11 Af 49/2013 - 296

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce LUTHERUS s. r. o. v likvidaci, IČ 27512452, se sídlem v Brně, Lidická 26, zastoupeného JUDr. Radkou Chlebcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 5, Astlova 1, proti žalované České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 10. 10. 2013, č. j. 2013/3957/110 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Stručný obsah žaloby Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Bankovní rady České národní banky (dále též „žalovaná“), kterým zamítla rozklad žalobce proti rozhodnutí České národní banky ze dne 10. 7. 2013, č. j. 2013/7745/570 a potvrdila rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 250 000 Kč za porušení povinností podle ustanovení § 157 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“ nebo „ZPKT“). Žalobce v podané žalobě uvedl, že byl žalobou napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, a že trest, který mu byl uložen za údajné spáchání správních deliktů, je zjevně nepřiměřený a má pro žalobce likvidační charakter. Žalobce vymezil čtyři hlavní žalobní body: - pokuta, která byla žalobci uložena za údajné spáchání správních deliktů, je pro žalobce jednoznačně likvidační pokračování 11Af 49/2013 - žalovaná překročila meze správního uvážení, když při stanovení výše pokuty nezohlednila všechny polehčující okolnosti - žalovaná porušila základní zásady správního řízení, a to zásadu legitimního očekávání, zásadu zákazu zneužití pravomoci a správního uvážení - Rozhodnutí o rozkladu i rozhodnutí o uložení pokuty jsou ve vztahu k jednotlivým tvrzeným správním deliktům nezákonná Žalobce v podrobnostech podané žaloby uvedl, že se podle rozhodnutí o uložení pokuty měl dopustit celkem devíti správních deliktů, za které mu správní úřad uložil pokutu v celkové výši 1 250 000 Kč. V námitce ohledně likvidačního charakteru uložené pokuty žalobce uvedl, že správní orgán měl při stanovení výše pokuty detailně zkoumat majetkové poměry žalobce a přihlédnout k nim do té míry, aby uložená pokuta nebyla likvidační, nepřivodila jeho platební neschopnost a aby se na dlouhou dobu splácení uložené pokuty nestalo jediným smyslem podnikatelské činnosti žalobce. Žalobce má za to, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nesmí žalovaný správní orgán uložit pokutu ve výši, která způsobí, že uhrazení pokuty maří samotnou podstatu subjektu, kterému je pokuta ukládána. Ve srovnání s rokem 2011 došlo u žalobce k poklesu hospodářského výsledku o 93 %, což vypovídá o tom, že společnost není schopna generovat rozsáhlé zisky. Ani výše tržeb není relevantní pro stanovení výše pokuty, neboť vypovídá pouze o příjmech, ale zcela přehlíží náklady, které žalobce vynaložil na jejich dosažení. Výše tržeb tak neodráží skutečnou majetkovou situaci žalobce. Pokud by žalobce měl zaplatit uloženou pokutu ve stanovené výši, musel by na úhradu uložené pokuty použít jednak veškeré disponibilní finanční prostředky na účtech společnosti a disponibilní hotovost, dále by musel rozprodat veškeré movité věci a přistoupit k okamžitému vymožení více jak poloviny všech svých pohledávek. Přesto má za to, že finanční výnos v případě urychleného prodeje movitého majetku a pohledávek bude mnohem menší než hodnota, která je evidovaná v rozvaze ke dni 31. 12. 2012. Zaplacení uložené pokuty tak povede k zásadnímu zásahu do majetkové sféry žalobce, který nebude mít žádné finanční prostředky k dispozici a bude se muset zbavit veškerého majetku společnosti. Žalobce v podané žalobě poukázal na to, že nelikvidační charakter uložené pokuty nelze odůvodnit způsobem, jakým to žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí učinil a při určení výše pokuty a posouzení likvidačního charakteru pokuty vycházel toliko z údajů ke dni 31. 12. 2012, aniž by podnikl jakékoli kroky k tomu, aby byla zjištěna aktuální hospodářská situace žalobce. Ve správním řízení tak nebyly opatřeny žádné důkazy pro vydání rozhodnutí. V žalobní námitce ohledně nezohlednění polehčujících okolností pro stanovení výše pokuty žalobce namítl, že správní orgán žádným způsobem při stanovení pokuty nezohlednil skutečnost, že tam, kde by spáchané delikty mohly mít vliv na majetkovou sféru zákazníků, nebyl tento vliv jakkoli prokázán. Žalobce v mnoha případech již v průběhu správního řízení nebo dokonce ještě před jeho započetím tvrzené porušení povinností odstranil, což je polehčující okolnost, kterou žalovaná žádným způsobem nezohlednila. Stejně tak nebyla zohledněna skutečnost, že žalobce se porušení dopustil poprvé a v mnoha případech pod vlivem okolností na něm nezávislých. Protože se trestnost správních deliktů posuzuje obdobně jako trestnost trestných činů, byl žalovaný správní orgán povinen i k těmto pokračování 11Af 49/2013 polehčujícím okolnostem přihlédnout a skutečnost, že nejsou, jako polehčující okolnosti, uvedeny výslovně v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu, není rozhodující. Žalobce v uvedeném postupu správního orgánu shledává porušení základních zásad správního trestání a nezákonnost napadeného rozhodnutí. V námitce týkající se porušení zásad správního řízení žalobce poukázal na to, že si je vědom toho, že výše pokuty je důsledkem celé řady skutečností, je si vědom dosavadní rozhodovací praxe žalované v oblasti ukládání sankcí investičním zprostředkovatelům, nicméně trvá na tom, že žalovaný správní orgán ve skutkově podobných případech uložil pokuty přesahující částku 400 000 Kč vždy společnostem, které byly ve srovnání se žalobcem mnohonásobně větší, a proto uloženou pokutu nemohly pociťovat jako likvidační. V případě žalobce uložená pokuta dosahovala 83 % vlastního kapitálu společnosti podle rozvahy ke dni 31. 12. 2012 a 58 % kapitálu společnosti podle rozvahy ke dni 31. 12. 2011, proto žalobce hodnotí žalobou napadené rozhodnutí jako skutečný exces v rozhodovací činnosti žalované. Žalovanou uložená pokuta také dalece přesahuje meze toho, co je nezbytné pro dosažení sankčního a preventivního charakteru pokuty. Likvidační pokuta nikdy nemůže být pokutou preventivní, neboť zcela znemožní další existenci pokutovaného subjektu. Žalovaný správní orgán tak zásadním způsobem překročil meze nezbytnosti a přiměřenosti a nadměrným způsobem zasáhl do právních poměrů dotčených osob, čímž porušil zásadu zákazu zneužití pravomoci a správního uvážení podle ustanovení § 2 odstavce 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V podané žalobě se žalobce dále zabýval nezákonností rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým správním deliktům s tím, že je přesvědčen o tom, že rozhodnutí o rozkladu i rozhodnutí o uložení pokuty jsou v mnoha ohledech nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů a že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s provedeným dokazováním ve správním řízení. Žalobce detailně namítal ke každému údajnému protiprávnímu jednání detailní námitky, s nimiž se však žalovaná vůbec nevypořádala anebo tak učinila nepřípustným souhrnným způsobem. Žalobce má za to, že žalovaná byla povinna se s argumenty vypořádat s každým samostatně a se všemi v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pochybení správního orgánu činí napadená rozhodnutí o rozkladu i rozhodnutí o uložení pokuty vnitřně rozpornými a nesrozumitelnými pro nedostatek důvodů. Vyjádření žalovaného správního orgánu Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě uvedla, že žalobní body v podané žalobě v podstatě opakují námitky, které žalobce uplatnil již v průběhu správního řízení a které jsou náležitě vypořádány v příslušných rozhodnutích ve správním řízení. Žalovaná proto odkázala na obsah správního spisu, na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně i na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o rozkladu. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaná uvedla, že pokud se jedná o výši sankce, pak ve správních rozhodnutích jsou důsledně zhodnoceny hospodářské poměry žalobce a pokuta byla vyměřena správně tak, aby případně neměla pro žalobce likvidační potenciál. Veškerou argumentaci uplatněnou v žalobě vzala žalovaná v úvahu a v podrobnostech odkazuje na strany č. 11 a 12 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i na body č. 299 a 300 odůvodnění správního rozhodnutí prvého stupně. V rámci úvah o majetkových poměrech žalobce byla zohledněna řada ukazatelů, jakými byly vlastní kapitál, hospodářské pokračování 11Af 49/2013 výsledky, nerozdělený zisk, závazky, pohledávky a tržby, tyto údaje se neposuzovaly izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech. Žalobce by měl mít k dispozici nezanedbatelný majetek i v případě, že by veškeré finanční prostředky získané po úhradě krátkodobých pohledávek byly použity na úhradu pokuty. Pokles tržeb v roce 2012 nebránil žalobci v tom, aby svým společníkům na přelomu let 2012 - 2013 vyplatil částku 400 000 Kč po snížení základního kapitálu a v oblasti zprostředkování investičních služeb na základě vlastního rozhodnutí ukončil činnost. Žalobce tedy ke konsolidaci svých tvrzených nepříznivých majetkových poměrů nijak nepřispívá, proto pokuta uložená žalobci není tím převažujícím faktorem, který by měl být pro žalobce likvidační. Žalobce nedoložil, jaký má změna podnikatelské činnosti žalobce faktický dopad, své záměry žalobce nijak nekonkretizuje, zdůrazňuje neurčité budoucí závazky, avšak neuvádí, z jaké činnosti hodlá příjmů dosahovat a v jakém rozsahu. Podle názoru žalované byly v rámci stanovení výše pokuty řádně vzaty v úvahu veškeré dostupné údaje a výše pokuty uložená žalobci odpovídá zjištěným okolnostem. K otázce polehčujících okolností žalovaná svůj přístup objasnila na straně č. 11 žalobou napadeného rozhodnutí o rozkladu. Žalobce deklarovaná opatření, směřující k nápravě přijímal v průběhu správního řízení až poté, co již k protiprávnímu jednání došlo. Žalobce byl postižen za řadu správních deliktů, z jejichž časového a skutkového vymezení je zjevné, že neměly s opatřením žalované ve vztahu k obchodníkovi s cennými papíry žádnou souvislost. Žalobce sám neuvedl, jaký mělo mít opatření týkající se obchodníka s cennými papíry dopad na jeho konkrétní činnosti a žalovaná především poukazuje na skutečnost, že výše pokuty nebyla v případě žalobce primárně odvozena od závažnosti protiprávního jednání. Výše pokuty byla významně snížena s ohledem na majetkovou situaci žalobce. Z odůvodnění správních rozhodnutí je zřejmé, že pokud by žalobcova hospodářská situace byla příznivější, byla by - i s přihlédnutím ke všem polehčujícím okolnostem - uložena pokuta vyšší. K námitce ohledně porušení zásad správního řízení žalovaná uvedla, že žalobce se dopustil řady správních deliktů, z nichž pouze nepatrná část souvisela s dokumentací, kterou žalobce používal v rámci poskytování investičních služeb. Žalovaná považuje otázku případné odpovědnosti jiné osoby (společnosti CYRRUS a. s.) za jiný správní delikt irelevantní a z hlediska odpovědnosti žalobce za jeho jednání pak skutečnost, že by za případné protiprávní jednání nebyla případně postižena jiná osoba, nemůže založit u žalobce legitimní očekávání, že on sám nebude za své vlastní protiprávní jednání postižen. Na webových stránkách České národní banky lze nalézt přibližně třicet rozhodnutí, v nichž došlo k uložení pokut investičním zprostředkovatelům za různé delikty, přičemž pokuty v řádu milionů korun byly uloženy nejenom právnickým osobám, ale i podnikajícím fyzickým osobám a je z nich patrno, že žalovaná sankce individualizuje s ohledem na závažnost protiprávního jednání a přihlíží k hospodářské situaci pachatelů správních deliktů, stejně jako je tomu v případě žalobce. Žalobce nijak nekonkretizoval, na jakém základě dospěl k závěru, že správní delikty společnosti OVB Allfinanz, a. s., a AWD Česká republika s. r. o., byly závažnější, proto žalovaná může pouze obecně konstatovat, že případy žalobce a uvedených společností nejsou srovnatelné, neboť se lišily konkrétními skutkovými okolnostmi. K námitkám, týkajícím se jednotlivých správních deliktů, žalovaná uvedla, že k závěru o nezjišťování informací od zákazníků dospěla na základě řádně zjištěného skutečného stavu věci. Žalovaná zcela jednoznačně uvedla, jaké informace měl žalobce od konkrétních zákazníků získat a nezískal je. Ve správních rozhodnutích jsou podrobně vypořádány pokračování 11Af 49/2013 námitky, které v rámci správního řízení vznesl žalobce, přičemž ten pouze obecně namítá, že se žalovaná nevypořádala s důkazy, aniž by - kromě nahrávky založené ve spise - zmínil, jaké konkrétní důkazy mají vyvracet konkrétní závěry žalované. Ani v případě této nahrávky však žalobce neuvádí, jaké důkazy (provedené správními orgány) mají být nahrávkou vyvráceny a v jakém ohledu tato nahrávka podporuje tvrzení žalobce. Porušení povinnosti jednat s odbornou péčí zjistila žalovaná z řady skutečností a nikoli pouze z toho, že žalobce umožnil zákazníkovi kontaktovat vázaného zástupce na soukromé telefonní lince. Obdobně je tomu s argumentem žaloby, že žalovaná opomenula kontrolní zápisy předložené žalobcem v rámci kontroly. Pokud jde o vnitřní kontrolní systém, žalovaná vytkla žalobci elementární nedostatky v činnosti compliance a vnitřní předpisové základně. Není zřejmé, jaké kontrolní zápisy žalobce míní a jakým způsobem mají vyvracet závěry žalované o absenci konkrétních zápisů o týdenních kontrolách vázaných zástupců. Žalobce nevedl řádně evidenci přijatých a předaných pokynů, což vyplývá nejenom z chybných záznamů o zrušení pokynů, ale i z nevyplněných polí evidence a z uvádění nesprávných časů přijetí pokynů. Argumentaci žalobce lze považovat za vysvětlení, nikoli však za popření zjištěných nedostatků. Ze skutečností uváděných žalobcem nelze vyvodit závěr, že k protiprávnímu jednání žalobce nedošlo. V oblasti informačního systému pak žalobce vůbec nepopírá skutková zjištění ani závěry žalované a jím uváděné argumenty nelze považovat za tvrzení směřující k liberaci žalobce. Repliky účastníků řízení Žalobce využil svého práva a podal k vyjádření žalované podrobnou a obsáhlou repliku, v níž v plné míře setrval na uplatněných žalobních námitkách a vyjádřil, že i nadále zastává názor, že žaloba je důvodná, protože žalobou napadené rozhodnutí o rozkladu je nezákonné a nepřezkoumatelné, přičemž důvody jsou uvedeny v žalobě a v této replice. Rovněž žalovaný správní orgán na výzvu soudu doplnil své vyjádření k žalobě o repliku, v níž se velmi podrobně a s odkazy na rozhodnutí o uložení pokuty vyjadřoval k jednotlivým skutkovým a právním námitkám žaloby ohledně zákonnosti a správnosti jednotlivých výroků o vině, absenci dokazování a arbitrárnosti výkladu právních norem. Stručný přehled rozhodných skutkových okolností Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: Oznámením ze dne 26. 1. 2011 zahájila Česká národní banka se žalobcem správní řízení z důvodu podezření, že žalobce jako investiční zprostředkovatel spáchal správní delikty, spočívající v nedostatcích, týkajících se zjišťování odborných znalostí a zkušeností zákazníků v oblasti investic, jejich finančního zázemí a investičních cílů. Dne 12. 3. 2012 Česká národní banka oznámila žalobci zahájení dalšího správního řízení pro podezření, že se žalobce dopustil celkem deseti skutkových jednání, v nichž správní orgán spatřuje porušení zákona o podnikání na kapitálovém trhu tím, že neposkytoval prostřednictvím svých vázaných zástupců při komunikaci s některými neprofesionálními zákazníky údaje o své osobě, základní informace související s poskytovanými investičními službami, informace o investičních nástrojích, možných rizicích a režimu ochrany majetku pokračování 11Af 49/2013 zákazníka, dále od konkrétních zákazníků, kteří obchodovali prostřednictvím obchodníků s cennými papíry CYRRUS, a. s., EFEKTA CONSULTING, a. s. a BH Securities, a. s., si žalobce před poskytnutím investiční služby nevyžádal a nezískal informace o jejich odborných znalostech v oblasti investic, informace o rozsahu jejich předchozích zkušeností v oblasti investic a informace o jejich finančním zázemí a investičních cílech. Žalobce dále neinformoval zákazníky o výši odměny, která mu plynula za zprostředkování obchodu s investicemi, přijímal nepřípustnou pobídku a uzavřel se zákazníky mandátní smlouvu, která umožňovala využívat investiční službu investičního poradenství, přestože investiční profil zákazníka poskytnutí takové investiční služby neumožňoval. Dále bylo žalobce vytýkáno, že hradil minimálně jednomu svému vázanému zástupci pobídky za dosažené objemy obchodů zákazníků, měl nedostatky ve svém vnitřním kontrolním systému, nevedl evidenci přijatých a předaných pokynů týkajících se investičních nástrojů řádným způsobem a měl nedostatky vztahující se k informačnímu systému. Obě správní řízení byla spojena usnesením ze dne 18. 5. 2012, č. j. 2012/4758/570, ke společnému rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 10. 7. 2013, č. j. 2013/7745/570 Česká národní banka podle ustanovení § 157 odstavce 14 písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu uložila žalobci pokutu ve výši 1 250 000 Kč a dále povinnost uhradit náhradu nákladů řízení paušální částkou 1 000 Kč za správní delikty, kterých se účastník řízení dopustil tím, že jako investiční zprostředkovatel: (i) manipuloval dne 29. 6. 2009 zákazníka Ing. R. B., nar. X, trvale bytem X, a dne 20. 4. 2009 zákazníka Ing. V. N., nar. X, trvale bytem X, při vyplňování investičního dotazníku ve formě Testu vhodnosti a přiměřenosti, neboť jeho zaměstnankyně Ing. H. K., nar. X, trvale bytem X, a vázaný zástupce Ing. J. M., IČ X, trvale bytem X, nezjišťovali v dostatečném rozsahu odborné znalosti a zkušenosti těchto zákazníků v oblasti investic, jejich finanční zázemí a investiční cíle, ale buď přímo zákazníkovi nadiktovali konkrétní žádoucí znění odpovědí na výrazně převažující část otázek v investičním dotazníku nebo odpovědi zákazníka v zásadní části investičního dotazníku konkrétní radou rozhodnou měrou ovlivnili. (ii) nezjistil závady v postupu své zaměstnankyně Ing. H. K., nar. X, trvale bytem X a svého vázaného zástupce Ing. J. K., IČ X, trvale bytem X, při jednání se zákazníky Ing. R. B., nar. X, trvale bytem X, a Ing. V. N., nar. X, trvale bytem X, ke kterým došlo během vyplňování jejich investičních dotazníků v podobě Testu vhodnosti a přiměřenosti ve dnech 29. 6. 2009 (v případě zákazníka Ing. R. B.) a 20. 4. 2009 (v případě zákazníka Ing. V. N.). (iii) neposkytoval v době provádění státní kontroly, tj. ve dnech 2. 5. 2011 až 23. 5. 2011, svým zákazníkům I. K., nar. X, trvale bytem X, L. Ž., nar. X, trvale bytem X, Mgr. Z. R., nar. X, trvale bytem X, Ing. P. Ch., nar. X, trvale bytem X, a L. Š., nar. X, trvale bytem X, prokazatelným způsobem údaje o investičních službách, které poskytuje; informace o investičních nástrojích, kterých se má investiční služba týkat, informace o možných rizicích, která mohou být spojena s požadovanou investiční službou nebo investičním pokračování 11Af 49/2013 nástrojem, a o možných zajištěních proti nim a informace o režimu ochrany majetku zákazníka, (iv) si před poskytnutím investiční služby nevyžádal a nezískal dne 7. 4. 2011 od zákazníka MUDr. P. L, nar. X, trvale bytem X, a dne 8. 2. 2011 od zákazníka Ing. R. Z., nar. X, trvale X, kteří obchodovali prostřednictvím obchodníka s cennými papíry CYRRUS, a. s., IČ 639 07 202, se sídlem Veveří 111, 616 00 Brno, informace o době, po kterou hodlají tito zákazníci držet investiční nástroje, ani informace o jejich odborných znalostech investičních služeb, (v) od konce roku 2010 do provedení státní kontroly na místě, tj. do 2. 5. 2011, neinformoval zákazníky o výši odměny, která mu ve formě pobídky plynula za zprostředkování obchodu s investičními nástroji od obchodníků s cennými papíry CYRRUS, a. s., IČ 639 07 202, se sídlem Veveří 111, 616 00 Brno, BH Securities, a. s., IČ 601 92 941, se sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1 a EFEKTA CONSULTING, a. s., IČ 607 17 068, se sídlem Křenová 478/72, 602 00 Brno – Trnitá, a přijímal tak nepřípustnou pobídku, (vi) v období od 7. 7. 2010 do 4. 3. 2011 při komunikaci prostřednictvím telefonních linek jeho a) vázaní zástupci P. S., IČ X, trvale bytem X, Mgr. A. T., IČ X, trvale bytem X, a Ing. J. M., IČ X, trvale bytem X, manipulovali zákazníka A. D., nar. X, trvale bytem X, Ing. V. Ch., nar. X, trvale bytem X, K. H., nar. X, trvale bytem X, a Ing. R. F., nar. X, trvale bytem X, při vyplňování investičních dotazníků, když je směřovali k žádoucím odpovědím nebo jim přímo jednotlivé odpovědi diktovali, a účastník řízení pak vycházel z takto získaných informací od zákazníků, přestože věděl nebo vědět měl, že takové informace jsou zjevně neúplné a nepravdivé a b) vázaní zástupci Ing. T. A., IČ X, trvale bytem X, a Ing. M. J., IČ X, trvale bytem X, odkazovali zákazníky V. K., nar. X, trvale bytem X, pana V. a Ing. Z. D., nar. X, trvale bytem X, na nenahrávané telefonní linky, (vii) měl nedostatky ve svém vnitřním kontrolním systému spočívající v tom, že: a) jeho compliance E. S., nar. X, trvale bytem X, porušila vnitřní předpis Pravidla vnitřního provozu investičního zprostředkovatele, část 11, písm. b), když v období od 1. 1. 2011 do 3. 5. 2011 nesledovala legislativní vývoj a změny v platné právní úpravě, b) jeho compliance E. S., nar. X, trvale bytem X, jako osoba pověřená průběžnou kontrolou dodržování povinností investičního zprostředkovatele stanovených právními předpisy a vnitřními předpisy investičního zprostředkovatele, si nejméně v době probíhající státní kontroly na místě dne 3. 5. 2011, nebyla vědoma existence vnitřních předpisů, které upravují její činnost, konkrétně postupu při přijímání změně vnitřních předpisů, c) nejméně v období od 1. 2. 2011 do doby provedení kontroly na místě neupravil vnitřním předpisem oblast zjišťování a řízení střetu zájmů v celém rozsahu stanoveném v ustanovení § 11 odstavec 1 vyhlášky č. 303/2010 Sb., o podrobnější úpravě některých pravidel při poskytování pokračování 11Af 49/2013 investičních služeb, když v tomto vnitřním předpise neupravil zjišťování a řízení střetu zájmů také u potenciálních zákazníků, d) v období od 1. 2. 2011 do doby provedení kontroly na místě neupravil vnitřním předpisem pravidla vnitřní kontroly a e) jeho compliance E. S., nar. X, trvale bytem X, v období od 1. 1. 2011 do 2. 5. 2011 neprováděla žádný zápis o provedených týdenních kontrolách vázaných zástupců, a nezabezpečila tak možnost zpětného vysledování kontrolní činnosti (rekonstruovatelnost), (viii) nevedl v období od 1. 1. 2011 do 23. 5. 2011 evidenci přijatých a předaných pokynů týkajících se investičních nástrojů řádným způsobem a v rozsahu stanoveném právními předpisy, když: a) nevyplňoval pole „Požadavek na zveřejnění limitního pokynu“ a „Nestandardní požadavek na provedení pokynu“, b) vedl chybně záznamy o zrušení pokynů a pokyny zde duplikoval, c) uvedl v poli „Přijetí pokynu – čas“ chybný čas přijetí pokynu a d) nevyplňoval pole „Druh nástroje (ČNB)“, (ix) měl nedostatky vztahující se k informačnímu systému spočívající v tom, že: a) minimálně v období od 1. 1. 2011 do zahájení kontroly na místě, tj. do 2. 5. 2011, neupravil vnitřním předpisem proces stanovení přístupových práv do svého informačního systému, včetně způsobu rozhodování o rozsahu přestupových práv jednotlivých zaměstnanců a rozhodování o jejich změnách, b) neměl v době provedení státní kontroly, tj. ve dnech 2. 5. 2011 až 23. 5. 2011v písemné formě vypracován žádný havarijní plán pro případ mimořádných situací, a neměl tak upraven postup ochrany svého informačního systému před poškozením a c) neupravil v období od 1. 1. 2011 do zahájení kontroly na místě, tj. do 2. 5. 2011, vnitřním předpisem pravidla a postupy pro pořizování a uchovávání záznamů podle ustanovení § 16 vyhlášky č. 303/2010 Sb., o podrobnější úpravě některých pravidel při poskytování investičních služeb, když nestanovil vnitřní předpis osobu zabezpečující správu zařízení pro komunikaci podle ustanovení § 16 písm. a) téže vyhlášky. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 27. 6. 2013 rozklad, v němž navrhl zastavení řízení o některých skutcích a zejména snížení pokuty, v podrobnostech se odůvodnění rozkladu shoduje s argumentací, kterou žalobce uplatnil v podané žalobě, v replice a v jejím doplnění. O podaném rozkladu rozhodla Bankovní rada České národní banky žalobou napadeným rozhodnutím, jímž rozklad žalobce podle ustanovení § 90 odstavce 5 správního řádu ve spojení s ustanovením § 46c zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance zamítla a rozhodnutí o uložení pokuty potvrdila s odůvodněním, že správní orgán prvého stupně shromáždil podklady v rozsahu, který je dostatečnou oporou pro rozhodnutí a správní řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, netrpí vadami způsobujícími nezákonnost či nesprávnost napadeného rozhodnutí. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí se Bankovní rada vyjádřila k argumentaci žalobce na stranách č. 5 až č. 12, kde se zabývala podrobně investičním dotazníkem zákazníka Ing. V. N., informování zákazníků, vyžadování pokračování 11Af 49/2013 informací od zákazníků, komunikací se zákazníky, vnitřním kontrolním systémem, informačním systémem žalobce a pod bodem č. 7 rovněž výší sankce, to vše se závěrem, že žalobce byl povinen uvést svoje poměry do souladu se zákonem o podnikání na kapitálovém trhu bez ohledu na správní řízení, které s ním bylo vedeno. Z odůvodnění rozhodnutí o rozkladu dále vyplývá, že podle názoru žalované vzal správní orgán prvého stupně náležitě v úvahu především majetkové poměry žalobce, a přestože shledal jednání žalobce závažnějším, pokuta byla uložena nižší, aby neměla pro žalobce likvidační potenciál. Vzhledem k této skutečnosti by žalobcem zmiňované okolnosti nemohly vést k uložení pokuty nižší. Bankovní rada zhodnotila i odvolatelem tvrzený likvidační charakter pokuty se závěrem, že přestože u žalobce tržby dosáhly v roce 2012 polovičního objemu oproti roku předcházejícímu, je z tohoto údaje možné dovodit, že sice došlo ke zhoršení hospodářské situace žalobce, avšak tento vykazuje i nadále příjmy, které mu umožňují pokračovat v podnikatelské činnosti. Z povahy věci samé je vyloučeno brát do úvahy údaje dílčí, které v budoucnu pravděpodobně nastanou, avšak nelze je posoudit v celkovém kontextu dalších nepředvídatelných okolností. V současné době tak podle názoru Bankovní rady nelze předvídat, do jaké míry bude žalobce ve svém dalším podnikání úspěšný či neúspěšný a lze konstatovat, že i další činnost mu přinese příjmy a výdaje, jejíž výši v současné době nelze odhadnout. Správní orgán prvého stupně v době svého rozhodování nemohl vzít v úvahu hypotetické budoucí okolnosti a nelze přihlédnout ani okolnost, že společníci žalobce považovali finanční situaci žalobce za natolik uspokojivou, že rozhodli o významné odčerpání části kapitálu ve výši 400 000 Kč a k ukončení činnosti v oblasti poskytování investičních služeb. Uložená pokuta tak není převažujícím faktorem, který by vystavil žalobce riziku, že jeho další podnikatelská činnost bude znemožněna a výši pokuty proto podle žalované nelze považovat za likvidační. Závažnost protiprávního jednání žalobce by odůvodňovala uložení vyšší pokuty, byly to však právě majetkové poměry žalobce, které vedly správní orgán k uložení pokuty ve výši uvedené v rozhodnutí. Řízení před soudem Oznámením ze dne 8. 4. 2014 sdělila zástupkyně žalobce soudu skutečnost, že žalobce byl v důsledku uložené pokuty nucen vstoupit do likvidace, přičemž z přiloženého výkazu zisků a ztrát společnosti z roku 2013 vyplývá, že skutečně došlo v roce 2013 k významnému poklesu výkonu společnosti tak, jak žalobce ve správním řízení žalovanou upozorňoval. Výkaz rovněž dokazuje, že k uvedenému poklesu výkonnosti společnosti došlo již nejméně šest měsíců před vydáním rozhodnutí žalované ve správním řízení a deset měsíců před rozhodnutím žalované o rozkladu. Tímto tvrzením žalobce prokazuje absolutní nepoměr výše pokuty k možnosti společnosti jí splácet z provozních výnosů. Při ústních jednáních nařízených Městským soudem v Praze zástupkyně žalobce odkázala na písemné vyhotovení žaloby a na obsah následně podaných replik žalobce. Zástupkyně žalobce předložila soudu podrobně zpracované podání jako přílohu žaloby, a poukázala na to, že v případě, kdy stejný postup dvou či více subjektů žalovaný správní orgán kvalifikoval jednou jako jednání protiprávní a podruhé nikoliv, je takové jednání správního úřadu nejen nekonzistentní, ale přímo rozporné a správní úřad se dopouští libovůle, která je v právním státě nepřípustná. Žalobce proto i nadále trvá na tom, že žalovaná v jeho případě nepostupovala v souladu se zákonem a základními zásadami správního řízení, zejména pak se zásadou legitimního očekávání, proto požaduje, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil pokračování 11Af 49/2013 a věc žalované vrátil k novému projednání, případně aby soud snížil pokutu, uloženou mu správním úřadem v likvidační výši, na částku 150 000 Kč. Zástupce žalované u jednání soudu odkazoval na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i rozhodnutí o uložení pokuty a na vyjádření žalované k podané žalobě. K porovnávaným případům společností GRAND CAPITAL, a. s., CYRRUS, a. s., a EFEKTA CONSULTING, a. s., a uvedl, že dovozovat běžnou rozhodovací praxi žalované pouze na základě uvedených rozhodnutí není možné a nelze z něho činit závěry o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí ve věci žalobce. Žalovaná má za to, že veškeré žalobcem uváděné, opakované a rozvíjené námitky vypořádala v odůvodnění obou vydaných rozhodnutí a proto má napadené rozhodnutí za souladné se zákonem a uloženou pokutu za přiměřenou. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 11Af 49/2013 – 193, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2013, č. j. 2013/3957/110. Na základě žalobcem podané kasační stížnosti rozhodoval ve věci Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3As 149/2015 – 49, dostupným na www.nssoud.cz, výše označený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že se Městský soud v Praze nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými žalobcem v rámci žalobního bodu D - Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým správním deliktům a proto je rozsudek Městského soudu částečně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tak Městskému soudu uložil, aby se v dalším řízení vypořádal se všemi námitkami žalobce v rámci uvedeného žalobního bodu. Posouzení důvodnosti žalobních bodů Městský soud v Praze je právním názorem, jenž byl vyjádřen v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, vázán (ustanovení § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), proto znovu přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě podle ustanovení § 75 s. ř. s., a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadených rozhodnutí. Věc soud posoudil takto: Jak již bylo výše uvedeno, žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Bankovní rady České národní banky, kterým byla žalobci pravomocně uložena pokuta ve výši 1 250 000 Kč za porušení povinností podle ustanovení § 157 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Námitka likvidačního charakteru uložené pokuty V prvém žalobním bodě žalobce namítl, že se podle napadeného rozhodnutí měl dopustit celkem devíti správních deliktů, za které mu správní úřad uložil pokutu v celkové výši 1 250 000 Kč. V námitce ohledně likvidačního charakteru uložené pokuty žalobce uvedl, že správní úřad měl při stanovení výše pokuty detailně zkoumat majetkové poměry žalobce a pokračování 11Af 49/2013 přihlédnout k nim do té míry, aby uložená pokuta nebyla likvidační, nepřivodila jeho platební neschopnost a aby se na dlouhou dobu splácení uložené pokuty nestalo jediným smyslem podnikatelské činnosti žalobce. Žalobce má za to, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nesmí žalovaný správní úřad uložit pokutu ve výši, která způsobí, že uhrazení pokuty maří samotnou podstatu subjektu, kterému je pokuta ukládána. Ve srovnání s rokem 2011 došlo u žalobce k poklesu hospodářského výsledku o 93%, což vypovídá o tom, že společnost není schopna generovat rozsáhlé zisky. Ani výše tržeb není relevantní pro stanovení výše pokuty, neboť vypovídá pouze o příjmech, ale zcela přehlíží náklady, které žalobce vynaložil na jejich dosažení. Výše tržeb tak neodráží skutečnou majetkovou situaci žalobce. Uvedenou námitku soud neshledal důvodnou. V prvé řadě je třeba konstatovat, že Městský soud v Praze provedl na návrh žalobce doplnění dokazování ohledně přímého srovnání sankcí, udělených žalobci a dalším subjektům za obdobné porušení právních předpisů, přičemž zjistil následující: Na výzvu soudu byla žalovaným správním úřadem doložena rozhodnutí ČNB ze dne 27. 5. 2014, č. j. 2014/5442/570, kterým byla společnosti GRANT CAPITAL a. s., uložena pokuta ve výši 300 000 Kč za to, že šesti dílčími skutky porušila povinnosti podle ustanovení § 32 odstavec 4 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Pokud jde o výši sankce, správní úřad konstatoval, že rozsah spáchaných správních deliktů by jinak pravděpodobně opodstatňoval zrušení registrace, správní úřad zohlednil, že účastník řízení přistoupil v průběhu řízení k rozsáhlým opatřením k nápravě, zavedl nové smlouvy, jimiž napravil nedostatky v informování zákazníků a celkově projevil účinně snahu o poskytování investičních služeb nadále v souladu se zákonem. Majetkové poměry účastníka řízení byly doloženy způsobem, z něhož byla patrná ztráta přesahující částku dvou milionů korun. Rozhodnutím ČNB ze dne 23. 5. 2013, č. j. 2013/5917/570, byla společnosti CYRRUS a. s., uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč za to, že pěti dílčími skutky porušila povinnosti podle ustanovení § 12 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Pokud jde o výši sankce, správní úřad konstatoval, že jednání účastníka řízení je třeba posoudit jako nejzávažnější porušení daného zákona, přihlédl k přitěžující okolnosti v podobě deliktní minulosti účastníka řízení a jako významnou polehčující okolnost posoudit aktivní spolupráci účastníka řízení, který činil kroky k nápravě a zjednání nápravy náležitě dokládal. Majetkové poměry účastníka řízení byly doloženy způsobem, z něhož byla patrná ztráta ve výši několika desítek tisíc korun. Rozhodnutím ČNB ze dne 4. 11. 2010, č. j. 2010/9719/570, byla společnosti EFEKTA CONSULTING a. s., uložena pokuta ve výši 700 000 Kč za to, že pěti dílčími skutky porušila povinnosti podle ustanovení § 157 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Pokud jde o výši sankce, správní úřad vzal v úvahu deklarovaná opatření k nápravě, která částečně snižují nebezpečnost jednání účastníka řízení, dále jako k polehčující okolnosti přihlédl správní úřad k tomu, že tento účastník řízení měl ve sledovaném období jen devět zákazníků, kteří aktivně obchodovali s investičními nástroji a jejichž aktivita byla v daném období minimální. V průběhu správního řízení účastník zavedl nový obchodní systém. Majetkové poměry účastníka řízení byly doloženy způsobem, z něhož byla patrný vlastní kapitál společnosti ve výši několika milionů korun. pokračování 11Af 49/2013 Jak již bylo výše uvedeno, žalobci byla uložena za obdobné porušení zákona pokuta ve výši 1 250 000 Kč, jednalo se o celkem devět dílčích skutků, kdy protiprávní jednání žalobce správní úřad posoudil jako souběh správních deliktů více činný, nestejnorodý, přičemž porušení povinností investičního zprostředkovatele se dotklo celkem šestnácti zákazníků a pokud jde o majetkové poměry žalobce, správní úřad sice zaznamenal, že majetkové poměry žalobce zaznamenaly v letech 2011 a 2012 výraznou sestupnou tendenci, avšak zároveň nemohl odhlédnout od zjištění, že l 31. 12. 2012 činil nerozdělený zisk minulých let u žalobce 752 000 Kč a podle výkazu zisku a ztrát k témuž datu činily tržby za prodej výrobků a služeb účastníka řízení celkem 4 837 000 Kč. Soud neshledal pravdivým tvrzení žalobce o tom, že v případě žalobce správní orgán nezohlednil provedená opatření k nápravě. Toto tvrzení žalobce je v přímém rozporu s bodem č. 287 odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty. Zároveň správní orgán v bodě č. 291 téhož rozhodnutí konstatoval, že žalobce neprokázal, že by vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo možné požadovat, aby porušení povinností zabránil a že tedy tuto okolnost vzal v úvahu při úvaze o výši ukládané pokuty. Nejvyšší správní soud se otázkou možného likvidačního charakteru uložené pokuty zabýval i ve zrušujícím rozsudku ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3As 149/2015 – 49. V něm zdůraznil, že v projednávané věci vycházely správní orgány při posuzování možných likvidačních účinků pokuty z údajů zjištěných zejména z rozvahy a výkazu zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2012. Z těchto dokumentů je patrné, že výsledek hospodaření žalobce činil za dané účetní období před zdaněním pouze 122 000 Kč, což představovalo poměrně výrazný propad ve srovnání s předcházejícím účetním obdobím. Nejvyšší správní soud však poukázal na to, že již v minulosti dovodil, že ani záporný výsledek hospodaření není překážkou pro uložení pokuty a nemusí bez dalšího znamenat, že uložená pokuta je likvidační. Při hodnocení osobních a majetkových poměrů delikventa je třeba zohlednit jeho celkovou situaci (tzn. celkový příjem a hmotný majetek – viz rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2015, č. j. 4As 53/2015 - 26). Z příslušných účetních výkazů žalobce tak současně vyplývá, že žalobce disponoval oběžnými aktivy ve výši 1 448 000 Kč (součet krátkodobého finančního majetku a krátkodobých pohledávek). Po zohlednění jeho krátkodobých závazků ve výši 115 000 Kč tak lze konstatovat, že žalobce disponoval oběžnými aktivy v celkové výši 1 333 000 Kč, tedy prostředky převyšujícími výši uložené pokuty. Nezanedbatelnou část aktiv žalobce představoval též jeho dlouhodobý hmotný majetek v hodnotě 370 000 Kč, tvořený zcela výhradně samostatnými movitými věcmi a soubory movitých věcí. Proto i v případě, že by se žalobci nepodařilo obdržet z jeho krátkodobých pohledávek výnos ve skutečné hodnotě (což lze předpokládat jen stěží, jelikož minimálně pohledávky vniklé z obchodních vztahů při vykonávání činnosti investičního zprostředkovatele lze dle názoru Nejvyššího správního soudu považovat za dostatečně bonitní), měl by žalobce případně možnost pokrýt odpovídající část pokuty výnosem z prodeje části svého hmotného majetku. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že namítá-li žalobce, že pro posouzení platební schopnosti je stěžejní toliko krátkodobý finanční majetek (v kasační stížnosti totiž uvádí, že stěžejní likvidní prostředky činily ke dni 31. 12. 2012 částku ve výši 460 000 Kč, což je právě částka, která odpovídá jeho krátkodobému finančnímu majetku), pak i kdyby tomu tak bylo, majetkové poměry žalobce by ani v takovém případě nenasvědčovaly obavě, že by pokuta v uložené výši měla pro něj mít likvidační následky. Podle ekonomické teorie (viz např. pokračování 11Af 49/2013 LANDA, M. Finanční plánování a likvidita. Computer Press, a. s., 2007. s. 27) je totiž finanční majetek sám o sobě ukazatelem důležitým pro určení tzv. pohotové likvidity (likvidity I. stupně; některými autory označované též jako okamžité likvidity – srov. SEDLÁČEK, J. Finanční analýza podniku. Computer Press, a. s. 2011, s. 67), neboli schopnosti zaplatit své krátkodobé závazky „ihned“. Ukazatel pohotové likvidity jako poměr finančního majetku ke krátkodobým závazkům vyjadřuje, kolik Kč likvidního majetku (v případě žalobce peněžních prostředků na bankovních účtech a v hotovosti) připadá na 1 Kč krátkodobých závazků (literatura mluví v tomto ohledu zejména o závazcích splatných do jednoho měsíce, což odpovídá též splatnosti uložené pokuty – do 30 dnů od právní moci rozhodnutí). Likvidita, tedy platební schopnost, je však zajištěna při hodnotě ukazatele alespoň 0,2 (viz LANDA, resp. SEDLÁČEK, op. cit.). Na základě údajů zjištěných z příslušných účetních dokumentů by i při započítání uložené pokuty činil u žalobce podle výpočtu Nejvyššího správního soudu ukazatel pohotové likvidity po zaokrouhlení 0,337 [460.000/(115.000 + 1.250.000) – blíže viz rozvaha na č. l. 372 a násl. správního spisu], a to za předpokladu, že krátkodobé závazky žalobce ve výši 115 000 Kč, zahrnuté v rozvaze, byly rovněž splatné do jednoho měsíce; v opačném případě by hodnota ukazatele byla dokonce ještě vyšší. Lze tedy konstatovat, že pouhá skutečnost, že žalobce v době vydání prvostupňového rozhodnutí nedisponoval finančním majetkem ve výši uložené pokuty, v žádném případě neodůvodňuje závěr, že by mu tato pokuta měla přivodit platební neschopnost, či pro ni být jiným způsobem likvidační. Správní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním orgánem, nebylo v daném případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu a odlišný náhled účastníka řízení na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. V dané věci nebylo zjištěno, že by závěry správního orgánu nebyly podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo s nimi byly v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce. Závěry, k nimž správní orgán dospěl při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení. Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty je zřejmé, že veškerou argumentaci, uplatněnou žalobcem opakovaně v žalobě, vzal žalovaný správní úřad v úvahu již při svém rozhodování, jedná se o argumentaci v podstatných rysech totožnou. Pokud bylo namítáno, že správní úřad nepostupoval v souladu se zákonem v rámci úvah o majetkových poměrech žalobce, pak soud nemohl uvedené námitky shledat důvodnými. Je tomu tak proto, že v odůvodnění rozhodnutí správního úřadu v obou stupních byla náležitě zohledněna celá řada ukazatelů, jakými byly vlastní kapitál žalobce, jeho hospodářské výsledky za poslední dva roky, nerozdělený zisk, neuhrazené závazky, pohledávky a jeho skutečné tržby. Tyto údaje správní úřad neposuzoval pokračování 11Af 49/2013 izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech, když vzal v úvahu skutečnost, že činnost investičního poradce na kapitálovém trhu nebyla jediným předmětem činnosti žalobce, skutečnost, že bylo důvodné domnívat se, že žalobce měl mít k dispozici nezanedbatelný majetek i v případě, že by veškeré finanční prostředky získané po úhradě krátkodobých pohledávek byly použity na úhradu pokuty. Správní orgán na základě zjištění, uvedených v odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty, mohl důvodně dovozovat, že pokles tržeb v roce 2012 nebránil žalobci v tom, aby svým společníkům na přelomu let 2012 - 2013 vyplatil částku 400 000 Kč po rozhodnutí valné hromady společníků o snížení základního kapitálu a dále bylo zjištěno, že bezprostředně po vydání rozhodnutí o uložení pokuty žalobce v oblasti zprostředkování investičních služeb na základě vlastního rozhodnutí ukončil činnost. Z uvedeného bylo možno učinit dílčí závěr o tom, že žalobce ke konsolidaci svých tvrzených nepříznivých majetkových poměrů nijak nepřispěl a proto pokutu uloženou žalobci nelze hodnotit jako onen převažující faktor, který měl mít pro žalobce likvidační dopad. Zároveň žalobce v rámci správního řízení, stejně jako v rámci řízení před soudem nijak nedoložil, jaký má změna podnikatelské činnosti žalobce mít na jeho hospodaření faktický dopad, žalobce nijak nekonkretizoval své podnikatelské záměry a vstoupil do režimu likvidace. Soud považuje za potřebné poukázat na to, že žalobce ve své argumentaci k výši pokuty zcela pomíjí zjištění o tržbách za prodej zboží a služeb ve výši 4 830 000 Kč. K této částce, která je uvedena v odůvodnění rozhodnutí, žalobce nic nenamítá. Pokud jde o námitku, že při rozhodování o výši sankce vycházela žalovaná ze starých podkladů, Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku podotkl, že za situace, kdy prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v červenci 2013, nelze považovat účetní výkazy platné ke dni 31. 12. 2012 za neaktuální (srov. v této souvislosti např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6As 159/2014 – 52, v němž byly soudem akceptovány obdobné podklady). Tvrzení žalobce týkající se zhoršení, respektive změny jeho poměrů (viz vyjádření k podkladům správního řízení na č. l. 369, v němž jednatelka žalobce uvedla: „Ve společnosti LUTHERUS s.r.o. je nyní zcela odlišná situace. Změnila se vlastnická struktura. Zůstala jsem jediným jednatelem, společnost nemá nyní žádné zaměstnance ani vázané zástupce, ukončila smlouvy se všemi obchodníky s cennými papíry a fakticky momentálně ani nevykonává žádnou činnost […]“), jakož i výše zmíněná skutečnost, že žalobce se rozhodl vyplatit společníkům částku, o kterou byl snížen její základní kapitál, či dobrovolně ukončit činnost investičního zprostředkovatele ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí (viz rozhodnutí o zrušení registrace žalobce jakožto investičního zprostředkovatele na č. l. 378 správního spisu), podle názoru soudu nasvědčuje spíše tomu, že uloženou pokutu nelze hodnotit jako převažující faktor, který by jí měl likvidační důsledky způsobit. Judikatura správních soudů přitom akcentuje právě likvidační charakter pokuty sám o sobě (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1As 9/2008 – 133, publikované pod č. 2092/2010 ve Sbírce NSS). Proto pokud se pachatel dostane do závažných finančních problémů ještě před uložením pokuty v důsledku jiných okolností (ať již zaviněných nebo nezaviněných), důsledkem takové okolnosti nemůže být automatická imunita vůči sankcím ukládaným v oblasti veřejného práva. Opačný závěr by pokračování 11Af 49/2013 totiž zcela popřel účel trestu a narušil efektivitu prosazování práva (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8Afs 25/2012 – 351). Pokud žalobce v průběhu řízení před soudem odkázal na některé případy, v nichž dle jeho názoru žalovaná uložila za podobná pochybení o poznání nižší sankce, ani tato argumentace nebyla soudem shledána důvodem pro zrušení rozhodnutí. Konkrétně se jedná o rozhodnutí žalované ve věci společnosti BrokerTrade s. r. o. (sankce ve výši 50 000 Kč), společnosti OVB Allfinanz, a. s. (pokuta ve výši 2 000 000 Kč s poukazem na skutečnost, že vlastní kapitál této společnosti byl ve srovnání s vlastním kapitálem žalobce mnohonásobně vyšší), společnosti AWD Česká republika s. r. o. (pokuta ve výši 750 000 Kč s opětovným poukázáním na vyšší kapitál této společnosti), a společnosti GRANT CAPITAL a. s. (pokuta ve výši 300 000 Kč). Žalobce namítal, že vzhledem k této tvrzené nejednotnosti rozhodovací praxe žalované byla v správním řízení porušena zásada legitimního očekávání. Zde je vhodné podotknout, že za správní praxi zakládající legitimní očekávání lze považovat toliko ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost (popřípadě i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6Ads 88/2006 – 132, publikované pod č. 1915/2009 Sb. NSS). Při posuzování přiměřenosti výše uložené pokuty přitom srovnání s jinými pokutami uloženými ve více či méně srovnatelných věcech hraje důležitou roli, a nelze na něj proto zcela rezignovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014, č. j. 4Ads 118/2013 – 33). Nejvyšší správní soud má však za to, že v případě společnosti AWD Česká republika s. r. o., sice byla uložena pokuta ve výši 750 000 Kč, nutno však současně poznamenat, že pachatelka byla stíhána za spáchání částečně odlišných deliktů; v případě společnosti OVB Allfinanz, a. s., pak uložená pokuta byla dokonce vyšší než v případě nyní posuzovaném. I z tvrzení samotného žalobce je zřejmé, že společnost BrokerTrade s. r. o. byla rovněž stíhána za spáchání částečně odlišných deliktů (viz příloha žaloby k bodu III. písmeno D.). Pokud jde o rozhodnutí ve věci společnosti GRANT CAPITAL a. s., již Nejvyšší správní soud konstatoval, že uložení pokuty ve výši „pouhých“ 300 000 Kč bylo v podstatě taktéž reakcí na konkrétní okolnosti případu. Namítá-li žalobce, že žalovaná v předmětné věci přihlédla též k tzv. výhledovým majetkovým poměrům účastníka řízení, nutno doplnit, že samotný odkaz na jediný případ nemůže v žádném případě žalobci založit legitimní očekávání (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6As 159/2014 – 52). Co se týče druhého rozhodnutí, na které žalobce v této souvislosti odkazoval, a sice rozhodnutí ve věci společnosti CYRRUS, a. s., je z něj naopak patrno, že žalovaná vycházela z poměrů zjištěných z řádných účetních výkazů (viz str. 53, bod 202 rozhodnutí, založeno na č. l. 120 a násl. soudního spisu). Stejně tak Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že žalovaná ve věci společnosti GRANT CAPITAL a. s., přihlédla k výhledovým majetkovým poměrům za situace, kdy majetkové poměry zjištěné z řádných účetních výkazů by v podstatě znemožňovaly uložení alespoň minimálně spravedlivé pokuty, čímž by byl současně zcela zmařen účel trestu (neboť výsledek hospodaření jmenované společnosti činil za poslední účetní období mínus 2 940 000 Kč a společnost disponovala vlastním kapitálem toliko ve výši 40 000 Kč). Srovnává-li tedy žalobce poměry výší uložených pokut k výším vlastních kapitálů pachatelů, Nejvyšší správní soud dodává, že zjištění odlišností u tohoto údaje v jednotlivých pokračování 11Af 49/2013 případech nepředstavuje nejednotnost správní praxe, jež by byla porušením zásady legitimního očekávání. Jelikož zákon o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění rozhodném pro posuzovaný případ, s poměry pachatele jako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítal (viz § 192 odst. 2 ZPKT), bylo plně v souladu s judikaturou rozšířeného senátu NSS, pokud žalovaná ve svých rozhodnutích zohledňovala majetkové poměry pachatele až v samém závěru svých úvah o výši sankce, a to pouze hrozila-li pachateli natolik vysoká pokuta, že by pro něj mohla mít likvidační charakter (srov. usnesení ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1As 9/2008 – 133). Z tohoto důvodu mohlo dojít k tomu, že poměr výše uložené pokuty a výše vlastního kapitálu delikventa se v jednotlivých případech lišil. S ohledem na všechny shora popsané úvahy Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu nezbývá než uzavřít, že pokuta uložená žalobci při skutkovém stavu, jenž lze považovat za prokázaný, nebyla způsobilá přivodit mu sama o sobě platební neschopnost, či jiné důsledky, které by pro něj mohly být likvidační. Stejně tak nutno konstatovat, že správními rozhodnutími nebyla porušena ani zásada legitimního očekávání. Námitka řádného nezohlednění polehčujících a přitěžujících okolností Pokud o druhý žalobní bod, v němž žalobce namítal nezohlednění polehčujících okolností pro stanovení výše pokuty, jedná se svým obsahem o námitku vypořádání otázek polehčujících a přitěžujících okolností. Soud shledal, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že žalovaný správní úřad svůj přístup k hodnocení polehčujících okolností objasnil na straně č. 11 žalobou napadeného rozhodnutí o rozkladu. Účastník řízení ona deklarovaná opatření, směřující údajně k nápravě, přijímal v průběhu správního řízení a částečně až poté, co již k protiprávnímu jednání došlo. Žalobce byl postižen za řadu správních deliktů, u nichž nelze jednoznačně dovozovat, že by měly s opatřením žalované ve vztahu k obchodníkovi s cennými papíry konkrétní souvislost, z níž by bylo možno dovodit polehčující okolnost jako v případě společností žalobcem označených, například u společnosti EFEKTA CONSULTING. Žalobce neuvedl, jaký mělo mít opatření, týkající se obchodníka s cennými papíry, dopad na jeho konkrétní činnosti a žalovaný správní úřad v odůvodnění rozhodnutí poukázal na skutečnost, že výše pokuty nebyla v případě žalobce primárně odvozována od závažnosti protiprávního jednání, ale byla výsledkem souhrnného posouzení vícero podstatných okolností. Výše pokuty byla významně snížena s ohledem na majetkovou situaci žalobce, neboť z odůvodnění správních rozhodnutí je zřejmé, že pokud by žalobcova hospodářská situace byla příznivější, byla by - i s přihlédnutím ke všem polehčujícím okolnostem - uložena pokuta vyšší. Podle § 192 odst. 2 ZPKT „[p]ři určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.“ Nad rámec kritérií uvedených v zákoně lze při ukládání sankce přihlédnout též k jiným okolnostem, pokud jsou svojí povahou podstatné pro posouzení závažnosti správního deliktu, a které by s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu mohly být kvalifikovány jako polehčující či přitěžující. Takovýto postup odpovídá obecné trestněprávní zásadě individualizace trestu, respektive trestní sankce, jejímž smyslem je, aby co nejvíce odpovídala okolnostem případu, nebo jinými slovy, aby byla co nejvíce „spravedlivá“. Případné zohlednění těchto kritérií nicméně spadá do rámce správního uvážení příslušného správního orgánu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1Afs 106/2012 pokračování 11Af 49/2013 – 45, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6As 159/2014 – 52), které podléhá soudnímu přezkumu toliko v omezené míře. Úkolem soudu totiž není nahradit správní uvážení uvážením soudním, nýbrž posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, respektive zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5A 139/2002 – 46, publikovaný pod č. 416/2004 Sb. NSS; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované pod č. 22/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupné též na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud v odůvodnění zrušujícího rozsudku k uvedené žalobní námitce poukázal na to, že ačkoliv žalovaná se v prvostupňovém rozhodnutí k hodnocení polehčujících okolností výslovně nevyjádřila, z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je již patrno, že bankovní rada se touto otázkou zabývala a opatření k nápravě, na které žalobce poukazuje, v rámci svých úvah o výši sankce (byť stručně) hodnotila. Dospěla přitom k závěru, že „[p]řijetí opatření k odstranění nedostatků ze strany účastníka řízení přitom není polehčující okolností, kterou by měl správní orgán prvního stupně nezbytně brát v potaz. Účastník řízení byl povinen uvést svoje poměry do souladu se zákonem o podnikání na kapitálovém trhu bez ohledu na správní řízení, které s ním bylo vedeno. Kromě toho je zjevné, že správní orgán prvního stupně vzal v úvahu především majetkové poměry účastníka řízení, a přestože shledal jednání účastníka řízení závažnějším, pokuta byla uložena nižší, tak aby neměla pro účastníka řízení likvidační potenciál. Vzhledem k této skutečnosti by účastníkem řízení zmiňované okolnosti nemohly vést k uložení nižší pokuty.“ Je tudíž zřejmé, že bankovní rada o opatřeních provedených žalobcem zcela bezpochyby uvážila, avšak v kontextu jiných okolností posuzovaného případu (zejména pak okolnosti, že výše uložené pokuty byla podstatným způsobem snížena s ohledem na majetkovou situaci žalobce) jim nepřiložila zásadní význam. Tuto úvahu považoval Nejvyšší správní soud za logickou a učiněnou v rámci zákonných mezí správního uvážení. Z poslední věty citovaného textu pak plyne, že polehčující okolnosti by dle názoru bankovní rady neodůvodňovaly snížení pokuty ve větší míře, než jak tomu bylo při zohlednění žalobcových majetkových poměrů. Za těchto okolností zajisté nebylo potřeba, aby bankovní rada výslovně číselně vyjádřila, jaký vliv by jednotlivé polehčující okolnosti na výši pokuty měly (jak žalobce požadoval například v replice k vyjádření žalované ke kasační stížnosti); odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je v tomto směru dostatečné. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce některá opatření přijal ještě před zahájením správního řízení, avšak v převážné míře v reakci na uskutečněnou státní kontrolu. Podle názoru Městského soudu v Praze žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný správní úřad nevybočil z rámce svého obvyklého rozhodování, výše uložené pokuty není v případě žalobce překvapivá a z mezí běžné rozhodovací praxe žalované se tak spíše vymyká rozhodnutí o uložení pokuty společnosti GRANT CAPITAL, které však nebylo předmětem posouzení soudem v nyní projednávané věci aiz jeho odůvodnění lze vyčíst zcela konkrétní skutkové okolnosti, které správní úřad vedly k postupu, jehož výsledkem bylo uložení pokuty této společnosti. Z uvedených důvodů soud neshledal tuto žalobní námitku důvodnou. Námitka porušení základních zásad správního řízení pokračování 11Af 49/2013 Obdobně to platí o třetím žalobním bodě, ve kterém žalobce namítl porušení zásad správního řízení. Uvedenou žalobní námitku neshledal soud důvodnou. Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých subjektivních právech. Proto žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat nejen tvrzení o tom, že žalobce byl zkrácen na svých právech, ale i specifikaci toho, jakým porušením zákona v napadeném rozhodnutí byl žalobce na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, z nichž žalobce považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné. Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví, že žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale i na právech procesních (ustanovení § 65 s. ř. s.). Bylo-li opakovaně poukazováno na rozdílnost rozhodování žalované, soud považuje za vhodné předeslat i zdůraznit, že zásada rovnosti respektive zásada rovného přístupu k účastníkům správního řízení a zacházení s nimi spočívají v tom, že účastníkům řízení jsou poskytnuta a garantována shodná práva, je jim poskytnuto shodné posouzení týchž právních skutečností. Neznamená to však, že jde o zcela mechanické posuzování a matematické porovnávání dvou či více případů. Je třeba vždy hodnotit zcela konkrétní okolnosti, které jsou v každé posuzované věci individuální a do jisté míry i neopakované a jsou proto odrazem v ukládání nestejných sankcí. To znamená, že vytrhávání jednotlivých údajů z jednotlivých vydaných rozhodnutí a činění závěrů o možné obdobné či dokonce totožné výši, jak činí žalobce, je postupem nepřípustným a nedůvodným. Jak již bylo soudem vysvětleno výše, otázka deliktní odpovědnosti konkrétní osoby je předmětem zcela samostatného správního řízení. Je nepochybné, že odpovědnost za protiprávní jednání u osob, se kterými žalobce obchodoval či které byly žalobci podřízeny ať již z titulu zaměstnaneckého pracovního poměru či na základě smluv o zprostředkování, je naplněna za zcela odlišných podmínek, než je tomu u odpovědnosti žalobce za správní delikt. Je tomu tak proto, že odpovědnost právnických osob za správní delikt je odpovědností objektivní, což vyplývá z výše citovaného ustanovení § 24b zákona o ochraně spotřebitele. Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Z pohledu zákonných předpokladů naplnění zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu žalobce jako právnické osoby není pro řízení o uložení pokuty relevantní, k jakým závěrům dospěl orgán dozoru a dohledu v případě správního řízení, vedeného s konkrétními fyzickými osobami. K argumentaci rozdílné výše pokut, uložených jiným společnostem, považuje soud dále za vhodné dodat, že kromě jednoho případu – pokuty v částce 300 000 Kč – se pokuty pohybují okolo výše jednoho milionu korun. Skutečnost, že nejsou ukládány pokuty shodné výše, nelze považovat za důvod zrušení napadeného rozhodnutí. Ani při posuzování otázky rovného zacházení s účastníky řízení nelze odhlédnout od konkrétních okolností toho kterého případu. Opačný závěr by znamenal, že by – bez ohledu na konkrétní okolnosti – správní úřad mohl pouze konstatovat počet deliktního jednání a mechanicky dosazovat určitou finanční částku jako sankci. Takový postup je však při postupu podle správního řádu vyloučen. Lze dodat, že zmíněná „nízká“ sankce v částce 300 000 Kč zohlednila rovněž okolnosti konkrétního případu, což je zřejmé z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Protože toto rozhodnutí není předmětem řízení v této věci, soudu nepřísluší se k němu blíže vyjadřovat. pokračování 11Af 49/2013 Žalobce navrhoval doplnění dokazování listinnými důkazy v podobě Protokolů o kontrole, vedené s kontrolovanými subjekty CAPITAL PARTNERS a CYRRUS, jimiž hodlal doložit rozdílný výklad skutkové podstaty v případě správního řízení vedeného se žalobcem na straně jedné a se jmenovanými společnostmi na straně druhé. Jednalo se zejména o protiprávnost jednání žalobce při posuzování funkčnosti vnitřní kontroly – viz bod I.(II) rozhodnutí o uložení pokuty, nesprávné plnění povinnosti informovat zákazníky – bod I.(III) rozhodnutí o uložení pokuty a ohledně možnosti získávat informace od zákazníků – bod I.(IV) rozhodnutí o uložení pokuty. Soud přihlédl k charakteru těchto dokumentů. Je přitom zřejmé, že se jedná o materiál, který může sloužit jako podklad pro další správní řízení, týká se subjektů od žalobce zcela odlišných a pokud žalobce namítal, že výše pokuty byla příliš vysoká a že žalobcem uváděným subjektům byla uložena pokuta v nižší výši, pak uvedené protokoly otázku výše uložené pokuty nijak neřeší. Předmětem posouzení je v daném případě rozhodnutí o uložení pokuty žalobci za jeho protiprávní jednání, tedy otázky porušení právních povinností ze strany žalobce a nikoli subjektů jiných. Soud má proto za to, že doplnění dokazování o listinné důkazy v podobě výše uvedených protokolů je pro posouzení důvodnosti této žaloby nadbytečné, proto postupoval podle ustanovení § 52 odstavec 1 s. ř. s. a návrh žalobce na další doplnění dokazování zamítl. Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým správním deliktům Žalobce namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým správním deliktům. Uvedl, že rozhodnutí o rozkladu i rozhodnutí o uložení pokuty jsou v mnoha ohledech nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, a že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu s dokazováním provedeným ve správním řízení. Žalobce v průběhu řízení před správním orgánem detailně uváděl ke každému údajnému protiprávnímu jednání detailní námitky, s nimiž se však žalovaná vůbec nevypořádala nebo tak učinila nepřípustným souhrnným způsobem. Žalobce má za to, že žalovaná byla povinna se s argumenty vypořádat s každým samostatně a se všemi v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pochybení správního orgánu činí napadená rozhodnutí o rozkladu i rozhodnutí o uložení pokuty vnitřně rozpornými a nesrozumitelnými pro nedostatek důvodů. Žalobce v uvedeném žalobním bodě namítal nesouhlas s tvrzením žalovaného, pokud jde i) o manipulaci při vyplňování investičního dotazníku, pod bodem ii) nesouhlasil se závěry správního orgánu ohledně porušení v oblasti pravidel vnitřní kontroly a pravidel činnosti vázaných zástupců, pod bodem iii) žalobce setrval na tom, že splnil svoji informační povinnost pomocí materiálu vytvořeného jinou osobou. V bodě iv) žalobce namítal, že řádně vyžadoval a zjistil informace od zákazníka, v bodě v) žalobce setrval na tom, že správní orgán neprokázal manipulaci jednotlivých zákazníků, že pro závěr o porušení povinnosti investičního zprostředkovatele jednat s odbornou péčí nepostačuje, že žalobce umožnil zákazníkovi kontaktovat vázaného zástupce na soukromém čísle, neboť nedošlo k faktickému zasažení chráněného zájmu a práv zákazníka. Pokud správní orgán sankcionoval žalobce za nedostatky vnitřního kontrolního systému, žalobce pod bodem vi) namítl, že žalovaná pominula kontrolní zápisy, vyžádané během kontroly. Žalobce dále tvrdil, že vii) řádně pokračování 11Af 49/2013 evidoval údaje požadované vyhláškou č. 231/2009 Sb. ohledně pokynů investičního zprostředkovatele, a viii) pokud jde o informační systém jako takový, žalobce vysvětluje vytýkané nedostatky spoluprací se společnosti CAPITAL PARTNERS, a. s., která mu dodávala technologie. Tyto žalobní námitky žalobce blíže rozvedl a upřesnil v dokumentu, nazvaném Příloha žaloby k bodu III. Písmeno D.: Nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým správním deliktům. Žalobce v podané žalobě v uvedeném žalobním bodě namítal nesouhlas s tvrzením žalovaného, pokud jde i) o manipulaci při vyplňování investičního dotazníku (konkrétně u zákazníka Ing. V. N.), pod bodem ii) nesouhlasil se závěry správního úřadu ohledně porušení v oblasti pravidel vnitřní kontroly a pravidel činnosti vázaných zástupců, pod bodem iii) žalobce setrval na tom, že splnil svoji informační povinnost pomocí materiálu vytvořeného jinou osobou. V bodě iv) žalobce namítal, že řádně vyžadoval a zjistil informace od zákazníka, v bodě v) žalobce setrval na tom, že správní úřad neprokázal manipulaci jednotlivých zákazníků a že pro takový závěr nepostačuje, že žalobce umožnil zákazníkovi kontaktovat vázaného zástupce na soukromém čísle, když nedošlo k faktickému zasažení chráněného zájmu a práv zákazníka. Pokud správní úřad sankcionoval žalobce za nedostatky vnitřního kontrolního systému, žalobce pod bodem vi/ namítl, že žalovaná pominula kontrolní zápisy, vyžádané během kontroly. Žalobce dále tvrdil, že řádně evidoval údaje požadované vyhláškou č. 231/2009 Sb. ohledně pokynů investičního zprostředkovatele (bod vii) a pokud jde o informační systém jako takový, žalobce vysvětluje vytýkané nedostatky spoluprací se společnosti Capital Partners a.s., která mu dodávala technologie. Smyslem soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí správního úřadu není polemika o souladnosti jednotlivých obecně závazných právních předpisů, ale posouzení zákonnosti a věcné správnosti žalobou napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů. Soud na základě této úvahy dospěl k následujícím závěrům: i) K porušení povinnosti poskytovat investiční služby s odbornou péčí dle § 32 odst. 1 ZPKT – Manipulování zákazníků při vyplňování investičních dotazníků Ve vztahu ke správnímu deliktu dle § 157 odst. 2 písm. a) ZPKT, spočívajícímu v tom, že žalobce porušil ustanovení § 32 odst. 1 ZPKT, tedy porušil povinnost poskytovat investiční služby s odbornou péčí, tj. kvalifikovaně, čestně, spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků, a to konkrétně tím, že manipuloval zákazníky Ing. R. B. a Ing. V. N. při vyplňování investičního dotazníku v podobě Testu vhodnosti a přiměřenosti, protože zaměstnankyně a vázaný zástupce žalobce nezjišťovali v dostatečném rozsahu odborné znalosti a zkušenosti zákazníků, jejich finanční zázemí a investiční cíle, ale buď zákazníkům odpovědi diktovali, nebo odpovědi zákazníků podstatnou měrou ovlivnili, uvedl žalobce následující námitku: Není patrné, na základě čeho žalovaná usoudila, že zákazníci Ing. S. F. a MUDr. M. Ch. manipulováni nebyli, zatímco Ing. V. N. ano. Rozhodnutí je proto dle žalobce nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že Česká národní banka původně zahájila se žalobcem správní řízení pro podezření, že žalobce nezajistil řádné vyplnění investičního dotazníku, pokud jde o čtyři zákazníky – Ing. R. B., Ing. S. F., MUDr. M. Ch. a Ing. V. N.. K závěru, že k manipulaci došlo, dospěla Česká národní banka v případě Ing. R. B. a Ing. V. N.. Pokud jde o Ing. R. B., žalobce pochybení uznal. pokračování 11Af 49/2013 Již v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zcela srozumitelně a přehledně vymezeno, proč v případě dvou zákazníků správní orgán dospěl k závěru, že došlo ke správnímu deliktu, a proč v případě dvou zákazníků nikoli. Lze odkázat zejména na body 21 až 71 rozhodnutí o pokutě, které se všemi otázkami a námitkami podrobně vypořádává. Správní orgán přitom důsledně odkazoval na provedené důkazy, tj. zejména nahrávky telefonických rozhovorů a provedené výslechy zákazníků. Z rozhodnutí o pokutě vyplývá, že v případě zákazníků Ing. S. F. a MUDr. M. Ch. správní orgán nedospěl k závěru, že by se žalobce dopustil správního deliktu z toho důvodu, že tito zákazníci sice konzultovali s vázaným zástupcem žalobce některé otázky obsažené v investičním dotazníku, nicméně volbu konkrétních odpovědí prováděli samotní zákazníci, odpovědi jim nebyly diktovány či vnucovány ze strany vázaných zástupců, zákazníci nebyli při volbě odpovědí ovlivněni. Oproti tomu v případě zákazníka Ing. V. N. z důkazních materiálů vyplývá, že v jeho případě se nejednalo pouze o konzultaci či vysvětlení některých otázek, nýbrž že tento zákazník byl při vyplňování některých odpovědí ovlivněn vázaným zástupcem. Vyplněné odpovědi tak neodpovídaly znalostem a zkušenostem zákazníka. Námitka žalobce je proto neopodstatněná. Závěr žalobce o účelovosti hodnocení důkazu záznamu neobstojí, neboť nejde o samotnou skutečnost, zda měl pracovník ČNB k dispozici jiný test, jež tento zákazník vyplnil dříve, ale rozhodující je právě průběh komunikace tohoto zákazníka v rámci „druhého“ testu, z něhož vyplývá přímé ovlivnění odpovědí zákazníka v důsledku jednání vázaného zástupce. Další námitky ve vztahu ke správnímu deliktu spočívajícímu v manipulaci zákazníků při vyplňování investičního dotazníku uvedl žalobce v dokumentu Příloha žaloby k bodu III. Písmeno D: Žalobce namítal, že v případě zákazníka Ing. V. N. byly obdobné skutečnosti hodnoceny jinak než u zákazníků Ing. S. F. a MUDr. M. Ch.. Jak již soud uvedl výše, ke konzultaci alespoň některých odpovědí na otázky obsažené v investičním dotazníku skutečně došlo v případě všech zákazníků. Nicméně v případě dvou zákazníků se jednalo pouze o konzultaci a vysvětlení některých otázek a pojmů, zatímco v případě dvou zákazníků se jednalo o přímou manipulaci k vyplnění odpovědí v určitém znění. Není tak pravdivým tvrzení žalobce, že stejné skutečnosti byly hodnoceny odlišně u různých zákazníků. Naopak, správní orgán vzal v úvahu, že skutečnosti jsou odlišné, a proto dospěl u různých zákazníků k odlišným závěrům. Žalobce dále namítal, že správní orgán nevzal na zřetel a nezabýval se námitkou, že ještě před poskytnutím investiční služby zákazník Ing. R. B. vyplnil jiný test, který nahradil test závadný. A dále žalobce namítal, že závadný test nebyl při poskytování investičních služeb zákazníkovi použit. Ve správním řízení bylo prokázáno, že zákazník Ing. R. B. poprvé investiční dotazník vyplňoval dne 29. 6. 2009 v průběhu telefonického hovoru se zaměstnankyní žalobce Ing. H. K. Z přepisu znění telefonického hovoru, který je součástí spisu, je zcela očividné, že zaměstnankyně žalobce zákazníku diktovala, jaké odpovědi má v dotazníku uvést. Je tak zcela nerozporné, že zákazník byl při vyplňování dotazníku dne 29. 6. 2009 manipulován a žalobce s tím vyjádřil souhlas. Z ustanovení § 15 h odst. 3 ZPKT lze dovodit, že vyplnění a vyhodnocení investičního dotazníku musí předcházet poskytnutí investiční služby či rady. Žalobce namítal, že Ing. R. B. sice vyplnil další nový test v březnu 2010, jak uvedla žalovaná, ale jiný nový test byl dotčeným zákazníkem vyplněn již též v červnu 2009, před poskytnutím investiční služby. Žalobce k prokázání svých tvrzení nenavrhl žádný konkrétní důkaz, a ani z dokumentů, jež jsou součástí spisového materiálu, nelze dovodit, že by zákazník Ing. R. B. skutečně samostatně vyplnil nový investiční dotazník pokračování 11Af 49/2013 (jiný než nový dotazník z března 2010), na základě něhož by žalobce ještě před poskytnutím investiční služby získal vypovídající informace o odborných znalostech a zkušenostech zákazníka. A dále, i pokud by takový nový dotazník vyplněn byl, tato skutečnost nemohla zhojit fakt, že při vyplňování dotazníku ze dne 29. 6. 2009 žalobce zákazníka manipuloval a počínal si tak v rozporu se zákonnou povinností jednat kvalifikovaně, čestně a nejlepším zájmu zákazníků podle § 32 odst. 1 ZPKT. Pokud jde o námitku žalobce, že svědecká výpověď Ing. V. N. byla nekonzistentní, soud se s ní neztotožnil, v odpovědích zákazníka na dotazy vyslýchajícího nekonzistentnost nespatřuje. Konkrétní údaje, které byly základem úvahy žalované o protiprávním jednání žalobce, jsou v rozhodnutí o uložení pokuty podrobně uvedeny a závěry, k nimž správní orgán dospěl, z nich také vyplývají. Jde-li dále o námitku, že se správní orgán nevypořádal s námitkou žalobce, že při ověřování pravdivosti odpovědí zákazníka Ing. V. N. v investičním testu na počátku smluvního vztahu nepoužíval při konfrontaci se zákazníkem test, který zákazník vyplnil na počátku smluvního vztahu, ale jeho odpovědi konfrontoval s testem, který zákazník vyplnil až poté, co s investičním zprostředkovatelem realizoval několik obchodů, soud poukazuje na body 62 a 66 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v nichž se správní orgán s námitkami žalobce směřujícími k tomu, že zákazník vyplňoval dva dotazníky (testy), již vypořádal. Konfrontoval-li správní orgán informace vyplněné ve druhém dotazníku výslechem se skutečnými znalostmi zákazníka, a dospěl-li tak správní orgán k výsledku, že vyplněné informace zákazníkovým znalostem neodpovídají, shledává soud závěr správního orgánu, že žalobce nezjistil v dostatečném rozsahu (skutečné) odborné znalosti a zkušenosti zákazníků, za souladný se zákonem o podnikání na kapitálovém trhu. ii) K porušení v oblasti pravidel vnitřní kontroly dle § 32 odst. 4 písm. d) ZPKT a pravidel kontroly činnosti vázaných zástupců dle § 32c odst. 6 písm. b) ZPKT Pokud jde o správní delikt spočívající v tom, že žalobce nezjistil závady v postupu své zaměstnankyně a svého vázaného zástupce při jednání se zákazníky Ing. R. B. a Ing. V. N., ke kterým došlo během vyplňování jejich investičních dotazníků ve dnech 29. 6. 2009 (Ing. R. B.) a 20. 4. 2009 (Ing. V. N.) žalobce namítal, že rozhodnutí o uložení pokuty je vnitřně rozporné, jednotlivé části rozhodnutí si protiřečí. Žalobce konkrétně poukázal na rozpor mezi body 77 a 217 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. Body 77 a 217 dotčeného rozhodnutí nejsou ve vzájemném rozporu. V bodech 72 až 82 (tudíž též v bodě 77) dotčené rozhodnutí obsahuje odůvodnění, pokud jde správní delikt obsažený ve výroku I. ii), tj. správní delikt, jehož se žalobce dopustil tím, že nezjistil závady v postupu své zaměstnankyně a svého vázaného zástupce při jednání se zákazníky, ke kterým došlo během vyplňování jejich investičních dotazníků dne 29. 6. 2009 a dne 20. 4. 2009, čímž žalobce porušil povinnost dle § 32 odst. 4 písm. e) ZPKT a povinnost dle § 32c odst. 6 písm. b) ZPKT. V bodech 202 až 206, 212 až 213 a 217 až 218, 220 (tudíž též v bodě 217) dotčené rozhodnutí obsahuje odůvodnění, pokud jde o správní delikt obsažený ve výroku I. vii) písm. e), tj. správní delikt spočívající v tom, že compliance žalobce v období od 1. 1. 2011 do 2. 5. 2011 neprováděla žádný zápis o prováděných týdenních kontrolách vázaných zástupců, a nezabezpečila tak možnost zpětného vysledování kontrolní činnosti, čímž žalobce porušil povinnost dle § 32 odst. 4 písm. e) ZPKT. Je tak zřejmé, že v žalobcem uváděných bodech 77 a 217 se dotčené rozhodnutí vypořádává se dvěma různými správními delikty, jichž se žalobce dopustil v různých časových obdobích. pokračování 11Af 49/2013 Podstatou žalobcových námitek je argument, že neodhalení jednotlivého závadného jednání nemůže být důkazem nefunkčnosti celého vnitřního kontrolního systému, nebylo proto zdokumentováno porušení povinností žalobce. Ten má za to, že jestliže výsledkem zkoumání většího počtu nahrávek je nalezení jednoho či dvou pochybení, svědčí to o funkčnosti kontrolního systému. Podle názoru žalobce nemohla jedna nahrávka se zákazníkem Beránkem svědčit závěru o nefunkčnosti systému vnitřní kontroly, jestliže 1800 nahrávek žádné další excesy neodhalilo. Soud se s námitkami žalobce neztotožnil. Žalobci nebyla uložena sankce proto, že neměl zajištěny kontrolní mechanismy, správní orgány v řízení vůbec nezpochybňovaly skutečnost, že žalobce měl zavedena určitá pravidla vnitřní kontroly. Tato pravidla nicméně nebyla taková, aby umožňovala zjištění závadného postupu vázaných zástupců a zaměstnanců. Soud považuje závěr správního orgánu, uvedený zejména v rozhodnutí prvostupňovém, v němž ze dvou objektivně zjištěných případů dovodil porušení povinnosti zavést a udržovat pravidla vnitřní kontroly, za souladný se zákonem. Případy, v nichž žalobcův vnitřní kontrolní systém neodhalil závady, se odehrály v rozmezí dvou měsíců (20. 4. 2009 a 29. 6. 2009), žalobce přitom opatření ke zlepšení kontrolního systému zavedl až v roce 2011 po té, co bylo zahájeno správní řízení. Argumenty žalobce o náročnosti ba nemožnosti zavést takový vnitřní kontrolní systém, který by odhalil veškerá pochybení, jsou nedůvodné, neboť jak žalobce sám uváděl, po zahájení správního řízení zavedl konkrétní opatření ke zlepšení fungování kontrolního systému. Zavedení efektivnějšího vnitřního kontrolního systému ze strany žalobce tak nepochybně bylo možné. Argumentoval-li žalobce, že v případě pochybení zákazníka Ing. R. B. se zřejmě jednalo o úmyslné porušení vnitřních předpisů, neboť zaměstnankyně žalobce prováděla (nahrávané) telefonické hovory mimo pracovní dobu, tím spíše se lze přiklonit k závěru, že kontrolní systém žalobce měl být nastaven tak, aby byl způsobilý taková pochybení odhalit, k čemuž však nedošlo. iii) K porušení povinnosti informovat zákazníky dle § 15d ZPKT Ve vztahu ke správnímu deliktu dle § 157 odst. 2 písm. b) ZPKT spočívajícímu v tom, že žalobce porušil ustanovení § 15d odst. 1 písm. b) až d) a f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, tj. že neposkytoval v době provádění státní kontroly, tedy ve dnech 2. 5. 2011 až 23. 5. 2011 svým zákazníkům I. K., L. Ž., Mgr. Z. R., Ing. P. Ch. a L. Š. informace vymezené v § 15d odst. 1 písm. b), c), d) a f) ZPKT, namítal žalobce následující: Žalobce sice neposkytl požadované informace zákazníkům prostřednictvím vlastních materiálů, tj. materiálů, které sám vytvořil, ale poskytl je prostřednictvím materiálů vytvořených třetími osobami, spolupracujícími obchodníky s cennými papír, informační povinnost tak byla dle názoru žalobce splněna. V ustanovení § 15d odst. 1 ZPKT je obsažen výčet informací, které je povinen ve stanovené lhůtě obchodník s cennými papíry sdělit zákazníkovi. Z ustanovení § 32 odst. 3 ZPKT pak vyplývá, že tato informační povinnost se obdobně vztahuje i na investičního zprostředkovatele. Obsah poskytovaných informací a lhůty pro jejich poskytnutí jsou dále specifikovány vyhláškou č. 303/2010 Sb. Ustanovením § 15e ZPKT jsou pak vymezeny formy, jak mohou být informace poskytnuty. Informace mohou být poskytnuty buď v listinné podobě, nebo na trvalém nosiči dat. S poskytováním informací na trvalém nosiči dat přitom zákazník musí vyslovit souhlas. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3As 149/2015 – 49, kterým zrušil předchozí rozsudek městského soudu v projednávané pokračování 11Af 49/2013 věci, vyslovil následující právní názor: „(…) základním smyslem a účelem povinnosti investičního zprostředkovatele informovat zákazníka o konkrétních údajích a skutečnostech (…) je poskytnout zákazníkovi základní přehled o poskytovaných investičních službách, jakož i o rizicích s nimi spojenými, a částečně mu tak napomoct učinit příslušné investiční rozhodnutí. (…) Nemusí být přitom a priori vyloučeno, aby k naplnění uvedeného účelu sloužil například i dokument vytvořený přímo obchodníkem s cennými papíry (…), (to však za předpokladu, že investiční zprostředkovatel tento dokument svému zákazníkovi sám aktivně předá ve formě předpokládané § 15e ZPKT).“ Z obsahu spisového materiálů vyplývá, že žalobce ve vymezeném období nepředával zákazníkům, ať již v listinné podobě nebo na trvalém nosiči dat, žádný samostatný materiál obsahující zákonem požadované informace, který by sám vytvořil. Nicméně, mandátní smlouvy, které žalobce se zákazníky uzavřel, v článku 3 odst. 3.4 stanovovaly, že „Podrobné informace o investičních službách, investičních nástrojích a rizicích spojených s investováním mandant nalezne ve všeobecných obchodních podmínkách obchodníka s cennými papíry, které obdržel při podpisu komisionářské smlouvy.“ V komisionářských smlouvách, které jednotliví zákazníci s obchodníky s cennými papíry – společností CYRRUS, a. s., nebo společnosti BH SECURITIES, a. s., uzavřeli, jsou obsaženy články, v nichž zákazníci prohlašují, že se seznámili se všeobecnými obchodními podmínkami příslušného obchodníka s cennými papíry, s investičními službami, které obchodník poskytuje, jakož i investičními nástroji, kterých se týkají poskytované služby, o možných rizicích spojených s prováděním investičních služeb a režimem ochrany majetku zákazníka. Ve vztahu k zákazníkům I. K., Ing. P. Ch., Mgr. Z. R. a L. Ž. zároveň žalobce doložil, že spolu s ostatní smluvní dokumentací jim zaslal e-mailem též předmětné všeobecné obchodní podmínky obchodníka s cennými papíry. Z mandátních smluv, jež žalobce se zákazníky uzavřel, přitom vyplývá, že zákazníci se způsobem předávání informací emailem (tj. na trvalém nosiči dat) vyslovili souhlas. Soud, vázán výše uvedeným vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu, se tak zabýval otázkou, zda uvedeným způsobem, spočívajícím v zasílání všeobecných obchodních podmínek, byla informační povinnost žalobce podle § 15d odst. 1 ZPKT splněna. Soud dospěl k závěru, že nikoliv. Ustanovení § 15d odst. 1 písm. b) ve spojení s § 32 odst. 3 ZPKT vyžaduje, aby zákazník investičního zprostředkovatele byl informován o údajích o investičních službách, které poskytuje právě investiční zprostředkovatel. Všeobecné obchodní podmínky, které žalobce zákazníkům zasílal, takovou informaci neobsahovaly, nýbrž obsahovaly údaje o tom, jaké investiční služby poskytuje obchodník s cennými papíry. Ze srovnání údajů obsažených ve všeobecných obchodních podmínkách obchodníků s cennými papíry a údajů obsažených v dokumentu Důležité informace pro zákazníky investičního zprostředkovatele, který žalobce začal po státní kontrole zákazníkům poskytovat, je zřejmé, že nelze ani argumentovat, že by tyto údaje byly shodné. Investiční služby poskytované dotčenými obchodníky s cennými papíry jsou odlišné od služeb poskytovaných žalobcem jako investičním zprostředkovatele. Pokud jde o povinnost žalobce předat zákazníkovi údaje podle § 15d odst. 1 písm. b) ZPKT soud uzavírá, že žalobce tuto povinnost nesplnil. Závěr správních orgánů o spáchání správních deliktů z důvodů nesplnění této povinnosti je tak zcela v souladu se zákonem. Městský soud v Praze se neztotožnil s názorem žalobce, který v rámci doplnění žalobních bodů předložil soudu jako listinný důkaz e-mailovou komunikaci se zákazníky, že pokračování 11Af 49/2013 tato komunikace naplňuje zákonem stanovené požadavky kvalifikovaného poskytnutí zákonem určené informace. Samotná existence e-mailové korespondence předložená žalobcem podle názoru soudu nepostačuje pro závěr, že klient vydal kvalifikovaný souhlas s takovým postupem. Pokud jde dále o povinnost poskytnout údaje podle § 15d odst. 1 písm. c), d) a f) soud dospěl k závěru, povinnost poskytnout tyto údaje zákazníkovi aktivně též splněna nebyla. Za aktivní poskytnutí požadovaných údajů ze strany investičního zprostředkovatele nelze považovat, je-li zákazník pouze obecně odkázán na všeobecné obchodní podmínky, přičemž je ponecháno na zákazníkovi, aby si v daném dokumentu mezi řadou jiných informací, v něm obsažených, dotčené údaje sám vyhledal. Závěr správních orgánů o spáchání správního deliktu podle § 157 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu je proto v souladu se zákonem. Soud v této souvislosti považuje za vhodné vyjádřit, že povinností dohledového orgánu je stíhat a trestat porušení právních povinností ze strany regulovaných subjektů, a to nejenom za předpokladu, že tato porušení jsou zároveň v rozporu s obvyklou tržní praxí. Správní orgán uplatňuje svou pravomoc i vůči subjektům, které se dopouštějí deliktů v daném tržním odvětví obvyklých, tím zároveň přispívá ke kultivaci tržního prostřední v tomto odvětví. Aniž by tedy správní soud hodnotil, zda žalobce jednal či nejednal v souladu s obvyklou tržní praxí, je třeba konstatovat, že daná otázka nemá pro vedené správní řízení žádný význam. Provedení důkazu, kterým by mohla být tato skutečnost zjištěna, je tudíž nadbytečné. Žalobce vychází ze spekulativního předpokladu, že povinnosti subjektů kapitálového trhu jsou formulovány způsobem, který neumožňuje jednotný a uzavřený výklad jejich rozsahu a obsahu. Žalobce pak dochází k závěru, že je nutné stanovit objektivním způsobem korektivy aplikace právní normy, a to v podobě tržní praxe a úrovně jednání dalších subjektů na trhu, jinak se stává rozhodování správního orgánu nepředvídatelným. Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6As 159/2014 – 52, k závěru, že ve skutečnosti je to právě naopak, právní norma je korektivem chování tržních subjektů. Není tudíž možné přijmout výklad, který by vedl k absurdnímu důsledku, že rozsah právních povinností stanovených právní normou je redukován faktickým chováním adresátů právní normy. iv) K porušení povinnosti získat od zákazníka informace o jeho odborných znalostech v oblasti investic a investičních cílech dle § 15h odst. 1 písm. a) a d) ZPKT Pokud jde o správní delikt spočívající v porušení povinnosti zakotvené v ustanovení § 15h odst. 1 písm. a) a d) ZPKT, kterého se dle napadeného rozhodnutí žalobce dopustil tím, že si před poskytnutím investiční služby nevyžádal a nezískal od zákazníků MUDr. P. L. a Ing. R. Z. (i) informace o době, po kterou hodlají držet investiční nástroje, a dále (ii) informace o jejich odborných znalostech investičních služeb, namítl žalobce, že požadované informace řádně zjistil, a to buď dotazníky, které zákazníci vyplňovali, nebo na základě předcházejícího obchodování s dotčenými zákazníky. Podle § 15h odst. 1 písm. d) ve spojení s § 32 odst. 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu je investiční zprostředkovatel od zákazníka povinen získat informace o jeho investičních cílech. Podle § 27 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 303/2010 Sb., jsou obsahem pokračování 11Af 49/2013 informací o investičních cílech údaje o (i) době, po kterou hodlá zákazník investiční nástroje držet, (ii) toleranci a preferencích ve vztahu k rizikům a (iii) účelu investice. Soud se nejprve zabýval námitkami žalobce vztahujícími se k zákazníkovi Ing. R. Z.. Žalobce konkrétně namítal, že se správní orgán nevypořádal s důkazy: Nahrávkou kontrolního hovoru se zákazníkem po vyplnění investičního dotazníku společnosti EFEKTA CONSULTING, a. s., na datovém nosiči z kontroly ze dne 2. 5. 2011, a investičním dotazníkem, který dotčený zákazník vyplnil u společnosti EFEKTA CONSULTING, a. s. Žalobce dále poukázal na nekonzistentnost postupu správního orgánu, pokud jde o zákazníka Ing. R. Z. na straně jedné a zákazníky Mgr. Z. R. a H. V. na straně druhé. Soud dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou důvodné. Správní orgán prvního stupně v bodu č. 137 rozhodnutí o pokutě uvedl, že nahlíženo prizmatem investičního dotazníku obchodníka s cennými papíry EFEKTA CONSULTING, a. s., si žalobce nevyžádal informace o investičních cílech, konkrétně údaje o účelu investice od zákazníků Mgr. Z. R., I. K. a H. V., protože předmětný investiční dotazník otázky cílící na tento údaj neobsahoval. Z argumentace správního orgánu prvního stupně vyplývá, že správní orgán neshledal, že by žalovaný nezískal z předmětného dotazníku údaje o době, po kterou hodlá zákazník investiční nástroje držet a údaje o toleranci a preferencích ve vztahu k rizikům. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze dovodit, že ve vztahu k těmto údajům považoval otázky obsažené v investičním dotazníku obchodníka s cennými papíry EFEKTA CONSULTING, a. s., za dostačující. Zákazníci Mgr. Z. R., I. K. a H. V. jsou zákazníky, kteří obchodovali výlučně prostřednictvím obchodníka s cennými papíry EFEKTA CONSULTING, a. s., a vyplnili jeho investiční dotazník. Ve vztahu k těmto zákazníkům nedospěl správní orgán k závěru, že žalobce nezjistil údaje o době, po kterou hodlají držet investiční nástroje. Ze správního spisu však vyplývá, že zákazník Ing. R. Z., ve vztahu k němuž správní orgán dospěl k závěru, že žalovaná nezjistila údaje o době, po kterou hodlá držet investiční nástroje, je přitom zákazníkem, který obchodoval prostřednictvím dvou obchodníků s cennými papíry. Kromě společnosti CYRRUS, a. s. obchodoval taktéž prostřednictvím EFEKTA CONSULTING, a. s., a také investiční dotazník druhého jmenovaného obchodníka s cennými papíry vyplnil. Investiční dotazníky (respektive otázky v nich obsažené), které všichni čtyři vyjmenovaní zákazníci vyplnili u obchodníka s cennými papíry EFEKTA CONSULTING, a. s., jsou zcela obsahově totožné. Oblast poskytování služeb klientům na kapitálovém trhu je oblastí silně regulovanou, smyslem regulace je zajistit, aby zákazníkovi byla poskytnuta služba, která nejlépe odpovídá jeho zkušenostem v oblasti investování na kapitálovém trhu, finanční situaci a jeho záměrům. Při poskytování služby musí regulovaný poskytovatel jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu svých zákazníků. Pokud tyto své povinnosti řádně neplní, např. tím že umožní získávat zákaznické informace v rozporu se zákonnými pravidly, nemůže se dovolávat ani dobré víry v úplnost a správnost informací takto zákazníky poskytnutých nebo podepsaných. Ostatně ani v podobně přísně regulovaném obchodním odvětví poskytování spotřebitelských úvěrů nemůže podnikatel jednající s náležitou odbornou péčí spoléhat výlučně na informace podané zákazníkem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015 – 39, dle nějž je součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i pokračování 11Af 49/2013 taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení). Městský soud v Praze se neztotožnil s názorem žalobce, že se nemohl dopustit deliktního jednání za situace, kdy informace ohledně doby, po kterou hodlají držet investiční nástroje, a dále informace o jejich odborných znalostech investičních služeb, žalobce ohledně klientů Z. a L. řádně zjistil, a to buď dotazníky, které zákazníci vyplňovali, nebo na základě předcházejícího obchodování s dotčenými zákazníky. Neobstojí zjištění, že zákazník Ing. R. Z., ve vztahu k němuž správní orgán dospěl k závěru, že žalovaná nezjistila údaje o době, po kterou hodlá držet investiční nástroje, je zákazníkem, který obchodoval prostřednictvím dvou obchodníků s cennými papíry. Kromě společnosti CYRRUS, a. s. obchodoval taktéž prostřednictvím EFEKTA CONSULTING, a. s., a také investiční dotazník druhého jmenovaného obchodníka s cennými papíry vyplnil. Investiční cíle i doba, po kterou ten který zákazník hodlá držet investiční nástroje, jsou veličinami proměnnými, mohou se lišit i při obchodování téhož zákazníka prostřednictvím dvou či více obchodníků s cennými papíry. Nelze proto automaticky vycházet z předpokladu, že vyplnil – li Ing. N. dotazník u společnosti EFEKTA CONSULTING, lze tyto údaje bez dalšího převzít i pro jeho obchodování prostřednictvím jiného subjektu. Totéž platí i v případě, kdy – jak žalobce v řízení prokazoval – mu tyto informace měly být známy již z předcházejícího období spolupráce s tímto zákazníkem. Soud má proto za to, že bylo na žalobci, aby si tyto informace ověřoval znovu i pro případy, kdy Ing. Z. obchodoval prostřednictvím společnosti CYRRUS, což se však nestalo a právě tato okolnost byla důvodem uložení sankce žalobci. Soud se zabýval i námitkami vztahujícími se k zákazníkovi MUDr. P. L. Ve vztahu k tomuto zákazníkovi žalobce poukázal na investiční dotazník, v němž tento zákazník na otázku „Nyní investované peníze hodlám mít pro investování vyčleněné pravděpodobně po dobu:“ zvolil odpověď „1 až pět let.“ Z této otázky a odpovědi na ni žalobce dovozuje, že zákazník má v úmyslu po stejnou dobu držet také investiční nástroje. Žalobce proto má za to, že požadovanou informaci zjistil. Podle § 27 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 303/2010 Sb. obsahem informací o investičních cílech zákazníka je údaj o době, po kterou hodlá zákazník držet investiční nástroje. Ani v případě MUDr. L. se soud s uvedeným názorem žalobce neztotožnil. Informace o době, po kterou hodlá mít zákazník vyčleněné investované peníze je odlišnou informací od informace, po jak dlouhou dobu hodlá zákazník držet investiční nástroj. Cílem informace po jak dlouhou dobu hodlá zákazník držet investiční nástroj je mj. umožnit výběr pro zákazníka vhodného druhu investičního nástroje. Údaj o době, na jakou má zákazník vyčleněn pro investování peněžní prostředky, takové posouzení sám neumožňuje. Následně se soud zabýval námitkami žalobce ve vztahu k pochybení spočívajícímu v tom, že si nevyžádal a nezískal od zákazníka MUDr. P. L. informace o jeho odborných znalostech investičních služeb. Ustanovení § 15h odst. 1 písm. a) ve spojení s § 32 odst. 3 ZPKT stanovuje, že investiční zprostředkovatel je povinen před poskytnutím investiční služby získat od zákazníka informace o jeho odborných znalostech v oblasti investic. Ustanovení § 15h odst. 1 písm. b) ve spojení s § 32 odst. 3 ZPKT pak stanovuje povinnost investičního zprostředkovatele získat od zákazníka informace o jeho zkušenostech v oblasti investic. Podle § 27 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 303/2010 Sb., obsahem informací o odborných znalostech v oblasti investic, které pokračování 11Af 49/2013 investiční zprostředkovatel zjišťuje od zákazníka, pokud tyto informace nemůže zjistit sám, jsou zejména informace o znalostech služeb, investičních nástrojů a obchodů. Vzhledem k citované právní úpravě se nelze ztotožnit s žalobcovým argumentem, že otázkou obsaženou v investičním dotazníku obchodníka s cennými papíry CYRRUS, a. s., který zákazník L. vyplnil, s jakými typy investičních služeb má zákazník zkušenost z hlediska jejich využívání a otázkou, jak dlouhé má zákazník zkušenosti s obchodováním s investičními nástroji, byla splněna povinnost získat informace o (aktuálních) odborných znalostech zákazníka. Ze skutečnosti, že zákazník již v minulosti určité investiční služby využíval, nelze automaticky dovozovat zákazníkovi aktuální odborné znalosti o nich. Tento závěr vyplývá i z výše citované právní úpravy, neboť tato rozlišuje povinnost získat informace o odborných znalostech a informace o zkušenostech. Nelze proto souhlasit s názorem žalobce že zjištěním informací o zkušenostech zákazníka byla splněna i povinnost zjistit informace o jeho odborných znalostech. Žalobce dále namítal, že se správní orgán nevyjádřil k tvrzením žalobce, že disponoval informacemi o zákazníkových znalostech získaných investičních zprostředkovatelem před uzavřením smluvního vztahu během marketingového působení na zákazníka. Z dotčených tvrzení, jež žalobce uváděl ve Vyjádření ke zjištěným skutečnostem ve věci správního řízení vedeného pod č. j. 2012/2201/570, ze dne 10. 4. 2012, vyplývá, že tato taktéž směřují k zákazníkovým zkušenostem s investiční službou přijímání a předávání pokynů a investičním poradenstvím, které zákazník využíval v minulosti. Tyto informace tedy taktéž dostatečně nevypovídají o aktuálních zákazníkových odborných znalostech na poli investic. Žalobce také namítal, že žalovaná pro obdobné pochybení jako to, jež je vytýkáno žalobci, tj. nezjištěni informací o odborných znalostech investičních služeb zákazníků, u jiné společnosti - CYRRUS, a. s., kdy byl použit stejný investiční dotazník jako v projednávané věci - správní řízení nezahájila. Žalobce tak dovozuje, že postup žalované porušuje zásadu legitimního očekávání. Soud tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v již výše citovaném rozsudku č. j. 3As 149/2015 - 49, „za správní praxi zakládající legitimní očekávání lze považovat toliko ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost (popřípadě i nečinnost) orgánu veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů.“ Z protokolu o kontrole společnosti CYRRUS, a. s., č. j. 2011/9556/580, sp. zn. SP/2011/5/589, vyplývá, že ve vztahu ke zjištění informací o zákazníkových odborných znalostech investičních služeb byl dotčený investiční dotazník - stejně jako v projednávané věci - považován za nedostatečný a Česká národní banka tak dospěla k závěru o porušení ustanovení § 15h odst. 1 písm. a) ZPKT ve spojení s § 27 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 303/2010 Sb. Ze skutečnosti, že přes porušení zákonných povinností zaznamenaných v protokolu o kontrole, Česká národní banka následně v případě společnosti CYRRUS, a. s., pro toto porušení nevedla správní řízení, nelze dovodit ustálenou, dlouhodobou a jednotnou činnost, respektive zde nečinnost správního orgánu při výkladu povinnosti dle § 15h odst. 1 písm. a) ZPKT. Soud proto dospěl k závěru, že zásada legitimního očekávání porušena nebyla. v) K porušení povinnosti poskytovat investiční služby s odbornou péčí dle § 32 odst. 1 ZPKT – Komunikace se zákazníky prostřednictvím telefonních linek pokračování 11Af 49/2013 Žalobce se dle napadeného rozhodnutí dále dopustil správního deliktu dle § 157 odst. 2 písm. a) ZPKT, tedy porušil povinnost dle § 32 odst. 1 ZPKT poskytovat investiční služby s odbornou péčí, tj. povinnost jednat kvalifikovaně, čestně a v nejlepším zájmu zákazníků. Tohoto deliktu se žalobce dopustil tím, že v období od 7. 7. 2010 do 4. 3. 2011 (a) vázaní zástupci žalobce manipulovali zákazníky A. D., Ing. V. Ch., K. H. a Ing. R. F. při vyplňování investičních dotazníků, neboť jim buď diktovali odpovědi, nebo je k odpovědím směřovali, a žalobce pak vycházel z takto od zákazníků získaných informací, přestože věděl nebo měl vědět, že takové informace jsou neúplné a nepravdivé, a tím že (b) vázaní zástupci žalobce odkazovali zákazníky na nenahrávané telefonní linky. Soud se nejprve zabýval námitkami ve vztahu k otázce manipulace zákazníků při vyplňování investičních dotazníků ze strany vázaných zástupců. Žalobce namítal, že žalovaná manipulaci zákazníků neprokázala. Jedná-li se o námitky ve vztahu k zákazníkům A. D., Ing. V. Ch., Ing. R. F. spočívající v tom, že se správní orgán nevyjádřil k poukazům žalobce, že žalobce o klientech měl již řadu informací např. z předchozího obchodního styku nebo z již dříve vyplněného investičního testu, soud je odmítl jako nedůvodné. Již správní orgán prvního stupně se s těmito tvrzeními žalobce vypořádal (srov. zejména bod 176 na straně č. 59 rozhodnutí o pokutě) a soud se s argumentací správního orgánu plně ztotožňuje. Skutečnost, že žalobce s dotčenými zákazníky již určitým způsobem spolupracoval a určitými informacemi o nich tak již skutečně disponoval, nezaručuje, že žalobce, respektive jeho vázaní zástupci, jsou seznámeni se všemi aktuálními informacemi a parametry zákazníkova profilu. Mnohé informace zjišťované investičním dotazníkem podléhají změnám, jako je např. aktuální finanční zázemí zákazníka, účel investic, jeho představy o dalším investování. A jak též uvedla žalovaná, právě tato skutečnost je důvodem, proč zákazníci vyplňovali nový investiční dotazník. Nelze tak souhlasit s argumentací žalobce, že mohl legitimně očekávat, jak zákazník na tu kterou otázku odpoví. Pokud jde o zákazníka A. D., žalobce konkrétně poukázal na nahrávku komunikace mezi vázaným zástupcem a zákazníkem, z níž vyplývá, že zákazník žádal vázaného zástupce, aby mu diktoval odpovědi a vázaný zástupce to odmítl. Z dané nahrávky tak podle žalobce plyne, že vůlí zákazníka bylo, aby mu byly odpovědi diktovány, a proto zákazník nemohl být při vyplňování odpovědí manipulován. S touto argumentací žalobce se soud taktéž neztotožnil. Z dalších částí předmětné nahrávky, které již správní orgán prvního stupně rozsáhle citoval v rozhodnutí o pokutě, vyplývá, že i přes tento počáteční náznak vázaného zástupce odmítnout výzvu klienta, aby mu byly odpovědi diktovány, následně klientovi žádoucí odpovědi diktoval nebo zákazníka ovlivňoval tak, aby ho samotného k určitým odpovědím nasměroval. Pokud jde o zákazníka Ing. V. Ch., soud s argumentací žalobce též nemohl souhlasit. V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je citována nahrávka z vyplňování investičního dotazníku, z níž vyplývá, že zákazník byl manipulován a směřován k určitým odpovědím a z nahrávky taktéž vyplývá, které informace získané od zákazníka byly tímto jednáním zkresleny. Závěr, že zákazník byl manipulován, není nikterak vyvrácen skutečností, že dotčený zákazník při následném výslechu uvedl, že se manipulován být necítil. Pokud jde o zákazníka K. H., žalobce poukazoval, že tento zákazník nikdy nezačal obchodovat a nebyla mu poskytnuta investiční služba. Ve vztahu k tomuto zákazníku proto pokračování 11Af 49/2013 dle žalobce nemohl být spáchán správní delikt podle § 157 odst. 2 písm. a) ZPKT spočívající v neposkytování investičních služeb s odbornou péčí. Soud se s danou žalobní námitkou neztotožnil. Skutečnost, že K. H. po vyplnění investičního dotazníku nezačal prostřednictvím žalobce obchodovat, závěr o spáchání správního deliktu ve vztahu k tomuto zákazníkovi nevyvrací, neboť povinnost investičního zprostředkovatele postupovat při poskytování investičních služeb s odbornou péčí dle § 32 odst. 1 ZPKT a vyžádat si řádně informace vyžadované dle § 27 vyhlášky č. 303/2010 Sb., se vtahuje i k potenciálním zákazníkům, s nimiž za tímto účelem investiční zprostředkovatel jedná. Následně se soud zabýval námitkami ve vztahu k odkazování zákazníků na komunikaci přes nenahrávanou telefonní linku. Žalobce namítal, že pouze skutečností, že žalobce umožnil zákazníkům kontaktovat vázaného zástupce na soukromém telefonním čísle, nedochází ke spáchání správního deliktu. Pro spáchání daného deliktu by muselo dojít k faktickému zasažení chráněného zájmu, tj. k zásahu do práv zákazníka, k čemuž dle žalobce nedošlo. Námitky nejsou důvodné. Je třeba konstatovat, že obdobné námitky žalobce byly dostatečně vypořádány správním orgánem již v žalobou napadeném rozhodnutí o rozkladu. Žalobci není vytýkáno, že by skutečně docházelo k nenahrávání komunikace se zákazníky, nýbrž vytýkáno je odkazování na možnost zákazníků komunikovat přes nenahrávanou telefonní linku. Žalobce není sankcionován za porušení povinnosti investičního zprostředkovatele nahrávat komunikaci se zákazníkem dle § 17 odst. 1 písm. b) ZPKT ve spojení s § 16 vyhlášky č. 303/2010 Sb. Z odkazování na soukromou nenahrávanou telefonní linku je zřejmé, že na takovou linku vázaní zástupci zákazníky odkazovali s vědomím, že ji zákazníci následně ke komunikaci s investičním zprostředkovatelem skutečně mohou použít a k nenahrávání komunikace tak může docházet. Vázaní zástupci tak svým jednáním vytvářeli podmínky pro porušení povinnosti investičního zprostředkovatele používat pro komunikaci, v případě, že komunikaci se zákazníkem dochází prostředky na dálku, konkrétně určené zařízení pro komunikaci včetně konkrétně určené telefonní linky a pořizovat z takové komunikace záznamy, čímž se žalobce sice nedopustil porušení povinnosti dle § 17 odst. 1 písm. b) ZPKT, nicméně porušil tím povinnost poskytovat investiční služby s odbornou péčí dle § 32 odst. 1 ZPKT. vi) K nedostatkům ve vnitřním kontrolním systému – kontrola vázaných zástupců Pokud jde o nedostatky v žalobcově vnitřním kontrolním systému, žalovaná dospěla mj. k závěru, obsaženému ve výroku (vii) písm. e) výrokové části I. prvostupňového rozhodnutí o uložení pokuty, že compliance E. S. v období od 1. 1. 2011 do 2. 5. 2011 neprováděla žádné zápisy o provedených týdenních kontrolách vázaných zástupců, a nezabezpečila tak možnost zpětného vysledování kontrolní činnosti (rekonstruovatelnost), čímž bylo porušeno ustanovení § 32 odst. 4 písm. e) ZPKT ve spojení s § 9 a 10 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Ve vztahu k tomuto závěru žalobce namítá, že žalovaná zcela opomenula kontrolní zápisy, které si vyžádala na kontrole dne 2. 5. 2011. Žalobce k prokázání svých tvrzení o existenci určitých kontrolních zápisů odkázal na kontrolní protokol o kontrole provedené dne 2. 5. 2011 (Protokol o kontrole ze dne 7. 11. 2015, sp. zn. Sp/2011/6/589, č. j. 2011/8608/580). Obsahovou správnost dotčeného kontrolního protokolu přitom žalobce nikterak nezpochybňoval. Z dotčeného protokolu sice skutečně vyplývá, že žalobce dvěma kontrolními zápisy disponoval a předložil je žalované a pokračování 11Af 49/2013 to: Zápis o kontrole nahrávek v rámci vnitřní kontroly vyhotovený M. S. K., a ručně psané zápisky R. S. o provedených kontrolách ve dnech 17. 2. 2011, 18. 3. 2011, 21. 3. 2011, 4. 4. 2011 a 22. 4. 2011. Nicméně pokud jde o žalovanou vytýkanou absenci zápisů o provedených týdenních kontrolách vázaných zástupců v období od 1. 1. 2011 do 2. 5. 2011 compliance E. S., je v dotčeném protokolu zcela jasně uvedeno, že „E. S. žádný písemný záznam o kontrolách vázaných zástupců v roce 2011 nemá.“ Závěr žalované, že žalobce nezabezpečil, aby kontrolní činnost byla zpětně vysledovatelná, je tak zcela v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Soud proto námitku žalobce neshledal důvodnou. vii) K porušení povinnosti vést evidenci investičního zprostředkovatele § 32 odst. 5 ZPKT Ustanovení § 32 odst. 5 ZPKT zakotvuje povinnost investičního zprostředkovatele vést evidenci přijatých a předaných pokynů týkajících se investičních nástrojů. Náležitosti a způsob vedení této evidence podrobněji vymezuje vyhláška č. 231/2009 Sb. Žalovaná dospěla v napadeném rozhodnutí k závěru, že žalobce porušil povinnost dle § 32 odst. 5 ZPKT mimo jiné tím, že chybně zaznamenával zrušené pokyny. Žalobce namítal, že údaje vyhláškou požadované řádně evidoval, když fakticky – obsahově – zachycoval veškeré pokyny, včetně rušících, pouze rušící pokyny evidoval jako pokyny nové a nikoliv jako změnu pokynu, neboť pokyn ke zrušení chápal jako samostatný pokyn. Žalobce tak rušící pokyn evidoval jako další nový záznam, nikoliv jako editaci původního pokynu. Podle § 4 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 231/2009 Sb., investiční zprostředkovatel zaznamenává změnu pokynu v evidenci tak, že provede změnu zaznamenáním zrušení původního záznamu a zaznamenáním nového pokynu. Z vyhlášky tudíž vyplývá, že investiční zprostředkovatel je povinen dosavadní pokyn označit za zrušený. A teprve případný pokyn nový zaznamenat znovu. Vyhláška neumožňuje, aby investiční zprostředkovatel změnu pokynu spočívající v jeho zrušení zaznamenával jako nový samostatný pokyn, jako to činil žalobce. Neboť důsledkem takového evidování by bylo, že zrušený pokyn by v evidenci byl fakticky stále veden i jako nezrušený. Tj. jeden a týž pokyn by byl v evidenci veden duplicitně. Evidence by tak neplnila svůj účel, kterým je zajistit úplné zachycení veškerých přijatých a předaných pokynů tak, aby byla zaručena transparentnost pokynů jak směrem k zákazníkovi, tak i k orgánu dohledu. Námitka žalobce, spočívající v tom, že se předmětného správního deliktu nedopustil, neboť vyhlášku č. 231/1991 Sb. pouze interpretoval odlišným způsobem než žalovaná, není důvodná, neboť vyhláška žalobcem provedenou interpretaci neumožňuje. viii) K nedostatkům vztahujícím se k informačnímu systému Pokud jde o správní delikt dle § 157 odst. 5 písm. b) ZPKT spočívající v tom, že žalobce měl nedostatky vztahující se k informačnímu systému, žalobce namítal, že vytýkané nedostatky byly způsobeny tím, že žalobce spolupracoval se společností CAPITAL PARTNERS, a. s., a využíval technologie dodané jejími partnerskými společnostmi, přičemž žalovaná činnost předmětné společnosti ukončila svým předběžným opatřeními dne 27. 1. 2011, a žalobce tak byl nucen zabezpečit systém jiným způsobem. Žalobce namítal, že se nejprve soustředil na zajištění řádného poskytování služeb svým zákazníkům, a teprve poté na vydání požadovaných vnitřních předpisů. Tyto okolnosti by tak dle žalobce měly být pokračování 11Af 49/2013 zohledněny jako polehčující okolnosti. Žalobce přitom nezpochybňoval skutková zjištění žalované ohledně samotných zjištěných nedostatků ve vztahu k informačnímu systému. Žalobce totožné námitky uvedl již v rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení pokuty a žalovaná se s nimi v žalobou napadeném rozhodnutí řádně vypořádala. Soud se s námitkami, jejichž podstatou je, že žalobce porušení povinností dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu sám nezavinil, nýbrž došlo k němu v důsledku neočekávaného rozhodnutí správního orgánu, neztotožnil. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že již rozhodnutím ze dne 8. 12. 2010, č. j. 2010/10788/570 bylo společnosti CAPITAL PARTNERS, a. s., zakázáno uzavírat se zákazníky smlouvy o poskytování investičních služeb a poskytovat svým zákazníků, investiční služby prostřednictvím nebo v součinnosti s investičními zprostředkovateli. Jako obchodník s cennými papíry společnost CAPITAL PARTNERS, a. s., přestala působit v únoru roku 2011. Jednání žalobce spočívající v tom, že neupravil vnitřním předpisem proces přístupových práv do svého informačního systému je žalobou napadeným rozhodnutím vytýkáno za období od 1. 1. 2011 do 2. 5. 2011. Jednání žalobce, spočívající v tom, že neměl v písemné formě vypracován havarijní plán pro případ mimořádných situací a neměl upraven postup ochrany informačního systému před poškozením, je vytýkáno za období od 2. 5. 2011 do 23. 5. 2011. Jednání žalobce, spočívající v tom, že neupravil vnitřním předpisem pravidla a postupy pro pořizování a uchovávání záznamů podle § 16 vyhlášky č. 303/2010 Sb., je vytýkáno za období od 1. 1. 2011 do 2. 5. 2011. Žalobce tudíž měl dostatek času, aby po skončení činnosti společnosti CAPITAL PARTNERS, a. s., upravil svoje poměry tak, aby plnil povinnosti stanovené zákonem o podnikání na kapitálovém trhu. Okolnosti namítané žalobcem tak nemohly představovat polehčující okolnosti svědčící pro uložení nižší pokuty. Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení žalobce, že ještě před začátkem správního řízení (správní řízení bylo zahájeno dne 12. 3. 2012 – poznámka soudu) vnitřním pokynem s účinností od 1. 9. 2011 nedostatky odstranil. Následným odstraněním předmětných nedostatků však nedošlo ke zhojení již spáchaného protiprávního jednání. Návrh žalobce na moderaci výše uložené sankce Žalobce v podané žalobě pro případ, že by soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí, navrhoval, aby soud postupoval podle ustanovení § 78 odstavec 2 s. ř. s., podle kterého rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Soud může návrhu na moderaci podle citovaného ustanovení vyhovět pouze tehdy, nejsou-li dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí a shledá-li žalobcem tvrzenou zjevnou nepřiměřenost uložené pokuty. V daném případě tyto zákonné podmínky splněny nebyly, neboť žalobci byla napadeným rozhodnutím uložena pokuta ve výši 1.125.000,- Kč. Správní úřad vycházel při úvahách o konkrétní výši ukládané pokuty z absorpční zásady, podle které správní úřad ukládá účastníku řízení sankci za správní delikt nejpřísněji postižitelný a v případě, že zákon stanoví pro sbíhající se správní delikty shodné rozpětí sankcí, ukládá sankci za správní delikt nejzávažnější. Ostatní okolnosti spáchání správních deliktů jsou zohledněny jako okolnosti polehčující či přitěžující a podílí se na individualizaci výše ukládané pokuty. V nyní posuzované věci vycházel správní úřad z toho, že jednání účastníka řízení naplňující zákonné pokračování 11Af 49/2013 znaky skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 157 odstavec 2 písm. b/ zákona o podnikání na kapitálovém trhu, je třeba posoudit jako nejzávažnější a vzít jej jako základ pro stanovení konkrétní výše pokuty. Za uvedený správní delikt lze uložit podle ustanovení § 157 odstavec 14 písmeno c/ téhož zákona pokutu až do výše 20.000.000,- Kč. Z uvedeného pohledu je pokuta uložená žalobcem stále ještě pokutou při spodní hranici zákonné sazby, když její horní hranici zákon stanoví v přibližně dvacetinásobné výši. Jednání žalobce, které bylo zhodnoceno žalovaným správním orgánem, bylo natolik závažné, že soud neshledal výši uloženého trestu nepřiměřenou. Podle názoru soudu je nutno vycházet z toho, v jaké maximální výši mohl být žalobce sankcionován a nelze přehlédnout, že pokuta mohla být uložena až do výše 20.000.000,- Kč a že žalobce spáchal několik správních deliktů, za které mu takto vysoká pokuta mohla být uložena. Jednalo se tedy o správní delikty mimořádně závažné. Z odůvodnění stanovené výše pokuty je patrné, že správní orgán dostatečným způsobem odůvodnil a vyhodnotil jednotlivá hlediska, stanovená ustanovením § 192 odstavec 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Nelze přehlédnout, že žalobcovy námitky o nedostatečném odůvodnění uložené jsou v podstatě námitkami, kterými se žalobce bránil v průběhu celého správního řízení, které uplatnil v podané žalobě a které byly soudem jako nedůvodné vyvráceny výše. Pokud jde o výtku žalobce, že žalovaný správní úřad vycházel při stanovení výše pokuty z hodnoty vlastního kapitálu v době před dvěma lety, nelze tomuto závěru podle názoru soudu nic vytknout, neboť je patrné, že se žalovaný i z tohoto hlediska odůvodněním pokuty podrobně zabýval, rozhodující skutečnosti popsal a zohlednil v odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty a dospěl k závěru, že pokutu není možné považovat za likvidační, neboť přehledně vyjádřil, které rozhodné okolnosti považoval za důležité při zjišťování zisku a majetku žalobce v období let 2011 a 2012. Městský soud v Praze tak dospěl k závěru, že z napadeného rozhodnutí jsou patrná hlediska, jimiž se správní orgán při své úvaze o výši sankce řídil a stanovenou pokutu považuje soud za zcela odpovídající protiprávnímu jednání žalobce. Závěr a náklady řízení Městský soud v Praze na základě výše uvedeného odůvodnění neshledal v žalobcem předestřených žalobních bodech důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost či věcnou nesprávnost, ani neshledal natolik závažné vady řízení, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí. Na základě toho soud žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odstavec 1 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení