názoru jednoznačně objektivně ospravedlněná a nesmí být výrazem libovůle. V nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, pak Ústavní soud posuzoval, zda není jednáním ultra vires či zneužitím působnosti, když videoloterijní terminály, respektive výherní zařízení, povolovaná podle § 50 odst. 3 loterijního zákona, budou provozována toliko v jediné budově ve městě. Ústavní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení nevylučuje, aby provozování hazardu obec omezila pouze na jedno místo v obci, byť by to bylo právě a jenom kasino. Ústavní soud současně uznal, že obec takovouto vyhláškou reguluje práva a povinnosti v podstatě přesně individualizovaného subjektu, což není typické pro normativní akty, ale až akty aplikace práva. K tomuto Ústavní soud doplnil: „Vztahovat bez dalšího požadavek obecnosti ve stejné míře na OZV, které regulují aktivity a důsledky lidské činnosti v obcích podle místních specifik, by bylo nepřípadné. Ve vztahu k OZV, zejména označují-li na základě výslovné zákonné autorizace konkrétní místa (ať už označením čtvrti, ulic a jejich částí či návsi nebo konce v malé vesnici), je nutno požadavek obecnosti regulace interpretovat tak, že se vymezení míst musí opírat o racionální důvody, neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá. Nevyplývá-li důvod vymezení konkrétních míst z okolností nebo povahy věci, tíží nakonec obec, jež OZV vydala, povinnost v řízení před soudem takové racionální a neutrální důvody předestřít a obhájit… Dalším relevantním důvodem požadavku obecnosti je pak dle judikatury Ústavního soudu i to, aby se individualizované subjekty mohly domoci přímé soudní ochrany. Normativní právní úprava individualizované věci je totiž naopak zbavuje soudní ochrany, které by se těmto subjektům dostalo v případě individualizace cestou aplikace práva ve formě vydání individuálních právních aktů“ V případě nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn Pl. ÚS 29/10, jehož předmětem bylo posouzení ústavnosti obecně závazné vyhlášky obce Chrastavy, dospěl Ústavní soud k závěru, že je to obec, která je zmocněna k regulaci míst, na nichž umístění tzv. innominátních loterií zakazuje, avšak rozhodování o jejich povolení je v pravomoci ministerstva, které je povinno k obecní regulaci při svém rozhodování přihlížet. Tento model tak případné provozovatele přístrojů nezbavuje soudního přezkumu, neboť mají možnost soudní cestou brojit proti rozhodnutí ministerstva. Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost v této věci obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat. Na základě výše uvedených závěrů Ústavního soudu, posoudil soud napadené vyhlášky z hlediska 2. a 3. kroku testu následovně: a) v případě obecně závazné vyhlášky statutárního města Ostravy, dospěl soud k závěru, že ačkoliv město Ostrava reguluje provoz loterií tak, že zakazuje jejich provoz na celém území určitých městských obvodů, dále jen na konkrétních ulicích a náměstích a následně na konkrétní adrese, jak bylo žalobcem zdůrazněno, přičemž se jedná o budovy nádraží Svinov, a dále přistoupil k regulaci loterií z hlediska určení času jen ve třech městských obvodech, přesto nedospěl soud k závěru, že statutárním městem zvolená regulace loterií a jiných podobných her je diskriminační. Soud nemá za to, že by město svou vyhláškou zvýhodňovalo určité provozovatele hazardu oproti jiným. V daných lokalitách zasáhla regulace všechny provozovatele stejnou měrou. Za diskriminační by soud s odkazem na závěry Ústavního soudu mohl považovat například regulaci, která by v konkrétní lokalitě pokračování 11 Af 45/2014 (např. městském obvodu, ulici či náměstí) bez dostatečného racionálního odůvodnění zvýhodňovala některé provozovatele hazardu oproti jiným. To se v daném případě nestalo. Město Ostrava, jako jediné explicitně vyloučené nemovitosti ve své vyhlášce uvedlo budovy nádraží Svinov, což je zcela racionálně odůvodnitelné skutečností, že má zájem na tom, aby budovy nádraží, jež jsou veřejnosti přístupné čtyřiadvacet hodin, byly zejména v nočních hodinách bezpečné pro osoby v nich se zdržující, či nacházející se v jejich okolí. Město Ostrava tak preventivně předchází nebezpečí drobné kriminality, jež sebou okolí provozoven hazardu mnohdy přináší. Dále soud nepovažuje za diskriminační ani výslovně uvedené městské obvody, ve kterých jsou loterie a jiné podobné hry povoleny, avšak s časovým omezením, neboť i tato regulace je součástí ústavou zaručeného práva obcí na samosprávu. Město Ostrava v těchto lokalitách umožnilo provoz loterií a jiných podobných her v době od 10:00 do 22:00, tedy v době, kdy se na ulicích města pohybuje větší množství lidí, než v nočních, eventuelně brzkých ranních hodinách, což mimo jiné zvyšuje sociální kontrolu a může působit preventivně zejména u mladistvých. K výše uvedenému soud doplňuje, jelikož město Ostrava nepřistoupilo k absolutnímu zákazu hazardu na svém území, mohou provozovatelé, kteří nesouhlasí s těmito omezeními, přemístit své provozovny do jiných lokalit, kde je provoz loterií a jiných podobných her stále povolen, či kde nedošlo k jejich časovému omezení. Soud proto uzavřel, že se statutární město Ostrava pohybovalo v zákonem vymezené věcné působnosti a při vydání napadené obecně závazné vyhlášky nezneužila svou působnost. b) v případě obecně závazné vyhlášky města Kopřivnice dospěl soud k závěru, že ani jím zvolená regulace loterií a jiných podobných her není diskriminační. Město Kopřivnice, oproti statutárnímu městu Ostrava zvolilo regulaci rozdílnou, a to tak, že loterie a jiné podobné hry je možné provozovat pouze v kasinech, hernách a restauračních zařízeních, splňujících k tomuto provozování zákonné podmínky, avšak pouze v čase od 17:00 do 01:00 hodin. Daná zařízení jsou pak zaznačena v plánu města, jako konkrétní provozovny, v nichž je možné hazard provozovat. V případě takto zvolené regulace soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, v němž Ústavní soud uvedl, že ačkoliv město Františkovy Lázně ve své obecně závazné vyhlášce povolilo provozovat loterie a jiné podobné hry jen v jedné provozovně ve městě, a to právě v kasinu, má za to, že taková individualizace není výrazem libovůle ani nepřípustné diskriminace, ale naopak ji považuje za racionálně odůvodněnou tím, že pokud je již ve městě povolen provoz kasina, je logické, pokud se provozování hazardních her soustředí pouze a výlučně tam. Z uvedeného je tak zřejmé, že ani uvedenou regulaci města Kopřivnice, nelze považovat za diskriminační, když provoz loterií a jiných podobných her soustředila výlučně do kasin, heren a restauračních zařízení, jež k tomuto provozu splňují zákonné podmínky. Nelze nic namítat ani městem zvolenému časovému omezení, jež je racionálně zdůvodnitelné, ačkoliv je rozdílné oproti tomu, ke kterému přistoupilo statutární město Ostrava. Regulace hazardu z hlediska určení času je právem obce vyplývající z ustanovení § pokračování 11 Af 45/2014 50 odstavec 4 zákona o loteriích, a nijak nezvýhodňuje určité provozovatele oproti provozovatelům jiným, ale na všechny dopadá jednotná regulace. V souladu s výše uvedeným soud shledal, že se město Kopřivnice pohybovalo zákonem jí vymezené věcné působnosti a při vydání napadené vyhlášky nezneužila svou působnost. c) v případě obecně závazné vyhlášky hl. m Prahy, soud poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, č. j. 11A 238/2011 - 28, jehož předmětem bylo posouzení ústavnosti a zákonnosti obecně závazné vyhlášky hl. m. Prahy č. 19/2007, jejímž obsahem bylo obdobné stanovení místa a času, na kterých bylo možné provozovat výherní hrací přístroje. Vyhláška č. 19/2007 taktéž ve své příloze obsahovala výčet konkrétních nemovitostí v jednotlivých městských částech a určení konkrétních časů, ve kterých lze loterie a jiné podobné hry provozovat, ačkoliv stanovení časů, bylo v případě některých provozoven v jednotlivých městských částech rozdílné. Městský soud v uvedeném rozhodnutí provedl test čtyř kroků napadené vyhlášky a s poukazem na závěry Ústavního soudu dospěl k závěru, že: „Obec byla oprávněna v rámci zmocnění daného jí zákonem předmětnou vyhlášku vydat, svůj závěr řádně odůvodnila a soud neshledal, že by její postup byl nerozumný, ani že se mu její rozhodnutí nejeví jako zjevně absurdní. Naopak snaha obce o omezení lokalit, ve kterých se zvyšuje koncentrace problémových osob a dochází ke zvýšenému výskytu trestné činnosti, je snahou rozumnou a z pohledu života lidí, kteří hrací automaty nevyužívají, snahou žádoucí.“ V souladu se závěry uvedeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že hl. m. Praha využila své zákonem dané možnosti a stanovila vyhláškou místa a čas, na kterých lze výherní hrací přístroje provozovat a učinila tak v mezích zákonem daného zmocnění. Soud se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že toto omezení je arbitrární a nemá žádné věcné opodstatnění. Napadená vyhláška č. 10/2013 přestože vymezuje konkrétní nemovitosti a konkrétní časy, v nichž lze loterie a jiné podobné hry provozovat, reguluje poměry neurčitého počtu adresátů, neboť na místech uvedených ve vyhlášce může provozovat výherní hrací přístroje neomezený počet provozovatelů. Dopadá tedy na všechny provozovatele, kteří by chtěli na území hlavního města Prahy tyto přístroje provozovat, a nelze dospět k závěru, že dochází k neodůvodněné nerovnosti právnických osob. Z vyhlášky je patrné, že byla přijata ve snaze omezit zásadní negativní jevy, jež jsou spojeny s provozem hazardu, jako je např. závislost na hře (gamblerství) a s tím spojené problémy osob, které závislosti podlehly, a které mají hluboký dopad do osobního i pracovního života. V souladu s výše uvedeným soud shledal, že se hl. m. Praha pohybovala v zákonem vymezené věcné působnosti a při vydání napadené vyhlášky nezneužila svou působnost. Napadená vyhláška není diskriminační, neboť neodůvodněně nezvýhodňuje určité provozovatele loterií a jiných podobných her oproti provozovatelům jiným. Posouzení z hlediska 4. kroku testu Městský soud posoudil napadené vyhlášky z hlediska kritéria rozumnosti, přičemž i zde byl veden výše uvedeným právním závěrem již uvedených nálezů sp.zn. Pl. ÚS 29/10 či Pl. ÚS 56/10. Při použití stejných měřítek dospěl k závěru, že i ve světle těchto kritérií napadená vyhláška obstojí. pokračování 11 Af 45/2014 Na základě posouzení napadených obecně závazných vyhlášek a provedených testů ústavnosti dospěl soud k závěru, že námitky žalobce, jimiž napadal jejich nezákonnost, rozpor s ústavním pořádkem a jejich diskriminační charakter, jsou nedůvodné. Pro účely vypořádání předmětného žalobního bodu Městský soud v Praze shrnuje, že v případě všech šesti posuzovaných obecně závazných vyhlášek jednotlivé obce dostatečně konkrétně, určitě a srozumitelně před soudem objasnily důvody, které je vedly k jejich vydání. Tyto důvody lze vyjádřit ve stručnosti tak, že cílem přijetí jednotlivých vyhlášek bylo omezení negativních vlivů hazardních her na život a zdraví občanů a návštěvníků jednotlivých měst. Obce vycházely z obecně známého negativního až patologického dopadu na občany, zejména do jejich sociální oblasti (vynakládání finančních prostředků včetně vyplácených sociálních dávek na hazardní hru, ruinování rodinných rozpočtů, ztrátu zaměstnání a bydlení, vedoucí k bezdomovectví a sociálnímu strádání celých rodin, vzniku závislosti na hazardních hrách v podobě nemoci patologického hráčství, negativní vlivy a ohrožení výchovy nezletilých dětí), jakož i z obecně známých a společností pojmenovaných bezpečnostních rizik (nárůst kriminality za účelem získání finančních prostředků, páchání přestupků proti veřejnému pořádku a podobně). Cílem jednotlivých vydaných obecně závazných vyhlášek tak bylo zajištění řádného fungování a činnosti klíčových institucí z oblasti školství, zdravotnictví, sociální péče. Městský soud proto dospěl k závěru, že obce předestřely v posuzované věci dostatečně racionální a neutrální důvody, které je vedly k vydání obecně závazných vyhlášek, tyto důvody obhájily a soud neshledal žádné důvody pro to, aby kteroukoliv z posuzovaných obecně závazných vyhlášek neaplikoval z důvodu její diskriminační povahy či z důvodu podezření z libovůle jednání obce. Následně žalobce ve svých podáních namítal rozpor obecně závazných vyhlášek se soutěžním právem, přičemž svůj názor podložil stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) ze dne 1. 9. 2014. Žalobce předně namítá, že pravidla regulace zavedená vyhláškami nebyla předem známa a nejsou přezkoumatelná, jelikož chybí jejich objektivní zdůvodnění. K námitce rozporu vydaných vyhlášek se soutěžním právem soud uvádí, že žalobce danou námitku uplatnil až v řízení před soudem a žalobami napadená rozhodnutí tak neobsahují argumentaci žalovaného, kterou by soud mohl přezkoumat. Přesto však po pečlivém uvážení a prostudování předloženého stanoviska ÚOHS hodnotí soud tuto námitku jako nedůvodnou, a to z následujících důvodů: Stanovisko ÚOHS s odkazem na ustanovení § 50 odst. 4 zákona o loteriích uvádí, že obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit, že určité druhy loterií vymezených v tomto ustanovení mohou být provozovány pouze na místech a v čase určených vyhláškou, případně stanovit, na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování loterií zakázáno, anebo úplně zakázat provozování uvedených loterií na celém území obce. ÚOHS dále zdůrazňuje, že obce nesmí uplatňováním této regulatorní pravomoci nikoho zvýhodňovat ve smyslu ustanovení § 19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Soud je toho názoru, že dotčená města, jejichž obecně závazné vyhlášky soud posuzuje, jsou na základě výše provedeného testu čtyř kroků v souladu se zákonem (jak loterijním, tak zákonem o ochraně hospodářské soutěže) a ústavním pořádkem a bez pokračování 11 Af 45/2014 racionálního odůvodnění neznevýhodňují některé provozovatele před jinými. V souladu s tímto závěrem proto posoudil soud uvedenou námitku jako nedůvodnou. V následující námitce napadá žalobce použitelnost a vynutitelnost zákona č. 300/2011 Sb., neboť nebyl podle názoru žalobce při jeho přijetí dodržen povinný notifikační proces stanovený směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 98/34/ES. K uvedené námitce soud obdobně jako v případě námitky rozporu obecně závazné vyhlášky se soutěžním právem uvádí, že námitka nedodržení notifikačního procesu nebyla předmětem přezkumu napadeného rozhodnutí, přesto však ji soud posoudil následovně: Znění § 50 odst. 4 zákona o loteriích bylo dotčeno pozměňovacím zákonem č.300/2011 Sb., přičemž podle směrnice č. 98/34/ES platí, že „Komise a normalizační orgány uvedené v přílohách I a II musí být informovány o nových předmětech, u nichž národní orgány uvedené v příloze II rozhodly jejich začleněním do svého normalizačního programu o vypracování normy nebo o její změně, nejde-li o identické nebo ekvivalentní převzetí mezinárodní nebo evropské normy.“ Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákon č. 300/2011 Sb., podléhá povinnosti notifikace, nicméně v daném případě je nutno v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu, vyjádřenými v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10As 62/2015 – 170, doplnit, že předmětné obecně závazné vyhlášky šesti dotčených měst obstojí i bez výslovného odkazu na § 50 odst. 4 zákona o loteriích, neboť pravomoc obcí regulovat hazard na svých územích vyvěrá přímo z § 10 písm. a) zákona o obcích a není tak vázáno na konkrétní zmocnění v loterním zákoně. K tomu soud dále poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, jež byly uvedeny již výše. Přijme-li soud závěr, že obce přijaly vyhlášky na základě generálního zmocnění vyjádřeného v § 10 písm. a) zákona o obcích, jeví se již nadbytečným uvažovat o povinnosti jejich notifikace podle směrnice č. 98/34/ES. Pokud však obce přijaly vyhlášky na základě § 50 odst. 4 zákona o loteriích ve spojení s § 10 písm. d) zákona o obcích, pak je třeba pečlivě uvážit povinnost jejich notifikace. Z úvodních ustanovení směrnice č. 98/34/ES vyplývá, že Evropský parlament a Rada přijaly tuto směrnici mimo jiné v zájmu hladkého fungování vnitřního trhu a zajištění co možná největší transparentnosti národních iniciativ při zavádění norem nebo technických předpisů, přičemž čl. 1 bod 9 definuje, co se rozumí „technickým předpisem“. Jsou jím: „technické specifikace a jiné požadavky včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz prodej nebo používání určitého výrobku s výjimkou předpisů uvedených v čl. 10“ Z uvedeného tedy Městský soud v Praze dovodil, že obecně závazná vyhláška jako taková nenaplňuje definici technického předpisu, když není de iure ani de facto závazná v celém členském státě, ani na jeho větší části, a z uvedeného cíle je zřejmé, že její územní působnost je natolik omezená, že není ani schopna naplnit cíle této směrnice, a není proto nutno o její existenci informovat ani Komisi ani ostatní normalizační orgány uvedené v přílohách I a II této směrnice. pokračování 11 Af 45/2014 Soud tak na základě těchto argumentů posoudil námitku žalobce napadající nedodržení notifikačního procesu zákona č. 300/2011 Sb., a v návaznosti na to i obecně závazných vyhlášek jako nedůvodnou. Následující skupina námitek žalobce napadala obecně závazné vyhlášky z důvodu jejich rozporu s právem Evropské Unie a judikaturou Evropského soudního dvora. Žalobce je přesvědčen o existenci unijního prvku, když část klientely provozoven loterií jsou občané z jiných členských států Evropské Unie, přičemž žalobce jako provozovatel těchto zařízení, jim poskytoval služby v souladu s článkem 56 Smlouvy o fungování Evropské unie. Současně žalobce soudu navrhl, aby v případě, že nebude schopen z důvodu značného přesahu problematiky loterií a jiných podobných her do práva Evropské unie posoudit závažnost tohoto rozporu, obrátil se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnými otázkami, týkající se souladu práva Evropské unie s regulací loterií a jiných podobných her na území České republiky. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, jen to, že ani prvoinstančnímu orgánu ani ministru financí nepřísluší autoritativně posuzovat soulad jakéhokoliv právního předpisu s právem Evropské unie. Ministerstvo se v rámci správního řízení řídí platnými a účinnými právními předpisy, včetně naplnění základních zásad činnosti správních orgánů. Při posouzení těchto námitek soud vycházel ze dvou typově shodných případů, jež byly předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu pod č. j. 6As 285/2014 - 32 ze dne 24. 2. 2015, a č. j. 10As 62/2015 - 170 ze dne 22. 7. 2015. V nich Nejvyšší správní soud dospěl k těmto závěrům: „Předmětné oblasti hazardu nejsou regulovány unijním právem a dotčená ustanovení loterního zákona nemají za cíl provádět ustanovení unijního práva.“ Podle názoru Soudního dvora vyjádřeného v rozsudku ze dne 10. 7. 2014 ve věci C-198/13, Julian Hernández a další, bod 34, platí že: „pojem „uplatňování práva Unie“ použitý v čl. 51 Listiny EU předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem práva Unie a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou.“ V nyní projednávaném případě je třeba uvést, že vnitrostátní rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž základě by bylo možné se domnívat, že v případu je uplatňováno právo Unie. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu, jejímž cílem je usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb, výslovně vylučuje ze své věcné působnosti hazardní hry, které vyžadují peněžité vklady, včetně loterií, hazardních her v kasinech a sázkových her. K návrhu na položení předběžných otázek Soudnímu dvoru, pak soud odkazuje na závěr Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10As 62/2015 - 170, ve kterém uvedl: „Od aplikovatelnosti práva EU je nutno odlišovat přípustnost předběžné otázky v takovéto věci. Je totiž již součástí ustálené judikatury Soudního dvora, že pouze vnitrostátnímu soudu náleží, aby rozhodoval o nezbytnosti rozhodnutí o předběžné otázce pro pokračování 11 Af 45/2014 vydání svého rozsudku. Soudní dvůr takové rozhodnutí vydá, ledaže by mu bylo zřejmé, že položená otázka nemá žádný vztah ke sporu v původním řízení.“ Na základě výše uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího správního soudu, dospěl soud k závěru, že námitky žalobce týkající se rozporu vnitrostátní regulace loterií a jiných podobných her s právem Evropské unie jsou nedůvodné, neboť dotčené oblasti hazardu nejsou regulovány unijním právem a dotčená ustanovení loterního zákona nemají za cíl provádět ustanovení unijního práva. V posuzovaném případě nejsou splněny ani další podmínky, pro které by soud považoval za nutné položit Soudnímu dvoru předběžné otázky formulované žalobcem. Žalobce dále žalovanému vytýkal, že se nevypořádal s některými jeho argumenty a neprovedl důkazy, jež navrhoval, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Žalovaný neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů odůvodnil tím, že navržené důkazy ve vztahu ke konkrétním správním řízením považoval za irelevantní, neboť neměly vliv na výsledek správního řízení. Z přiložených spisových materiálů je zřejmé, že žalobce ve svých podáních navrhoval provést například výslech starosty či primátora a zapisovatele zastupitelstva za účelem ověření si řádného průběhu legislativního procesu při přijímání obecně závazných vyhlášek, dále navrhoval doplnit dokazování o individuální správní akty, kupříkladu konkrétními povoleními k provozu výherních hracích přístrojů na konkrétních adresách dotčených měst, či stavebním úřadem vydanými kolaudačními souhlasy konkrétních provozoven. Dále navrhoval ustanovit znalce za účelem vypracování posudku, kterým by byla prokázána výše újmy, která by zrušením povolení vznikla účastníku a dalším dotčeným subjektům, či zjistit stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí ohledně stavu nezaměstnanosti v regionu s posouzením, jaký dopad bude mít rušení dalších pracovních míst v tomto regionu. Městský soud v Praze po prostudování správních spisů a přiložených návrhů na provedení důkazů dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když žalobcem navržené důkazy neprovedl, neboť by bylo v rozporu se zásadou omezené materiální pravdy a procesní ekonomie správního řízení, pokud by se žalobcem navržené důkazy rozhodl provést. Shodně hovoří i komentářová literatura k § 3 správního řádu, když uvádí: „Obsahem komentovaného ustanovení je tzv. racionalizovaná zásada materiální pravdy. Stav věci proto nemusí být zjištěn přesně a úplně, což je v praxi stejně často nemožné, nýbrž postačí (tj. ona racionalizace), že je zjištěn takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Neměly by být prováděny důkazy, které jsou zjevně nadbytečné a které nejsou bezpodmínečně nutné. Určitá míra pochybností správnímu orgánu zůstává takřka vždy, neboť jsou to jedině účastníci, kteří znají přesně a úplně skutkový stav věci.“ (Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D.: Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 51 s.) Soud souhlasí se žalovaným, který v napadeném rozhodnutí poukázal na ustanovení § 52 správního řádu, který explicitně stanovuje, že: „správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.“ Podle názoru soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč provedení důkazů není třeba ke zjištění skutkového stavu, že se navíc jedná o důkazy irelevantní a s předmětem správního řízení přímo nesouvisející. pokračování 11 Af 45/2014 Na základě výše uvedené argumentace hodnotí soud uvedenou námitku žalobce jako nedůvodnou. K uvedené námitce soud doplňuje, že žalobce žalovanému opakovaně vytkl, že se nevypořádal s jeho návrhem na podání podnětu Ministerstvu vnitra České republiky k zahájení řízení podle Hlavy VI., dílu I., zákona o obcích. K tomu soud uvádí, že z argumentace žalovaného je zřejmé, že k podání takového podnětu neshledal důvody, neboť je přesvědčen, že uvedené obecně závazné vyhlášky zákonu ani ústavnímu pořádku neodporují. V případě žaloby proti rozhodnutí Ministerstva financí z důvodu tvrzeného rozporu povolení s obecně závaznou vyhláškou města Litvínov č. 5/2011 žalobce namítal, že uvedená vyhláška je nezákonná, neboť byla vydána v rozporu s ustanovením § 12 odstavec 2 zákona o obcích, protože podle názoru žalobce nebyla splněna podmínka naléhavého veřejného zájmu pro to, aby obecně závazná vyhláška města Litvínov nabyla účinnosti již dnem jejího vydání. Ačkoli uvedená námitka nebyla předmětem rozhodování žalovaného, uvádí k ní soud následující: Jak již bylo uvedeno výše, Ústavou zaručené právo na samosprávu obcí je vtěleno i do vlastní normotvorby, zejména v podobě emise obecně závazných vyhlášek, přičemž dozor nad jejich vydáváním a obsahem je upraven v Hlavě VI., dílu I., zákona o obcích a je svěřen do pravomoci Ministerstva vnitra. Dospěje-li Ministerstvo vnitra k závěru, že vyhláška je v rozporu se zákonem či ústavním pořádkem, je oprávněno podat návrh Ústavnímu soudu na její zrušení. Městský soud na jiném místě tohoto rozsudku provedl podrobný test ústavnosti této obecně závazné vyhlášky, na základě kterého dospěl k závěru, že město Litvínov mělo pravomoc vyhlášku vydat, že při jejím vydání nejednalo ultra vires, že nezneužilo zákonem mu svěřenou pravomoc a nejednalo zjevně nerozumně. Městský soud neměl již dostatečné množství podkladů pro posouzení, zda legislativní proces při vydávání dotčené vyhlášky probíhal v souladu s právními předpisy, nicméně je přesvědčen, že pokud by tomu tak nebylo, ministerstvo vnitra v rámci výkonu dozoru podle § 123 zákona o obcích, by jistě učinilo kroky k nápravě vadného stavu. Nadto soud k uvedené námitce doplňuje, že domáhat se několik let zpětně prohlášení nezákonnosti vyhlášky z důvodu absence naléhavého obecného zájmu dřívějšího nabytí účinnosti, by bylo možno považovat za zjevně nepřiměřené následku, který by byl způsoben ve sféře práv a povinností fyzických a právnických osob nabytých v dobré víře v platnost a účinnost dotčené vyhlášky města Litvínov. Na základě uvedených argumentů shledal soud námitku žalobce jako nedůvodnou. Poslední žalobní námitkou, jejíž důvodnost soud v tomto rozhodnutí posuzoval, je námitka týkající se nepřípustné změny předmětu správního řízení v případě obecně závazné vyhlášky hl. m. Prahy č. 18/2011. pokračování 11 Af 45/2014 Žalobce namítal, že v oznámení o zahájení řízení stanovil předmětem správního řízení „zrušení povolení loterií a jiných podobných her dle § 43 odst. 1 pro jejich rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 18/2011“. Nicméně v rozhodnutí o zrušení žalovaný uvedl, že uvedená povolení k provozu zrušil z důvodu „jejich rozporu s obecně závaznou vyhláškou hl. m. Prahy č.10/2013, jež je novelizovanou verzí vyhlášky č. 18/2011.“ Žalovaný tak podle názoru žalobce v průběhu správního řízení změnil předmět řízení, aniž by to žalobci jakkoliv oznámil, čímž se dopustil závažné procesní vady, jež je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce v námitkách proti prvoinstančnímu rozhodnutí ministerstva namítal, že ačkoliv je správní řízení vedeno pro rozpor povolení s vyhláškou hl. m. Prahy č. 18/2011, nejsou dotčená povolení s touto vyhláškou v rozporu z důvodu znění § 2 této vyhlášky. Jelikož námitka týkající se derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. 4. 2013 prostupuje v různých podobách všemi šesti žalobami, považoval soud za vhodné vypořádat se ve svém odůvodnění i s touto námitkou. Ministerstvo ve svém rozhodnutí ze dne 26. 3. 2014, č. j. MF-61904/2013/34-3 uvedlo, že prvostupňové správní rozhodnutí je vždy vydáváno podle skutkového a právního stavu ke dni jeho vydání, neboť to vyplývá ze samotné povahy správního řízení, jak potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011. č. j. 1As 24/2011 - 79. V této souvislosti se proto jeví lichým také argument účastníka řízení týkající se přechodného ustanovení § 2 vyhlášky č. 18/2011. Ze spisového materiálu soud zjistil, že prvostupňový správní orgán vydal oznámení o zahájení správního řízení dne 27. 5. 2013, tedy za účinnosti vyhlášky č. 18/2011, přičemž v § 2 tato vyhlášky uvádí, že „Výherní hrací přístroje, jejichž provozování bylo povoleno před nabytím účinnosti této obecně závazné vyhlášky, lze provozovat po dobu platnosti vydaného povolení i na místě a v čase neuvedených v příloze k této vyhlášce, a to za podmínek stanovených ve vydaném povolení.“ Obecně závazná vyhláška č. 18/2011 nabyla účinnosti dne 1. 1. 2012 a samotná povolení loterií a jiných podobných her podle § 50 odst. 3 loterního zákona pro provozovnu na adrese Ruská 460/18, Praha 10 byla vydána dne 29. 10. 2010 a dne 16. 12. 2011, tedy ještě před nabytím účinnosti vyhlášky č. 18/2011, tudíž by se na ně měl vztahovat § 2, když provozovna Ruská 460/18 není uvedena v příloze této vyhlášky. K uvedeným argumentům žalobce považuje městský soud za vhodné uvést, že již v odůvodnění oznámení o zahájení správního řízení ze dne 27. 5. 2013, č. j. MF- 61904/2013/34, prvostupňový správní orgán uvedl, že „Ministerstvo financí dále zahájilo správní řízení dle § 43 odst. 1 loterního zákona s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. 4. 2014 zrušil bod 4, čl. II zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, na jehož základě se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná podle § 2 písm. i), j) a podle § 50 odst. 3 loterního zákona ve znění účinném před 1. 1. 2012.“ Pravomoc Ústavního soudu derogovat právní předpisy vyplývá z článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republika, jehož konkrétním provedením je § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z komentářové literatury (WÁGNEROVÁ, E., DOSTÁL, M., LANGÁŠEK, T., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: Wolters Kluwer, 2007.) vyplývá, že „Pokud Ústavní soud nalezne neústavnost či nezákonnost právního předpisu, zakládá zákon jeho pravomoc derogovat právní předpis v rozsahu, ve kterém byl návrhem napaden. Rozhodnutím tedy Ústavní soud pouze nedeklaruje rozpor s normou vyšší právní síly, nýbrž sám právní normu ruší… Účinky nálezu Ústavního soudu tedy působí od okamžiku jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud však Ústavní soud nerozhodne o posunutí pokračování 11 Af 45/2014 vykonatelnosti nálezu na dobu pozdější.“ Nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 6/13, jímž Ústavní soud zrušil ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 300/2011 Sb., jehož provedením byl žalobcem zmíněný § 2 vyhlášky č. 18/2011, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 11. 4. 2013. Jelikož uvedené oznámení o zahájení řízení bylo vydáno až dne 27. 5. 2013, je zřejmé, že uvedený § 2 vyhlášky byl neúčinný a žalobce se nemůže domáhat jeho znění. Na uvedené skutečnosti nic nemění ani to, že hl. m. Praha zareagovalo na uvedenou derogaci vydáním nové obecně závazné vyhlášky č. 10/2013 až dne 3. 11. 2013. K námitce změny předmětu řízení ve věci napadeného rozhodnutí č. j. MF- 61904/2013/34-3 ze dne 26. 3. 2014 oproti uvedenému oznámení o zahájení správního řízení se městský soud zcela ztotožnil s argumentací žalovaného, který odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1As 24/2011 - 79 ze dne 7. 4. 2011, neboť správní orgán je v prvním stupni povinen rozhodovat na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že: „Na rozdíl od občanského soudního řádu (§154 odst. 1) a soudního řádu správního (§ 75 odst. 1) neobsahuje správní řád konkrétní ustanovení, jež by zakotvovala zásadu, že pro rozhodování správního orgánu je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí. Lze však souhlasit s názorem, že zásada vyplývá implicitně ze správního řádu, a to ostatně již jen s přihlédnutím k jiným ustanoveními správního řádu, jako je § 96 odst. 2, § 90 odst. 4 nebo § 82 odst. 4.“ Ministerstvo zahájilo správní řízení podle platné a účinné vyhlášky č. 18/2011, nicméně rozhodnutí č. j. MF-61904/2013/34-3 bylo vydáno již za platné a účinné vyhlášky č. 10/2013. Pro žalobce se v průběhu správního řízení změnil toliko právní stav, nikoli stav skutkový, neboť jak v případě vyhlášky č. 18/2011, tak vyhlášky č. 10/2013, byl provoz loterií a jiných podobných her na adrese Ruská 460/18, Praha 10 protiprávní, neboť tato provozovna nebyla součástí přílohy vyhlášky, ve kterých byly explicitně uvedeny adresy provozoven, ve kterých je i nadále možno loterie a jiné podobné hry provozovat. Jistě by bylo žádoucí, aby žalovaný správní orgán o této změně žalobce před vydáním rozhodnutí vyrozuměl, nicméně nelze toto jeho pochybení brát za natolik zásadní, aby bylo nutné předmětné rozhodnutí zrušit a vrátit jej žalovanému k novému zahájení správního řízení a rozhodnutí. Na základě výše uvedeného tedy soud posoudil i tuto námitku žalobce jako nedůvodnou. Městský soud v Praze tedy po projednání podaných žalob, na základě výše uvedeného odůvodnění neshledal důvody pro zrušení žalobami napadených rozhodnutí a nezjistil, že by žalobami napadení rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem v důsledku krácení práv žalobce. Proto žaloby podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. v plném rozsahu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. pokračování 11 Af 45/2014

Poučení